středa 1. srpna 2018

Nad horkem je těžké vyhrát, pojďme aspoň remizovat

Článek s názvem Vedro, vedro, vedro... jsem napsala už v roce 2015, tak se mi těžko vymýšlí název pro letošní článek. A taky co psát, abych se stále neopakovala. Ano, je vedro a je to děsný. Dělat s tím nemůžu nic, jenom zvykat tělo a mysl a upravit aktivity a oblečení.

Jenom připomenu, že tři články na téma ochrany proti vedru jsem publikovala již dávno:

Jak se ochladit 1,
Jak se ochladit 3.

Včera na Novinkách zveřejnili článek o tom, jak se v noci v těch vedrech lépe vyspat. Nic převratného v něm není, víceméně jsem to vše sepsala již dříve z různých zdrojů. Takže pokud máte problémy se spánkem, můžete zkusit:
  • udělat večer průvan a před okno pověsit namočené prostěradlo či ručník, abyste zchladili vzduch (k tomu bych doplnila, že nechat něco hodně vlhkého přes den v místnosti může mít opačný účinek, protože prý lépe snášíme suché horko než mokré jako v prádelně),
  • přes den nechat okna i žaluzie zavřená (v jižních zemích to tak mají taky),
  • termofor můžete naplnit studenou vodou a použít k ochlazení (tenhle tip jsem myslím neznala, ale ani si nejsem jistá, že by mi to bylo příjemné),
  • spát v lehkém pyžamu z přírodních materiálů pro lepší odvod potu (prý lepší než nazí),
  • pyžamo předtím vychladit v mrazáku (tak to ani zkoušet nechci),
  • nepřikrývat se, nebo jenom prostěradlem,
  • dát si vlažnou sprchu, otevřou se při ní póry a horkost lépe odchází, po ledové se rychle začnete zase potit (mám vyzkoušeno, že po opravdu teplé či horké sprše mi může být i zima, ale ani to mi není příjemné)... vlastně to funguje stejně i s pitím, taky se nedoporučuje ledové, ani studené,
  • neutírejte se, nechte vodu oschnout. Odpařováním se ochlazujete. (Používám šplíchátko a během dne na sebe porůznu cákám buď čistou vodu nebo s kapkou éterického oleje, vhodný je např. citronový, protože dodává energii a osvěžení.)
  • Dostatečné pití je skoro zbytečné zmiňovat (až tři litry rovnoměrně rozložit během dne, někde jsem četla, že když cítíte žízeň, měli jste se napít dřív),
  • lehké jídlo je jasné, otázka chilli a kari je diskutabilní, země, kde se toto koření jí, jsou také horké. Někde jsem slyšela, že po chilli se víc potíte a není tak zahřívací, takže nevím, asi by to chtělo hlubší zkoumání, nebo radu někoho, kdo se tím zabývá. V článku Jak se ochladit 1 se právě kořeněné jídlo doporučovalo.
  • U ventilátorů si dejte pozor na šíření prachu a pylů, lepší je zároveň s nimi používat čističku vzduchu. Prý se také může uvolňovat větší množství formaldehydu a jiných škodlivin.

Vlastní doporučení: Snižte aktivitu a stres.

Zdroj:
https://www.novinky.cz/zena/zdravi/479174-jak-si-doprat-kvalitni-spanek-o-horke-letni-noci.html

úterý 31. července 2018

Něco nového 1

Řekla jsem si, že zkusím každý den dělat něco nového, nebo se dozvědět něco nového. Zkrátka všestranněji se rozvíjet než dosud. Když už mám po té disertaci a mohu víc poznávat okolní svět. Nijak do hloubky jsem to neplánovala, prostě budu zkoušet různé nové věci. Teď se s vámi chci podělit o to nejzajímavější, co jsem objevila.

Přečetla jsem:
  • Slepá moc davu ze stránek Psychologie.cz: Je to zajímavé, dost trefně to popisuje českou politickou scénu (už pár let) a není to úplně optimistické (jaký div).
Na cvičení jsem se nechala znervóznit a musela si ověřit, že slovo „druhak“ stále nebylo zařazeno do spisovné češtiny. Nejlepším zdrojem je samozřejmě Internetová jazyková příručka. Pro nevěřící Tomáše uveden odkaz. Pro zvědavce a ty, kteří se taky chtějí dozvědět něco nového doplním, že příslovce ve dvojici jednak — jednak může mít buď vazbu spojovací ve smyslu za prvé — za druhé, např. nekoupím si permanentku, protože jednak nemám peníze, a jednak nemám čas. Nebo ve významu vylučovacím ve smyslu dílem to— dílem ono: Na setkání přišli jednak muži, jednak ženy. V obou případech se píší čárky.

K dalším zajímavým dvojitým spojovacím výrazům patří:
  • ani – ani, 
  • ani tak – jako spíš, 
  • ať – ať, 
  • ať – či, 
  • ať – nebo, 
  • buď – (a)nebo, 
  • dílem – dílem, 
  • jak – tak, 
  • nejen – ale i / nýbrž i, 
  • na jedné straně – na druhé straně.
Také jsem si potřebovala ověřit (a dozdrojovat) svoje tvrzení, že býk vidí černobíle. Radiožurnál asi není nejdůležitější zdroj, ale článek si stejně můžete přečíst: Opravdu se býci rozzuří při pohledu na rudou barvu? Pravda je překvapivá„Navzdory často rozšířenému mýtu to ale není červená barva mulety neboli tyčky s připevněným kusem pevné šeržové látky, která tohoto velkého sudokopytníka přiměje útočit. Býci jsou totiž od přírody barvoslepí. Ve skutečnosti jsou to pohyby zápasníka, který obratně máchá muletou před očima zvířete, nikoliv samotný barevný podnět. A proč jsou toreadorské mulety červené? Barva této pomůcky, která se při býčích zápasech používá zhruba od 18. století, byla zvolena proto, aby zakryla krev zvířete. Většina býčích zápasů totiž končí smrtelným zraněním zvířete.“ Akorát já si myslela, že to je kvůli tomu, aby publikum dobře vidělo muletu a pohyby toreadora.

Objevila jsem nové slovo pronoia. Pronoia je opakem paranoie a spočívá v přesvědčení, že se celý vesmír spikl, aby vám pomohl. „Termín se poprvé objevil roku 1982 v akademickém časopise Social Problems v článku Freda Goldnera z Queens College. Dál jej v polovině 90. let zpopularizovala i generace tzv. zippies (festivalových nomádů)...“ „Jakkoliv se však zdá pronoia neškodná, může hraničit až s psychickou poruchou: Náhodní známí se postižené osobě jeví jako velmi blízcí přátelé a nezávazný kompliment působí coby vyjádření hlubokého obdivu či lásky.“ Článek o ní najdete např. zde: Nebezpečná pronoia: Když se celý vesmír spikne, aby ti pomohl.

čtvrtek 5. července 2018

Čt 5. července

Měla bych balit, nebo se jít opalovat ven, je totiž překrásný slunečný den, ale nemůžu se odtrhnout od knihy Bosorka.

Balicí krize – jak můžu vždycky zapomenout, že je to takovej opruz?!

pátek 29. června 2018

Červen 2018

V červnu bylo teplé počasí, ale už ne takové dusno jako v květnu. Sem tam i pořádně sprchlo, a to tak, že hasiči museli odčerpávat vodu ze sklepů a bohužel déšť překvapil partičku kačerů a vypláchl je z tunelu Motolského potoka. Myslím, že dva z nich to nepřežili.

Hned na začátku června jsem vyrazila na turistický pochod do Ždírce nad Doubravou. Šli jsme asi jen desítku, ale při lovení kešek se to na dvacítku protáhlo určitě.

V polovině června jsem si koupila dvoje nové boty a rozhodla se, že je stihnu rozchodit před Francozskýma Alpama. Uvažovala jsem i o tom, že začnu do práce (nebo z ní) chodit pěšky. Mám to asi deset kilometrů, ale k tomu jsem se nakonec nedostala.

S mototuristikou to ale byla bída. Nenajezdila jsem v podstatě nic.

V pletení jsem se soustředila na dokončování a kromě ponožek Montgolfiere, které jsem si vybrala pro tento měsíc, jsem se zaměřila hlavně na svetřík Soubrette. Ačkoliv je z krajkové příze, přibývá docela rychle. Stačí trocha trpělivosti. Také jsem vytáhla již dlouho rozpletený šedý zavinovací svetřík (ještě na rovných jehlicích, katastrofa!) a pokusila se jej dokončit. V sobotu 9. června jsem se zúčastnila Světového dne pletení na veřejnosti, který se konal v Riegrových sadech a pořádala ho Radka z Upletusi.cz. Psala jsem o něm zde.

Za pět dní jsem přečetla fantastickou knihu Marťan od Andyho Weira. Nemám slov, byla úžasná... a už jsem toho o ní napsala dost zde. A pak jsem začala číst druhou skvělou knihu, tentokrát detektivku Bosorka.

Konečně jsem si vyřídila již půl roku plánovaného (a objednaného) zubaře. Byla jsem z toho dost zdrblá – jednak šlo o zákrok, který jsem nikdy dřív nepodstoupila, a jednak to bylo finančně výrazně náročnější, než bych čekala nebo si dovedla představit. Navíc se ukázalo, že můj chrup je na tom hůř, než jsem si myslela, a moje přesvědčení, že mám všechny zoubky v pořádku a bez kazů vzalo dost za své. Další dvě návštěvy mám naplánované na podzim, kdy snad vyřešíme zbytek. Musím ale panu doktorovi přiznat, že s umrtvovacími injekcemi to bylo naprosto bezbolestné, a dokonce i když to přišlo k sobě, bylo to v pohodě. Až na to, že jsem se bála, že se kousnu a bylo nepříjemné mít tři hodiny polovinu pusy ztuhlou a nemoci mluvit. Hlavně jsem to moc nedomyslela s příchodem do práce, protože když nemůžu mluvit, je to tak nějak na nic. Mile mě potěšilo, že se mnou všichni měli účast a chovali se, jako by k zubaři šli sami. 

Co se týče jazyků, tak jsem se nikam dál neposunula, pokud nepočítám pokus o napsání odborného článku v angličtině, který mě dost deprimoval tím, že jsem nevěděla, jak které termíny správně říct. Přitom při čtení odborných článků jsem problémy neměla. Dalo se rozumět docela snadno. Chtělo by to najít kvalitní články, nastudovat si je a naučit se správně používat nejčastější termíny.

Zato myslím mohu být spokojená se svým rozvojem v oblasti kreslení. Jakž takž se mi dařilo nakreslit každý den jeden obrázek. A aby byl pokrok jistější, půjčila jsem si z knihovny dvě učebnice. První věnovanou kreslení jako takovému a druhou zaměřenou na portréty. V červnu jsem se na základě té první učebnice (Barrington Barber: Naučte se kreslit za 6 týdnů, Profesionální kurz pro výtvarníky) zaměřila na kresbu zátiší. Nikdy bych nevěřila, že zrovna zátiší mě bude bavit.

neděle 24. června 2018

Neděle

Po zralé úvaze jsem se rozhodla tento víkend strávit v posteli. Kecám, prostě jsem byla pořád nějaká unavená – snad z rýmy, nebo počasí a změn tlaků – nebo z toho, kolik jsem si toho naplánovala, že jsem se na žádnou velkou aktivitu nezmohla. Kdybych aspoň dopletla kousek toho svetříku Soubrette (můžete vidět zde), abych mohla nahodit více oka a zase klidněji plést v metru. 

Jak vymyslet něco skvělého

Onehdy jsem chtěla vymyslet něco opravdu brilantního. Něco inteligentního, filozofického, nějakou hlubokou pravdu. Zkrátka něco, z čeho si sednete na zadek. 

Jenom jsem nevěděla, jak na to. Nejde jenom si vzít papír a tužku a rovnou to napsat. Ne, zrovna ve chvíli, kdy chcete něco takového říct, nebo napsat, nic vás nenapadne. A tak jsem přemýšlela, jak na to jít. Klíčem k úspěchu je nevyděsit své kreativní já tím, že před něj předložíte úkol, který musí bravurně splnit, i když se s něčím takovým potýká poprvé a ještě mu hrozíte kritikou. Kdepak, stejně jako v brainstormingu nejlepších výsledků dosáhnete tak, že se oprostíte od kritiky a potřeby skvělých výsledků. Ale jak to udělat, když jste sami a trochu vás tlačí čas?

Zkusila jsem to přesně opačně – nadepsala jsem si čistý list papíru ve stylu „dvacet blbých nápadů, proč udělat...“. Ale bez té číslovky, abych nebyla stresovaná tím, že jich musí být dvacet, když se mi jich podaří s bídou splácat pět, a nebo abych neskončila právě při dvaceti, když jich budu schopná napsat sedmdesát. Zkrátka ideální nadpis je „bláznivé nápady na...“

S trochou štěstí se po chvilce blbnutí objeví něco výjimečného a hezkého. Až si mozek odpočine, vyhraje a vydovádí se. 

pátek 22. června 2018

Film Marťan (***)

Film byl docela dobrej. Viděla jsem ho ráda, ale... No kniha je milionkrát lepší. Psala jsem o ní zde. Je mnohem vtipnější, hrdina v ní působí jako geniální, ale přitom uvěřitelný a skutečný. Se smyslem pro humor i pro detail. Ve filmu tak nějak nevyzní ta spousta výpočtů a čísel a kalkulací a přemýšlení, které musel udělat, aby přežil. Ve filmu se to všechno (549 solů) musí natlačit do 144 minut. Pět dní čtení 342 stránek dává přece jen větší prostor k vyjádření, a taky času zvyknout si na autorův styl vyjadřování, deníkovou formu... na představení si toho, jak vypadá hlavní hrdina (v mojí mysli byl ještě o něco hezčí), hub i jeho okolí. Je to jako se Stmíváním nebo Harry Potterem, film těžko může dosáhnout kvalit knihy. 

Jen pro úplnost, na ČSFD má film 82 % a je 297. nejoblíbenějším filmem. Režíroval ho Ridley Scott a Marka hrál Matt Damon.

pondělí 4. června 2018

Andy Weir: Marťan (****)

Ve středu 30. května nám angličtinářka doporučila tuto knihu, a tak jsem si ji ve čtvrtek vypůjčila v knihovně. Od té doby jsem především četla. Ani k pletení jsem se nedostala. A v pondělí 4. 6. jsem měla všech 342 stránek zdolaných. Fakt to stálo za to! Musím jí poděkovat za skvělý tip. Ona se k tomu dostala přes svého pubertálního syna.

Andy Weir je softwarový inženýr. „Celý svůj život zasvětil vědě a technice a oddal se předmětům, jako je relativistická fyzika, orbitální mechanika a dějiny vesmírných letů s lidskou posádkou. Andyho odjakživa fascinovalo cestování v kosmu a jako spousta dětí se i on chtěl stát astronautem. Místo toho napsal knihu, Marťana, a doufá, že je to jeho první z mnoha výletů do mezihvězdných prostor.“ (text na předsádce knihy)

Z anglického originálu The Martian vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014 přeložil Michal Prokop. V Praze roku 2015 vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Knižní klub jako svou 7908. publikaci. Počet stran 344. ISBN je 978-80-242-5015-1.

Věnování: Mámě, která mi říká „Okurko“, a tátovi, který mi říká „Chlape“.

Kniha začíná mapkou Marsu, která pro vás začne být zajímavá asi až tak v polovině knihy. Že bude kniha zajímavá, jsem poznala už na stránce 9, kde začíná. 

»Deníkový záznam: sol 6 
Jsem v hajzlu. 
Tak zní můj kvalifikovaný názor. 
V hajzlu.
Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen.
Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let. 
Pro úplnost... šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teď praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“
A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí.« (str. 9)

DĚJ
Víte co? Nechce se mi to popisovat. Určitě ho najdete na Wikipedii, nebo jste viděli film, nebo můžete udělat to úplně nejlepší – knihu si sami přečíst. Je to o chlapovi, který uvíznul na Marsu a chce přežít. Je chytrej, vtipnej, má nadhled a zároveň mu věříte, že by takový skutečně mohl existovat.

Mimochodem, dneska je Díkůvzdání. Rodina se sešla na tradiční hostinu u našich v Chicagu. Řekl bych, že tam nebude moc veselo, když jsem před deseti dny umřel. Sakra, nejspíš se už taky konal můj pohřeb. 
Zajímalo by mě, jestli se někdy dozvědí, jak to bylo doopravdy. Měl jsem tolik práce s tím, abych zůstal naživu, že jsem vůbec nepřemýšlel, čím asi tak procházejí naši. Zrovna teď prožívají tu nejhorší bolest, jakou člověk může zakusit. Dal bych cokoli, aby se dozvěděli, že jsem živý. 
Jenom musím přežít, aby se mi to povedlo. (str. 23)

Kdybyste se zeptali inženýrů z NASA, co nejhoršího se v Habu může přihodit, všichni by vám řekli, že „požár“. Na otázku, k čemu by vedl, by odpověděli, že ke „smrti v plamenech“. (str. 35)

Trvalo to fakt dlouho. Vyhrál jsem si s hydrazinem celou noc. Ale podařilo se.
Ačkoliv jsem to mohl zvládnout rychleji, opakoval jsem si, že když člověk v uzavřeném prostoru zapaluje raketové palivo, opatrnost není na škodu. 
Můžu vám říct, že je to teď u mě jako v tropické džungli.
Mám tady skoro 30 °C a příšerné vlhko. Vyslal jsem do vzduchu spoustu tepla a padesát litrů vody.
Hab měl celou dobu asi tolik práce jako matka zvlášť neposedného batolete. Doplňoval kyslík, který jsem spotřeboval, a recyklátor se snažil srazit vlhkost na přijatelnou úroveň. S horkem se nedá dělat nic. Hab nemá klimatizaci. Na Marsu je zima. Nepředpokládali jsme, že se budeme zbavovat přebytečného tepla. 
Už jsem si zvykl na ustavičný vřískot všelijakých alarmů. Požární konečně utichl, protože momentálně nic nehoří. Varování před nízkou hladinou kyslíku by mělo přestat co nevidět. Upozornění na zvýšenou vlhkost uslyším o něco déle. Recyklátor vody si dneska ještě mákne. 
Chvíli povykoval ještě jeden alarm. Naplnila se hlavní nádrž recyklátoru. Přesně takové problémy chci mít! (str. 39)

Jsem hrozně utahaný. Byl jsem vzhůru celou noc a teď se musím vyspat. Do říše snů se vydám v nejlepší náladě od solu 6. 
Začíná se mi dařit. Vlastně všechno vychází skvěle! Je možné, že přece jenom přežiju!
Deníkový záznam: sol 37
Jsem v hajzlu a smrt se blíží!
Fajn, uklidni se. Určitě něco vymyslíš.
Drahý budoucí marsovský archeologu, tenhle záznam pro vás píšu v roveru 2. Asi se ptáte, proč nejsem v Habu. Protože jsem z něj v hrůze utekl! A teď nevím, co podniknu dál.
Zřejmě bych měl objasnit, co se přihodilo. Pokud je tento záznam poslední, aspoň se dozvíte důvod. 
Několik posledních dnů jsem spokojeně vyráběl vodu. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. (Chápete tu slovní hříčku? „Jako ryba ve vodě“?
Dokonce jsem zvýšil tlak v kompresoru palivového agregátu MAV. Byla to komplikovaná technická záležitost (přidal jsem napětí v čerpadle). Takže vody přibývalo ještě rychleji.
Po první várce padesáti litrů jsem se rozhodl zpomalit a pokračovat tempem, jakým získávám O2. nechtěl jsem, aby rezerva klesla pod 25 litrů. Takže jakmile jsem se dostal moc nízko, přestal jsem si hrát s hydrazinem, dokud se množství O2 nevrátilo výrazně nad 25 litrů. 
Důležitá poznámka. Když říkám, že jsem vyrobil padesát litrů vody, je to odhad. Recyklátor nezachytí padesát litrů vody. Půda, kterou jsem natahal do Habu, byla úplně suchá a žíznivě nasávala podstatnou část vlhkosti. Stejně bych do ní vodu nalil, a tak jsem nebyl nervózní ani překvapený z toho, že se recyklátor vůbec nepřiblížil hranici padesáti litrů.
Po zvýšení výkonu čerpadla jsem každých patnáct hodin připravil deset litrů CO2. Tento proces jsem zopakoval čtyřikrát. Z mých výpočtů vyplynulo, že včetně první dávky padesát litrů bych měl do systému přidat 130 litrů vody.
Jenomže matematika dokáže člověku pěkně zamotat hlavu!
Shromáždil jsem sedmdesát litrů vody v recyklátoru a v zásobníku vyrobeném ze skafandru. Dost vlhkosti se vysráželo na stěnách a klenuté střeše a podstatnou část určitě vsákla zemina. To ale nevysvětluje chybějících šedesát litrů vody. Někde se stala chyba. 
Pak jsem si všiml druhé láhve O2. 
V Habu jsou dvě rezervní láhve O2. Z bezpečnostních důvodů se nacházejí na opačných koncích stanice. Hab si může vybrat, kterou použije. Ukázalo se, že atmosféru doplňoval z láhve 1. Ale když jsem do systému dodával O2  (přes oxygenerátor), Hab tento přírůstek rozděloval rovnoměrně do obou. V láhvi 2 se zvolna hromadil kyslík.
To není problém. Hab prostě dělal svou práci. Znamenalo to však, že jsem získával stále víc O2. Proto jsem ho nespotřebovával tak rychle, jak jsem si myslel.
Nejdřív jsem se zaradoval: „Výborně! Víc kyslíku! Teď můžu vyrábět vodu rychleji!“ Potom jsem si ale uvědomil něco znepokojivého. 
Objasním vám to: Získávám O2. Jenže objem, který přivádím zvnějšku, je konstantní. Proto jediná možnost „zisku“ předpokládá, že ho spálím míň, než jsem se domníval. Ale hydrazinovou reakci jsem postavil na domněnce, že spotřebuju všechen. 
Vysvětlit se to dá jedině tak, že jsem nespaloval veškerý uvolněný vodík.
Teď, z odstupu, je to zřejmé. Nedošlo mi však, že vodík neshoří beze zbytku. Minul plamen a vesele pokračoval v letu. Sakra, Jime, jsem botanik, ne chemik!
Na chemii není spolehnutí, a tak jsem měl ve vzduchu nespálený vodík. Všude kolem. Smísil se s kyslíkem. Jen tak se vznášel. Čekal na jiskru, aby mohl vyhodit Hab do povětří!
Jakmile mi to došlo a sebral jsem se, vzal jsem sáček na vzorky, trochu jím zamával a uzavřel ho.
Hned jsem vyrazil ven do roveru, kde mám analyzátory atmosféry. Dusík: 22 procent. Kyslík: 9 procent. Vodík: 64 procent.
Od té doby se schovávám tady v roveru.
Hab se změnil v království vodíku.
Mám obrovské štěstí, že ještě nevybuchl. PO sebemenším výboji statické elektřiny bych měl svůj vlastní Hindenburg.
A tak sedím v roveru 2. Můžu tu zůstat celý den, maximálně dva, než se zanesou filtry CO2 ve vozidle i v mém skafandru. Do té doby musím vymyslet, jak to vyřeším. 
Z Habu je teď bomba. (str. 40–42)

Byl jsem štěstím bez sebe! Nic lepšího jsem nemohl vymyslet! Nejenže jsem se zbavoval vodíku, ale ještě jsem vyráběl vodu!
Všechno šlo hladce až do výbuchu.
V jednu chvíli jsem spokojeně spaloval vodík, a vzápětí jsem se octl na opačném konci Habu a všechno bylo rozházené. Vrávoravě jsem se postavil a přehlížel jsem chaos kolem. (str. 47)

Jsem zpátky v roveru. I když je vodík pryč, nehodlám se zdržovat v Habu, který sám od sebe vybuchuje. (str. 49)

Navigační maják Habu má dosah jenom čtyřicet kilometrů, takže tady je mi k ničemu. O tomhle problému jsem věděl už při plánování výletu, a tak jsem přišel s geniálním řešením, které nefunguje.
V počítači jsou podrobné mapy, takže jsem předpokládal, že bych se mohl orientovat podle význačných bodů v krajině. Spletl jsem se. Ukázalo se, že podle význačných bodů se orientovat nedá, jestliže člověk žádné takové body nenajde. (str. 96)

Když teď se mnou z NASA můžou mluvit, melou v jednom kuse. 
Věčně se mě ptají na všechny systémy Habu a mají tam plnou místnost lidí, kteří se mi snaží kecat do pěstování brambor. Je to fakt skvělý, když se parta troubů ze Země snaží vykládat mně, botanikovi, jak se starat o rostliny.
Většinou si jich nevšímám. Nechci vypadat arogantně, ale jsem nejlepší botanik na planetě. 
Jeden bezva bonus: e-mail! Stejně jako za starých dobrých časů na Hermesu mi chodí datové balíky. Pochopitelně jsou v nich e-maily od přátel a příbuzných, ale NASA mi posílá taky vybrané zprávy od veřejnosti. Už jsem dostal e-maily od rockových hvězd, sportovců, herců a hereček, a dokonce od prezidenta. 
Jeden z nich byl z mé alma mater, Chicagské univerzity. Napsali mi, že když člověk někde začne něco pěstovat, oficiálně to místo „kolonizuje“. Takže jsem oficiálně kolonizoval Mars. 
To koukáte, Neile Armstrongu! 
Největší radost mi ale udělal e-mail od mámy. Je v něm přesně to, co byste čekali. Díky Bohu, že jsi naživu, drž se, neumírej, pozdravuje tě táta atd. 
Přečetl jsem si ho piadesátkrát za sebou. Moment, nevykládejte si to špatně. Nejsem maminčin mazánek nebo tak něco. Jsem dospělý muž, který nosí plínky jen příležitostně (ve skafandru se to musí). Je naprosto mužné a pro mě normální, že se upínám k dopisu od mámy. Nejsem jako kluk, kterému se stýská na táboře, chápete? (str. 140–141)

Kromě toho se učím morseovku. Proč? Protože to je náš záložní komunikační systém. NASA usoudila, že desítky let stará sonda není jako jediná možnost spojení úplně ideální. 
Kdyby Pathfinder zdechnul, budu psát z kamenů zprávy, které si NASA přečte pomocí družice. Neodkážou mi odpovědět, ale aspoň nám zůstane jednosměrná komunikace. Proč morseovka? Protože tečky a čárky se z kamenů dělají daleko snadněji než písmena.
Jako způsob dorozumívání to ale stojí za prd. Doufám, že to takhle nedopadne. (str. 141)

Dneska jsem dostal první e-mail z Hermesu. Zatím nám NASA neumožňovala přímý kontakt. Předpokládám, že měli strach, že napíšu něco jako: „Zapomněli jste mě na Marsu, pitomci!“ Chápu, že posádku překvapilo, když se jim ozval duch minulosti marsovských misí, ale co se dá dělat. Občas bych si přál, aby se k nám NASA nechovala jako chůva. (str. 142)

Víc vtipných úryvků jsem si zakázala, ale v deníku budou!

úterý 22. května 2018

Umělecký zápisníček

Tohle je ten nejkrásnější název notýsku, který si stále nosíte s sebou, s jakým jsem se setkala. Osobně jsem se vždy vyhýbala výrazům typu blbovníček a podobně. Nejsem blbá, ale být umělec je fajn. ;-)

Mít notýsek, do kterého si v podstatě pořád něco píšete radí kde kdo:
  • René Nekuda, který učí tvůrčí psaní (zde)
Ale proč?
  • Denně se setkáte se spoustou zajímavých dat (letopočtů, názvů atp.) a zapsání je nejlepší způsob, jak si je zachovat správně. 
  • Totéž platí u citátů a výroků, jak slavných lidí, tak i vašich přátel.
  • Někdy vás napadne způsob, jak vyšperkovat vaši novou povídku, podstatná vlastnost vašeho ústředního hrdiny, nebo ukončení dlouho rozepsaného příběhu, ale také se vám v hlavě může objevit např. hned po probuzení dlouho hledaná funkce, nebo něco jiného, co vám může pomoci v práci.
  • Další výhodou je, že co je psáno nemusíte nosit v hlavě a tudíž se můžete soustředit na cokoliv, co právě děláte místo toho, abyste se zoufale snažili něco nezapomenout.
Kdo další si psal poznámky?
  • Ernest Hemingway, 
  • Henri Matisse, 
  • Vincent van Gogh, 
  • Louis Férdinand Céline, 
  • André Breton, 
  • Pablo Picasso, 
  • Bruce Chatwin, 
  • Luis Sepúlved.
Zdroje:
http://www.renenekuda.cz/umelecky-zapisnicek-je-vase-nejlepe-urocena-myslenkova-investice/

úterý 8. května 2018

Inventura klubíků

Ráno jsem se pustila do pokračování inventury klubíků. Dostala jsem se na krásných 270 druhů (každá barva jiný druh), 534 kusů, něco přes 27 kilogramů a 103 kilometrů. A to myslím, že jsem tak ve čtvrtině. No, holt deset let střádání... a nakupovací léčba frustrace z psaní disertace. 

Jak jsem se pustila do inventury, přepadla mě chuť uklízet a začala jsem přerovnávat šatník. Však jsem v něm taky našla dost zimních věcí a nechutně málo letních sukní, triček nebo šatů. Pravděpodobně tady taky nepotřebuju deset svetrů, protože v Praze je skoro pořád teplo, nebo vedro. Zároveň jsem se dala do velkého praní – je teplo a sucho, takže můžu vyprat i polštáře a do večera budou suché.

Největší radost mi udělalo tyrkysové funkční triko, které jsem vylovila ze spodku skříně. Ach, jaká to krása. Je to merino triko a je příjemné na dotek. Samozřejmě mě při něm přepadnou i pocity nespokojenosti. Stálo strašný peníze – snad devět stovek – a přesto zchlupatělo. Při reklamaci bylo tvrzeno, že to je přirozená únava materiálu. Navíc jsem si ho na dovče v Bulharsku v autobuse polila červeným vínem a všimla si toho až ráno a už se mi to nepodařilo dostat dolu. Je tam takový malý tmavý flíček. Stejně ho nosím, protože je pohodlné a na letní vysokohorskou turistiku ideální, protože drží tělo v suchu. A nesmrdí, i když jsem ho nezkoušela nosit týden v kuse jako jedni moji známí. Píšou na něm, že je to smartwool, ale čím mě tenkrát zlobil Ivo, tak je na něm PhD, což já tou dobou nebyla. A samozřejmě mě dráždilo, že i triko je chytřejší (či vědečtější) než já! Už neni... Ještě k němu chci na léto dodělat Ph.D. ponožky. Mimochodem s těma tečkama je to učiněná věda, někdo je tam píše obě, někdo jen jednu a někdo vůbec. Pokud vím, my v ČR máme dvě tečky. 

Za pražským hradem jsme viděli pořádný kouř a taky se začalo smrákat, a tak jsme se rozhodli, že dnes asi na motorce nevyrazíme. Hořely jakési haly v Hostivaři. Odpoledne – když zmizí kouř – bych se mohla jít možná opalovat na sluníčko mezi šeříky. Překrásně všude kolem voní. Ráda bych stihla bezové období a nadělala trochu sirupu, případně kompot z kuliček, protože ten od Kamila, který jsem vloni dostala, mi chutnal.

Sotva jsem vylezla ven, pěkně se uvelebila a začala opravovat šátek MKAL od Cassie Rose – už bych ho ráda dodělala – dozvěděla jsem se, že je doporučeno neotvírat okna, aby si člověk domů nedotáhl nějaký borčus ze vzduchu z toho požáru, prý tam hořely pneumatiky apod. krásné věci. Hasí to prý i vrtulník. Tak jsem zase zalezla domů a pokračovala v praní a zapisování klubíků do tabulky v Excelu.

P. S.: Původní plán byl jet dnes do Pucheře na moto-burzu a výstavu historických vozidel. Ale ráno jsme byli jaksi unavení a navíc je to z Prahy dost daleko.

A ještě moje fotky z požáru. Na webu pozary.cz k tomu byl článek: V Praze hoří velká hala, zasahuje i vrtulník s bambi vakem. Vyhlášen byl zvláštní stupeň poplachu Velikost požářiště byla 60 x 150 metrů. Zákaz větrání a vycházení byl zrušen až v 8 hodin ráno ve středu 9. 5. 2018



úterý 1. května 2018

MHD

Ráda bych upozornila pražské spoluobčany vlastnící roční jízdenku na městskou hromadnou dopravu, která stojí 3650 Kč, že si v roce 2020 budou muset připlatit nebo vyřídit výjimku.

Při náhodném zkoumání přepravních podmínek jsem totiž za lomítkem objevila text, že se jedná o jízdenku na 365 dní, tudíž v případě přestupného roku vyvstává problém, zda za nadpočetný den bude považován 29. únor, ačkoliv je teprve 60. dnem roku, nebo 31. prosinec. 

Schůdnou variantou by též moho být doplacení příslušné desetikoruny.

neděle 8. dubna 2018

O počasí a plánech

Když kolegyně nadšeně hovořily o dlouho vytouženém slunečném počasí na víkend, nějak opomněly říci, že v sobotu bude chvílemi dost nepříjemně foukat, takže nějaké válení a čtení na slunci nebude připadat v úvahu. A na motorku se mi v tom taky nebude chtít. A neděli slunce do víkendu nezahrnuje. 

A tak jsem si v sobotu umyla motorku – vypadá ještě líp než předtím – a k večeru se s pletením se vydala na krátkou procházku po okolí. Stejně to v Praze ještě vůbec neznám. Přes den jsem se válela v posteli s knihou a pletením a úplně zapomněla, že jsem chtěla psát blog. Možná to napravím v neděli. A v dalších dnech. Napadlo mě, že bych se v dubnu (jako takové minipředsevzetí) mohla pokusit psát každý den hodinku na blog. Uvidíme, jak mi to půjde. Témat mám dost, ale ne vždy přijde múza a člověku jde psaní od ruky. Občas víte, o čem chcete psát, ale nevíte jak. Slova vám váznou v hrdle a myšlenky jsou divné, spletité a napsaný text vám připadá nudný a nezáživný. Jako popis školní třídy, který jsme kdysi psali jako slohovku. Byla nuda to i psát, natož potom číst. 

středa 4. dubna 2018

Relativní hodnota času aneb Co s volným odpolednem?

Nevím, jestli to máte taky tak, ale já když dostanu něco navíc, přemýšlím, jak nejlépe to využít. Třeba středeční volné odpoledne. Jako by to byl úplně jiný čas, než třeba sobotní nebo nedělní. Jako by bylo potřeba někomu dokázat, že si ho zasloužím a že mám příště dostat volno znovu. Podobně to mám s dovolenýma. Jsem schopná celou sobotu jen tak proválet a prolenošit ničím. Neužít si čtení, úklid papírů nebo klubíků (říkám tomu úklid, ale ve skutečnosti myslím přehrabování v mých pokladech), ale prostě jenom něco dělat. Zato když se objeví volný čas nečekaně, nebo i lehce předvídatelně (jako státní svátek v pátek či pondělí na Velikonoce), jsem celá posedlá tento čas maximálně využít. Začnu si psát plán, rozpočítávat čas, abych se opravdu věnovala tomu, čemu chci, co je pro mě nejdůležitější z pohledu vnitřních potřeb. 

A taky, když se mi naskytlo volné středeční odpoledne, honem jsem přemýšlela, co že to chci vlastně dělat. Ano, nejprve vyřídit nějaký ten restík, ke kterému jsem se už dlouho odhodlávala. Odejít od svého operátora, protože máme nabídnuty lepší podmínky od zaměstnavatele. Příjemně mě překvapilo, že s tím nebyl žádný problém. Kolegové mi vyprávěli o jiné zkušenosti, a tak jsem se toho trochu obávala. Konflikty nemám ráda a hlavně jsem na ně za toho slunečného dne neměla náladu. Rozhodla jsem se, že prostě oznámím, že odcházím a nazdar. Mladík s podivně modrýma očima (byla jsem v pokušení zeptat se ho, jestli má barevné čočky) byl ale naprostý profesionál. Neustále mi říkal, že tomu rozumím a nijak mě nepřesvědčoval, nebo se nesnažil na mě tlačit, ať u nich zůstanu a podobně. 

Chvíli jsem pobyla v kavárně s přáteli a pak jsem se doma vyložila na balkóně a hodinku si četla Ransoma Riggse. Podivné povídky jsem vám zmiňovala už zde. Nyní jsem četla sladce dojemnou Kobylku o změkčilém klukovi s příliš velkým srdcem, který potřeboval, aby ho lidi bezpodmínečně milovali. Myslím, že to bylo dost poučné pro všechny mladé rodiče (i ty starší), kteří mají na své děti přehnané nároky.

Udělala jsem si výborný zelený korejský čaj Daejak od Oxalisu. Pochází ze třetí sklizně z čajové farmy Seogwang na ostrově Jeju. Dae znamená velký, což odráží velikost tmavě zelených, pravidelně svinutých lístků. Podle popisu je nálev průzračný, zelenožlutý, já bych ho spíš označila za zářivě žlutozelený až zlatý, opravdu má pěknou barvičku a krásnou vůni. Prý s dotekem květového medu. Každopádně na slunečné odpoledne byl jako dělaný.

A pak jsem vzala jehlice a pilně pokračovala v pletení svetříku, jehož jméno si stále nepamatuji. Hunger for Rampion Pullover. Možná je to tím, že i když jsem se už několikrát snažila o překlad, pořád mi to nedává smysl.

pondělí 2. dubna 2018

Ransom Riggs: Povídky podivných (*****)

Fascinující kniha. Pokud jste četli trilogii o podivných dětech (Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Podivné město a Knihovna duší) musíte si přečíst i tyto neviditelným chlapcem Millardem Nullingsem sebrané Povídky podivných!

Celkem pochopitelně jsou věnovány „Almě LeFay Peregrinové, která mě naučila milovat příběhy.“ Kdoví, jestli se za tím jménem skrývá někdo skutečný? Třeba autorova matka či babička. 

Kniha je naprosto nádherná. A teď nemyslím obsahovou stránku, ale technické provedení. Nevím, jestli je takhle vymakaný i originál, ale tento překlad je skvostný. Zrovna nedávno jsem se rozohňovala, jak knihy může psát a vydávat kdekterý ťulpas, co nemá ani minimální znalosti typografie. Pak se na to nedá ani dívat, natož číst. Zato tahle kniha, to je labůžo. Předsádka má grafický vzor, vpředu je obsah povídek, povídky začínají vždy na liché straně, navíc hezky vyvedenou iniciálou, vpravo v záhlaví každé stránky je název povídky atd. Snad jedinou výtku bych měla k tomu, že v záhlaví levých (sudých) stránek je název knihy. I podprůměrně inteligentní člověk si pamatuje, jak se jmenuje kniha, kterou právě čte, případně si tuto informaci snadno oživí, a tudíž je toto opakování zbytečné. 

A co se týče obsahu – nemám slov. Ransom Riggs je prostě frajer. Že napsal fantastický poutavý román plný různých zvratů, to se dá ještě chápat, ale že zrovna tak dokáže vykouzlit fascinující povídky, aniž by se opakoval, či přestal být kreativní, maličko nahánět hrůzu a přitom hluboce zaujmout obrazotvornost čtenáře, to se dá stěží pochopit. Těším se na jeho další dílka. 

Kniha zahrnuje deset povídek: Báječní kanibalové, Princezna s rozeklaným jazykem, První ymbryna, O ženě, která se přátelila s duchy, (ostrovy) Cocobolo, Holubi od Svatého Pavla, O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy, Kobylka, O chlapci, který dokázal poručit moři, Legenda o Cuthbertovi. A doporučuji každou povídku číst samostatně, protože ty obrázky ve vaší fantazii stojí za to si vychutnat. A kromě krásy v každé povídce najdete i drobné poučení.

neděle 1. dubna 2018

Aprílový dárek

Když jsem ještě učila na vysoké škole, k mým oblíbeným tématům patřilo darování, především nevhodné dárky. Spíš než v byznyse tohle téma víc využijete v soukromí, o to důležitější mi připadalo.

Dnes to vidím trochu jinak. V byznysu jsou vhodné dárky důležitější snad víc než kdy dřív.  A zdaleka nejde jen o to, aby nebyly považovány za úplatky mezi obchodními partnery. Důležité jsou i dárky zákazníkům. Ačkoliv marketingové studie ukazují, že zákazníci si dárek raději vyberou sami, než když jim ho naservírujete bez možnosti výběru.

Ač mám ekonomické vzdělání a vím, že je to marketing a nic víc, přesto mi udělá radost, že si na mě v tom kterém podniku „vzpomněli“ a poslali mi poukázku na dárek k narozeninám. I když v dnešní době by mi to stačilo elektronicky a ne poštou. Globus dává 5 % slevu na celý nákup a Yves Rocher překvapení.

Jako správná zvědavá ženská jsem to pochopitelně musela mít, nebo alespoň vidět. 

Sedmi mililitrovou tubičkou si firma moc velkou reklamu neudělala, kór když jsem si zvykla na jejich hezké šperky (pravda, někomu se nemuseli trefit do vkusu) nebo taštičky na kosmetiku (i když za pár let bych jich měla už spousty). 

Přesto si myslím, že se trochu moc spoléhají na smysl pro humor u svých zákaznic, když jim K NAROZENINÁM darují omlazující krém na denní použití.