čtvrtek 23. srpna 2018

Motovýlet přes Hořovice

Záměr pro tento týden byl jasný – najezdit spoustu kilometrů na motorce a pořádně si to užít. Když jsem o tom včera přemýšlela, řekla jsem si, že by bylo hezké ujet tisíc kilometrů. Proč právě tisíc? Protože je to dost na nasbírání zkušeností s ježděním a je to takové pěkné kulaté číslo. 

Pravděpodobně se mi to nepodaří splnit, protože jsme stroje vytáhli teprve včera (a to jsem doma od neděle), ale to zase tak moc nevadí. Všechno je lepší, než se jen tak válet doma a pak fňukat, že už je dovolená pryč. 

Abychom zvládli úmorné vedro, vstávali jsme v 5:15. Tedy, čekala bych, že to pro mě nebude takový problém, ale vážně se mi z pelíšku nechtělo. Přes noc se konečně trochu ochladilo a já si užívala, že můžu spát přikrytá povlečením na peřinu.

Namazali jsme řetěz a vyrazili dobře známou cestou na Nebušice. Jezdím tam ráda, už to tam dobře znám. Jen to odbočování dole na Jenerálce mě nebaví. Ke kruháči u růžového domečku je nově udělaná padesátka, moc mi to smysl nedává, protože se to tam dalo krásně rozjet, ale už si zvykám. Píšu to jen pro vzpomínku, že ještě pamatuju dobu, kdy tam byla normální křižovatka a byla to docela otrava se přes ni dostat, navíc jsem se dost bála, protože tam všichni hodně svištěli a my byli na vedlejší. Pokračovali jsme přes Přední Kopaninu, kde jsem zalitovala, že nemám s sebou foťák – někdo mi říkal, že foťáky obecně nemají moc rády otřesy na motorce (zrcadlovky jsou na to zvlášť choulostivé), tak ho nevozím skoro nikdy –, protože ve vycházející slunci vypadala rotunda snad krásněji než kdy jindy. Mám ráda románskou (a gotickou) architekturu. Asi bych si sem mohla někdy brzy zajet ještě jednou, tentokrát s foťákem. Ale kdoví jaké bylo počasí. Odhadem mohlo být osm hodin ráno.

U Unhoště, která mě nepřestává fascinovat svým názvem – měla bych si přečíst, z čeho to vychází a co to znamená, celkově je v okolí takových podivných obcí, třeba Uhy –, byl značný provoz, a tak jsme nejprve jeli vpravo, kam se dalo snadno odbočit a do obce vjeli zadem. V Unhošti vždycky vzpomínám na autoškoláka, jak mě varoval před neopatrnou jízdou na kočičích hlavách. Můžou totiž pořádně klouzat. Nemám v úmyslu to zkoušet, a tak vždy jezdím velice opatrně a pomaloučku. Tady i proto, že je tu silnice dost úzká a kde zrovna není přechod, tam je semafor. 

Dále jsme jeli směrem na Beroun a uhnuli na Nižbor. Kde jsme, jsem zjistila ještě dřív, než jsem zpozorovala ceduli označující začátek města. Ten zámek vlevo na kopci si totiž pamatuji velice dobře, když jsme tu před lety byli na turistice. Jenom na hvězdárnu jsem se zapomněla ohlédnout. 

Všude kolem jsme cestou viděli pole, spousty a spousty nekonečných žlutých lánů. Dokonce i pole s uschlou kukuřicí. Občas, když jsme projížděli lesem, mi připadalo, že voní víc než ve skutečnosti. Myslím tím, než když jím jdete pěšky, třeba jako v úterý. Nebo to jenom nevnímám?

Přes Hudlice a Králův Dvůr (nikoliv Dvůr Králové) jsme dorazili do Hořovic, kde jsme se zastavili ve stejné cukrárně jako v úterý. Bohužel kremrole došly. Tak jsme vzaly alespoň dvě výborné laskonky s ořechovým krémem a snědli si je na parkovišti u strojů.

Přes Žebrák, Zbiroh a Zvíkovec jsme pokračovali dál. Až do restaurace U šesti trampů, která nás zaujala svou rozsáhlou nabídkou: 5 druhů piv, 30 druhů rumů a 50 druhů alkoholu. Nic pro motorkáře, ale měli i polední menu – vybrali jsme knedlíky plněné uzeným masem. Zdálo se, že jsou domácí a byly chutné. V zelí jsem identifikovala římský kmín a pro jistotu jsem se optala kuchaře, zda ho tam opravdu dává. Byla to vskutku zajímavá kombinace, která mě mile překvapila. A cibulku měl taky úžasnou! 

Jo a taky tam měli Tatranský čaj – 0,02 l od 25 do 30 Kč. Který mi to asi tak chutnal v Rumunsku? Že by „originál“ bez popsané příchutě? Určitě to nebyl žádný kokos nebo broskev.

Jediné, co mi dělalo trochu obavy, bylo vedro a potenciální únava po takovém obědě, která se skutečně dostavila. Vyřešila jsem to několika zastávkami a pootevřeným hledím, abych neusínala. 

Cestou zpět jsme se nikde nezastavovali kvůli horku – nechtěli jsme uhřát motorky – a ani jsem na zmrzlinu neměla moc chuť (máme doma v mrazáku), i když tuchlovická je naprosto nejlepší. V Tuchoměřicích jsem si zkusila správně najet do té pitomé křižovatky doprava nahoru do kopce (na jedničku) tak, abych nevjela do protisměru, ale pořád to není nic moc. Tahle mi vážně ještě pořád nejde, ať dělám co dělám, a to už zvládám i kruháky docela s přehledem. Taky jich dneska zase bylo, ideální tréninková trasa! Jen pro doplnění (pro případné zopakování) cesta zpět vedla přes Rakovník, Křivoklátské lesy (obec Nový Dům) do Lán, pak přes již zmiňované Tuchlovice, Velkou Dobrou (pobočka stejné cukrárny), Braškov-Valdek, Unhošť a pak to stejné jako na začátku.

Jak se říká, největší nebezpečí na vás číhá před domem. Obvykle to je ale proto, že jste nesoustředění, protože cestu již velice dobře znáte. Dnes tomu ale bylo jinak. Jakési individuum s oranžovo-černým autem s reklamou na trenýrky (nebo trepky?) vyjíždělo z podélného parkování při okraji ulice. Vidím, že popojelo, řidič zastaví, rozhlíží se. Mám přednost, tak v klidu jedu. Je to jednosměrka, tak nevím, kam koukal nebo co dělal, a najednou mi málem čumákem auta vrazil do zadního kola a jen tak tak, že mě nesrazil. Přidala jsem trochu plynu, abych mu ujela, ale možná na poslední chvíli zastavil. Zkrátka, nakonec se nic nestalo, ale natolik mě to rozhodilo, že kromě úleku jsem měla sto chutí zastavit a jít mu pořádně vynadat. S úsměvem jsem vzpomínala na agresivitu motorkářek při žehnání motorek, která mě tehdy tak šokovala – někdo v autě troubil na pomalé motorkáře/ky hledající místo k parkování a zdravící ostatní druhy a dámy se na sebe podívaly, jedna řekla: „Holky, dem mu dát do držky?! Já mám rukavice s chrániči.“ „Já boty.“

Nakonec jsem neudělala nic, jenom si oddychla, že to dobře dopadlo a zase jednou jsem měla to svoje pověstný štěstí.

Málem jsem zapomněla, že jsme na jednom odpočívadle viděli nápis:

Prodám 3 děti levně, použité
Zn. Rodinné důvody
Žena zdarma
spěchá!!!

Žádné komentáře: