Organizuju slučák ze základky

Kolegyně v práci mě překvapila tím, že nevěděla, o čem mluvím, když jsem jí řekla, že mě v sobotu čeká slučák. Tak jsem se jí hned ptala, jak by nazvala setkání se spolužáky se základky. Slezina. Aha, ok, to by taky šlo, ale nikdy jsme tomu tak s nikým asi neříkali.

Druhá kolegyně se zase divila, že ty lidi chci vidět. No jo, proč je vlastně chci vidět? A co si od toho slibuju? Sama pořádně nevím. Nějak mě to napadlo, protože na základku vzpomínám ráda. Cítila jsem se tam dobře navzdory tomu, že si myslím, že spousta mých spolužáků byli „ti horší“. Jenže stejně mě s nimi pojí nějaké vzpomínky, fórky a zážitky. Zrovna nedávno manžel zmínil Wolkera a jeho Poštovní schránku. Nevím, jak ho napadla právě ta, já si u tohoto básníka vybavím především celý jeho epitaf na hrobě, protože jsme se ho učili zpaměti. Nicméně k poštovní schráce se váže vzpomínka na kluka, který se mi líbil. Popravdě ani nevím proč, protože hezkej nebyl, vysokej taky ne a spíš trojkař než cokoliv jiného. Jenže asi měl nějaký to charisma a možná to taky bylo tím, že se ještě s jedním hezky choval k holkám a nezlobil ani ty, které ostatní škádlili nebo dokonce šikanovali. A hrál šachy. I se mnou. Než jsem ho začala porážet. Nicméně v básni Poštovní schránka měl učiteli češtiny ukázat nějakou personifikaci, metonymii nebo metaforu či co a on si zrovna (protože určitě nedával pozor, ale nejspíš taky vůbec netušil, co má hledat) zvolil „psaníčka do ní házejí“. Učitel ho tehdy dost kousavě pochválil: „Výborně, našel jsi jediný řádek, ve kterém nic z toho není!“ To už by se asi dneska nesmělo. Sama bych nebyla kdovíjak nadšená, kdyby někdo takhle ztrapňoval moje dítě (nebo mě), ale tenkrát nám to připadalo vtipné. Stejně jako když jiný spolužák vytvoři zdrobnělinu od slova hoch hrošík. 

Ani nevím, jak to vzniklo. Asi jsem měla zase jednou pocit, že se málo socializuju, a tak jsem si řekla, že bych chtěla potkat lidi ze základky. Ze střední jsme se potkali na podzim a bylo to moc fajn, i když jsem tam zdaleka s těmi lidmi neměla takové vztahy, ani vzpomínky. Konec konců jsme spolu strávili jen polovinu času. A tak jsem se pustila do organizace. Zpočátku nadšeně, pak poněkud laxně, protože se mi nikdo neozýval, všichni pořád neměli čas, a tak jsem první plánovaný termín v dubnu zrušila, protože by nás bylo jenom pár. 

Pak jsem se tak ležerně znovu pustila do obepisování lidí, které jsem našla na Facebooku ve svých přátelích, příp. mi na ně někdo poslal odkaz. Ukázalo se, že nás o moc víc nebude, protože většina lidí už FB úplně zrušila a zbývající tam zjevně moc nechodí, když se jim za dva měsíce nepodařilo objevit moje zprávy. Ne, že bych jim chtěla něco vyčítat, já jsem na FB pořád ještě totální začátečník, vlastně tam taky nechodím, skoro tam nepíšu a nepřidávám příspěvky, jen sem tam objevím nějaké to reelsko nebo storýčko (bůhví jak se to jmenuje a čím se to od sebe liší, používají to mladší kolegové) a hlavně se tam proklikávám onlinovými kurzy malování od Tamary Laporte, které jsou jednou ročně zdarma v ochutnávkové verzi. Teď byl Mastering Mixed Media Expo 2025, můžete kouknout na můj blog o tvorbě, kam z něj budu postupně přidávat svoje výstupy. Předtím jsem dělala A Year of Light taster week (v roce 2024), Kaleidoscope taster week (taky 2024) a ještě předtím Taster Session Life Book 2024 (v roce 2023, ale z toho nemám články).

Když ještě existoval web Spolužáci, bylo to jednoduché. Tam jsme byli všichni nějak zapojení v jedné třídě a snad se to rozesílalo i na e-mail? Těžko říct. Tehdy dělala srazík jedna z akčních spolužaček, ale bylo to i s vedlejšíma třídama a to nějak nebylo ono, protože jsme se s nimi moc neznali a ani moc nekamarádili. Většina lidí z vedlejších tříd byla zdatnější v učení a zároveň asi z bohatších rodin, takže byli často takovou nafoukaní, nebo tak aspoň působili.

Hledání spolužáků se ukázalo jako mravenčí a nezábavná práce. Jak mi někteří zmizeli z FB, tak jsem měla najednou kontakt jen na pár z nich. Když se mi náhodou někoho podařilo najít, zase mi na zprávu nereagoval. A taky jsem našla jednoho, který sice reagoval rychle, působil sympaticky, ale byla to jen shoda jmen. Možná bych to už vzdala, kdyby mi jeden ze spolužáků nenapsal, že děkuje, že to dělám. Přišlo mi to tak milé a povzbuzující, že mi to dodalo sil to dotáhnout. I když nás bude jen pár. Kdo chce, ať přijde, kdo nechce, ať si škubne ploutví.

Kdybych to někdy měla dělat příště, udělala bych asi Doodle anketu nebo něco takového, kam bych napsala víc možných termínů a nechala lidi hlasovat o tom, který z nich se jim hodí. Vybrala bych pak ten, kde by bylo přihlášeno nejvíc lidí. Nicméně ani s tím v práci nemáme moc dobré zkušenosti. Často lidi to hlasování odfláknout, a když hlasuje pět jedinců ze třiceti tak víte stejný kulový jako předtím. To už je možná lepší dát přímo direktivně termín, který se hodí vám. Protože jinak vás klidně někdo ukecá na změnu termínu a pak stejně nemůže.

Taky bych asi všem napsala, na koho ještě nemám kontakty a ať je zkusí oslovit sami, jestli je mají oni. Pár lidí mi sice napsalo, že na někoho kontakt mají, ale maximálně mi ho přeposlali. A ostatní se nenamáhali ani s tím. Až teď, když je hotovo, vidím, jak naivní byla představa, že já to nadhodím a ostatní si to mezi sebou rozešlou dál jako tichou poštu. Myslela jsem, že z toho bude takový strom, pyramida nebo tak něco. Reálně totiž mám telefonický kontakt jen na jednu kámošku, se kterou se tak nějak vídáme. Náhodně jednou za pár let potkám jinou spolužačku. A o té, se kterou jsem chodila na střední, neví nic nikdo ani z mých středoškolských spolužáků. A pak jsem v září 2024 potkala jednoho spolužáka, vzala si na něj mail, protože jsem už tehdy měla nápad na slučák, ale stihla jsem ho někde zahrabat, takže ho nakonec musel pozvat někdo jiný.

Paradoxní mi přišlo, když mi někdo vytkl, že to organizuju na poslední chvíli. Jednak se s tím otravuju několik hodin už dva měsíce a až na pár výjimek se ostatní ani trochu neposnažili (ani dorazit), a jednak jsem u ostatních nezaznamenala ani tuhle aktivitku, takže pořád jsem o sto procent lepší. A navíc mám splněného dalšího bobříka odvahy. O těch vám snad povím víc něco na podzim.