Les Terrasses

Plán na dnešek byl: snídaně v 7, odjezd v 8 (opravdu je ta hodina potřeba), 45 minut autobusem k lanovce La Grave. Dále je možno vybrat některou z nabízených variant:

• Lanovkou do sedla Col des Ruillans (3211 m), odkud jsou výhledy na legendární horu La Meije (3983 m), čte se [la meš]. Pěšky lze jít k jezeru Lac de Puy Vachier. Trasa je odhadem na pět hodin a našlapete sto metrů dolů a dalších sto nahoru. Pro zjednodušení lze tuto verzi brát jako „lanovkou nahoru“. Pak lze navštívit ledovou jeskyni, kam je vstup 5 €, a hospodu. 
• Lanovkou vyjet do prostřední stanice Gare de Peyrou d'Amont (2416 m), dál turistickým chodníkem kolem ledovce Glacier du Rateau, až do sedla Col des Ruillans. Sestup okolo chaty Refuge Evariste Chancel (2506 m) a jezera Lac de Puy Vachier zpět na stanici lanovky. Předpokládaná doba 8 hodin, a převýšení nahoru (dolů to samé) 1050 m).
• Další variantou by mohlo být vyjet lanovkou až nahoru, sejít dolů kolem jezera, kde se prý dá vykoupat (ha ha ha), akorát tam jsou šutry a suť. Závrať byste mít neměli. 

Lanovka až nahoru stojí 20 €, včetně zpáteční cesty 23 €. Pokud chcete jet jen do střední zastávky, pak zaplatíte 14 € (v případě zpáteční 16 €). Průvodkyně všem logicky poradila, ať si koupí zpáteční, ať už pojedou, kam chtějí. Poslední lanovka jede v 16:45, my budeme mít zezdola odjezd v 17. Takže celkem máme na túru 8 hodin.

Výlet je dnes víceméně podle plánu – 45 minut autobusem do La Grave. Cestou z autobusu dělám pár snímků. 

Kaplička u křižovatky

Umělecky ztvárněná lanovka uprostřed kruháku

Proč jsou ty nejhezčí výhledy z autobusu?

Ostatní pak jedou lanovkou, ještě dostanou nějakou skupinovou slevu, i na ledovou jeskyni. A my jim zamáváme a jdeme si vlastní cestou, kterou nám poradila průvodkyně. 

Auto na parkovišti autobusu

Kabinky lanovky jsou krásně barevné. Ale vlézt by se mi do nich nechtělo ani náhodou. Zvlášť když vidím, nad jakou jedou strží. A cesta zpátky pěšky (jako v Bulharsku) v podstatě nepřipadá v úvahu. Zamáváme ostatním a jdeme si vlastní cestou, kterou nám poradila průvodkyně. 

Líbí se mi zdejší kostelík.

Ze zvyku si fotím policejní auto. Abych to vysvětlila – kdysi jsem chodila s klukem, jehož táta i brácha byli policajti a jemu dělalo radost, když jsem někde v cizině vyfotila policejní auto. Možná bych ještě pár snímků někde vyštrachala. Ostatně je to celkem zajímavé, když u nás se snaží mít auta co nejnápadnější (myslím ta s popiskama).

Ledovcová jeskyně musela být super. Škoda, že jsem tam nebyla, ale náš výlet byl taky skvělý.

Pěšky vyrážíme skrz La Grave po GR do Les Terrasses, ale nejprve si projdeme městečko La Grave. Zajímavý je kostelík a také hřbitov. 

Líbí se mi prohlížet si náhrobky na hřbitovech. Vzpomínám si, jak jsme kdysi na vysoké škole měli přednášku o Vídni a holčina, která se odtamtud vrátila z Erasmu, strávila skoro celou hodinu výkladem a promítáním fotek z různých hřbitovů. Tehdy jsme si mysleli, že je nějaká divná/narušená, ale ono se ukazuje, že kultura hřbitova vám dost poví i o kultuře národa. Jak hezké/upravené mají hroby? Cestičky? Jak se starají o kostel? Zde to bylo opravdu krásné. 

Na hrobech se nacházely kamenné destičky s různými motivy. 

A na hřbitovní zdi navíc cedule se srdíčky, jejichž význam jenom hádáme. 

Podařilo se nám podívat se i dovnitř. Podivná je kůžemi přikrytá studna (?). 

Jdeme po cestě kolem ručně malovaných tabulí s rostlinkami. Moc se mi líbí.  

A pak nás čeká již zmiňované stoupání do vsi Les Terrasses. Celou dobu se díváme na La Meije. 

Fotíme vesničku a samozřejmě tradičně lehce propadneme focení květin. Vybírání fotek na blog se následně ukáže jako docela těžká věc. Tolik krásných věcí jsem vyfotila!

Refuge de ĺ Alpe de Villar-d' Arene

Plán na dnešek je jasný: snídaně v 7, odjezd v 8, cesta autobusem do sedla Col du Lautaret a odtud pěšky traverzem k chatám, kde se potkáme s přechodářema, kratší cesta vede zase zpět do sedla, kde je botanická zahrada (tu máme v plánu), delší varianta vede k ledovcovému jezírku, kde mohou být svišti a panoramatické výhledy. Kratší cesta by měla být na čtyři hodiny a mít převýšení 400 metrů nahoru i dolů (každé zvlášť), delší je na osm hodin a nahoru se našlape 900 metrů a dolů 1500 metrů. Autobus bude v sedle a pak vyzvedne ve městě Casset ty s tou dlouhou trasou.

U snídaně okukujeme podivnou zelenou rostlinku (salát) připomínající polníček. Blanka nám říká, že to je šrucha a že jí to roste na zahradě. Má to krásně osvěžující chuť. 

Přesně podle plánu jedeme autobusem do sedla Col du Lautaret (2057 m n. m.). Ti, co se sem budou vracet, mají odjezd v 16:30, ostatní v 17 odjinud. Závistivě si prohlížím silničku vlnící se mezi kopci. To by se drandilo na motorce. Jaký krásný hladký asfalt! A kolik motorkářů tady vídáme!

Jdeme krásnou pohodlnou cestou, povídáme si a kocháme se okolní přírodou. Fascinuje nás sníh na vrcholcích hor. A pak přijde překvápko v podobě srázu na pravé straně. Nejdřív to vypadá celkem slušně, prostě cestička ve svahu – sráz nahoru i dolů, takový normální, ani mi nevadí se tam koukat. Pak je to trošku horší a už není moc příjemné se tam dívat. OK, tak se nedívám. Když ale přestane být svah směrem dolů zelený a změní se v čistě štěrkový, tedy bez čehokoliv, čeho by se dalo v případě pádu zachytit, ztuhnou mi svaly, hůř se mi dýchá i jde. Soustředím se na cestu vpřed a uvažuji, jak dlouho takhle můžu jít. Snažím se povídat si s průvodcem, abych rozptýlila své myšlenky, které mi nabízí jeden katastrofický scénář za druhým (uklouzne mi to, zakopnu, strčí do mě někdo, kdo jde proti…). 

Po nějaké době, kdy už mám taky celkem dost a přemýšlím, jestli se neotočit (ale chtěla jsem dojít aspoň k té chatě), potkáváme Evu s Májou. O kousek dál před námi se nachází vodopád tekoucí přes cestu a to už holky nedávají. Nechtějí to celé absolvovat ještě jednou. Ano, táž představa mě taky pořádně děsí. Čím dál více uvažuji o teorii horší cesty, aneb když jsem tohle všechno přežila, půjdu už dál a dál, třeba na tu delší trasu, ale hlavně už to nebudu absolvovat ještě jednou. Potíž téhle teorie spočívá v tom, že to, že jste absolvovali něco dostatečně strašlivého, ještě nutně neznamená, že to, co leží před vámi, nebude ještě horší. 

Vodopád ani zdaleka není takový problém, jak to vypadalo. Vody je málo a přes cestu teče v podstatě jen takový čůrek. Když si člověk dá pozor a Martin mu podá ruku, není zase tak potřeba se bát. Nicméně se stejně modlím, aby to už skončilo a my šli zase po krásné louce. Tak jsem si přece výlet do Francouzských Alp představovala. 

Po tomhle odporném úseku už je to ale dobré. Cesta je celkem příjemná, někdy víc do kopce, ale už žádné strašidelné hrůzy. Dokonce vidíme krávy. Všichni se je snažíme nějak hezky vyfotit. Někomu se ale stále otáčejí zadkem. Slyším jednu paní promlouvat: „Otoč sa, nebuď sviňa.“ Směju se, že není sviňa, ale kráva! Nadšení jsme i z oslíka. K našemu velkému překvapení se objeví i dva svišti. Přitažené fotky nejsou nic moc, protože sviště baví pózovat především zadkem k fotoaparátu.

U chaty Refuge de ĺ Alpe de Villar-d' Arenelovíme kešku Spartakus a přidává se k nám i ta malá od řidičů. Pak se vracíme ještě pro jednu a místo, abychom si odpočinuly a snědly svačinu, musíme dohánět skupinu, která nám již utekla. Nejhorší na tom je, že jsme kešku nenašly a není tu signál, takže nemůžeme zavolat Martinovi, jestli by na nás chvilku nepočkal. Musíme je prostě doběhnout. Čeká nás stoupání po GR 54 (značka) s odbočkou k ledovcovému jezírku (Lac du Glacier d'Arsine, 2340 metrů), ale tam my pomalejší nejdeme.

Vidíme nad údolím létat vrtulník a snažíme se ho vyfotit. Chvíli fotíme květiny a za chvíli to vypadá, že jsme v měsíční krajině. 

Jdeme kolem nějakého vápenitého jezírka. Kluci (věk 60+) ho ochutnávali.Na ceduli je Les Chalets d'Arsine (2200 m). Dochází nás přechodáři.  

Fascinují mě květy netřesku, „pampeliška“ a kostra.

Čeká nás pořádné klesání k jezírku Lac de la Douche a přes le Grand Pré do osady le Casset (1512 m). A ještě jedna kytička na závěr. Tentokrát ne divoká, ale před minimuzeem. 

Přechodáři se v autobuse přebalí = vezmou si nové/čisté věci a zbaví se nepotřebných a zase se s nimi rozloučíme.

Večer hrajeme Double a Dixit. Baví mě to. Michal nám chtěl ukázat, jak pijí Slováci. Chytil panáka do zubů a vyklopil ho do sebe. Tedy spíš to zamýšlel. V reálu byla první polovina dobrá, přesně podle očekávání, ale s druhou se spíš zakuckal a zůstala v panáku. Martin se mu smál, že takhle teda Slováci rozhodně nepijí. Výsledek byl jasný, jediný možný, musel to sám předvést. Zhostil se toho úkolu s grácií a všichni jsme mu zatleskali.

Le Grand Lac

Plán na dnešek je jednoduchý: v 7:15 snídaně formou švédského stolu. Za hodinu poté odjezd autobusu, zastávka v Carrefouru, kde si nakoupíme potřebné jídlo, a pak pojedeme autobusem do Pont de ĺ Alpe. Všichni půjdeme kolem salaší k jezeru Le Grand Lac, kde se dá plavat.   

Když pak půjdeme zase hezky dolů, budeme to mít na šest hodin s převýšením nahoru a dolů 700 metrů. Pokud bychom si chtěli dát variantu B (pro drsné hochy), bude to celkem na 8 hodin a přidáme si dalších 600 metrů nahoru a 800 dolů, protože by se lezlo ĺ Alp du Lozet do Le Monêtier les Bains přes sedlo Col du Chardonnet.

Určitě potřebujeme pohory, protože část bude po lanech či řetězech. Má být velké teplo a nebe bez mráčku. Máme si vzít dva litry pití pro každého – fascinuje mě ta péče, čekala bych, že na tohle mají dospělí lidé přijít sami a ne, že jim to bude říkat průvodkyně. Takže všechna čest, Evu jsem si za její starostlivost velmi oblíbila. Proto jsem ji také v Dixitu označila za kotvu, jako něco jistého, bezpečného, stabilního. Salaš s občerstvením je jenom v kratší verzi. 

V 17:00 by z Le Monêtier měl odjet autobus do další vesničky, kde vyzvedne v 17:30 ty, kteří šli delší verzi.

Celkově je nás 27. Průvodkyně se ptá, jestli je mezi námi nějaký doktor. Z legrace pár lidem kolem říkám, že ano, že jsem. Doktoři totiž mají na zájezdu slevu a taky určitou povinnost. Samozřejmě – dřív než by z toho mohl být průšvih – hned říkám, že jsem doktorka ekonomie. Nějaké základy první pomoci bych sice ještě vypotila, ale lépe to nechat na kvalifikovaných.

Snídaně je super. Máme raut: šunka, salám, papriky, okurka, jahodový džem, celerová pomazánka (každý den bude jiná), máslo... Při snídani se k nám nachomýtla jedna holčina s tím, že jsme jí povědomé. Ptala se, jestli jsme byly v Černé Hoře s cestovní kanceláří Mundo, nebo před dvěma roky s Alpinou v Bulharsku. Nejdřív si nevybavujeme, ale když pak za Májou přijde její přítel Kája, už si vzpomínáme lépe. Svět je malej! Před dvěma lety jsme spolu zlézaly Vichren v Bulharsku. Kdybych to měla pěkně sepsané na blogu, možná si to pamatuji lépe.

V Carrefouru okukuji vína. Z Francie by bylo hezké dovézt si víno. Ale jaké? Mají jich tu spousty. Lituji, že nemám kontakt na Martina ze cvičení , který je vinař a určitě by mi uměl poradit, po čem se mám koukat, abych si vybrala nějaké víno, které mi bude chutnat. Později mi říká, že z Francie je nejlepší vozit červená vína (obávám se, že nemám ani jediné).

Řidič v autobuse pustil Flerety, ale nebylo to moc slyšet. Stejné písničky jsem poslouchala před odjezdem: Sucho v hubě, Šak máte naleté a Kurnikšopatožtone.

Hned ze začátku jdeme kolem vodopádu. Skály jsou fantastické. Výhledy úchvatné, a to jsme ještě nikam nenastoupali.

Vodopád

Malebné údolí

S mamkou jsme lovily kešku Torrent du plan chevalier 2 pod kamenem. Dost nám pomohl fotohint, protože všude kolem byly jenom samé kameny, takže jsme ty pohory opravdu dobře využily. Další keška byla Grand Lac, kterou jsem opět našla já, ale mamka ji už taky viděla.

Trochu jsem měla obavy, jak budou vypadat ty slibované řetězy. Ukázalo se, že byly oprávněné, protože to byl opravdu hnus. Místo klasických řetězů, kterých se dá jakžtakž držet, jen ocelové lano. Kdyby vám podklouzly nohy, stejně se neudržíte, protože je to hladké a kluzké a akorát si odřete ruce. Ale co se týče místa, nebylo to tak hrozné, dalo se to lézt i bez takzvaných řetězů. Spíše než exponované místo, tam byl obtěžující rozdrolený kámen. Po tom (teď již v podstatě štěrku) vám to mohlo snadno uklouznout a kdoví kam až byste se kutáleli. Nicméně na zabití to asi nebylo. Mě navíc stresovalo, že jsme lezli kamsi nahoru a nebylo vidět, co je za hřebenem. Nerada bych se dočkala překvapení v podobě strmého srázu dolů a stejných řetězů.

V duchu jsem vyjmenovala spoustu sprostých slov, dokonce i takových, která nepoužívám a nemám ráda, když je říká někdo jiný, ale za mnou byla strž, lano klouzalo a cpali se k nám nějací Francouzi či Italové. Už jsem si v angličtině chystala větičku, že mají zachovávat big distance. Pořádala jsem našeho průvodce Martina, aby na nás počkal, kdybych potřebovala podat ruku nebo uklidnit. Ale zvládla jsem to. On mě přitom vyfotil.

Později jsem se dozvěděla, že i jiní lidé na zájezdu mají problém s výškou, závratí nebo lanovkama. Zajímavé je, jak to každý máme trochu jinak. Mě vysloveně otravovali lidi. Kdybych tam byla sama, asi bych taky nebyla právě šťastná, ale možná by to bylo lepší. Naopak Eva by byla radši, kdyby tam byl někdo s ní. Jak tam byla sama, byla z toho tak frustrovaná, že se dokonce rozbrečela. Když se později uklidnila, zvládla to taky vylézt. Někdo se mě pak myslím ptal, jestli to bylo v pohodě. Na rovinu jsem řekla, že to tedy rozhodně nebylo.

Naštěstí mi Martin řekl, že nahoře je rovinka, plácek, žádné srázy a že už vidí jezero. Jupí. Chvilka klidu. Le Grand Lac se nachází ve výšce 2282 m n. m. Ještě polezeme asi dvě stě metrů nahoru. Zjistila jsem, že tu není signál. Jelikož to bylo poprvé, dost mě to překvapilo. Myslela jsem, že dnes už je skoro všude (v Praze ho chtějí zavést i do metra, takže bude i pod zemí). Dokonce mě to trochu znervóznilo.

Jezero je krásné, ale na koupání není, ani když máte chuť machrovat. Někdo do něj prý vlezl, já se spokojím se špičkami u nohou. Brrr, jako jehličky.

Mamka mě pobaví svou hláškou: „Když nás nechaj na svobodě, tak to je hotov. Nepřídeme domů o půlnoci.“ Neustále totiž fotíme kytky, a taky sebe na sněhu. Kytky najdete v dalším článku Trocha rostlinek.

Jako další lovíme kešku v sedle Clos de L'ane, která se nachází v 2440 m n. m. Na rozcestníku je jakýsi štítek Tour de Thabor. Do ĺ Alp du Lauzet by to měly být tři kilometry a měly bychom tam být za 45 minut (dle rozcestníku). Ještě cestou ulovíme další dvě kešky: v ĺ Alp du Lauzet a Le Melpin. Ve Francii mají podivný zvyk používat místo plastových krabiček skleničky. Možná že to vypadá ekologičtěji, ale je to příšernost. Sklenička ukrytá pod kamenem logicky moc dlouho nevydrží vcelku. A kdo se pak má hrabat v těch střepech?

V žádné salaši jsme občerstvení neviděly, a pokud vím, tak ani nikdo jiný. Zato dole pod kopcem jsme našli hospodu, kde jsme si dali nějaké místní točené pivo. Mají tu i 

Pilsner Urquell a chtějí za něj 3,20 € 

Autobusem se svezeme do městečka Le Monêtier, kde uděláme pár fotek. Při bloumání městem náhodou zajdeme i k termálům, kam se chystáme ve středu.

Trocha rostlinek

Protože jsem se v červenci zabývala kreslením květin a myslela jsem si, že se k tomu možná ještě někdy vrátím, rozhodla jsem si pár zajímavých nebo jenom hezkých vyfotografovat. Co na tom, že rostou třeba i u nás v Čechách?