Jen tak jsem si lehla na deku a zavřela oči. O kolika věcech najednou člověk ví! Jsou tu pořád, ale dokud nezavřeme oči a nepřestaneme myslet na své starosti, neuvědomujeme si je. Vůně trávy, zurčení potoka, zpívání jakéhosi ptáčka a z druhé strany odpověď jiného, lehounký větřík, hřejivé pohlazení slunečních paprsků, bzučení včel a další spousta vjemů, všedních ale krásných. Jenom na ně mít aspoň trochu času.
Otevřu oči a pozoruju různě velké sedmikrásy a pampelišky rostoucí všude kolem. Najednou mám neodolatelnou chuť zkusit si uplýst věneček (Kdoví jestli to ještě umím?), nasbírat náruč sedmikrásek, jít hledat pomněnky (Je to ta modrá kytka u potoka, které se říká bouřka?), proběhnout se bosá po louce, hledat v potůčku zlato nebo aspoň třpytivé kamínky, které se stanou naprosto nezajímavými, když uschnou. Ale když je namočíte, znovu jsou z nich ty krásné „drahokamy“.
Ale nic z toho neudělám. Jsem přece dospělá a vím, že práce má přednost před zábavou. Ta počká. Vždyť do přírody můžu jít i jindy. Pokaždé si řeknu, že příště, až zas budu mít chuť, tak půjdu. Jenže to stejně pokaždé musím kvůli něčemu „nepřeložitelnému“ odložit. Je to docela smutný, co? Že si člověk neumí najít čas na to, co by dělal rád.
Ale abych neskončila tak pesimisticky – až tak špatně na tom nejsem, vždyť to, že píšu tenhle článek jasně svědčí o tom, že nedělám to, co bych měla (ať už je to cokoliv), ale to, co chci. A vy, když si ho čtete, si taky umíte najít čas. A abych řekla pravdu, moc mě těší, že si umíte najít čas na mě.
Otevřu oči a pozoruju různě velké sedmikrásy a pampelišky rostoucí všude kolem. Najednou mám neodolatelnou chuť zkusit si uplýst věneček (Kdoví jestli to ještě umím?), nasbírat náruč sedmikrásek, jít hledat pomněnky (Je to ta modrá kytka u potoka, které se říká bouřka?), proběhnout se bosá po louce, hledat v potůčku zlato nebo aspoň třpytivé kamínky, které se stanou naprosto nezajímavými, když uschnou. Ale když je namočíte, znovu jsou z nich ty krásné „drahokamy“.
Ale nic z toho neudělám. Jsem přece dospělá a vím, že práce má přednost před zábavou. Ta počká. Vždyť do přírody můžu jít i jindy. Pokaždé si řeknu, že příště, až zas budu mít chuť, tak půjdu. Jenže to stejně pokaždé musím kvůli něčemu „nepřeložitelnému“ odložit. Je to docela smutný, co? Že si člověk neumí najít čas na to, co by dělal rád.
Ale abych neskončila tak pesimisticky – až tak špatně na tom nejsem, vždyť to, že píšu tenhle článek jasně svědčí o tom, že nedělám to, co bych měla (ať už je to cokoliv), ale to, co chci. A vy, když si ho čtete, si taky umíte najít čas. A abych řekla pravdu, moc mě těší, že si umíte najít čas na mě.
10 komentářů:
Velice pekny clanek...uplne sem se vzil do te situace:).Jen skoda,ze se pak vracis do reality...bylo to takovy pekny zasneni...A taky ty zavorky mi tam moc nesedi.No zkritizoval sem ti upravu,ale jak sama dobre vis,ja se zajimam predevsim o obsah a ten me mile prekvapil svou prirozenosti jako je ta priroda o ktere si psala:)
Díky:), jsem ráda, že se ti to líbilo:).
jj, docela jsem si vzpoměla jak jsme se s Ihivi procházeli rosou taky mám někdy pocit že chci utíc, ale pořád mě něco svazuje, uplně jsem si představila vaší zahradu, ten potok, tak někdy pujdem uplíc ten věneček, bereš
Martině: Dobře, ale fakt nevím, jestli to umím.:)
Jen taková biologická vsuvka:-)) To čemu se říká bouřka je Rozrazil rezekvítek:-)) Pomněnka je něco jiného:-))) Ale líbilo se mi to:-)
Tak já tě to naučím, z papališek asi nebude protože jsou už v čudu, už je znic jen chmíří který letá po světě
Veber: Díky.
Marta: Dobře.:)
Ahoj ... tak jsem si cetl tento clanek ... a souhlasim s nimi ze je to pekne ... hezka predstava ... ale zamrazilo me kdyz jsem cetl zaver "Ale nic z toho neudělám. Jsem přece dospělá a vím, že práce má přednost před zábavou." kolik pak ti je a co mas tak dulezite za praci??? me nekdo nedavno napsal ... abych si uvedomil ze mi je 20 a ze bych se mel podle toho chovat ... at uz se nechovam jak dvanactiletej ... kdyz jsem si to precetl tak me to desne zamrzelo "diky kamaradum me to rychle preslo" ... a pak jsem si uvedomil ze se nad sebou nemusim zamyslet ja ale ten kdo mi to psal ... obcas udelat nejakou blbost ... kdyz uz si na to nenajdes cas ted ... tak pozdeji uz urcite ne ... casu bude min a min tak to nepromrhej
Mr. Dow: Myslela jsem to ironicky... víš, jako že to si člověk řekne, jak na to bývá upozorňován babičkami a tak... jenže nedělat jednou za čas blbosti znamená nežít. Jo, všimla jsem si, co ti tam napsala Misha a taky jsem na to reagovala.
Okomentovat