Angeliky vánoční deník (2025), 5. část

Po 22. prosince, nic nového jenom příkrmy

Mám takovej pocit, že jsem ještě nezmínila, že už jsme začali dávat dítěti příkrm. Ono na tom není nic zase až tak zajímavého. Doktorka nám to doporučila, aby víc přibývalo na váze, nedbaje toho, že podle mě je na tahání v náručí, které má nejraději, dost těžká už teď. (Samozřejmě to myslím jako fór, těžká sice je, ale to se má s přibývajícím věkem nadále zhoršovat, to je jasné.) Dost mě tím zaskočila, protože jsem si myslela, že celá ta otrava začne až později. Ukázalo se ale, že naše žravé dítě je úplně v pohodě, a když mu dám něco jiného než mateřské mlíko, vezme si to ze lžičky bez ksichtů, foukání, plivání a jakýchkoliv dalších zajímavých reakcí, o nichž by se dalo psát. Vlastně se to dalo čekat, když mi na začátku pila mlíčko z injekční stříkačky (v porodnici jsem ještě neměla vlastní), nebo z lahvičky umělé (když jsem si myslela, že mám vlastního málo). Takže to píšu jen proto, abyste věděli, že se něco nového děje. ;-)

Sepsala jsem si pidimidi bucket list na letošní Vánoce (škrtám, co nedopadlo):

• navštívit výstavu,
• baštit trochu cukroví,
• psát Angeliky vánoční deník,
• ozdobit stromeček a spočítat, kolik na něm máme ozdob a svíček,
• pálit svíčky,
• projít se do Údolíčka,
• projít se do parku.

Út 23. prosince, výstava Klimtové

Ráda bych řekla, že jsem se o Vánocích trochu rozdivočela, ale to byste asi čekali něco jiného, než jaká byla realita. :-)

Podařilo se mi dostat se na výstavu spisovatelky a výtvarnice Vítězslavy Klimtové. Bude o tom samostatný článek s víc fotkama. Výstava je nazvaná jako loutky, takže jsem očekávaly ty figurky na provázcích, ale tohle se mi taky líbilo. Zajímalo by mě, z čeho jsou postavičky udělané.

Všechny pohádkové bytosti mají dle autorky různé lidské rysy. Nejsou vysloveně zlé nebo hodné.

Skřítčí kapela

Skřítek hospodáříček je často jmenován u tchyně, u nás se o něčem takovém nikdy nemluvilo, líbí se mi ale i čertík vzadu

Obrázek skřítka hospodáříčka (zase trochu jiný)

Kostelní věž skrz okno

Slaměný betlém (s Ježíškem den před Štědrým dnem ;-))

Ozdobený strom na náměstí

Dekorativní mašle

Po zhlédnutí výstavy jsem ještě nakoukla do papírnictví (víte, že je miluju?), neodolala jsem a koupila si inkoustové pero, barevné bombičky (Fakt jich je tolik druhů? Jak to? Prý kvůli krasopsaní, které teď frčí.) a nějaké sešity na budoucí bullet journaly/deníky, protože ceny byly senzační. No jo, holt se pozná, když člověk vyjede z Prahy = větší výběr a nižší ceny.

Pak jsem ještě šla do galanterie. Zařekla jsem se, že žádná klubíčka kupovat nebudu, protože potřebuju spíš trošku zpracovávat zásoby. Ale když jsem viděla ta fialová, hned jsem se mlsně olizovala. Ta by se mi na tu deku Charlotte dream (psala jsem o ní např. zde) docela hodila! Jenom se musím kouknout, kolik jich potřebuju. A taky jestli náhodou už nemám dost barev. A tak jsem odolala a řekla si, že tu na mě snad počkají do příště. Optala jsem se na čepici pro manžela dle instrukcí, ale když nechtěl, pořídila jsem pouze knoflíky na nákrčník Groove. Sice jsem ho zapomněla vzít s sebou (zítra a pozítří a popozítří mají pochopitelně zavřeno), ale tak jsem vybrala něco, co se bude k fialové jistojistě hodit – zlatá. Dítě v kočárku už začalo být neklidné, takže rozhodně nepřipadalo v úvahu se pro knoflíky vracet s nákrčníkem.

U šátku Groove už jsem za půlkou, začínám se spodními copánky

K obědu jsme měli vepřové na leču. Mňam. Maso se nejprve zprudka opeče, pak se podlije vodou a dusí. Na jiné pánvi se udělá cibulka, přidá se lečo/falešná unclebeans a pak se to vmíchá k masu. Skvělé to je s bramborem.

Vytáhli jsme hru Karak II. a hráli snad dvě nebo tři hodiny. Jak už jsme si nepamatovali pravidla, tak to chvíli zabralo, než jsme se chytli. Ale bylo to prima. Podařilo se mi vyhrát. :-) Ale na téhle hře je super, že není tak moc proti sobě. Všichni se sice snažíme porazit jakéhosi Pána zla, ale nijak si vzájemně neškodíme. Je v tom každý sám za sebe.

Překvapilo mě naše miminko, které bylo extra radostné. Asi z nového prostředí.

Večer jsme si v televizi pustili Vánoce za Jindřicha VIII., o němž jsme před pár lety s manželem četli knihy. A koukali na seriál. Bylo to celkem zajímavé. Konečně jsem pochopila koncept Twelve days of Christmas, který říká, že dříve (a možná někde ještě i nyní) se v Británii slavily Vánoce od 25. prosince do Třech králů a každý den byl něčím speciální.

St 24. prosince, Štědrý den

Dopoledne uteklo, než jsem se nadála. Asi jsem trochu dávala dárky do dárkových taštiček. Je to pohodlné a ekologické, ale není to taková sranda, jako rozbalovat balicí papír, tak mám pokaždé dilema, jak se k tomu postavit. Možná by pomohlo to furoshiki?

K obědu jsme měli rybí polévku.

Odpoledne jsem chtěla zdobit stromek, ale byli jsme vyhnáni na hřbitov, aby nám cestou mohlo usnout dítě. Podařilo se mi zapálit svíčku hned druhou sirkou a byla jsem na sebe pyšná. Miminko nám v kočárku krásně usnulo – vezli jsme jenom vajíčko (=autosedačku) bez korbičky, protože jinak bychom se do toho auta vážně nevešli – a my měli radost, že je hezčí počasí než včera (jen suchý mráz bez větru), a tak jsme se vydali ještě na procházku na náměstí. 

Tam jsme si všimli, že je otevřený kostel, tak jsme hned vlezli dovnitř a prohlédli si betlém. Bohužel jsem si nevzala foťák. Nechali jsme se zlákat a vzali si domů betlémské světlo v čajovce ve sklenici. Měla jsem z něj ohromnou radost, protože to jsme doma nikdy neměli. ... Ani letos jsme ho doma neměli. Zhaslo nám cestou, protože čajovka už byla trochu použitá a podle mě knot dohořel moc brzy. Bylo mi to líto, protože jsme byli kousek od domu, kde bych od ní mohla zapálit jinou svíčku. Ale nijak významně jsem to neprožívala.

K večeři byl tradiční bramborový salát. Prý to nemám fotit rozjedené, ale mně to tak připadá lepší. A navíc jsem si dřív nevzpomněla. Manžel tátovi chválil kostky zeleniny, že má jednu jako druhou. V duchu jsem se smála, protože on by je měl taky takové. Zato mně by se povedly spíš do té hry „najdi dvě stejné kostky“ a ona každá jiná!

Bramborový salát

Smažený kapr není právě můj nejoblíbenější, ale jsem s ním na Štědrý večer smířená. Rozhodně lepší než řízky! Až/jestli budu dělat někdy štědrovečerní večeři já, chtěla bych dělat kapra po zbojnicku, protože tak ho mám nejraději a manžel ho taky jí. 

Již tradičně si musím ve vánočním deníku zveřejnit fotku stromečku. Živého a s opravdickýma svíčkama. Možná to někomu může připadat směšné, ale bez něj mám pocit, že to není ono. I když teď s dítětem nemá člověk tolik prostoru nad takovými věcmi přemýšlet. Ale když vidím ty plasťáky, nějak mě to nechává chladnou a bez vánoční atmosféry. To už snad radši jen jednu smrkovou větev!

Vánoční stromeček s dárky

Tentokrát bylo i třepení

Rozdávání dárků se letos docela protáhlo! Ani ne tak kvůli tomu, že by jich bylo tolik, ale proto, že jsme snad do osmi hodin uspávali. Na druhou stranu je super, že malá spí skoro celou noc. Od té doby, co chodí spát v osm, tak klidně až do devíti. I když bych byla raději, kdyby chodila spát v pět a vstávaly jsme v šest ráno. Ty dlouhé večery mi chybí!

Tradice postupného rozbalování dárků: K dárkům bych ještě ráda poznamenala, že u nás se rozbaluje postupně. Jeden balíček nejstarší člen rodiny, pak ten mladší a takhle to jde až k nejmladšímu. A pak znovu nejstarší rozbalí jeden balíček. Děláme to tak snad odjakživa. Je to sice zdlouhavé, ale zároveň v tom vidím úctu a zájem o to, co kdo dostal. U manžela se to dělávalo tak, že si každý rozbaluje sám a všichni najednou. A pak si to nějak ukáží. Těžko říct, když jsem tam byla na Vánoce já (26. 12.), víceméně jsme se nějak náhodně chaoticky střídali a taky všichni koukali, co rozbaluje ten dotyčný. Jasně, jste trošku pod drobnohledem, jak se vám dárek líbí, ale stejně mi to připadá hezké a kulturní. I když myslím, že jako dítě mě to štvalo, protože jsem musela dlouho vydržet, než jsem přišla na řadu. Když pak ale ostatním dárky dojdou, můžu rozbalovat zbývající jeden za druhým! Uff, málem bych zapomněla, jedním z dárků byla Tajemná ponožka 2025!

Krásné, co? Ty barvy se mi moc líbí!

A ještě jsem na tajňáka dostala značkovač!

Překvapilo mě, že mi přišly jen dvě smsky s přáním k Vánocům. Holt jak člověk nemá WhatsApp a není moc na sockách, tak se na něj snadno zapomene. Z toho jedna byla zjevně hromadná. O to víc si vážím té druhé a hned jsem na ni odpověděla. Popravdě jsem ale taky nic nestihla rozeslat. Doufám, že zvládnu aspoň udělat PF 2026!!! Aspoň jsem napsala kámošovi, jestli se zítra nepotkáme na ranní mši v kostele. Mám pro něj už nějakou dobu dárek. Tomu druhému ho asi pošlu poštou, kdoví kdy se uvidíme!

Jo, a k těm dárkům jsem ještě chtěla dodat, že jsme se letos docela nasmáli. Protože naše taštičky mají předepsané visačky „máma“ a „táta“. Když mi to došlo, prohlásila jsem, že letos to teda Ježíšek fakt přehnal, protože skoro všechno je moje. Akorát, co dostane babička a dědeček?

Čt 25. prosince, mše s nosítkem a den plný deskovek

Ráno jsme vyrazili na mši do kostela v 9:30. Kupodivu jsme to stíhali docela dobře. Malá se předtím najedla. Venku bylo snad -6°C, tak jsme se shodli, že asi bude výhodnější nosítko, aby byla v teple. Když jsem ji kšírovala, ječela, protože už by potřebovala spát. Sotva jsme ale vyrazili, utišila se a vydrželo jí to hrozně dlouho. Prospala většinu mše, z níž jsem toho stejně moc neměla, protože jsem se děsila okamžiku, kdy se vzbudí, protáhne a začne ječet, jak to obvykle dělává. Naštěstí to ale bylo tak, že jen otevřela oči a koukala. Tak jsem jí ukázala mého kamaráda, ozdobený stromeček a pak všechno kolem. Byla docela dobře naladěná a pak ještě usnula, tak jsme si dali procházku na nejbližší kopeček do nedaleké vesnice, abychom si mohli víc popovídat. Při mši se mi líbila nějaká písnička, co působila jako něco irského starého, třeba jako Čarodějnice od Asonance.

Doma jsem vyfotila svou oblíbenou pokojovku – fialový oxalis.

Fialový oxalis, kytce říkám důvěrně „motýlci“

K obědu jsme kvůli mně měli mého oblíbeného kapra po zbojnicku, který se peče v troubě v alobalu. Je na něm slanina, cibule a spousta česneku. Podlévá se bílým vínem. Měla bych si opsat recept.

Odpoledne jsme vytáhli hru, kterou jsem dostala od Ježíška: Vampire: The Masquerade – Vendeta (popis hry zde). Vydala ji Albi a je pro 3 až 6 hráčů. Už jsem ji kdysi měla půjčenou z městské knihovny a líbila se nám. Při rozbalování si všimnu, že chybí nějaké žetony, ačkoliv byla originálně zabalená do fólie. Hned mi to zkazí radost a já otráveně přemýšlím nad tím, jak budu místo tvorby PF 2026 psát výrobce/prodejci, jestli by mi mohl poslat chybějící dílky. Pak se ale ukáže, že se samy vylouply a zapadly mezi krabici a jiné části herního plánu (lokace), takže vše je v pořádku a můžeme hrát! Zabere nám to spoustu času, ale je to docela prima. Skončíme s počty vítězných bodů: 34, 33 a 32. Tomu říkám těsný výsledek, co?

Ještě nevyloupané kartičky

Jako druhou v pořadí hrajeme karetní randící hru Kavárny. Je to speciálka, takže se zatím nedá nikde koupit. Ráda bych o ní napsala samostatný článek i s fotkama, takže zatím vydržte. Je pro 2–4 hráče. Stejně jako tu předešlou hru, i tuhle se mi podaří vyhrát. A rozhodně to není tím, že bych si pamatovala pravidla, protože jsem ji hrála naposledy před půl rokem.

Na závěr večera si ještě v rychlosti zahrajeme Jumanji. Kdo pamatuje film jako dítě, bude hrou zaujatý, i když nejde o nic světoborného. Zjevně je spíš pro rodiny s dětmi, ale když se trochu odvážete (nebo připijete), můžete si ji užít i tak. Je silně kooperativní a dokonce si můžete darovat životy, takže byste měli skončit spokojení a vítězní. Když tak nad tím přemýšlím, neumím si moc představit, že vás hra porazí, ale asi se to stát může.

Pá 26. prosince, druhý Štědrý večer

Ráno jsme vyrazili do Prahy jen s hodinovým zpožděním, což považuji za výkon vzhledem k tomu, co všechno se musí stihnout sbalit pro malou a taky, že záleží hlavně na ní. Ideální je vyrazit po krmení. Cesta utíkala krásně a provoz nebyl skoro žádný, takže paráda.

Zašli jsme na slavnostní oběd k příbuzným. Dle mého názoru se nevydařil: z knedlíků nebývám nijak unešená a domácí šípková se nekonala, protože nebyl nalezen správný džem. A kupovaný byl katastrofický. Osobně jsem v tom šípky necítila, zato tam měl dominantní roli kopr. Kdybych věděla, že jdu na koprovku, smířila bych se s tím předem, ale takhle nic moc. Zato rybí polévka byla naprosto úžasná. Hostitelka dokoupila jikry a měla ji výborně ochucenou. Byla taková hodně bohatá chutí. Škoda, že jsem si jí nedala plný talíř místo druhého jídla. Zpod stromečku jsme vybalili dárečky a užili si hezkou chvilku. Dostala jsem náušničky z korálků, kdyby to někoho zajímalo. Ostatní věci přinesl Ježíšek hlavně malé – skoro kompletní rodinku Šmoulů a medvědí sedátko.

Potom jsme si šli k tchyni užít Ježíška číslo tři. Manžel si užil štědrovečerní večeři v podobě řízku. Taky jsem si pochutnala, to ne že ne, ale knedlíky a řízky prostě nejsou moje topka a už vůbec je nemám spojené s Vánoci. Na druhou stranu je fajn, že je aspoň zima. Nechápu, jak to někdo může jíst v parném létě, brrrr.

Dárky byly báječné, a když na mě o několik dní později vyskočilo někde na internetu, že někdo obrečel svoje dárky, říkala jsem si, že já už zapomněla jaké to je, když vám někdo dá úplnou blbost a vám je líto, že za to utrácel a ještě se vám to bude doma plést a musíte předstírat, že máte radost (Šmouly nepočítám). Přála jsem si pekáč s roštem (Florentýna si přeje, abych ho měla ;-)), a taky nové smaltované pekáče, protože ty staré už jsou otlučené a začínají reznout. Asi ani ty nové nebudu pro jistotu dávat do myčky. Deka k televizi se taky neztratí a skleněný dekorativní stojánek na čajovou svíčku se mi vysloveně líbil. ... 

O uspávání dítěte se mi psát nechce. Zkrátka někdy to jde líp a jindy hůř, to pak mám chuť jít rovnou spát taky a dárky nechat na ráno, až budeme mít obě lepší náladu.

So 27. prosince, nové pohádky

Včera mě cestou do Prahy manžel překvapil tím, že mu přišlo divné, že jsme se na Vánoce nekoukali na žádnou pohádku. Už se tak nějak smířil s tím, že jsem pohádkový maniak a každý rok nedám pokoj, dokud spolu nějaké nevidíme. Už si na to zvykl a bez toho jsou to divné Vánoce. Dostal chuť na Anděla páně 2, tak jsme se domluvili, že si ho někdy pustíme. Ale dneska to nebylo. Chtěla jsem prozkoumat nové pohádky.

Protože jedinou hrou, ke které jsme se na Vysočině nedostali, byl Maršál a špion, rozhodla jsem se, že ji vytáhneme nyní. Večer jsme tak strávili u kuchyňského stolu hrou připomínající šachy. Musím říct, že se mi svým způsobem líbí a do stejné míry mě i štve. Hráli jsme ji málo na to, abych pronikla do jejích tajů a kouzel. Vadí mi, že je to jedna z mála her, kdy jsme s manželem vysloveně nepřátelé. Ve většině ostatních her si často každý „hrajeme na svém písečku“, až jeden zvítězí. Prostě si stavíme městečka a cestičky v Carcassonne, porážíme obludy v karetním Karakovi, vysloveně spolupracujeme v Pandemicu... a nijak si neškodíme. Už jsem tomu odvykla a vlastně mě to ani nebaví. 

Málem bych zapomněla, že jsme si během dne pustili první pohádku, tu hůř hodnocenou, abychom si tu lepší mohli případně nechat na večer se zbytkem rodiny. Záhada strašidelného zámku (***) má na ČSFD 37 %, což je fakt málo. Já jí dávám tři hvězdičky, protože mi zase tak strašná nepřišla, zejména ve srovnání s tou další, kterou manžel zvládl jenom rozkoukat. ;-) Režíroval Ivo Macharáček. Na zámku Strašperk se královský rozpočet místo zvyšováním daní vylepšuje strašidelnými prohlídkami. Ty má ve své režii vynalézavá princezna Elvíra (Sofie Anna Švehlíková) se svou lektorkou (Jana Plodková), jejíž šaty mi berou dech. To by bylo, ušít si něco podobného! Jenže to je tak leda na ples. Poddaní si prohlídky chválí a opravdu se bojí. Na Strašperk přijíždí princ Armin (Oskar Hes), který tam touží spatřit skutečnou kouzelnou bytost, aby svému královskému otci dokázal, že skutečně existují. Jako malý kluk totiž v lese potkal čarodějku, ale otec mu to nikdy neuvěřil. Záhy dojde na Strašperku k nečekané události – během oslavy králových narozenin beze stopy zmizí muzikanti, vzápětí někteří sloužící, a nakonec i sám král (Tomáš Maštalír). Na zámku vypukne panika, poddaní prchají. Sympaťákem a tak trochu zvláštním týpkem je generál (Pavel Kříž) a naopak záporákem je ministr (Jiří Mádl), jehož všichni v recenzích komentují, že se všelijak pitvoří. Což je fakt, ale k té roli to docela jde. Nijak mi tam nevadil, naopak mě u něj stejně jako u Kříže zaujalo, že má hodně jiný charakter, než na jaké jsem zvyklá. A oba byli dost uvěřitelní. Takže za mě spokojenost, i když bych osobně byla opatrnější s emancipací u princezen. Už se začínají stávat lehce protivnými. A když budu chtít vidět Xenu bojovnici, pustím si ji přímo, bohatě mi stačila Libuška, která umí střílet líp než princ, dál bych to už určitě nehnala.

Hlášky:

„Pracují od nevidim do nevidim.“
„To je málo. Ať pracují od úmoru do úmoru...“
„A není to už moc?“

Ministr (Mádl): „Myslím, že jste úplně přesně nepochopil situaci. To já mám teď na ramenou královský hermelín, ne vy.“

Král: „Královský hermelín si může obléci kdokoliv, krále dělá králem královská čest. A tu vy nemáte.“

Ministr (Mádl): „A víte, jak se pozná vězeň? Že má na rukou pouta! Do boudy s nim.“

Král: „... To už jste zapomněl, co všechno jsme spolu prožili?“

Generál: „No, jak bych mohl. Proto jsem tady, Veličenstvo.“ (Musíte slyšet ten dobrácký hlas Kříže!)

Král: „Tak rychle, rozvažte mě.“

Generál: „Ne, to nemůžu. Ale něco jsem přinesl. To je co?“

Král: „Deka?“

Generál: „No. Ovčí vlna. Ta tak krásně hřeje. Abyste věděl, že mám srdce.“

Král: „Ale nemáte rozum.“

Večer jsme si pustili kousek druhé letošní nové pohádky – Největší zázrak (**). Na ČSFD má 48 %, což moc nechápu. Upřímně řečeno, je o dost horší než ta předešlá. Alespoň když jsem je viděla v tomhle pořadí. Čaroděj mluví a gestikuluje jako by to byla pohádka pro neslyšící. A navíc je to sebelitující se mamlas. Dva idioti v královských službách nejsou vtipní, ani k politování. Jen se pletou a ruší děj.

„Byl jsi užitečnější, když jsi byl žížala.“

„Nikdy jsem žížala nebyl.“

Ale pár pěkných věcí by se našlo. Třeba že jako lokaci zvolili zámek Bojnice na Slovensku! Chválím! Je nádherný a neotřelý. Připomíná mi Neuschwanstein, který bych někdy chtěla navštívit. Rovněž podhradí je moc pěkné! Taky se mi líbí babka, matka hlavního hrdiny. To je legrace, když zjistím, že je to Marta Sládečková z mého oblíbeného seriálu Susedia! Taky se mi líbí ta změna, že Budař má roli klaďase a moudrého krále. Překvapivě mu to padne a je velmi uvěřitelný. Jen ty blond vlasy si mohl odpustit. A teď si dovolím trochu prozradit děj – líbila se mi poprava čaroděje, protože to bylo něco dramatického, co jsem opravdu nečekala. I slzička ukápla. Ale jinak to znovu vidět opravdu nepotřebuji.

Ne 28. prosince, procházka do Lysolaj

Abychom neshnili zaživa, vyrazili jsme i s kočárkem na procházku do Lysolaj(í), protože manžel na internetu našel, že tam je vyřezávaný betlém. S takto částečnou informací jsem se ovšem nemohla spokojit, a tak jsem si sama vygooglila, co a kde to je. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je od doc. Milana Váchy. Hned jsem zbystřila a koukla na svůj blog, protože mi jméno bylo povědomé. Naštěstí jsem na jeho výstavě nejen byla, ale také jsem o ní stihla napsat zde, takže jsem si mohla ověřit, že moje myšlenka byla správná. Hned jsem si svůj článek přečetla a zjistila, že bydlí... jo, tady v Lysolajích. Proto jim do betléma přibývá každý rok nová socha, jak nám prozradil místní pán, který se také zastavil podívat se na betlém. Jelikož tchán už betlém udělal, navrhla jsem z legrace, že teď je na čase udělat ještě na zahradu takového pěkného velblouda pro malou.

Dřevěný betlém od doc. Milana Váchy

Myslela jsem, že si prohlédneme všechny sochy v místním parku (je o nich dokonce samostatná stránka na Wikipedii), ale hrozně rychle se začalo stmívat, a tak jsem stihli jenom kratičkou procházku do nedalekého údolí. Kašnu dělal opět pan docent. V soutěsce se nám na kamenech zasekl kočárek, takže tam musíme vyrazit jindy s nosítkem, a nebo až bude malá šlapat po svých.

Kašna v parku

Král oceánu od Jaromíra Švaříčka

Kaple Panny Marie sedmibolestné

Rodina od Barbory Chládkové

Předchozí díly:

Angeliky vánoční deník (2025), 1. část

Angeliky vánoční deník (2025), 2. část

Angeliky vánoční deník (2025), 3. část

Angeliky vánoční deník (2025), 4. část

Rostlinky na zídce

Je to už trochu starší fotka, i když ne tak, jak byste mysleli. Ještě v říjnu jsem na zídce opravdu měla nejrůznější rostlinky. Kupodivu mi je tam ani nesežraly kozy, i když Pepa druhý se natahoval.

To, co tak trčí s těma listama a připomíná banánovník je ve skutečnosti kurkuma. Ještě jsem ji z květináče nevytáhla, tak nevím, jak bude vypadat. To mi připomíná, že bych si měla nastudovat, kdy se sklízí.

I „motýlky“ s fialovými lístky jsem už přemístila dovnitř. Jen převislé jahody zůstaly venku. A víte co? Teď 3. 11. 2025 mi kvetou!!! A pak popírejte globální oteplování.

Angeliky vánoční deník (2025), 4. část

Po 15. prosince, dančí krk na víně

Manžel poráží letošní kůzlátka. Malé hnědé kozičky je mi extra líto, vytvořila jsem si k ní vztah přesně tak, jak se nemá. Jenže to se snadno řekne a hůř dělá. Měla takové laní oči. S dlouhýma řasama. A dívala se na mě jakoby chápavě. Běhala za mnou (dokonce i za mamkou, když jednou přijela) jako pejsek. A náš pes byl vůči ní shovívavější než vůči ostatním. Vždycky všechny zaháněl zpátky do chlívku, když se nám rozutekly, jen tuhle malou nechal pást se venku a vůbec ji nehonil.

Je mi samozřejmě líto i malého bílého Pepy III., ale to není takové. Byl to typický dominantní představitel zvířecí říše. Kdyby to byl člověk, řekli bychom, že je to hajzl, u zvířat je to ovšem normální. Když máte pocit, že se k sobě lidi chovají hůř jak zvířata, pořiďte si kozy, to vás vyvede z omylu. Bílej Pepa vůbec nebyl podobný Pepovi I., který byl hodňoučký a milý, jenže to asi taky bylo tím, že měl špatný nožičky a tak proti ostatním neměl šanci. Zatímco tenhle Pepa byl krásně živený – sourozenec mu zemřel, když mu byl měsíc, takže měl všechno kozí mlíko pro sebe (a nás), navíc byl dost drzý, aby se všude vetřel – přeskakoval ke starým kozám, aby mohl žrát s nimi, a pak se zase vrátil zpátky k malé hnědé, kterou nejspíš (nemám důkaz, ale vše tomu nasvědčovalo) vystrnadil a všechno jí sežral. 

Já se celý den matlám s vařením. Původně to měl být oběd, ale nakonec je z toho večeře. To se tak člověk rozhodne, že udělá daňka na víně, ale pak místo opékání masa kojí, místo smažení zeleniny přebaluje. Jednou, dvakrát, třikrát. Jo, malá se po krmení zvládne třikrát vyčůrat během hodiny. Ne vždy, ale občas ano. Pak jdu pomoct manželovi s vytažením zvířete na prádelní šňůry, aby ho mohl lépe zpracovat, a pak se učím podříznout/vykrvit zvíře předtím střelené jateční pistolí. Nicméně jídlo je famózní, i když je hotové až k večeři. Opekla jsem kus dančího krku, pak kořenovou zeleninu a na závěr cibuli. Každé zvlášť postupně v jednom pekáči na sporáku. A pak to všechno sesypala dohromady, přidala půllitru vody a asi stejné množství červeného vína, tři lžičky soli, snad šest lžiček koření na zvěřinu Františka Josefa od Sonnentoru a dusila to asi tři hodiny přikryté druhou stranou pekáče. (Moje první zkušenost s dančím masem. Manžel vyhrál daňka v tombole, kde si koupila jen dva lístky dohromady za stovku, dobrý ne? Ale zpracovat si pouze vyvržené zvíře musel sám, to by podle mě taky každý nezvládl.)

Vpravo opečené maso a připravená zeleniny, vlevo cibulový základ omáčky

Út 16. prosince, blbý den se dá zachránit jedině jídlem

Dnešek byl špatnou verzí špatného dne. Kromě péče o malou jsem se k ničemu dalšímu nedostala. A to potřebuju udělat spoustu administrativy, zodpovědět soukromé maily, zkouknout pracovní a taky se zbavit té spousty otevřených záložek/oken v prohlížeči.

Chvililinku jsem sice pletla šátek Groove, ale ten mi pro změnu nevychází, takže jsem z něho taky frustrovaná. Nechápu, kde se mohla stát chyba, když v každé sekci postrádám pár ok. Kdyby to bylo v jedné nebo ve dvou, bude to pochopitelné. Ale že bych se spletla v přidávání všude? Tj. asi pětkrát? To je nějaké divné. Ale zdá se, že v návodu chyba taky není. Nevidím žádná errata.

Vyloupala jsem čokoládičky z adventního kalendáře, který jsem dostala já, protože malá ještě nemůže. A snědla i tu zítřejší! A taky pár Penam vánočních rohlíčků, které mi tu zbyly po sobotní návštěvě. Překvapilo mě, že jsou dobré jako domácí. Možná i lepší než leckteré. A Milka adventní kalendář mě taky překvapil. Opravdová čokoláda bez přidaných nejrůznějších tuků, to cením.

Ale největší radost mi udělala rajská polívka. Nebo spíš omáčka? Podle Florentýny jsem šoupla rajčata na deset minut do trouby pokapaná oliváčem a posypaná provensálskými bylinkami. Na sporáku udělala cibulový základ jak na cibulačku, pak do něj přišoupla rajčata a trošinku protlaku, protože jinak to bylo jalové i po upečení a dosolila. Snědla jsem dva plné talíře, jako bych neměla v plánu dát si matjesy (konečně můžu!!!) nebo dančí na víně, až se vrátí manžel z práce. Zmiňovala jsem, že jsme k němu měli bulgur místo knedlíků a vůbec to nevadilo? Naopak mi celé to jídlo přišlo lehčí a sympatičtější.

St 17. prosince

Tento týden jsem tomu moc nedala s focením, tak to zkusím dohnat aspoň v pátek v Praze.

Čt 18. prosince, oběd a doktoři

K dnešnímu (slavnostnímu) obědu jsem včera upekla kozí kýtu se stejnou omáčkou a další trochou kořenové zeleniny jako na začátku týdne daňka. Ne, že bych se nechtěla rozdělit o daňka, ale předem jsme netušili, že to bude tak skvělé, abych se tím mohla pochlubit, a taky že tchyně nebude mít zrovna navařeno. Všechno proběhlo krásně v klidu, dítě bylo pohodové, na obědě si všichni pochutnali a manželem včera koupená jasmínová rýže se mi taky povedla, i když je malinko lepivější.

Odpoledne vyrážíme na sono kyčlí s malou. Mlha by se dala krájet a brzké odpoledne vypadá jako listopadový sychravý večer. Dnes by bylo ideální pustit si tu dlouhou Vánoční koledu. U doktora nás překvapí fronta a pár, který „špuntuje“ provoz. Jakmile odejdou, jde to už ráz na ráz. Až na to, že nás a ještě jednu paní docela drze předběhne nějaká tyčka s nafrněným ksichtem a zrzkem. I když mě to naštve, nemám chuť se hádat, a tak se do žádných slovních útoků nepouštím. Později jsem za to celkem ráda, protože to taky mohlo být pěkně trapné, kdybych si vynutila své dřívější místo a pak mi třeba nešlo svléknout dítě, nebo by se zrovna pokakalo, nemohla bych najít plínu nebo doklady...

Po sonu máme domluvenou ještě pediatričku. Což je pro nás taktické a příjemné, ale pro malou už je to nejspíš dlouhé. Takže předvádí, jak to vypadá, když je trochu hůř naladěná. Manžel hned říká, že příště bychom rádi přijeli zase rána, že to bývá spokojenější. :-)

Pá 19. prosince, Praha s miminkem je opět náročná

Výlet do Prahy byl opět náročný. Naštěstí už mám čich, nebo spíš oko, na to, kde se dá dobře v klidu nakojit a přebalit miminko. Třeba taková Národní technická knihovna poskytuje skvělé gaučíky, ale i u lékárny pod Letenským náměstím je pěkná recepce se spoustou židlí a dokonce stolem. Milá paní recepční nám nabídla, že nám rozsvítí velké světlo, místo aby jí vadilo, že si tam přebalujeme dítě. V obchoďákách (např. OC Stromovka) jsou často přebalovací pulty na záchodech pro invalidy.

Nafotila jsem pár stromečků a další výzdoby, aby na mě konečně trochu dýchla vánoční atmosféra. Jak jsem pořád doma, mám chvílemi pocit, že přichází jaro a jindy, že nastává takový ten ošklivější říjnový podzim plný mlh. To bylo hlavně včera.

Miluju vánoční kýč, kdysi jsme se s kamarádem snažili nafotit nejkrásnější vánoční fotky

Atmoška v obchoďáku, škoda, že není prostor vyfotit se spolu s miminkem

Obchoďák plný světel kazí jen nevkusně červená reklama

Vánoční stromeček v Národní technické knihovně s neobvyklými ozdobami

V Praze jsem tentokrát navštívila doktora já. Pak jsme šli kouknout do DMka a Roosmana hledat dětskou výživu, taky jsme koukli do zdravé výživy a pak v obchoďáku sehnali něco k jídlu pod stromeček. V některých obchodech jsem byla sama, zatímco manžel brázdil kostky a přebaloval dítě, protože jinak bychom se v tom řevu neslyšeli ani my dva. V knihovně jsem vrátila Vánoční koledu a přepůjčila ostatní knihy včetně hry Architekti, ke které se snad ještě někdy dostaneme, než ji budu muset znovu vrátit. A na závěr už zcela hladoví a utahaní (a já navíc se zablokovanými krkem) jsme v boxu Zásilkovny vyzvedli balíček Tajemné ponožky pro mě. Moc se těším. Už zvenku vypadá nádherně!

Večer jsme si udělali tradiční pečení buřtů u tchyně. Snědla jsem kousíček štrůdlu a půlměsíčky, co donesla známá, a pak jsme se zašily dovnitř na přebalování, kojení a náhodou taky ženský rozhovor o plodnosti, věku, dětech, chlapech a rodičovství jako takovém.

V noci sedím u kompu a píšu vánoční deník až do půl dvanácté, protože jindy na to nemám čas. Taky by se šiklo mrknout se odpovědět na e-maily, ale na to taky nemám čas. :-(

So 20. prosince, HTML

Plán pro ráno byl jasný – administrativa na kompu, ale dítě mi usnulo a já se zaprokrastinovala do tvorby sloupců v článku Vánoční rozcestník. Píšu totiž Angeliky vánoční deník už od roku 2017, a když chci mít v rozcestníku jednotlivé odkazy, nechci mít roky jenom tak pod sebou, protože to zabírá spoustu místa a nevypadá to elegantně. Chtěla jsem je rozdělit do tří sloupců. Ovšem z html si toho ze školy už moc nepamatuju. Jednak je to nějaký ten pátek, a jednak se to už možná dneska dělá nějak jinak a lépe, tak jsem to hodila do Googlu a následně pokecala s AI. Vyzkoušela jsem tři čtyři kódy, až jsem byla s výsledkem jakž takž spokojená, jenže první sloupeček byl na výšku jinak odskočený než druhý a bylo to rušivé a neprofesionální. Poprosila jsem ho o opravu vloženého kódu. Nejen, že mi ho opravil, i uvedl, proč problém nastal. Závěr naší konverzace mi polichotil.

A následně jsem se ještě přivzdělala v ujc.cas příručce, že slovo „můžou“ je spisovné. Asi jsem to věděla, ale najednou mi to přišlo nějak nepatřičné. Tak konec hraní, jdu si vypít čaj Usmrkánek, než mi vystydne, sníst snídani a zjistit, jestli už dítě není vzhůru a nepotřebuje nakojit, potom se snad budu moc vrátit vyřešit to, co jsem chtěla.

Ne 21. prosince, vánoční pečení

Čas na poslední svíčku na adventním věnci. Čas na předpředpředposlední čaj z adventního kalendáře a tu samou čokoládičku. Čas užít si zimní slunovrat s nejdelší nocí pořádným spánkem…

Trošku jsem dnes pekla. Protože to k Vánocům patří a chybělo mi to. S efektivitou práce jsem spokojená. Za odpoledne a večer jsem zvládla čtyři druhy. S výsledky ovšem zase tak moc ne. Buď jsem náročná nebo nevím, co vlastně chci.

• Kokosové tyčinky z kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 182) se mi zdají moc sladké a málo kokosové. Ale jinak vypadají lákavě. Ale počkám si na zítra, protože Flo říkala, že je dneska nemám jíst. Dopsáno později: ani zítra to nebylo lepší, na druhou stranu pozítří už jsem si na to zvykla a jedla bych je asi spíš jakou Bounty tyčinku. Rozhodně ne dětem na svačinu s sebou, ale jako přesladkou mlsku se dají. I táta s mámou říkali, že jsou hodně sladké.
• Máslové keksy od Florentýny z té samé kuchařky (str. 191) – mimochodem, přála jsem si ji od Ježíška, abych si ji pořád nemusela přepůjčovávat v knihovně – jsem vylepšila třemi lžičkami koření Alles Liebe (Všechno nejmilejší) od Sonnentoru. Pro jistotu jsem koření nadrtila v hmoždíři. Keksy křupou a chovají se jako opravdické sušenky, tak jsem je honem zavřela do plastové krabice, aby nenavlhly. Hodně voní po růžích, což je pro mě v pohodě. Uvidíme, jak to bude chutnat zbytku rodiny. Asi už jsem nějak vycvičená na bezcukrové období, protože mi připadají taky zbytečně dost sladké.
• Pro manžela jsem chtěla vyzkoušet něco bez cukru, jak jsem o tom psala v článku Vánoce bez cukru. Vybrala jsem hned dva recepty: Mrkvové těsto na 4 způsoby... Udělala jsem pár úprav, jelikož všechnu mrkev jsem použila do daňka na víně na začátku týdne, kdy jsem ještě neměla v plánu péct. Vytáhla jsem si z kyblíku na zahradě první úrodu topinamburů v domnění, že jsou taky dostatečně sladcí. Když je člověk jí samotné, tak i celkem jo, ale takhle v cukroví to asi nestačí. Použila jsem makový olej, který se mi už dlouho plete ve skříni. Takový nepovedený nákup, řekla bych. Těsto je děsně lepivé a přitom rozpadavé, matlavé, tak vytvářím lodičky. Chuťově jsou trochu divný. Malinko nahořklý. Chutnají po oříšcích. Aha, to divný je ten makový olej, už vím. ;-) Sladký nejsou vůbec, skoro bych je přisolila a jedla místo brambůrek, ale není to vysloveně špatný. Nevím, jestli z nich víc udělá cukroví ta moje hodně sladká pomerančová marmeláda. Nebo si je budu moci sníst sama? Spíš muset. 
• Další experiment bez cukru jsou kaštanové kokosové sušenky. Tam jsem se zasekla na tom, že jsem ve spíži našla dvě kokosové mouky, z nichž jsem se o jedné domnívala, že je kaštanová. Ale tu bych stejně někde měla mít. Nepamatuju si, že bych ji spotřebovala. Místo skořice, kterou mám pocit, že máme pořád u tchyně (moc jiného koření nepoužívá a skořici dává do pudinku) jsem použila lžičku afrického koření Essesse. Zajímavě to voní po rumu. Z trouby to vonělo trochu jako jar. Místo rozinek jsem použila křížaly (asi proto je to málo sladké) a místo lískových oříšků směs. Přidala jsem mléko i olej, ale ani v lednici se to nespojilo do použitelného těsta. Snažím se plnit formičky na muffiny, ale myslím, že to stejně bude sypká směs jak do müsli. Ale voní nádherně a zdá se, že chutná líp a trochu víc sladce než ty topinamburové loďky. Nakonec jsem do druhé várky přidala ještě panáka mlíka, uhňácala do formiček a trochu víc to drží tvar. Oběma nám s manželem chutnají víc. Docela by se na to dalo zvyknout.

Večer jsem chtěla odpovídat na maily, které se mi nahromadily ve schránce, ale když nešel internet, psala jsem si bokem blog. Taky dobrý. ;-) 

Předchozí díly:

Angeliky vánoční deník (2025), 1. část

Angeliky vánoční deník (2025), 2. část

Angeliky vánoční deník (2025), 3. část

Kouká jak husa na sníh

Googlila jsem si, proč se říká, že někdo kouká jak husa do flašky, a moc jsem se toho nedozvěděla, zato jsem našla zajímavou stránku České zvyky, tradice a pranostiky, kde se snaží vysvětlit význam rčení kouká jako puk a uvádějí ještě nejrůznější další způsoby koukání, hledění, čumění a kupodivu jim zcela chybí zírání. 

Ale to bych odbočila. Nemám tušení, jak kouká husa do flašky, neboť jsem jim nikdy žádnou nenabízela. Zato mohu posoudit, jak kouká husa na sníh. Koncem listopadu totiž napadl a husy z něj byly pořádně překvapené (já taky, ale trochu jinak). Ráno jsem jim otevřela bývalý holubník (nyní husník) a čekala, až vyběhnou, zakrouží trochu po dvoře, roztáhnou křídla, budou řvát jak perličky a mávat křídlama, aby si je protáhly, ale ono nic. Všechny tři husy (ta svatomartinská snědená 17. 11. 2025 sníh bohužel neviděla) ale stály na zápraží a nevěřícně koukaly na podezřele bílou zem. Zjevně ji někdo vyměnil za něco jiného. První, asi houser podle velikosti, si dodal odvahy a opatrně do toho šlápl svou placatou nohou. Udělal pár kroků a než by se nebezpečně vzdálil na to, aby jí mohl podat pomocné křídlo, následovala ho druhá husa. Třetí – dříve odvážná a vesele útočící na našeho psa – stále ještě váhala ve dveřích. Nechala jsem jim dostatek prostoru a smála se tomu, jak se ty dvě venku jen způsobně procházejí a rozkoukávají. To už za nimi pro jistotu vylezla i ta zbývající.

Husy snáší sníh a mráz úplně s přehledem

Husy na sněhu a se svým oblíbeným chlebem

Pak už skončila sranda, protože se chovaly poměrně normálně. Jenom neběhaly a nemávaly křídly. To až o pár dní později.

Angeliky vánoční deník (2025), 3. část

Po 8. prosince, teplo jak na jaře + první odstřik

Podle kalendáře dnes začíná 50. týden. To ten rok zase rychle utekl, co? 

Venku je teplo, jako by snad bylo jaro. Jsem na sebe pyšná, protože se mi podařilo zamést schody před domem a uklidit klubíčka ve skříni s oblečením. Vyprala jsem dvě várky prádla na solární elektrárnu a poprvé si úspěšně poradila s odsávačkou mateřského mléka. Překvapilo mě, že chutná jako kokosové a je náramně sladké. To se nedivím, že se po něm malá může utlouct! Večer jsem se ještě stihla pokochat oblohou plnou hvězd!

Začínáme pozorovat problémy s uspáváním dítěte. Čteme si tedy v posteli, dokud neusne. To by byla přijatelná varianta. Bohužel už to víckrát moc fungovat nebude. Ve středu a ve čtvrtek budu zbaběle uhoupávat (na míči nebo v náručí). Večerka se nám protahuje až do osmé hodiny večerní. V pátek usíná dokonce až v devět a příští týden v pondělí v deset. Víme, že to takhle dál nejde, ale vygooglit něco rozumného je docela fuška.

Út 9. prosince, zkaramelizované ořechy

Dnešek už zdaleka tak úspěšný nebyl. Můžu se pochlubit snad jen tím, že jsem si zkusila udělat zkaramelizované ořechy a nakonec byly dobré. Ale na to, že recept vypadal úplně banálně, tak to taková sranda zase nebyla. Původně jsem přemýšlela, že by to mohl být hezký vánoční dárek, ale teď už se mi do toho nechce. Jednak to bylo dost práce, a jednak jsem s výsledkem nebyla tak spokojená, jak bych si představovala. Určitě to bylo tím, že jsem vyměkla a cukrový sirup přestala dělat moc brzy.

St 10. prosince, takový obyč den

Ani dnes jsem nebyla kdovíjak produktivní. Aspoň že se mi konečně podařilo objednat žrádlo kočkám! Už jim došly granule a ty, co máme v kýbli můžu dávat leda tak psovi, protože kočkám nejedou a jenom kolem nich choděj.

Napadlo mě, že se inspiruju Slevomatem na dárky na Vánoce. Ale moc na to nebyl čas a taky to nebyla taková sláva, jak bych si představovala. Když už jsem tam něco našla, chtěla bych to vidět na vlastní oči a teprve poté koupit. Na vracení nákupů z e-shopů mě moc neužije, vlastně jsem to ještě nikdy nedělala a ani se mi do toho nechce. Potíž je, že se teď s malou vůbec nikam nedostanu, takže nějaké osobní nákupy nepřipadají v úvahu. A když už bych s ní náhodou někde byla, jsem tak nervózní, jestli zrovna nebude chtít čůrat, kakat nebo nakojit, že si nedokážu vybrat ani klubíčka pro sebe (což nevadí, protože jich mám doma naštěstí dost), natož něco pro někoho jiného. Nejhorší je, že ty nejlepší nápady na vánoční dárky dostanu v lednu! Máte to taky tak? Myslím, že to je tím, že všichni se o Vánocích zklidní, zastaví, odpočívají, hrají si... a zjistí, co jim vlastně chybí. Trochu se obávám, že já se letos nezastavím ani na Vánoce. Proto si taky můžete všimnout, že se snažím dávat si opravdu malé cíle. Zkaramelizované ořechy a případně umyté nádobí jsou tak akorát, aby to klaplo.

Doma si pohráváme s myšlenkou na vánoční pudink, ale tím to pro letošek (nejspíš) končí.

Čt 11. prosince, vánoční atmosféra

Konečně jsem zpracovala větvičky a dala je do vázy. Přidala jsem i jednu větvičku trnky a ráda bych ještě zašla na šípky. Budu mít čistě přírodní výzdobu. O víkendu čekám návštěvu kolegyň z práce, tak jsem přitáhla i kovový stojánek a umístila do něj svíčku. Dělá to pěknou historickou atmosféru a hodí se to do obýváku. 

Váza s větvičkami na podlaze – všimli jste si, že máme „parkety“?

Skromná výzdoba

Zlatý vánoční stromek jsem domů taky donesla až dnes? Bohužel jsem k němu nenašla ozdoby.

Myslela jsem si, že si ušetřím práci a donesla kozám žrádlo rovnou na večer, protože jsem krmila poměrně pozdě, ale když jsem se tam odpoledne zašla podívat, všechno seno už měly zdlábnuté. Nebo ho roztahaly po zemi?

S odsávačkou už se sice kamarádím trochu víc, ale dneska mě pořádně vypekla. Chtěla jsem zachránit kapku mléka, které stékala z trychtýřku, jenž se přikládá na tělo. A jak jsem ji nahnula, ukázalo se, že vzadu je nějaký průduch či dírka bůhvíproč a tamtudy mi vyteklo asi 40 g. Měla jsem hrozný vztek, protože jsem kvůli tomu šla spát až v jedenáct a je to celkem otrava. Těšila jsem se, že toho mám hodně, doufala jsem v nějakých 100 g, což je myslím můj rekord.

Pá 12. prosince, nestíhám úklid před návštěvou

Jeli jsme na oběd k tchyni a tentokrát to bylo s malou lepší než o víkendu. Už nás nikoho nenapadlo cpát ji hned babičce do náruče. Jen tak pro sichr. ;-) Myslím, že hodně spala, ale jinak byla taková pohodová.

Na dnešek jsem měla v plánu velký úklid před návštěvou. Který se ovšem nestihl. Ani upéct tu třenou bábovku od Florentýny, na kterou jsem se sama tolik těšila a manžel mi na ni koupil mléko. Ale jak už jsem psala dříve, uspávání bylo tak náročné, že jsem taky padla do postele a rozhodně nechtěla riskovat, že dítě vzbudím pouštěním robota v kuchyni! Ještě že jsem se luxování, vytírání a úklidu rozkramařených věcí (především pletení) věnovala už v týdnu.

So 13. prosince, návštěva a naháňka

Manžel je na naháňce, takže musím krmení i návštěvu a péči o dítě zvládnout sama. Mám z toho docela strach po tom, co se stalo minulý týden s tchyní. Pro ty, co zapomněli, tak malá měla hodinový hysterák jako dosud ne a uklidnila se de facto až poté, co s tchánem odjeli.

Odpoledne asi v jednu a pak ve čtyři za mnou měly dorazit holky z kanclu. Když jsem ráno obdržela smsku (ještě že Kačka počítá s tím, že na Teamsy se ne úplně vždy dostanu), že přijedou už ve tři čtvrtě na jedenáct, honem jsem utíkala nakrmit zvířátka. Na pečení bábovky jsem tím pádem rezignovala. Všechno ostatní předčilo moje očekávání.

S holkama to bylo super, až bych je nejraději nepustila pryč. Myslím, že bylo vidět, že je mi líto, že už odjíždějí, když se po čtyřech hodinách zvedly. :-D Ukázala jsem jim celý statek (kozy, husy, kočky, stodolu, prádelnu...), všechny naše malůvky na zdech v ostávačce a pak jsme si sedly do obýváku k našemu velkému stolu (ještě jsem vám ho neukázala, sakryš) a pily čaj a jedly, co holky donesly ze včerejšího večírku.

Společně jsme se zasmály tomu, že jedna skupinka nejdřív dorazila na nahaňku – tak jsem pak sondovala od manžela, jestli je tam náhodou neviděl, ale zdá se, že to byla paralelní naháňka jiného sdružení – a pak k sousedům, kteří mají stejné číslo evidenční jako my popisné. Pořád jsem nechápala, proč tam ty lidi pořád lezou a on je tam žene nejen Google (používání seznamáckých map je mnohem lepší ;-)), ale taky aplikace Waze (logické, když je od Googlu) a to už je trochu problém. 

A to nejzajímavější a nejdivnější: malá byla úplně v pohodě. Pochovaly si ji skoro všechny a u nikoho neměla problém. Samotnou mě překvapilo, kolik toho holky o miminkách vědí (na rozdíl ode mě), třeba o tom, jak je lepší se k němu nevonět a tak.

Ne 14. prosince, dokončení Tajemných ponožek

Sice jsem totálně zdrchaná z uspávání dítěte, kdy nic nefungovalo, ale seberu poslední síly a dokončím ponožky do výměny Tajemná ponožka a vyperu je, abych zítra mohla jenom zapošít konce, zabalit a poslat.

Sotva jednu věc dodělám, už mám zase roupy a vymýšlím nový projekt. Tentokrát mi učaroval mozaikový šátek Xyla od Natasja Hornby. Celkově to vypadá na dost zajímavou designérku. Tak jsem se trochu pohrabala ve skříni a napadlo mě, že by mohl být nádherný z mých měkkých klubíček. Jenomže potřebuju tři barvy s dostatečným návinem + ty nejhezčí na Ravelry jsou v černobílé variaci s barevným akcentem. Jenže černou a bílou já zrovna moc často doma ve svých zásobách nemám a ráda bych je trochu zmenšila, než budu přikupovat něco dalšího.

• MC 650 m = hlavní barva
• CC1 410 m = vedlejší barva
• CC2 250 m doplňující akcent bez střapců, které seberou dalších přibližně 55 metrů.

Potenciální barvy na šátek Xyla

Kdysi mi někdo ukázal takovou vychytávku: vyfoťte si barvy černobíle, abyste viděli, jestli spolu dostatečně kontrastují. Tak se mi zdá, že jo, i když některé části lépe. Ještě by bylo dobré někde vyštrachat tu akcentovou barvu, třeba oranžovou nebo žlutou. Ideálně taky v nějaké lepší kvalitě, protože tohle jsou perly mých zásob. Tak to přece nebudu kombinovat s akrylem, ne?

Černobílý obrázek

Předchozí díly:

Angeliky vánoční deník (2025), 1. část

Angeliky vánoční deník (2025), 2. část

Následující díly:

Angeliky vánoční deník (2025), 4. část

Máme nové nezvané spolubydlící: plísně

Druhová pestrost plísní

Tenhle článek mi na dnešek vyšel omylem. Ačkoliv se může právem řadit do série „něco nového“. 

Začalo to rosením oken, které mě poněkud znepokojovalo, ale nedařilo se mi s ním bojovat ani větráním. Pravda, víc jak dvakrát denně jsem to nezvládla. Ale v domě si žádnou zvláštní vlhkost nepouštím: nesuším tu prádlo, vařím s digestoří (i když nevím, jestli je schopná polapit vlhkost, když nemá odvod ven, jen filtr) a v koupelně máme větrák, který důsledně zapínáme, protože už jsme s plísní měli určité zkušenosti před rekonstrukcí. Tehdy nám pomohlo vymalovat předsíň vápnem a byl klid.

Hodili jsme (několikrát) řeč s AI a to nám doporučilo zvýšit teplotu z 19,5°C aspoň na 20°C. A taky abychom správně větrali: krátce a intenzivně cca 3–5 minut, pokud uděláme průvan, jinak až deset. Vůbec nepoužívat větračku (mikroventilaci), ale to už jsem měla načteno z dřívějška.

Důsledné větrání a zvýšení teploty nám ovšem moc nepomohlo. Asi se ten prevít jenom přestal šířit – mimochodem, byl to neuvěřitelný fofr. Nejdřív jsme si všimli pár teček na zdi a najednou během týdne, dvou toho bylo takové kvantum. Googlili jsme, čím zeď uklidit. Všude varují před Savem, které obsahuje soli, jež na sebe následně vážou vlhkost, takže se celá situace brzy zopakuje a v horším provedení. Tím způsobem sice plísně zlikvidujete, ale ocitnete se v bludné zhoršující se spirále. Existuje i nějaké Savo na plísně, ale tchyně měla doma jiný prostředek, tak jsme se rozhodli, že ho vyzkoušíme, když se k tomu sama zatím neměla.

Jednalo se o Alori odstraňovač plísní s dlouhodobým efektem. Zdálo se, že to pomohlo, ale jenom na chvíli. Respektive na ta místa, kde byl nastříkán, už si plíseň netroufla, ale spokojeně se šířila všude kolem. Zjistila jsem, že má několik druhů, kdyby mi nebyla tak odporná, připadalo by mi to zajímavé. Na jedné stěně totiž bylo možno nalézt (jak vidíte na fotografiích) žluté fleky, šedozelené skvrnky a taky bílé chlupaté plochy.

Na dřevěném rámu oken

Samozřejmě jsme naštvaní. Vždyť i kvůli plísním jsme si pořídili dřevěná okna, která potenciálně do budoucna skýtají riziko, že je bude potřeba znovu natírat, zatímco plastová jsou „na furt“. A stejně tu s nimi nakonec bojujeme. :-(

Půjčili jsme si tedy od tchyně odvlhčovač, který dlouhodobě nepoužívá, protože to moc nikam nevedlo. Když jsou slunečné dny, je to super, ale jindy mi taky vadí, že běží na proud, který platíme.