Co se mi líbilo v Uvala Scott?

Jak už jsem zmiňovala např. v článku Ubytování v Uvala Scott, byli jsme na dovolené spokojení jak s ubytováním, tak s jídlem. A taky s cenou. Ráda bych ale trošku odporovala tvrzení jedné mé kamarádky: „Ty jsi ale spokojená všude.“ Teda je to asi pravda, ale nemyslím si, že bych byla tak nenáročná a spokojila se úplně se vším, spíš hledám ty krásné věci.

Třeba výhled na moře z vestibulu... No není to paráda? Vidíte most na Krk a ostrůvek Sveti Marko.

Pohled z vestibulu jídelny

Uvnitř mi jídelna připomínala žebra lodi. Bylo to dramatické a vypadalo to stejně skvěle jako na fotkách cestovky!

Vnitřek jídelny

Okno do zálivu

Pohled na zátoku a čisté moře...

Zátoka s pláží

Jaká krásně čistá voda...

A pohled na snídani ;-)

Víte, co miluju? Ty jejich milé hlášky na ocásku pytlíkového čaje!

Teď zase vážně, pojďme se spolu projít po pláži, jo? Sice jsme tam moc nechodili, protože se nám víc líbila ta naše se stínem olivovníků a soukromím pro čtení nahlas navzájem, ale i tak jsme si ji párkrát zašli užít.

Moře udělá krásnou i odhozenou plechovku

Konečně vytáhli to potopené šlapadlo – Víte, že na bocích má mít takové jako lyže?

Místní číča má oči skoro stejné barvy jako můj lak na nehtech

A konečně nekonečné množství fotek našeho nádherného hotelu-jídelny:

Už jsem ho i zkoušela namalovat. Někdy příště ukážu...

A tohle je ten domnělý jeřáb, co nás strašil na fotkách cestovky.

Hotelový bar

Ozdoba domu výše (nachází se všude kolem oken, i jen tak na zdi)

Jak taky lze využít starý nábytek

Takhle to nevypadá nic moc

Zato oslík je cute.

Rybičky moc fotit nešly.

Pokec s učitelkou ze školky a špatná kuchařka

Jednou si k nám při obědě přisedla učitelka z mateřský školky. Víceméně jsme si povídali anglicky a bylo to moc fajn. I když to bylo trochu absurdní, když se tři Slovani baví germánským jazykem. 

Dozvěděli jsme se, že práce ve školce je dost náročná, hlavně co se týče obědů. Učitelka se může najíst až po dětech, resp. zároveň s nimi. Ale ty se stále ptají, jestli můžou dostat ještě chleba, jestli si můžou sednout támhle atd. Takže skoro nestíhá jíst.

Myslela si, že zná našeho prezidenta, ale zjevně to nebyl ten současný. No, my toho jejich taky neznali. Vyprávěla nám, jak všichni obdivovali a milovali Tita. Všimla jsem si, že měl někde na mapě zajímavý pomník – vyskládanou obrovskou hvězdu z kamenů, ale teď ho nemůžu najít. Bylo to někde v Chorvatsku, ale jestli to byl ostrov Krk, to už teď nevím. Určitě to nemohlo být někde daleko od něj, protože jsem na to narazila náhodou. Ale myslela jsem si, že jsem si to někam poznamenala.

Nicméně naše hlavní debata se rozvinula kolem toho, proč lidi jedí víc, když mají all inclusive. A je to vůbec tak? Co myslíte?

Já vlastně ani nevím. Možná ze začátku ano, protože mám takovou radost ze spousty dobrůtek, že je chci všechny ochutnat a pak se vrátím ke svému normálnímu stylu a jím stejné množství jako jindy. Jak to máte vy?

Taky se mě pak ptala, jestli jsem špatná kuchařka, když mi tady chutná víc než doma. Trošku mě zaskočilo, že si cizí ženská dovolí takovou otázku na tělo. – Myslíte, že někdo přizná, že je špatná kuchařka? A že si to ty opravdu špatné kuchařky o sobě myslí? Koneckonců co je to „špatná kuchařka“? Vymyslela bych klidně deset definic:

• vaří málo chutné jídlo – to ale může být vybíravostí strávníků,
• vaří málo rozmanité jídlo = umí jen dvě jídla,
• málo solí, koření x hodně solí, koření,
• neumí připravit chutně maso,
• neumí připravit chutně zeleninu,
• vaří moc jídla, to zbývá a pak se vyhazuje,
• vaří tak malé porce, že strávníci mají hlad,
• neumí přizpůsobit jídlo aktivitě strávníků, takže jí členové domácnosti tloustnou, nebo strádají,
• ... (doplňte si sami)

Já se každopádně řadím do skupiny žen, které si o sobě myslí, že vařit umí, i když mám pořád prostor pro zlepšování. Ale myslím, že základem je si to umět přiznat. Nicméně na dovolených s all inclusive si extra užívám to, že si můžu bez obav dát věci, které bych si doma nedala. Například jsou moc velké na to, abych je mohla zpracovat pro dva lidi tak, abychom je pak nejedli po zbytek týdne. A ne vždy jde koupit půlka melouna, čínského zelí... a tady můžu mít od každé zeleniny jenom malý kousek a neřeším vůbec žádné zbytky.

Autotour po vesničkách na Krku (2)

Hezký náhrobek

Další zastávkou byla Dubašnica, kostel sv. Apolinara. Připadá mi velmi zajímavé, jak tady mají jiné svaté, než máme my.

V období 1451–1463 byla tato oblast osidlována z iniciativy posledního Krčského kněze Ivana VII Frankapana a nazývána Dubašnica podle dubu, který v této oblasti hojně rostl. Na konci 15. století se kostel sv. Apolinara stal farním kostelem pro nově příchozí populaci a byl rozšířen. Roku 1586 zanesl kostel do mapy Karti Riječkog zaljeva slavný chorvatských augustiniánský kartograf Ivan Klobučarić, který se sice narodil v Rijece, ale kořeny měl právě zde v Dubašnici. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Apolinarovi, kostel má dalších šest menších.

Máme smůlu, věž se právě opravuje, takže je kolem ní všude lešení a nemůžeme si ji vyfotit.

Před odchodem manžel začichá ovce. Že by tady opravdu někde byli? Nakukuji mezi keře, ale kde nic tu nic. Až pak si všimnu, že tam přeci jen nějaké bílé fleky jsou. Ale nejdou ani vyfotit, ani pohladit.

Najdete ovečku za přírodním plotem?

Aspoň si vyfotím ještěrku.

Chorvatská ještěrka, myslíte, že se něčím liší od naší?

A pak zmerčím krávu s telátkem. Jdeme se na ně podívat, ale kravička se tváří nepřátelsky a kolem není pořádný plot, tak se ji rozhodneme radši nerušit, aby si to zbytečně nevyložila jako provokaci.

Jedeme do Poratu. Název je mi povědomý, tak si říkám, že to tam určitě bude pěkné. Ale jsme spíš zklamáni. Františkánský klášter (Franjevački samostan Porat) není přístupný pro veřejnost, minimálně ne teď. Můžeme jen nakouknout na dvůr. Klášter je postaven v goticko-renesančním stylu kolem kostela sv. Magdaleny. Je tu pár zajímavých sloupů a různých historických zbytků.

Je celkem s podivem, že nás tu nic neuchvátilo, když si uvědomíme, že Porat je rybářská vesnice, která se začala rozvíjet v patnáctém století kolem kláštera sv. Magdaleny a během benátské nadvlády byla přístavem, odkud se zboží vozilo do Venice, Trieste a Rijeky. Hlavním vývozním artiklem bylo palivové dřeví, ale také zemědělské produkty jako olivový olej. Během rozvoje Malinske a lepším transportním možnostem ztratil Porat svou roli jako přístav, ale rybaří se zde nadále.

A tak z Poratu odjíždíme k nějaké zřícenině (v mapě označené jako Bodulski metar ve vsi Soline na druhé straně ostrova), která nás už definitivně utvrdí v tom, že to, co my považujeme za zříceninu se diametrálně liší od toho, čemu tak říkají tady. Ty jejich vážně nestojí za návštěvu. (Zato takový opuštěný a zřícený Haludovo Palace Hotel na severu Malinske by mohl být zajímavý, ale ten jsem našla v mapě až v říjnu při psaní blogu. Jó, kdyby byl větší čas na přípravu dovolené, to by bylo.) Tohle je Bodulska mjera za drva, kde se skladovalo (a možná i přeměřovalo) palivové dříví, které se pak loděmi vozilo do Crikvenice, Rijeky a jinam po okolí.

Vypadá to tam na super plážičku, i skákací hrad tam mají, ale my už jedeme domů. 

Škoda, že se nestihneme zastavit v ústí řeky, kde se lidé cachtají na mělčině. Výlet po vesničkách na Krku tedy nedoporučujeme. Pro zajímavost by stačily čtyři.

Sláva nazdar výletu...

Autotour po vesničkách na Krku (1)

Chtěli jsme vidět něco zajímavého, jiného a mimořádného. Takže jsme místo do turisticky profláklých destinací vyrazili na výlet po vesničkách na Krku.

V pozadí termoelektrárna Kostrena (nebo co)

Jsme na Krčki mostě a vpravo i vlevo je holý pustý ostrůvek Sveti Marko

Včas jsem nezareagovala na manželův dotaz, zda chci zastavit na ostrově Krk hned za mostem, kde stáli všichni, a udělat si taky fotku. Takže nic nemám. Škoda. Zprvu se to zdálo zbytečné, ale při pohledu zpět byl nádherný výhled. Navíc tam někdo zrovna venčil zajímavé psy.

Naše první zastávka byla u hřbitova, kam jsme odbočili z hlavní silnice D102. Všechny náhrobky byly poměrně nové, z kamene nebo jeho repliky a vypadalo to tam trochu jako moderní vilková čtvrť. Pěkné, ale my hledali spíš něco starého s duší. Ne tolik vypulírovaného. 

Kostel Ducha svatého (Crkva Duha Svetoga)

Zaujal mě náhrobek lidí různého vyznání. V dnešní době, kdy se na jedné straně snažíme být hyperkorektní a na druhé straně jsme snad víc xenofobní než dřív, mi to připadalo jako pohlazení na duši.

Náhrobek lidí různého vyznání

Naší další zastávkou byla obec Sveti Vid-Miholjice a v ní Crkva Svetog Mihovila Arkanđela. Nakoukli jsme do kostela, který nás zaujal svou netradiční výmalbou na stěnách. Místo na obrazech byli svatí namalovaní rovnou na zdech. Vypadalo to trochu jako samolepka na vajíčko tou svou odlišnou barevností.

Kostel sv. Michaela archanděla

Madonka stojí na dečce s irsky háčkovanou krajkou, pokud se nemýlím. Detailní fotka nevyšla právě nejlíp. Ale jako inspirace pro tvorbu by šla použít.

Madona v kostele sv. Michaela archanděla

Další zajímavostí v témže kostel byl netradiční obraz. Domníváme se, že jsou to Cyril s Metodějem.

Snad Cyril s Metodějem

Pokračovali jsme do vesnice Sveti Anton, kde jsme si prohlédli stejnojmennou kapli. 

Kapela sv. Anton uvnitř (skrz okénko)

U některých památek tu mají razítka a znak svatojakubské mušle, ale vypadá to jako cesta po ostrově Camino Krk, ne Svatojakubská cesta do Santiaga

Kapela sv. Anton zvenku

Pokračujeme trochu úzkou silničkou. Bojíme se o auto. A taky že skončí a budeme to couvat!

Na pláži

Jak už jsem avizovala, na pláži jsme si fotku neudělali. Bohužel. :-( A to jsme jich střídali několik. Jednak tu s lidma hned pod hotelem. (Uvidíte v článku Co se mi líbilo v Uvala Scott?) Ale na to, že to bylo tak blízko, tam bylo poměrně málo lidí. Po štěrku se nám nechodilo dobře do vody, ale v botách to nebyl žádný problém. Po pár dnech jsme začali chodit bosí s tím, že je to zdravé. Tak to už bylo trochu náročnější.

Líbil se nám kormorán velký, který se zde potápěl pro rybičky. Několikrát dokonce plaval blízko nás. Ponořil se do vody jako šipka a za chvíli se vynořil hodný kus od nás. To určitě díky blánám, které měl na nohou. A taky si na jedné z loděk sušil roztažená křídla. Bylo legrační, když se takhle sušil na břehu a dva mladíci se k němu vydali. Zkoušeli, jak blízko můžou dojít a nakonec to vzdali, protože pták by se snad i nechal pohladit. Nebo by klovnul tím dlouhým zobákem.

Nějaký chlap tam u mola s potopeným šlapadlem chytal ryby. A asistovala mu kočka, která se tam občas chodila vyhřívat. 

My jsme si obvykle lehli do stínu olivovníků a četli si tam Angeliku. 

Leželi jsme vlevo od cestičky. I na kolmo jsme se v klidu vešli

Někdy jsem pletla zelené ponožky The Daughter Heir od SammiLynn, které pletu v rámci ponožkové výzvy během července a srpna. Tématem bylo uplést něco podle literatury. Jedná se o cop Lociky z pohádky. Tedy, to jsem si myslela! Ve skutečnosti jsou ponožky inspirované postavou z knižní série The Wheel of Time – Elayne Trakand, dcera dědice Andoru. Ideálně by ponožky měly být zelené a to jsem splnila, protože se mi líbily ty vzorové.

Ponožky The Daughter Heir od SammiLynn

Voda byla povětšinou příjemně teplá. Snad jen v pondělí 29. 7. byla studená, ale to nám nevadilo, protože jsme jeli na výlet. Akorát odpoledne jsme se už chtěli koupat a nějak to nebylo ono. 

Jednou se trochu zvedl vítr a já někomu zachraňovala uplavané pantofle.