Sirotčinec slečny Peregrinové, kniha třetí, Knihovna duší (****)

Na začátku tohoto roku jsem dočetla závěrečný díl série Sirotčinec slečny Peregrinové. Kniha třetí má podtitul Knihovna duší.

O jednotlivých dílech jsem psala v následujících článcích:

• Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti,
• Sirotčinec slečny Peregrinové. Kniha druhá. Podivné město. Četla jsem v srpnu 2015 a až do teď v podstatě musela čekat na vydání třetího dílu. Hrozná otrava, když je člověk tak napnutý. Naštěstí autor opět udělal na začátku rychlý úvod s fotografiemi.

První díl byl dokonce zfilmovaný v USA, režíroval ho Tim Burton a na ČSFD má 71 %. Zatím jsem ho ještě neviděla, takže nemůžu říct, jaký je. Ale podle traileru to vypadá dost dobře. Stejně pro jistotu doporučuji nejdřív přečíst. Je to lehce fantasy, ale stejně pecka. A to nejděsivější pro mě nakonec byli jen obyčejný lidi.

Poslední díl byl opět skvělý a zajímavý, snad jen závěrem s možností přecházení časů jsem byla poněkud zklamaná. Za mě bych byla spokojenější, kdyby to bylo komplikovanější.

Šaty byly hrubé a beztvaré a Emma v nich vypadala malinko mužsky (ačkoliv ne nehezky), ale nestěžovala si – jen si stáhla vlasy dozadu, narovnala se do pozoru a zasalutovala mi. „Seržantka Bloomová se hlásí do služby.“

„Nejvíc sexy voják, jakého jsem kdy viděl,“ řekl jsem a snažil se napodobit jižanský přízvuk Johna Wayna.

Mezi tím, jak jsem byl nervózní a kolik hloupých vtipů jsem udělal, existovala přímá úměra. A právě teď jsem se prakticky celý třásl, žaludek byl jako netěsnící kohoutek, ze kterého kape kyselina do mých vnitřností. „Opravdu si myslíš, že to dokážeme?“ zeptal jsem se.

„Ano, myslím.“

„Ty nikdy nepochybuješ?“

Emma zavrtěla hlavou. „Pochybnosti jsou špendlíky, které propíchnou záchranný člun.“ (str. 232)

***

„Vaším skutečným darem nejspíš není manipulovat s netvory – je to jen jeho nejnápadnější využití.“

„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se. „Co jiného by to mohlo být?“

Matka Prach znovu zašeptala.

„Je to mnohem jednodušší,“ řekl Reynaldo. „Tak jako ten, kdo je nadaným cellistou, se nenarodil s talentem jen pro tento nástrtoj ale pro hudbu obecně, ani vy jse se nenarodil jen proto, abyste manipuloval s netvory. Ani vy,“ obrátil se na Emmu, „abyste rozdělávala oheň.“

Emma se zamračila. „Je mi přes sto let. Myslím, že už znám svou podivnou schopnost – a zcela jistě nedokážu nakládat s vodou, vzduchem či prachem. Věřte mi, zkoušela jsem to.“

„To neznamená, že to nedokážete,“ řekl Reynaldo. „Hned na začátku života v sobě odhalíme určitá nadání a soustředíme se na ně na úkor jiných. Nejde o to, že nic jiného není možné, ale že nic jiného se nepodporovalo.“ (str. 278)

***

Jacob měl právě rádoby motivující proslov před odchodem do bitvy, do které všechny vede.

„Jacobe?“ ozval se Horác. „Můžu ti něco dát?“

„Jistě,“ odpověděl jsem.
Ostatní cítili, že se mezi námi odvíjí něco soukromého, a začali si mezi sebou šeptat.
Horác se přiblížil k netvorovi, jak jen to pro něj bylo snesitelné, trochu se chvěl a podával mi kus látky složený do čtverečku. Sklonil jsem se ze svého místa na hřbetě netvora a vzal si jej.
„Je to šála,“ vysvětloval Horác. „Slečna Peregrinová mi propašovala do cely pletací jehlice a já jsem ji upletl. Mám dojem, že jen díky pletení jsem se tam nezbláznil.“

Poděkoval jsem mu a rozprostřel tkaninu. Šála byla jednoduchá a šedá, s ozdobnými třásněmi na okrajích, ale byla pěkně upletená a v jednom rohu byly dokonce moje iniciály. JP.
„Páni, Horáci, to je...“

„Žádné umělecké dílo. Kdybych tu měl knihu se vzorky, udělal bych ji líp.“
„Je úžasná,“ řekl jsem. „Ale jak jsi věděl, že mě ještě uvidíš?“
„Zdálo se mi o tom,“ řekl a nesměle se usmál. „Budeš ji nosit? Vím, že není zima, ale... pro štěstí?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem a omotal jsem si ji nemotorně kolem krku.
„Ne, takhle nebude držet. Takhle.“ Ukázal mi, jak ji mám složit podél napůl, pak si ji ovinout kolem krku a protáhnout konce smyčkou tak, aby mi sedrěla dokonale na krku a volné konce visely elegantně na košili. Nebyl to zrovna oděv do bitvy, ale neviděl jsem v tom nebezpečí. (str. 363)

Překvapivé pokračování výjevu skýtá strana 417: „Tak to udělej!“ vyštěkl Bentham. „Skončeme to a zastřel mě!“
„To bych mohl,“ řekl Caul. „Ale myslím, že lepší bude, když zastřelím... jeho.“
A namířil mi pušku na prsa a zmáčkl spoušť.
Náraz kulky jsem ucítil ještě předtím, než jsem uslyšel výstřel. Jako by mě udeřily nějaké obrovské, neviditelné pěsti. Spadl jsem na záda a všechno se změnilo v cosi abstraktního. Hleděl jsem do stropu, můj zrak fungoval jako dírková komora. Někdy vykřikoval moje jméno. Vypálila další puška, a pak ještě jednou. ...
Str. 421–422: Cítil jsem, jako bych ožíval. Bolest v prsou ustupovala. Zkusil jsem pohnout rukama – pokus – a zjistil jsem, že to jde. Projížděl jsem si rukama po těle a po hrudi v očekávání, že najdu pár děr a spoustu krve. Ale byl jsem suchý, namísto děr nahmataly moje ruce kus kovu plochého jako mince. Vzal jsem jej do dlanhí, abych se podíval, co to je.
Byla to kulka. Neprojela mi tělem. Neumíral jsem. Ta kulka se mi zaryla do šály.
Do šály, kterou mi upletl Horác.
Nějak věděl, že se tohle stane, a přiměl mě, abych si tuhle šálu z vlny podivných ovcí uvázal kolem krku. Díky bohu za Horáce... Ve druhém díle se čtenáři mohli dozvědět, že podivné ovce, které měly zvláštní vlnu a nikdo nevěděl jak, možná byla nepromokavá. Nepromokavá opravdu není. Zato se ukázalo, že je neprůstřelná! Což je fajn věc, když vás honí netvoři, kteří nejsou vidět, a stvůry, které vypadají jako běžní lidé, jenom nemají panenky, ale jenom bílé oči, takže často nosí sluneční brýle, aby to zakryly.