pondělí 17. června 2019

Otázky 4

  • Vede nadměrná spotřeba cukru k cukrovce?
  • Co je teriyaki?
  • Kolik tekutin se má denně vypít?
  • Jak se dělá citrusové carpacio s meruňkovou zmrzlinou? Tak především se správně píše carpaccio [karpačo]. Nic jako citrusové carpaccio jsem nenašla. Ovocné carpaccio = na talíři rozložené ovoce nakrájené na tenká kolečka. Snad jen v Citrusové kuchařce od Jany Hanšpachové a Markéty Lapprandové. Ta uvádí, že pomerančové carpaccio znamená silně opepřené plátky pomeranče, osolené a podávané s bílým jogurtem.
  • Jak se zbavit tuku na bocích? A zadku?

úterý 4. června 2019

Moje první demonstrace

Plný Václavák
Místo: Václavské náměstí
Čas: 18:30–19:45 
Důvod: dlouhodobý nesouhlas s chováním premiéra Andreje Babiše
Společnost: kamarádka (taky její první demonstrace)
Vybavení: píšťalka z 3D tiskárny s logem Vypískej.cz + rady, jak se chovat na demonstraci (najdete na konci článku)

Myslela jsem si, jak bude jednoduché napsat takový článek. A vlastně není. V médiích je tolik dezinformací! Takže chcete vědět, jaké to bylo z mého pohledu? BOŽÍ!

Měla jsem spoustu předsudků. Myslela jsem si, že demonstranti jsou něco jako blázniví fanoušci. Fanatici. Zvěř, co po sobě hází pivem, skanduje, řve a já nevím co ještě. Opak byl pravdou. Politická situace v ČR došla tak daleko, že na demonstraci přišli i důchodci. Vážně! Přede mnou stál chlapík (možná sedmdesátiletý) a já ho musela obdivovat. Sotva stál na nohou, takže mu muselo dát značnou práci se tam dopajdat, ale tleskal jako divý. A babča vedle mě pískala na prsty v puse. Trochu jsem jí záviděla, já bych si tak akorát dokázala překousnout jazyk. Ale byli tam i mladý chytrý lidi. Jak řekl Jakub Ryba z Rybiček 48: „Babiš lidi spojuje. Podívejte se, kolik nás tu je.“

Ale abych začala od začátku. Zůstala jsem v práci dýl, protože to mám blíž. Pořád jsem přemýšlela, jestli jít nebo ne. Samotné se mi nechtělo (a samozřejmě mě nenapadlo zeptat se kolegů, jestli někdo jde! Později se ukázalo, že tam bylo docela dost známých.) Ale stavila se kolegyně – přinesla mi práci na zítra – a tak jsme pokecaly a domluvily se, že půjdeme spolu. Byla to taky její první demonstrace. Myslím, že jí davy vadí ještě o něco víc než mně, ale to jde těžko posoudit.

Nejprve jsme drželi minutu ticha za spisovatele Jiřího Stránského, který zemřel 29. května 2019. Podle výškových fotografií bylo na demonstraci přes 120 000 lidí. A ti všichni mlčeli! Nádhera. 

Pak si přede mnou někdo zapálil. Kriticky jsem přemýšlela o tom, proč si někdo chodí na demonstraci zapálit?

A pak organizátoři řekli, že zazpívá slepý romský zpěvák. Říkala jsem si proč ne a byla taková odevzdaná (a uvařená z toho nelidského horka --> příště si vzít pití) a pak jsem uslyšela první tóny. Kámoška zaznamenala moji změnu, hned jsem si začala broukat, přešlapovat z nohy na nohu a pak už jsem si zpívala společně se zpěvákem (který mě popravdě zase tak moc neokouzlil, protože napodobit Tublatanku není nic jednoduchého a ty jejich bicí se nahradit nedaj). Jenže to byla písnička Pravda víťazí! Když jsem četla, že pan premiér označil demonstraci za koncert, jenom jsem vytřeštila oči. Možná by si měl přečíst text – vždyť je to jak facka z obou stran na tvář. Už snad ani lépe nejde říct, že jsme se tam shromáždili, protože nechceme čekat, až sama od sebe pomine doba prázdných lidí. A že pravda zvítězí, když ji my sami nezradíme. 

Tuhle písničku jsem měla ráda už jako dítě. A to jsem (až do včerejška) nevěděla, že v počátcích Sametové revoluce v listopadu 1989 patřila spolu se skladbami Slíbili jsme si lásku od (Ivana Hoffmana) a Modlitba pro Martu (Marty Kubišové) mezi hymny oněch dnů. (Našla jsem na Wikipedii.)

Svet je iný než som myslel
Svet je smutne skutočný
Prázdni ľudia chcú v ňom vládnuť
Smejú sa nám do očí
Brumbál by tohle nedovolil (cedule uprostřed obrázku)
Žiadna pravda sa im nehodí

Svet sa bojí prázdnych ľudí
Na dušu mu siahajú
Keď sa proti tomu bráni
Nôž mu na krk dávajú
Žiadna pravda sa im nehodí

Aj tak ju nikdy nezabijú
Tá nikdy nezomrie
Žije aj keď ju práve nechcú
A nikto pred ňou neutečie.

Pravda víťazí
pravde čas nevadí
ani lesk všemocných peňazí
pravda víťazí
ak ju sám nezradíš
pravda vždy zvíťazí
zvíťazí

Prázdni ľudia silou-mocou
topia pravdu vo víne
a celý svet iba čaká
že ich doba pominie
nikomu sa pravda nehodí.

Aj tak ju nikdy nezabijú
Tá nikdy nezomrie
Žije aj keď ju práve nechcú
A nikto pred ňou neutečie.

Pravda víťazí
pravde čas nevadí
ani lesk všemocných peňazí
pravda víťazí
ak ju sám nezradíš
pravda vždy zvíťazí
zvíťazí

Pravda víťazí
pravde čas nevadí
pravda vždy zvíťazí
zvíťazí

Na pódiu vystoupila herečka Iva Pazderková, potom herečka Jitka Čvančarová. A ta mě úplně dostala. Mluvila tak pěkně, že mě to úplně dojalo. Začala tím, že se nám chce poklonit. Protože ví, že spousta z nás nejsou extroveti a nemáme rádi davy. A v tomhle parném dni uprostřed týdne po práci, si najdeme čas a jdeme demonstrovat. „… mluvim od srdce, vlastně jako vždycky… a tímto se vám klaním.“

Ale pěkně mluvili všichni – o toleranci k těm, kteří ještě neprozřeli a podobně. Nepadla žádná sprostá slova nebo nějaké urážky. A my jsme pískali na píšťalky, tleskali, křičeli a některé dámy dělaly hluk zavřenými vějíři. To vypadalo moc zajímavě. 

Dále vystoupila Helena Třeštíková, herec Petr Vacek, herec a režisér Jiří Mádl a básník Ivo Šmoldas, Juraj Šeliga (dříve z organizace Za slušné Slovensko). Transparenty byly různé – zelená chobotnice s hlavou pana premiéra, text „My jsme chudí zedníci, chceme dotaci na lžíci.“ 

A pak přišla další skvělá hláška od organizátorky brněnských protestů: „Zdar jak sviňa. To už je fakt špatný, když i Brno jede do Prahy.“ Sklidila obrovský potlesk. A myslím, že to je skoro pádnější argument, než počet lidí, o kterém se diskutuje. Jako by nebylo jedno, jestli se nás sešlo 70 nebo 120 tisíc.

Rady, jak se chovat na demonstraci
Před účastí na demonstraci mi od jednoho chytrého člověka bylo doporučeno následující:
  • zůstat na kraji, nenechat se natlačit do davu,
  • být někde v boční ulici pro rychlý útěk (v případě vyhlášení bomby, vypuknutí paniky apod.),
  • nebavit se s policisty (maximálně prokázat totožnost), ani kdyby si mě odvezli někam na stanici, nic nepodepisovat bez právníka,
  • nic neřvat (žádná hesla),
  • nebrat si nic cennýho,
  • vyhýbat se kvantu lidí – pozor na krádeže --> mít kolem sebe stále alespoň metr místa… když je někde příliš husto, tak jít jinam nebo jinudy,
  • nebrat si od nikoho transparenty,
  • pískat,
  • nelézt nikam, kde může něco jezdit – auta, záchranka, hasiči…
  • kdyby bylo nejhůř (a dav se někam tlačil, přišla policie s obušky apod.) schovat se do obchodu
  • při cestě domů nastoupit do metra na Staromáku nebo někde jinde, Můstek a Muzeum budou nejspíš plné.
Za fotky děkuji S.Z.

neděle 2. června 2019

Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové (článek 1)

Začala jsem číst Žítkovské bohyně, které mi už kdysi kdosi doporučoval. A teď jsem je našla i v seznamech vhodných pro moji Čtenářskou výzvu. Zde se konkrétně jedná o bod 10.) Kniha od současné české autorky. Sice ji někdo zařadil i jako knihu o jeho oblíbeném místě, ale to se mě netýká. Uvedené místo ani neznám, natož abych ho mohla pokládat za své oblíbené. Musím říct, že se kniha čte moc pěkně. Dala by se také zahrnout pod bod 2, protože má lichý počet stránek (455 stran).

Několik ukázek:
Z přímého šetření v bydlišti Surmenové zjištěno, že žije velmi nuzně. K neznámému příchozímu se projevuje nedůvěřivě, o přijetí se nechala prosit. Reagovala teprve po pečlivém vyložení obtíží – ppor. Novotná si stěžovala na nespavost a bolesti hlavy. Posléze Surmenová rozehřívala na kamnech vosk, který za doprovodu nesrozumitelného mumlání vlila do misky s vodou. Dlouze pak předstírala, že v něm něco vidí. Přiměla ppor. Novotnou svléknout si blůzu, přičemž jí přejížděla po páteři a pak prohmatávala krk. Poté se rozčílila a vyzvala ppor. Novotnou, ať odejde. Na odchodu jí řekla, že kdyby jí nelhala, tak by jí pomohla, avšak ne s bolestmi hlavy, ale s obtížemi s početím. … Poznámka: Doporučuji odvolání ppor. Novotné z případu, neboť během akce se neprokázala její dostatečná způsobilost k činnosti v terénu (emoční selhání po ukončení návštěvy u šetřené osoby). (str. 43–44) 

Že je někdo doktor, neznamená, že ví všechno! … že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď. Tak jak můžou znát všechno líp než já? … Prášky? A kdo vidí do prášků? Do placatých bílých pilulí, které se vyrábějí kdesi ve fabrikách a které leda tak zaplaší bolest!? Nedala bych to do huby, ani kdyby mi to do ní cpal farář, odpusť mi, Pane, co teď říkám! A jak může doktor, když se v té bílé smrduté ordinaci posadíš a už tě sestra žene ven, vůbec zjistit, co tě doopravdy trápí? Vždyť tam má i Bůh strach pobýt, tak jak by tam mohl pomáhat? (str. 56)

sobota 1. června 2019

První letní den

Venku je tak nádherný den, že se tomu ani nechce věřit. Takové horko, že si člověk není jistý, jestli mu ještě dělá radost! Ale dělá. Je to boží! Konečně sluníčko. Po všech těch zatažených, studených nebo i propršených dnech. 

Vyrazila bych ven, ale to by se asi zrovna teď v jedenáct nemělo. Taky se mi tu vylíhli – vážně nechápu odkud, když peru průběžně – čtyři várky prádla. Jasně, bude to nejspíš i tím, že samotné gi mi zabere skoro celou jednu várku. 

Město si usmyslelo, že vyseká všechny svahy zelených porostů kolem baráků křovinořezy nebo traktůrky. A tak se musím smát, když si vzpomenu, jak táta vždycky nadává, že u nás „na vesnici“ není ani v sobotu nebo neděli po obědě klid, aby se dalo natáhnout na zahradu a schrupnout si. Teď je sice před obědem, ale kravál je to pekelný a k tomu ze všech stran. A bohužel taky smrad. Ale rozhodla jsem se, že trocha trávového puchu je mi milejší než nevětrat.

Hlavní je hodně pít a hezky si dnešek užít. Co budu dělat? Mám tu pár rozečtených knih, rozpletené ponožky, do kterých se mi moc nechce, stejně jako do párání šátku, kde jsem si o spoustu řad níže všimla chyby. Odpoledne (tak ve dvě) bych se nejradši natáhla na sluníčko, nebo šla jezdit na motorce. Ale ještě není připravená. Teprve včera jsme dělali vzduchový filtr. Přítel ho vymyl už dřív a teď jsme ho máčeli (opět spíš on) v nějakém modrém postupně lepivém oleji.

Když jsem se konečně – asi ve tři odpoledne – dostala ven, zjistila jsem, že vůbec není takové úmorné vedro. Uvažovala jsem, že se na chvíli jen tak natáhnu. Super, že zrovna teď posekali tu trávu. Krásně to voní. 

Vzala jsem si knihu i pletení, ale nakonec jsem se rozhodla jenom odpočívat. Přemýšlela jsem, co asi dělají jiný lidi celý víkendy?

pátek 31. května 2019

Kreslení zentanglových čtverečků

Zase jednou jsem si vymyslela bláznivý projekt. Zkuste se mnou každý den nakreslit jeden zentanglový čtvereček. Návod najdete hned zde: https://angelikytvorba.blogspot.com/2019/05/jak-na-zentangle.html. A když mi je na Facebooku ukážete, budu moc ráda. Nebo můžete zaslat na e-mail ika.angel@seznam.cz 

čtvrtek 30. května 2019

Fejeton o zeleni

S počátkem zahradničení vyvstávají nejrůznější otázky. Například jak poznám pálivou kopřivu od nepálivé? Aniž bych na ni musela sahat! Z pálivé si chci udělat čaj, jako to dělá kolegyně. A u nepálivé chci zjistit, proč se jí říká hluchavka. 

Copak běžné kopřivy toho slyší víc? 

Třeba i trávu růst?

sobota 25. května 2019

Volby do EU a studium sociální psychologie

Vlak byl totálně plný lidí. Viděla jsem aspoň jeden tábor – skauti, nebo škola, nevím. Hned za dětma se cpala důchodkyně s manželem a odstrkovala mě. Byla jsem tak ponořená do vlastních problémů, že jsem ji nechala (chudinku pajdavou) a vyrazila jsem dopředu, i když jsou prý bezpečnější zadní vagóny. Ale vpředu bývá aspoň trochu místo. Chyba lávky – v druhém vagónu jsem uvízla v uličce, kam jsem se stejně musela nacpat, protože postup nepokračoval, a lidi se tlačili zepředu dozadu a zezadu dopředu. Jako by to někde jinde bylo lepší. Už zvenku bylo vidět, že je to beznadějné a každý by měl zůstat ve vagónu, do kterého nastoupil. Abych se svým batohem tolik nepřekážela, vlezla jsem do prvního kupé, kde bylo místo. Na chvíli jsem si i sedla, abych počkala, až se situace venku uklidní. Když bylo v uličce místo, vylezla jsem ven a zkontrolovala rezervace. Kupodivu byly jen čtyři. Tak jsem se dotázala spolucestujících a ke svému údivu zjistila, že se můžu posadit a pohodlně strávit celou cestu. Bezva! Příště bych si zase měla pro jistotu vyřídit rezervaci. Ale takhle je zase člověk svobodnější, a když se mu nebudou líbit spolucestující, nebude mu vadit se zvednout a jít jinam.

Jenom škoda, že jsem nepostřehla, kam utíkal po perónu Martin z aikida, protože podle mě jede stejným vlakem jako já. A mohli bychom pokecat. To by byl překvapenej!

Nějak divně mi vrčí notebook. Trochu mě to stresuje. Ještě že ho brzy vyměním za rychlejší – snad i novější – a vše bude ok. Možná je jenom trochu špinavý větráček, ale vzhledem k tomu, že je to HP a o tom se říká, že funguje jako topení, nerada bych, aby se mi uvařil. Doufám, že jsem si vzala nabíječku, jinak ze studia sociologie nic nebude. 

Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem se pustila do studia sociální psychologie, nebo sociologie. Jeden známý mi doporučil – místo studia psychologie, které je jenom prezenční, což při práci efektivně nejde stíhat – online kurzy třeba na serveru Coursera. Má to dvě nevýhody: nemám doma internet, tudíž dělat něco online je problém (ale to se změní, když se odstěhuju) a je to v angličtině. To se mi prvně zdálo jako nevýhoda, ale záleží na úhlu pohledu. S angličtinou na tom pořád nejsem kdovíjak dobře, ale chlapíkovi, který vede tento kurz, rozumím docela dobře. Ne sice každé slovo, ale kontext. Navíc je pod videem napsaný text toho, co řekl. Což je boží. A tak jsem se vlastně začala učit dvě věci v jednom – angličtinu i psychologii. 

Zatím mám za sebou jen úvodní plky o tom, jak vypadá celý kurz, a co musím splnit, kdybych si chtěla zaplatit za získání certifikátu. A taky mě hned v úvodu při sebeprezentaci docela trapně nachytal. Víc než to, že jsem byla totálně nepozorná, mě zaujaly moje vlastní pocity. Myslela bych, že když mě někdo napálí, budu nejspíš naštvaná, ale ve skutečnosti jsem spíš byla vzrušená z toho, jak snadno to šlo. Že to ani nemuselo být moc důmyslné, a přesto nejspíš dostal spoustu lidí. Trik spočíval pouze v tom, že věděl, jak funguje lidský mozek – věděl, čeho si nebudeme všímat.

čtvrtek 16. května 2019

Joanne Kathleen Rowling: Bajky barda Beedleho Z původních run přeložila Hermiona Grangerová (****)

Z anglického originálu The Tales of Beedle the Bard, vydaného nakladatelstvím Children's High Level Group a nakladatelstvím Bloomsbury, Londýn, 2008, přeložil Pavel Medek. Ilustrace J. K. Rowlingová. Odpovědní redaktoři Ondřej Müller a Tereza Pecáková, výtvarná redaktorka Alexandra Horová. Počet stran 344. Vydal Albatros nakladatelství, a. s., právní nástupce, Praha, 2008 ve spolupráci s organizací Children's High Level Group jako svou 10227. publikaci. Sazba Amos Typografické studiuo spol. s r. o., vytiskla Centa, spol. s r. o., vydání první. ISBN 978-80-00-02284-0.

Knihu jsem si půjčila v rámci Čtenářské výzvy pro rok 2019. Údajně totiž měla mít lichý počet stran. Jenže když jsem ji pak dočetla – po dvou dnech –, připadá mi, že má stejně jako jiné knihy sudý počet stránek. Zajímalo by mě, kdo a jak posuzuje, kolik má ta která kniha stran, když to není jasně uvedeno v tiráži. Podle mě má 118 nebo 126 stránek. Ostatně začíná jako většina ostatních knih lichou stránkou vpravo, konkrétně číslem 7 a končí na té opačné, levé, ať už počítám či nepočítám závěrečný Osobní dopis baronky Emmy Harriet Nicholsonové z Winterbournu. Možná ještě kdybych počítala obsah a pak už ne tu kresbu na té další stránce, dalo by se říct, že má kniha lichý počet stran. Ale budiž, s tímhle nápadem jsem nepřišla já, takže by mi to měli uznat, když to mají v tom svém žebříčku (doporučení, když si nevíte rady).

Vždycky jsem si myslela, že bajky, které vypráví kouzelničtí rodiče svým dětem, bude obrovský tlustý svazek. Něco jako pohádky sepsané Erbenem nebo Boženou Němcovou. A ono jich je jenom pět. Ale jsou pěkné. A extra zábavný je i komentář Brumbála. Tedy není vtipný sám o sobě, spíš celý ten způsob zpracování textu se mi líbí. Vypadá tak věrohodně, že byste si málem mysleli, že se jedná o vědeckou práci viz str. 9: „Bard Beedle žil v patnáctém století a značná část jeho života zůstává zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil v Yorkshiru, a jediná dochovaná dřevořezba ukazuje, že měl neobyčejně hustý a dlouhý plnovous. Pakliže se v těchto pohádkách věrně odrážejí jeho názory, měl docela rád mudly, které považoval spíše za nevědomé než zlé, nedůvěřoval černé magii a věřil, že nejhorší zlořády čarodějného společenství jsou výsledkem takových jednoznačně lidských vlastností, jako je krutost, lhostejnost či domýšlivé zneužívání vlastních schopností. V jeho bajkách netriumfují hrdinové a hrdinky, ovládající nejmocnější kouzla, ale ti, kteří se vyznačují největší laskavostí, zdravým rozumem a chytrostí.“

Vypadá to, jako by text z run opravdu přeložila Hermiona a doplnila jej poznámkami pro mudly. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, odkázal mimo jiné bradavickému archivu písemné poznámky k Bajkám barda Beedleho, ředitelka McGonagalová udělila laskavé svolení s jejich otištěním. Takže čtenář má pocit, že se mu do rukou dostává něco unikátního a extra zajímavého. A přitom zmiňované komentáře poskytují prostor pro komentování či vysvětlování pohádek tak, jak to autor zamýšlel. Velice chytré a nápadité. A hltala jsem to jedním dechem. V podstatě celé jsem to přečetla cestou z práce a do ní v metru, tramvaji i za chůze!

Z úvodu Rowlingové: „Beedleho příběhy tak už po generace pomáhají kouzelnickým rodičům vysvětlovat mladým potomkům bolestnou životní realitu: že totiž kouzla dokážou vyvolat právě tolik potíží, kolik jich dokážou napravit.

Dalším významným rozdílem mezi těmito bajkami a jejich mudlovskou obdobou je skutečnost, že Beedleho čarodějky se hledání vlastního štěstí snaží napomáhat mnohem aktivněji než naše pohádkové hrdinky.“ (str. 8)

A teď k oněm slavným pohádkám. Jmenují se: Čaroděj a skákající hrnec; Fontána příznivé sudby; Mágovo chlupaté srdce; Králice Alice a chechtavý pařez; Příběh tří bratří.

neděle 12. května 2019

Černý Petr (*)

Uf, co k tomu říct. Jedná se o druhý celovečerní film režírovaný Milošem Formanem. Natočený je podle novely Jaroslava Papouška. Ocituji zadní stránku obalu: „Svým námětem se řadí mezi filmy o každodenním životě mládeže v šedesátých letech. Vlastně jednoduchý příběh je postaven na vynikajících výkonech herních představitelů – převážně neherců (nenapodobitelný J. Vostrčil v roli otce a skvělý herecký výkon tehdejšího posluchače DAMU V. Pucholta v roli zednického učně Čendy). Film můžeme označit za pronikavou psychologickou a sociologickou studii, napomáhající k pochopení rozporů mezi rodiči a dětmi a mládeží a dospělými vůbec.“

Nejsem si jistá, jestli ten, kdo psal text na tu obálku, film vůbec viděl. Bylo to maximálně 86 minut pronikavé nudy. Normální život, normálních lidí, bez začátku, pointy a vlastně jakéhokoliv děje. Hlavní hrdina, dá-li se to tak nazvat, je ničím nezajímavý Petr, který má pracovat v samoobsluze jako hlídač, aby tam lidi nekradli. Takže se v civilu jen tak potlouká po prodejně. U prvního, kdo se mu zdá, že něco ukradl, neví, co má dělat, tak za ním jenom jde (a čeká, že se něčím prozradí), druhou ženskou, co jasně vidí, že něco šlohla, jen tak nechá odejít. Líbí se mu nějaká holka a kamarád se ho ptá, jestli se aspoň líbali. A to je v podstatě vše, vlastně ho ještě vždy maminka důkladně vyslechne, kde byl, co tam dělal a tak, a když neodpovídá, tatínek ho peskuje, že má odpovědět mamince a pak má pár nudných kázání, která ale žádné rozpory mládeže s rodiči ani nenaznačují. Tak nějak mi uniklo, co tím chtěl autor říct. 

Pokud ovšem neměl v úmyslu urážet zedníky, protože Čenda je vážně divnej. Snad jen kvůli tomu, jak prudí Petra, aby mu řekl správné: „Ahooooj,“ ne jenom „hoj“ stojí za to film vidět.

Film je z roku 1963 a na ČSFD má 84 %. A přitom i v komentářích je, že je o ničem a o všem. 

Čenda: „Cos mu udělal, já jsem jeho nejlepší učedník!
Petr: „Co bych mu udělal? 
Čenda: Nekecej!
Petr: Nic sem mu neudělal!
Čenda: Já jsem jeho nejlepší učedník, cos mu udělal?
Petr: Nic.
Čenda: Cos mu udělal?!
Petr: Fakt nic!
Čenda: Počkej, počkej, ty mě nevěříš, jo? Ty mě nevěříš... vona mi nevěří, že já jsem nejlepší... Zdeňku! Zdeňku! Pojď sem!
Zdeněk: „Co je?
Čenda: Řekni jim to?
Zdeněk: Co jim mám říct?
Čenda: No, co říkal mistr!
Zdeněk: Vo čem?
Čenda: No vo mě!
Zdeněk: Že jsi namazanej.

sobota 4. května 2019

J. P. Delaney: Věř mi (****)

Zapomněla jsem se navečeřet a mám přesezený zadek. Řeším dilema, zda číst dál, nebo před spaním dělat něco jiného. Uklidňujícího. Kniha je celá taková divná. Tedy, abych nemátla – čte se jedním dechem a je to opravdu pecka. Člověk stále čeká, co bude dál. Ale na druhou stranu, když se zastaví a na chvíli se nad tím vším zamyslí, spousta věcí mu začne vrtat hlavou. Mohla by se takhle chovat? A on? Jak by se choval muž, kdyby mu tragicky zemřela žena? Co je s tím policajtem? A psycholožkou? Byla to psycholožka, a kde se vzala? Kam všichni zmizeli? Všichni se tak nějak podezřele objevují a mizí. Jsou skuteční, nebo jenom „role“?

Pustila jsem se do čtení další knihy z Čtenářské výzvy. Tentokrát jde o bod 1: Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu. Měla jsem v tomto bodě naplánované i jiné knihy, ale tahle si nějak přitáhla mou pozornost. Dráždila mě tím, že jsem ji dostala zabalenou v igelitové folii (jak neekologické!)

Její autor Tony Strong, který publikoval i pod dalšími pseudonymy (Anthony Capell, Jonathan Holt), pod tímto pseudonymem publikoval knihu Ta přede mnou (The Girl Before), která mě velice láká svým názvem. Takový tajemný, provokativní. 

Zajímavé je, že hlavní hrdinkou této knihy je žena. Opravdu mě překvapuje, že chlap píše tak dobře za ženskou. Z přebalu: „Claire Wrightová ráda hraje jiné lidi… Mladá ctižádostivá herečka Claire zoufale potřebuje práci a peníze, proto se rozhodne přijmout nabídku stejně tak amorální jako nebezpečnou – má být jakousi volavkou právnické firmy specializující se na rozvodové pře. Jejím úkolem je svést ženatého muže, vše zdokumentovat a důkazy posléze předat „podvedené“ manželce, aby je ta mohla použít u soudu. Jenomže potom je žena jednoho z jejích cílů nalezena mrtvá a Claire se stává hlavní podezřelou. O pár měsíců později je však stejnými vyšetřovateli požádána o pomoc. Policie chce, aby se vetřela do života manžela zavražděné – tedy jediného muže, jehož se jí svést nepodařilo. Se svou rolí se však sžije až příliš dokonale… Kdo je však v této hře návnadou? A kdo kořistí?“

Z anglického originálu Believe Me, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2018, přeložila Milena Pellarová. Originální obálku upravila Lenka Gregorová, redigovala Markéta Hofmeisterová, odpovědný redaktor Vojtěch Staněk, technická redaktorka Růžena Hedrichová. Počet stran 344. Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Praha v roce 2018 jako svou 10104. publikaci. Sazba Vladimír Fára, tisk GGP Media GmbH, Pössneck, vydání první. ISBN 978-80-249-3708-3.

Vzadu na obálce jsou vybrány hodně zajímavé minitextíky: „Za daných okolností se totiž chovám věrohodně, a to, jak zjistíte, nemá s lhaním nic společného.“ 

Trochu mě děsí a trochu fascinují: „Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu ke tváři…“

„Na pár chvil se z člověka stane úplně jiná bytost. A je to ten nejkrásnější pocit na světě.“

„Všechny (herecké školy) vycházejí z přístupu k práci, který vymyslel velký ruský herec Konstantin Stanislavskij. Tkví v tom, že se ponoříte do emocionální pravdy své role a ztotožníte se s ní. 
Tady vás neučí, jak někoho zahrát, ale jak se jím stát.“ (str. 24)

„Z pěstounské péče totiž jako nevinná květinka vylézt nemůžete. 
A ještě něco si z ní člověk odnese – chce někoho milovat a zoufale touží, aby někdo miloval jeho. On byl nejkrásnější chlap, jaké jsem kdy viděla. Ten nejvášnivější a nejromantičtější. Uměl recitovat všechny Shakespearovy milostné monology, jako by byly napsané přímo pro něj.
Jaké z toho plyne poučení? Nikdy se nezamilujte do nikoho, kdo si půjčuje slova od někoho jiného.“ (str. 29)

„Ale abych byla upřímná, do cizí postele mě nepřivedl jenom alkohol a vděčné obecenstvo.
Cítit vedle sebe teplé tělo a někoho objímat… po práci pro Henryho po tom toužím vždycky.
Protože jestli se ženská nemůže spolehnout na chlapa, který slíbil, že ji bude milovat až do smrti, tak komu na tomhle světě může věřit?
A vědomí, že jsem to byla já – můj talent a repliky, můj výkon –, kdo pomohl rozbít nějakou rodinu, ve mně vždycky vyvolá moc divný pocit.
Na to, co pro Henryho dělám, dvakrát pyšná nejsem. 
Ale někdy jsem pyšná, jak dobře to dělám.“ (str. 38)

5. 5. 2019 Dočteno. Pocity mám rozporuplné. Líbilo se mi to? Nebo to bylo překombinované? Z psychologického propracování postav jsem unesená. To šlo autorovi výborně. Napínavý děj byl taky super. I když některé scény byly příliš málo rafinované (třeba ta s Glenem). Zajímavé je také nahlédnutí do jiného světa – hereckého i BDSM.

DALŠÍ ČÁST PROZRAZUJE DĚJ.

Když Claire hledá práci u Marcie, narazí hned na dva problémy: nemá zelenou kartu a tím pádem ji nevezmou do odborů, což znamená, že nikde nedostane práci, a zadruhé je považována tak trochu za hysterku, protože poté, co se na ni vykvajzla její láska (spoluherec ve filmu Rozruch) Lawrence v Londýně, se pokusila podřezat si žíly. Nakonec jí Marcie dohodí Henryho. Claiřina role je jasná: se zapnutou videokamerou v kabelce hraje studentku herectví, která nemá na školné a přivydělává si prostitucí. Snaží se nenápadně sbalit vždy předem určeného muže, resp. chová se tak, aby jí on učinil nabídku. Henryho heslo je, že nevinní se bát nemusejí. A takhle se jednou dostane i ke Stelle. Ta je zvláštní tím, že ji chce vidět. »Tomu, co dělá, říkal manželský dohled. Spočíval v tom, že lidi sledoval a snažil se je přistihnout při činu. „Většina našich klientů jsou ženy,“ řekl mi jednou. „obvykle se ukáže, že k podezření mají důvod. Třeba zjistí, že si manžel vzal do práce nejlepší košili, a později od něj dostanou esemesku, že se musí v kanceláři zdržet. Někdy je navede na stopu jenom nová voda po holení. Nebo najdou na mobilu usvědčující textovky a chtějí vědět, jak ta ženská vypadá. Naproti tomu muži se dost často pletou.“

Když byl Henry u policie, pracoval jako tajný a dnes mu to vzrušení zjevně chybí. Během dlouhých hodin v limuzínách a hotelových barech, kdy čekáme, až se objeví naše oběť, si krátí čas tím, že mi vypráví historky o minulých operacích.

„Stojíte každou nohou v jiném světě. Kriminálníci instinktivně poznají, když jimi člověk pohrdá nebo se jich bojí, takže musí uvěřit tomu, čemu věří oni. A to je horší než riziko, že na něj vytáhnou bouchačku nebo mu dají do huby. Někteří agenti se pak do normálního světa už nedokážou vrátit.« (str. 42)

Stella Foglerová: »„S takovým chlapem jste se ještě nesetkala. Myslím to vážně. Neobracejte se k němu zády. Nic mu nevěřte. Slibujete?“ Věřit mu? To tedy opravdu nehrozí. Další ženatý slizoun je to poslední, co teď potřebuju.« (str. 58)

»Čte si nějaký paperback a dělá si do bloku poznámky. Je mu něco ke čtyřicítce, má tmavé vlasy, světlezelené oči a podlouhlou tvář s orlím nosem. Vyhlíží ajko intelektuál, ale svým způsobem je moc přitažlivý. 

Jako Daniel Day-Lewis v mladších letech, říkám si, když si ho v zrcadle za barem prohlížím. To je náhodou jeden z mých nejoblíbenějších herců. Ale Fogler je snad ještě zajímavější.

Abych byla spravedlivá, jako nevěrný parchant nevypadá. Jenže tak to chodí. Milí a okouzlující chlapi podvádějí nejvíc.

Proč? Nejspíš proto, že každou ženskou snadno zblbnou. …

Prostě odveď svou práci, poroučím si. Usmívej se, flirtuj, nechej Foglera, ať po tobě vyjede, a pak rychle vypadni. Zabere to nejvýš hodinu. Pak dostaneš čtyři stovky a doma se můžeš vyzvracet, vybrečet a opít. 

A vydělat budeš muset už jen dalších sedm set.« (str. 59)

Celým románem se nese Charles Baudelaire a jeho kniha Květy zla. Asi bych si ji měla přečíst. I když teď bude ještě o něco ohavnější, než kdybych nečetla tuto knihu. »V době, kdy to psal, miloval dvě ženy. Jedna byla slavná kráska a tehdy v devatenáctém století ji obdivovala celá Paříž. Říkal jí Vénus Blanche, čili Bílá Venuše. Druhá byla míšenka, kabaretní tanečnice, která se prodávala na ulici. Tu pojmenoval V0nus Noire, Černá Venuše. … Začal skládat básně a anonymně je posílal Bílé Venuši. Líčil v nich, co by s ní rád dělal, co provádí s Černou Venuší, a nevynechal jedinou zvrácenou představu, která ho napadla. Zastával názor, že o království krásy toho bylo napsáno už víc než dost. On chtěl být první, kdo bude opěvovat krásu zla.« (str. 62–63)

A pak už to jde ráz na ráz. Stellu najdou mrtvou, na Foglera nic nemají a nakonec přijdou s nápadem, že by si Claire mohla zkusit ho sbalit a třeba se jí přizná. Jejími spolupachateli jsou doktorka – psycholožka zkoumající psychopaty (říká sociopaty, ale nejsem si jistá, jaký je v tom rozdíl) Lathamová a policista Frank Durban. „Máme podezřelého. Je velmi inteligentní, umí se skvěle ovládat a nenechá se zmást ani vyprovokovat. Všechny obvyklé metody selhaly, a tak jsme se rozhodli, že na něj nasadíme agentku v utajení. … Doufáme, že dotyčný odhalí osobnostní rysy, které bychom mohli porovnat s mým profilem vraha Stelly Foglerové. Jestli se budou shodovat, získáme větší jistotu, že on a vrah jsou jedna a táž osoba.“ (str. 94)

»„Tak tedy, chybí jí sebedůvěra, je impulzivní, nevyrovnaná a trpí emoční inkontinencí,“ prohlásí Lathamová věcně. „Nesnese odmítnutí, a ačkoli se to úporně snaží skrývat, touží po uznání jako feťák po dávce. Zkrátka a dobře, je to herečka. Na druhé straně je chápavá, všímavá, talentovaná a nechybí jí odvaha. Říkám to nerada, ale mohli bychom to s ní zkusit.“« (str. 97)

Claire zjistí, že Patrick ji sledoval a byl s Kathryn domluvený, takže hlavním podezřelým nebyl on, ale ona. Odvezou ji do psychiatrické léčebny v Greendridge, kde ji cpou prášky, protože se pořezala. Doktor Banner si ji oblíbí, ale je přesvědčen, že není v pořádku, protože žádná psycholožka jména, které udala, neexistuje. A Frank Durban je už tři měsíce na nemocenské.

A pak jí odtamtud pomůže právě Patrick. A taky napsal hru o Baudelairovi. Claire by v ní měla hrát Bílou Venuši, Apollonii Sabatierovou, Baudelaira by měl hrát právě její bývalý přítel Laurence Pisan. Claire začnou chodit černé květiny, s utrženými hlavičkami a verše od Baudelaira. Má obavy, a tak ji doprovází Henry. Jenže cílem neměla být ona, ale Černá Venuše, jiná herečka. A tu taky jednoho dne najdou v hotelu mrtvou.

Pak Catherine zjistí, že na Necropolisu, webové stránce, kam ji tehdy nahnala ta psycholožka, jsou v neveřejné části fotky z vražd podle Květů zla. A pak… pak se jí pokusí jeden bláznivý fanoušek Baudelaira zavraždit právě takovým způsobem. Ale ona ho zastřelí. Díky bohu za paranoiu, když měla celou dobu pocit, že po ní někdo jde.

A když ji Patrick vezme do Evropy, pravděpodobně, aby ji požádal o ruku, ukáže jí všechna místa, kam za studií chodil, když se zabýval Baudelairem. Na závěr ji zavede do podzemí, kde po ní chce, aby zastřelila nějakou snědou dívku. „Jako bychom zkoušeli nějakou scénu, otočím se a namířím, abych zabila netvora. Bestii, kterou miluju.“ (str. 333) Předcházelo tomu:

»„Kdo je to?“ zeptám se s hrůzou.
Patrick se na třesoucí se dívku ani nepodívá. „Myslím, že se jmenuje Rose. Není nijak důležitá, leda pro tebe.“
„Co tím myslíš?“
„Bude tvoje první,“ odpoví prostě. „Zrovna jako byla moje první ta holka u silnice.“
„Ne,“ vydechnu. „Přece po mně nemůžeš chtít –“
„Stella v podobné zkoušce neuspěla. Moc jsem ji miloval, ale když zjistila, jaký jsem, nedokázala se s tím smířit. Nebyla tak silná jako ty.
„Tys ji zabil,“ zašeptám. „Kvůli tomu, co na tebe věděla.“
„Ano, zabil, ale proto ne. Věděl jsem, že se příliš bojí, aby šla na policii. Zabil jsem ji kvůli někomu, koho jsem ten večer potkal. Mluvím o dívce v baru. Přečetla se mnou jednu z těch básní a její hlas… Byla to nádherná chvíle plná slibů a možností. Tehdy jsem pochopil, že Stella musí zemřít.“ Udělá ke mně krok a upře na mě bledé oči. „Hned jak jsme se potkali, věděl jsem, že jsi ta pravá a mohl bych se s tebou dělit o všechno, čím žiju. Ale teď to musíš dokázat. Musíš mě přesvědčit.“« (str. 328)

Položí mi ruce na krk.
„Konstantinopol!“ zvolám.
„Cože?“ zeptá se Patrick a zamračí se.
„To je moje bezpečnostní heslo. To, o kterém jsem řekla, že si ho nepamatuju. Znamenalo: ,Pospěšte si a pomozte mi.´ Konstantinopol!“
„Claire?“ vydechne nevěřícně.
Na zem se skutálí jakýsi oblý kovový předmět. Koutkem oka zahlédnu, že se pohybuje. Když narazí do zdi, zastaví se.
Vteřinku se nic neděje a potom se zableskne jakési bíle světlo. Hend nato se ozve tak silný výbuch, že nás oba srazí k zemi.« (str. 335)

Otázkou je, jak se Patrik dostal do hotelu, že ho nezaznamenaly kamery. Proč mu otevřela? Přece musela poznat jeho hlas.

P. S.: Když se sundá přebal, je kniha černobílá! Ale to už mám splněno.

pátek 3. května 2019

Plnění čtenářské výzvy

V tomto článku se chci zaměřit na knihy, které mě v jednotlivých bodech zaujaly. Výhodou je, že si autoři výzvy dali tu práci, že vybrali příslušné skupiny knih, což z výzvy dělá snadnější projekt, ale možná i trochu nudnější. Člověk si nemusí lámat hlavu nad tím, kterou knihu napsala žena a hlavním hrdinou je muž, nebo která kniha má lichý počet stránek. Prošla jsem všechny, které mám doma, a neměla ho ani jediná. 

Něco by šlo samozřejmě snadno googlit, jako kniha s kalendářním měsícem v názvu, nebo s hudebním nástrojem. 

Každopádně takto jsem si jen otevřela seznam a vybrala pár knih, které mě zaujaly svým názvem nebo i obsahem. Případně, na které jsem si sama vzpomněla, že by se daly do této výzvy zařadit. Překvapilo mě, že najdu i dost vlastních knih, které jsem si plánovala přečíst, a mohu je pod některou z kapitol zařadit. Například Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu zahrnuje hned tři: Zbavte se nepořádku (autorkou je Karen Kingstonová, takže bych splnila i bod 13), Věř mi, která se v mojí knihovničce vyskytla jako výhra ze soutěže a Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou, kterou jsem zatím nikdy celou nepřečetla.

Seznamy (moje milované!) jsem se rozhodla uspořádat podle abecedy s tím, že první místa jsou vyhrazena pro plánované, nebo dokonce již přečtené knihy.

1.) Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu
Zbavte se nepořádku (autorkou je Karen Kingstonová, takže bych splnila i bod 13)
Věř mi – J. P. Delaney
Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou – Betty Edwards
Chovejte se jako kočka – Stéphane Garnier
Řekni něco legračního – Penelope Ward

Buch! – Terry Pratchett
Hrrr na ně! – Terry Pratchett
Chyť mě, jestli to dokážeš – Frank W. Abagnale
Myslete na děti! – Ian McEwan
Najděte si svého marťana – Marek Herman
Nedej se – Rainbow Rowell
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých – Olga Tokarczuk

2.) Kniha, která má lichý počet stran
Bajky barda Beedleho – Joanne Kathleen Rowling

Co mě naučil tučňák – Tom Michell
Malý princ – Antoine de Saint-Exupéry
Není úniku – Taylor Adams
Než jsem tě poznala – Jojo Moyes
Okamžiky štěstí – Patrik Hartl
Sama sebou – Jojo Moyes
Stalker – Lars Kepler
Tady byla Britt-Marie – Fredrik Backman
Továrna na sny – Anie Songe
Začít znovu – Mona Kasten

3.) Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj
Zlodějka knih – Markus Zusak
Dobře utajené housle – Miroslav Horníček
Dokonalá – Gilly Macmillan
Jestli zůstanu – Gayle Forman
Kletba vítězů – Marie Rutkoski
Kocour Bob – James Bowen
Mandolína kapitána Corelliho – Louis De Bernières
Možná jednou – Colleen Hoover
Paganiniho smlouva – Lars Kepler
Šílené výčitky – Liane Moriarty
Zahrada v měsíčním svitu – Corina Bomann

4.) Cestopis
Obrázky z Holandska – Karel Čapek 

5.) Kniha od ženské autorky s mužskou hlavní postavou
Agatha Christie: Nekonečná noc (splněno)

Čtyřka: Divergentní povídky – Veronica Roth
Deset malých černoušků – Agatha Christie
Dobře mi tak kniha od: Radka Třeštíková
Grey – E. L. James 
Hedvábník – Robert Galbraith 
Nejsem jako vy – Jodi Picoult
Prohnilé město – Leigh Bardugo
Vraždy podle abecedy – Agatha Christie
Záhada na zámku Styles – Agatha Christie
Zapletený – Emma Chase

6.) Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc
Červenec má oslí uši – Iva Procházková

Dubnová čarodějka – Majgull Axelsson
Dubnování – Teodora Žurková
Prosinec už je takovej – Donal Ryan

7.) Kniha, která vás zaujala svou obálkou
Okamžiky štěstí – Patrik Hartl

8.) Kniha od asijského autora
Zázračný úklid – Pořádek jednou provždy – Marie Kondo

A proto skáču – Naoki Higašida
Hon na ovci – Haruki Murakami
Kočičí host – Takaši Hiraide
Mořská modlitba – Khaled Hosseini
Podivná knihovna – Haruki Murakami
Problém tří těles – Liou Cch'-sin
Spisovatel jako povolání – Haruki Murakami
Všem klukům, které jsem milovala – Jenny Han
Žít s radostí – ilustrovaný průvodce uměním třídění a úklidu – Marie Kondo

9.) Kniha, která má na Databázi knih v době čtení méně než 10 komentářů
Hate List
Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti

10.) Kniha od současné české autorky
Kdo jinému jámu kopá – Marie Rejfová
Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

Bábovky – Radka Třeštíková
Jeden kopeček šmoulový – Marie Doležalová
Kafe @ cigárko – Marie Doležalová
Malinka – Dita Táborská
Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová
P.S. – Aňa Geislerová
Pekáč buchet – Kateřina Petrusová
S hlavou v oblacích (pejru) – Kateřina Petrusová
Slepá mapa – Alena Mornštajnová
Teorie podivnosti – Pavla Horáková
Veselí – Radka Třeštíková
Zmizet – Petra Soukupová

11.) Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě
Denik Ostravaka 1 – Ostravak Ostravski
Hitokiri – Oskar Fuchs
Modřiny – Michal Kliment
Mrtvou neměl nikdo rád – Eva Tvrdá
Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová
Roky v kruhu – Jarmila Glazarová
Tajný deník - Otevřená zpověď luxusní prostitutky – Madam Camilla
Zeptej se táty – Jan Balabán
Žert – Milan Kundera

12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha
Čtyři dohody – Don Miguel Ruiz 
Šťastná kniha – Barbora Šťastná
Kniha psychologie  kolektiv autorů
Nejlepší kniha o fake news!!! – kolektiv autorů, Petra Vejvodová, Miloš Gregor

Kniha smíchu a zapomnění – Milan Kundera
Kniha ztracených věcí – John Connolly
Kniha zvláštních nových věcí – Michel Faber
Knihy džunglí – Rudyard Kipling
Kráska a zvíře: Zakletá v knize – Jennifer Donnelly
První stříbrná kniha snů – Kerstin Gierová
Zloději knih – Anders Rydell
Zlodějka knih – Markus Zusak

13.) Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno
Barbara Berger: Cesta k vnitřní síle Změňte své myšlení, změníte svůj život

Kráva nebeská – David Duchovny
Paní půlnoci – Cassandra Clare (p)
Psychiatr – Caleb Carr
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizelSirotčinec slečny Peregrinové pro podivné dětiVelký GatsbyRenegátiDůmyslné umění, jak mít všechno u prdeleNáš manželOvšem – Karel Kovář

14.) Kniha o vašem oblíbeném místě, zemi
Singapur nebo Korfu
Nebo prostě moře! Chorvatsko
O mé rodině a jiné zvířeně – Gerald Durrell
Příběhy z olivového ostrova
Walden aneb Život v lesích – Henry David Thoreau

Anglické listí aneb Coolturní šok – Alena Damijo
Cizinka – Diana Gabaldon
Deník japonské manželky – Veronika Ageiwa
Tajný život stromů – Peter Wohlleben
Vánoce v Paříži – Mandy Baggot
Víš, že tě miluju? – Estelle Maskame
Žítkovské bohyně – Kateřina Tučková

15.) Kniha od autora, který napsal více než 20 knih
Jules Verne: 20 000 mil pod mořem (poslech)

Angelika?
Terry Pratchet?

Hipík – Paulo Coelho
Vánoční koleda – Charles Dickens

16.) Kniha s oxymórem v názvu
Slunce zapadá na východě nebo Slunce vychází na západě
Paul Babiak, Robert D. Hare: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce 
Svítání na západě – Otokar Březina (p)
Bílá Masajka – Corinne Hofmann

Betonová zahrada – Ian McEwan
Bílá tma – Zdenka Hamerová
Jsou světla, která nevidíme – Anthony Doerr
Konec Věčnosti – Isaac Asimov
Počkej si na loňský rok – Philip Kindred Dick
Příliš hlučná samota – Bohumil Hrabal
S láskou tě nenávidím - 13 povídek o ničemnosti
Slepá mapa – Alena Mornštajnová
Suchý hadr na dně mořském – Ivana Chřibková
Velká šťastná huspeninka – Sarah Andersen
Velké maličkosti – Jodi Picoult
Vzpomínky na budoucnost – Erich von Däniken
Zdravý nemocný – Molière
Zvuk slunečních hodin – Hana Andronikova
Živý mrtvý a další policejní povídky – Martin Goffa

17.) Kniha, jejíž děj se odehrává ve vězení
Vězení jako dar – Růžena Nekudová

Alias Grace – Margaret Atwood
Byly jsme tam taky – Dagmar Šimková
Cela číslo 17 – Dominik Dán
Chlapec v pruhovaném pyžamu – John Boyne
Král Krysa – James Clavell
Má ji rád, nemá ji rád – Sharon J. Bolton
Mechanický pomeranč – Anthony Burgess
Mengeleho děvče – Viola Stern Fischerová, Veronika Homolová Tóthová
Nakresli mi vítr – Eva Urbaníková
Oranžová je nová černá – Piper Kerman
Osvětimská knihovnice – Antonio G. Iturbe
Pokrevní sestra – Jane Corry
Přítelkyně z domu smutku – Eva Kantůrková
Syn – Jo Nesbø
Tatér z Osvětimi – Heather Morris
Tulák po hvězdách – Jack London
V šedých tónech – Ruta Sepetys
Zapomeňte, že jste měli dceru – Sandra Gregory

18.) Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu
Bůh maličkostí – Arundhati Roy
Chtělo by to nový jména – NoViolet Bulawayo
Moře – John BanvilleHotel u jezera – Anita Brookner
Obléhání Krišnapuru – James Gordon Farrell
Pán much – William Golding
Pí a jeho život – Yann Martel
Příběh služebnice – Margaret Atwood
Přijde kůň do baru – David Grossman
Slepý vrah – Margaret Atwood
Špulka modré nitě – Anne Tyler
Vegetariánka – Han Kang
Všichni jsme z toho úplně na větvi – Karen Joy Fowler (už mám přečtené, hodně zvláštní kniha)
Zlodějka – Sarah Waters

19.) Kniha poprvé vydaná v roce 2019 (nová kniha)
Deník moderní jogínky aneb Od večírků k nirváně – Šárka Konečná
Hate List – Jennifer Brown
Iko – Marissa Meyer
Jana Seymourová - Laskavá královna – Alison Weir
Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie - Zákulisí promyšlených vražd – John Curran
Leonardo da Vinci – Walter Isaacson
Milá paní Birdová – A. J. Pearce
Největší záhady kriminalistiky – Jaroslav V. Mareš
O zebře, která nechtěla chodit do školy – Christine Beigel
Ochutnávačka – V.S. Alexander
Opskurno – Andrew Caldecott
Polibek jako dezert – Poppy J. Anderson
Principy králíčka Sameťáčka – Toni Raiten-D´Antonio
Rule – Jay Crownover
Sedm dní spolu – Francesca Hornak
Tlustá tak akorát – Michala Jendruchová
Tvůj čas vypršel – Sára Priester
Ve svitu plynových lamp – Steven Price
Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti – Cody Cassidy, Paul Doherty
Vzpoura pražské kavárny – Dominik Landsman, TMBK 
Zatím dobrý – Jan Novák, Jaromír 99 

20.) Kniha s černobílou obálkou
Vomito Negro – Pavel Hak