Opravdu pěkná kniha! Čtyři hvězdičky dostala jen proto, že si jich nechci vyplýtvat pět. ;-) Četla jsem ji v rámci Čtenářské výzvy 2019 jako bod 3: Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj. Zároveň byste ji ale mohli číst jako bod 12.) Kniha, která má v názvu slovo kniha. Neřekla bych, že by zde byl akordeon až zase tak zásadní, ale svou úlohu v příběhu sehrál, to se mu musí nechat.
Z anglického originálu The Book Thief, vydaného nakladatelstvím Black Swan v Londýně roku 2007, přeložil Vít Penkala. Originální obálku s použitím fotografie Twentieth Century Fox Film Corporation a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla, odpovědná redaktorka Michala Marková, technická redaktorka Alexandra Švolíková. Počet stran 526. Vydalo nakladatelství Argo, Praha v roce 2014 jako svou 1968. publikaci. Tisk Tiskárna Protisk s. r. o., vydání druhé. ISBN 978-80-257-0863-7. K dalším zajímavým autorovým knihám by měl patřit Posel a Roky pod psa.
Autor má úchvatné vypravěčské schopnosti a překladatel se myslím taky dost nadřel. Moc pěkné dílo.
Byli na půli cesty do Himmelstraße, když už to Liesel nevydržela. Předklonila se a knížku vytáhla a nechala ji, ať jí schlíple přeskakuje z ruky do ruky.
Když vychladla, oba si ji prohlíželi a čekali na slova.
Táta: „A to je zase co?“
Natáhl ruku a chytil Pokrčení ramen. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Bylo zjevné, že děvče knížku ukradlo z hranice. Knížka byla horká a vlhká, modrá a červená – zahanbená – a Hans Hubermann ji otevřel. Strany třicet osma a třicet devět. „Další?“
Liesel si mnula žebra.
Ano.
Další.
„Tak to vypadá,“ nadhodil táta, „že už je nemusím vyměňovat za cigarety, co? Když kradeš rychlejc, než je stačím kupovat.“ (str. 127)
Smrt vypráví:
Jako voják nikde nevyčníval. Běhal uprostřed, plazil se uprostřed a střílel dost rovně na to, aby nedělal ostudu svým velitelům. Rozhodně se ale nevyznamenával natolik, aby ho vybrali mezi ty, kdo mi měli vběhnout první do náruče.
ξ KRÁTKÁ, ALE ZAZNAMENÁNÍξ
HODNÁ POZNÁMKA
Za ty roky jsem viděla tolik mladíků, kteří
si mysleli, že se ženou na jiné mladíky.
Ale tak to nebylo.
Hnali se ke mně.
(str. 174)
Po celý týden se Liesel nesměla za žádnou cenu přiblížit ke sklepu. To máma s tátou se postarali, aby Max dostal jíst.
„Ne, Saumensch,“ odpovídala máma pokaždé, když se Liesel nabídla. Pokaždé se našla nějaká nový výmluva. „Co kdybys udělala pro změnu něco užitečného tady? Třeba dožehlila? Myslíš, že roznášet to po městě je něco extra? Zkus si to vyžehlit!“ Když se proslavíte jízlivostí, můžete pak potajmu konat všemožné dobré věci. Zafungovalo to i teď. (str. 219)
Žádné komentáře:
Okomentovat