Tak tenhle článek jsem plánovala tak dlouho, že jsem si už začala myslet, že to nedává smysl. Cca před měsícem jsem se odstěhovala z Prahy. Z Bořislavky, kde se dá krásně nastoupit na (zelené) metro A, které mě pohodlně doveze skoro až do práce (zastávka Muzeum) nebo aspoň do centra (zastávka Můstek je na Václavském náměstí). A metro jezdí do půlnoci a pak zase od pěti ráno (využila jsem, když jsme s kámoškou slavily rozlučku se svobodou, i když to bylo trochu divné, protože si Svobodu brala).
Teď bydlím ve vesnici, do které nejezdí ani autobus, ani vlak. Je tu tak pět trvale obydlených domků a do vedlejší obce (kam už autobus jezdí) to je 2,5 km pěšky. Zatím jsem si to za ten měsíc zkusila absolvovat jen jednou tam a jednou zpět. A když jsem slyšela podezřelé šustění v nedalekém keři, docela jsem se bála. Ovšem, když se ozvalo mohutné chrochro, začala jsem považovat za Bobříka odvahy to, že jsem se rozhodla jít dál a ne se otočit a hledat útočiště v nejbližší vsi (což bych bývala mohla).
Žiju teď na statku se slepicema, perličkama a kozama. Zpočátku to bylo trochu divný a děsivý. Nejvíc mě zajímalo, jak se kozám líbí hlazení. Krmení se zatím úspěšně vyhýbám. Ale je fajn vědět, že nekoušou, ani netrkaj.
Kozy na tom byly zpočátku to nejlepší, protože celé stěhování mě dost děsilo – řekněme, že to je slušný výstup z komfortní zóny být na někom závislá, zda se dostanu do práce, nebo aspoň na autobus, že mě vyzvedne, až pojedu zpátky, a taky po nějakých třech čtyřech letech přestěhovat všechny svoje věci z bytu 3+kk, kam se jich vešlo opravdu dost, i když jsme využívali jen jednu místnost, dvě skříně a zmiňovanou koupelnu a kuchyň. A proč byly kozy tak super? Protože když jsem se tu poprvé objevila, stouply si k plotu do řady, zvědavě na mě koukaly a souhlasně mečely. Za sporého osvětlení (měsíce, nebo lampy, už přesně nevím) to vypadalo, jak když se shromáždili dvořané, když si mladý král přivedl novou paní. Zdálo se, že hodnotí, jaké to se mnou bude. A připadalo mi, že se shodly, že prima.
Vlastně i tenhle článek začal tak trochu díky kozám. Jak už jsem psala, myslela jsem si, že je zbytečné ho psát, protože už nejsem ze všeho tak vyjukaná jako dřív. A když jsem šla zalívat stromky (o tom zase jindy), všimla jsem si, jak jedna koza obtěžuje druhou. Trochu mě to zarazilo, protože jsem v hlavě měla uloženou informaci (nad kterou jsem nepřemýšlela, ani ji nekontrolovala), že to hnědé je kozlík. Ale proč by se koza sápala na kozlíka? Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že písková barva je také hnědá! A tudíž to pískové s mrňavýma růžkama je vykastrovaný kozlík, kterého mám celou dobu za kozu, zatímco to menší hnědé a tvářící se trochu hloupěji (chlapi prominou) je koza.
Žádné komentáře:
Okomentovat