Zase bych chtěla být malá a chodit na pouť

Podzim prý v lidech vyvolává nostalgickou náladu. Pocity smutku. Dneska venku zrovna nádherně svítí sluníčko a nemám zase tak moc pocit, že už je podzim. Možná se jen blíží léto? Ale smutek cítím. Přemýšlím nad tím, jaký by to bylo být zase malá. Člověk by se chtěl vrátit do dětství. Máte to taky tak? Ne na pořád, nebylo to zase tak super, muset chodit na tělák, dělat kotrmelce, nebo běhat po antuce, když vás to nebaví, ale na chvíli. Tak jako na skok. Třeba na týden, jako když jedete na dovolenou. 

Možná by to vůbec nebylo takový, jak si to člověk pamatuje. Idylka při sbírání brambor? Leckdy mě bolely záda nebo nohy. Ale potkala jsem se s tetou a celým širokým příbuzenstvem, baštili jsme sekanou a kyselý domácí nakládaný okurky, houpali se na stromě a žrali obrovský sladký ostružiny, který jsem pak už nikde takový neviděla.

A pouť. Snad žádný jiný roční období nemám tak spojeno s dětstvím a příjemným vzrušením. (Vánoce nepočítám, protože ty nepokrývají celou zimu, ale pouť pokrývá skoro celý podzim, i když se konala jen o víkendu se svátkem svatého Václava.)

Vždycky mě překvapí, že to nemáme všichni stejně. Moje vlastní zkušenost je jiná než ostatních. Jasně, chápu, je to samozřejmý, ale… Vánoce měly rády snad všechny děti. V létě se dřív chodilo k rybníku, později jezdilo k moři, baštila se zmrzlina a jedly melouny a sem tam se pekly buřty, i když to už taky spíš na podzim. Ale jak mohl někdo prožít dětství bez pouti? A co teprve šťastné dětství?

Přece na konci září přijede do malého města pouť a všude je hrozný hluk, spousta barev a nejrůznějších hejblátek, na která si můžete vylézt a ona se s vámi točí, škubou, houpou… Na většině jsem nikdy nebyla, protože se mi z toho dělávalo špatně – svého času i z velkého řetízkáče – ale o to nešlo. Ta atmosféra byla jedinečná a nezapomenutelné. A pak, když jsem byla větší, už téměř dospělá, začala jsem chodit na pouťovou zábavu. Vždycky na ní hrála ta samá místní kapela a bylo to skvělý. Hráli něco jako TYPáci tam u nás u Prahy. Takže Kabáty, rock a pop. A taky ploužáky, takže jsme se mohli zamilovaně držet a ploužit.

Ale zpátky k pouti a dětství. Hudba-hluk byla super, protože se buď hrálo to, co znal člověk z rádia, nebo každý rok to samé, protože jsme to brzy znali a měli rádi. Do toho vyvolávači lákali na prodlouženou jízdu, kupování lístků… Na každé pouti jsme si koupili spoustu sladkostí a bylo to, jako bychom se ocitli v Prasinkách (z Harryho Pottera). Ale ta spousta byla taková rozumná, nějaký kokosový suk, cukrovou vatu, měkký nebo tvrdý turecký med, marcipán, ještě teplé pečené oříšky a sem tam taky věci, které se ukázaly jako ne tak drobrý nápad: bonbóny fialky, jedné mýdlo, jedlý papír, který se lepil na jazyk a na zuby a neměl téměř žádnou chuť. A k obědu jsme šli po celém dopoledním courání po stáncích na gyros. Naše první gyrosy byly snad úplně nejlepší. Později jsme si občas kupovali burčák nebo medovinu na Vánoce.

A byl to takový klídek, pohoda. Odpoledne ve čtvrtek a v pátek po škole se chodilo na atrakce – obvykle jezdily delší dobu než o víkendu, kdy chtěli majitelé protočit víc lidí. A o víkendu jsme se celý den courali po stáncích. Byla jich tam spousta. Koupili jsme si korbáčky, které jsme milovali, někdy taky kvašáky, které ještě pořád neumím udělat, občas i něco mimo jídlo jako hrneček. 

Svého času hodně frčelo štěstíčko. Papírové sáčky s překvapením. Dneska už bych na to nebyla, protože mi připadá, že s velkou pravděpodobností budu mít něco, co bych si jinak nekoupila. Takže další krám do baráku a navíc dražší, než kdyby si ho člověk koupil rovnou. Ale jak říkám, svého času to frčelo. A než to začali šidit, měli tam i velmi krásné věci. Většina, možná dokonce všechny mé nejkrásnější šperky byly z pouti. A ačkoliv nebyly z cenného kovu, budily pozornost a obdiv mezi spolužačkami.

To nejlepší na pouti ale byli Vietnamci. Teda asi, říkalo se to, ale možná byli jiné národnosti, tak abych jim nekřivdila. Bylo to v době, kdy na štíhlou holku moc oblečení nebylo. Všechno bylo široké, pytlovité a o ničem. Vietnamci měli skvělé ceny a štíhlé střihy. V té době šili spíš na sebe než na českou machnu, takže ne každý se tam mohl oblékat, ale pro mě to byl ráj. Často jsme tam koupili relativně dost věcí a pak jsem je dostala k Vánocům. Do té doby jsem kupodivu stihla zapomenout, že jsme je kupovali spolu a vždycky jsem měla ohromnou radost a byla překvapená, jak mamka přesně trefila mou velikost a styl. Dneska už bych to asi za tři měsíce nezapomněla. S láskou vzpomínám třeba na okrovou podzimní bundu na zip uvnitř s kožíškem a taky na boty, které jsem si koupila hrozně levně, ale to už bylo mnohem později, kdy kvalita významně klesla. A ty se daly používat jenom na řízení auta, protože měly hrozně měkkou podrážku. Zato jsem pak v nohách měla úžasný cit. To jsem zrovna dělala autoškolu.

Ale ostatní oblečení, tehdy většinu mého šatníku tvořilo právě tohle od Vietnamců, bývávalo velmi kvalitní co se týče výdrže. Ne, že by měli pravé vlněné svetry a hedvábné šaty za tak nízké ceny, ale dvoje kalhoty mám dodnes. Vínové se výrazně opraly a černým už se ošoupaly spodky nohavic, možná už se někde dokonce začaly párat. A taky doznaly změny, kdy jsem je přesunula ze slavnostních černých na běžné černé, postupně jsem v nich začala chodit třeba i na turistiku, protože se báječně přizpůsobily mému tělu, aniž by se vytahaly na kolenou, a když bylo nejhůř, párkrát jsem v nich i přespávala. Takže dostaly slušnou sodu a mám je minimálně dvacet let. Žádné jiné nic podobného nedokázaly. Stačí je trochu víc nosit, klidně jenom do práce a brzy se rýsují kolena, rozdírají se v rozkroku nebo na zadku, ošoupávají se spodky nohavic až bych tam za chvíli měla třásně. ... Takže tak. Chtěla bych to všechno zase jednou zažít z pohledu dítěte.

Někdo září někdo v září

Vymalované stránky sedmiletého deníku

Pamatujete si na tuhle hlášku? Myslím, že se to říkalo u maturity, kdy ten, kdo ji neudělal v řádném červnovém termínu, mohl jít v září na opravu. Jestli si to dobře pamatuju, týkalo se to u nás jen jednoho kluka. A možná ani to ne, protože Johny propadl o ročník níž. Nebo ne? Už je to trochu dávno. Úplně bych měla chuť prolistovat si deník z maturitního ročníku a možná vám sem z něj něco opsat. To jsem si totiž psala speciální školní deník. Ale k tomu se třeba někdy dostanu „až bude čas“. O tomhle mýtu (že jednou budete mít víc času) jsem kdysi psala zde.

Teď jsem vám každopádně chtěla ukázat vymalovanou a dosud nepopsanou dvoustránku z mého papírového deníku, o němž vám více řeknu druhý čtvrtek v říjnu (9. 10. 2025), protože to krásně spadá do nepravidelného seriálu o něčem novém. Ale abyste už teď nepřišli zkrátka, můžu vám říct, že u nás bylo dnes krásně teplo. Vím to, protože jsem byla krmit zvířátka, když je manžel nemocný. Ale jinak jsem se venku moc nezdržela, protože jsem taky musela krmit naše lidské mládě. A samozřejmě taky přebalovat. Za jiných okolností bych jela k rodičům a vyrazila se podívat na Svatováclavskou pouť a stejně jako v posledních několika letech, bych se hrozně divila, jak je to blbé mít kolotočáře v parku místo na náměstí. Park má být místem klidu a odpočinku, zatímco celé moje dětství žilo náměstí ruchem poutě a strašně daleko se z něj všemi směry táhly stánky s vietnamským oblečením (tehdy tak kvalitním že mi vydrželo v pořádku celá desetiletí) a samozřejmě i sladké suky, perníková srdce a další věci. Konec konců článek o pouti jsem napsala už vloni, akorát jsem ho zapomněla zveřejnit, tak vám ho postnu v pondělí. Jestli mi půjde internet!

Porod je jako svatba: to hlavní dobrodružství přijde po něm

Když začínám tenhle článek psát, nevím o šestinedělí v podstatě nic, tedy kromě toho, co nám řekli na předporodním kurzu – mám z toho zevrubné poznámky, které si chci ještě včas projít, taky mám v plánu přečíst nějakou odbornou literaturu, kterou mám doma vypůjčenou. Od holek (i z toho předporodního kurzu) vím akorát to, že se docela podceňuje. 

Trochu mi to připomíná svatbu. Všechny pohádky končí svatbou. To je ten cíl, do kterého žena směřuje, aby byla šťastná? V pubertě to tak vypadá. Leckterá tomu věří i potom. Jenže „to hlavní“ teprve přijde – budete manželé v dobrém i zlém, nebo se při první rozepři rozvedete?

Vypadá to, že s dítětem je to právě tak. Všichni se soustředí na to, aby neotěhotněli, pak aby otěhotněli. Potom přežít první trimestr a nikomu neříkat, že jsem těhotná, protože co kdyby to nedopadlo? Druhej trimestr má být v pohodě a máte si ho užít, dokud to jde. Jenže ten frnkne tak rychle jako líbánky. A najednou jsem velká tlustá koule s extra citlivým polštářem na břiše a chystáte se na porod. Nebo byste měla, ale vůbec se vám o něčem takovém nechce přemýšlet.

Ale ve výsledku je to pořád vlastně ještě sranda. Lidi vás pouštěj sednout, podávají vám věci upadlé na zem (má to svůj důvod, vážně je dost problém je zvednout, nekecám!), chodíte na spoustu prohlídek, testů, máte velkou lékařskou péči a slibují vám, že porod bude jako wellness (= teplo, koupání, voňavé olejíčky, procházky po pokoji...), ale tam na vás přece jen pořád bude někdo dohlížet, a když to nepůjde tak úplně dobře, vezmou nožík, šup šup a bude po problémech.

Zato v posledním tzv. čtvrtém trimestru (naštěstí je jen poloviční!) si se vším musíte poradit sama doma. A nejen, že budete mít na krku nového človíčka, který po vás chce bůhvíco (teď zrovna jíst, přebalit, svléknout nebo uspat?), ale taky se musíte nějak postarat o sebe, případně o domácnost a o manžela. Ale ani to nemusí být všechno, taky už můžete mít další děti, nebo kozy a jinou zvířecí droboť jako my.

Takže když mi kamarádka řekla, že by bylo dobrý si navařit předem, vzala jsem její radu vážně. A při první příležitosti udělala větší porci sekané a hned dvě krabičky dala do mrazáku. Psala jsem o ní v článku Jehněčí sekaná a další kulinářské experimenty.

Jehněčí libová sekaná připravená na šestinedělí

Po pražských klubíčká(rná)ch

Na říjen jsem si pro vás připravila nedělní speciálek, ach ano, miluju tyhle věci, co tvoří malou ucelenou sérii, která se případně může libovolně rozrůstat...

Jak vyplývá z názvu, bude to exkurz do pražských prodejen s přízemi. Nekladu si za cíl navštívit všechny – jsem těhotná shopaholička klubíček, takže to ani není vhodné, ale takové malé pokoukáníčko mi připadá lákavé. Navíc považuji za nespravedlivé, že se dělají různí průvodci po kavárnách a podobných nesmyslech (taky závisláckých!) a nic takovéhohle jsem nikde neviděla.

Možná si vzpomínáte, že jsem na tohle téma v roce 2016 zpracovala článek Kam v Praze na klubíčka?, který byl sice pěkný, ale trochu mi za těch skoro deset let zastaral.

Yarn Queen Prague – Šárka Mošová, Řipská 2386/11, Praha 3 Vinohrady, zastávka tramvaje Perunova, e-shop najdete na https://www.vlna-prize.cz/, můj článek zde

Nový život s miminkem

Už jsem zase strašně dlouho nepsala články, tak přemýšlím, kde začít. Nechci mít blog o miminku, ale zároveň je to dost zajímavá zkušenost, co všechno se doma změní. Tušila jsem, že začátky budou náročné, po zážitcích z porodnice to bylo víc než zřejmé. Taky mi bylo jasné, že bude manžel poněkud nemile překvapen realitou všedního dne. Ale co jsem nečekala, že nejvíc bude realitou všedního dne překvapen pes. Princezna se s novým přírůstkem do rodiny jako správná „prvorozená“ nějak nemůže smířit. Nevím přesně, co se jí honí hlavou, ale vždycky když odcházíme z domova s „vajíčkem“ (= autosedačkou), vypadá skoro radostně, jako by si myslela, že to, co jsme si dovezli, zase odvezeme pryč. 

Jindy se zase tváří, že jestli se toho uřvaného tvora nehodláme zbavit, klidně si sbalí kufry a vrátí se zpátky do útulku. Dokonce odmítá chodit domů, kam se jinak tlačila čumákem, tlapkou a málem i násilím. A leckdy byl problém dostat ji ven. Několikrát jsme ji museli doslova vytlačovat a ještě k tomu oba dva s manželem. Teď se jí dovnitř nejenže nechce, ale když už tu chvilku je, ven chodí sama velice brzy, skoro bych řekla do pár minut a to ani není slyšet žádný řev (dítěte).

Akorát tuhle, když pršelo, vydržela uvnitř delší dobu, i když různě procházela místnostmi a tvářila se nešťastně.

Odvážný bucket list

Jak jsem psala v minulém článku Yeswoman a odvaha, pokusila jsem se sestavit bucket list věcí, které vyžadují odvahu a já bych je chtěla uskutečnit. Některé jsou vskutku titěrné, ale to nevadí, každý krok a rozvoj vpřed se počítá, nemusí jít jen o velevěci.

• Navrhnout design pletených ponožek a zkusit je prodat na Ravelry (či jinde),
• ušít si šaty pro každodenní nošení,
• ušít si mikinu,
• namalovat další olejomalbu,
• vytvořit kaligraficky náš manželský slib a pověsit ho někde doma (nejspíš v předsíni),
• absolvovat kurz Joji Locatelli na dobře padnoucí svetr (je to celé v angličtině a kdo ví jak dobře jí budu rozumět, navíc by to mohlo být složité téma, zatím měla pořád plno, nebo jsem nemohla),
• vyrobit florárium,
• navrhnout deskovku,
• napsat knihu poezie,
• vystavovat svoje obrazy (uskutečnila jsem v práci trochu punkově, byla to sranda),
• vést kurz pletení,
• navštívit kurz šití (nevím, proč jsem to dala do bucket listu pro odvahu ;-), zní to spíš jako zábava a na kurzu se není čeho bát, ne?),
• ušít si hedvábnou halenku (to už je jiná!),
• ušít si (pohodlné částečně lněné) kalhoty (o tom mluvím už snad desítky let, že bych si chtěla ušít kalhoty, protože mi kdysi mamka říkala, že to je složité, teď zase někdo tvrdil, že nejsložitější je spíš kabát, tak nevím),
• upéct chleba z kvásku,
• uvařit výbornou svíčkovou, rajskou dle Florentýny + knedlík
• uvařit výbornou polévku s játrovými knedlíčky + naučit se Pho a další věci, které mě lákají a chutnají mi od ostatních,
• ušít si první boty ještě letos,
• napsat gamebook – interaktivní příběh na Inklewriteru,
• napsat knihu,
• naučit se punch needle = vyšívání háčkem,
• zorganizovat slučák ze základky.

A co si do svého odvážného bucket listu dáte vy?

Je to na prd

Jednou z otravných věcí na těhotenství byla (kromě oteklých nohou, o kterých jsem psala 26. 7. 2025) večerní nevolnost po jídle (hlavně v prvním trimestru) a prdění. Nechci přehánět, takže nebudu tvrdit, že jsem nikdy nic horšího nezažila, ale patřím k ženám, co neprdí. Vážně. 

Za normálních okolností – na které už si bohužel skoro nevzpomínám, stejně jako na dobu „před břichem“ – se mi něco takového stalo jednou až třikrát měsíčně. Nijak zvlášť jsem si toho nevšímala, takže jsem nemusela dumat nad tím, jak to mají ostatní lidi. Myslela jsem si, že takhle to má prostě každý.

V jednu dobu se pak frekvence zvýšila klidně na jednou až třikrát za dopoledne, nebo za hodinu? Těžko říct, byla jsem z toho tak zoufalá, že jsem se i kvůli tomu hrozně moc těšila na mateřskou. Ne, že bych v práci nezvládala, nebo mě kolegové či klienti štvali, ale ten neustálý strach, že vám to „uteče“ mezi lidma. Nejhorší totiž bylo, že to ve valné většině případů nešlo ovládat. Stačilo se vysmrkat, zakašlat, zasmát se, nebo se jen zvednout ze židle.

Sice mě trochu uklidnilo, že to tak mají i ostatní těhotné, jenže co je vám to platné, když nepracujete na těhotenském oddělení a mezi ostatníma lidma je vám to nehorázně trapné.

Obdobně skličující bylo i krkání. S tím už tuplem nemám žádné zkušenosti. Neumím si krknou na povel, ani když je mi těžko a ulevilo by se mi. Vzpomínám si, jak jsme kdysi s kamarádkou trhaly rekord, kdo vypije víc vody. Nevím už, jestli to bylo na ex. Každopádně to byl blbý nápad, protože šlo o minerálku. A ačkoliv jsme se dostaly tak možná za půllitru (nebo snad k jednomu každá?), ležely jsme pak a bolela nás bříška, dokud se nám nepodařilo odkrknout si ty bublinky.

Přibližně v prvním trimestru (možná začátkem druhého) mi bylo velmi často špatně po večeři a potřebovala jsem si říhnout. Jenže jak to udělat, když vám to nejde a neumíte to? A druhá věc – bylo to tak strašně strašně strašně nechutné. Nechápu, jak to může dělat někdo schválně. Mluvila jsem o tom s klukama a ti říkali, že to je něco jiného. Když to dělají záměrně, je to jen nějaký vzduch, zvuk, prostě takové o ničem. Já v tom vždy cítila ještě večeři a bála se, jestli se nepoblinkám.

Jestli bude nějaké příště, bylo by dobré se s tím naučit pracovat, nebo vyzkoušet, jestli mi přece jen nepomáhá krátká procházka po večeři. Mám totiž takovou hypotézu, že jo, ale měla jsem málo prostoru k testování – jednak byla zima a jednak se to nedělo úplně pravidelně.

Topinambury

Jak je možné, že jsem o nich ještě nepsala?!

Tak to vezmu stručně a rychle, zatím se taky nic extra zajímavého neděje. S finanční poradkyní jsme kdysi probíraly kromě spoření a investování také zahrádku a ona zmínila, že její maminka pěstuje topinambury. Myslím, že jsem je jednou ochutnala na nějakých trzích na náměstí Míru nebo tak někde. Pořád se mi plete s náměstím Jiřího z Poděbrad. Každopádně jsem na ně byla zvědavá, a tak jsme se domluvily, že když se na jaře připomenu, nějaké mi přinese. Myslím, že se mi nakonec ozvala ona, ale klaplo to a dostala jsem sazeničky/kořeny. Vypadá to podobně jako zázvor nebo kurkuma. Kořeny se mohou buď jíst – uvařené nebo zasyrova – nebo zasadit a vyroste z nich nová rostlinka. 

Jenom se musí dostatečně opatrně, protože se prý jedná o invazivní rostlinu, a rázem byste jí mohli mít doma víc než chcete a spotřebujete. Z toho důvodu jsem je raději zasadila do proděravěných kýblů, které mám ještě z doby, kdy jsme se poprvé pokoušeli pěstovat rajčata a papriky v kotci se psí boudou. To vlastně ještě bylo v době, kdy jsme neměli psa! To je zvláštní, jsem na něj tak zvyklá, že už mi nepřijde, že by to mohlo být kdy jinak!

Rostlinky zatím zdárně rostou – asi dvakrát je svým zalitím zachránil manžel, když jsem na ně trošku pozapomněla. Však už jsem psala (zde), že nám teď to zahradničení moc nejde!

Jsem zvědavá na jejich květy, někde psali, že by to mohlo být hezké, jako třeba u slunečnic. A taky si budu muset nastudovat, kdy se sklízí!

Následující fotky jsou z poloviny června, kdy jsme dělali první seno, protože předtím bylo období dešťů.

Yes Woman a odvaha

Na březen jsem si vybrala jako téma měsíce odvahu. Možná si z dřívějška pamatujete, že jsem k jednotlivým měsícům hledala témata, v nichž se chci zlepšit. Psala jsem o tom tady a pak vždy k jednotlivým měsícům příslušný článek (jen v prosinci jsem neměla nic). Inspirací mi ovšem byl i kurz, který jsem před časem navštívila a věnoval se hodnotám, time managementu a podobně. Už moc na seberozvojové kurzy nechodím, tak už si nepíšu jejich seznam, trochu škoda. Bylo to zajímavé, když jsem měla seznam absolvovaných kurzů v nějakém konkrétním roce s lektory a ještě jsem si je hodnotila hvězdičkami, jak moc mě to bavilo. I když se samozřejmě velice těžko srovnává přednáška o kódech a šifrování (ta byla nečekaně tááák moc báječná) a třeba kurz sketchingu, který je pochopitelně skoro sto procentně báječný, protože začínáte s tématem, které neznáte, a budete v něm něco dělat aktivně sami. No nic, to jsem zase odbočila, protože píšu článek po strašlivě dlouhé době.

Odvahu už mám v tématech tak nějak nenápadně celkem dlouho. Přitom si myslím, že asi jsem odvážná. Ale chci mít jistotu. Odvaha totiž zlepšuje život. Nemyslím to, když se jako blázen bez rozmyslu pouštíte do nebezpečných věcí, ale spíš, když si dodáte odvahu zkoušet nové věci, oslovovat nové lidi. Pro někoho to může být jen o překonání lenosti, ale pro mě je to tak trochu i o odvaze. Ale víceméně asi platí, že ačkoliv mi mini odvážné činy mohou přinést i nepříjemné chvíle, posunou mě dál a budu mít na co vzpomínat. Minimálně na sebe budu hrdá, že jsem to zkusila a šla do toho. Zatímco stagnace ve stále stejném status quo ke štěstí nevede. A ano, snad všechno děláme pro své štěstí.

Jednou z mých oblíbených písniček už od dětství je Červená čiapočka od Elánu. Nevím, jestli to má nějaký hlubší podtext, ale základem je, že se vlk z pohádky Červená Karkulka urazil za všechny nadávky a začal jíst jablka. Mělo to nečekaný dopad: „… smutné su kozliatka, nudia sa zajace, horár je opitý, lebo je bez práce…“. Karkulka to naštěstí vyřeší tak, že se obleče do kůže: „… šťastné sú kozliatka, šťastné sú zajace, horár je opitý, teší sa do práce, všetko je v poriadku, skončilo prímerie, večer ich Červená čiapočka zožerie…“. A pak je tam jedna taková větička, nad kterou jsem dlouho přemýšlela, až jsem jí musela dát za pravdu: „ťažko byť odvážny odvážny bez strachu“. Nechte si to projít hlavou, jestli vám to dává smysl.

Koho považujeme za odváženého a proč? Je odvážný psychopat, když nepociťuje strach a neřeší následky pro jiné lidi? Jsem odvážná já? Jak mi řekla jedna paní, když kombinuju zářivě žluté tričko s královsky modrou sukní? Mně to odvážné nepřipadá, protože je to klasická kombinace z teorie doplňkových barev a navíc to mám mnohokrát vyzkoušené, že to spolu krásně vypadá. Ale pro ni by to možná byl odvážný čin vyjít ven takhle oblečená, pokud na jasné barvy není zvyklá.

V téhle souvislosti je zajímavé, že to, co bude pro jednoho odvážné – požádat holku o telefonní číslo a pozvat ji na rande – je pro jiného rutina a dělá to každý týden. Jak to máte vy? Jaké činy považujete za odvážné? A co třeba něco menšího? Mohli byste něco odvážného zkusit udělat? Co pro vás znamená odvaha?

Pro mě jsou odvážné činy, kterých se bojím, nahánějí mi hrůzu, případně je nějakou dobu prokrastinuji, třeba i proto, abych se vyhnula setkání. Pro někoho může být odvážné jít k zubaři (pro mě je to dentální hygiena). Přitom mám dvě známé, kdy ta první má zubaře ráda a říká, že to je člověk, který řeší její problémy. A ta druhá si na dentální hygienu chodí odpočinout, myslím, že říkala i zrelaxovat, ale nechci kecat. 

Pro mě je odvážné mít přednášku, kurz, vystoupení nebo nějakou promluvu před lidma. A přesto jsou spousty řečníků či učitelů, kteří to dělají běžně. A možná jim to vůbec odvážné nepřipadá. 

V deníku jsem našla citát z mé oblíbené americko-britské Popelky (2015): „Jsou dvě věci, které ti pomohou překonat všechny nástrahy života: odvaha a laskavost.“ Laskavost je mi vlastní, takže tu jako téma měsíce aplikovat nebudu.

Přemýšlení nad tím, jak být odvážnější mě přivedlo ke dvěma způsobům – sepsat odvážný bucket list (jojo, takový tu ještě nebyl, ale bude příští týden) toho, co považuji za odvážné, realizovatelné a pro mě přitažlivé činy. Třeba bungee jumping, let balónem a něco podobného mi lákavé nepřipadá, zato ušít si dlouhé plesové šaty (loňský čin) ano. Přitom to z mého pohledu odvážné je, protože materiál byl náročný na zpracování a moje zkušenosti s šitím jsou poměrně malé. Dalším odvážným činem pak bylo požádat jednu tchyninou známou, jestli by mi poradila s ušitím sukně – nastavení správné délky a založení (našpendlení). Do téhle kategorie bych toho mohla zahrnout spoustu, protože děsně nerada něco chci po jiných lidech, takže pro mě je odvážný čin de facto každé požádání o pomoc. Sem jsem zařadila i to, že se chci zeptat „našeho“ instalatéra, jestli si ho můžu vyfotit a následně namalovat. Výsledek můžete vidět zde. Proto teď píšu o březnových předsevzetích, protože jsem doufala, že v září už bude část hotová a já vás budu moci seznámit s výsledky. ;-)

Druhý způsob je inspirovaný filmem Yes Man. Princip spočívá v přijímání výzev tím, že na všechno řeknete ano. Zejména věcem, do kterých se vám z důvodu obav a strachu nechce. Třeba taková preventivka u oční. Objednání jsem odkládala tak dlouho, že mi to nakonec vyšlo až na dobu po porodu. Ach jo. Vyprávěla jsem v práci o tom, jak se mi ulevilo, když už mám termín, a ukázalo se, že dost lidí neví, že by měli na oční chodit každý rok, i když nemají žádné zdravotní problémy. Preventivky totiž slouží k tomu, aby se problémům předcházelo. A víte, že si tyhle věci v podstatě „platíte“ díky zdravotnímu pojištění? Trochu škoda to nevyužít, když na to máte nárok, ne? A proč to považuju za odvážné? Zaprvé nemám ráda to „plivání“ do oka a zadruhé se přirozeně bojím, že zjistím, že špatně vidím a budu muset nosit brýle. 

Hnízdečko a různé absurdity

Zmiňovala jsem už, že jsme od různých známých a příbuzných dostali spoustu věcí pro dítě? 

Zpočátku to bylo boží, fantastické a báječné. S manželem jsme se radovali, že nebudeme muset všechno shánět a někdo nám dá už něco osvědčeného. Zejména u oblečení je to prý skvělé. Protože jednak se moc neunosí, takže snižujeme ekologickou stopu, když používáme hadříky po někom, jednak se nosí jen chvilku, takže je ho potřeba docela dost v různých velikostech, a jednak ho nemusíme shánět a nakupovat. A taky už je vyprané, takže víme, že nepouští. 

Trochu nás vyděsilo, když se věci začaly hromadit a já vážně uvažovala o tom, jestli by nebylo dobré si k tomu jednomu našemu pořídit ještě dvě další děti, abychom využili všechno oblečení, které máme. Největší stres mi ale působily věci, kterým jsem nerozuměla. Sice se mi většina kamarádek snažila podat školení, ale měla jsem pocit, že mi právě automechanik rozebral auto na jednotlivé šroubečky a dílky a je přesvědčený, že teď už to chápu a nejen, že ho dokážu zpátky složit, ale taky vím, co kde je a proč. Co to dělá, jak se to používá a k čemu to je. 

Jednou z věcí, kterou jsem se naučila pojmenovat jako první, byť jsem o ní nikdy předtím neslyšela, je hnízdečko.

• nočník bez dna ze Singapuru
• lahvičky a krabička na ně
• odsávačka
• chůvička
• přebalovací pult/podložka
• deka na lezení na zem

Muchová okna

V podstatě hned po nastěhování jsem začala manžela otravovat, co uděláme s oknama. A dveřmi v prádelně. Jak jsme na statku, potřebujeme nutně něco, čemu se tu říká „muchová okna“. Běžný lid tomu říká sítě do oken a většinou to vůbec nepotřebuje. Aspoň já to zatím nikdy nikde neměla a že už jsem už bydlela na pár hezkých místech, snad je ani nedokážu spočítat. U rodičů, u babičky, na koleji 1, na koleji 2, v Praze na koleji během kurzu o CSR, podnájem u křižovatky v Brně, podnájem na kraji Brna, s přítelem v centru Brna, s přítelem na Vinohradech nebo jak se to tam jmenovalo, pak u nějakého masokombinátu – teď matně přemýšlím, jestli tam jsme náhodou sítě v oknech neměli. Těžko říct, pohled z okna jsem tehdy asi nefotila ;-). A taky na dvou místech na Bořislavce v Praze.

Jenže chtě nechtě, na venkově mouchy jsou! I kdybychom nechovali kozy, máme za domem teletníky a odtamtud se šíří do širokého okolí.

Jak už jsem zmiňovala, okna máme nová a mají trošku jiný rozměr, takže ty staré muchové sítě do nich nepadnou. :-( Navíc se běžně dělají do plasťáků, do dřevěných se moc nenabízejí, tak se manžel rozhodl, že zkusí jedno vyrobit sám.

Makal na tom asi čtrnáct dní, ale výsledek je perfektní!

Okno zvenku má hnědou lištu uprostřed, aby vypadalo podobně jako ostatní okna

Zasazené okno v rámu vypadá, jako by tam patřilo odjakživa

A proč to trvalo 14 dní? Bylo potřeba:

1. změřit okno,
2. sehnat latě,
3. zbrousit je,
4. spasovat je dohromady,
5. vyrobit ozdobné středové lišty – jednu tenčí pro vnitřek a jednu silnější zvenku a vymyslet jejich ukotvení,
6. přetřít něčím proti červotoči,
7. natřít zevnitř bíle,
8. natřít zvenku hnědo-červeně,
9. připnout síť,
10. přetřít připínáčky hnědou barvou.

A to ani nemluvím o tom, že první část sítě byla špinavá, tak jsme se ji snažili umýt ve vaně a následně v pračce. Jenže to se pomačkala a nepodařilo se nám ji vyžehlit ani přes ručník, ani normálně. A jak je to plast, trochu jsem se bála o žehličku. Takže se musela zase stříhat nová síť.

Miluju myčku

I když to tak možná nevypadá pro ty, co mě znají, tak jsem nijak významně po myčce netoužila. Díky tomu, že jsem ji nikdy neměla doma ani v podnájmu, neuměla jsem zcela docenit, jak velký přínos a obohacení bude mít pro můj život. Samozřejmě mi bylo jasné, že je to velký pomocník a ušetří spoustu času. Zejména poté, co člověk nějakou dobu vařil a už v tu chvíli byl unavený z práce a pak ho jako odměna čeká mytí nádobí.

Svého času jsme to s bývalým přítelem dělali tak, že jsme měli vařící a mycí týdny. Už přesně nevím, jestli to bylo tak, že jeden týden vařím a myju nádobí já – co si kdo zašpiní, to si umyje, nebo tak, že jeden vaří a druhý myje. Každopádně první varianta je dost náročná a otravná na čas a únavu. Teď s otékajícíma kotníkama by to bylo zvlášť žůžo labůžo. Jenže zároveň to znamenalo, že další týden mám veget – nemusím plánovat, co budeme jíst, nemusím na to nakupovat, nestarám se o vaření, ani o mytí nádobí. Přiznám se, že mi tenhle systém trochu chybí. I když rozhodně nemůžu říct, že bych byla ta chudinka u plotny (i když se tak občas cítím) a manžel se flákal u televize s pivem (nemáme televizi a není na pivo). 

Každopádně myčka je skvělá věc, i když nás teď pořádně potrápila, protože odmítá běžet na solární elektrárnu a tedy víceméně zdarma. (Doopravdy zdarma to bude, až se elektrárna vrátí, což se možná nikdy nestane, těžko říct, ale spíš to bereme tak, že prachy do elektrárny už jsme dali a jsou nenávratně fuč. Každé její využívání je tedy zdarma či úspora. Říká ekonom, ha ha, ale socilogicky by to tak nějak myslím vyšlo. Proto se vám nevyplatí předplatit si v lednu společně s předsevzetími posilovnu. Lepší je, když ji máte platit každý měsíc a úplně nejlepší by bylo, kdybyste tam museli zajít s hotovostí nebo kartou, to už byste tam spíš zůstali a zacvičili si.)

Takže drobnou stížnost mám na to, že nám myčka neběží na solární elektrárnu, ale musíme si vždy přepnout na placenou elektřinu a to dokonce i tehdy, když máme plné baterky. Taky mám špatnou zkušenost s rychlým programem na půl hodiny. Asi třetinu nádobí mi nechal špinavou, což mě celkem naštvalo. Na druhou stranu mě ani moc nebaví, když si tady čvachtá dvě a půl hodiny. Připadá mi to docela dlouho. Za tu dobu bych ručně umyla mnohem víc nádobí, než kolik se ho do ní vejde. 

Ale zároveň si užívám, že zatímco se mi myje nádobí (a starý příšerně vrčící robotický vysavač luxuje ložnici), já můžu krmit kozy, nebo psát blog. Nebo se slunit na zahrádce – ha ha ha, na to teď na mateřský vážně nemám čas. Ale kdybych měla, mohla bych. A to se taky počítá.

A navíc si pamatuju, jak tatínek nejlepší kámošky říkal, že to ušetří vodu. A možná i elektřinu za ohřívání té vody? Ale to už je pár let, tak to snad platí pořád. I když ušetření elektřiny na ohřev vody mě moc nebere, protože to ohřívá ten solár.

(psáno v červnu 2025)

Těhotenská průkazka

Tolik to bylo radosti, když jsem ji konečně dostala, a pak jsem o ní ani nenapsala na blog! Trochu mě tedy naštvaly hned dvě věci: zaprvé ji člověk nedostane hned, když se dozví, že je v jiném stavu, ale obvykle až mezi 7. a 11. týdnem těhotenství. A zadruhé je to jen rozkládací leporelo. Myslela jsem, že to bude fakt knížečka. Jako pas nebo tak něco. Na razítka, zápisy a podobně. Navíc moje gynekoložka píše tak, že to podle mě nikdo jiný přečíst nemůže. Teda aspoň já z toho nic moc nemám.

Taky mě namíchlo, že jsem si k ní musela koupit šanonek A5 a zakládat si všechny ultrazvuky a další věci někam bokem. Abych se v tom vyznala, přilepila jsem si do každé fólie malý post-it papírek s příslušným nápisem: screening I. trimestr, II. trimestr, III. trimestr, oGTT test na těhot. cukrovku, EKG, očkování proti RS virům, potvrzení o datu porodu pro sociálku v rámci žádosti o finanční podporu nebo volno (každé mělo v práci samostatný papír), výsledek vyšetření na streptokoka…

Jinak je to docela chytrá věcička a musím říct, že ji celkem zodpovědně nosím všude s sebou. Ptala se nás na to na předporodním kurzu a skoro nikdo ji s sebou neměl. Význam sice taky tak úplně nechápu, ale když to chtěj, tak co by ne. Aspoň je tam ta moje krevní skupina. Mimochodem, vy víte, co máte za krevní skupinu?

Z prádelny je... zase prádelna

Nové vnitřní dveře (dřív tam žádné nebyly)

S překvapením zjišťuji, že o této místnosti jsem ještě na blogu nepsala, i když jsem začala. ;-) V prosinci 2021 jsem do článku s názvem Úklid prádelny napsala: „Když se tomu říká prádelna, sušilo se tam prádlo? Nebo pralo? Nevím, zjistím. Vlastně mě napadá, že toho o našem statku moc nevím.“ A jsme skoro o čtyři roky dál a furt nic publikovaného.

Takže ano, prádelna se říkalo místnosti, kde se pralo prádlo. Proč jsem o tom pochybovala?

V rámci rekonstrukce bylo stejně jako ostatní místnosti nutno vystěhovat – nevím nevím, jestli mám někde původní fotky, zlikvidovat vestavěná kamna (možná by měla nějakou historickou hodnotu, kdyby fungovala, ale byla už myslím propálená a fakt dneska nechcete vařit na kamnech, pokud nemusíte) a celkově to tam trochu zkultivovat.

Z původního plánu, že to bude skladovací místnost se postupně a tak trochu i partyzánsky vyklubala letní kuchyně. Přesný proces vývoje vám nepopíšu, protože jsme to ani nestihli postřehnout. Původní plán byl, že tam dáme skříně z ložnice, které jsem upřímně nesnášela a do nich dáme sezónní věci, které nechceme nebo nemůžeme mít v domě. Manžel říkal, že by bylo fajn, mít tam umývadlo a třeba i kousek linky, že by to byla tak trochu porážecí místnost. Aby nemusel porcovat maso v zanedbané maštali nebo venku, což je dost nepříjemné vzhledem k tomu, že se u nás většinou nestihne podzimní porážka a přemění se až v zimní.

Dlažba, které říkám řecká

Já jsem si na prádelnu chvíli myslela jako na svůj ateliér, podobně jako na „domeček“, jehož opravu už jsme si dávno rozmysleli. Jaké to bláznovství, ještě vlastními silami – ha ha ha. Z ruin!

Chvíli to vypadalo, že by z prádelny mohla být letní kuchyně, tak jí ostatní řemeslníci říkali. Tchyně by něco takového hrozně moc chtěla, takže tuto myšlenku podporovala, ale pro mě to v podstatě nedává smysl. Nejíme venku v altánu – ten nechceme a ani neplánujeme, na náš statek se to nehodí, vypadá to moc měšťácky. Navíc manžel ani moc není na trávení času a zejména jídla venku. I v hospodách mě vždy tahá spíš dovnitř s tím, že ho zajímá hezký interiér. Poslední roky nemá těžké mě přesvědčit, protože kuřáci bývají naakumulovaní venku a to mi spolehlivě zkazí každý kulinářský zážitek. Už jsem si dokonce zvykla v případě venkovního posezení na otázku, zda máme vedle sebe místo odpovídat se širokánským úsměvem, aby to vypadalo co nejpřátelštěji: „Samozřejmě, pokud nebudete kouřit.“

Pohled ven na prádelní šňůry

Takže „venkovní vaření“ vypadá slibně jen v pár případech. Například u něčeho extra smrdutého např. dršťky, nebo u něčeho, co by hodně zvyšovalo teplotu či vlhkost v domě – naše digestoř totiž prožene vzduch jenom skrz sebe a snaží se pochytat vlhkost a smrad, ale nepošle to ven. Nebo, kdybych chtěla být s dítětem venku, či si ono hrálo/spalo venku a já chtěla jenom sem tam odbíhat vařit a přitom ho mít pod kontrolou. Nebo kdybych potřebovala vařit ve více než čtyřech hrncích najednou? Nebo kdybychom chtěli s manželem vařit oba naráz. Původně jsme si také mysleli, že by se tam daly dělat tvarohy, jogurty a to všechno, abychom to nemuseli nosit přes celý dvůr, ale zatím (červen 2025) tam není zapojená elektřina, takže to stejně nosíme a vaříme doma. A umatlá se u toho tolik nádobí, že je to možná i výhodnější. Na druhou stranu, kdyby to byla specializovaná výrobna na jogurty a marmelády se zásobou čistých sklenic, bylo by to asi ideální. A taky by bylo super, že by nám v kuchyni celou noc nevrčela trouba.

Nicméně když jsme to rozebírali s kuchyňářem, dobrali jsme se k tomu, že naše letní kuchyně bude zase prádelnou. Doporučil nám totiž, abychom měli dva spotřebiče: zvlášť pračku a zvlášť sušičku. A to do naší malé koupelny (viz článek Květinová koupelna) opravdu nenacpeme. Navíc se mi líbila představa, že budu moci od pračky odejít s košem prádla jedinými dveřmi rovnou ven ke šňůrám na prádlo a ne napříč celým domem jak labyrintem, včetně chodbičky, kde se na pár metrech čtverečních potkávají troje dveře. Navíc nám sušičku dali nad pračku, takže nezaberou tolik místa, jako kdyby byly vedle sebe.

Ty staré nenáviděné skříně jsme tam opravdu dali, ale tím, že si s nimi manžel trochu pohrál a vypodložil je, dají se všechny zavírat a já zjistila, že se mi sice pořád nelíbí, ale můj hlavní problém s nimi byla jejich nefunkčnost, nikoliv vzhled, jak jsem se sama domnívala.

V přechodném období – krátce po nastěhování zpátky domů ještě bez nábytku – nám prádelna sloužila také jako odkladiště věcí na miminko. Ani ne tak kvůli pověrám, že to nesmí být v domě, ale spíš proto, že na kočárek, postýlku a další věci jsme tu prostě neměli místo. Třídění oblečení podle velikosti a druhu jsem pak měla jako jarní brigádku. Psala jsem o tom v článku Připadám si jak třídicí linka.