Říjnová předsevzetí a téma měsíce

Na říjen jsem nic moc složitého nevymýšlela. Za téma měsíce a zároveň i předsevzetí jsem si zvolila ZEN. S tím souvisí meditace a to, že se chci už konečně opravdu naučit zazen. Spíše než konkrétní úkoly jsem si poznamenala tři pravidla:

• Každý den prožívej jako nový dar a vychutnávej si jej, jak jen dovedeš.
• Jednoduchost. Hledej jednoduchá řešení, ale ne vždy je zvol.
• Jak by sis přál umíraje, abys byl žil, můžeš žít již nyní. Konfucius

Měsíc depresí

Už minimálně třetím rokem je pro mě říjen horší než jiné měsíce. Práce se samovolně namnoží, počasí se zhoršuje, dny se krátí… Každý rok se potýkám s tím, jak si udržet dobrou náladu, když mám pocit, že se na mě všechno sype. Termíny hoří a přede mnou je jen představa kratších a kratších dní vyplněných nekonečnou prací. Naštěstí tam někde v mlhavé dálce se rýsují Vánoce.

Jak toužím po zimě plné háčkování, pletení či vyšívání za dlouhých zimních večerů. Pití teplého kořeněného čaje, svařáku, chození bruslit, pečení vánočního cukroví, běžkování…

Když tak nad tím přemýšlím, asi jsem si nadělila dárek k výročí i pro sebe. Teď se přede mnou totiž rýsuje další fantastická věc, kterou si hodlám pořádně užít. Jen nad ní nepřemýšlet a nepředstavovat si to, ať pak člověk není zklamaný. Prostě jen další zajímavá věc, která prozáří šeď nudných, nebo spíš upracovaných podzimních dní.

Radost i zklamání z Krásné paní

Minulý týden jsem si pořídila kalendář Krásné paní, který jsem viděla u několika svých známých. Byla to pořádná drahota, ale prostě jsem ho musela vyzkoušet. Možná je tam víc zahradničení, než by se mi líbilo, ale uvidíme. Dnes jsem se od své kolegyně dozvěděla, že si jej pořídila také. A stejně jako já ještě neměla čas se do něj ani podívat. To mě navnadilo a hned když jsem přišla domů, otevřela jsem knížečku, která k němu patří.

Jaké však bylo moje zklamání a rozčarování, když jsem zběžně prolétla očima obsah. To si snad dělají legraci! Tajemství císařovniny krásy, Sissin kult vlasů, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sissiny vonné esence… Tohle všechno by bylo vážně opravdu super, neboť se o Sisi tak trochu zajímám a něco nového bych se o ní dozvěděla velice ráda. Ale co je moc, to je moc. Četla jsem o ní zatím jen jednu knihu – Tajemství císařovniny krásy od Jutty Wellmannové a právě jsem se chystala udělat si pár opisů zajímavých informací. Pro vlastní použití a s uvedením citace. A jaké že jsou názvy kapitol? Sisin kult vlasů. Sisina tajemství krásy: Péče o císařskou pleť, Péče o tělo ve dvorských komnatách, Hygiena císařských úst, Krémy pro zvláštní účely, Sisiny vonné esence a tak dál, a tak dál. Možná se mýlím, ale podle všeho to vypadá na prachsprosté okopírování pouhé jediné knihy. Bez uvedení zdroje. A navíc s chybou! – Sisi se má správně historicky psát s pouhým jedním S.

Ach, tak nakonec je přeci jen na boku napsán zdroj. Stačí trochu hledat. No, teď tedy nevím, zda si mám některé informace opsat, nebo se spolehnout jen na to málo, co je v této knížečce. A věčná kontrola, co už mám a co ne, se mi také moc nelíbí. Aspoň mám pocit, že jsem moderní a IN, když už jsem si jednu z jejích voňavek sama udělala. :-)

Všechno je business

Když jsem začínala studovat na vysoké škole, byli jsme všichni milí, hodní a vstřícní. V průběhu let se cosi změnilo. Možná se učitelům podařilo vtlouci nám do hlavy, že žijeme v konkurenčním prostředí. Možná jsme „prostě dospěli“. Nebo jsme se jen stali sobečtějšími.

Přemýšlím, co to i se mnou udělala vysoká škola. Vždyť v prváku jsem ochotně každému – i naprosto neznámým lidem – poskytla svoje přednášky, radu nebo pomoc, stačilo si o ně říci. Ale už ve třeťáku to bylo jinak. Po vzoru svých přátel (nebo oni po mém) jsme s touto štědrostí, jíž bylo v hojné míře zneužíváno, přestali. Proč my bychom měli chodit na přednášky, dřít se s jejich psaním a někdo jiný by měl slíznout smetanu za nás? Proč bychom měli ostatním poskytovat materiály, s nimiž jsme měli tolik práce?

Zrovna tak učitelé neposkytují svoje materiály v plné podobě. To by jim přece na přednášky nikdo nechodil. A co se týče skript, filmů, hudby a dalších věcí… máme tu dokonce autorský zákon. Všechno si můžete koupit. Nikdo vám nedá nic zadarmo, protože sám se přece musel snažit, aby to získal. Je mi z toho všeho trochu smutno, i když moc dobře vím, že je to racionální. Proč bych měla někomu půjčovat knihu, když já si ji musela koupit? Naučit někoho něco, za co jsem tvrdě musela zaplatit?

Do jakých extrémů jsme schopni zajít, krásně ukazuje to, že si lidé v jedné firmě mezi sebou neprozradí, jak udělat něco správně. Ať si na to každý přijde sám, že?

Ale jak řekl můj kolega – know how by se mělo sdílet. Jsme přece jeden podnikatelský subjekt, jedna společnost, měli bychom si pomáhat. Když si budeme každý něco patlat na svém písečku, zdaleka to nedotáhneme tak daleko. Já bych to ráda ještě rozšířila. Všichni jsme lidi a jediná společnost. Žijeme na jedné planetě a měli bychom si být nápomocní. Snažím se tím teď trochu víc řídit. Být víc vstřícná, sama nabídnout pomoc. A míň sobecká.

Zářijová předsevzetí

Na září jsem si vymyslela boj s leností. Problém trochu byl vymyslet, v čem přesně by měl spočívat. Jako předsevzetí jsem si tedy zvolila následující:

• Narovnat se. Člověk se beztak hrbí jen proto, že je líný na sobě pracovat.
• Dokončit sekundární výzkum disertační práce.
• Vybrat jednu knihu z Literárního vzdělávání a přečíst si ji. Zatím byl zvolen Durrell (ano jistě, psal na Korfu) a Čapek, tak uvidíme, jak to s nimi dopadne.
• Projít dva tisíce anglických slov.
• Pročíst materiály ke státnicím.
• Napsat 10 povídek.
• Nakreslit portrét a 10 manga obrázků.
• Žasnout. Nad čímkoliv a kdykoliv.

Červencová a srpnová předsevzetí

Popravdě řečeno jsem o prázdninách na svoje předsevzetí tak trochu zapomněla. Nicméně v prvním měsíci většího volna jsem se snažila dotahovat věci do konce, zejména co se týče mých velkých projektů. Takže prázdniny měly být o píli, řešení problémů, vytrvalosti a trpělivosti. Zkrátka o procvičování dovedností, u kterých mám ještě značné mezery. Nedokážu to přesně kvantifikovat, ale myslím, že jsem se rozhodně zlepšila, neboť jak se říká, trénink dělá mistra.

Červnová předsevzetí

Co se týče zveřejňování předsevzetí, tak jsem trošku zaspala, že? Ale u sebe v bločku úkolníčku je napsaná mám. Jak je plním, to už je ovšem jiná kapitola.

Jako ústřední téma šestého měsíce jsem zvolila vzdělávání. Důvod byl prostý – je to období zkoušek a stejně se mu budu muset věnovat nejvíc, ať chci nebo nechci. Ze svých dílčích cílů jsem nesplnila ani jediný, snad možná ten první.

• Napsat základ 4 kapitol do skript.
• Napsat vědecký článek do Act.
• Přeměnit předsevzetí na SMART a zkoumat výsledky. Co mě dělá šťastnější? A z čeho se stalo pouhé plnění úkolů? + Povídání o tom, co jsem dělala.
• Prostudovat si statistické metody.
• Přečíst si 5 článků v Acta karviniensa a zjistit, co je pro ně typické.

Trochu náročnější cesta

Všem nám bylo jasné, že pojedeme autobusem, neboť pak zaplatíme přibližně šest tisíc za jednoho. Za obětované čtyři dny na cestě ušetříme za každého dalších šest tisíc. Zbytečné peníze nemám, k přátelům letadel se neřadím a dva dny v autobuse určitě přežiju, řekla jsem si. Díky očekávání toho nejhoršího: děsná nuda, bolavej zadek, vedro, hlad a žízeň, jsem si cestu téměř užívala, protože jsem se dostatečně připravila jak věcmi materiálními, tak i nervama. Počítala jsem s tím, že mě tohle všechno potká a navíc se budu nudit. Skutečnost ovšem byla jiná. Přesezená jsem trochu byla, ale seděla jsem s fajn povídavou paní, a tak jsem se vůbec nenudila. Místo toho jsem se dozvěděla spoustu zajímavého a taky si trochu pokecala.

Naše cesta začala už v úterý 7. srpna, kdy jsme se museli dopravit do Brna, abychom mohli brzy ráno ve středu nastoupit do autobusu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Ve středu vstávám ve tři čtvrtě na pět a moc se mi nechce. Autobus Hellasu, cestovky se kterou jedeme, má vyjíždět v šest dvacet z bývalého autobusového nádraží naproti hotelu Grand. Má zpoždění a s nakládáním zavazadel jsou celkem zbytečné zmatky. Budou nás vysazovat různě, tak si chtějí udělat v bagáži pořádek, aby to pak nemuseli vytahovat někde zezadu, ale to by to musel mít na starosti jen jeden člověk a dobře si to promyslet, takhle se totiž docela nadřou.

Autobus je dvoupatrový. Sedím nahoře úplně vpředu. Zrovna tam jsem moc nechtěla, protože to považuji za nebezpečné místo, ale nakonec je to prima, neboť se celou cestu mohu báječně kochat výhledem. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Večer ve čtvrt na sedm před sebou vidíme vrch u Bělehradu. Nenáviděná položka v křížovkách, neboť si vždycky jen chvilku pamatuji, že se jmenuje Avala. Je to obyčejný kulatý kopec s vysílačem, nic zajímavého.

V autobuse je nás osmdesát jedna a na jedněch hranicích máme drobný problém s tím, že nějaký mladík odevzdal jak pas tak občanku, a oni byli trochu zmatení z toho, že je nás 81 a oni mají o doklad navíc. Tak ho řidič drobně sprdnul. Nervozita řidičů byla více než pochopitelná, neboť se od nich na hranicích očekávalo, že celníkům donesou pivo nebo cigarety. Alespoň tak mi to řekla moje spolucestující. Nejprve jsem jí nevěřila, ale když jsem pak viděla, jak to na srbských i makadonských hranicích opravdu tak bylo, cítila jsem značné pohoršení nejen kvůli tomu, že mi to připadá neetické – je to přece jejich práce – ale taky proto, že nás tam stejně vždy nechali alespoň hodinu čekat.

Ve čtvrtek v pět ráno přesedáme do autobusu k Řekovi, který nás doveze na trajekt. Plujeme jím z Igoumenítsy asi hodinu a půl. Tajně doufám, že pan Debil, který musí mít ke všemu připomínky a nejraději by dirigoval odjezdy z přestávek u benzínek a možná i řídil autobus, nepojede s námi. K mému překvapení se moje přání na posledních chvíli splní, neboť sice bydlíme ve stejném městě ale opravdu hodně daleko od sebe. Před trajektem v Kerkyře nás čeká štíhlá snědá tmavovláska Šárka, která nás rozděluje do dvou autobusů. Za hodinu bychom se měli dostat to Acharavi. Mezi tím nám vykládá o ostrově. Říká se mu smaragd Středomoří, protože je celoročně nádherně zelený, a to i přesto, že tu v létě téměř nikdy neprší. Její nadšení je nakažlivé a ostrov si za těch pár dní zamiluji. Ovšem, nemá na tom podíl jen ona. Z Acharavi pokračujeme do Almyros, těžko říct, co to vlastně je… Já mám pocit, že snad část Acharavi, která je takto pojmenovaná. Podle mapy to ale vypadá, že snad jen hotel poblíž kterého bydlíme a v průběhu našeho pobytu se přejmenuje. Různým druhům ubytování se tu místo apartmánů nebo bungalovů říká studia. My bydlíme ve studiu Liberty v pokoji s číslem jedna.

Klub cestovatelů

S bývalou kolegyní jsme si domluvily srazík s tím, že už jsme se dlouho neviděly. Má ve zvyku chodit pozdě, a tak jsem ani já nijak zvlášť nespěchala. Vzala jsem si s sebou knihu a v klidu zamířila do čajovny. Upřímně řečeno, možná to pro mě bylo lepší, než ti věčně perfektně na minutu přesní lidé, kteří jsou pak přirozeně nervózní, kde jste vy. Věděla jsem, že mě od Janči nečeká žádný sprďan, i kdybych přišla o pět minut později.

Dala jsem si nepálský čaj, které mám obecně ráda. Ani tentokrát nezklamal. Jen jsem se podivila nad lžičkou – přece si čaj nebudu sladit?

Když kamarádka dorazila, objednala si jasmínový čaj a podle všeho si ho taky vychutnala. Akorát čokoládu jsme nestihly. No, tak zajdeme zase někdy jindy :-).

Starý dvůr

K mým oblíbeným čajovnám rozhodně patří Starý dvůr na Mendlově náměstí v Brně. Z nějakého neznámého důvodu mi tato čajovna připadá jiná než ostatní. Taková víc domácí. Jako starý známý. Vždycky váhám, jestli je to „D“ velké nebo malé. Zdá se, že malé, alespoň tak to mají na vlastních stránkách.

Do čajovny jsme nedávno zavítaly s kamarádkou a pochutnaly si na yogi a medové orchideji, jejíž název v čajovém lístku zněl Phoenix mi can xiang. Byl to zvláštní oolong, který mi chutnal. Nic světoborného, co by mě ohromila, ale příjemná chuť, kterou mě bavilo popíjet snad tři hodiny ne-li déle.

Dobrý dojem udělala i milá a ochotná slečna čajovnice a sladký kuskus, který mi připomněl, že jsem ho tu už kdysi měla a od té doby si ho občas sama dělávám. Nadchly mě také vílí karty, které jsme si jen tak ze zvědavosti s kamarádkou vyložily. Dozvěděly jsme se, že bych se měla věnovat detoxikaci a udržet si nad povinnostmi nadhled a ona by se určitě měla vypravit do přírody.

Poslední dovolená

Už je to skoro měsíc, co jsem se vrátila z dovolené. Je to děsný, jak ten čas letí. A nejhorší je, že jsem tu o Korfu nenapsala ještě ani řádek. Rozhodla jsem se to dnes napravit, a chci napsat všechno hned.

Vlastně jsem do poslední chvíle nevěděla, kam přesně pojedu, neboť jsme zájezd vybírali jako last minute. A kdybychom nic dobrého nenašli, jeli bychom asi autem do Chorvatska. Vůbec by mi to nevadilo, protože Chorvatsko mám moc ráda. Za ta léta, co tam jezdíme, mám pocit, že už ho důvěrně znám a připadá mi to skoro jako bych jezdila na prázdniny k babičce. Chorvatům je i celkem dobře rozumět, na jejich veku místo chleba už jsem si taky zvykla… ale konec rozjímání a zpátky k dovolené.

Letos jsem tedy navštívila pro změnu Řecko. Korfu, jak mu říkají jenom cizinci, ale já se tohoto označení budu držet, aby se nám nepletlo s hlavním městem označovaným Corfu town nebo Kerkyra, jak mu říkají ostrované. Týž výraz používají pro celý ostrov. V mém pojetí tedy zachovám klasiku u hlavního města – Kerkyra – a naopak cizácký výraz pro ostrov – Korfu.

Údajně je to největší a nejsevernější řecký ostrov. Přitom to ale není žádný velikán, neboť na délku má devadesát kilometrů a v nejširším místě čtyřicet pět kilometrů. Leží na rozhraní Jónského a Jaderského moře a má více než sto tisíc obyvatel, přičemž asi třetina jich žije v hlavním městě.

Dobrá čajovna

Minulý týden jsem zavítala do Dobré čajovny a dala si své oblíbené matcha latté, zde nazývané „Vychlazené Kyoto Kinen“. Bylo brzké odpoledne. Hudba hrála potichu a v čajovně skoro nikdo nebyl. Připadala jsem si jako v jiném světě. Pološero, klid, krásně psaný čajový lístek… I když jsem tam šla s tím, že budu pracovat (či studovat), nakonec jsem neodolala a pustila se do psaní básní.

Čaj jsem vypila až příliš rychle a nic dalšího jsem si už dávat nechtěla. Ještě mě napadlo, že si ho pořídím domů, abych si ho mohla udělat levněji a kdy se mi zachce. Mladý sympatický čajovník byl opravdu příjemný, ale vysvětlování přípravy mu moc nešlo. Nebo jsem byla trochu zabržděná já. Těžko říct, ale nakonec jsem se dozvěděla co a jak. Teď už zbývá to jenom vyzkoušet.

Miluju psaní na počítači

Po více než měsíci jsem konečně zasedla k počítači. Moje prsty jako by za tu dobu ztuhly. Chvíli jim to trvalo, než si vzpomněly, co mají dělat. A pak se rozeběhly po klávesnici. Nejprve jen zlehka, dotýkaly se jí něžně, jako by jí nechtěly ublížit, jako by váhala, zda vůbec smí. Byl to úžasný pocit. Dělat něco tak prostého a přitom tak důvěrně známého. Nejspíš mi to hodně chybělo. Ruce mám trochu nemotorné, jak si odvykly, ale zakouším pocit štěstí a spokojenosti. TOHLE mi jde. Tohle umím. Jsem v tom dobrá. O kolika věcech tohle můžete říct bez špetky zaváhání, bez ruměnce ve tvářích, bez pocitu, že se chlubíte. Je to čistá pravda, není o tom pochyb. Moc toho není.

Navíc se k tomu přidává nikdy neustupující fascinace počítačem. Jak je to zvláštní, tento výtvor člověka. Psací stroj dokážu pochopit. Má klávesy, a když je stisknete, připlácnou inkoustovou pásku (nebo co to je) na papír a otisknou se do něj. Funguje to jako razítko. I tak je fascinující, že slova a myšlenky, to co cítíte, se najednou objevuje na papíře. Má to fyzickou podobu. Počítač je pro mě mnohem magičtější. Mačkám klávesy a na obrazovce se objevují písmenka, aniž by je tam cokoliv vyráželo. Nejsou tam nesmazatelně a navždy vyrytá. Mohou snadno zmizet, když najdete vhodnější výraz.

Fascinuje mě, jak rychle můžete šířit své myšlenky a kolika lidem naráz. Pamatuju si, jak zdlouhavé to bylo s psacím strojem, i když měl člověk kopírák a mohl tak napsat třeba dva dopisy najednou, nebo jeden a kopii si mohl nechat. Mohla jsem snadno kamarádka převyprávět, co zajímavého jsem se dočetla v nějaké knize. Ale jak směšné se to zdá, když máme počítač. Takhle jim to můžu i poslat a ony to uvidí prakticky ihned. A když k tomu ještě připočtu scanner.

Škoda, že máme tak fantastické věci, které nám usnadňují práci a umožňují lepší komunikaci a všechno a my jsme tak hloupí, že se omezujeme různými zákony (včetně autorského), byrokracií a vším možným. Vždyť už jenom možnost tak snadno a čitelně psát (dokonce s kontrolou některých chyb) by nás měla dělat každodenně šťastnými.

Nuda o prázdninách?

So 28. července 2012

Doma jsem se objevila už ve čtvrtek a udělala si tak prodloužený víkend. Brzy jsem pochopila, proč mohou někoho prázdniny doma nudit. Neměla jsem na víkend žádné povinnosti ani plány, což je u mě nezvyklé.

Dovolte mi malou odbočku k vysvětlení, proč tento stav (nudu doma) neznám. Jsem celkem aktivní a prázdniny jsem měla už v dětství hodně „členité“. Asi tak polovinu jsem jich strávila doma a polovinu kdesi jinde.  V období po pubertě jsem byla i pět týdnů u moře. Takže nuda doma o prázdninách pro mě byla dost nepředstavitelná. Vždyť já se i těšila, že někdy budu doma.

Nejprve jsem se tedy ozvala kamarádkám, že něco podnikneme, ale smůla – v pátek ani sobotu neměly čas nebo chuť. Naštěstí se mi jedna ozvala ještě předtím, a tak jsme na dýzu vyrazily jen ve dvou. Co ale s celým dnem? Ukázalo se, že čtení je skvělý nápad. Inspirovalo mě ke kreslení, vytrhání kopřiv – hodí se na čaj i na vlasy a zahradě to taky nevadí. Pak mě zase něco přivedlo k háčkování, a tak jsem se pustila do jednoho většího (dalšího! :-(… ale co už jsem taková) projektu. A ještě si zkusila vyrobit parfém. A co je nejdůležitější? Že mi sobota připadá nekonečná a krásně si ji užívám, přestože na mě nikdo nemá čas.

Na tento prodloužený víkend jsem neměla naplánováno téměř nic. Tedy jistě – měla bych dokončit (nebo začít?) svůj Velký jarní úklid a zbavit se všech kostlivců hluboko v šuflatech a vzadu ve skříních. Netuším, ani jakou mají podobu, protože jsou dobře ukrytí, ale měla bych pár tipů: bílé mrkváče, které už opravdu nikdy nosit nebudu, Lego, omalovánky a papíry, které jsem si „Někdy“ chtěla přečíst. Obdobně bych mohla něco provést s těmi příliš dlouhými kalhoty, širokýma šatama a dírou na zadku mých oblíbených džínsů… Nutně musím dopsat deník z dovolený, dokud si něco pamatuju. A navíc jsem šíleně dlouho nekreslila. A taky mám tradičně půjčenou obrovskou hromadu knih, která se mi nejspíš ještě navýší, protože jsem horlivě objednávala. (Ať žijou rezervace a nákupy přes internet!)

Čtu teď od Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ – musím ji urychleně vrátit – a tak jsem na základě jedné povídky doplnila další body do svého víkendového programu. Autor se prý kdysi ocitl ve finanční nouzi, a když žádal děkana o půjčku, ten mu ji zamítl, neboť v žádosti chyběly věci pro radost. Proto jsem doplnila, že si budu číst, kreslit, plést nebo háčkovat a slunit podle toho, jak budu mít chuť. Dodržela jsem to parádně.

Trápí vás horko?

Někdy během prázdnin jsem objevila fantastický recept na osvěžení – voda s citronem. Jednoduché, prosté a přitom tolik účinné. To mi připomíná, že tu nikde nemám článek Jak se ochladit. No, to musím co nejdříve napravit, i když to už možná letos nebude potřeba. Teda, doufám, že teplo ještě bude, ale ne takové, abychom padali horkem, i když to klidně taky.

K dalším tipům bych zařadila co nejtenčí bavlněné nebo ještě lépe lněné oblečení. Žádná umělotina, pod kterou se budete zbytečně potit. Ale stejně jako Arabové můžete být klidně celí zahalení. Na slunci jsou dlouhé vzdušné šaty někdy mnohem lepší než plavky. Neptejte se mě proč, ale vím, že to funguje.

Já nespěchám, já byla v Řecku

K tomuto nadpisu snad ani není třeba psát článek. Napadl mě, když jsem šla ráno po ulici a viděla milého chlapíka, kterak rozdává Metro: „Tady paní a tady slečně.“ Spěchá, protože stojí na rušné zastávce, kde je spousta lidí. Někteří ho přehlíží, jiní se k němu hrnou a všichni spěchají. Jdou rychle a mračí se. Utíkají na tramvaj nebo trolejbus. Připadají mi směšní. Copak jim něco uteče?

I když mě společně s příjezdem z dovolené opustila fantasticky dobrá a jásavá nálada a víceméně se plácám ve smutku a povinnostech a snažím se nepodlehnout sklíčenosti z návratu a ze všeho, pomalost mi zůstala. Není kam spěchat. A proč se vlastně honit? Můžete dělat věci rychle, ale není důvod být při tom mrzutí?

Občas vás něco zpomalí. Tak se nevztekejte a využijte toho. Dopravní zácpa vám umožní v klidu si přepudrovat nos nebo kouknout na mobil či složit básničku, zamrznutý počítač vás posílá koupit si svačinu nebo si udělat kafe… Udělejte ze „ztraceného“ času nádhernou chvilku a už vám nikdy nebudou vadit fronty a kolony, kterým se stejně nevyhnete, i když budete láteřit.

P. S.: Všude s sebou mějte knihu nebo slovníček a v případě fronty (i v obchodě) můžete vesele ignorovat všechny podmračené ksichty a číst si třeba ze sbírky vtipů. Pro ty ještě odvážnější – můžete si s sebou nosit háčkování do městské hromadné dopravy. A na Vánoce pak můžete stromeček ozdobit hvězdičkami, které vznikly při „ztraceném čase“. Dám vám sem pak fotku, jak se to povedlo mně :-).

Všechno souvisí se vším

Pilně pracuji. Poctivě prohledávám přednášky, poutavá povídání… prostě píšu pracovní pojednání. Při prohlížení pořádné publikace plné prapodivných pojmenování potkám právě prodiskutovaný pojem.

A pak, že člověk z práce neblbne... a to jsem zpátky jen jeden a půl dne. Pro ty, kteří nepochopili, hledala jsem ve slovníku cizích slov a narazila na oblíbenou řeckou pochoutku včetně její přípravy:

tzatziki = řecký jogurt se strouhanou okurkou a olivovým olejem, ochucený česnekem, mátou a pepřem.

A dneska ho budu mít k obědu... jen pochybuji, že bude mít tu správnou kvalitu.

Co dělá dovolenou?

Pustila jsem se do psaní závěru vyprávění o Šumavě a napadlo mě jednoduché shrnutí – užila jsem si to. Jak je to ale možné, když nám počasí tolik nepřálo? Tak deštivý týden jsem snad ještě nikdy nikde nezažila. Vydařenost dovolené tedy zas tak moc nezáleží na počasí. A na čem teda záleží?

Jak je možné, že se mi dovolená vydařila, i když počasí bylo, že by ani psa nevyhnal? Za krásnou dovolenou zajisté mohl náš postoj a optimismus – stále jsme (marně) doufali, že druhý den už bude lépe. A pozitivní postoj spočíval v usilovném hledání kladů. Co byste viděli dobrého na tom, že celý den lije jako z konve a jste celí mokří?

Zaprvé, nepotřebujete tolik pít. To se celkem hodí, když si všechno nesete na zádech, vodu není kde koupit a prodejnu potkáte třeba jednou za tři dny nebo taky vůbec. Zadruhé se nemusíte bát, že budete mít úpal, úžeh a nebo že se spálíte. Nemusíte se otravovat s mazáním proti sluníčku. Nejste unavení z obrovského horka, ve kterém byste se raději koupali, než někde capali. A taky pak nejste celí mastní. A začtvrté – když už máte celé boty mokré, je vám fuk, jak moc špatnou cestou půjdete. Nemusíte se vyhýbat kalužím a hledat nejsušší cestičku, prostě si projdete bezstarostně středem louže a hotovo. 

Určitě nám tedy prospěl pozitivní přístup, který ale nebylo vždy snadné si udržet. Aby se dovolená zdařila, bylo nutné, mít s sebou někoho, kdo vás nenechá klesnout až na dno, když už jednou tu blbou náladu máte. Srandičky, humor a vzájemná podpora. S každým by to tak dobré nebylo. A taky jsme potkávali fajn lidi kolem nás. Všichni byli moc ochotní a milí. Poradili, pomohli, pohlídali batoh…

Jistou určitou roli sehrálo i vybavení, i když v tomto směru se nám zrovna moc čím pochlubit. V mém spacáku mi byla zima, takže jsem se do něj musela úplně zakuklit a pak si ho „zadýchat“. Pláštěnku by to chtělo tvrdší a delší a batoh s pláštěnkou nebo nepromokavej.

Na té správné dovolené by také neměla chybět překvapení, která všechno naplánované náležitě okoření.

Důležitým bodem pro mě byla otevřenost. Jak celý rok hodně plánuji, šiklo se mi, že tady jsme neplánovali skoro nic. Kolik toho ujdeme záleželo – až na dvě výjimky – jen na našich silách a chuti. Flexibilita mého společníka mi dala neuvěřitelné možnosti, takže jsme mohli během dvou dní navštívit dvě města, která v původním plánu nebyla. Naprostá svoboda a možnost zajít do kteréhokoliv obchodu, muzea či galerie mě naplňovala spokojeností a pocitem štěstí. Mohla jsem dělat úplně všechno, co bych si přála. Dovolenou tedy dělá možnost „dovolit si užívat“.

Nakonec bych ráda ocitovala jednoho pána z Vyššího Brodu, který měl naprostou pravdu: „Jsou dva a to jim stačí!“

Putování Šumavou 2. část

Z Nového Údolí jsme vyrazili po žluté turistické značce do Stožce. Protože jsme čekali, až přestane pršet a ono nepřestalo, dorazili jsme tam v nepříliš vhodnou dobu jak na oběd tak na snídani. A tak jsme šli dál. Později mi bylo líto, že jsme nehledali místní informační centrum, kde bych jistě získala další vizitku a razítko. Navíc by mělo být nejspíš nově otevřené. Za Stožcem jsme chtěli odbočit na modrou a podívat se ke Stožecké kapli, ale nějak se nám to nepovedlo, a tak jsme si pak udělali asi čtyřkilometrovou zacházku. Výšlap je to opravdu slušný a také pro jistotu pořádně prší. Ale kaple je opravdu krásná, i když jen zvenku. Uvnitř čeká na opravu, a tak je veřejnosti uzavřena. To ale neznamená, že se tam nedá fotit. Původně na tomto místě snad stával Stožecký hrad.

Po modré jdeme do Českých Žlebů, kde je opět jen pár baráků a nikde nic. Snad jen potůček s hastrmanem. 

A dál do Lenory. Zase je tak nějak všelijak, ale k večeru se vyjasňuje. Jdeme se za vesnici podívat na rechle, zvláštní druh mostu usnadňující plavení dřeva díky vystrčeným kládám, které umožňují korigovat jeho množství. Jsou památkou UNESCO.

Prohlížíme si místní galerii skla i muzeum skla spojené s informačním centrem. Navštěvujeme obchod a radujeme se z toho, že si můžeme něco koupit. I když o koblížcích si můžeme leda tak nechat zdát. Také okukujeme obecní pec u silnice, kde se každou poslední sobotu v měsíci peče chleba.

Modrá nás vede do Zátoně, kde v Muzeu lesů ČR strávíme snad tři hodiny. Prohlídka je zajímavá a po dlouhé době jsme asi jediní návštěvníci. Mladý kluk – průvodce je z nás trochu nervózní, ale je tak ochotný, vše nám ukazuje a něco nám říká, že jsme naprosto spokojení. Lepší než kdejaký světaznalý frajírek. 

Cestou k Boubínskému pralesu se trochu ztratíme, protože se nám nechce jít z kopce, i když tam modrá vede. Naštěstí mám s sebou chlapa, který vymyslí, kudy si to můžeme zkrátit, abychom přišli tam, kam chceme a všechno viděli. Obejdeme kousek pralesa po zelené a pak se u Boubínského jezírka opět napojíme na modrou. Prales je za plotem, ale i tak je na co se dívat. Zrovna neprší. Jsme zklamaní, že nikde nevidíme alespoň kousek Krále smrků, alespoň že jsme z něj viděli kruh v tom muzeu lesů.

Pak se zase ztratíme, nebo spíš přehlédneme, že modrá odbočila a pokračujeme po zelené. Výstup na Boubín je tedy delší cestou, ale možná není tolik strmá. Překvapí mě, že je na něm rozhledna. Nelezu sice až nahoru, ale prý je odtamtud fajn výhled. Snad až do Sušice. Tak to máme zase jednou kliku, že neprší a není mlha. Boubín je totiž taky pořádný kopec – má 1362 metrů. A pak už jen šupky dupky do Kubovy Huti.

Na všechno se dá zvyknout

K tomuto článku mě přivedl Fulghum, tedy jeho kniha, kterou právě čtu. Téma už mi v hlavě šrotovalo od té doby, co jsem se vrátila z Belianských Tater. Tam mě totiž překvapilo, jak snadno jsem si zvykla na obrovská vedra prvního červencového týdne. Podobně mě ještě předtím překvapovalo, jak dobře snáším vedro a příšerný vzduch v kanceláři. I když s tím aktivně bojuji, pořád je tam jako v tropech. Aspoň banánovník je spokojený.

Z vlastních pozorování jsem usoudila, že za tři dny si na Šumavě zvyknu i na velice těžký batoh, 15 kilo. (Nedivte se těm různým údajům, zpočátku měl můj „mazlík“ krásných 17 kilo, ale postupně se ujídalo jídlo a věci různě přehazovali tak, abych to měla lehčí, nebo abych nesla věci, které mohou být mokré. Konečná a nejnižší váha, když jsme dorazili byla asi 11–13 kilo.) Měla jsem pravdu, bez obtíží jsem si na to zvykla a záda nebo ramena mě kupodivu nebolela ani v prvních dnech.

Na jednu stranu mi to připadá fantastické, že si člověk může téměř na cokoliv zvyknout. Umožňuje mu to přežít. Je díky tomu flexibilní a určitě mu to prospívá. Může změnit školu, zaměstnání, partnera, přestěhovat se dokonce na jiný kontinent a pravděpodobně se s tím vyrovná. Na druhou stranu si říkám, že existuje spousta věcí, na které bychom si nikdy zvyknout neměli. Pořád bychom se měli bránit a vzpouzet. Ať už jde o tak vážné věci jako diktaturu, válku a zabíjení, domácí násilí, týrání dětí nebo zvířat nebo pouze to, že se k vám někdo nechová hezky (partner vám nevěnuje pozornost, sestra si na vás otvírá pusu, nebo vám šéf činí nevhodné návrhy…).