Na blog už jsem nepsala tak dlouho, že když na to mám konečně čas – vyhradila jsem si půlku soboty – pobíhám po domě a snažím se nenápadně něco dělat. Přesně tohle vysvětluji neznalcům prokrastinace. Nejsem líná: peru, myju nádobí, ožďubrávám kytky od starých listů, přelepím a přemáznu řeznou ranku Framykoinem, hraju si s kocourem v rámci jeho ochočování, mám v plánu si zazálohovat počítač, udělat oběd… zkrátka samé užitečné věci (zejména v porovnání s psaním blogu, z něhož členové mé domácnosti moc velký užitek mít nebudou), ale přesto vím, že zcela nezpochybnitelně prokrastinuju. Dělám kdeco, abych se nemusela postavit té těžké výzvě – zírání na prázdnou stránku.
Vlastně i tohle tlachání je tak trochu pomůcka. Kdo nepsal blog, asi nezná. Kdybych si to sama nezkusila, bylo by i pro mě těžké představit si, jak může být malíř stresovaný, když vidí bílé plátno, ví, co na něm chce mít (nebo ani to ne), ale neví, kudy a jak do toho. Podobné je to s psaním. Tak nějak matně tušíte, že chcete napsat pár zajímavých článků, o tom, co se u vás právě děje, ale otázkou je kde začít a jak to napsat, abyste řekli vše, co jste chtěli a bylo to zajímavé.
Žádné komentáře:
Okomentovat