Asi jako každý mám ráda pochvalu. Líbí se mi, když se druhým líbí to, co dělám. A nezáleží na tom, jestli moje články ostatním připadají chytré, duchaplné, svěží, zábavné, zajímavé, přínosné, poučné nebo jakkoliv jiné. Líbí se mi, že se líbí. Lichotí mi to.
Zrovna tak se mi líbí, když někdo obdivuje moje výtvory. Naše společnost je tak trochu postavená na hlavu. Protože říct o mně, že jsem šikovná, může kdokoliv, jenom ne já. A přitom já bych to měla vědět nejlíp, ne?
S největší pravděpodobností dokážu lépe než ostatní odhadnout, jestli mi jde titěrná práce, jestli se ráda patlám s detaily a maličkostmi, jestli mám trpělivost na paličkování, origami, nebo šití z korálků. Jenže, když to řeknu já, zní to jako když se chlubím. A vlastně to ani není ono. Vždycky je lepší, když vás chválí někdo jiný. Za šikovnost, trpělivost, pečlivost, nebo dobrou večeři, to je vlastně jedno.
Potíž je v tom, že se člověk může stát na lichotce závislý. Na jednu stranu je fajn, když se žena snaží, aby jejímu manžílkovi chutnalo. Přichází s novými recepty, k polévce začíná dělat dezerty a o víkendech peče. Jenže třeba v psaní to nějak není ono. Když vás motivuje cizí chvála, tak nějak se vám vlastně ani nechce psát. Píšete proto, že chce zase u svého článku vidět tu plus jedničku. Líbí se vám, že vám někdo dal plus, i když netušíte, kdo to byl, a taky víte, že to byl jenom jeden člověk. Snažíte se pochopit, které články se mu líbí, a proč jim dává plus jedna a třeba nenapíše komentář. Nebo vám to sám neřekne, že ten článek byl vážně dobrý. A tak se z toho stane honba za jedničkami. Už nepíšete pro radost, ale pro toho jediného čtenáře, který vás známkuje.
Stalo se vám někdy něco podobného?
1 komentář:
Líbí se mi tvé úvahy. Asi hlavně proto, že uvažuješ nad podobnými tématy, která mě zajímají a čtu si o nich v knížkách. Tak že jse vlastně taková autorka, se kterou si můžu i povídat :-)
Okomentovat