Tato dvaadvacetiminutová černobílá pohádka byla natočena v roce 1974 v režii Josefa Vondráčka. Podle knihy Boženy Němcové ji napsala Eva Košlerová. Hlavní postavou je Bětka (Daniela Kolářová), která se líbí bohatému Jírovi (Janu Přeučilovi), jemuž by dala přednost její matka. Ale Bětka má ráda chudého Vítka (Vítězslava Jandáka). Dále hrají: Libuše Havelková, Milena Dvorská.
Na ČSFD má 60 %, zatímco já ji hodnotím jako výrazně slabší dvěma hvězdičkama, tj. jako pohádku „ujde to“. Určitě by mohla mít i tři hvězdičky, ale dvě jí myslím stačí. Žádnej trhák to není a ani není kdovíjak propracovaná. Každopádně se vidět dá. Kdyby byla delší, byla by to ztráta času, takto je to akorát.
K ději bych snad měla jen tu výtku, že Vítek je poněkud urážlivý a sotva uvidí kytku od jiného chlapa, urazí se a prchne s tím, že už za Bětkou nikdy nepřijde. Vysvětlit si nenechá nic. A pak… o pár dní později se tam objeví s vlastní kytkou a dělá na ní cukrů cukrů, jako by se nic nestalo. Kdyby aspoň řekl, že se neměl tak urážet, nebo loudil šanci proti tomu druhému…
Taky tu je lesní žínka se slovy: „Hrajte nám, hrajte, do lehkého kroku, do veselého skoku,“ což v jejím podání zní celkem strašidelně a snad i trochu Erbenovsky – hned si vzpomenu na Svatební košili. A k tomu taková vážná hudba…
Na ČSFD má 60 %, zatímco já ji hodnotím jako výrazně slabší dvěma hvězdičkama, tj. jako pohádku „ujde to“. Určitě by mohla mít i tři hvězdičky, ale dvě jí myslím stačí. Žádnej trhák to není a ani není kdovíjak propracovaná. Každopádně se vidět dá. Kdyby byla delší, byla by to ztráta času, takto je to akorát.
K ději bych snad měla jen tu výtku, že Vítek je poněkud urážlivý a sotva uvidí kytku od jiného chlapa, urazí se a prchne s tím, že už za Bětkou nikdy nepřijde. Vysvětlit si nenechá nic. A pak… o pár dní později se tam objeví s vlastní kytkou a dělá na ní cukrů cukrů, jako by se nic nestalo. Kdyby aspoň řekl, že se neměl tak urážet, nebo loudil šanci proti tomu druhému…
Taky tu je lesní žínka se slovy: „Hrajte nám, hrajte, do lehkého kroku, do veselého skoku,“ což v jejím podání zní celkem strašidelně a snad i trochu Erbenovsky – hned si vzpomenu na Svatební košili. A k tomu taková vážná hudba…
Žádné komentáře:
Okomentovat