pátek 27. ledna 2017

Život bez internetu

Musím říct, že náš privát je senzační. Levný, velký a s krásným výhledem. Jasně, má i svý mouchy: někdy je tam trochu zima, starý zařízení, ale tak člověk si nějak zvykne, a když se to vezme kolem a kolem v podstatě na tom nezáleží. Co mě ale štve je můj starý – někdy funkční – počítač. Mám ho ráda, protože jsme toho spolu hodně prožili, včetně pádu z namrzlého chodníku zpátky do vozovky, a taky proto, že se mi nechce „vyhazovat“ bůhvíkolik tisíc za novou hračku zase jen na pár let. Pravda, mám teprve druhý v pořadí a za jedenáct let to asi není zrovna málo, ale zvykla jsem si na něj a nechce se mi přetahovat soubory, nově všechno instalovat a toho mýho chudáčka dávat někam pryč. Kam taky? Co se dělá s použitým notebookem? Dá se někde prodat? A neobnoví si pak někdo moje, byť smazaná data?

A teď se konečně dostávám k tomu hlavnímu. Chybí mi internet. To pro vás asi není novinka, sami jste na něm každý den, v kanceláři už snad skoro nikdo nepracuje bez internetu a většina z nás ho má i doma a považuje ho za takovou samozřejmost jako pitnou vodu z vodovodu – mimochodem, to by taky jednou nemuselo být, ale nechci strašit, takže zpátky k mým malicherným problémům s internetem.

Popravdě to je i není hrůza zároveň. Jsem doma, chápejte na privátě, tak málo, že si říkám, že skoro nemá cenu si sem internet pořizovat. Zbytečně vyhozený peníze. Kdo chce čumět do počítače poté, co se vrátí z práce a vejral do něj celej den? Není lepší něco podniknout s partnerem? Povídat si, zahrát si šachy? Přečíst si inspirující knížku – spolu, na střídačku, nebo každý jinou, to je fuk? Zrovna dnes jsem četla, jak je četba inspirující, nebo může být. Samozřejmě jak pro koho a jak k čemu, ale může pomoci inspiraci, aby za vámi přišla. A co se týče individuální zábavy, té mám také spousty – pletení, předení, opět ta četba, do budoucna by se ještě našlo pár dalších jako trochu oprášit háčkování, pustit se do profesionálního šití, ale taky kreslení… ale chybí tu jedna vášeň, ke které je internet bezpodmínečně nutný – blogování. To si neumíte představit, jak děsně mi to chybí. Teoreticky se sice dá psát jen tak doma i na náladovém notebooku, ale prakticky je problém s přenášením a přesouváním článků. Zejména, když k nim musím přenášet fotky, nebo nedej bože ještě dohledávat další informace na internetu. Úplně nejhorší variantou je, když potřebuji najít nějaké informace a na základě nich teprve začít psát a pak ještě v průběhu zjistím, že mi něco chybí. To je pak práce málem na týden s jedním jediným článečkem. A to ani nemluvím o tom, že přitom stále musím sledovat, která verze kde je aktuální. Myslím, že už to bylo i trošku znát v chronologii článků o ježdění na motorce, kde jsem samozřejmě mimo jiné bojovala i s tím, že nebylo kdy psát, protože když byl volný čas, šlo se jezdit.

Pochopitelně jsem závislá i na běžném googlení, protože tu si vzpomenu, že bych ráda upekla nějakou buchtu – ale podle receptu, že? Nebo že bych se koukla, co potřebuji na nakládání utopenců trochu jinak. Nebo jak profíci škrábou maso na tatarák – můj sen udělat si dobrej domácí. Pavča, moje bývalá spolubydlící, si ho s manželem dělala celkem pravidelně. Tou dobou to pro mě nebylo ještě nic moc lákavého. Prostě předražené syrové maso. Ale to, co jsme měli letos na Nový rok, to vám byla lahůdka!

Ale to nejhorší nastalo teprve, když jsem poznala holky z pletení. To aby člověk pořád chodil na Facebook a sledoval novinky – kdy se bude objednávat ta krásně měkoučká příze z Irska za poloviční cenu, než ji tady všichni prodávají? A kdy je další pletařské setkání? Kde? Kdo ho organizuje? Kdo tam bude? Mají holky něco nového upleteného? A nevědí, jak začít s fair isle?

2 komentáře:

Happy řekl(a)...

Zrovna bylo výročí připojení Česka k internetu. Je to teprve 25 let ;-). Představ si toho volného času, kdyby ho nevynalezly. A to nepočítám pracovní úkolování přes mail. Svět byl bez internetu takový klidnější a jednoznačnější. Alespoň mě to tak přijde. Osobně bych se klidně obešel i bez mobilu a informace čerpal z knih:-)

Angelika řekl(a)...

Máš pravdu, klidu by bylo více. Na druhou stranu je to tak trochu naše volba, zda budeme mít internet nebo ne. A pracovní úkolování přes e-mail jsem si nezavedla, zkrátka na pracovní mail o víkendu nekoukám a nepracuji. A pokud, domlouvala bych se na tom se šéfem. Zrovna nedávno jsem v jedné knize četla, že v severních zemích je to považováno za neetické, ne-li za zakázané, když ti píše někdo z práce na e-mail mimo pracovní dobu. Taky tam jednou dospějeme. ;-) Pro mě je tedy internet velký pomocník a zlepšovák, zejména videa k pletení, kdy třeba něčemu nerozumím, tak se prostě podívám, jak se to dělá, a nejsem odkázaná na to, že to někdo v mém okolí umí. Podobně je úžasná možnost koupit si jednotlivé návody, např. na Ravelry a ne celý časopis, když se mi v něm líbí jen něco. Na druhou stranu je třeba připustit, že ten časopis stojí asi tolik, co jediný návod, ale je na to, co doopravdy chci a pokud něčemu nerozumím, mohu napsat přímo autorovi a ne kamsi do anonymní redakce, kde třeba stejně nikdo neplete. Totéž recepty a vůbec všelijaké informace. Zajímá mě ghí? Čaje ze Srí Lanky, složení koření... chci si popovídat s tebou, ačkoliv jsem se přestěhovala o dvě stě kilometrů dál? Díky internetu můžu... můžeš mít přehled, co se u mě děje, díky blogu, fotkám, facebooku... a taky si můžu koupit knihy v cizím jazyce, od autorů, kteří mě zajímají. Učit se anglicky na Duolingu a Help for English... Dnešní neomezené možnosti jsou sice někdy děsivé, ale zároveň fascinující. Internet doma mi opravdu chybí. :-) Spíš mi působí více komplikací, než radosti.