Omalovánky pro dospělé

Nový trend, posedlost nebo mánie… nazvěte si to, jak chcete, ale nemůžete popřít, že omalovánky právě frčí. Najdete je v každém knihkupectví a je jich tak nepřeberné množství, že si stěží dokážete vybrat. Ani když víte, jestli máte chuť patlat se s mandalami, zvířátky, nebo rostlinami, nemáte ještě vyhráno. Pojďme se podívat, co všechno je k mání…

Odkud se to vzalo? Domnívám se, že velký boom omalovánek pochází z předešlého velkého Zentanglového boomu. Jak možná víte, sama se kresbou Zentanglu zabývám už rok. Tady http://angelikytvorba.blogspot.cz/2015/05/zentangle.html najdete rozcestník k mým článkům o Zentanglu a můžete si prohlédnout moje obrázky. Některé plánuji umístit i na Fler, ale dosud jsem se k tomu nedostala.

Co je na tom tak úžasného? Vlastně nic. Stejně jako na Zentanglu. Žádná velká převratná myšlenka a přece... Podstatou kreslení Zentanglu je stejně jako u prostého vymalovávání mandal, že se musíte soustředit na to, co děláte. Pečlivě vybarvujete jednotlivá malá místečka, kocháte se barevným výsledkem a jste plně soustředění... pak dosahujete relaxace. Vtip je v naprosté soustředěnosti. Odborně se tomu říká stav „flow“ (z anglického proudění, tok). Pojem vymyslel psycholog Mihaly Csikszentmihalyi a znamená naprosté ponoření do pocitů soustředěnosti, nadšení a úspěchu. Dělat můžete cokoliv: štípat dříví, mýt nádobí, plést... u posledního bodu bych se ráda zastavila, protože tam to nejlépe funguje mně. Při pletení náročnějších vzorů, kdy musíte počítat, případně si i bokem dělat poznámky, jste opravdu naprosto soustředění právě do této činnosti. A zrovna tak je to s psaním blogu. Leckdy jsem natolik ponořená do tvorby nějakého článku, že bych se zapomněla i najíst.

Pokud chcete stavu flow dosáhnout, jak na to? 

• Dělejte aktivně (sledování televize obvykle nefunguje) 
• něco s jasně definovaným souborem cílů a pokroku, to dodává směr a strukturu úkolu (z toho logicky plyne, že nás nejasné úkoly frustrují). 
• Je třeba, aby úkoly měly jasnou a okamžitou zpětnou vazbu, jak vám každý potvrdí, když vidíte pokrok, cítíte se uspokojeni. Proto ve vás flow může vyvolávat třeba i úklid, nebo praní a žehlení, kdy se z hromádky prádla vytvoří úhledně vyžehlené komínky. Poslední podmínkou je, že věříte, že máte schopnosti na dokončení úkolu. Další detaily si můžete přečíst například na Wikipedii v článku Flow.

Tak teď už víte, proč se dospělí pouští do omalovávání obrázků jako malé děti a ve velkém – všichni jsme příliš stresovaní a sami se stresujeme řešením maličkostí (když nejde o život, jde o...), takže trocha flow a relaxace (zapomnění na okolní svět a problémy) nám rozhodně prospěje.

A co najdete na trhu? Jen rychlá rešerše.

101 mandal pro krásný den	87 Kč
Antistresové omalovánky - inspirativní zenové mandaly	134 Kč
Antistresové omalovánky - kouzelné zahrady	134 Kč
Antistresové omalovánky - kreativní vnímání	134 Kč
Antistresové omalovánky - uklidňující kruhy	134 Kč
Antistresové omalovánky pro dospělé (První česká kniha omalovánek pro dospělé)	172 Kč
Antistresové omalovánky s pastelkami-set (2x omalovánky + pastelky)	334 Kč
Antistresové omalovánky: Květiny	167 Kč
Antistresové omalovánky: Mandaly	167 Kč
Čarovný les - antistresové omalovánky	177 Kč
Etnomalovánky - Omalovánky pro dospělé inspirované populárním uměním mehndi a paisley designem	143 Kč
Hravá geometrie	159 Kč
Indická inspirace	159 Kč
Indická inspirace	140 Kč
Klasické relaxační omalovánky - Nádherné obrázky s klasickými vzory určené k vybarvení	112 Kč
Klidná hra barev	140 Kč
Kreativní terapeutické omalovánky	280 Kč
Květiny - 70 Antistresových omalovánek	177 Kč
Kvety 70 antistresových vymaľovaniek	213 Kč
Magické MANDALY - Relaxační omalovánky pro dospělé	70 Kč
Magické obrázky	149 Kč
Meditační omalovánky - Krásné obrázky, s kterými odplují všechny Vaše starosti	112 Kč
Nejúžasnější stavby světa	149 Kč
Orientální vzory - 70 Antistresových omalovánek	177 Kč
Proměny zvířat - antistresové omalovánky	177 Kč
Relaxační omalovánky pro dospělé (perforované, lze vytrhávat a zarámovat)	84 Kč
Relaxační omalovánky s přírodními motivy	112 Kč
Secese - Secesní omalovánky pro dospělé	117 Kč
SECESE ARTDECO - Antistresové omalovánky pro dospělé	160 Kč
Secret Garden	290 Kč
Tajná zahrada	209 Kč
Tajná zahrada - pastelkou proti stresu	222 Kč
TOPP Relaxační omalovánky (Susanne Kuhlendahl, Tobias Thies)	169 Kč
TOPP Relaxační omalovánky (Ursula Schwab)	169 Kč
Začarovaný les	376 Kč
Zahrada snů	149 Kč
Zenová zahrada	149 Kč

 

O přínosu omalovánek psala Barbora Šťastná v článku Chvála omalovánek.

P. S.: Za kvalitu tabulky se omlouvám, na blogu je to trochu obtížnější, proto jsem musela vynechat i autory a nakladatelství, z něhož mám ceny (platí obvykle na e-shopu, v kamenné prodejně jsou knihy někdy i výrazně dražší).

Vánoční výstava betlémů ve Valdštejnském paláci

Betlém z nažehlovacích korálků, autorkou Lída Kačenková

Papírový betlém

Poslední dobou mám s termíny nějak potíže. Všude se dostanu na poslední chvíli, nebo to musím dokonce oželet. Taky proto jsem si do předsevzetí (ještě jsem vám o nich nepsala, že? A to už máme první lednový týden za sebou) dala „zmáknout time management“. Myslím, že jsem v téhle oblasti už celkem znalá, vyzkoušela jsem lecjakou metodu, některé s větším či menším úspěchem používám, ale stále nejsem spokojená. Postupem času jsem dospěla k dvě obecným pravdám. Jedna už je poměrně známá, totiž že lidé často a rádi učí to, v čem by se sami chtěli zlepši a v čem vnímají svoje mezery. A pozor, já bych k tomu ráda ještě doplnila, že to neznamená, že to neumí, jak se občas říká. Totiž, někdy možná ano. Fakt dobrý ajťák asi raději půjde do praxe, než aby učil na škole, protože to mu přinese mnohem méně peněz. Na druhou stranu existují i tací. Ale zase tu je druhá věc (ta moje obecná pravda), že to, že se v něčem chci zlepšovat, může znamenat, že už jsem nadprůměrná, ale že mám mnohem vyšší kritéria úspěšnosti a chci být ještě lepší. Přirovnala bych to třeba k pečení bábovky. Můžete upéct jednu, zdrcne se vám, a tak se na to vykašlete a už nikdy bábovku péct nebudete (se zdůvodněním, že je to blbá buchta), může se vám hned napoprvé podařit, tak si recept necháte a budete dělat pořád tu samou (ta je přece tak dobrá. Nejlepší jakou znáte... taky znáte jen tu jedinou!). A pak tu může být někdo, kdo dělá pořád bábovky. Každý týden jinou, už má sepsanou vlastní kuchařku padesáti druhů bábovek a furt je dělá dál a dál. A pořád se je učí. A to by mohl být náš člověk. Možná že nemá jeden konkrétní recept zmáknutý dokonale, ale na druhou stranu možná bude vědět o tisíci a jednom důvodu, proč se právě vaše bábovka nepovedla a bude vám umět poradit, jak to udělat příště lépe.

Vyřezávaný dřevěný betlém z Německa

No, to jsem si udělala drobnou odbočku na téma není všechno zlato, co se třpytí, nebo to, že hledám, neznamená, že jsem již nenalezl. Vlastně ten citát byl opačně, když hledám, znamená to, že jsem již nalezl, ale to sem teď nepatří. Chtěla jsem psát o tom, že jsem si vyhlédla dvě výstavy betlémů a stihla jen jednu. V sobotu jsem totiž byla trochu zaneprázdněná praním a přípravou oběda a pak už se mi nechtělo hnát kamsi dvacet dvojkou. Ale možná by za to ten betlém v nadživotní velikosti u kapucínů na Hradčanech stál. Vánoční výstava betlémů ve Valdštejnském paláci končila dnes a za moc nestála. Tedy betlémy byly pěkné, jak můžete vidět na fotkách, a opravdu byly ze skla, korálků, šustí, keramiky, dřeva, papíru, mastku (z Keni) a některé se dokonce hýbaly, ale byla jich jenom jedna místnůstka a na můj vkus jich tam bylo málo. Nebo to bylo tím, že prostorám chyběla vánoční atmosféra?

Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem si předtím došla prohlédnout Senát, který mě okouzlil svou nádhernou výzdobou. A vstupné zdarma taky není k zahození, ale o tom zase příště.

Frýdlantský betlém

Betlém ze šustí Jany Mikovcové

Betlém Františka Filipovského z Dolního Lázu u Příbrami

Přírodní vyřezávaný betlém z Frendštátu pod Radhoštěm

Keramický betlém Jany Dlouhé

Křivoklátský betlém Františka Müllera

Jana Mikovcová, betlém ze slámy

Keramický betlém Marie Dočekalové

Perníkový betlém Jana Knotka

Královský betlém Jarmily Haldové

Závěsný betlém Miroslava Dandy

Spisovatelský blok

Proč vždycky, když si člověk zapne počítač s tím, že jde psát, dostane blok? V hlavě pusto prázdno. Vymeteno. Jako by neexistovala žádná slova. Zírá tupě na prázdný dokument a neví, co si s ním počít. 

To když před sebe položíte čisté stránky papíru, vsadím se, že vás něco napadne. Něco s nimi uděláte. Popíšete, pomalujete. Zakreslíte tabulky, grafy. Mentální mapy? Zaručeně dostanete nápad, co na ně napsat. 

Potíž je, že když se tedy pustíte do papírového tvoření, protože to vám jednoznačně svědčí více, musíte si pak najít ještě další čas, abyste to přepsali. A k tomu už obvykle bohužel nedojde. Nebo až zákeřně po termínu, kdy už téměř nemá smysl o dané věci psát...

Jak souvisí počasí s pletením?

Možná to nebyl úplně nejlepší nápad začít na silvestr plést nový šátek. Nebo jsem měla zvolit jiný než od Sylvie McFadden. Ani tak nemyslím kvůli tomu, že jich už mám začatých a upletených dost (ne ovšem od ní), jako spíš kvůli tomu názvu. Waiting For Rain. Už dva dny nám v Praze prší.

Asi začnu raději plést Waiting For Snow od Stacy Ziegler.

Předsevzetí

Na začátek měsíce

projasněte své líce.

„Fejetony pro čtenáře“

píšu si dnes do diáře

coby nové předsevzetí.

Jenomže čas strašně letí,

a tak někdy bude jen

historka, jíž se zasmějem.

Kam patří Nový rok?

Miluju ty roky, které začínají pondělkem. Nevím, co mě na nich tak fascinuje a proč mi připadají tak báječné, ale připadají. Možná na tom má svůj podíl i to, že člověk nemusí hloubat, jestli se jedná o první týden nového roku, nebo je to poslední týden minulého roku. Mimochodem, víte, jak to poznáte? 

Odpověď, že podle kalendáře, není úplně správná. Ano, teoreticky to tak může být, ale taky nemusí. V různých zemích to mají různě. A teď nemám na mysli země, které mají jiný kalendář, například čínský nový rok začne až v pátek 16. února 2018. Pokud vás zajímá něco o náladě tohoto roku z astrologického hlediska, můžete se na to podívat např. zde. Nebo si vygooglete, co znamená rok ve znamení Psa.

Jednou jsme takhle seděli v hospodě a kámoška nám řekla, že má volný asi třicátý víkend. To jsme jí hned odpověděli, že to je sice pěkné, ale my nevíme, který to je. Jednak se to v některých kalendářích či diářích nepíše (taky řešení, když se nechcete splést), a jednak to každý může mít jinak. A když jsme se podívali blíže, zjistili jsme, že jo. Někde se totiž za první týden nového roku počítá ten týden, kde je prvního ledna. Což zní celkem logicky. Že by první leden asi neměl být v posledním týdnu starého roku. 

Na druhou stranu logicky zní i to, že by týden měl být přiřazen k tomu roku, v němž má většinu dní (tedy nejméně čtyři). Letos je to jednoduché a všichni bychom měli mít diáře stejně, když bylo 1. 1. v pondělí!

Angeliky vánoční deník (2017), 5. část

So 30. 12.

Závěr letošního roku je nějaký divný. Venku je celkem teplo, teď ve 13:15 zrovna 2°C, sníh žádný, sem tam svítí slunce, většinu dní je tma, že by bylo potřeba svítit kvůli čtení málem celý den. V televizi není vůbec nic a čas utíká strašně rychle. Nebo za to může nereálný odhad potřeby času na jednotlivé věci? 

Myslela jsem si, že si nastuduji knihu o astrologii, upletu jedny ponožky, nebo alespoň tu zákeřnou část (patu), dokončím jeden šátek (zase tak moc mi toho nezbývá), zkouknu spoustu pohádek (ve skutečnosti jich zase tak moc není. Nechápu, proč každý den nedávají jednu pohádku z každého z předcházejícího roku. Vždyť, kdybych to vzala od roku 2010, tak to je cca 7 relativně nových pohádek na každý den v týdnu!) 

Stručný seznam českých pohádek promítaných o Vánocích najdete zde.

Tak se zase babrám s něčím jiným, než s čím jsem chtěla. Místo abych psala o výstavě panenek, nervózních stromů, Norsku a Rumunsku, píšu si seznam pohádek...

Pak jsem si pustila pohádku z roku 1993 O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli (36 %). Režíroval ji Vladimír Drha. Na starobylém hradě žije krásná panna (Jitka Ježková) se svým otcem (Jiří Zahajský) a odmítá všechny nápadníky. Pak jednou přislíbí otci, že si vezme vítěze turnajového klání s podmínkou, že místo v brnění bude bojovat ve lněné košili. Strach a Láska napovídají rytířům, zda na tuto podmínku přistoupit nebo ne. Myslím, že jedna hvězdička celkem stačí. I kvůli častému zpívání, ale ne právě povedených textů. 

Mnohem lepší byl další pořad, na který jsem se dívala. „Jsou nejoblíbenějšími domácími mazlíčky na světě. Často vypadají jako neforemné chlupaté koule... nevycvičitelné lenivé koule...“ Dokument BBC Tajný život koček (****) z roku 2016 byl hezký a poučný zároveň. Dozvěděla jsem se hned několik nových věcí o kočkách. Třeba že olizováním se mezi matkou a kotětem vytváří pouto. Kočka lízáním koťata nejen čistí, ale zároveň jim pročesává srst. Kočičí jazyk je drsný jako brusný papír, protože na něm má stovky drobných papil.

Kočky tráví péčí o svou srst šestinu svého života. Umí tedy ocenit, když jim poskytujeme stejnou péči. Když hladíme kočku, připomínáme jí dobu, kdy byla ještě kotě a starala se o ni maminka, upevňujeme tím náš vztah. Když chováme (na klíně) kočku uvolňuje se nám nějaký hormon (nepoznamenala jsem si jaký), zpomaluje se srdeční činnost a klesá krevní tlak. Pokud chováte kočku (myšleno doma), máte údajně o třetinu menší pravděpodobnost že budete trpět srdeční chorobou. (Zajímalo by mě, z jakého vědeckého zdroje se vychází, ale celkem bych tomu věřila.)

Kočičí čich je 30x silnější než náš. 

Kdybychom měli oči jako kočka, byly by velikosti pingpongových míčků. Kočky vidí perfektně do dálky, ale na blízko je pro ně přijatelné zaostřit leda na 30 centimetrů.  Naše oči by musely být 6x citlivější, abychom za šera viděli tak dobře jako kočky. Nepoznají od sebe červenou a zelenou, ale zato vidí ultrafialové záření, což je výhodné, protože některá zvířata nechávají ve své moči stopy ultrafialového záření. 

Přímý oční kontakt vnímají kočky jako ohrožení. Mnohem přátelštější je, když na svou kočku pomalu přimhouříte oči. Můžete to zkusit i na nějakou cizí, třeba vám to oplatí.

Kotě se rodí úplně hluché, uši se mu otevírají zhruba po dvou týdnech. Kočky mají mnoho ušních svalů, jestli si to dobře pamatuju, tak 24, takže mohou hýbat každým uchem zvlášť. Naše kočka to občas dělá a je to ohromná legrace.

Když si pořizujete kotě, je dobré, aby mělo už mezi druhým a sedmým týdnem kontakt s lidmi. Jinak by z něho mohlo být divoké kotě. Už osmitýdenní koťata trénují základy lovu. 

Váhám, jestli se večer budu dívat opět na detektivku od Agathy Christie nebo na pohádku Čert ví proč. Při pohádkách se líp plete, i když teď mám mnohem jednodušší vzor. 

Ve skutečnosti by bylo nejlepší, kdybych našla připravenou fotografii a konečně vytvořila PF pro příští rok. A taky napsala pár článků na blog a protrénovala svou angličtinu na Duolingu. Za celé Vánoce jsem na ni ani nesáhla. A to jsem si myslela, jak budu pracovat každý den.

Ne 31. 12.
Během dne jsem pletla, dívala se na Zimní příběh (***), který jsme si nahráli někdy dříve. Film to byl celkem pěkný. Řekla bych, že mnohem lepší než spousta těch, které mají tři hvězdičky, na druhou stranu potenciál mystična, cestování v čase a efektů s létajícím koněm dostatečně nevyužil. Takže z něj vyplynulo trochu i zklamání. A co si budeme povídat, konec nebyl úplně happy endový. Tak nějak divně rozpolceně napůl. Snímek byl natočen na motivy knihy Marka Helprina „Winter's Tale“ z roku 1983. Na ČSFD má 60 %. Hlavní postavu Petra Lake zahrál Colin Farrell. Okouzlující je především Jessica Brown Findlay coby Beverly.

Silvestr trávím doma, piju víno, dívám se z okna na ohňostroje, sledujeme pořady v televizi, nejdřív Tvoje tvář má známý hlas – to nejlepší! (dosud jsem neviděla a celkem se mi to líbilo) a pak Všechnopárty Karla Šípa, kde má právě Jaroslava Duška, potom Ivana Trojana a na závěr Jiřího Mádla. Všichni tři byli zajímaví a byla to i trochu legrace. 

Spát jdeme o půl druhé ráno. Říkám si, že by mohlo být zajímavé, podívat se někdy, jak jsem trávila minulé silvestry. Vzpomínám si, že jeden z prvních  (ještě jako malá holka), kdy jsem byla vzhůru snad až do půlnoci, jsem četla nějakou knihu, kterou jsem dostala k Vánocům. Líbila se mi. A připadalo mi kouzelné takhle trávit silvestra. Dneska mi připadá zajímavé, že si to pamatuji líp, než některé hromadné oslavy, které mi později připadaly „záživnější“. Proč jen má člověk pořád pocit, že mu něco utíká?

PF 2018

P. S.: Pro ty, kteří mě tak dobře neznají, aby věděli, že moje PF má vždy nějaký skrytý smysl. Tahle stavba už nestojí. Vyfotila jsem se tam letos v červnu. Světlo nebylo ideální, okolí taky ne... ale kdybych to neudělala, litovala bych. Je to v České republice a kde vám může napovědět stavba vzadu.

Angeliky vánoční deník (2017), 4. část

Čt 28. 12.

Na sobotu slibovali sníh. Je čtvrtek a už chumelí! Kočka přišla celá mokrá. Vypadala jako ježek.

Snídám celozrnný rohlík s máslem a medem a černý čaj Christmas House od Basiluru, který obsahuje bílou a červenou chrpu, vanilkové, citronové a pomerančové aroma a je tím pádem krásně vánoční a chutný. 

Dokud bude stromek, budou Vánoce. A to bude nejmíň do půlky února. :-) Dopoledne tedy pro jistotu (a vánoční atmosféru) zapaluji františka (rozhodně s malým F). Koupila jsem je na poslední chvíli v květince, když jsem se chvilku toulala před Semaforem, než začne Tiše a ochotně. Příslušný článek najdete zde. Ale stejně jsem ještě jedny měla doma. Nechala jsem se zlákat tím, že se jedná o českou firmu. A po dnešku mohu říct, že voní slabě, ale ne málo. Koupila jsem je za pětadvacet korun, v balení jich bylo pět a výrobcem je Zuzana Weberová – JVF, 267 18 Karlštejn 208, web: frantisky.com, ale stránky nevypadají moc aktuálně ani užitečně.

Odpoledne zkusím pro porovnání zapálit Matějovy vonné františky. Ty jsou rozhodně známější. Byly v Toulavé kameře (můžete si pustit zde), najdete o nich zmínku na webu Místní akční skupiny Rakovnicko zde, na stránkách rozhlas.cz, nebo o nich píše rakovnicko.info či paní Medusa na Fleru, kterou není nikdo jiný než Simona Anna Matějková, manželka Pavla Matějky, který voňavou nádheru vyrábí.

Možná že jsem se s tou paní osobně setkala v roce 2014 na řemeslných trzích. Nebo jejich františky prodával někdo jiný. O výrobě jsem napsala pár vět v posledním odstavci tohoto článku: Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě. Možná že jsou to ty trhy, kde jsem se poprvé setkala s kolovrátkem. A začala po něm tolik toužit...

Celý den je tma a moc nesněží, spíš to postupně přejde v déšť. Vypadá to přesně na zimní den lákající k zalezení do postele a četbě. 

Když zkusím pohádku O zapomnětlivém černokněžníkovi (*) od Bočana z roku 1991, dlouho nevydržím a brzy to vypnu. Věc, kterou obvykle nedělám. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy vypnula film bez dokoukání. Ale tohle byla tak nebetyčná krávovina! A přitom to má na ČSFD 48 %. Dala bych maximálně 20 % a to jen proto, že to má aspoň nějaký náznak děje. Za vše snad stačí ocitovat text distributora a pak trávit čas čímkoliv užitečnějším (i koukání do stropu se počítá!).

„Moderní pohádka, která spojuje pohádkové prvky se současnou životní realitou a je zároveň i filmem o filmu. Děj se odehrává v barrandovském studiu. Devítiletá Maruška čte ve škole slohovou práci o tom, jak byla se třídou na exkurzi ve filmových ateliérech a jak se tam setkala s opravdovským černokněžníkem, který byl ovšem hrozně zapomnětlivý. Ona a její kamarád Honzík dostali do rukou jeho kouzelnou kouli, kvůli níž se stalo plno neuvěřitelných věcí...“ Až k té kouli jsem se nedostala, ale nevypadalo to na zlepšení snímku.

Hned po obědě jsem se chvíli pokoušela o naučení nové techniky pletení, ale moc mi to nešlo. Další bláznivý film byl Pan Popper a jeho tučňáci (****). Stejně jako vždy na mě byl na mě Jim Carrey trochu moc šílený. Ve filmu hraje úspěšného newyorského realitního makléře, který skupuje budovy, bourá je a staví místo nich nové. (To mi trochu připomíná film Pretty Woman, kde Richard Gere dělá v podstatě totéž.) Je rozvedený, má dvě děti a právě mu zemřel otec, s nímž měl komplikovaný vztah, protože ho moc nevídal. A otec mu zanechal jenom jedinou věc. Tučňáka, který panu Popperovi právě přišel poštou. Má to jeden háček, je živý. 

Když se ho snaží vrátit, nebo spíš přesvědčit odesilatele, aby mu poslal prázdnou bednu, že pošle tučňáka zpátky. Ten mu moc nerozumí. A když pak Jim Carrey říká, že už mu to opakoval pětkrát, že chce tučňáka poslat zpátky, dopadne to trochu jinak. Dostane pět dalších tučňáků. Přijdou za ním pak obě děti s manželkou a on jim namluví, že tučňáci jsou dárek pro syna. A jak se tučňáci jmenují? Přece podle svých nejvýraznějších vlastností: Hlučoun, Hryzoun, Kapitán, Pitoma, Miláček a Smraďoch. 

Málem bych zapomněla, film má na ČSFD 61 %.  Filmová adaptace vznikla volně podle dětské knihy Richarda a Florence Atwaterových Mr Popper's Penguins z roku 1938. K zajímavostem patří, že skuteční tučňáci byli použiti jen pro určité scény, z nichž se většina odehrávala v chlazených prostorech. Vtipný byl závěr, že při natáčení nebyl zraněn žádný z tučňáků. Na druhou stranu byl Jim Carry pokousán. Ale zasloužil si to. (To tam řekli, ne že bych si to myslela já!)

Ke svačině jsem si smlsla (opět k horkému čaji) nějaké to vánoční cukroví. Ani nevím, jestli jsem vám už říkala, že jsme letos dělali čtyři druhy: moje nejmilejší jsou medvědí packy/tlapky, pak vanilkové rohlíčky, linecké a perníčky a ještě nepečené koule.

Večer jsem pak úplně zapomněla na animovanou Krásku a zvíře a přemýšlela, co budu plést na Nový rok jako KAL s Radkou (Upletusi). Po zeleninovém salátu jsem se s vervou pustila do psaní na blog a těšila se na detektivku Rozbité zrcadlo (****) dle Agathy Christie. Na ČSFD to má 75 %, tak to snad bude dobrý.

Večer jsem si udělala další basilurácký čaj, tentokrát ten, který jsem od Ježíška dostala já: Frosty Evening, černý čaj FBOP, meruňka, pomerančová kůra, měsíček, pomerančové a mandarinkové aroma. Tak překrásně voní!

P. S.: Detektivka byla super, i když se mi vraha nepodařilo odhalit. Vlastně jednoho ano. Film začíná jako černobílý snímek (přiznávám, že jsem se trochu lekla), kde je nějakým komisařem vyšetřována vražda. Zde jsem si vraha tipla správně. Další část odhaluje děj.

Do malého městečka přijíždí na natáčení nového filmu slavná herečka Marina Ruddová se svým manželem. Její vrcholná sláva už je pryč, ale stále umí okouzlit své fanoušky. Marina uspořádá ve městě večírek pro své obdivovatele. Tam se s ní dá do řeči paní Babcocková, která jí nadšeně vypráví, jak se spolu už kdysi setkaly, když ona byla ještě dítě a obě si dají drink. Zanedlouho je paní Babcocková nalezena mrtvá. Vyšetřováním případu je pověřen inspektor Darmot Craddock, synovec slečny Marplové, velmi zvídavé staré dámy, která s oblibou luští záhady a zločiny. Při vyšetřování se zjistí, že smrt nastala po otravě nápojem, a protože Marina poskytla svoji skleničku paní Babcockové, která tu svou omylem vylila, zdá se, že pravou obětí měla být právě slavná herečka.

Pá 29. 12.
Ačkoliv dnes chvilku sněžilo, jsem trochu mrzutá. Pohádku jsem si pustila až večer. Včera jsem totiž objevila, že na ČT 1 si můžete do 2. ledna pustit novou pohádku Nejlepší přítel, odkaz zde. Jelikož jsem ji v pondělí zmeškala a ani si ji nenahrála, tuto možnost jsem velice uvítala. Hned začátek vypadá slibně: Ondřej (fešák Zdeněk Piškula, mohli jste ho vidět v pohádce Tři bratři od Svěráka jako myslivečka) hned v úvodu zachrání koťátko uvízlé v okapu na střeše. Na ČSFD má 62 %.

Odpoledne jsem dočetla rozečtenou detektivku Sira Doyla Údolí strachu viz můj článek. A připravila si novou na čtení... 

A večer si pustila Vraždu v Orient expresu, britský film na motivy knihy Agathy Christie. Na ČSFD má 74 %. Už jsem to četla, tak doufám, že i filmová verze bude pěkná. Ještě dodám, že se jedná o verzi z roku 1974, ne o tu letošní. ... Záhadu tentokrát řešil Hercule Poirot. Musím říct, že jako kniha to bylo mnohem lepší. Když je tři čtvrtě filmu vyšetřování vraždy pomocí jednotlivých rozhovorů, je to trochu nuda. Navíc jsem se úplně ztratila v tom, kdo je kdo. Takže jen ** a knize čtyři hvězdičky.

Angeliky vánoční deník (2017), 3. část

Út 26. 12. 

Místo koukání na pohádky jsme hráli hry. Plně si to užívám, protože v Praze jsem zatím nehledala žádnou partu, se kterou bych mohla chodit pařit a tohle potěšení si odpírala. Ale těším se, že se to změní. Doma máme několik her, ale teď jsme se pustili jen do těch nových. Ježíšek nám nadělil Duel a Timeline.

Mě se ještě zalíbil Švábí salát! To je ta správná sranda. Taková rychlovka, třeba jen na pět minut. To se mi líbí, když zrovna není čas na tři nebo čtyři hodiny dlouhou hru. 

V plánu jsem sice na dnešek měla hned několik pohádek, ale nakonec z většiny sešlo, protože jsme hráli hry. A navíc jsme taky dost ukoukaní. Takže i když mě to baví, moc dobře vím, že větší pocit štěstí přináší nějaká aktivita.

Dokoukala jsem, dá-li se to tak říct, první pohádku z trojdílného cyklu Tři bratři od Svěráka. A musím říct (jak jsem už ostatně doplnila do předcházejícího článku), že ta první z nich (o Šípkové Růžence a prvním bratrovi, který si neumí dávat věci na svoje místo) byla rozhodně nejlepší.

Pak jsme si pustili Pannu a netvora z roku 1978. Zdá se, že jsem tu už o tomhle filmu psala (stačí kliknout na jeho název a dostanete se na můj minulý článek). Jenom jsem si myslela, že v mojí nejoblíbenější verzi jsou vlci a netvor před nimi dívku zachrání. Tak to byla asi jiná verze. 

Večer jsem podle videa zkoušela plést spirálovou patu ponožek, taková moje soukromá výzva (obava zda to zvládnu). Začátek vypadá uspokojivě, ale skončilo video a já si nejsem jistá jak dál. Snad poradí návod (v angličtině).

Ale většinu večera jsem prokrastinovala a prohrabávala obrázky na Pinterestu. Strašný mor na čas. Zase jsem šla spát až někdy po půlnoci. Ale to byste nevěřili, kolik je tam krásných tipů k pletení, háčkování, vyšívání... a jiných praktických rad.

K večeři jsem si dala paštiku s nějakými oříšky.

St 27. 12.

Dopoledne jsme si zase zahráli nějaké hry. Asi dvakrát Duel, myslím, že mi to celkem jde, i když pořád je co zlepšovat, je tam tolik možností, jak vyhrát a co kdy a kde dělat, že na to nejde použít jediná osvědčená strategie a to je dobře. 

A Švábí salát, který mě strašně moc baví. Samozřejmě to taky bude tím, že mi jde. Jen málokdy se spletu v tom, co mám říct. Jsem pak na sebe pyšná, protože to znamená, že jsem přítomná v současném okamžiku a opravdu soustředěná. Což se snažím pilovat. Tedy, chtěla bych se snažit pilovat meditacemi. Jeden můj kamarád všímavost (mindfulness) dokonce vyučuje, ale já se občas přistihnu, že jsem až trestuhodně nevšímavá. I když jak říkal Marek, všimnout si, že jsem nevšímavá, je první krok k nápravě.

K obědu jsme měli kapra po zbojnicku. Je to nejlepší způsob úpravy kapra, jaký si dovedu představit. Je to lahůdka s česnekem, cibulí a špekem zapečená v alobalu. A taky je v tom trocha bílého vína. 

Během dne jsem chvíli pracovala, jelikož mám home office. Příjemně mě překvapilo, že mi funguje Outlook i web. Máme teď nějaké zpřísněné bezpečnostní podmínky, tak jsem se obávala, že to bude problém. Pracovat vzdáleně je super, i když preferuju osobní kontakt a mám tak skvělé kolegy, že se mi po nich málem stýská. :-)

Odpoledne jsem si kvůli vlastnímu rozvoji pustila Janu Eyrovou (***). Máme to doma jako knihu, ale číst to neplánuju. Už jsem s tím kdysi začala, ale bylo to hrozný (už nevím proč, možná jsem jenom byla malá a moc se to vleklo). První půlka filmu vypadala jako návod na depresi – máte dobrou náladu, tento film vám ji spolehlivě zkazí. Ale pak se to zlepšilo, tak jsem ráda, že jsem vytrvala a nevypnula to po prvních pár scénách. Tenhle britsko-americký film z roku 2011 režírovaný Fukunagou získal na ČSFD 80 %. Jízlivě poznamenám, že se ani nedivím, když je to takové tragické. Následující část prozrazuje děj.

Děj je zasazen do 19. století. Jana (hraje ji Mia Wasikowska) je od tety, která slíbila, že se o ni postará, předána do dívčí školy po incidentu s jejím nevlastním bratrem. Nic proti vkusu, ale vzhledově se mi opravdu nelíbí, označila bych ji téměř za ošklivou, kdybych nebyla zásadně proti tomuto označení pro kohokoliv. Do té doby, než si Jana najde práci na panství Thornfield Hall, je její život smutný. A ani poté to není kdovíjaký med. Jeho majitel Edward Rochester (Michael Fassbender) je divný morous se slovy, která občas nechápu. Připadá mi, že se často vyjadřuje dost nejasně, dokonce i ohledně volby své budoucí ženy. Jana vychovává holčičku Adèle Varensovou. (Není mi tak docela jasné, kde se v téhle domácnosti vzala.) Edward Janu miluje stejně tak jako ona jeho, teda alespoň to tvrdí, herci se moc nenadřeli, protože se celou dobu chovají jako studené sochy. No, žádat mě někdo o ruku takhle, tak si ho vážně nevezmu. Snad ani kdybych ho milovala. Každopádně Jana chce, jenže nemůžu. Svatbu překazí otec ženy, se kterou je Edward již ženatý. Ona dáma je bláznivá, žije v zamčeném pokoji v domě (a občas tam kvílí) a byla to právě ona, kdo se pokusil podpálit dům, což se jí nepodařilo jen díky tomu, že se Jana vzbudila a běžela za Edwardem. Tím mu mimochodem zachránila život. Co víc k tomu říct? Že je to stará doba, a tak Jana uteče. Nechce-li být pouhou milenkou, nic jiného jí ostatně ani nezbývá, protože Edward se podruhé oženit nemůže, i když je jeho žena blázen. Jana začne vyučovat v nějaké škole za malý plat, později získá peníze, které jí odkázal strýček z Madeiry, takže už najednou není chudá, a protože na planině slyší hlas Edwarda, jede za ním. Dům najde vypálený, ale v jeho zbytečcích je paní domácí, která jí řekne, že paní Rochesterová založila požár tentokrát úspěšně a pak skočila ze střechy, i když se ji Edward snažil přesvědčit, aby to nedělala. Edward všem zachránil život, protože je vyvedl z hořícího domu. A proč přitom oslepl není z filmu jasné. Každopádně to má být happy end.

A co se mi na Janě líbilo? Že je trochu drzá a svéhlavá, taková hodně umírněná Angelika (de Sancé de Monteloup de Morens d'Irristru du Plessis de Bellière de Peyrac). Hodně umírněná, ale přesto. Nejdůležitější pro ni byla její vlastní svoboda a nezávislost. Rovnost ve vztazích. Že by první růžky feminismu?

Při filmu pletu oranžovohnědý šátek Oakenshield. Dělá se na něm dobře, není třeba se příliš soustředit.

A večer mě čeká americká animovaná muzikálová komedie (proč ne pohádka?) z roku 2013 na motivy Hanse Christiana Andersena. Mám na mysli Ledové království, které jsem už jednou viděla. Pokud se dobře pamatuju, tak nejvtipnější tam byl sněhulák Olaf. Ledové království má na ČSFD 76 %, to zní dost dobře. Následuje stručný děj.

Hlavní hrdinkou je princezna Anna, která se společně s horalem Kristoffem a jeho věrným sobem Svenem vydává hledat svou sestru Elsu, jejíž ledová kouzla uvěznila království Arendelle do věčné zimy.

Všechno začalo tak, že Elsa omylem zmrazila svou sestru, ale jen maličko, zasáhla ji svým ledovým kouzlem do hlavy. Což ještě není tak zlé, jako kdyby ji zasáhla do srdce. Trollové poradili rodičům, že by se měla naučit ovládat kouzla. Ale ona se jich začala bát. A jak řekli trollové, strach je její největší nepřítel.

„Ráda sněhuláky stavíš, tak pojď si se mnou hrát. Jsme ještě vůbec sestry, nebo ne? Chceš si se mnou hrát?“

A pak rodiče dívek zemřeli na moři, brány měly být otevřeny a Elsa měla být korunována královnou. Sestra ji pak požádala o povolení k svatbě s princem, kterého právě poznala. Elsa odmítla s tím, že se sotva znají. Začaly se hádat, Elsa se polekala a začala mrazit všechno kolem sebe. A nakonec utekla.

A pak si ve volné krajině začala užívat svou svobodu. Postavila si ledový zámek... Pro mě z toho plyne jasné poučení: je třeba dávat (dětem) volnost projevovat svůj talent. I když podle vás nemá malování, zpěv nebo cokoliv, co dělají, smysl, může je to rozvíjet a dělat jim to dobře a být pro ně důležité. Extrémně. Asi by člověk neměl potlačovat to, co v něm dříme. Spíš se to naučit ovládat a chápat svoje potřeby.

Kristoff: „Jasně, že jí nechci pomáhat.“
Kristoff za soba: „Ale ona sama umře.“
Kristoff: „S tím dokážu žít.“
Kristoff za soba: „Ale když umře, nedostaneš nové sáně.“
Kristoff: „Počkej, jdeme s tebou.“
Princezna Anna: „Vážně? Teda chci říct jistě, můžete se ke mně přidat.“

„Ahoj, já jsem Olaf, mám rád vřelá obětí.“

Olaf: „A kdo je ten osel?“ myslí člověka Kristoffa.
Princezna Anna: „To je Swan.“
Olaf: „A kdo je ten sob?“
Princezna Anna: „TO je Swan!“

Sněhulák Olaf táhne Annu k teplu ohně: „Někteří lidé z oběti stojí. ... Ale možná to nemusí být hned.“