Čajomír

Čajomír fest je největší čajovnou pod širým nebem v Evropě, která představuje komunitu profesionálů i laiků – čajoven, čajových mistrů, dovozců, keramiků, umělců a milců, kterým je inspirací k tvorbě a životu nápoj s názvem čaj.V neděli 21. srpna od svítání do úsvitu se na magickém Vyšehradě uskutečnil 8. ročník mezinárodního festivalu čajového umění Čajomír fest 2016.

Sotva jsem se dozvěděla, že v Praze bude v neděli mezinárodní festival čajového umění, rozhodla jsem se, že se na něj chci podívat. V Brně jsem kdysi byla na Dnech čaje a keramiky a bylo to hezké. V nabídce na Čajomírfest 2016 byly tři druhy lístků: za 350 Kč se vším všudy, 150 Kč na degustační pásk,u s níž jsou ochutnávky v degustační zóně a možnost hodnocení čajoven a čajových mistrů a lístek za 50 Kč, při němž dostanete jenom welcome drink. Protože ten prostřední už byl vyprodaný, koupila jsem si ten nejlevnější. A nakonec jsem taky nepřišla tak zkrátka. I když welcome drink bylo něco strašlivě hnusného, co snad ani nemohl být čaj.

Na Vyšehrad jsem vyrazila metrem Céčkem. Áčko znám dobře a konečně už jsem se naučila, že přestup na Béčko je na Můstku a na Céčko až na Muzeu, takže dneska už to bylo v pohodě a šla jsem relativně na jistotu. Protože jezdím z Dejvic, měla jsem před sebou krásnou chvilku na pletení nového šátku od Stephena Westa. Tedy nového pro mě, Vlněné sestry ho už pletly dávno. Pokud vás to zajímá, jedná se o Daybreak a pořídila jsem si ho minulý čtvrtek. (Můžete juknout na můj článek Daybreak začínáme).

Když jsem vystoupila na Vyšehradě, na chvilku jsem zaváhala kudy kam. Nejspíš rovně přímo za nosem, aspoň tak mi to připadalo podle Steet View, na které jsem se koukla doma na internetu. Ale když jsem před sebou uviděla týpka s dredama a batohem, měla jsem jasno. Ten nemůže jít nikam jinam. Přifařila jsem se k němu, potykala mu a optala se, jestli jde na Vyšehrad. Šel a hned mi ukázal směrovky, které byly v podstatě všude. No jo, nevšimla jsem si, ale tak šli jsme spolu a povídali si. 

Míra dřív dělal v Brně v čajovně… už nevím v které, ale hned jsme si začali vyprávět o těch, které jsem znala a už tam třeba nejsou. Jako Bylinkárna Naturalis, která byla svým sortimentem skutečně zajímavá. Přiznala jsem se, že moc neholduju těm, kde se nabízí vodní dýmka nebo káva, že to podle mě nejsou tak docela čajovny a leckdy tam ta čajová kultura není tak úplně super. I když třeba Veselou čajovnu mám ráda, Starý dvůr je pro mě mnohem lepší. On zase vychvaloval Skleněnou louku, tak to jsem hned opravila, že tu mám taky ve svých velice oblíbených. Skleněnka byla první, tou jsem začala svou „čajovou kariéru“. Tam jsem ochutnala kombuchu, v Modré čajovně zase Tádžmahal… v družném hovoru jsme vstoupily do areálu, rozhlíželi se po stáncích kolem a hledali nějaký začátek. Pak Míra podotkl, že je divné, že po nás nikdo nechtěl vstupenku. Mrkla jsem na nás a prohlásila, že to nebylo potřeba, že na nás je vidět, že lístek máme: on má dredy, já „čajový“ svetr, evidentně typičtí návštěvníci čajového festivalu. A takoví nechodí načerno.

Jen krátkou odbočku k čajovému svetru: to bylo tak, když jsem nechávala lidi na cvičeních, která jsem vedla, hádat, jestli mám ráda kávu nebo čaj, snad sto procent dotázaných uhodlo, že čaj. Nechápala jsem, jak je to možné, tak jsem se zeptala podle čeho tak soudili. V odpověď se mi mimo jiné dostalo, že můj oranžový pletený svetr odpovídá looku čajovníků, nebo nějakých alternativců. Takže sice pořád moc nevím proč, ale když tak působí, připadal mi jako vhodný kandidát do dnešního potenciálně hodně deštivého dne spolu se zelenýma sportovníma kalhotama, ve kterých jsem byla párkrát v Bulharsku a začaly mě bavit svou příjemnou pohodlností a poddajností. To pro případ, že by došlo na cvičení jógy nebo něco podobného.

Protože ráno bylo opravdu dost nechutně deštivé, rozhodla jsem se oželet přednášku Petra Fridricha Jóga smíchu a doufala jsem, že snad byla hodně podobná té, na níž jsem už byla od Cesty úspěšných. Boj se samurajskými meči mě nenadchl, i když jsem se na něj původně těšila. Tak nějak mě iritovalo, že z předvádějících je jeden evidentně mistr a druhý mu slouží jako „fackovací“ panák. Uspokojilo by mě, kdybys si to občas prohodili. Když s ním takto stále „vytíral podlahu“, usoudila jsem, že se na to dívat nechci a šla jsem k jiným skupinkám lidí.

Pocit, že jsem tu tak trochu bezprizorní, mě rychle opustil, když mě partička sedící na dece na zemi přizvala, ať se k nim posadím. Zpívali jakési mantry nebo krišňácké písně a hezky se to poslouchalo. Udělala jsem si fotku Vyšehradu, který se takhle z podhledu jevil monumentálním. Když skončila písnička, s úsměvem jsem se rozloučila a šla zkoumat, co je tu dalšího zajímavého.

Okouzlila mě paní z teepee, která mi připomínala něco mezi vílou a indiánkou. Pohybovala se s okouzlující lehkostí a na všechny strany zářil její úsměv a rošťáckost z očí. Škoda, že jsem s ní aspoň trochu nepromluvila.

Pak už jsem se téměř až do konce zasekla na čajové „tržnici“, kde byla spousta malých stánků s prodávajícími ochotnými si i dlouho povídat. Čehož jsem využila, a tak nakonec přišla o všechny předváděné tance, ale aspoň jsem se něco dozvěděla, slyšela kousek hry na didgeridoo, australský hudební nástroj. Až doma jsem zjistila, že někde byla dílna poezie haiku. To jsou krátké básničky, které se mi líbí tím, že leckdy obsahují překvapivou pointu. Pár jsem jich taky zkusila vymyslet, ale patří spíš k popisu obrázku, který byste si měli představit. Zpaměti znám jen:

Na květy hagi

zavanul pšouk panského koně.

Ale našla jsem hezčí:

Jak pestří ptáci

snesly se do korun

stromů - květy