Le Grand Lac

Plán na dnešek je jednoduchý: v 7:15 snídaně formou švédského stolu. Za hodinu poté odjezd autobusu, zastávka v Carrefouru, kde si nakoupíme potřebné jídlo, a pak pojedeme autobusem do Pont de ĺ Alpe. Všichni půjdeme kolem salaší k jezeru Le Grand Lac, kde se dá plavat.   

Když pak půjdeme zase hezky dolů, budeme to mít na šest hodin s převýšením nahoru a dolů 700 metrů. Pokud bychom si chtěli dát variantu B (pro drsné hochy), bude to celkem na 8 hodin a přidáme si dalších 600 metrů nahoru a 800 dolů, protože by se lezlo ĺ Alp du Lozet do Le Monêtier les Bains přes sedlo Col du Chardonnet.

Určitě potřebujeme pohory, protože část bude po lanech či řetězech. Má být velké teplo a nebe bez mráčku. Máme si vzít dva litry pití pro každého – fascinuje mě ta péče, čekala bych, že na tohle mají dospělí lidé přijít sami a ne, že jim to bude říkat průvodkyně. Takže všechna čest, Evu jsem si za její starostlivost velmi oblíbila. Proto jsem ji také v Dixitu označila za kotvu, jako něco jistého, bezpečného, stabilního. Salaš s občerstvením je jenom v kratší verzi. 

V 17:00 by z Le Monêtier měl odjet autobus do další vesničky, kde vyzvedne v 17:30 ty, kteří šli delší verzi.

Celkově je nás 27. Průvodkyně se ptá, jestli je mezi námi nějaký doktor. Z legrace pár lidem kolem říkám, že ano, že jsem. Doktoři totiž mají na zájezdu slevu a taky určitou povinnost. Samozřejmě – dřív než by z toho mohl být průšvih – hned říkám, že jsem doktorka ekonomie. Nějaké základy první pomoci bych sice ještě vypotila, ale lépe to nechat na kvalifikovaných.

Snídaně je super. Máme raut: šunka, salám, papriky, okurka, jahodový džem, celerová pomazánka (každý den bude jiná), máslo... Při snídani se k nám nachomýtla jedna holčina s tím, že jsme jí povědomé. Ptala se, jestli jsme byly v Černé Hoře s cestovní kanceláří Mundo, nebo před dvěma roky s Alpinou v Bulharsku. Nejdřív si nevybavujeme, ale když pak za Májou přijde její přítel Kája, už si vzpomínáme lépe. Svět je malej! Před dvěma lety jsme spolu zlézaly Vichren v Bulharsku. Kdybych to měla pěkně sepsané na blogu, možná si to pamatuji lépe.

V Carrefouru okukuji vína. Z Francie by bylo hezké dovézt si víno. Ale jaké? Mají jich tu spousty. Lituji, že nemám kontakt na Martina ze cvičení , který je vinař a určitě by mi uměl poradit, po čem se mám koukat, abych si vybrala nějaké víno, které mi bude chutnat. Později mi říká, že z Francie je nejlepší vozit červená vína (obávám se, že nemám ani jediné).

Řidič v autobuse pustil Flerety, ale nebylo to moc slyšet. Stejné písničky jsem poslouchala před odjezdem: Sucho v hubě, Šak máte naleté a Kurnikšopatožtone.

Hned ze začátku jdeme kolem vodopádu. Skály jsou fantastické. Výhledy úchvatné, a to jsme ještě nikam nenastoupali.

Vodopád

Malebné údolí

S mamkou jsme lovily kešku Torrent du plan chevalier 2 pod kamenem. Dost nám pomohl fotohint, protože všude kolem byly jenom samé kameny, takže jsme ty pohory opravdu dobře využily. Další keška byla Grand Lac, kterou jsem opět našla já, ale mamka ji už taky viděla.

Trochu jsem měla obavy, jak budou vypadat ty slibované řetězy. Ukázalo se, že byly oprávněné, protože to byl opravdu hnus. Místo klasických řetězů, kterých se dá jakžtakž držet, jen ocelové lano. Kdyby vám podklouzly nohy, stejně se neudržíte, protože je to hladké a kluzké a akorát si odřete ruce. Ale co se týče místa, nebylo to tak hrozné, dalo se to lézt i bez takzvaných řetězů. Spíše než exponované místo, tam byl obtěžující rozdrolený kámen. Po tom (teď již v podstatě štěrku) vám to mohlo snadno uklouznout a kdoví kam až byste se kutáleli. Nicméně na zabití to asi nebylo. Mě navíc stresovalo, že jsme lezli kamsi nahoru a nebylo vidět, co je za hřebenem. Nerada bych se dočkala překvapení v podobě strmého srázu dolů a stejných řetězů.

V duchu jsem vyjmenovala spoustu sprostých slov, dokonce i takových, která nepoužívám a nemám ráda, když je říká někdo jiný, ale za mnou byla strž, lano klouzalo a cpali se k nám nějací Francouzi či Italové. Už jsem si v angličtině chystala větičku, že mají zachovávat big distance. Pořádala jsem našeho průvodce Martina, aby na nás počkal, kdybych potřebovala podat ruku nebo uklidnit. Ale zvládla jsem to. On mě přitom vyfotil.

Později jsem se dozvěděla, že i jiní lidé na zájezdu mají problém s výškou, závratí nebo lanovkama. Zajímavé je, jak to každý máme trochu jinak. Mě vysloveně otravovali lidi. Kdybych tam byla sama, asi bych taky nebyla právě šťastná, ale možná by to bylo lepší. Naopak Eva by byla radši, kdyby tam byl někdo s ní. Jak tam byla sama, byla z toho tak frustrovaná, že se dokonce rozbrečela. Když se později uklidnila, zvládla to taky vylézt. Někdo se mě pak myslím ptal, jestli to bylo v pohodě. Na rovinu jsem řekla, že to tedy rozhodně nebylo.

Naštěstí mi Martin řekl, že nahoře je rovinka, plácek, žádné srázy a že už vidí jezero. Jupí. Chvilka klidu. Le Grand Lac se nachází ve výšce 2282 m n. m. Ještě polezeme asi dvě stě metrů nahoru. Zjistila jsem, že tu není signál. Jelikož to bylo poprvé, dost mě to překvapilo. Myslela jsem, že dnes už je skoro všude (v Praze ho chtějí zavést i do metra, takže bude i pod zemí). Dokonce mě to trochu znervóznilo.

Jezero je krásné, ale na koupání není, ani když máte chuť machrovat. Někdo do něj prý vlezl, já se spokojím se špičkami u nohou. Brrr, jako jehličky.

Mamka mě pobaví svou hláškou: „Když nás nechaj na svobodě, tak to je hotov. Nepřídeme domů o půlnoci.“ Neustále totiž fotíme kytky, a taky sebe na sněhu. Kytky najdete v dalším článku Trocha rostlinek.

Jako další lovíme kešku v sedle Clos de L'ane, která se nachází v 2440 m n. m. Na rozcestníku je jakýsi štítek Tour de Thabor. Do ĺ Alp du Lauzet by to měly být tři kilometry a měly bychom tam být za 45 minut (dle rozcestníku). Ještě cestou ulovíme další dvě kešky: v ĺ Alp du Lauzet a Le Melpin. Ve Francii mají podivný zvyk používat místo plastových krabiček skleničky. Možná že to vypadá ekologičtěji, ale je to příšernost. Sklenička ukrytá pod kamenem logicky moc dlouho nevydrží vcelku. A kdo se pak má hrabat v těch střepech?

V žádné salaši jsme občerstvení neviděly, a pokud vím, tak ani nikdo jiný. Zato dole pod kopcem jsme našli hospodu, kde jsme si dali nějaké místní točené pivo. Mají tu i 

Pilsner Urquell a chtějí za něj 3,20 € 

Autobusem se svezeme do městečka Le Monêtier, kde uděláme pár fotek. Při bloumání městem náhodou zajdeme i k termálům, kam se chystáme ve středu.

Trocha rostlinek

Protože jsem se v červenci zabývala kreslením květin a myslela jsem si, že se k tomu možná ještě někdy vrátím, rozhodla jsem si pár zajímavých nebo jenom hezkých vyfotografovat. Co na tom, že rostou třeba i u nás v Čechách?

Briançon

V Briançonu si fotíme všechno, co nám připadá zajímavé, samozřejmě se ženeme i ke zmiňovanému most Pont d'Asfeld.

Vstup do města

Roztomilé barevné domky (jedno patro mají pod úrovní terénu)

V kostele právě probíhala svatba

Počasí je nádherné

Památník s podivným tvarem od Sarah Fayole „Vestale“ (Premier Prix Biennale de Sculpture 1988)

Stráž s nejasným účelem

Opevnění

Most Pont d'Asfeld

Opět most

I takhle ovšem může vypadat Francie:

Chapelle des Pénitens

Stále tentýž kostelík, ale uvnitř

Stále tentýž kostelík, ale uvnitř

Jednou z věcí, která se nám v navštívených vesničkách moc líbila, byla všudypřítomná pítka a kašny. 

Kašna v Briançon

Objevila jsem obchod s pár klubíky. Hodně jich je z akrylu a ještě stojí 8 €, takže není moc o co stát, ale stejně je mi trochu líto, že jsem si aspoň jednoho vlněného mazlíka nedovezla. Bylo by to další klubíčko s příběhem. Jedno už mám z Itálie, pár jiných z Rumunska a Norska a nějaká myslím z Litvy. 

Klubíčka ve výkladní skříni

Z města to do kempu des 5 Vallées je čtyři a půl kilometru, takže to na večerní procházky po túrách rozhodně nevypadá. Budeme tam ubytovaní čtyři noci. Za osobu tu v sezóně chtějí 8,10 €, za auto 2,95 €, za motorku 2,50 €. Večeře bude v 19 hodin a připraví nám ji naše kuchařka Blanka Dvořáčková. Teď to ještě nevíme, ale brzy zjistíme, že nás na téhle dovolené pořádně rozmlsá!

Do kempu jsme šli přes park, kde jsme marně hledali další kešku.

Viadukt v parku

Socha rytíře

Před kempem mě potěšil billboard

Obloha nad kempem se kaboní

Dnes jsme nachodili asi 10,5 kilometru. Zítra ráno je v plánu nákup v Briançonu. Na Tour de France dnes Sagan skončil druhý. Zítra bude dokonce první. Pletu svůj Tour de Fleece projekt – bílé bolerko.

Zdroje: 

vlastní poznámky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brian%C3%A7on

http://www.cekare.cz/zeme/francie/grand-serre-chevalier/briancon/

Výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse

Budím se v 5:29 a cítím se nevyspaná. Chybí mi deka! Sakra. Bez ní se mi špatně spí. Nemůžu se tak opírat o okno jako vždy. Už je světlo, ale zatím nevyšlo slunce. Na zemi se válí mlha, kolem dálnice jsou kopečky a na nebi svítí srpek couvajícího měsíce. Za hodinu budeme u Grenoblu přebalovat a snídat.

Asi ve dvě v noci jsme zastavili na benzínce. Na záchodech se dalo platit 1 €, ale pak paní nechtěla brát kovové, když jsme jí dávali lísteček od záchodů (platí jako 0,50 €) a drobné, abychom si mohli něco koupit. Když nám řekla, že nám na papírová Eura vrátí franky, nechápali jsme, co tím myslí. Ve Francii přece mají Eura, nebo ne? Žádné franky jsme nechtěli. Už byla na něco podobného evidentně zvyklá, takže sáhla před sebe a proti lístku nám dala jedno malé Toblerone. Až když jsme se trochu probrali, vysvětila jsem jí, že jsme spaly a mysleli, že jsme ve Francii a ne ve Švýcarsku.

Nejprve vyvezeme přechoďáky do serpentin – docela jsem se bála, jak se tam autobus vlnil, - a pak ještě hodinu k našemu cíli. Uf, taky děsivé. Práce se strachem mi zatím moc nejde, a to jsem si myslela, jak tu lanovku tentokrát zvládnu.

Pohled z autobusu

Nad námi se tyčí pořádná brala

Předjelo nás asi pět motorkářů, všichni způsobně poděkovali nataženou pravou nohou. Jsou tu nádherné silnice, tady by se jezdilo!!! Taky bych byla níž, takže bych se nebála.

Briançon, kam jedeme, je nejvýše položeným městem ve Francii. Po požáru v roce 1692 ho kvůli výhodné strategické poloze k Itálii znovu vybudoval architekt Vauban „a město integroval do silného pevnostního systému, který vedle horního města a citadely obsahuje menší pevnůstky. Tento pevnostní systém odolal roku 1815 útoku Rakušanů a v roce 1940 italským útokům.“ „Briançon je jediné francouzské středisko, které je zapsané do seznamu památek UNESCO. Jde o druhé nejvýše položené město Evropy. Do seznamu je město zapsáno díky historickému hradnímu opevnění, které se nachází ve výšce 1326 m n.m. Patří k dvanácti největším opevněním Francie.“

Briançon

Ve Francii mají zvláštní turistické značky

Jako každý další den se i dnes nabízí dvě varianty túr: A pohodlnější a B pro náročnější. Skupina A si prohlédne město a může zajít k technickému skvostu nad řekou Durance – k mostu Pont d'Asfeld. Času je dost, takže si může prohlédnout město, dát si oběd v místní restauraci, podívat se po krámkách, takových možností už moc nebude. 

Tentokrát volíme možnost B: výstup na vyhlídkový vrchol Croix de Toulouse (1962 metrů). Předpokládá se, že to bude trvat čtyři až pět hodin, převýšení bude šest set metrů nahoru i dolů. Zbyde čas na pevnosti a most.

Slunce pálí, je pekelný horko a v kšiltovce se vařím. Kašlu na to – úpal snad mít nebudu a je lepší to risknout, než mít úžeh z horka. Snažím se hodně pít. Kopec je pro mě dost vysilující, i když jsou to příjemné serpentýnky, a začínám mít obavy o svém zdravém rozumu. Možná už nemám fyzičku ani na zájezd s obtížností 2/3, a to už jsem z loňské trojky (Norsko) slevila. Průvodkyně Eva nám říká, že na výstup stačí nízké trekovky, pohory budou nutné později.

Nádherné rozhledy

Noclehárna pro případ nouze

Fotíme se na vyhlídce, ale jak je „dobrým zvykem“ cizích lidí, když jim půjčíte foťák, za moc to nestojí, buď se šklebíte (něco zrovna říkáte – kde se to mačká), máte hlavu ve stínu, chybí vám nohy, nebo je špatně něco jiného (třeba chybí ten výhled kvůli, kterému se fotíte na vyhlídce), ale s tím se musí tak nějak počítat. Lezeme všude kolem a hledáme kešky. Úkole je jasný – dovézt si z Francie alespoň jedinou. I z původně beznadějného hrabání mezi kameny (jak typické) nakonec něco vznikne. Máme první dvě. Ale pěkně vydřené, protože navigace tu ukazuje jako splašená hned sem, hned zase tam, metry přibývají nebo ubývají a vy přitom jenom stojíte na místě. Domníváme se, že to bude nějakou magnetickou horninou, ale těžko říct. Pro nekačery – když ulovíte kešku v nové zemi, získáte na zeď vašich úspěchů v profilu, nový suvenýr, obrázek té země. A samozřejmě se někteří kačeři předhánějí nejenom v počtu nalezených keší, ale také navštívených zemí.

Rivalové (****)

Tomuhle filmu jsem neděla pět hvězdiček jenom proto, že si myslím, že by mě na něj nebavilo koukat víc než třikrát. Ale jinak byl naprosto úžasnej. A to říká ženská, která není nijak šílená do rychlých aut a bláznivých závodů, které nic nepřináší (ekologickou zátěž a trochu podívané) a při níž blázni riskují svoje životy.

Ron Howard dále režíroval například Čistou duši, Apollo 13 nebo Navždy a daleko s Tomem Cruisem. Rivalové mají na ČSFD 90 %, což je asi nejvíce hodnocený film, který se mi také líbil. Jsou považováni za 25. nejlepší film a 46. nejoblíbenější (z mých oblíbených je před Rivaly jenom Dokonalý trik (88 %) a ten bych zase tak mockrát vidět nemusela) a Útěk do divočiny (86 %)).

Děj se točí kolem závodů Formule 1, ale má i zajímavý duchovní přesah. Hlavními hrdiny jsou dva závodníci, bláznivý, ale krásný James Hunt, který je podle textu na ČSFD „neřízená střela, neodolatelný playboy a brilantní řidič“ a vždy precizní a disciplinovaný a snad i trochu nudný Niki Lauda a právě ten mi připadá velice zajímavý svým počínáním (i počítáním nejrůznějších rizik). Nejezdí na rychlost nebo na efekt, všechno má dobře promyšlené, nedělá zbytečné hlouposti. Fascinuje mě to o to víc, že někoho podobného znám a vlastně je to i způsob, jakým se snažím chovat já. Jasně, navenek může všechno možné, co dělám, vypadat bláznivě a možná i hloupě, ale ve skutečnosti je to docela dobře propočítané a promyšlené (pokud jsem se někde nesekla, zase tak dobrý matematik a statistik nejsem, abych znala pravděpodobnosti všeho, např. že dvaceti pěti procentní riziko nehody na závodě Formule 1 je maximum, do kterého jít).

Ačkoliv jsou rivalové, kteří se tak nějak nenávidí, stávají se zároveň svým způsobem partnery, protože se navzájem motivují k lepším výkonům. Nejvíc na mě zapůsobila scéna, kdy prudký James zaútočil na novináře, protože se choval hnusně k Nikimu. A nejvtipnější bylo, když Niki svezl nějakou krásnou ženu a stopaře a oni z něj byli celí paf, že to je ten známý závodník, zatímco ona tomu nevěřila, protože jel jak bačkora. S úsměvem jí odpověděl, že teď není důvod riskovat, že není žádná výhra, motivace atd. Požádala ho, aby ukázal rychlou jízdu jí. A byla motivace.