Lac de la Muzelle – pokračování

Ve skutečnosti jsme kolem žádných bunkrů nešly, byly to jen takové kamenné domečky.

Zaujaly mě zákazové značky, které jsem ještě u nás neviděla. A kamenný mužík.

Cestou zpátky vidíme a fotíme sviště, ale jsou to docela rychlý potvory.

Vypadají jako malinkatí hodně chlupatí medvídci.

Zpátky celkem ženeme, protože bychom nerady docházely za tmy.

Lac de la Muzelle

Na dnešek jsou plánované dvě varianty: procházka podél řeky s podíváním se na vodopád. V průvodci (informace před cestou) bylo psáno: Pohodová túra lesem a loukami z osady Champhorent úbočím po břehu peřejnaté řeky Venéon kolem mnoha vodopádů. Cesta na pět hodin, převýšení 200 metrů nahoru a 700 dolů. Varianta B bude exponovaná (jinými slovy pro mě nevhodná, když už to takhle označí i průvodkyně!) a půjde se z La Borard (?) na vrchol Tete de la Maye (2518 m n. m.). Převýšení by mělo být 900 metrů a stejnou cestou se půjde zpátky, případně se dá jít pěšky do Les Etages (?). Snídani máme naplánovanou na 7:45, odchod nám stačí v 8:40, jelikož v 8:57 jede spoj (místní autobus). Vše závisí na tom, jestli se nám ho podaří zajistit pro dostatečné množství lidí. Po této silnici totiž smí jezdit jenom malá vozidla a tento jediný bus. Odpoledne pak jede taky jenom jeden zpátky. Otázkou tedy je, co když se tam teď vejdeme a na cestu zpátky už ne? Alternativami jsou lanové centrum, vodopády, lanovka nahoru a velký okruh – prodloužený sobotní okruh.

A teď realita – do autobusu se vejde jenom 20 lidí. Dobrovolně se vzdáváme této cesty, protože bychom stejně šly jenom kolem řeky a to můžeme jít i tady. Vyrážíme tedy na včerejší túru B: do sedla Col du Vallon (2531 m) a pak k jezeru Lac de la Muzelle (2115 m n. m.). A pak. Karel to šel včera jako trasu B, my šli tu druhou část. Ukazuje nám to tedy na mapě a doporučuje podejít sníh.

Dnešní trasa má asi jenom pět kilometrů, ale zato 1150 metrů převýšení. Jdeme kolem vodopádů a krásnou přírodou. Ačkoliv Karel říkal, že nemám dělat hlouposti a držet se pohromadě, holky nám utekly, protože jsme s naším neustálým focením nejspíš příliš pomalé. Nijak zvlášť nám to nevadí.

Při ohlédnutí se zpět vidíme na kopcích ovečky. 

V jednu chvíli si připadáme málem jak u moře, ty kamenné zídky...

Na chatě si dáváme pivo malý Panache za 3,50 € a velký KRO 1664 za 5 €. Zaujalo mě Planche Apéro za 9 €, ale nevíme, co to je. Trochu zklamáním je, že tu mají IKEÁckou skleničku z Polska. Do chaty se smí jít jenom v přezůvkách, tak aspoň nakouknu a vyfotím provizorní nocování. Sedíme venku, kocháme se okolím a chvilku pletu bolerko v rámci Tour de Fleece. 

Každý den si označuji jinou barvou značkovače, kolik jsem toho upletla. 

S mamkou ještě chceme jít na ledovec. Nakonec jsme se rozhodly že ne, protože převýšení je 400 m, časově prý 1:15 hodiny a jsou čtyři odpoledne, takže odhadem za hodinu nahoře, další dolů a pak bychom měly 1–1,5 hodiny na sestup toho, co jsme sem šly čtyři hodiny (velice zvolna, ale stejně!).

Lac Lauvitel

Plán na dnešek: snídaně 7:30, 8:15 odchází skupina B na dlouhou trasu. Z kempu jdou k jezeru Lac de la Muzelle (2115 m), cestou mohou vidět vodopád a bunkry. Od jezera pak jdou přes sedlo Col du Vallon (2531 m), sejdou do vesnice, kde je vyzvedne autobus. Mohou jít až zpátky do kempu. Túra by s přestávkami měla být na deset hodin a nahoru i dolů by mělo být převýšení 1600 m (každé zvlášť, jako obvykle). Odjezd bude v 19 hodin. Pro ty méně zdatné (co mají rádi svoje kolena) se vyráží v 8:30 autobusem do vesnice, nahoru podél řeky se jde k jezeru Lac Lauvitel, stejnou cestou zpět do vesnice a pěšky do kempu. Nebudou tam žádná exponovaná místa. 

Martin je dnes naším jediným průvodcem, má nás na starosti asi 19, protože Eva šla s deseti na náročnější trasu. Kolem řeky jdeme k jezeru Le Lac de Lauvitel.

Na další kešku jdeme k vodopádu. Je to odbočka a zacházka, takže i když vyrážíme o trochu dřív, ostatní nám utečou. A ještě není sranda ji najít. Máme hledat cosi červeného s černými puntíky. To jako berušku? Když konečně najdeme krabičku – navigace se zase točí a ukazuje všemi směry – je na ní zámek. Co to sakra? Text v angličtině (ještě že tak, francouzsky neumíme) říká, že Ona šla někam severním směrem. Jdeme tedy hledat severním směrem, ale nevíme jak daleko a co vlastně. Berušku? Jak bude vypadat? Plastová hračka, nebo namalovaný kámen? Nakonec to vyřeším násilím – pomocí pletací jehlice, které mám stále s sebou i s pletením – se dostanu do krabičky, respektive z ní vyndám lístek, abych se mohla zalogovat, a zase ho tam vrátím zpět. Ale pšššt.

Poté, co překonáme pořádné převýšení (dolů) si na chvíli sedneme v kavárně a po vzoru ostatních si dáme zmrzlinu. Mají to tu pěkně cenově rozlišeno: 1 kopeček za 2,50 €, 2 kopečky za 3,50 a 3 kopečky za 4,50 €. Vybrala jsem si pistáciovou a levandulovou. Kdybych si všimla dřív, dala bych si tymiánovou a nějaký myrthalis, což nevím, co je. 

Večer opět vyrážíme do Vénosc ke kapličce. Chci tu kešku najít! Navíc se mi tahle vesnice líbí. V malém obchůdku si kupuji nádherně voňavé mýdlo.

Keška La Casche de Noël 2: La Chapelle byla pěkně zákeřná. Ukazovala nám, že je daleko od místa, kde skutečně byla. Myslela jsem si, že by mohla být na střeše kapličky, protože jsem pořád nerozuměla tomu, proč by mi Pannenka Marie měla pomáhat. A střecha byla v tak divném stavu, že to vypadlo, že pod ty tašky leckdo leze. Nebo že by ve zvoničce, kde byl položený kámen? Ale že by se mi chtělo obkročmo soukat po střeše, to se říct nedá. Nakonec jsme ji přece jenom našly.

A nebyl to ten bloček v kapli! I když jsem se tam nadšeně zapsala. To se asi bude kněz divit, až uvidí různá přání a modlitby a mou poznámku: děkuji za kešku.

Mimochodem, na delší túře byla lana na uzoučké exponované cestě, kde prý nebyla potřeba. 

Le Monêtier les Bains

Plán na dnešek je jasný: v 7:30 snídaně, v 9 máme mít sbaleno a uklizeno (my co jsme v chatkách) a v 9:30 má být vše v autobuse a budeme odjíždět. Opět máme dvě varianty: Áčková je pohodovka v termálech Le Monêtier les Bains. Za dvě hodiny zaplatíte 19,50 €, za tři 22,50 €. Pokud máte chuť, můžete jít ještě do římských lázní za dalších 7,30 €, ale vstup je tam až od 18 let, takže hádáme, že tam jsou všichni nazí. Popřípadě za 30,50 € to máte na celý den.

Varianta B znamená, že lanovkou vyjedeme pod sedlo Col de la Eyauchada (2425 m), vystoupíme na vrchol La Cucumelle (2696 m) s fantastickým kruhovým rozhledem a zpátky pojedeme zase lanovkou. Túra na pět hodin a převýšení jen 250 metrů (zvlášť oběma směry). V obou případech by měl být ve 14:30 odjezd, hodinu podjedeme busem do Vénoscu, kde bychom měli být v 16 hodin. Počasí má být stejně krásné jako včera. Až do soboty je dnes možná poslední příležitost k nákupu.

Balíme se včas. Po odjezdu zastavujeme v Carrefouru, kde máme půl hodiny na nákup svačin. Bereme chleba (relativně tmavý) za 1,80 €. Okukuji likéry, ale nemám moc místa v batohu, takže musím dobře zvážit, kolik čeho pořídím. Ceny jsou kolem 7 € za třetinku. Ve vínech se nevyznám, takže nevím, po čem sáhnout a piva jsou na tom podobně. 

Od autobusu to máme k lázním jenom kousek. Na průvodce si tentokrát zahraje Michal. 

Lázně jsou dokonalé. Vyřádíme se tam až až. Vnitřní a vnější bazén mají teplotu asi 32°C. Uvnitř jsou speciální bazénky, třeba hudební, kde si máte lehnout na dno (je velice mělký) a ponořit uši, hraje tam uklidňující hudba, nebo nějaký hlubší na skákání, trojice bazénků připomínajících jeskyně, v prvních dvou máte strávit po deseti minutách a začít tím 40°C, pak přejít do 32°C a nakonec se rychle vykoupat v 17°C, což je teda vážně pořádná ledárna po těch dvou. Uvnitř ve velkém bazénu jsou ještě bublinky, vodopád nebo „déšť“, který můžete nechat padat na záda. Venku se pohybujeme jen velice opatrně, abychom se nespálili. Přece jenom ve vodě to hřeje nejvíc a jsme tu přes poledne. Zajímavé jsou také nízké 45 metrů dlouhé bazénky s vodou přibližně po kolena – v jednom je voda středně teplá a v druhém hodně ledová. Připomíná mi to Priessnitzovy kúru. Super jsou venkovní vybetonované plochy, v nichž ležíte ve vodě a zároveň se sluníte. 

Odjezd je nakonec až v 15, protože béčková skupinka nestíhá. Otevřená sedačková lanovka se mi nelíbí a jsem ráda, že jsme nejeli. Podle Evy taky byla hnusná. Držela se prý tak křečovitě, až jí museli nahoře, když měla vystupovat uvolnit ruku. A prsty si pak musela narovnat druhou rukou. 

V kempu u vesnice Vénosc nemáme chodit mimo vyznačené chodníky. Na záchody a sprchy je speciální kód, myslím, že to platí od desáté večer (asi aby se jim tam nechodili mýt lidi z vesnice?). Na wifi si může založit účet a přihlásit se vždy jen jeden člověk (snad na chatku), nevíme, nerozumíme, většině lidí to ani nejde a my o to stejně nemáme zájem.

Po večeři na poslední chvíli vyrážíme lovit kešku – hint si z francouzštiny necháváme přeložit od průvodkyně: „Marie tě bude moci přijít zachránit“. Nejsme úspěšné. Zjistily jsme, že ještě v deset večer je relativně světlo. Ale my vyrazily na špatnou stranu řeky dle kompasu, což se sice zpočátku nezdálo, ale v danou chvíli to už moc nejde změnit. Navíc není dobrý nápad ve spěchu chodit po cestě, která je pro chodce zapovězená, protože tam lítají bikeři. Takže dneska bez kešky. (Snad jako jediný den ve Francii.)

Sagan dnes byl v Tour de France první!

Nový kemp

  

Ventelon

Tento článek je pokračováním článku o výletě přes Les Terrasses, který najdete zde, a Le Chazelet, který najdete zde.

A po silnici pokračujeme do vsi Ventelon. 

Je pořádné vedro, ale naštěstí profukuje báječně osvěžující větřík. Slunce praží, už ve tři odpoledne mám vypito 1,5 litru vody. Obhlédneme zdejší kostelík Chapelle de Ventelon. 

Strmě klesáme do La Grave.

Přes cestu nám pasačka prožene stádo koz.

Jednu pomalejší se snažíme zahnat za ostatními, protože nešťastně mečí na rozcestí.

K večeři je hokkaido polévka s červenou čočkou. Mňam