Čtvrteční odpoledne

Tohle vyprávění je věnováno jednomu fakt dobrýmu kamarádovi jen tak pro radost.

Tak co jsem nakonec udělala s volným časem? Zkusila jsem všechno, co jsem sem napsala: šla jsem ven, učila se, akorát jsem si nečetla… no to mám v plánu potom.:) Jak už jsem říkala, chvilku jsem si hrála na netu a pak jsem se rozhodla navštívit kámoše, kterej šel do práce. Bylo mi jasný, že to pro něj bude překvapení, protože už jsme se rozloučili a já mu, jako bychom se už neměli vidět, popřála hezkej víkend. Tři čtvrtě hodinovou cestu jsem strávila učením se němčiny nebo spíš pokusem o to. Neustále mě totiž něco rušilo. Mimo jiné třeba i paní rozmlouvající se svým malým dítětem, od které jsem si pak musela odsednout, protože tam chtěla pustit nějaká starší dáma. Po nějaké době jsem si všimla, že ta paní s děckem mluví s tou dámou, kterou jsem pustila sednout, o mně. Byla jsem ráda, že se o mně vyjadřovala tak hezky za to, že jsem jejímu dítěti nabídla koláčky. No co, tak mi přišlo, že na ně má chuť.

Cestou jsem trochu váhala, kde mám vlastně vystoupit, protože jsem tam byla jen jednou a už to je přece jen nějakou dobu. Ale nakonec jsem to trefila a úspěšně jsem se dostala k obchoďáku. Nejdřív jsem si ho jen tak narychlo prošla a podívala se, co kde mají zajímavého. No byla toho spousta, ale moje peněženka mi jasně říkala, že to musím nechat tam, kde to je. Potom jsem šla najisto k části, kde pracoval kamarád. Nejprve jsem prozkoumala pokladny a doufala, že bude v některé z těch, kde musí být otočen zády ke vchodu.

Byl! A tak si mě nemohl všimnout. Najednou se ale otočil, pokusila jsem se schovat za sloup, ale stejně ve mně byla malá dušička. Bála jsem se, že si mě všimnul, a bude po překvapení. Když jsem se odvážila vykouknout, zjistila jsem, že se otočil jen narychlo, a tak mě pravděpodobně nepostřehl. Taky jsem trochu spoléhala na to, že ho nenapadne, že bych to mohla být já a proto, i kdyby si mě všiml, nebude mi věnovat pozornost. Při procházení obchodem jsem si dávala pozor, aby na mě nebylo z jeho pokladny vidět. Vzpomněla jsem si, že jsem kámošce měla koupit čokoládu a spokojená, že pokladnou neprojdu jen tak, jsem se rozhlížela kolem. Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěl, že mu tam chutná jedno pití, a tak jsem si ho vzala spolu s oříšky.

Když jsem se „vymotala“ ze změti regálů, nikde jsem ho neviděla. To mě trochu zmátlo, protože jsem si byla jistá, že je na některé z posledních pokladen. Během chvilky mi došlo, že pokladna, u které právě stojím, není prázdná, jak se původně zdálo.

Jen tak lehce jsem vykoukla zpoza regálu se žvejkama a jinejma blbotinkama a ujistila se, že jsem u toho správného pokladního. Protože mě nezahlédl, zůstala jsem ještě skrytá a chtěla jsem vylézt, až nebude mít žádného zákazníka. Ale kolem se stále motalo dost lidí, a když uviděli prázdnou pokladnu, hned se k ní nahrnuli, a tak jsem to brzy vzdala a postavila se přímo do fronty. Čekala jsem, kdy si mě všimne a jeho vážný pracovní výraz se změní v úsměv. On však stále zůstával vážný, až jsem si začínala myslet, že se na mě ani na chvilinku neusměje, až pak mě napadlo, že si mě třeba ještě pořád nevšiml. Sice by to bylo divný, ale jinak by mi přece aspoň kývl na pozdrav, ne?

Když obsluhoval pána přede mnou, říkala jsem si, že pokud je tomu tak, budu se tvářit jako by nic a pozdravím ho „dobrý den“ a počkám, až mě pozná po hlase, nebo se na mě podívá. Ale tohle přesvědčení mi zrovna moc dlouho nevydrželo, protože čím víc jsem se k němu blížila, tím víc mi to připadalo legrační. Nakonec to dopadlo tak, že jsem přistoupila k pokladně a zoufale potlačovala smích, on naprosto profesionálně řekl: „Dobrý den,“ na což jsem mu nebyla schopná odpovědět, pak se na mě podíval a ten výraz, co měl v očích, mě úplně rozesmál. Nedokážu vám ho dost dobře popsat, ale přesto to zkusímJ, protože to bylo něco, díky čemu jsem si uvědomila, proč jsem dostala tak šílenej nápad - navštívit ho jen na chvilku a strávit při tom dvě hodiny cestováním.

Tvářil se tak trochu jako když vidí ducha. Jeho výraz vyjadřoval něco mezi překvapením, úlekem a radostí. Každopádně jsem byla svědkem téměř neskutečné proměny: z elegantního rezervovaného a milého prodavače se najednou stal smíšek, kterého jeho práce baví. Zkrátka tenhle výraz (a hlavně to, že jsem mu udělala radost… jak doufám) za to cestování stál.

Ale zpět „k ději“. Tak tedy po pozdravu dobrý den následoval z jeho strany ještě jeden (méně konzervativní), nejsem si přesně jistá, zda to bylo ahoj nebo čau, ale každopádně to pána přede mnou zaskočilo natolik, že se musel otočit, aby zjistil, koho ten pokladní oslovuje „tak důvěrně“. Ani jeden z nás mu však nevěnoval pozornost. Mimo jiné také proto, že oříšky, které jsem si vybrala, měly poněkud jiné množství (a tudíž i cenu), než které jsem si chtěla vzít. Takže svůj původní nápad – trochu ho pozlobit s pečivem, u kterého musí znát nebo hledat kódy – jsem v podstatě realizovala stornem oříšků, za které jsem se mu pak samozřejmě omluvila.

Když jsem byla obsloužena, stoupla jsem si stranou a sledovala zručnost s jakou pracuje a přemýšlela nad tím, jak jsem si dřív vůbec nevážila práce prodavaček. Až od té doby, co o její složitosti slýchám od kamarádů, si uvědomuju, že to není zas taková sranda, jak se to může na první pohled zdát. Pokud si vzpomínám, tak se mu „nepovedl“ ani jeden kiks, takže už vám teď nemám co napsat (a i kdyby něco takovýho udělal, asi bych vám to neprozradila, přece jen je to kamarád), snad jen to, že mě vcelku zaujala babča, která nakoupila a pak se tam po nějaké době zase vrátila s odůvodněním, že si vezme nějakej pytlík. Vzala si… asi čtyřicet. Druhá pokladní za ní okamžitě poslala chlápka v košili, který si s ní trochu popovídal, ale jak to dopadlo, to vám tedy nepovím, protože byli strašně daleko, ale samotnou by mě zajímalo k čemu jich tolik potřebovala a kde bere tu drzost vzít si jich tolik najednou.

Cestu zpátky jsem strávila psaním tohohle článku… no a protože jsem u sebe klasicky neměla papír a myslím, že ani tužku, psala jsem ho do mobilu. Zabralo mi to celou cestu, takže jsem se aspoň nenudila.

A co říct na závěr? Snad jen to, že se fakt těším, že až budu někde dělat já, přijde „ma pozrieť“ on, jak říkal:).