Zítřek bude náročný a dlouhý – udělám si „výlet“ do Jindřichova Hradce a pak se vypravím, jestli budu mít ještě sil, na hippies večer s havlíčkobrodskou knihovnou. A pak padnu do postýlky a budu spát až do rána!
Styl hippies je téma, které mě láká. Vlastně ani pořádně nevím, co si pod ním mám představit. Jasně – květinový děti – ale víc nám nikdo nikdy nikde neřekl a přitom by to mohlo být tak zajímavý. Hned si broukám oblíbenou písničku Aleše Brichty:
Starej hipík co se Kampou toulá,
dlouhejch šedejch vlasů jenom pár,
mezi prsty svýho jointa žmoulá
a když vypráví má v očích žár.
Tenkrát hrály kapely, holky byly nesmělý,
přitom tancovaly do půl těla.
Měly kytky ve vlasech v lásce neztrácely dech,
nemáš zdání jak to bylo, nevíš co to bylo.
Byl to čas kdy nám narostly křídla
a my odletěli o kousek dál,
byl to čas kdy nám narostly křídla,
hvězdám osudu se každej smál,
byl to čas kdy nám narostly křídla
a my objevili novej svět,
byl to čas kdy nám narostly křídla
a my nečekali na nic, museli jsme ho mít hned.
Starý hipík co se Kampou toulá,
vrásky smíchu nosí na tvářích,
mezi prsty svýho jointa žmoulá
v očích slzy má když vypráví.
Trička „lásku, válku ne“; užívat každýho dne
svobody a bejt svym vlastnim pánem.
Všichni žili pospolu, dělili se u stolu,
bezstarostný jako děti, květinový děti.
Byl to čas kdy nám narostly křídla...
Parádní písnička „květinový děti“, ale taky u toho byly drogy a pohlavní nemoci a vůbec. Nebyl to takový ráj, jak by si člověk mohl myslet. Ale stejně mě zajímá, jaký to bylo… Mohlo by být hezké přečíst si něco od někoho, kdo v té době žil, kdo to zažil, kdo byl sám květinovým dítětem nebo kdo byl nestranný pozorovatel.
Nejvíc mě ale láká hippies móda, tak jsem zvědavá, v čem tam zítra knihovnice budou.
Název hippies pochází ze slova „hipsters“ jak se říkalo beatníkům… paráda, další generace, která mě vždycky lákala – znáte Johna Kerouaca, ne?
Všechno to začalo v roce 1965. Tehdy se Beatles prezentovali albem Rubber Soul a následně Revolver. Co se týče literatury – nadšení vzbudil Tolkienův Pán prstenů. Nejprve v San Franciscu a pak po celé Kalifornii začaly vznikat hippies komunity. Připadá mi tak trochu srandovní, že se snažili žít právě pro ten jediný den. Užívat si dneška – carpe diem – přesně to učí zenbuddhismus. Ne se zbláznit a kašlat na všechno kolem – ale celý den přemítat nad minulostí, která je pryč, nebo nad budoucností, která tu ještě není a třeba ani nikdy nebude, zrovna moc štěstí nepřináší. A možná že honit se za kariérou, barákem nebo čímkoliv dalším nemá tak docela smysl, protože kdoví co bude za pár let a nebo možná zítra. Už zítřek může být poslední.
Někdy s tím tak trochu bojuju. Pokud si budu maximálně užívat dneška, nikdy to nikam nedotáhnu. Nemá smysl se dnes učit, když nevím, jestli se dožiju zkoušek. Na druhou stranu čekat, že až budu v důchodu, budu mít konečně čas na svoje záliby je asi taky dost mimo, pokud od něj nejste už jen krok nebo pár měsíců, ale možná i tak. Takže kde je ta správná rovnováha?
Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/alternative-rock/clanky/37-hippies-magicka-hra-v-letech-1965-1967/ - trocha zajímavého čtení
Styl hippies je téma, které mě láká. Vlastně ani pořádně nevím, co si pod ním mám představit. Jasně – květinový děti – ale víc nám nikdo nikdy nikde neřekl a přitom by to mohlo být tak zajímavý. Hned si broukám oblíbenou písničku Aleše Brichty:
Starej hipík co se Kampou toulá,
dlouhejch šedejch vlasů jenom pár,
mezi prsty svýho jointa žmoulá
a když vypráví má v očích žár.
Tenkrát hrály kapely, holky byly nesmělý,
přitom tancovaly do půl těla.
Měly kytky ve vlasech v lásce neztrácely dech,
nemáš zdání jak to bylo, nevíš co to bylo.
Byl to čas kdy nám narostly křídla
a my odletěli o kousek dál,
byl to čas kdy nám narostly křídla,
hvězdám osudu se každej smál,
byl to čas kdy nám narostly křídla
a my objevili novej svět,
byl to čas kdy nám narostly křídla
a my nečekali na nic, museli jsme ho mít hned.
Starý hipík co se Kampou toulá,
vrásky smíchu nosí na tvářích,
mezi prsty svýho jointa žmoulá
v očích slzy má když vypráví.
Trička „lásku, válku ne“; užívat každýho dne
svobody a bejt svym vlastnim pánem.
Všichni žili pospolu, dělili se u stolu,
bezstarostný jako děti, květinový děti.
Byl to čas kdy nám narostly křídla...
Parádní písnička „květinový děti“, ale taky u toho byly drogy a pohlavní nemoci a vůbec. Nebyl to takový ráj, jak by si člověk mohl myslet. Ale stejně mě zajímá, jaký to bylo… Mohlo by být hezké přečíst si něco od někoho, kdo v té době žil, kdo to zažil, kdo byl sám květinovým dítětem nebo kdo byl nestranný pozorovatel.
Nejvíc mě ale láká hippies móda, tak jsem zvědavá, v čem tam zítra knihovnice budou.
Název hippies pochází ze slova „hipsters“ jak se říkalo beatníkům… paráda, další generace, která mě vždycky lákala – znáte Johna Kerouaca, ne?
Všechno to začalo v roce 1965. Tehdy se Beatles prezentovali albem Rubber Soul a následně Revolver. Co se týče literatury – nadšení vzbudil Tolkienův Pán prstenů. Nejprve v San Franciscu a pak po celé Kalifornii začaly vznikat hippies komunity. Připadá mi tak trochu srandovní, že se snažili žít právě pro ten jediný den. Užívat si dneška – carpe diem – přesně to učí zenbuddhismus. Ne se zbláznit a kašlat na všechno kolem – ale celý den přemítat nad minulostí, která je pryč, nebo nad budoucností, která tu ještě není a třeba ani nikdy nebude, zrovna moc štěstí nepřináší. A možná že honit se za kariérou, barákem nebo čímkoliv dalším nemá tak docela smysl, protože kdoví co bude za pár let a nebo možná zítra. Už zítřek může být poslední.
Někdy s tím tak trochu bojuju. Pokud si budu maximálně užívat dneška, nikdy to nikam nedotáhnu. Nemá smysl se dnes učit, když nevím, jestli se dožiju zkoušek. Na druhou stranu čekat, že až budu v důchodu, budu mít konečně čas na svoje záliby je asi taky dost mimo, pokud od něj nejste už jen krok nebo pár měsíců, ale možná i tak. Takže kde je ta správná rovnováha?
Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/alternative-rock/clanky/37-hippies-magicka-hra-v-letech-1965-1967/ - trocha zajímavého čtení
Žádné komentáře:
Okomentovat