Člověk je zajímavý tvor. Pořád se ho snažím pochopit a pořád to nejde. A to začínám u sebe, takže mám přístup ke všem informacím, které vím. A stejně.
Nedávno jsem si psala s kamarádkou a moc toužila zase vidět její dílnu. Už minule jsem z ní byla nadšená a to tam ještě spousta věcí chyběla. Je to můj (no, těžko říct jestli dlouholetý) sen. Mít vlastní dílnu. Místečko, kde si člověk může hezky šít, malovat a dělat cokoliv dalšího, co dělá nepořádek - ať už skutečný, nebo jen domnělý. Tuhle možnost zatím nemám. Jelikož tak po různu bydlím na privátech, dost těžko můžu mít někde svou speciální místnůstku na tvoření. Možná by nakonec ani nebyla potřeba, to se uvidí časem. Třeba háčkovat se dá úplně snadno kdekoliv a žádný velký nepořádek nevzniká. Snadno se to všechno šoupne do košíku, krabičky nebo do skříně. Ale když potřebujete mít roztahané šití, nebo vám schne olejomalba... a nebo se můžete aspoň pěkně v klídku někam zašít.
To, co mě na tom zaujalo a překvapilo je moje radost z toho, že někdo jiný má dílnu. Dělá mi ohromné potěšení něco takového vidět. Možná je to o tom, že pak víc věřím tomu, že se mi může povést něco podobného si taky zařídit. Jednou.
A podobně to mám s knihovnou. Nevadí, že všechny knihy nejsou moje, ale ta krása se tam mezi nimi procházet a prohlížet si je. Slyšela jsem, že docela dost lidí na návštěvě u někoho nového okukuje knihovnu. Prý ještě dnes je vlastnictví knih považováno tak trochu za luxus nebo známku jisté sociální úrovně. Asi na tom něco bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat