Podzim prý v lidech vyvolává nostalgickou náladu. Pocity smutku. Dneska venku zrovna nádherně svítí sluníčko a nemám zase tak moc pocit, že už je podzim. Možná se jen blíží léto? Ale smutek cítím. Přemýšlím nad tím, jaký by to bylo být zase malá. Člověk by se chtěl vrátit do dětství. Máte to taky tak? Ne na pořád, nebylo to zase tak super, muset chodit na tělák, dělat kotrmelce, nebo běhat po antuce, když vás to nebaví, ale na chvíli. Tak jako na skok. Třeba na týden, jako když jedete na dovolenou.
Možná by to vůbec nebylo takový, jak si to člověk pamatuje. Idylka při sbírání brambor? Leckdy mě bolely záda nebo nohy. Ale potkala jsem se s tetou a celým širokým příbuzenstvem, baštili jsme sekanou a kyselý domácí nakládaný okurky, houpali se na stromě a žrali obrovský sladký ostružiny, který jsem pak už nikde takový neviděla.
A pouť. Snad žádný jiný roční období nemám tak spojeno s dětstvím a příjemným vzrušením. (Vánoce nepočítám, protože ty nepokrývají celou zimu, ale pouť pokrývá skoro celý podzim, i když se konala jen o víkendu se svátkem svatého Václava.)
Vždycky mě překvapí, že to nemáme všichni stejně. Moje vlastní zkušenost je jiná než ostatních. Jasně, chápu, je to samozřejmý, ale… Vánoce měly rády snad všechny děti. V létě se dřív chodilo k rybníku, později jezdilo k moři, baštila se zmrzlina a jedly melouny a sem tam se pekly buřty, i když to už taky spíš na podzim. Ale jak mohl někdo prožít dětství bez pouti? A co teprve šťastné dětství?
Přece na konci září přijede do malého města pouť a všude je hrozný hluk, spousta barev a nejrůznějších hejblátek, na která si můžete vylézt a ona se s vámi točí, škubou, houpou… Na většině jsem nikdy nebyla, protože se mi z toho dělávalo špatně – svého času i z velkého řetízkáče – ale o to nešlo. Ta atmosféra byla jedinečná a nezapomenutelné. A pak, když jsem byla větší, už téměř dospělá, začala jsem chodit na pouťovou zábavu. Vždycky na ní hrála ta samá místní kapela a bylo to skvělý. Hráli něco jako TYPáci tam u nás u Prahy. Takže Kabáty, rock a pop. A taky ploužáky, takže jsme se mohli zamilovaně držet a ploužit.
Ale zpátky k pouti a dětství. Hudba-hluk byla super, protože se buď hrálo to, co znal člověk z rádia, nebo každý rok to samé, protože jsme to brzy znali a měli rádi. Do toho vyvolávači lákali na prodlouženou jízdu, kupování lístků… Na každé pouti jsme si koupili spoustu sladkostí a bylo to, jako bychom se ocitli v Prasinkách (z Harryho Pottera). Ale ta spousta byla taková rozumná, nějaký kokosový suk, cukrovou vatu, měkký nebo tvrdý turecký med, marcipán, ještě teplé pečené oříšky a sem tam taky věci, které se ukázaly jako ne tak drobrý nápad: bonbóny fialky, jedné mýdlo, jedlý papír, který se lepil na jazyk a na zuby a neměl téměř žádnou chuť. A k obědu jsme šli po celém dopoledním courání po stáncích na gyros. Naše první gyrosy byly snad úplně nejlepší. Později jsme si občas kupovali burčák nebo medovinu na Vánoce.
A byl to takový klídek, pohoda. Odpoledne ve čtvrtek a v pátek po škole se chodilo na atrakce – obvykle jezdily delší dobu než o víkendu, kdy chtěli majitelé protočit víc lidí. A o víkendu jsme se celý den courali po stáncích. Byla jich tam spousta. Koupili jsme si korbáčky, které jsme milovali, někdy taky kvašáky, které ještě pořád neumím udělat, občas i něco mimo jídlo jako hrneček.
Svého času hodně frčelo štěstíčko. Papírové sáčky s překvapením. Dneska už bych na to nebyla, protože mi připadá, že s velkou pravděpodobností budu mít něco, co bych si jinak nekoupila. Takže další krám do baráku a navíc dražší, než kdyby si ho člověk koupil rovnou. Ale jak říkám, svého času to frčelo. A než to začali šidit, měli tam i velmi krásné věci. Většina, možná dokonce všechny mé nejkrásnější šperky byly z pouti. A ačkoliv nebyly z cenného kovu, budily pozornost a obdiv mezi spolužačkami.
To nejlepší na pouti ale byli Vietnamci. Teda asi, říkalo se to, ale možná byli jiné národnosti, tak abych jim nekřivdila. Bylo to v době, kdy na štíhlou holku moc oblečení nebylo. Všechno bylo široké, pytlovité a o ničem. Vietnamci měli skvělé ceny a štíhlé střihy. V té době šili spíš na sebe než na českou machnu, takže ne každý se tam mohl oblékat, ale pro mě to byl ráj. Často jsme tam koupili relativně dost věcí a pak jsem je dostala k Vánocům. Do té doby jsem kupodivu stihla zapomenout, že jsme je kupovali spolu a vždycky jsem měla ohromnou radost a byla překvapená, jak mamka přesně trefila mou velikost a styl. Dneska už bych to asi za tři měsíce nezapomněla. S láskou vzpomínám třeba na okrovou podzimní bundu na zip uvnitř s kožíškem a taky na boty, které jsem si koupila hrozně levně, ale to už bylo mnohem později, kdy kvalita významně klesla. A ty se daly používat jenom na řízení auta, protože měly hrozně měkkou podrážku. Zato jsem pak v nohách měla úžasný cit. To jsem zrovna dělala autoškolu.
Ale ostatní oblečení, tehdy většinu mého šatníku tvořilo právě tohle od Vietnamců, bývávalo velmi kvalitní co se týče výdrže. Ne, že by měli pravé vlněné svetry a hedvábné šaty za tak nízké ceny, ale dvoje kalhoty mám dodnes. Vínové se výrazně opraly a černým už se ošoupaly spodky nohavic, možná už se někde dokonce začaly párat. A taky doznaly změny, kdy jsem je přesunula ze slavnostních černých na běžné černé, postupně jsem v nich začala chodit třeba i na turistiku, protože se báječně přizpůsobily mému tělu, aniž by se vytahaly na kolenou, a když bylo nejhůř, párkrát jsem v nich i přespávala. Takže dostaly slušnou sodu a mám je minimálně dvacet let. Žádné jiné nic podobného nedokázaly. Stačí je trochu víc nosit, klidně jenom do práce a brzy se rýsují kolena, rozdírají se v rozkroku nebo na zadku, ošoupávají se spodky nohavic až bych tam za chvíli měla třásně. ... Takže tak. Chtěla bych to všechno zase jednou zažít z pohledu dítěte.
