Klam utopených nákladů aplikovaný na film Lesní vrah (*)

Poslouchám kurz Kritického myšlení s Lukášem Hánou na Seduo. Je to super-zajímavý a fakt mě to moc baví. Mám ho koupený z práce. Kdybyste měli zájem, doporučuju, mají teď do konce ledna padesátiprocentní slevy! 

Poslední téma, kterému jsme se věnovali, byl klam utopených nákladů. Aniž bych to věděla, tak ho znám. Akorát mu říkám teorie špatné cesty ;-) Když už jste vynaložili čas a námahu na blbou cestu (např. zkratku), nechcete se vracet a jít správnou cestou, protože by to byla ztráta toho, co jste už ušli. Jenže nevíte, kolik bažin a dalších příkoří vás ještě čeká, a jestli se nakonec stejně nebudete muset vrátit, akorát ještě mnohem delší cestou. 

Oficiální definice je, že klam utopených nákladů je chyba v úsudku, kdy jsme při rozhodování ovlivněni dříve vynaloženými zdroji, které nás svádí pokračovat. Ve snaze vyhnout se ztrátě tak často pokračujeme v započatých akcích, které mají jen mizivé šance na úspěch v naději, že se stane zázrak. Navíc jsme silně motivováni tyto šance přeceňovat. Výsledkem je to, že zbytečně oddalujeme selhání a svou ztrátu. Místo jejího zmenšení ji ještě prohlubujeme. Protože ve snaze situaci otočit, vynakládáme zdroje další. (To trochu připomíná, jako když někdo na automatech sází víc a víc, když prohrává, a věří, že se to jednou změní a vyhraje. Místo aby přestal.) 

Stává se to i v případě, že uvažujete o tom, že byste s něčím přestali – sledování filmu, čtení knihy, vedení projektu... A přesně k tomuhle mířím. Včera jsme si chtěli pustit další díl seriálu Hrabě Monte Christo, ale vyskočila na nás upoutávka na film Lesní vrah. Po chvíli váhání jsme se na to rozhodli podívat, kriminálky máme rádi a třeba Případy prvního oddělení a Kriminálka Anděl byly dost povedené a taky podle skutečnosti. Trochu jsem váhala, jestli se nebudu bát, ale když jsem si k ruce vzala háčkování Charlotte's Dream Blanket, tak to snad dám, říkala jsem si. V popisku bylo, že se jedná o: „Minimalistické kriminální drama na motivy skutečných událostí sleduje poslední rok života jednoho z nejznámějších českých sériových vrahů. Ten v roce 2005 zavraždil v lese tři náhodné kolemjdoucí. Lesní vrah, jak se mu přezdívá, pracoval jako policista, vyhrál v soutěži Chcete být milionářem a měl nadprůměrně vysoké IQ. Případu se dostalo velké pozornosti nejen proto, že měl v plánu vystřílet pražské metro ale i proto, že svůj motiv nikdy zcela neprozradil.“

A bylo to přesně tak minimalistické, jak si jen dovedete představit. Lepší by bylo uvést o ničem. Na ČSFD to má 32 %, škoda, že jsme se na to nekoukli dřív. Nechápu, jak tomu může někdo dát víc hvězdiček než jednu. Ta jedna je za skvělou kameru. Nádherně natočené chození po lese – kdyby tam místo procházejícího se budoucího vraha byla zvěř, dopadlo by hodnocení určitě lépe.

Chápu, že chtěl autor natočit něco nového. Pomalé, dramatické záběry. Lyrický film. Ok, to by mohlo být zajímavé a super. Ale proč takhle zprznit téma, kde se toho dalo tolik využít. Smutné dětství, jak nemá holku, jak je sociálně prázdnej, neempatickej, depresivní – třeba si nepsal deník, ale mohl si aspoň něco z toho myslet, říct nahlas, nebo to mohli říct jeho spolužáci, nebo aspoň ten policajt, kterýho tam najednou tak přátelsky osloví, až se člověk diví, že umí i mluvit. Jinak hereckej výkon super, všechna čest. Jenže jinak to nejlíp vystihuje na ČSFD Estadra:

„Tak tohle bylo utrpení... Tohle není film.. nevím co to je ale film to není...  Začíná  to že Kalivoda běhá ...  Dlouho běhá... Pak se pokusí spáchat sebevraždu... Pak se vrátí domů a jde do soutěže.. (ta soutěž bylo to nejzajímavější v celém filmu ale taky nejkratší) ... Pak jede metrem.. dlouho jede metrem.... Pak si půjčí auto a jede autem... Dlouho jede autem... A když jsem se podívala jak dlouho trvá tohle utrpení ... Běželo to zrovna 52minut . Neskutečný... Není v tom filmu proč to udelal.. jasný neví se to.. chápu to.. ale tam tvůrce mohl udělat jak se to vyšetřovalo... Není to tam... Zastřelil tři lidi ... Šel domů udělal si míchaná vajíčka a dlouho jedl.... Pripadalo mi to jako nějaká reklama na jídlo... Pak vyšel ven .. policajti přijeli a odvezli ho ... Přiznal své činy .. a konec filmu ....  Nuda... A příšerný film....  1* a vážně nevím za co“ Miluju! Fakt dokonalý koment, naprosto vystihující moje pocity. Ještě by se slušelo dodat, že zastřelení tří lidí se odehraje během pár minut, výslech působí směšně, doufám, že takhle výslechy ve skutečnosti nevypadají, vyšetřovatel se tváří jako idiot. Několikrát se ptá, kolik bylo střelných ran a další věci, tak čekám aspoň pointu, že si to vrah nepamatuje, nebo že jich bylo víc, nebo míň, nebo z jiné vzdálenosti, nebo je blázen a bylo to v jiné roční období, ale ono nic. A to stejné dopadení. Prostě si tak nějak jezdí různými dopravními prostředky – asi tak třetinu filmu máte pocit, že sledujete reklamu na MHD všech druhů, jenom čekáte, jak tam zapasují letadlo a loď (to se jim nepovedlo) – pak zavraždí tři lidi a život jde dál. Najednou na něj čekají tajní někde před barákem a naloží ho do auta. Než si to zpětně přečtu v bývalých novinových článcích, myslím si, že došlo k nějakému omylu, o žádném vyšetřování totiž nebyla ani řeč, ani podezření, nic. No a pak pár minutový pseudovýslech.

Ještě pár dalších komentářů, které mě pobavily a souzní se mnou:

666teen: Fakt? „78 minut? Pocitově 178. Kalivoda zabil tři lidi. Kolik jich v tomhle provedení unudil k smrti?“ Ještě že jsem u toho háčkovala. Byla to taková nuda, že jsem i stíhala počítat oka. A manžel si něco hledal na mobilu. Ano, měli jsme to včas vypnout. Ale tohle snad ani tak nebylo podlehnutí klamu utopených nákladů, jako spíš jsme se těšili na to rozuzlení – jak na něj přišli, jak ho zatkli, co bylo dál... Myslím, že se autor ani neobtěžoval uvést, že ve vězení spáchal (konečně úspěšně!) sebevraždu.

Arsenal83: „Problémom filmu je, že keby nešlo o notoricky známu kauzu, tak nikto netuší, o čo ide. Ide len o karikatúru psychopata, ktorý nevie, ako skočiť z mosta, potom sa napije z kaluže v lese, prechádza sa a nepríčetne čumí, potom čumí v metre, pričom v hlave mu víria čierne myšlienky, že pred skapaním musí ešte niečo urobiť. ...“ Jo, přesně tak. Film sám o sobě nic neříká a nedává smysl. Zastřelení obětí vás ani nestihne dojmout, protože se to stane tak nějak rychle a bez ničeho, že ani nemáte pocit, že střílel na lidi. Proč neukázali, jak na ně míří. Fuj, zvedá se mi z toho žaludek, jenom to píšu a představuju si to. Záběr, jak jdou nevinný lidi v lese na houby s košíkem. Jak se k nim přikrade, jak na ně namíří... 

Slarque: „Jelikož hlavnímu hrdinovi do hlavy nenahlédneme, je tahle minimalistická psychologická studie jenom kamerovým cvičením a hereckou one-man show Michala Balcara. Diváci běžných televizních kriminálek by se tomuto filmu měli velkým obloukem vyhnout.“

Warhorr: „To měl být nějaký studentský film ? 90% filmu pozorujeme vraha a jeho ksicht, jak chodí po lese, stojí v metru, chystá se několikrát zabít, nebo jen blbě stojí a čumí. Unuděný, utrápený, absolutně nezáživný, bez emocí, atmosféry a jakéhokoli napětí natočený snímek. Není tu ani žádný policejní vyšetřování. Neznalý člověk tu vlastně nezjistí vůbec nic. Ofiko obsah na csfd mi dá víc než celá tato slátanina. Jediné plus je vážně ta stopáž.“ Ne, fakt ne. Už jsem viděla dost studentských filmů, dobré, špatné i hodně špatné, ale tohle se jednoznačně řadí do té poslední kategorie.

Takže dle kurzu kritického myšlení radím vybrat druhou nejlákavější možnost vedle sledování tohoto filmu a užít si ji. Určitě nesáhnete vedle, ani kdyby to mělo být mytí nádobí.

Řídký svoz popelnic

Musím se smát, když se koukám na témata na články, která si průběžně píšu, abych pak věděla, o čem jsem vám chtěla napsat. Znáte to, ne? Máte plnou hlavu článků, nápadů na dárky, skvělých inspirací, snu z dnešní noci a pak to někomu chcete říct, realizovat, nebo si vybavit a najednou pusto prázdno. S bídou vyplodíte jeden nápad a to ještě tušíte, že je úplně nový a ty báječné se někam vypařily.

Jak tak koukám na ten už trošku starší seznam, tak o plísni jsem vám už psala, a mám v plánu to ještě zopakovat, doufám ale, že to bude článek plný radosti a úspěchu s tipem na to, jak se jí také zbavit. Zatím nám jede odvlhčovat, snažím se větrat aspoň dvakrát příp. i třikrát denně, ale teď nám trochu nestíhalo topení, jak byly ty mrazy, takže s větráním jsem musela být opatrná.

Ale jednu z položek jsem měla popelnici. Říkám si, že to snad není možné, že jsem o tom ještě nepsala. Letos to bude pět let od svatby a tak nějak to bude i s tou naší popelnicí, neboť trvalý pobyt tu máme oba až od svatby. Šoupnu si do vyhledávače na blogu slovo „popelnic“ a ono fakt nic. Teda ne nic jako nic, ale žádná zmínka o tom, jak jsme úžasně ekologičtí. Tak to musím honem napravit!

Nechápu, že jsem ještě nenapsala, že naše obec umožňuje vybrat si, jestli se bude popelnice vyvážet každý týden, jednou za čtrnáct dní nebo dokonce jednou měsíčně. A podle toho samozřejmě platíte poplatek. V podstatě hned jsme se rozhodli pro měsíční vyvážení s tím, že nám to bude určitě stačit a zpravidla v administrativě není problém přejít na dražší variantu i v průběhu roku, doplatit rozdíl a nechat si popelnici vyvážet častěji. Zatímco vracení poplatku by byl určitě problém. Funguje nám to skvěle po celou dobu.

Jednou to bylo hodně legrační, když jsem tu měla kamarádku a ta se mě ptala, kde mám koš na odpadky, protože ho nemohla najít. Aniž bych si uvědomila, že to ostatním může připadat divné, prohlásila jsem, že nemám, že hodně třídíme. „A kam házíš komunál?“

„Ten nemám.“

„A co zbytky ovoce, zeleniny?“

„Ty jdou kozám. Nebo na kompost, když se zkazí.“

„Zbytky masa?“

„Psovi nebo kočkám.“

„Čajové pytlíky?“ pokračovala s určitou hrdostí v hlase, že objevila něco, co se na kompost dávat nedá. Omyl, pokud bude kupovat u Sonnenntoru.

„Já piju sypanej čaj.“

A teď si zaboha nemůžu vzpomenout, co to našla, co opravdu házíme do popelnice se směsným odpadem. Snad to byla rolička od toaleťáku, protože do papíru nepatří (koukám, že to už taky bejvávalo, teď už ji tam leckde dát můžete), na druhou stranu bez obav ji můžete dát na kompost. Každopádně třeba slupky od pomerančů vyhazujeme do popelnice, protože hnědé popelnice na bioodpad u nás nejsou a do domácího kompostu se to nedoporučuje. A taky dětské pleny jsme museli dávat do popelnice, proto jsem asi po týdnu (nebo dokonce jen pár dnech?) přešla na látkové. ;-)

Dítě pro začátečníky

Myslím, že už je na čase publikovat zase pár článků na téma dítě. V prosinci a lednu jsem to poněkud flákala, takže směle do toho. :-)

Název článku jsem čajzla jedné kolegyni, která říkala, že má dítě pro začátečníky a mně se to moc líbilo. Hned jsem se jí ptala, kde že ho vzala. Stěžovala si totiž, že jí dítě celou noc spinká (za což je ráda), ale že to nesmí nikomu říkat, kdo má taky dítě, protože je tím vždycky hrozně naštve. Snažím se na podobné věci myslet, když mám chuť si stěžovat. Občas mám pocit, že život s dítětem je strašně těžký a nemožně náročný, ale pak stačí hodit řeč s někým jiným a zjistím, že problémy vypadají skutečně jinak. Ale to jde jen těžko posoudit, když nemáte jinou zkušenost, jen tu svou. Stejně jako máme pocit, že je fakt strašná zima, když je -9°C, ale jak je teď třeba ve Finsku? Aha, tepleji než tady, tak to nebyl vhodně zvolený příklad! Ale víte, co tím myslím. Když mi dítě denně řve dvacet minut a já z toho můžu ohluchnout, říkám si jak trpím a pak se kouknu na internet a tam píší, že plačtivé děti mohou denně řvát třeba pět hodin. Nebo leckdy hodinu v kuse. To jsme zažili jen jednou a to je jí skoro šest měsíců!

Další kolegyně má chlapečka, narodil se jí teď v úterý a je stejně roztomilý jako byla ta naše v porodnici :-). Ale popravdě mi teď připadá ještě hezčí, myslím, že miminka krásněj časem. Každopádně jsem kolegyňce a malýmu přála, ať má miminko spavé a žravé jako my. Je to paráda. Kdo nezažil, netuší!

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co je to uspávání. Ptala se mě jedna známá, jak uspávám a já se jí s troškou studu musela zeptat, co tím myslí, že jí nerozumím. No, jako co dělám, aby miminko usnulo. „Já?“ divila jsem se upřímně. „Dám ho do Mojžíšova košíku.“ ... Tak tohle období nám pominulo a my záhy zjistili, že miminko je potřeba uspat, protože pouhé odložení do košíku ho neuspí. Na náladě mu nepřidá, když ho pohladím po čelíčku, řeknu: „Dobrou,“ a zdekuju se do kuchyně. Takže jsme zuřivě skákali na míči, houpali v náručí, houpali v autosedačce, na houpátku, i s celým Mojžíšovým košíkem... Zkoušeli posunout večerku z nějaké čtvrté páté hodiny (copak já vím, kdy to před třemi měsíci bylo?) až na šestou sedmou a osmou. A já se z toho mohla zbláznit, protože mi chyběly naše spokojené manželské večery a hlavně malá nás stejně neobdarovala spokojeným usínáním. Ale pak přišla doktorka s příkrmama a najednou se to všechno zase nějak zlepšilo. Možná se to zlepšilo i krátce před tím, ale těžko říct, zase tak podrobné záznamy si v deníku o miminku nevedu. Každopádně teď zase máme období, že dáme mezi pátou šestou večeřičku = příkrm a dokojení v manželské posteli a hned poté přeložím v podstatě již spící dítě do jeho košíku (zatím se ještě vejde). Jediný rituál, který předtím máme zavedený, je, že ji dáme do spacího vaku, abychom ji nemuseli přikrývat a dělat další nedoporučené věci a přitom jí bylo teploučko.

Nově, tak týden, se snažím dát malou spát i hned po obědě mezi jedenáctou a dvanáctou. Občas spinká jen půl hodiny, ale i to je myslím fajn. Řekla bych, že si odpočine a má lepší náladu. Konzultovala jsem s AI a řeklo mi, že pro takhle malé dítě by mohlo být pohodlnější vyspat se v oddělené místnosti, a tak ji nechávám spát v ložnici opět ve spacím fusaku, abychom dodrželi rituál, samotnou. I když jsem zezačátku měla obavy, aby se necítila opuštěně. Ale zvládá to krásně, a když něco potřebuje a zavolá, tak se snažím co nejdříve přijít.

A druhá oblast, ve které je malá výjimečně dobrá, je jídlo. Dělám si legraci, že je žrout, ale myslím to vážně. Jenom v dobrém. Kojit chtěla už na porodním sále a v dalších dnech taky. Porodním sestrám pak vysvětlila svým hodně výjimečným řevem, že potřebuje mlíčko dřív, než se (cca za tři dny) rozkojím (= ho budu mít já). Dostávala umělé mléko v injekční stříkačce a nebyl to problém. Baštila ho docela dobře. Pak, když už jsem měla trochu mléka, hned krásně sála. Žádné odmítání nebo ofrňování se. I když jsem zezačátku bojovala s polohou pro kojení, jak jsem byla dost poraněná a nemohla sedět, tak malá si poradila a zvládla se napít i v ne moc povedených polohách. Myslím, že mi to moc nešlo, asi tak jak se dá čekat od prvorodičky, ale malá by se snad zvládla napít mateřského mlíka, i kdybych ji držela hlavou dolů a přiložila pusinkou k prsu. Neomylně ho dokázala hledat i potmě nebo se zavřenýma očima. A obdobně to fungovalo s příkrmy. Někde jsem četla, že máte dát dítěti tu plastovou lžičku, kterou ho chcete krmit, aby si na ni zvyklo. A pak s ní máte dělat ještě cosi... no, obojí jsem četla až poté, co nám doktorka doporučila příkrmy, my se stavili v krámě, ohřáli je, vzali lžičku a dali ji malé i s jídlem před obličej. Neomylně otevřela pusinku a obsah lžičky vsála. Měli jsme s manželem radost jako malé děti (a že ty to teda uměj!). A tak to pokračovalo dál. Žádné vyplivování, odmítání nebo jakýkoliv problém. Jen jednou malinko nechtěla brokolici, která ale byla fakt hnusná a nastavovaná rýžovou kaší nebo čím. A jednou odmítla moji kukuřičnou kaši, která taky nebyla nic moc. Ale jinak všechno baští bez problémů.

Takže to, co na základě své malé skromné zkušenosti můžu přát nastávajícím matkám, je žrouta, který rád spí. Obojí vám může dělat neskonalou radost.

P. S.: Ale v noci teď vstáváme často dvakrát, třeba v jednu a v pět. Nebo pak v sedm a to už potom určitě spát nepůjde. Ale dá se to zvládnout. Nesmíte moc ponocovat, jít spát v deset je ideálka. Dokonce pak ani nemusím spát přes den. Ale hlavní je hláška z kofoly: Když ji miluješ, není co řešit.

Neplodí nám rakytník

Z dosud nepublikovaného článku 20. 8. 2024

Jsem smutná, že jsme nechali vytrhnout ten větší rakytník traktorem. Ale dva samci na jednu samičku nedávají smysl. A navíc neplodí. 

Když si googlím důvody, zjišťuji, že má plodit od 4. roku. Což už u nás je. Nemá rád dusík – no to má asi trochu blbý, protože hnůj je nedaleko. Zato by se mu líbil fosfor a draslík. Za delšího sucha se má zalévat. Má rád vápenitou půdu, ne kyselou. No, to je u nás taky blbý. Jak mu zařídit vápenitou?

Ze samic se mají každý rok ořezávat kosterní větve. Co to znamená? Aby se keře nerozrůstali do šířky a neplodily jen na mladých větvích po obvodu.

Vítr fouká hlavně ze západu, příp. ze severu, tak jsme asi vykopli špatný rakytník, když mají být od sebe po větru. :-( No, uvidíme. Aspoň by samice mohla kvést, aby z toho něco bylo.

Vloni na podzim (2025) jsme se byli podívat v zahradnictví – líbí se mi courat se mezi rostlinkama a snít, co bychom si mohli pořídit, i když s vajíčkem s novorozencem to nějak nebylo ono (poněkud se pronese ;-)). A tak jsme tam rovnou s jedním chlápkem hodili řeč, v čem by mohl být problém. Doporučil nám hnojivo Kristalon plod a květ. Máme ho dávat snad každý týden k samici přibližně od února či března. Tak uvidíme, jestli to k něčemu bude. 

Baví mě psát, co miluju... (rozcestník)

Když mě dneska přepadly chmury, nejdřív jsem si trochu poplakala a pak si řekla, že takhle to nejde, koukla na svůj článek Můj plán léčby depresí (fíha, už je z roku 2013, no, ale ani nijak zvlášť nezastaral). 

A pak jsem šla ven nakrmit zvířata a „vyvenčit“ malou. Vážně mi tam hezky usíná v kočárku. I když to nejprve uvede patřičným řevem. Napadlo mě, že mám ráda třpytivé věci. Třeba sníh. A hned jsem si řekla, že by to byl hezký článek na blog, když je teďka tolik sněhu. Ale zároveň mám takové tušení, že už jsem nutkání napsat podobný článek podlehla v minulosti. A tak vznikl nápad udělat rozcestník článků k věcem, které miluju. Mohl by mi v budoucnu sloužit jako takový maličký povzbuzující nástroj. Víte, že článků na tohle téma už mám 55 k dnešnímu dni? A je to moje 12. téma, v tuto chvíli četnější než „dítě“. Myslíte, že budu mít něco od každého písmene v abecedě? :-)

Miluju...

• adventní kalendáře
• bucket listy
• bullet journal
• citrony – tohle zjištění překvapilo i mě samotnou. Nějak jsem si to neuvědomovala, dokud to při jedné inspirativní přednášce nezmínila kolegyně. A v tu chvíli jsem pocítila lehké chvění, jak vás potěší, když máte s někým společnou vášeň.
• čaj – o tom už jsem taky mluvila v mnoha článcích :-), dokonce mám samostatný článek o čaji jménem Earl Grey a mé lásce k němu.
• čtení, zejména populárně naučných knih, ale zkoušela jsem i poezii (viz článek Červenec plný poezie)
• Florentýnu = autorka receptů, které opravdu fungují, vše vysvětluje i naprostým začátečníkům a často k receptům doplní i to, proč se co dělá, nebo jak to vylepšit pro příště. Zkoušela jsem podle ní spoustu receptů a nakonec jsem si vloni spokojeně od Ježíška přála 3 její kuchařky, takže budu testovat dál! :-)
• hrady a zámky (i zříceniny) – Navštěvování poslední dobou dost flákám, ale když se mrknete na hlavní stránku mého blogu vpravo dolů, najdete tam seznam navštívených hradů přímo s odkazy na jednotlivé články. Možná by stálo za to vytvořit z toho samostatnou rubriku, protože to takhle není třeba mít vystavené, ale mou lásku k nim to ukazuje krásně, ne?
• hrnečky a keramiky – hrnečky z berounských trhů, Rudolfovu dílnu – dneska se jmenují Keramika Tina (najdete je na Facebooku, odkaz si dávám hlavně pro sebe, protože si nový název nemůžu zapamatovat, je moc tuctový) a já od nich mám malinkatou sbírku hrnečků a taky jeden džbánek. Mohl by o tom být pěkný článek.
• hrušky sušené,
• hudbu – rockovou, popovou a chorvatskou,
• jedinečnost
• kancelář jen pro sebe
• klubíčka a jejich nakupování (viz trochu starší článek A co jsem si koupila? na krajkářských trzích v Praze)
• kočky
• knihy
• látky a textil
• limoncello – Tohle mi teď přijde trošku legrační, protože jak už pár let nepiju skoro vůbec žádný alkohol (ani pivo a víno). Takže ani na limoncellu nevidím nic až tak světoborného a stejně mi víc chutnalo arrancello (= z pomerančů) dle receptu z Apetitu.
• malované křížovky – dokud nezkusíte, nechápete. Pak musíte podlehnout.
• malování a kreslení
• opalování: v okně,
• papír a papírnictví – Co k tomu dodat? Přečtěte si články. ;-) Ráda píšu rukou, inkoustovým perem, maluju pastelkama, ale i anilínovýma barvama (= zářivější vodovky), akrylem, používám washi pásky, razítka, barevné fixky a pera... Zmínku najdete i v článku Jsem snadno čitelná?
• pletení (viz můj článek Miluju pletení na veřejnosti)
• psaní deníku, blogu (článek Psaní blogu mi přináší štěstí hovoří za vše), příp. básniček, poznámek z kurzů a přednášek, sbírání různých citátů, básní, hlášek... (např. článek Miluju svoje poznámky). Dneska bych k tomu doplnila i psaní Bullet journalu (viz příslušný bod zde v seznamu). Miluju psaní na počítači, ale taky miluju psaní rukou inkoustovým perem.
• perlan = úžasná věc, která se dá dávat jako separační vložka do plenek (zejména látkových) dítěte, aby se pak bobek dal pohodlně vyhodit a zbytek do pračky. Ale můžete s ní utřít pusinku dítě, když se zablafe příkrmama. Nebo taky prý okna a cokoliv dalšího. To jsem zatím ještě nezkoušela.
• pocit, že je všechno hotové = to se mi moc často nestává, vždycky mám rozdělané kvantum věcí a spoustu nápadů, co by to chtělo udělat, stihnout...
• projekty
• myčku – asi není třeba dodávat jak parádně šetří člověku práci. Hned po jídle se tam naskládá nádobí a je uklizeno. Můžete si jít dělat, co chcete, a nádobí se myje samo, nebo tam v klidu počká, až přidáte nálož ještě od večeře.
• roční období (všechna): jednotlivé články s tipy, co podniknout, abyste je taky milovali, najdete zde: jaro, léto (ještě není napsaný, i když ho spousta lidí miluje nejvíc), podzim, zima.
• série a speciály článků na blog, ale i sety keramiky, klubíček, ságy knih...
• seznamy – baví mě psát si seznamy všeho druhu, od toho, co si mám sbalit na dovolenou, přes to, co bych ráda udělala, až skončí frmol v práci (dříve jsem si psala, co udělám, až odevzdám disertačku)... mám na to na blogu celý štítek. :-)
• Sherlocka Holmese – tak to je asi mým čtenářům dávno jasné, když o něm mám samostatnou rubriku (zde), přečetla jsem kompletní kánon (= díla od Conana Doyla), snažím se každoročně slavit jeho narozeniny 6. 1. a v nejrůznějších mých článcích je zmíněn skoro stokrát!
• sklo a sklárny: viz poznámka u hradů a zámků :-)
• sníh a podle staršího článku Co je úžasného na odklízení sněhu? i jeho odhazování
• stěhování a úklid, protože se vždy objeví něco nového a vede ke zefektivňování a vylepšování nového bydlení, kanceláře a pod.
• umělce všeho druhu: pravidelně jsem navštěvovala řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě (2015, 2014, 2006, to, že jiné roky chybí, znamená jenom to, že jsem o nich nepsala/nestihla, ale možná jsem tam byla) a krajkářské trhy v Praze, Dny otevřených ateliérů na Vysočině i u Brna, ale ráda se mrknu i na nejrůznější výstavy malířů, sochařů a zejména lidí pracujících s textilem.
• Vánoce a psaní o nich: mám na blogu samostatný štítek, protože mě baví zkoumat různé tradice a zvyky. A taky psát každoroční vánoční deník o adventním období. Dělám to už od roku 2017! Hustý, tak ještě dvakrát a bude to deset let. Ale první nástřel jsem měla už v roce 2014, kdy jsem psala, jak trávíme Vánoce doma, ale to se nepočítá, když to není deník. 
• věšení prádla ven,
• vůně,
• zadarmo věci.

Co tak nějak dělám?

Pořád si stěžuju, že mám málo času, tak jsem si řekla, že zkusím sepsat činnosti, které v průběhu týdne dělám. O nějaký typický den na mateřské se nesnažím, protože mi každý připadá hodně jiný a přitom jeden jako druhý. Abyste tomu lépe rozuměli, stejné je to, že nikdy nestíhám aktivity, které si naplánuju, protože to malá více či méně nabourává. Ke stále stejným věcem patří zejména péče o dítě (kojení, krmení příkrmy, přebalování, snadné uspávání + několikeré příchody kvůli přebalení, podání dudlíka či usínáčka, utěšení, dokojení...), s tím souvisí pravidelné praní plenkových kalhotek, cca každý druhý nebo třetí den. Už jsem to přestala sledovat, svého času jsem si to psala, ale teď to řeším tak, že když toho mám hodně a naplním pračku, jednoduše ji zapnu. Vím, že mám plen dost i na další dny, takže to nemusím hrotit, když to někdy déle trvá. Peru na program hygiena, který dlouhodobě udržuje teplotu kolem 60°C a využívá páru. V manuálu se chvástají, že by to mělo zbavit oblečení většiny bakterií a virů, ale snad i pylů a roztočů (i když tím si nejsem jistá, jestli to tam opravdu je a nechce se mi jít se dívat do prádelny). Klidně k tomu přihodím i naše ručníky, když toho mám málo a už to potřebuju vyprat.

Dokoukali jsme seriál Viktorie (****) dostupný online na České televizi (zde). Bylo to samozřejmě o anglické královně z počátku 20. století, což je shodou okolností doba, do níž se narodil Sherlock Holmes, takže nejspíš i proto mě baví. Seriál jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami, protože mi připadal nejen zábavný, ale i poučný. U leckterého dílu jsme se s manželem pustili do debaty, jak to asi tak bylo, třeba jak asi vypadal Křišťálový palác, který princ Albert navrhl a zda stojí ještě dnes. Zda jeho bratr měl opravdu syfilis a jestli mu na něj pomáhala léčba rtuťovými výpary, což jistě taky není právě nejvhodnější. A kolika se asi tak mohl dožít. Paradoxně se mu podařilo chytit nějakou lepší formu (nebo se to nějak zastavilo v určitém stádiu) a tento prostopášník se dožil vyššího věku než princ Albert, který ovšem nezemřel bezprostředně po výstavě, jak by mohl seriál s trochu otevřeným koncem naznačovat. Také jsme si googlili určité postavy, zda jsou skutečné, např. to vypadalo spíš jako momentální filmový trend, dát do každého filmu černocha a alespoň dva gaye. A ona královna Viktorie opravdu adoptovala černošskou holčičku, princeznu kdovíodkud! Stejně tak se v seriálu mihla slavná zdravotní sestra Florence Nightingalová, Charles Babbage známý tím, že jako první prolomil Charles Babbage, průkopník výpočetní techniky, je známý tím, že jako první prolomil Vigenèrovu šifru, do té doby (po více než 300 let) považovanou za prakticky nerozluštitelnoux, lékař John Snow přišel na to, že cholera se přenáší špatnou vodou a nikoliv vzduchem...

Viděli jsme několik zfilmovaných povídek z cyklu Škoda lásky. Nejvíc mě asi nadchl díl s Gottem, který byl opravdu legrační. A teď jsme viděli první dva díly Pýchy a předsudek z roku 1995. Je to teda šílený (zejména ty šaty, co se v té době nosily, nebo jestli měli tak málo na kostýmy?), ale dobře to odpovídá tomu, o čem román je.

Máme rozečtenou knihu od Vlastimila Vondrušky: Sběratelé ostatků, což je pokračování románu o nižším šlechtici Martinovi ze Stvolna, který je výborným hráčem na loutnu. V prvním díle Prodavači ostatků putoval po Francii a určitou část knihy se živil ne zrovna čestným způsobem – sháněl nejrůznější věci, které by mohl vydávat za ostatky svatých a nechal si k nim v jednom klášteře vystavovat dokumenty a pak se s místními mnichy dělil o zisk. Měli bychom se nacházet v době krále Karla IV., s nímž by se Martin mohl brzy setkat. Ještě existuje třetí díl Vládcové ostatků.

Během minulého týdne jsme byli dvakrát sáňkovat a bylo to báječné! Objevili jsme kus za domem skvělý svah, který je vhodný pro bezpečné a přitom dlouhé sklouznutí na červených plastových sáňkách z manželova dětství. Když jsem původně našla ve dřevníku sáňky po babičce manžela, málem mě kleplo. Byly dřevěné s pobitými lyžinami, ale měly je hrozně úzké, takže bylo jasné, že se budou ve sněhu leda tak bořit. Nedařilo se mi s nimi popojet ani deset centimetrů. I když na našem dvoře to není nic divného, protože je v podstatě na rovině. Pak jsem přemýšlela o tom, že napíšu článek, že nechápu, jaké dětství měl manžel bez bobů! On tady u Prahy, já z kdovíjaký díry na Vysočině a boby jsme měli snad všichni! A bobovalo se celou zimu, protože na to bylo sněhu dost. A jezdit se dalo i z malých kopečků, takže to bylo v podstatě bezpečné. Zajímalo by mě, jak jsme věděli, kdy máme jít domů, když jsme zcela jistě ještě neměli hodinka. Asi když padla tma.

Vůbec nekreslím ani nešiju, zato se jakžtakž pokouším o pletení a háčkování. Obvykle v rámci večerů trávených i jinou aktivitou. Zdaleka se samozřejmě nedostávám k časům, které jsem mohla těmito kratochvílemi trávit v době, kdy jsem chodila do práce, protože cestování autobusem bylo téměř výlučně vyhrazeno právě pletení. A to jsou takové minimálně dvě hodinky denně jisté. Mám toho teď rozdělaného víc, hlavně se soustředím na svetřík pro malou z klubíček, která jsem dostala v práci při odchodu na mateřskou – chtěla bych kolegům holčičku přivést ukázat ve „svetříku od nich“. Pak lednové ponožky v rámci Klubu anonymních ponožkoholiků, jehož cílem je dokončovat začaté ponožky ideálně do dvou měsíců od nahození. A pak slavím takový malý návrat k rozháčkované dece Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys.

Máslové loupáčky a mrkvové rohlíčky (ty žlutější)

Celkem se mi daří najít si čas na vaření nebo pečení, protože to je tak trochu nezbytnost. Včera jsem si zkusila naložená kuřecí prsa na pánvi a dneska jsem na ně pozvala tchyni s tchánem, aby nemuseli vařit. My od nich na oplátku dostali polévku a minulý týden jsme tam byli na obědě. Včera jsem navíc upekla mrkvové rohlíčky podle Kristiny Nemčkové (zde), akorát jsem půlku másla nahradila Herou, kterou jsem si koupila na Vánoce a nevyužila ji. Důležité je poznamenat, že jsou zcela bez cukru (a taky vajec), pokud do nich nepřidáte kupovaná švestková povidla. Kristinu Nemčkovou znám díky Mixitu, protože ten její je fakt úplně nejlepší (a taky asi ze všech nejdražší, ale je to prostě neodolatelná kombinace chutí a žádný jiný mě zatím tolik nenadchl a to mám své oblíbence). Ostatní ji možná znají díky tomu, že je vítězkou 3. řady soutěže MasterChef Česko, kterou v roce 2019 vyhrála v 17 letech a stala se tak nejmladší vítězkou na světě. Osobně bych tyhle rohlíčky ani nepotřebovala plnit povidlama, protože díky citronové kůře (v bio kvalitě) voněly nádherně i samotné. Dnes jsem naložila citrony do soli (recept zde), protože už mi došly a já bez nich nemůžu být, i když to spousta lidí asi vůbec nezná. Dávám je do salátů, pomazánek, výborně by jimi šel ochutit i čistý vývar... do tataráku toho na italský způsob. Skoro kamkoliv, kam se dává sůl, se dá dát citron naložený v soli a koření. Příště bych měla vyzkoušet taky jinou verzi, třeba od Jamieho Olivera, kterou jsem si opsala v době, kdy jsem vůbec netušila, kdo to je. Sranda, ne?

Když už jsem si špinila robot pro hnětení těsta, udělala jsem ještě máslové loupáčky podle Florentýny. Recept najdete zde, snad je to ten samý, který já mám z knihy od Ježíška Snídaně u Florentýny. Akorát jsem tam dala asi 50 gramů celozrnné pohankové mouky, abych ji taky někdy spotřebovala. Jsou docela hodně hutný, ale taky mi moc chutnají. A manželovi i tchyni chutnalo oboje. Sousedovi především ty mrkvové, k druhým se nevyjádřil.

Chováte se hůř jak lidi

Jak tak koukám, trošku jsem zaspala start roku se seriálem Na statku. Ale není to tím, že bych vám neměla co říct, i když je fakt, že v zimě se toho moc neděje.

Aktuálně máme tři kozy: hnědého předloňského kozlíka (Pepu III., ne generačně, ale všem kozlíkům teď říkáme Pepové), hnědou starou Lízu (pane bože, té už snad bude deset let?) a bílou Melindu, ze které se stává pěkná mrcha, protože cítí, že Líza už na ni nestačí. Škoda, že se k sobě ta zvířata chovají hůř než lidi. O tom jsem vlastně plánovala napsat článek, ale už to ze mě nějak vyprchalo. Nemám teď zrovna v čerstvé paměti, co si zase prováděli. Ale tak stačí zavzpomínat na Balouna, jak objevil, že březí koza mu raději přenechá seno, než aby se od něj nechala trkat do břicha. Dovedete si to představit? Že by muži odstrkovali těhotné ženy od jídla? My po nich ještě chceme, aby nás pustili sednout, když tam byli první!

Na víc si teď nevzpomenu, ale název článku určitě využít chci. Než na něj zapomenu. Neskromně se přiznám, že mi připadá skvostný a určitě mě někdy v budoucnu pobaví, když na něj narazím.

Taky ještě máme tři husy, v sobotu plánujeme porážku jedné z nich. A protože nikdy nemá zůstat sama poslední, tak ty zbylé se pak budou porážet zároveň. Dneska to s nima byla sranda, na umrzlém sněhu jim to klouzalo a rozjížděly se jim nožičky. Pomohlo jim jen, když se jim podařilo zabořit se trochu víc do sněhu. Nebo jít po cestičce, kterou jsem před pár dny proházela lopatou, protože se nám někam záhadně ztratil takový velký oranžový prohrnovák (hrablo na sníh), jak ho celé roky nepotřebujeme.

Pořád bojujeme s plísní v předsíni, ale k tomu se plánuju vyjádřit až v samostatném článku.

Nic teď aktuálně nepěstujeme, pokud nepočítám pár kytiček, které víceméně přežily moji péči (marný boj s nějakými parazity, i když proti nim mám postřik). Na záhonku v zemi ještě pořád trčí tyče od rajčat a topinambury plánuju sklízet postupně, abychom je také stíhaly jíst. Z malých kýblů jsou malé, ale vypadá to na pěknou úrodu, jestli během těchto pár dní sněhu a mrazů nezašly.

Kočky máme pořád ty samé: starou kočku Macíka, černou huňatou rošťandu Mejzí (mého miláčka, i když je to pěkná potvůrka), černého kocourka Žužu, který je teď moc mazlivý a nejdřív se pomazlí a pak jde pro jídlo (když to vidí Mejzí, hned se hrne ke mně jako že se bude taky mazlit, že přece nemyslí jenom na žrádlo, ale nechá se pohladit jednou dvakrát a pak honem šup šup k misce, takže priority jsou jasné!) a velkou pěknou zrzavou kočku, kterou se mi zatím ještě pořád nepodařilo ochočit, i když už jsem si ji párkrát pohladila.

Pes je taky pořád stejný. Z nepochopitelného důvodu chodí místo do dřevníku, kam mu nefouká, spát pod valník, který je venku pod střechou. Teoreticky tam taky nefouká, ale určitě to tam není takové jako v dřevníku, ačkoliv má krásný rozhled po celém pozemku. O tom, že nechodí do své zateplené boudy se zmíním jen proto, abyste věděli, že má pěkný nový pelíšek, kdyby měla zájem.

A jak to vypadá u vás?

Momenty ze života na mateřské (1)

Vyndám holčičku z postýlky, řeknu jí, že je krásná jako princezna a dám jí pusu na tvář (líbat na pusu se prý nemá). A ona si krkne jako starý pivař. :-)

Angeliky vánoční deník (2025), 5. část

Po 22. prosince, nic nového jenom příkrmy

Mám takovej pocit, že jsem ještě nezmínila, že už jsme začali dávat dítěti příkrm. Ono na tom není nic zase až tak zajímavého. Doktorka nám to doporučila, aby víc přibývalo na váze, nedbaje toho, že podle mě je na tahání v náručí, které má nejraději, dost těžká už teď. (Samozřejmě to myslím jako fór, těžká sice je, ale to se má s přibývajícím věkem nadále zhoršovat, to je jasné.) Dost mě tím zaskočila, protože jsem si myslela, že celá ta otrava začne až později. Ukázalo se ale, že naše žravé dítě je úplně v pohodě, a když mu dám něco jiného než mateřské mlíko, vezme si to ze lžičky bez ksichtů, foukání, plivání a jakýchkoliv dalších zajímavých reakcí, o nichž by se dalo psát. Vlastně se to dalo čekat, když mi na začátku pila mlíčko z injekční stříkačky (v porodnici jsem ještě neměla vlastní), nebo z lahvičky umělé (když jsem si myslela, že mám vlastního málo). Takže to píšu jen proto, abyste věděli, že se něco nového děje. ;-)

Sepsala jsem si pidimidi bucket list na letošní Vánoce (škrtám, co nedopadlo):

• navštívit výstavu,
• baštit trochu cukroví,
• psát Angeliky vánoční deník,
• ozdobit stromeček a spočítat, kolik na něm máme ozdob a svíček,
• pálit svíčky,
• projít se do Údolíčka,
• projít se do parku.

Út 23. prosince, výstava Klimtové

Ráda bych řekla, že jsem se o Vánocích trochu rozdivočela, ale to byste asi čekali něco jiného, než jaká byla realita. :-)

Podařilo se mi dostat se na výstavu spisovatelky a výtvarnice Vítězslavy Klimtové. Bude o tom samostatný článek s víc fotkama. Výstava je nazvaná jako loutky, takže jsem očekávaly ty figurky na provázcích, ale tohle se mi taky líbilo. Zajímalo by mě, z čeho jsou postavičky udělané.

Všechny pohádkové bytosti mají dle autorky různé lidské rysy. Nejsou vysloveně zlé nebo hodné.

Skřítčí kapela

Skřítek hospodáříček je často jmenován u tchyně, u nás se o něčem takovém nikdy nemluvilo, líbí se mi ale i čertík vzadu

Obrázek skřítka hospodáříčka (zase trochu jiný)

Kostelní věž skrz okno

Slaměný betlém (s Ježíškem den před Štědrým dnem ;-))

Ozdobený strom na náměstí

Dekorativní mašle

Po zhlédnutí výstavy jsem ještě nakoukla do papírnictví (víte, že je miluju?), neodolala jsem a koupila si inkoustové pero, barevné bombičky (Fakt jich je tolik druhů? Jak to? Prý kvůli krasopsaní, které teď frčí.) a nějaké sešity na budoucí bullet journaly/deníky, protože ceny byly senzační. No jo, holt se pozná, když člověk vyjede z Prahy = větší výběr a nižší ceny.

Pak jsem ještě šla do galanterie. Zařekla jsem se, že žádná klubíčka kupovat nebudu, protože potřebuju spíš trošku zpracovávat zásoby. Ale když jsem viděla ta fialová, hned jsem se mlsně olizovala. Ta by se mi na tu deku Charlotte dream (psala jsem o ní např. zde) docela hodila! Jenom se musím kouknout, kolik jich potřebuju. A taky jestli náhodou už nemám dost barev. A tak jsem odolala a řekla si, že tu na mě snad počkají do příště. Optala jsem se na čepici pro manžela dle instrukcí, ale když nechtěl, pořídila jsem pouze knoflíky na nákrčník Groove. Sice jsem ho zapomněla vzít s sebou (zítra a pozítří a popozítří mají pochopitelně zavřeno), ale tak jsem vybrala něco, co se bude k fialové jistojistě hodit – zlatá. Dítě v kočárku už začalo být neklidné, takže rozhodně nepřipadalo v úvahu se pro knoflíky vracet s nákrčníkem.

U šátku Groove už jsem za půlkou, začínám se spodními copánky

K obědu jsme měli vepřové na leču. Mňam. Maso se nejprve zprudka opeče, pak se podlije vodou a dusí. Na jiné pánvi se udělá cibulka, přidá se lečo/falešná unclebeans a pak se to vmíchá k masu. Skvělé to je s bramborem.

Vytáhli jsme hru Karak II. a hráli snad dvě nebo tři hodiny. Jak už jsme si nepamatovali pravidla, tak to chvíli zabralo, než jsme se chytli. Ale bylo to prima. Podařilo se mi vyhrát. :-) Ale na téhle hře je super, že není tak moc proti sobě. Všichni se sice snažíme porazit jakéhosi Pána zla, ale nijak si vzájemně neškodíme. Je v tom každý sám za sebe.

Překvapilo mě naše miminko, které bylo extra radostné. Asi z nového prostředí.

Večer jsme si v televizi pustili Vánoce za Jindřicha VIII., o němž jsme před pár lety s manželem četli knihy. A koukali na seriál. Bylo to celkem zajímavé. Konečně jsem pochopila koncept Twelve days of Christmas, který říká, že dříve (a možná někde ještě i nyní) se v Británii slavily Vánoce od 25. prosince do Třech králů a každý den byl něčím speciální.

St 24. prosince, Štědrý den

Dopoledne uteklo, než jsem se nadála. Asi jsem trochu dávala dárky do dárkových taštiček. Je to pohodlné a ekologické, ale není to taková sranda, jako rozbalovat balicí papír, tak mám pokaždé dilema, jak se k tomu postavit. Možná by pomohlo to furoshiki?

K obědu jsme měli rybí polévku.

Odpoledne jsem chtěla zdobit stromek, ale byli jsme vyhnáni na hřbitov, aby nám cestou mohlo usnout dítě. Podařilo se mi zapálit svíčku hned druhou sirkou a byla jsem na sebe pyšná. Miminko nám v kočárku krásně usnulo – vezli jsme jenom vajíčko (=autosedačku) bez korbičky, protože jinak bychom se do toho auta vážně nevešli – a my měli radost, že je hezčí počasí než včera (jen suchý mráz bez větru), a tak jsme se vydali ještě na procházku na náměstí. 

Tam jsme si všimli, že je otevřený kostel, tak jsme hned vlezli dovnitř a prohlédli si betlém. Bohužel jsem si nevzala foťák. Nechali jsme se zlákat a vzali si domů betlémské světlo v čajovce ve sklenici. Měla jsem z něj ohromnou radost, protože to jsme doma nikdy neměli. ... Ani letos jsme ho doma neměli. Zhaslo nám cestou, protože čajovka už byla trochu použitá a podle mě knot dohořel moc brzy. Bylo mi to líto, protože jsme byli kousek od domu, kde bych od ní mohla zapálit jinou svíčku. Ale nijak významně jsem to neprožívala.

K večeři byl tradiční bramborový salát. Prý to nemám fotit rozjedené, ale mně to tak připadá lepší. A navíc jsem si dřív nevzpomněla. Manžel tátovi chválil kostky zeleniny, že má jednu jako druhou. V duchu jsem se smála, protože on by je měl taky takové. Zato mně by se povedly spíš do té hry „najdi dvě stejné kostky“ a ona každá jiná!

Bramborový salát

Smažený kapr není právě můj nejoblíbenější, ale jsem s ním na Štědrý večer smířená. Rozhodně lepší než řízky! Až/jestli budu dělat někdy štědrovečerní večeři já, chtěla bych dělat kapra po zbojnicku, protože tak ho mám nejraději a manžel ho taky jí. 

Již tradičně si musím ve vánočním deníku zveřejnit fotku stromečku. Živého a s opravdickýma svíčkama. Možná to někomu může připadat směšné, ale bez něj mám pocit, že to není ono. I když teď s dítětem nemá člověk tolik prostoru nad takovými věcmi přemýšlet. Ale když vidím ty plasťáky, nějak mě to nechává chladnou a bez vánoční atmosféry. To už snad radši jen jednu smrkovou větev!

Vánoční stromeček s dárky

Tentokrát bylo i třepení

Rozdávání dárků se letos docela protáhlo! Ani ne tak kvůli tomu, že by jich bylo tolik, ale proto, že jsme snad do osmi hodin uspávali. Na druhou stranu je super, že malá spí skoro celou noc. Od té doby, co chodí spát v osm, tak klidně až do devíti. I když bych byla raději, kdyby chodila spát v pět a vstávaly jsme v šest ráno. Ty dlouhé večery mi chybí!

Tradice postupného rozbalování dárků: K dárkům bych ještě ráda poznamenala, že u nás se rozbaluje postupně. Jeden balíček nejstarší člen rodiny, pak ten mladší a takhle to jde až k nejmladšímu. A pak znovu nejstarší rozbalí jeden balíček. Děláme to tak snad odjakživa. Je to sice zdlouhavé, ale zároveň v tom vidím úctu a zájem o to, co kdo dostal. U manžela se to dělávalo tak, že si každý rozbaluje sám a všichni najednou. A pak si to nějak ukáží. Těžko říct, když jsem tam byla na Vánoce já (26. 12.), víceméně jsme se nějak náhodně chaoticky střídali a taky všichni koukali, co rozbaluje ten dotyčný. Jasně, jste trošku pod drobnohledem, jak se vám dárek líbí, ale stejně mi to připadá hezké a kulturní. I když myslím, že jako dítě mě to štvalo, protože jsem musela dlouho vydržet, než jsem přišla na řadu. Když pak ale ostatním dárky dojdou, můžu rozbalovat zbývající jeden za druhým! Uff, málem bych zapomněla, jedním z dárků byla Tajemná ponožka 2025!

Krásné, co? Ty barvy se mi moc líbí!

A ještě jsem na tajňáka dostala značkovač!

Překvapilo mě, že mi přišly jen dvě smsky s přáním k Vánocům. Holt jak člověk nemá WhatsApp a není moc na sockách, tak se na něj snadno zapomene. Z toho jedna byla zjevně hromadná. O to víc si vážím té druhé a hned jsem na ni odpověděla. Popravdě jsem ale taky nic nestihla rozeslat. Doufám, že zvládnu aspoň udělat PF 2026!!! Aspoň jsem napsala kámošovi, jestli se zítra nepotkáme na ranní mši v kostele. Mám pro něj už nějakou dobu dárek. Tomu druhému ho asi pošlu poštou, kdoví kdy se uvidíme!

Jo, a k těm dárkům jsem ještě chtěla dodat, že jsme se letos docela nasmáli. Protože naše taštičky mají předepsané visačky „máma“ a „táta“. Když mi to došlo, prohlásila jsem, že letos to teda Ježíšek fakt přehnal, protože skoro všechno je moje. Akorát, co dostane babička a dědeček?

Čt 25. prosince, mše s nosítkem a den plný deskovek

Ráno jsme vyrazili na mši do kostela v 9:30. Kupodivu jsme to stíhali docela dobře. Malá se předtím najedla. Venku bylo snad -6°C, tak jsme se shodli, že asi bude výhodnější nosítko, aby byla v teple. Když jsem ji kšírovala, ječela, protože už by potřebovala spát. Sotva jsme ale vyrazili, utišila se a vydrželo jí to hrozně dlouho. Prospala většinu mše, z níž jsem toho stejně moc neměla, protože jsem se děsila okamžiku, kdy se vzbudí, protáhne a začne ječet, jak to obvykle dělává. Naštěstí to ale bylo tak, že jen otevřela oči a koukala. Tak jsem jí ukázala mého kamaráda, ozdobený stromeček a pak všechno kolem. Byla docela dobře naladěná a pak ještě usnula, tak jsme si dali procházku na nejbližší kopeček do nedaleké vesnice, abychom si mohli víc popovídat. Při mši se mi líbila nějaká písnička, co působila jako něco irského starého, třeba jako Čarodějnice od Asonance.

Doma jsem vyfotila svou oblíbenou pokojovku – fialový oxalis.

Fialový oxalis, kytce říkám důvěrně „motýlci“

K obědu jsme kvůli mně měli mého oblíbeného kapra po zbojnicku, který se peče v troubě v alobalu. Je na něm slanina, cibule a spousta česneku. Podlévá se bílým vínem. Měla bych si opsat recept.

Odpoledne jsme vytáhli hru, kterou jsem dostala od Ježíška: Vampire: The Masquerade – Vendeta (popis hry zde). Vydala ji Albi a je pro 3 až 6 hráčů. Už jsem ji kdysi měla půjčenou z městské knihovny a líbila se nám. Při rozbalování si všimnu, že chybí nějaké žetony, ačkoliv byla originálně zabalená do fólie. Hned mi to zkazí radost a já otráveně přemýšlím nad tím, jak budu místo tvorby PF 2026 psát výrobce/prodejci, jestli by mi mohl poslat chybějící dílky. Pak se ale ukáže, že se samy vylouply a zapadly mezi krabici a jiné části herního plánu (lokace), takže vše je v pořádku a můžeme hrát! Zabere nám to spoustu času, ale je to docela prima. Skončíme s počty vítězných bodů: 34, 33 a 32. Tomu říkám těsný výsledek, co?

Ještě nevyloupané kartičky

Jako druhou v pořadí hrajeme karetní randící hru Kavárny. Je to speciálka, takže se zatím nedá nikde koupit. Ráda bych o ní napsala samostatný článek i s fotkama, takže zatím vydržte. Je pro 2–4 hráče. Stejně jako tu předešlou hru, i tuhle se mi podaří vyhrát. A rozhodně to není tím, že bych si pamatovala pravidla, protože jsem ji hrála naposledy před půl rokem.

Na závěr večera si ještě v rychlosti zahrajeme Jumanji. Kdo pamatuje film jako dítě, bude hrou zaujatý, i když nejde o nic světoborného. Zjevně je spíš pro rodiny s dětmi, ale když se trochu odvážete (nebo připijete), můžete si ji užít i tak. Je silně kooperativní a dokonce si můžete darovat životy, takže byste měli skončit spokojení a vítězní. Když tak nad tím přemýšlím, neumím si moc představit, že vás hra porazí, ale asi se to stát může.

Pá 26. prosince, druhý Štědrý večer

Ráno jsme vyrazili do Prahy jen s hodinovým zpožděním, což považuji za výkon vzhledem k tomu, co všechno se musí stihnout sbalit pro malou a taky, že záleží hlavně na ní. Ideální je vyrazit po krmení. Cesta utíkala krásně a provoz nebyl skoro žádný, takže paráda.

Zašli jsme na slavnostní oběd k příbuzným. Dle mého názoru se nevydařil: z knedlíků nebývám nijak unešená a domácí šípková se nekonala, protože nebyl nalezen správný džem. A kupovaný byl katastrofický. Osobně jsem v tom šípky necítila, zato tam měl dominantní roli kopr. Kdybych věděla, že jdu na koprovku, smířila bych se s tím předem, ale takhle nic moc. Zato rybí polévka byla naprosto úžasná. Hostitelka dokoupila jikry a měla ji výborně ochucenou. Byla taková hodně bohatá chutí. Škoda, že jsem si jí nedala plný talíř místo druhého jídla. Zpod stromečku jsme vybalili dárečky a užili si hezkou chvilku. Dostala jsem náušničky z korálků, kdyby to někoho zajímalo. Ostatní věci přinesl Ježíšek hlavně malé – skoro kompletní rodinku Šmoulů a medvědí sedátko.

Potom jsme si šli k tchyni užít Ježíška číslo tři. Manžel si užil štědrovečerní večeři v podobě řízku. Taky jsem si pochutnala, to ne že ne, ale knedlíky a řízky prostě nejsou moje topka a už vůbec je nemám spojené s Vánoci. Na druhou stranu je fajn, že je aspoň zima. Nechápu, jak to někdo může jíst v parném létě, brrrr.

Dárky byly báječné, a když na mě o několik dní později vyskočilo někde na internetu, že někdo obrečel svoje dárky, říkala jsem si, že já už zapomněla jaké to je, když vám někdo dá úplnou blbost a vám je líto, že za to utrácel a ještě se vám to bude doma plést a musíte předstírat, že máte radost (Šmouly nepočítám). Přála jsem si pekáč s roštem (Florentýna si přeje, abych ho měla ;-)), a taky nové smaltované pekáče, protože ty staré už jsou otlučené a začínají reznout. Asi ani ty nové nebudu pro jistotu dávat do myčky. Deka k televizi se taky neztratí a skleněný dekorativní stojánek na čajovou svíčku se mi vysloveně líbil. ... 

O uspávání dítěte se mi psát nechce. Zkrátka někdy to jde líp a jindy hůř, to pak mám chuť jít rovnou spát taky a dárky nechat na ráno, až budeme mít obě lepší náladu.

So 27. prosince, nové pohádky

Včera mě cestou do Prahy manžel překvapil tím, že mu přišlo divné, že jsme se na Vánoce nekoukali na žádnou pohádku. Už se tak nějak smířil s tím, že jsem pohádkový maniak a každý rok nedám pokoj, dokud spolu nějaké nevidíme. Už si na to zvykl a bez toho jsou to divné Vánoce. Dostal chuť na Anděla páně 2, tak jsme se domluvili, že si ho někdy pustíme. Ale dneska to nebylo. Chtěla jsem prozkoumat nové pohádky.

Protože jedinou hrou, ke které jsme se na Vysočině nedostali, byl Maršál a špion, rozhodla jsem se, že ji vytáhneme nyní. Večer jsme tak strávili u kuchyňského stolu hrou připomínající šachy. Musím říct, že se mi svým způsobem líbí a do stejné míry mě i štve. Hráli jsme ji málo na to, abych pronikla do jejích tajů a kouzel. Vadí mi, že je to jedna z mála her, kdy jsme s manželem vysloveně nepřátelé. Ve většině ostatních her si často každý „hrajeme na svém písečku“, až jeden zvítězí. Prostě si stavíme městečka a cestičky v Carcassonne, porážíme obludy v karetním Karakovi, vysloveně spolupracujeme v Pandemicu... a nijak si neškodíme. Už jsem tomu odvykla a vlastně mě to ani nebaví. 

Málem bych zapomněla, že jsme si během dne pustili první pohádku, tu hůř hodnocenou, abychom si tu lepší mohli případně nechat na večer se zbytkem rodiny. Záhada strašidelného zámku (***) má na ČSFD 37 %, což je fakt málo. Já jí dávám tři hvězdičky, protože mi zase tak strašná nepřišla, zejména ve srovnání s tou další, kterou manžel zvládl jenom rozkoukat. ;-) Režíroval Ivo Macharáček. Na zámku Strašperk se královský rozpočet místo zvyšováním daní vylepšuje strašidelnými prohlídkami. Ty má ve své režii vynalézavá princezna Elvíra (Sofie Anna Švehlíková) se svou lektorkou (Jana Plodková), jejíž šaty mi berou dech. To by bylo, ušít si něco podobného! Jenže to je tak leda na ples. Poddaní si prohlídky chválí a opravdu se bojí. Na Strašperk přijíždí princ Armin (Oskar Hes), který tam touží spatřit skutečnou kouzelnou bytost, aby svému královskému otci dokázal, že skutečně existují. Jako malý kluk totiž v lese potkal čarodějku, ale otec mu to nikdy neuvěřil. Záhy dojde na Strašperku k nečekané události – během oslavy králových narozenin beze stopy zmizí muzikanti, vzápětí někteří sloužící, a nakonec i sám král (Tomáš Maštalír). Na zámku vypukne panika, poddaní prchají. Sympaťákem a tak trochu zvláštním týpkem je generál (Pavel Kříž) a naopak záporákem je ministr (Jiří Mádl), jehož všichni v recenzích komentují, že se všelijak pitvoří. Což je fakt, ale k té roli to docela jde. Nijak mi tam nevadil, naopak mě u něj stejně jako u Kříže zaujalo, že má hodně jiný charakter, než na jaké jsem zvyklá. A oba byli dost uvěřitelní. Takže za mě spokojenost, i když bych osobně byla opatrnější s emancipací u princezen. Už se začínají stávat lehce protivnými. A když budu chtít vidět Xenu bojovnici, pustím si ji přímo, bohatě mi stačila Libuška, která umí střílet líp než princ, dál bych to už určitě nehnala.

Hlášky:

„Pracují od nevidim do nevidim.“
„To je málo. Ať pracují od úmoru do úmoru...“
„A není to už moc?“

Ministr (Mádl): „Myslím, že jste úplně přesně nepochopil situaci. To já mám teď na ramenou královský hermelín, ne vy.“

Král: „Královský hermelín si může obléci kdokoliv, krále dělá králem královská čest. A tu vy nemáte.“

Ministr (Mádl): „A víte, jak se pozná vězeň? Že má na rukou pouta! Do boudy s nim.“

Král: „... To už jste zapomněl, co všechno jsme spolu prožili?“

Generál: „No, jak bych mohl. Proto jsem tady, Veličenstvo.“ (Musíte slyšet ten dobrácký hlas Kříže!)

Král: „Tak rychle, rozvažte mě.“

Generál: „Ne, to nemůžu. Ale něco jsem přinesl. To je co?“

Král: „Deka?“

Generál: „No. Ovčí vlna. Ta tak krásně hřeje. Abyste věděl, že mám srdce.“

Král: „Ale nemáte rozum.“

Večer jsme si pustili kousek druhé letošní nové pohádky – Největší zázrak (**). Na ČSFD má 48 %, což moc nechápu. Upřímně řečeno, je o dost horší než ta předešlá. Alespoň když jsem je viděla v tomhle pořadí. Čaroděj mluví a gestikuluje jako by to byla pohádka pro neslyšící. A navíc je to sebelitující se mamlas. Dva idioti v královských službách nejsou vtipní, ani k politování. Jen se pletou a ruší děj.

„Byl jsi užitečnější, když jsi byl žížala.“

„Nikdy jsem žížala nebyl.“

Ale pár pěkných věcí by se našlo. Třeba že jako lokaci zvolili zámek Bojnice na Slovensku! Chválím! Je nádherný a neotřelý. Připomíná mi Neuschwanstein, který bych někdy chtěla navštívit. Rovněž podhradí je moc pěkné! Taky se mi líbí babka, matka hlavního hrdiny. To je legrace, když zjistím, že je to Marta Sládečková z mého oblíbeného seriálu Susedia! Taky se mi líbí ta změna, že Budař má roli klaďase a moudrého krále. Překvapivě mu to padne a je velmi uvěřitelný. Jen ty blond vlasy si mohl odpustit. A teď si dovolím trochu prozradit děj – líbila se mi poprava čaroděje, protože to bylo něco dramatického, co jsem opravdu nečekala. I slzička ukápla. Ale jinak to znovu vidět opravdu nepotřebuji.

Ne 28. prosince, procházka do Lysolaj

Abychom neshnili zaživa, vyrazili jsme i s kočárkem na procházku do Lysolaj(í), protože manžel na internetu našel, že tam je vyřezávaný betlém. S takto částečnou informací jsem se ovšem nemohla spokojit, a tak jsem si sama vygooglila, co a kde to je. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je od doc. Milana Váchy. Hned jsem zbystřila a koukla na svůj blog, protože mi jméno bylo povědomé. Naštěstí jsem na jeho výstavě nejen byla, ale také jsem o ní stihla napsat zde, takže jsem si mohla ověřit, že moje myšlenka byla správná. Hned jsem si svůj článek přečetla a zjistila, že bydlí... jo, tady v Lysolajích. Proto jim do betléma přibývá každý rok nová socha, jak nám prozradil místní pán, který se také zastavil podívat se na betlém. Jelikož tchán už betlém udělal, navrhla jsem z legrace, že teď je na čase udělat ještě na zahradu takového pěkného velblouda pro malou.

Dřevěný betlém od doc. Milana Váchy

Myslela jsem, že si prohlédneme všechny sochy v místním parku (je o nich dokonce samostatná stránka na Wikipedii), ale hrozně rychle se začalo stmívat, a tak jsem stihli jenom kratičkou procházku do nedalekého údolí. Kašnu dělal opět pan docent. V soutěsce se nám na kamenech zasekl kočárek, takže tam musíme vyrazit jindy s nosítkem, a nebo až bude malá šlapat po svých.

Kašna v parku

Král oceánu od Jaromíra Švaříčka

Kaple Panny Marie sedmibolestné

Rodina od Barbory Chládkové

Předchozí díly:

Angeliky vánoční deník (2025), 1. část

Angeliky vánoční deník (2025), 2. část

Angeliky vánoční deník (2025), 3. část

Angeliky vánoční deník (2025), 4. část