Včera mě tak trochu honila mlsná a na privátě jsem neměla nic k večeři. Tak jsem navštívila Tesco a mimo jiné si zakoupila uzeného lososa.
Většinou si čtu informace na obalech právě koupeného jídla, a tak jsem se dozvěděla velmi zajímavou věc:
"Informace pro alergiky
Výrobek obsahuje ryby."
úterý 27. října 2009
pondělí 28. září 2009
Jak rychle píšete?
Dneska jsem si tak bloudila po netu a našla jsem stránku, na které můžu vyzkoušet, jak rychle píšu. Výsledek mě uspokojil. Běžně jsem vždy mívala tak max. 200 úhozů za minutu (samozřejmě počítáno z desetiminutovky, protože jinak je to zkreslující, že?).
No a teď když netrénuju, hned na první pokus se dozvím, že mám 399 úhozů za minutu (71 bezchybných slov a jedno chybné), v druhém 397 úhozů za minutu (66/1) a ve třetím (tím se "chlubím", abych vám stránku ukázala) 452 úhozů za minutu (78 bezchybných slov a 0 chybných). Ale co... mistrině světa má prý za minutu 2000 úhozů. To mám ještě co dohánět, navíc minutovky jsou opravdu zkreslující, ale jen tak ze srandy si to zkuste a třeba písněte, jak vám to šlo.
78 slov
No a teď když netrénuju, hned na první pokus se dozvím, že mám 399 úhozů za minutu (71 bezchybných slov a jedno chybné), v druhém 397 úhozů za minutu (66/1) a ve třetím (tím se "chlubím", abych vám stránku ukázala) 452 úhozů za minutu (78 bezchybných slov a 0 chybných). Ale co... mistrině světa má prý za minutu 2000 úhozů. To mám ještě co dohánět, navíc minutovky jsou opravdu zkreslující, ale jen tak ze srandy si to zkuste a třeba písněte, jak vám to šlo.
78 slov
sobota 18. dubna 2009
Den Země
Jak jste si mohli v minulém článku všimnout, tohle téma jsem jen nakousla (dnešní výlet) a nedokončila. Připadalo mi totiž, že jsem se až moc zapovídala o něčem jiném, tak jsem do toho nechtěla zaplétat, co jsem dnes prožila.
Byl to fascinující výlet, i když to bylo jen kousek, jak se říká - za humna. Na hradě Špilberku se letos výjimečně konal Den Země (obvykle býval na hradě Veveří). Co to je, si můžete přečíst na Wikipedii a jinde na internetu (doporučuji), řekla bych, že informace jsou dosti podrobné.
Popravdě řečeno jsem si také chtěla zjistit, o co přesně jde, ale nějak jsem se k tomu nedostala včas, jak je u mě běžné. Ale to nevadí, myslím, že jsem to pochopila i bez toho. Můj vlastní výklad Dne Země: je to slavnost, na které se děti vydovádí. Různé společnosti, firmy, organizace apod. se představí veřejnosti (Brontosaurus, Duha...) a vy se můžete dozvědět o přírodě, šetrnějším přístupu k životu na ní, cyklostezkách, zvířatech, fair trade obchodě, biopotravinách, pobavit se s milýma a zajímavýma lidma, vyzkoušet neznámé pochutiny, koupit si suvenýrý a ručně vyráběné výrobky, shlédnout divadlo, poslechnout si kapelu... prostě strávit den jinak, než je u vás obvyklé. (Na tomto místě bych ráda podotkla, že právě takové dny obohacují náš život a činí ho zajímavým.)
Líbil se mi hned pán u vrat. Říkal nám, co kde najdeme a kam se máme vydat nejdřív. Dle jeho doporučení jsem si nejprve obešla hrad a pak se vydala na nádvoří. Při obcházení hradu jsem si všimla, že je tato akce zaměřena především pro rodiče s dětmi. Knihkupectví Barvič a Novotný ukazovalo různé knihy a stejně jako u dalších stánků bylo možno hrát nějaké hry nebo si něco vyzkoušet. V této části jsem se všemu vyhla, protože to bylo opravdu pro děti a nikdo z organizátorů mi stejně nevěnoval pozornost. V knihách se hledaly informace o zvířátkách, kreslilo se, kde přibližně žijí, stavěly se domečky a stromky, kreslila se silnice, která nebude křižovat cesty zvířátkům (to bych si bývala ráda zkusila, vypadalo to vcelku složitě), stoupalo se rukama a nohama na různá barevná kola, plastoví broučci se lovili z bažiny a dala se zahrát hra, na jejíž přesný název si nevzpomenu (asi plyškvorkiáda).
Na delší dobu jsem se zastavila u stánku s jídlem: jasmínová rýže, bramborovo paprikový špíz v těstíčku, těstoviny, tři druhy sladkých kuliček a nevím co ještě. Kuličkám jsem neodolala, všechny byly výborné, jak cookies (to byly jen půlkuličky), tak kokosové a nejvíc ty třetí, ty jsem si koupila hned dvě, i když jedna stála 15 Kč. Ptala jsem se milé paní prodavačky (to na takovýchle akcích bývají všechny) z čeho to je vyrobené, myslím že z datlí, fíků... no prostě toho vyjmenovala fůru. Jenom mě mrzí, že si nepamatuju, jak se to jmenovalo (něco jako luglu). Ještě jsem si tam koupila Čidvu (paprikovou indickou pochoutku), což je podle obsahu,směs oříšků a semínek, s kurkumou a paprikou. K mému překvapení je ve směsi i skořice.
Další stánky si v přesném pořadí nepamatuji. Ochutnala jsem fairtradeový čaj, různé druhy chlebíčků s pomazánkami, na něž jsem si vzala recepty, podívala se na pár letáčků a pak si vyzkoušela takovou pomůcku pro děti - myslím, že se to jmenovalo chytrý provázek. To máte několik kartiček a na každé je vždy nějaké téma, např. vývoj mravence od oplodnění až po dospělého jedince. Začínáte na startu, kde se dva jedinci páří a máte se přes ostatní stádia vývoje dostat až do cíle, tedy k dospělému jedinci. Přiznám bez mučení, že se mi to nepovedlo. A poznávání hub také nedopadlo moc slavně. Nevím, jaké dvě jsem přehodila, ale rozhodně něco co bych nejedla a nepřipadalo mi to tak strašné, jsem přehodila s muchomůrkou zelenou. Přece jen jsem už nějakou dobu ze základky, a tak jsem zapomněla, že může být něco jedovatějšího než muchomůrka.
Pro tvořivého člověka je setkání s jiným tvořivcem něco jako shledání dvou přátel po dlouhé době. Zpravidla při setkání s někým takovým cítím, že si budeme rozumět. Ono to asi ani jinak nejde. Tvořiví lidé si jsou v lecčems podobní. Rádi zkouší nově věci, techniky, vymýšlí nové postupy a jak vylepšit to, co už umí. Vědí, že ruční práce je umění. Že je třeba na to mít čas, trpělivost a lecky i prostředky. Někdy to může být i dřina, ale ten požitek, když máte výsledek před sebou... Myslím, že tak nějak se může cítit matka, která ví, že ze svého dítěte vychovala dobrého člověka.
Asi je tedy jasné, že tato část Dne Země mě lákala naprosto nepředstavitelným způsobem. Trh řemesel. To je jako sjezd turistů nebo něco podobného. Každý stánek přináší nové vlastnoruční (a tudíž jedinečné) bohatství, na které se můžete dívat, nechat se inspirovat, nebo si ho také koupit. Tyto výrobky jsou často dosti drahé, přece jen jde o originály, ve kterých je často schováno hodně práce a materiál v dnešní době také není nejlevnější.
Líbí se mi snad všechno: výrobky ze dřeva, kůže, kovu, skla, vosku, látky... Dneska jsem měla možnost vidět ručně malované tašky, různé věci ze dřeva (především lžíce, misky, vařečky apod.), pletené náramky, mýdla, svíčky, drátkované věci a také věci z kovu. Jako obvykle jsem neodolala a alespoň pár maličkostí si koupila. Jako první mě zlákala paní, které dělala dětem copánky z bavlnek ve vlasech. Už jsem si to delší dobu chtěla udělat, nebo aby mi to někdo udělal, ale bylo to drahé, měla jsem dlouhé vlasy, nevěděla jsem jak na to, bála se, že to špatně dopadne, no prostě jsem se dneska konečně dočkala. Ode dneška mám (podle paní) na tři měsíce ve vlasech bílomodročerný (nebo bílo-modro-černý??? Nikdy nevím, už si to konečně jednou musím dohledat a někam napsat!) proužek. Doufám, že to nebude učitelům při zkouškách vadit, a když si nebudu jistá, paní mi hned ukazovala, jak se dá zamaskovat, aby nebyl vidět, takže pohoda. S touto paní jsem si příjemně popovídala, ale jestli se tímhle dá uživit jsem nezjistila.
Další koupenou věc si zatím musím nechat pro sebe, protože se jedná o dárek. Tentokrát jsem si něco koupila tak napůl i ze zvědavosti. Chci něco podobného zkusit vyrobit.
Drátkované šperky byly taky velmi zajímavé, ale nejvíc mě zaujalo malý kolečko vmtsnaný do čtverečku. Dalších padesát korun už jsem ale utratit nechtěla. Ohromnou radost mi udělalo, když mi pán řekl, že stojí jen dvacet korun. Taková krásná věc. Pak mi nabídl, že když budu chtít, vyrobí mi i jiný tvar. Na to teda nakonec nedošlo (škoda), ale zato jsem si výrobu vyzkoušela sama. Já si chtěla zkusit umístit "šnečka" do trojúhelníku. Povím vám, že práce se třema různejma kleštičkama není žádná sranda. A to jsem si myslela, že si jen koupím drátek, půjčím z knihovny nějakej časopis, chvilku budu študovat, pak si z garáže vezmu dědečkovy kleště a ono to půjde. Jo, tůdle nůdle. Pachtila jsem se s tim víc, než s navlékáním korálků a to jsem stejně každou chvíli milému pánovi říkala, že mi to nejde, ohlo se to, jak mám vytvořit to očko (?), kde to mám ohnout (?) a podobně. Nakonec jsem něco splychtila ale ten, který jsme předtím udělali spolu, mi připadal hezčí. Nicméně - tenhle je můj!
Při návratu domů jsem zjistila, že na učení mi nějaký čas zbyde... a teď, kdy tu už dvě hodiny píšu články, ho mám pořád dost. Někdy se čas prostě umí tak správně vlíct :-).
Byl to fascinující výlet, i když to bylo jen kousek, jak se říká - za humna. Na hradě Špilberku se letos výjimečně konal Den Země (obvykle býval na hradě Veveří). Co to je, si můžete přečíst na Wikipedii a jinde na internetu (doporučuji), řekla bych, že informace jsou dosti podrobné.
Popravdě řečeno jsem si také chtěla zjistit, o co přesně jde, ale nějak jsem se k tomu nedostala včas, jak je u mě běžné. Ale to nevadí, myslím, že jsem to pochopila i bez toho. Můj vlastní výklad Dne Země: je to slavnost, na které se děti vydovádí. Různé společnosti, firmy, organizace apod. se představí veřejnosti (Brontosaurus, Duha...) a vy se můžete dozvědět o přírodě, šetrnějším přístupu k životu na ní, cyklostezkách, zvířatech, fair trade obchodě, biopotravinách, pobavit se s milýma a zajímavýma lidma, vyzkoušet neznámé pochutiny, koupit si suvenýrý a ručně vyráběné výrobky, shlédnout divadlo, poslechnout si kapelu... prostě strávit den jinak, než je u vás obvyklé. (Na tomto místě bych ráda podotkla, že právě takové dny obohacují náš život a činí ho zajímavým.)
Líbil se mi hned pán u vrat. Říkal nám, co kde najdeme a kam se máme vydat nejdřív. Dle jeho doporučení jsem si nejprve obešla hrad a pak se vydala na nádvoří. Při obcházení hradu jsem si všimla, že je tato akce zaměřena především pro rodiče s dětmi. Knihkupectví Barvič a Novotný ukazovalo různé knihy a stejně jako u dalších stánků bylo možno hrát nějaké hry nebo si něco vyzkoušet. V této části jsem se všemu vyhla, protože to bylo opravdu pro děti a nikdo z organizátorů mi stejně nevěnoval pozornost. V knihách se hledaly informace o zvířátkách, kreslilo se, kde přibližně žijí, stavěly se domečky a stromky, kreslila se silnice, která nebude křižovat cesty zvířátkům (to bych si bývala ráda zkusila, vypadalo to vcelku složitě), stoupalo se rukama a nohama na různá barevná kola, plastoví broučci se lovili z bažiny a dala se zahrát hra, na jejíž přesný název si nevzpomenu (asi plyškvorkiáda).
Na delší dobu jsem se zastavila u stánku s jídlem: jasmínová rýže, bramborovo paprikový špíz v těstíčku, těstoviny, tři druhy sladkých kuliček a nevím co ještě. Kuličkám jsem neodolala, všechny byly výborné, jak cookies (to byly jen půlkuličky), tak kokosové a nejvíc ty třetí, ty jsem si koupila hned dvě, i když jedna stála 15 Kč. Ptala jsem se milé paní prodavačky (to na takovýchle akcích bývají všechny) z čeho to je vyrobené, myslím že z datlí, fíků... no prostě toho vyjmenovala fůru. Jenom mě mrzí, že si nepamatuju, jak se to jmenovalo (něco jako luglu). Ještě jsem si tam koupila Čidvu (paprikovou indickou pochoutku), což je podle obsahu,směs oříšků a semínek, s kurkumou a paprikou. K mému překvapení je ve směsi i skořice.
Další stánky si v přesném pořadí nepamatuji. Ochutnala jsem fairtradeový čaj, různé druhy chlebíčků s pomazánkami, na něž jsem si vzala recepty, podívala se na pár letáčků a pak si vyzkoušela takovou pomůcku pro děti - myslím, že se to jmenovalo chytrý provázek. To máte několik kartiček a na každé je vždy nějaké téma, např. vývoj mravence od oplodnění až po dospělého jedince. Začínáte na startu, kde se dva jedinci páří a máte se přes ostatní stádia vývoje dostat až do cíle, tedy k dospělému jedinci. Přiznám bez mučení, že se mi to nepovedlo. A poznávání hub také nedopadlo moc slavně. Nevím, jaké dvě jsem přehodila, ale rozhodně něco co bych nejedla a nepřipadalo mi to tak strašné, jsem přehodila s muchomůrkou zelenou. Přece jen jsem už nějakou dobu ze základky, a tak jsem zapomněla, že může být něco jedovatějšího než muchomůrka.
Pro tvořivého člověka je setkání s jiným tvořivcem něco jako shledání dvou přátel po dlouhé době. Zpravidla při setkání s někým takovým cítím, že si budeme rozumět. Ono to asi ani jinak nejde. Tvořiví lidé si jsou v lecčems podobní. Rádi zkouší nově věci, techniky, vymýšlí nové postupy a jak vylepšit to, co už umí. Vědí, že ruční práce je umění. Že je třeba na to mít čas, trpělivost a lecky i prostředky. Někdy to může být i dřina, ale ten požitek, když máte výsledek před sebou... Myslím, že tak nějak se může cítit matka, která ví, že ze svého dítěte vychovala dobrého člověka.
Asi je tedy jasné, že tato část Dne Země mě lákala naprosto nepředstavitelným způsobem. Trh řemesel. To je jako sjezd turistů nebo něco podobného. Každý stánek přináší nové vlastnoruční (a tudíž jedinečné) bohatství, na které se můžete dívat, nechat se inspirovat, nebo si ho také koupit. Tyto výrobky jsou často dosti drahé, přece jen jde o originály, ve kterých je často schováno hodně práce a materiál v dnešní době také není nejlevnější.
Líbí se mi snad všechno: výrobky ze dřeva, kůže, kovu, skla, vosku, látky... Dneska jsem měla možnost vidět ručně malované tašky, různé věci ze dřeva (především lžíce, misky, vařečky apod.), pletené náramky, mýdla, svíčky, drátkované věci a také věci z kovu. Jako obvykle jsem neodolala a alespoň pár maličkostí si koupila. Jako první mě zlákala paní, které dělala dětem copánky z bavlnek ve vlasech. Už jsem si to delší dobu chtěla udělat, nebo aby mi to někdo udělal, ale bylo to drahé, měla jsem dlouhé vlasy, nevěděla jsem jak na to, bála se, že to špatně dopadne, no prostě jsem se dneska konečně dočkala. Ode dneška mám (podle paní) na tři měsíce ve vlasech bílomodročerný (nebo bílo-modro-černý??? Nikdy nevím, už si to konečně jednou musím dohledat a někam napsat!) proužek. Doufám, že to nebude učitelům při zkouškách vadit, a když si nebudu jistá, paní mi hned ukazovala, jak se dá zamaskovat, aby nebyl vidět, takže pohoda. S touto paní jsem si příjemně popovídala, ale jestli se tímhle dá uživit jsem nezjistila.
Další koupenou věc si zatím musím nechat pro sebe, protože se jedná o dárek. Tentokrát jsem si něco koupila tak napůl i ze zvědavosti. Chci něco podobného zkusit vyrobit.
Drátkované šperky byly taky velmi zajímavé, ale nejvíc mě zaujalo malý kolečko vmtsnaný do čtverečku. Dalších padesát korun už jsem ale utratit nechtěla. Ohromnou radost mi udělalo, když mi pán řekl, že stojí jen dvacet korun. Taková krásná věc. Pak mi nabídl, že když budu chtít, vyrobí mi i jiný tvar. Na to teda nakonec nedošlo (škoda), ale zato jsem si výrobu vyzkoušela sama. Já si chtěla zkusit umístit "šnečka" do trojúhelníku. Povím vám, že práce se třema různejma kleštičkama není žádná sranda. A to jsem si myslela, že si jen koupím drátek, půjčím z knihovny nějakej časopis, chvilku budu študovat, pak si z garáže vezmu dědečkovy kleště a ono to půjde. Jo, tůdle nůdle. Pachtila jsem se s tim víc, než s navlékáním korálků a to jsem stejně každou chvíli milému pánovi říkala, že mi to nejde, ohlo se to, jak mám vytvořit to očko (?), kde to mám ohnout (?) a podobně. Nakonec jsem něco splychtila ale ten, který jsme předtím udělali spolu, mi připadal hezčí. Nicméně - tenhle je můj!
Při návratu domů jsem zjistila, že na učení mi nějaký čas zbyde... a teď, kdy tu už dvě hodiny píšu články, ho mám pořád dost. Někdy se čas prostě umí tak správně vlíct :-).
Kolik času jsou 4 hodiny?
Možná vás napadne: Co to je za blbou otázku? Čtyři hodiny jsou přece 4 hodiny, ani o chlup míň nebo víc. Čtyři hodiny jsou přesně 240 minut nebo 14400 sekund. Co se dá za takovouhle dobu stihnout?
Dostanete se za 4 hodiny do práce? Asi ano. Můžete si přečíst časopis nebo vyluštit křížovku? Také asi ano. Ale můžete si udělat čtyřhodinový výlet, který by opravdu stál za to? (Nemyslím, koukat na Cestománii v televizi.) Kam dojdete za 4 hodiny? Člověk běžně chodí rychlostí 3-5 km v hodině. Za předpokladu, že se budete chtít i vrátit (což asi budete), dostanete se přibližně 10 km daleko. Nic moc, že? A to ještě musíme vzít v úvahu, že zpátky nejspíš půjdete stejnou cestou. Pokud nejste vyznavači gaučingu (= ležím na gauči a koukám na televizi), nejspíš nic moc zajímavého neuvidíte, protože takhle blízké okolí svého domu jistě velmi dobře znáte. Nejlepším pro výlety je bezpochyby auto, kdybychom vzali rychlost 60 km/hod jako průměrnou, dostanete se už slušně daleko, přibližně 120 km. Když to vezmu hodně zhruba, podíváte se z Brna do Havlíčkova Brodu, Pardubic, Ústí nad Orlicí, Olomouce, Nového Jičína, Zlína a tak podobně. Ale co tam? I když je to v těchto městech zajisté pěkné, pochybuji, že si čtyřhodinový výlet skutečně užijete. Měli byste totiž nejen dojet tam a zpátky, ale také si vychutnat tu krásu, že jste na výletě, což není dost dobře možné, když stále koukáte na hodinky a přemýšlíte, kdy už budete muset zase naskočit do auta a jet domů, protože máte ještě nějaké NEODKLADNÉ povinnosti.
Dneska jsem si udělala jen čtyřhodinový výlet a přesto se cítím neuvěřitelně odpočinutá a mám pocit, že jsem byla na výletě stejně dlouho jako včera (celý den). Chcete prozradit, čím to je způsobeno?
Neměla jsem hodinky. Ano, opravdu je to tak prosté. Člověk, který má hodinky (nebo i mobil, pokud jej tak používá), má nutkáni stále kontrolovat čas. Lépe řečeno, nalhává si, že kontroluje svůj čas, ve skutečnosti je kontrola času nemožná, ten si stále běží stejně, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne.
Tak tedy, když nemáte hodinky a současně vás ani příliš netrápí, kolik zrovna je (nemusíte chystat dětem večeři, učit se na zkoušku nebo něco podobného), cítíte se mnohem volněji, vyrovnaněji a prostě lépe. Kdyby šlo do tuhého, zkuste se někoho kolem vás zeptat, jestli náhodou neví, kolik je hodin. Myslím, že byste museli dost dlouho hledat, než narazíte na někoho, kdo vám to nebude moci říct. Navíc jsou dnes hodiny doslova na každém rohu. Zkuste si jednou pár hodin (nebo i celý den) bez hodin. Čas se najednou jakoby vleče, je příjemný, pohodový... najednou nejste tak uspěchaní, chodíte předem (když se doma podíváte na hodinky) abyste to stihli, žádný poháněcí nástroj u sebe nemáte. Obědváte tak dlouho, jak potřebujete...
Dostanete se za 4 hodiny do práce? Asi ano. Můžete si přečíst časopis nebo vyluštit křížovku? Také asi ano. Ale můžete si udělat čtyřhodinový výlet, který by opravdu stál za to? (Nemyslím, koukat na Cestománii v televizi.) Kam dojdete za 4 hodiny? Člověk běžně chodí rychlostí 3-5 km v hodině. Za předpokladu, že se budete chtít i vrátit (což asi budete), dostanete se přibližně 10 km daleko. Nic moc, že? A to ještě musíme vzít v úvahu, že zpátky nejspíš půjdete stejnou cestou. Pokud nejste vyznavači gaučingu (= ležím na gauči a koukám na televizi), nejspíš nic moc zajímavého neuvidíte, protože takhle blízké okolí svého domu jistě velmi dobře znáte. Nejlepším pro výlety je bezpochyby auto, kdybychom vzali rychlost 60 km/hod jako průměrnou, dostanete se už slušně daleko, přibližně 120 km. Když to vezmu hodně zhruba, podíváte se z Brna do Havlíčkova Brodu, Pardubic, Ústí nad Orlicí, Olomouce, Nového Jičína, Zlína a tak podobně. Ale co tam? I když je to v těchto městech zajisté pěkné, pochybuji, že si čtyřhodinový výlet skutečně užijete. Měli byste totiž nejen dojet tam a zpátky, ale také si vychutnat tu krásu, že jste na výletě, což není dost dobře možné, když stále koukáte na hodinky a přemýšlíte, kdy už budete muset zase naskočit do auta a jet domů, protože máte ještě nějaké NEODKLADNÉ povinnosti.
Dneska jsem si udělala jen čtyřhodinový výlet a přesto se cítím neuvěřitelně odpočinutá a mám pocit, že jsem byla na výletě stejně dlouho jako včera (celý den). Chcete prozradit, čím to je způsobeno?
Neměla jsem hodinky. Ano, opravdu je to tak prosté. Člověk, který má hodinky (nebo i mobil, pokud jej tak používá), má nutkáni stále kontrolovat čas. Lépe řečeno, nalhává si, že kontroluje svůj čas, ve skutečnosti je kontrola času nemožná, ten si stále běží stejně, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne.
Tak tedy, když nemáte hodinky a současně vás ani příliš netrápí, kolik zrovna je (nemusíte chystat dětem večeři, učit se na zkoušku nebo něco podobného), cítíte se mnohem volněji, vyrovnaněji a prostě lépe. Kdyby šlo do tuhého, zkuste se někoho kolem vás zeptat, jestli náhodou neví, kolik je hodin. Myslím, že byste museli dost dlouho hledat, než narazíte na někoho, kdo vám to nebude moci říct. Navíc jsou dnes hodiny doslova na každém rohu. Zkuste si jednou pár hodin (nebo i celý den) bez hodin. Čas se najednou jakoby vleče, je příjemný, pohodový... najednou nejste tak uspěchaní, chodíte předem (když se doma podíváte na hodinky) abyste to stihli, žádný poháněcí nástroj u sebe nemáte. Obědváte tak dlouho, jak potřebujete...
středa 8. dubna 2009
Fotografování
Vcelku mě překvapilo, že se mi v anketě sešly jen tři odpovědi na otázku: Vadí vám, když vás fotografují? Méně překvapivé bylo, že všechny byly pozitivní. Málokdo má rád, když ho někdo jiný fotografuje. Myslím, že obvykle je to proto, že si ten druhý zvolí nejméně vhodný okamžik.
A co vy, také se neradi fotíte? A proč?
A co vy, také se neradi fotíte? A proč?
Literární prázdniny
Všem příznivcům těchto stránek se velice omlouvám, že je tak zanedbávám. Přiznávám, nemám zrovna volného času na rozdávání a často ani nevím, co bych sem měla napsat, aby to za něco stálo.
Ale tohle téma mi připadá docela dobré. O co jde? Plánuji si rozšířit svoje znalosti z literatury, jak vyplývá z názvu, a udělat si trochu čtecí prázdniny, samozřejmě že ne celé, protože už teď mám v plánu nejméně dvě delší dovolené, jednu kratší, praxi a bezpočet výletů a nápadů, co by se s kým kde dalo podnikat a kutit.
K věci: Dá se říct, že mi knihovna snad vždycky (s výjimkou malé pauzy) byla skoro domovem. Mám ráda ten pocit, když se toulám mezi regály, nezávazně nakukuji, jaké bohatství, která kniha skrývá. A když se mi líbí, hned si ji nechám v ruce. Když ne, urychleně ji vrátím do regálu. Těch druhých obvykle moc není. V knihovně je to prima. Ať jste kdekoliv s lidma, častokrát vidíte, jak někdo někam spěchá, do všech vráží, cpe se apod. V knihovně (a čajovně) se vám tohle nestane. Do knihovny neběžíte, nevezmete si knihu a nefrčíte zpátky, ale jdete si tam vybrat něco krásného na čtení.
Už zase odbíhám, to je se mnou hrozný... no prostě jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že si přečtu něco z "klasiků", protože nejen dětskými pohádkami je člověk živ. Vzala jsem si na pomoc svoje dvoje skryptíčka z češtiny a knihu Odmaturuj z literatury a už jsem si vypisovala, co se mi líbí, líbilo už na střední a co mi připadá zajímavé, příp. kterého autora bych měla aspoň "nakousnout".
Vybrala jsem toho požehnaně. Kdepak, nebojte, rozhodně to sem nebudu opisovat, možná bych to sem třeba časem hodila nějak ve Wordu jako hotový seznam pro případné zájemce (kdybych přišla na to, jak sem hodit word). Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli neznáte něco moc zajímavého, o čem si myslíte, že bych si rozhodně měla přečíst. Třeba už to v mém seznamu je, ale třeba jsem to opomněla.
Díky všem, kteří něco vymyslí:-). A ostatním že si tohle přečetli.:-))
Ale tohle téma mi připadá docela dobré. O co jde? Plánuji si rozšířit svoje znalosti z literatury, jak vyplývá z názvu, a udělat si trochu čtecí prázdniny, samozřejmě že ne celé, protože už teď mám v plánu nejméně dvě delší dovolené, jednu kratší, praxi a bezpočet výletů a nápadů, co by se s kým kde dalo podnikat a kutit.
K věci: Dá se říct, že mi knihovna snad vždycky (s výjimkou malé pauzy) byla skoro domovem. Mám ráda ten pocit, když se toulám mezi regály, nezávazně nakukuji, jaké bohatství, která kniha skrývá. A když se mi líbí, hned si ji nechám v ruce. Když ne, urychleně ji vrátím do regálu. Těch druhých obvykle moc není. V knihovně je to prima. Ať jste kdekoliv s lidma, častokrát vidíte, jak někdo někam spěchá, do všech vráží, cpe se apod. V knihovně (a čajovně) se vám tohle nestane. Do knihovny neběžíte, nevezmete si knihu a nefrčíte zpátky, ale jdete si tam vybrat něco krásného na čtení.
Už zase odbíhám, to je se mnou hrozný... no prostě jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že si přečtu něco z "klasiků", protože nejen dětskými pohádkami je člověk živ. Vzala jsem si na pomoc svoje dvoje skryptíčka z češtiny a knihu Odmaturuj z literatury a už jsem si vypisovala, co se mi líbí, líbilo už na střední a co mi připadá zajímavé, příp. kterého autora bych měla aspoň "nakousnout".
Vybrala jsem toho požehnaně. Kdepak, nebojte, rozhodně to sem nebudu opisovat, možná bych to sem třeba časem hodila nějak ve Wordu jako hotový seznam pro případné zájemce (kdybych přišla na to, jak sem hodit word). Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli neznáte něco moc zajímavého, o čem si myslíte, že bych si rozhodně měla přečíst. Třeba už to v mém seznamu je, ale třeba jsem to opomněla.
Díky všem, kteří něco vymyslí:-). A ostatním že si tohle přečetli.:-))
středa 28. ledna 2009
Nejhorší chvíle
Asi jako většina studentů, kteří mají moderní učitele, jež jim dávají výsledky zkoušek na internet, právě prožívám jednu z těch ošklivých chvil, kdy vím, co jsem tam napsala a že tam toho taky dost chybí a přesto doufám. Mačkám F5 pro obnovení stránky a přitom si říkám: "Prosimtě, teď to ještě nemůžou mít opravené." Je to pěkně o nervy.
No co, řekli byste, buďto to dala nebo ne. Jenže... no vlastně máte pravdu, je to tak jednoduché, ale dala znamená, že se nejspíš nestihnu podívat do muzea na výstavu plyšových medvídků, na kterou jsem se už opravdu těšila. A nedala? Příští semestr si tento kouzelný předmět zopakuji. Nebyl špatnej, to ne, ale že bych se ho chtěla učit znovu?
A tak jen sedím a koukám, učit se mi nechce, když nevím, jak to dopadlo. Pokud pozitivně, budu na to mít navíc celý zítřejší den. A pokud ne, tak proč se zbytečně namáhat? Stejně to teď už do hlavy neleze.
Týden je málo
S koncem ledna nám skončí zkouškové, tak už to u nás většinou bývá. Připadá mi zajímavé, jak má každá vysoká úplně jiné termíny pro zápočty a pro zkoušky... asi neexistuje nějaké zpodobnění nebo tak něco.
Moje rozčarování pramení z toho, že ačkoliv jsem v tomto zkouškovém byla poměrně úspěšná a až na jeden předmět všechny udělala hned napoprvé, čeká mě jako odměna pouhý týden prázdnin. Ne že bych snad chtěla měsíc, jak někteří moji kolegové mívají, ale takových čtrnáct dní jsem očekávala. Přesně za týden poté, co se konečně člověk vrátí domů z poslední zkoušky, musí jít opět do školy a všechno začne nanovo? Neříká se, že po práci má přijít zasloužený odpočinek. Sorry, ale týden je fakt málo.
Moje rozčarování pramení z toho, že ačkoliv jsem v tomto zkouškovém byla poměrně úspěšná a až na jeden předmět všechny udělala hned napoprvé, čeká mě jako odměna pouhý týden prázdnin. Ne že bych snad chtěla měsíc, jak někteří moji kolegové mívají, ale takových čtrnáct dní jsem očekávala. Přesně za týden poté, co se konečně člověk vrátí domů z poslední zkoušky, musí jít opět do školy a všechno začne nanovo? Neříká se, že po práci má přijít zasloužený odpočinek. Sorry, ale týden je fakt málo.
čtvrtek 27. listopadu 2008
Volal vám někdo?
Asi každému se někdy stalo, že mu volalo neznámé číslo. Co v takovém případě děláte? Bez rozmýšlení zvednete nebo váháte?
Pokud hovor nestihnete zvednout, voláte zpět?
Teď jsem našla ve zmeškaných hovorech tři čísla. Obvykle mi nikdo neznámý nevolá, tak mě to trochu znepokojilo, co kdyby šlo o něco důležitého. Protože si víc rozumím s počítačem než s mobilem, poohlédla jsem se po netu, komu by čísla asi tak mohla patřit. Ale kamarád google mi tentokrát neporadil, napsala jsem totiž čísla s mezerami. Když jsem je napsala bez mezer, bylo to už lepší, ale stejně se mi víc zalíbila stránka, kterou mi nabídl: http://whocallsme.com/.
Díky ní jsem zjistila, že mi volala nějaká banka a O2. Takže se nic nestalo, že jsem zpátky nezavolala.
Pokud hovor nestihnete zvednout, voláte zpět?
Teď jsem našla ve zmeškaných hovorech tři čísla. Obvykle mi nikdo neznámý nevolá, tak mě to trochu znepokojilo, co kdyby šlo o něco důležitého. Protože si víc rozumím s počítačem než s mobilem, poohlédla jsem se po netu, komu by čísla asi tak mohla patřit. Ale kamarád google mi tentokrát neporadil, napsala jsem totiž čísla s mezerami. Když jsem je napsala bez mezer, bylo to už lepší, ale stejně se mi víc zalíbila stránka, kterou mi nabídl: http://whocallsme.com/.
Díky ní jsem zjistila, že mi volala nějaká banka a O2. Takže se nic nestalo, že jsem zpátky nezavolala.
pondělí 24. listopadu 2008
Poznatek
Víte, jak poznáte, že už máte příliš těžký batoh?
Nejste schopni ho zvednou ze země a dát si ho na záda.
Nejste schopni ho zvednou ze země a dát si ho na záda.
pondělí 17. listopadu 2008
Dopis Ježíškovi
Jako obvykle píšu, co by se mi asi tak líbilo dostat k Vánocům. Nejhezčí jsou samozřejmě překvapení. Ty chvíle, kdy člověk v balíčku objeví přesně to, po čem už dávno toužil, ale ani ho nenapadlo, že by to mohl dostat.
Ale čím je člověk starší a má větší finanční možnosti, tím horší je něco takového mít. Pokud přece po něčem dlouho toužím (a vím to), pak si to obvykle pořídím. Čím dál víc je těžší najít přesně tu správnou fantastickou věc, takovou věc, kterou by člověk strašně rád dostal, ale neví o tom. Možná že někteří lidé takové věci ani nemají…
Na druhou stranu bych řekla, že patřím mezi těch pár lidí, kterým udělá radost snad všechno. Kromě věcí na vystavení. Ty od jisté doby totiž nesnáším. Zabírají místo, a když jich má člověk (jako třeba já) moc, tak už se z nich ani nedokáže radovat.
Pro jistotu jsem vymyslela pár věcí, které by se mi určitě líbily (rada pro ty, co neví a nebo chtějí vsadit na jistotu. Takže tady jsou mé nápady:
- nějakej dobrej sypanej čajík (příp. i pytlíkovej např. Dilmah), tip od Sonnentoru: Nápoj druidů, Ovocný čaj sv. Hildegardy, Klášterní síla…,
- obrázky mandal na vybarvení,
- skleněnej pilník na nehty s dlouhou zárukou (ztupím všechno)… asi bude vědět Ivi,
- jablečňák („aromalampička“ na pečení jablíček),
- nějaké příjemné oblečení z etno obchůdku (ne moc ulítlé), třeba lněné kalhoty,
- hedvábná košile,
- kaligrafické bombičkové pero Pelikán nebo Rotring (velikost hrotu asi 2,5 nebo vyšší číslo),
- korálky,
- ozdůbky do vlasů (sponky, skřipečky, velké i malé),
- bambucké máslo (ideálně limetka-lemongrass, ale může být i vanilka, levandule nebo růže),
- stévie sladká,
- záložka do knížky.
úterý 11. listopadu 2008
TMOU
Možná jste zaregistrovali, že o víkendu proběhla logická hra TMOU. Kdybyste se chtěli dozvědět něco bližšího o této hře, doporučuji mrknout se na stránky. Letos poprvé jsem se také zúčastnila. Pro ty, co nevědí o co jde a nechtějí někam klikat, můžu říct, že to byla velmi zajímavá hra.
Začínalo se v pátek večer. My si to správné vzrůšo užili už před startem, protože cestou na něj (bylo to v Brně na Velodromu) jsme uvízli v takové "menší" zácpě. Jako bonus s námi v autobuse byla paní, která se bála vystoupit. Ne, fakt nekecám, z nějakého důvodu se bála sejít ze schodů. Přesně nechápu proč, protože jsem hlídala batohy, zatímco se jí kluci snažili pomoci dolů a přesvědčit ji, že když už čtyři schody slezla, ten poslední ven z autobusu na chodník zvládne taky. Nicméně se stalo to, co jsem celkem očekávala. Řidič už to nevydržel, protože paní si opravdu dávala na čas s tím posledním schodem, a řekl jí, že pokud nechce vystoupit, až si zase "vleze" dovnitř (řekl to nějak líp). No, a jak byla ta chudinka stará ve stresu, tak se ty pracně slezené čtyři schody zase vyškrábala nahoru... kam až dojela teda nevím, ale celkem by mě zajímalo, co s ní ten řidič nakonec udělal. Kdyby chvíli počkal, byla tu jistá šance, že to paní zvládne.
Na radu nějakého týpka, zjevně taky "Tmáře" (tak se říká účastníkům hry) jsme z milého autobusu při první příležitosti vystoupili a přeběhli do nacpané tramvaje. Bylo nám jasné, že většina podezřele oděných lidí (velmi ve sportovním, nabalení, s batohy či přímo krosnami a karimatkami) jedou tam co my, alespoň to nám dávalo naději, že nás zaregistrují.
Na start jsme sice včas nedorazili, ale s registrací jsme neměli nejmenší problém... za námi ještě bylo takových lidí, že snad ani nikoho nenapadlo, že by registraci ukončil. Jak už jsem psala, start byl na Velodromu, kde bylo strašně moc lidí. Překvapilo mě, že účast byla tak veliká. Tentokrát čerpám ze stránky hry, protože musím říct, že nás bylo 2100. Tvořili jsme 442 týmů, náš byl po pěti lidech (4 doktorandi informatici a já ještě ani ne inženýr). Později tam dokonce říkali, že se to zapíše do nějaké knihy rekordů (myslím, že v Pelhřimově).
První šifra se skládala z několika podšifer a dle mého názoru to byl hnus. Původně jsem totiž přesně nevěděla do čeho jdu, tak jsem si říkala, že tam bude nějaká ta morseovka, Vigenérův čtverec a podobné věci, o kterých jsem slyšela ve škole. Naivně jsem doufala, že si zaluštím. No, ne že bych si nezahrála nebo se nepobavila, ale rozhodně jsem nebyla ten centrální mozek, bez kterého by to nešlo. Ale co, šla jsem se tam pobavit a to se i stalo.
Se značným množstvím nápověd se nám start podařilo úspěšně opustit. Musím ale přiznat, že se to nakonec povedlo všem. (Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem viděla opravdovou raritu: zatímco na pánských záchodech byla fronta až ven, na dámských bylo volno.)
Jako druhou šifru jsme dostali puzzle, na kterém jsme po jeho poskládání měli najít vrstvy a v nich text, kam máme jít. Opět jsem si myslela, že nám bude stačit pouhé složení puzzle. Naštěstí někdo už s 3D brýlemi umí pracovat (a kdo jiný než [ajťáci]), takže druhou šifru jsme zvládli v příjemně krátkém čase. Natěšení, že nám to tak půjde dál, jsme vyrazili pro další šifru. A na té jsme i skončili.
Třetí šifra byla ukrutně těžká (ani nechci vidět, jaké byly ty po ní), skládala se z několika dílčích částí. Měli jsme najít 7 mřížek, zjistit, jak se vyvíjely a vytvořit osmou, podle ní bychom se dostali k dalšímu stanovišti. Bohužel pořadí mřížek se nám nepodařilo tak docela zjistit, u dvou mřížek nám totiž vycházelo, že jsou třetí a další dvě zase byly druhé... no, ono sčítat počet skruží na malé a velké kašně se savci z fasády Domu pánů z Lipé, kohouty na jiném domě, počtem kvítků a postav bez křídel z morového sloupu v té tmě není snadný. No a tak jsme se pak sebrali a došli si pro alternativní šifru.
Na stránkách správně píšou, že je "dle organizátorů" jednodušší. Byla tam změť bílých a černých políček. Zkoušeli jsme s nima co se jen dalo... rozstříhat a všelijak skládat, substituovat a tak dále, ale na nic jsme nepřišli.
Zbytek noci jsme strávili povídáním o škole, počítačích, dárcích na Vánoce a všem možném, co nás napadlo. Pro jistotu jsme se v šest ráno s pomocí STOP obálky zašli do cíle zeptat, jestli by nám náhodou neřekli výsledky. Neřekli, protože ještě nikdo do cíle nedorazil a my bychom tedy mohli ovlivňovat hru. A tak jsme šli domů spát. Bylo šest ráno.
Začínalo se v pátek večer. My si to správné vzrůšo užili už před startem, protože cestou na něj (bylo to v Brně na Velodromu) jsme uvízli v takové "menší" zácpě. Jako bonus s námi v autobuse byla paní, která se bála vystoupit. Ne, fakt nekecám, z nějakého důvodu se bála sejít ze schodů. Přesně nechápu proč, protože jsem hlídala batohy, zatímco se jí kluci snažili pomoci dolů a přesvědčit ji, že když už čtyři schody slezla, ten poslední ven z autobusu na chodník zvládne taky. Nicméně se stalo to, co jsem celkem očekávala. Řidič už to nevydržel, protože paní si opravdu dávala na čas s tím posledním schodem, a řekl jí, že pokud nechce vystoupit, až si zase "vleze" dovnitř (řekl to nějak líp). No, a jak byla ta chudinka stará ve stresu, tak se ty pracně slezené čtyři schody zase vyškrábala nahoru... kam až dojela teda nevím, ale celkem by mě zajímalo, co s ní ten řidič nakonec udělal. Kdyby chvíli počkal, byla tu jistá šance, že to paní zvládne.
Na radu nějakého týpka, zjevně taky "Tmáře" (tak se říká účastníkům hry) jsme z milého autobusu při první příležitosti vystoupili a přeběhli do nacpané tramvaje. Bylo nám jasné, že většina podezřele oděných lidí (velmi ve sportovním, nabalení, s batohy či přímo krosnami a karimatkami) jedou tam co my, alespoň to nám dávalo naději, že nás zaregistrují.
Na start jsme sice včas nedorazili, ale s registrací jsme neměli nejmenší problém... za námi ještě bylo takových lidí, že snad ani nikoho nenapadlo, že by registraci ukončil. Jak už jsem psala, start byl na Velodromu, kde bylo strašně moc lidí. Překvapilo mě, že účast byla tak veliká. Tentokrát čerpám ze stránky hry, protože musím říct, že nás bylo 2100. Tvořili jsme 442 týmů, náš byl po pěti lidech (4 doktorandi informatici a já ještě ani ne inženýr). Později tam dokonce říkali, že se to zapíše do nějaké knihy rekordů (myslím, že v Pelhřimově).
První šifra se skládala z několika podšifer a dle mého názoru to byl hnus. Původně jsem totiž přesně nevěděla do čeho jdu, tak jsem si říkala, že tam bude nějaká ta morseovka, Vigenérův čtverec a podobné věci, o kterých jsem slyšela ve škole. Naivně jsem doufala, že si zaluštím. No, ne že bych si nezahrála nebo se nepobavila, ale rozhodně jsem nebyla ten centrální mozek, bez kterého by to nešlo. Ale co, šla jsem se tam pobavit a to se i stalo.
Se značným množstvím nápověd se nám start podařilo úspěšně opustit. Musím ale přiznat, že se to nakonec povedlo všem. (Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem viděla opravdovou raritu: zatímco na pánských záchodech byla fronta až ven, na dámských bylo volno.)
Jako druhou šifru jsme dostali puzzle, na kterém jsme po jeho poskládání měli najít vrstvy a v nich text, kam máme jít. Opět jsem si myslela, že nám bude stačit pouhé složení puzzle. Naštěstí někdo už s 3D brýlemi umí pracovat (a kdo jiný než [ajťáci]), takže druhou šifru jsme zvládli v příjemně krátkém čase. Natěšení, že nám to tak půjde dál, jsme vyrazili pro další šifru. A na té jsme i skončili.
Třetí šifra byla ukrutně těžká (ani nechci vidět, jaké byly ty po ní), skládala se z několika dílčích částí. Měli jsme najít 7 mřížek, zjistit, jak se vyvíjely a vytvořit osmou, podle ní bychom se dostali k dalšímu stanovišti. Bohužel pořadí mřížek se nám nepodařilo tak docela zjistit, u dvou mřížek nám totiž vycházelo, že jsou třetí a další dvě zase byly druhé... no, ono sčítat počet skruží na malé a velké kašně se savci z fasády Domu pánů z Lipé, kohouty na jiném domě, počtem kvítků a postav bez křídel z morového sloupu v té tmě není snadný. No a tak jsme se pak sebrali a došli si pro alternativní šifru.
Na stránkách správně píšou, že je "dle organizátorů" jednodušší. Byla tam změť bílých a černých políček. Zkoušeli jsme s nima co se jen dalo... rozstříhat a všelijak skládat, substituovat a tak dále, ale na nic jsme nepřišli.
Zbytek noci jsme strávili povídáním o škole, počítačích, dárcích na Vánoce a všem možném, co nás napadlo. Pro jistotu jsme se v šest ráno s pomocí STOP obálky zašli do cíle zeptat, jestli by nám náhodou neřekli výsledky. Neřekli, protože ještě nikdo do cíle nedorazil a my bychom tedy mohli ovlivňovat hru. A tak jsme šli domů spát. Bylo šest ráno.
Co to mělo být?
Omlouvám se případným čtenářům, které jsem zmátla minulými třemi články (nyní jsou již smazány). Jednalo se o tabulku Studentova t-rozdělení a Normálního rozdělení a nebyly zde umístěny za žádným jiným účelem, než abych si k nim umožnila přístup z jakéhokoliv počítače ve škole.
V pondělí jsme totiž psali písemku ze statistiky, mimochodem opravdu byla kouzelná. Myšleno samozřejmě v uvozovkách, protože u některých věcí jsem měla pocit, že je vidím poprvé v životě... no ale k věci. Máme fantastickou učitelku, a tak jsme při písemce mohli používat stránku A4 popsanou z obou stran čím se nám zlíbilo, excel a internet (stejně je to k ničemu, když s tím příkladem nehnete), má to jeden háček a to ten, že některé naše geniální počítače nejsou schopny otevřít PDF soubory, což trochu zamrzí, když zrovna v nich bývají tabulky, které nutně potřebujete. Rozhodla jsem se tento nedostatek obejít a dala jsem si je semka na svůj blok. Proto se ještě jednou omlouvám čtenářům, kteří zmateni koukali na směsku nicneříkajících čísílek.
V pondělí jsme totiž psali písemku ze statistiky, mimochodem opravdu byla kouzelná. Myšleno samozřejmě v uvozovkách, protože u některých věcí jsem měla pocit, že je vidím poprvé v životě... no ale k věci. Máme fantastickou učitelku, a tak jsme při písemce mohli používat stránku A4 popsanou z obou stran čím se nám zlíbilo, excel a internet (stejně je to k ničemu, když s tím příkladem nehnete), má to jeden háček a to ten, že některé naše geniální počítače nejsou schopny otevřít PDF soubory, což trochu zamrzí, když zrovna v nich bývají tabulky, které nutně potřebujete. Rozhodla jsem se tento nedostatek obejít a dala jsem si je semka na svůj blok. Proto se ještě jednou omlouvám čtenářům, kteří zmateni koukali na směsku nicneříkajících čísílek.
neděle 22. června 2008
Malování na hedvábí
Ačkoliv se učím, nedokázala jsem odolat a znovu jsem se přihlásila do kurzu malování na hedvábí. Tentokrát na sobotu 21. června. Světe div se, vyšlo mi to. Sice to něco stálo, ale výrobky jsou naprosto skvělé. Jak řekla jedna návštěvnice: ani na to není třeba zvláštní talent.Jako první jsem vytvořila oranžovožlutý šátek. Všichni mu říkali sluníčkový... Myslím, že se mi moc povedl. Další výrobky už nebyly tak skvělé. I když...
Uchvátil mě růžovofialový šátek, který si jedna holčina vytvořila, a tak jsem použila stejnou kombinaci barev na ozdobení pouzdra na brýle.
Dalším výrobkem byl dlouhý šátek, který jsem musela zanechat v obchodě, protože ještě potřeboval doschnout.
Jako poslední jsem vyráběla kravatu pro mého přítele, který mě podporoval v rozhodnutí jít na kurz (a nejen v něm). Musím přiznat, že jsem byla hrozně moc nervózní z výsledku, protože jsem barvila textil poprvé, navíc jsem si už na pouzdře vyzkoušela, že pokud se k sobě různé barvy moc přiblíží, jedna z nich zůstane a ne vždy je to ta, kterou chci. Navíc jsem na kravatu sehnala jen malý igelitový pytlík, takže se na sebe tmavě hnědá s oranžovou doslova lepily. Ale výsledek je podle mě hezký, i když dosti odlišný od původního záměru.
úterý 3. června 2008
Klávesnice si nerozumí s dlouhými nehty
Mám takovej pocit, že jsem dneska dala docela zabrat chudince své klávesnici. Trošku jsem jí odendala písmenko H. Naštěstí, jak vidíte, se mi ho podařilo vrátit na správné místo, ale pěkně ve mně hrklo.
Nechala jsem si kapku narůst nehty, protože je teď zkouškové, bakalářku už mám napsanou, a tak moc na počítači nepíšu, takže mi to nepřekáží. Normálně mám velmi dobrou rychlost psaní na počítači, ale s dlouhými drápky se to nijak výrazně nezhoršilo, ale teď vážně zvažuji, že se této ozdoby vzdám. To písmenko se mi totiž trošku odklápí a nejde tak pěkně psát jako ostatní. :-( Nevíte, kam bych si s tím měla zajít? A taky jak vyčistit klávesnici? Mám v ní totiž šílenej nepořádek, jak jsem si všimla.
Ach jo a s těmahle znalostma chci dělat státnice z informatiky... vtip.
Aby byla ironie dokonalá, co myslíte, že po mně chtěl kompík za písmenka kvůli potvrzení napsání článku. No jhh...
Nechala jsem si kapku narůst nehty, protože je teď zkouškové, bakalářku už mám napsanou, a tak moc na počítači nepíšu, takže mi to nepřekáží. Normálně mám velmi dobrou rychlost psaní na počítači, ale s dlouhými drápky se to nijak výrazně nezhoršilo, ale teď vážně zvažuji, že se této ozdoby vzdám. To písmenko se mi totiž trošku odklápí a nejde tak pěkně psát jako ostatní. :-( Nevíte, kam bych si s tím měla zajít? A taky jak vyčistit klávesnici? Mám v ní totiž šílenej nepořádek, jak jsem si všimla.
Ach jo a s těmahle znalostma chci dělat státnice z informatiky... vtip.
Aby byla ironie dokonalá, co myslíte, že po mně chtěl kompík za písmenka kvůli potvrzení napsání článku. No jhh...
Jak to bylo s hedvábím
Ani už nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale zaujal mě letáček s kurzem Malování na hedvábí. Nejdřív jsem o tom jen tak pověděla příteli, ale on mi řekl, že pokud mě to vážně zajímá, měla bych to zkusit.
Trošku jsem nad tím popřemýšlela a rozhodla se, že něco takového prostě musím vyzkoušet. Těžko bych si mohla domů koupit hedvábí a patlat si to doma, jako kurz to bude lepší a když mi to půjde a bude to realizovatelné v domácích podmínkách, můžu si koneckonců další krásné šátečky vyrábět doma.
Na kurz v dubnu se mi už bohužel přihlásit nepodařilo. Bylo to jen pro šest lidí a evidentně je o takovéto ruční práce zájem. Ale milá paní mi po domluvě napsala, že další kurzy jsou začátkem a koncem května. Věděla jsem, že začátkem května mě čeká taková mírně vzrušující zkouška z předmětu, na kterém budu muset trochu zamakat, a tak jsem se napsala (asi tři týdny předem) na kurz poslední květnovou neděli.
Jenže jak jsem zjistila, když jsem celá nadšená přišla před obchůdek, tentokrát jsem se na kurz přihlásila sama a on se kvůli tomu nekonal. Ačkoliv jsem byla smutná a trochu i naštvaná, mluvila jsem s moc milou paní a ta mi ukázala, jak takové šátky vypadají a rovnou si mě zapsala na další kurz. Že je těsně před mýma státnicema? Ale to přece nevadí.
Mezitím tomu totiž ještě kámoška dala korunu, když mi z knihovny půjčila knížku o hedvábí. Knížka naprosto super! Kámoška ještě víc!!! Dozvěděla jsem se spoustu zajímavejch věcí (například že malování na hedvábí je v něčem velmi snadné - barvy se sami rozpíjí, takže se s tím nemusíte tak patlat jako s obrázkem na papíru, ale v něčem je to pěknej průšvih - např. to, že se pak musí nějak zafixovat, aby na té látce vydržely) a nadchla se pro tuto ruční práci ještě víc. Skoro jsem si až říkala, že kdyby to s tím kurzem nevyšlo, zkusím to doma na vlastní pěst, ale nechci riskovat zničené hedvábí a nákup drahých barev. Co kdyby mě to náhodou nebavilo?
(Kdybyste náhodou věděli o stránkách nebo knížkách zabývajících se touto problematikou, uvítám je v komentářích:).)
Trošku jsem nad tím popřemýšlela a rozhodla se, že něco takového prostě musím vyzkoušet. Těžko bych si mohla domů koupit hedvábí a patlat si to doma, jako kurz to bude lepší a když mi to půjde a bude to realizovatelné v domácích podmínkách, můžu si koneckonců další krásné šátečky vyrábět doma.
Na kurz v dubnu se mi už bohužel přihlásit nepodařilo. Bylo to jen pro šest lidí a evidentně je o takovéto ruční práce zájem. Ale milá paní mi po domluvě napsala, že další kurzy jsou začátkem a koncem května. Věděla jsem, že začátkem května mě čeká taková mírně vzrušující zkouška z předmětu, na kterém budu muset trochu zamakat, a tak jsem se napsala (asi tři týdny předem) na kurz poslední květnovou neděli.
Jenže jak jsem zjistila, když jsem celá nadšená přišla před obchůdek, tentokrát jsem se na kurz přihlásila sama a on se kvůli tomu nekonal. Ačkoliv jsem byla smutná a trochu i naštvaná, mluvila jsem s moc milou paní a ta mi ukázala, jak takové šátky vypadají a rovnou si mě zapsala na další kurz. Že je těsně před mýma státnicema? Ale to přece nevadí.
Mezitím tomu totiž ještě kámoška dala korunu, když mi z knihovny půjčila knížku o hedvábí. Knížka naprosto super! Kámoška ještě víc!!! Dozvěděla jsem se spoustu zajímavejch věcí (například že malování na hedvábí je v něčem velmi snadné - barvy se sami rozpíjí, takže se s tím nemusíte tak patlat jako s obrázkem na papíru, ale v něčem je to pěknej průšvih - např. to, že se pak musí nějak zafixovat, aby na té látce vydržely) a nadchla se pro tuto ruční práci ještě víc. Skoro jsem si až říkala, že kdyby to s tím kurzem nevyšlo, zkusím to doma na vlastní pěst, ale nechci riskovat zničené hedvábí a nákup drahých barev. Co kdyby mě to náhodou nebavilo?
(Kdybyste náhodou věděli o stránkách nebo knížkách zabývajících se touto problematikou, uvítám je v komentářích:).)
Poslední zkouška? Možná.
Tak do dneška jsem si myslela, že jsem se naučila zkouškové zvládat dost v pohodě a nehrotit to jako ostatní. Prostě buď to udělám nebo ne. O nic nejde, je to jen pitomá zkouška. No, ale ono dokud vám opravdu o nic nejde, tak to tolik třeba nehrotíte, ale když si představím, že dnešní zkouška je jediná možnost (kromě nepřijetí bakalářky vedoucím) jak nejít ke státnicím. To už pak začnou nervy trochu hlodat. Navíc další termín (5. 6.) je plný, a když to nevyjde ani 10. nebo 12. 6., tak mám útrum, protože do 13. 6. musíme mít zkoušky hotový.
Výsledky jsme měli mít už o půl třetí... body tam mám a je jich celkem dost, tak hádám, že jsem to teda nakonec udělala, i když z teorie jsem byla docela v šoku. Ne že bych vůbec nevěděla, o co jde, ale spíš se mi ty pojmy všechny tak nějak pletly, že jsem si prostě nebyla schopná vzpomenout, co patří zrovna k tomu, na co se učitel ptal.
S příkladama jsem problémy absolutně neměla. Učila jsem se je totiž moc a moc na zápočet a taky jsem celkem matematický typ, zato přečíst skripta a naučit se všechno možné nazpaměť... no, to moc nemusím. Ale tak snad to mám a to je moc prima.:) Takže až se mi tam konečně objeví známka (jestli:)), budu si moct říct: TEĎ UŽ JEN PŘIJÍMAČKY A STÁTNICE a mám PRÁZDNINY, na které mám asi milion plánů. Vymýšlení plánů mi totiž jde nejlíp o zkouškovém, kdy člověk nemůže ven, číst si, ani dělat různé ruční práce.
Výsledky jsme měli mít už o půl třetí... body tam mám a je jich celkem dost, tak hádám, že jsem to teda nakonec udělala, i když z teorie jsem byla docela v šoku. Ne že bych vůbec nevěděla, o co jde, ale spíš se mi ty pojmy všechny tak nějak pletly, že jsem si prostě nebyla schopná vzpomenout, co patří zrovna k tomu, na co se učitel ptal.
S příkladama jsem problémy absolutně neměla. Učila jsem se je totiž moc a moc na zápočet a taky jsem celkem matematický typ, zato přečíst skripta a naučit se všechno možné nazpaměť... no, to moc nemusím. Ale tak snad to mám a to je moc prima.:) Takže až se mi tam konečně objeví známka (jestli:)), budu si moct říct: TEĎ UŽ JEN PŘIJÍMAČKY A STÁTNICE a mám PRÁZDNINY, na které mám asi milion plánů. Vymýšlení plánů mi totiž jde nejlíp o zkouškovém, kdy člověk nemůže ven, číst si, ani dělat různé ruční práce.
Opět k bakalářce
Tak dneska jsem si pro ni byla. Vypadá nádherně. Hnědé desky, stříbrné písmo. Fakt kočka. Ani bych neřekla, že takhle pěkně může vypadat moje práce. A když se kouknu dovnitř... úplně něco cizího. Já se přece snažila napsat něco jakžtakž odborného a tohle vypadá jako by to bylo fakt dobrá práce už pořádně zkušeného studenta.
Zkrátka vyzvednutí bakalářky mi zvedlo sebevědomí. Ještě ji obhájit a budu úplně happy. Uvidíme, co mi na ni řeknou vedoucí a oponent. Osobně ji nepovažuju za nic extra, ale myslím si, že je taková průměrná a po odborné stránce docela dobrá. Jak mi řekl jeden moc dobrej učitel: možná se moc podceňuju. Ale znáte to ne? Když si věříte, zaručeně přijde něco, co vám tu sebedůvěru vezme. Když si nevěříte a podceňujete se, můžete být akorát mile překvapeni, jak to ve skutečnosti dopadlo.
Tak mi držte pěsti, ať mi to s těmi státnicemi vyjde.
Zkrátka vyzvednutí bakalářky mi zvedlo sebevědomí. Ještě ji obhájit a budu úplně happy. Uvidíme, co mi na ni řeknou vedoucí a oponent. Osobně ji nepovažuju za nic extra, ale myslím si, že je taková průměrná a po odborné stránce docela dobrá. Jak mi řekl jeden moc dobrej učitel: možná se moc podceňuju. Ale znáte to ne? Když si věříte, zaručeně přijde něco, co vám tu sebedůvěru vezme. Když si nevěříte a podceňujete se, můžete být akorát mile překvapeni, jak to ve skutečnosti dopadlo.
Tak mi držte pěsti, ať mi to s těmi státnicemi vyjde.
čtvrtek 24. dubna 2008
Sbírání dotazníků v čajovnách
Dneska byl fajn den. Skoro celé odpoledne jsem courala po čajovnách (občas i po nějakých zajímavých obchůdkách, které jsem cestou potkala) a sbírala dotazníky, které jsem tam rozdala před čtrnácti dny, aby mi je vyplnili zákazníci čajoven.
No, tři vyplněné hromádky nejsou z osmi čajoven nic moc, ale aspoň mám z dalších tří příslib, že mi je dají příští týden, dneska tam totiž nebyla ta osoba, které jsem je dávala, a ostatní toho o tom moc nevědí.
Ochota čajovníků byla různá stejně jako při prvním setkání, kdy jsem je o to žádala. Byly čajovny, ve kterých jsem si dotazník vzala a ještě si s milou paní prodavačkou popovídala, co to dělám a proč, jaké zná jiné čajovny a prostě jen tak. Na druhou stranu se našly čajovny, kde mi až teď, po čtrnácti dnech čekání, řekli, že se na to vykašlali, že o něco takového nemají zájem. Kdyby byl problém v tom, že to neschválil majitel, pak to samozřejmě pochopím, ale proč mi to ten člověk, který je současně majitelem neřekl rovnou a sám?
V jedné čajovně jsem se dokonce setkala s tím, že mi pán řekl, že neví, kde to je. Asi je vyhodili. Hm, hezky se chovaj k práci, na které jsem dřela dva měsíce. Aby tomu nasadil korunu, zeptal se, jestli šlo o ty čajovny... ono to takhle nevyzní, když to jen píšu, ale šlo o to, že nejdřív se tvářil, jako že se to asi někam ztratilo, pak pro jistotu upravil, že se toho asi zbavili, že to nějak zapomněli nebo tak a nakonec si "vzpomněl". Zkrátka a dobře, podle podezřelého úsměvu usuzuji, že moc dobře věděl, kde dotazníky jsou a taky kdo je vyhodil. Celkem mě namíchlo, že mi lhal do očí. Moh´ říct rovnou, že ho obtěžovalo dát zákazníkům deset dotazníků během čtrnácti dní. Sice je to ošklivé a škodolibé, ale skutečně jsem ráda, že si na tuto čajovnu lidé stěžují a nemají ji moc v lásce. Upřímně řečeno arogantní týpky fakt nemusím.
Úplně jinak se zachoval týpek, který byl vlastně ve stejné situaci. (Je to ten, kterého jsem výše kritizovala, že si ty dotazníky vůbec bral.) Řekl mi, že je zákazníkům nedával, protože to podle něj není dostatečný výběrový vzorek, ale jako "revanč" nebo omluvu, že mi nepomohl, mě pozval na čaj a dokonce mi k němu dal i oříšky. Ne, že by mi to pomohlo s bakalářkou, mnohem radši bych byla, kdyby mi dal vyplněný dotazníky, ale psychicky to bylo moc fajn. Už jsem totiž začínala mít strach, že se na to všichni vykašlali. Tohle mi zase zvedlo náladu. To totiž dobrej čajík umí.
No, tři vyplněné hromádky nejsou z osmi čajoven nic moc, ale aspoň mám z dalších tří příslib, že mi je dají příští týden, dneska tam totiž nebyla ta osoba, které jsem je dávala, a ostatní toho o tom moc nevědí.
Ochota čajovníků byla různá stejně jako při prvním setkání, kdy jsem je o to žádala. Byly čajovny, ve kterých jsem si dotazník vzala a ještě si s milou paní prodavačkou popovídala, co to dělám a proč, jaké zná jiné čajovny a prostě jen tak. Na druhou stranu se našly čajovny, kde mi až teď, po čtrnácti dnech čekání, řekli, že se na to vykašlali, že o něco takového nemají zájem. Kdyby byl problém v tom, že to neschválil majitel, pak to samozřejmě pochopím, ale proč mi to ten člověk, který je současně majitelem neřekl rovnou a sám?
V jedné čajovně jsem se dokonce setkala s tím, že mi pán řekl, že neví, kde to je. Asi je vyhodili. Hm, hezky se chovaj k práci, na které jsem dřela dva měsíce. Aby tomu nasadil korunu, zeptal se, jestli šlo o ty čajovny... ono to takhle nevyzní, když to jen píšu, ale šlo o to, že nejdřív se tvářil, jako že se to asi někam ztratilo, pak pro jistotu upravil, že se toho asi zbavili, že to nějak zapomněli nebo tak a nakonec si "vzpomněl". Zkrátka a dobře, podle podezřelého úsměvu usuzuji, že moc dobře věděl, kde dotazníky jsou a taky kdo je vyhodil. Celkem mě namíchlo, že mi lhal do očí. Moh´ říct rovnou, že ho obtěžovalo dát zákazníkům deset dotazníků během čtrnácti dní. Sice je to ošklivé a škodolibé, ale skutečně jsem ráda, že si na tuto čajovnu lidé stěžují a nemají ji moc v lásce. Upřímně řečeno arogantní týpky fakt nemusím.
Úplně jinak se zachoval týpek, který byl vlastně ve stejné situaci. (Je to ten, kterého jsem výše kritizovala, že si ty dotazníky vůbec bral.) Řekl mi, že je zákazníkům nedával, protože to podle něj není dostatečný výběrový vzorek, ale jako "revanč" nebo omluvu, že mi nepomohl, mě pozval na čaj a dokonce mi k němu dal i oříšky. Ne, že by mi to pomohlo s bakalářkou, mnohem radši bych byla, kdyby mi dal vyplněný dotazníky, ale psychicky to bylo moc fajn. Už jsem totiž začínala mít strach, že se na to všichni vykašlali. Tohle mi zase zvedlo náladu. To totiž dobrej čajík umí.
neděle 6. dubna 2008
Bakalářka
Tak trošku jsem nevěděla, o čem psát největší seminárku mýho života. Správně by se mělo o tom místě, kde jste dělali praxi, ale to v mém případě moc nepřipadalo v úvahu. Dělala jsem ji totiž doma a v době, kdy bych se mohla do onoho podniku podívat, už má zavřeno.
Tápala jsem dlouho, až jsem se nakonec rozhodla, že nejbližší jsou mi čajovny. Ne, že by nějak souvisely s managementem, na jehož ústavu píšu svou práci, ale co se dá dělat. S mým vedoucím jsme o tom dlouho mluvili, až jsme se rozhodli, že nejlepší bude porovnat brněnské čajovny z pohledu zákazníka. A s přihlédnutím k výsledkům získaným z dotazníku, pro jednotlivé čajovny navrhnout strategii, jakou by se měly dále chovat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)