Od včerejška nebo spíš od víkendu máme doma spoooooustu sklenic a skleniček. Začalo to jediným nalezeným molem v sobotu ráno. A pak už to jelo.
Nejdřív soupis úkolů, které je třeba během víkendu udělat. Poučeni time managementem jsme s velkou časovou rezervou odhadovali, kolik nám to tak může zabrat a kdy je co nejlepší udělat. Asi nejdřív vyklidíme spíž a pak pojedeme na nákup – s vědomím toho, že už máme šestero balení fazolí a troje kečupy, zatímco žádné těstoviny nebo cibuli. Následovaly dohady o tom, kdy se pustíme do přeorganizování skříní v kuchyni. Já byla pro dopoledne, protože po obědě jsem si chtěla „hrát“, jak říkám tomu, kdy dělám něco, co mě baví. Ať už je to čtení – chudák Dracula už je týden nedotčený (určitě už má hlad), pletení, předení nebo psaní na blog. Slibovala jsem přece, že hned po víkendu budete mít další články. Ideálně každý den jeden. Jasně, chápu, možná si řeknete, že nestíháte číst, ale o tom to není. Už brzy mě čeká další dovolená, tak bych ráda navkládala články včas. Číst si je můžete, kdy budete chtít. A taky tu je TDF (Tour De Fleece – odkaz).
Ne, že bych doma poroučela, nebo bylo vždy po mém, spíš jsem se nyní tak pevně rozhodla, že se bude uklízet okamžitě nebo vůbec, že výsledek byl jediný možný. Začali jsme už ráno. A pokračovali celé dva dny!
Rozsah škod byl minimální: všehovšudy jedny sojové lupínky, které se dají používat k zahušťování a které jsem měla už nejmíň dva roky a pořád oddalovala jejich zpracování. Už jsem je kdysi vyzkoušela a nebylo to nic moc. Hlavně moc polévky nezahušťuji. To by bylo k první skříni asi všechno. Jak už jsem řekla, škody téměř žádné, ale našli jsme snad čtyři pět motýlků – jen pro informaci, ty už nic nežerou, ale kladou vejce – a nepočítaně červů. U kterých jsem zjistila, že jsou mi odpornější, než jsem si myslela a to navzdory skutečnosti, že jsem před rokem jednoho smaženého snědla (byl to hec! Ale k jídlu byl celkem obyčejný, asi jako vařená brambora. Nicméně fotky jsou z toho pěkný.). Dokázala jsem odstranit asi dva, zbytek musel vyřešit můj chlap, stejně jako zlikvidovat množství kokonů.
Molákům se nedá upřít jistá inteligence daná přírodou – uměj se dokonale schovávat. To vám takhle někde lítá motýlek, který se snaží být nenápadný, a když zjistí, že jste ho zmerčili, letí se schovat – do rohu, ke stropu, za skříň. Chce to určitou zručnost, nebo moment překvapení (a dlouhé ruce nebo židli), abyste ho dostali. Docela se nám osvědčilo otevírat skříň s tím, že by tam mohl být a hned se ho snažit ulovit s toaleťákem v ruce (nechci ho mít rozmáznutého na dlani), než se teprve začít shánět po nějakém kousku kuchyňské utěrky nebo něčem podobném. Ještě líp to mají zařízené právě housenky, které ač u nás v podstatě neměly co žrát – obavy o klubíky mě vedly ke sklenicování již dříve – byly důmyslně schované právě na skleničkách.
Zdá se, že prokousat igelitový pytlík – i s tím báječným vzduchotěsným zavíráním – pro ně není žádný velký problém (ach, jaká škoda, chtěla jsem si do nich poschovávat vlněná klubíčka!), zato do sklenice se dostat neumí. (Na webu jsem četla, že někteří ano. No, my tak chytré nebo štíhlé naštěstí neměli.) Zato jsou pro ně uzávěry od sklenic báječným místem ke spánku. Vypadá to následovně: odšroubujete sklenici a pod ní, v těch drážkách najdete jednu až dvě larvičky/kokony. Moc fajn věc. Ještě půl roku se budu bát otvírat sklenice, které nebyly v lednici!
První skříň jsme společně s mytím sklenic, přesypáváním, popisováním, uklízením, zabíjením a likvidací molů, umýváním skříně dělali v podstatě celý den. Neděli jsme pro změnu strávili další kuchyňskou skříní, kterou jsme po předcházející zkušenosti otevírali opravdu s obavami. Bylo pro nás příjemným překvapením, že jedinou reálně napadenou byla sklenice s ostropestřcem (bylinka vhodná na léčbu jater a evidentně i krmení molů). Zbytek stačilo projít, probrat a přesypat, co šlo. O všechny volné sklenice jsme požádali i potenciální tchyni a stejně nám to bylo málo. Mouky, cukry a fazole totiž zaberou spoustu místa. Asi tři sklenice jsme nechali v samostatné polici „na pozorování“, protože se nám zdálo, že si už nějaké zvíře začalo pochutnávat na růžovém pepři. To by mě mrzelo nejen kvůli jeho ceně, ale také proto, že mi opravdu chutná (a špatně se shání).
Závěrem dne jsme se usadili v pokoji a jali se prohlížet oblečení a klubíky. S úlevou mohu konstatovat, že jsme nic nenašli. To samozřejmě neznamená, že je všechno v pořádku, ale aspoň případné napadení není tak velké, jak by mohlo být. Maximum svých hebkých miláčků se snažím držet v igelitových (ideálně zavíracích) pytlích a privatizuji všechna mýdla, která doma máme do krabic s nimi. Na počítání nezbyl čas, ale můžu říct, že jejich přebalování zabralo asi dvě hodiny.
