Včera to byl rok, co se nám narodili kozlíci od Lízy. Trochu jsem se bála, jestli u ní dneska taky nenajdu malý kůzlátko. Koza už skoro tahá vemeno po zemi Zapomněla jsem si s manželem ověřit postup a zrovna není doma. I když vloni jsem to s Melindou taky zvládla sama. Nebo tu první den ještě byl? Nemám to náhodou na blogu?
Dneska jsem si v autě vzpomněla na písníčku Billyho příběh od Hárleje. Skoro celou jsem si ji zvládla zazpívat, i když jsem ji už neslyšela věčnost. Stejně jsem neodolala a pustila si ji. Připadá mi stejně vtipná jako před lety, kdy jsem pochopila, že je to o zvířátkách a přitom ten refrén vypadá, že je to o lidech. A nejspíš je to schválně dvojsmysl. A taky se mi líbí ten rytmus. Škoda, že není všeobecně známá, taková pěkná!
Měla jsem v plánu psát dvě hoďky dopoledne blog, ale zase se to zvrtlo. Nejdřív jsem nakrmila kozy. Pak zkoumala, proč pes odmítá žrát prasečí nožičku. Taková delikatesa proti granulím, psímu „salámu“ a rejži. Ale asi to bylo jen tím, že když to normálně dostala v misce, tak jí to přišlo nudný. Pochoutky se dávaj až poté, co ukáže, že si umí sednout.
Ještě jsem se došla podívat na záhonky a překvapilo mě, že ani moc nejsou zarostlé plevelem. Nejsem si jistá, jestli mám ostříhat starou šalvěj a mateřídoušku, aby pod ní mohla spokojeně vyrazit nová. Vypadá to, že se mi probouzí i rebarbora, dřín, něco zeleného na záhonku – je to salát nebo plevel?
Když jsem se chtěla pustit do psaní blogu, objevila jsem na něm rozepsaný článek Velikonoce na Michalově statku a řekla si, že ho dokončím, když mu chybí jen dvě tři fotky. Na článek můžete kouknout zde: Velikonoce na Michalově statku a taky na ten z roku 2014: Michalův statek v Pohledi.
Přitom mám nedopsané ještě celé loňské lázně!
Hned bych zase někam vyrazila na výlet. Manžel mi to psal v SMSce. Jenže teď potřebujeme dotáhnout rekonstrukci, abychom bydleli dřív, než se prcek narodí. A jak víte z článku Nekonečná rekonstrukce, ještě pořád nemáme namontované skříně. Ono to vypadá hrozně jednoduše, ale matláme se s nima už čtrnáct dní. Tak trochu kvůli tchánovi, který to čtyři dny zdržoval s tím, že nám s tím chce pomoct, tak jsme na něj čekali. A pak na to zapomněl a na daný den si domluvil něco jiného.
Musím říct, že v psaní blogu jsem teď výkonná. Píšu a maluju každý víkend. Přes týden cestou do práce pletu. A taky trochu po večerech, když si s manželem čteme. Ale musím přiznat, že nic moc dalšího nestíhám. Sem tam trochu cvičit na záda/krk. A dělat nějakou domácí administrativu k dítěti, pro sebe nebo pro manžela.
Teď jsme třeba řešili daně. Jsem na sebe pyšná, že jsem zvládla podat daňové přiznání k dani z příjmů, i když to tedy vůbec nebylo jednoduché. Tedy podání jo, ale to jestli ho máme podávat nebo ne. Máme totiž malý příjem z pronájmu polí. Jen pár tisícovek. A teď se různé články lišej, zda se to musí podávat, když je to třeba do dvaceti nebo třiceti tisíc (to máme rozhodně), ale jestli je to pronájem movitého nebo nemovitého majetku. Jinde se zase říká, že když je to opakovaně, tak je fuk, do jaké je to výše. Dokonce i pán na finančním úřadě mi to řekl špatně, i když jsem ho hned upozornila, že jde o pole. Až když jsem byla zvědavá, proč nám to tedy odmítli udělat v zaměstnání, když přiznání podávat nemusíme, začal se víc zajímat a já zmínilo ono kouzelné slůvko „pachtovné“, které ho na rozdíl od pole zaujalo a hned řekl, že to je tedy jiná. To se pak musí podávat vždycky.
A pak se chci zmínit ještě o jedné věci – chodím teď na fyzioterapii, protože mě často bolívá krk z kancelářského zaměstnání (a velmi podobného trávení volného času i doma). Docela se snažím každý den zodpovědně cvičit. Není to sice nic k chlubení, ale vloni jsem si touhle dobou napsala do deníku, že mám požádat kolegyňku o tip na dobrého fyzioterapeuta. To jsem sice udělala, ale reálně jsem někam zašla až letos (tuším, že v lednu). Za 14 dní se k tomuto tématu vrátím v článku s názvem Hybatel všeho. Takže jsem konečně někam posunula jeden ze svých dlouhodobě odkládaných úkolů. Taky máte takové kostlivce ve svém to-do listu?
A ještě bonus pro dnešek – oslavte Mezinárodní den žen. Psala jsem o něm zde a zde, kdyby vás to zajímalo. Já bych doporučila jít ven na rodinnou nebo romantickou procházku. Popřípadě si užít chvilku rozjímání jen sama se sebou. A samozřejmě ideálka je podívat se na Jarní bucket list a udělat si něčím radost. Říká se, že větší dopad mají zážitky než věci, tak na to myslete.
