Vstávali jsme asi v sedm, abychom v osm mohli vyzvednout Marušku a vyrazit s ní na bleší trhy do Ředhoště. Zjistila jsem, že neumím jíst rychleji, ani když spěchám. Můžu toho leda sníst míň. Nepříjemný fakt.
Nejdřív jsme hledali místo, kde by se dalo zaparkovat. Překvapivě mělo podobný nápad docela dost lidí a trhy se rozlezly i mimo areál. Sem tam jsem viděla nějaké motověci, až jsem si říkala, že snad jsme na motoburze, ale uvnitř už to bylo jiné. Tam byly především věnce – blíží se Dušičky – košíky, kůže (brr, na ty jsem se asi dívala trochu déle, než bylo nutné), a tradičně spousta jídla. Už mě celkem začíná štvát, jak se všude cpou ty samé stánky s klobásami a sýry. Jako by nikdo neprodukoval nic jiného. Jasně, byla tam i paní s medem. Ale třeba s ořechy snad nikdo. A málem bych zapomněla, bylo tam hodně zvířátek na prodej: nějaké ty slepice, perličky (jsou to mrchy zdrhavý, nechtěj se nechat zavírat do kurníku jako slepice a radši nocují někde na kraji u plotu, kde je může něco sežrat), králíček – chudáček malý, vyplašený – a kozy. Jedna paní se nás ptala, jestli jsme tam někde neviděli, že by prodávali štěňátka, ale neviděli. A navíc se nejprve zeptala tak blbě, že jsme mysleli, že hledá svého pejska.
Nakoukli jsme do bazárku, ale po ničem jsem zase tak moc netoužila, i když to houpací křeslo vypadalo fakt dobře – tedy ne zrovna tohle konkrétní, ale doma by se mi líbilo mít houpací křeslo. Až tam uklidím a bude ho kam dát a taky se na něm bude dát houpat. Doma ho míval děda. Jako malá jsem se v něm moc ráda houpala. Bylo to takové příjemně uklidňující.
A samozřejmě se mi tam líbila čajová konvička s ptáčky. Pro konvičky a čajový porcelán mám slabost. Ale zato jsem odolala koupi lipo bonbónků za výhodnou cenu. Říkala jsem si, že je to samotný cukr, tak že bych se ho mohla vzdát, dost na tom, že jsem si v pátek koupila haribáky. A celkově teď mám takové trochu „prasečí“ dny.
Potom jsme šli ještě kus dozadu a tam se mi splnil jeden malý sen. Už od Dnů otevřených ateliérů mluvím o tom, že někde musím sehnat sladký popcorn, protože na něj mám pořád chuť. Na takový ten barevný, křupavý, co prodávají ve Žďáře nad Sázavou na nádraží, a dřív ho mívali na každé pouti. Tak tady ho opravdu měli.
Další zajímavá byla Stodola. Vlastně spíš jen jeden krámek. Venku jsem se tak nějak pohrdlivě podívala na pár klubíček. Akryl! Ani jsem původně neměla v úmyslu jít dovnitř. Ale když už jsme šli kolem podruhé, rozhodla jsem se nahlédnout. A nestačila jsem se divit. Obchůdek obsahoval několik látek, pár klubíček různé kvality i dodavatelů: Vlnikou počínaje, přes něco pro mě neznámého, až po Marlen, což mi nepřipadá špatné. Ale co mi vyrazilo dech, byly nádherné šité tašky. Dívala jsem se zvědavě i dovnitř a všechny měla krásně udělanou podšívku. To samé platilo i pro menší brašničky a kapsičky. Zvenku jsem, už jen v rychlosti, okoukla i nádherné obaly na knihy. Co všechno by se dalo šít!
Před odchodem jsme si domů pořídili zvláštní bílou orchidej se spoustou květů. Doufám, že se mi pěstování orchidejí snad konečně začne dařit. Ta v práci vypadá, že zvládla přechodné období, ačkoliv je to trochu smutné, protože ze tří zbyla jediná.
Žádné komentáře:
Okomentovat