Zase jednou si říkám: „Holka neblbni, je pozdě, musíš se vyspat, zítra bude náročný den.“ Ale moje druhé já mi říká: „Jak dlouho jsi už nic nenapsala na blog a teď tě to tak láká.“ Skoro jak spánek:-). No jo, dneska, teď už je to vlastně včera, jsem byla na čertech. Bylo to super. Asi to byli ti nejlepší čerti, jaké jsem kdy zažila. Ba ne, to samozřejmě kecám… ale čerstvé zážitky jsou vždy nejlepší.
Už jsem byla smířená s tím, že čerty stejně jako vloni neuvidím. Jo, to se stává, když má člověk pořád moc práce, spoustu plánů a stále něco kutí. Zvlášť když stále něco kutí za někoho jiného. To občas dělám, ale tak co už se mnou… mám přátele, kteří za „trochu“ dřiny stojej a navíc nejen já dělám něco za ně, ale i oni mi často pomůžou, když to potřebuju.
Dnešní (vlastně včerejší, nějak si na to nemůžu zvyknout) večer byl jasný – pročíst si a připravit práci na zítřek. Vysvětlit kámošovi o co vlastně jde, abychom to zítra v klidu společně odprezentovali.
Když jsem se mrkla na mobil, vlastně čirou náhodou, objevila jsem na něm lákavou pozvánku na čerty. Váhala jsem, znělo to vážně slibně… ale ne, řekla jsem si a šla za kamarádem. Pak mě napadlo, že bychom se mohli domluvit – buď se budeme učit celý večer, nebo teď a já pak půjdu, pokud to ještě bude mít smysl a nebo, podle mě nejhorší varianta, teď půjdu, někdy (kdovíkdy) se vrátím a pak se do toho pustíme. Samozřejmě že jsme vybrali tu nejhorší variantu. Ale nakonec jsem za to byla ráda, jsem zvědavá, co budu říkat dneska. Ale co, i ta nejhorší hodina má přece jen šedesát minut.
Večer byl suprovej, potkala jsem spoustu milejch lidí, řekla andělovi básničku a dostala hrst plnou buráků, mandarinek, jakéhosi koláčku, bonbonů a něco, co bylo vážně výtečné, ale opravdu netuším, zda to byl domácí sušený banán, rozinka, fík, nebo co to vlastně mohlo být. Každopádně to chutnalo zajímavě a já se potom jen olizovala.
Ještě jsem se pak stavila za známými, nebo vlastně ještě ne moc známými a byla mile překvapená, jak se s nimi krásně povídá, vůbec se mi nechtělo odejít a bylo mi s nimi hrozně moc dobře. Měla jsem pocit, že mezi ně patřím a bylo to báječný. Povídali jsme si o všem možné, od nahřívacích polštářků až po čerty.
Co pro mě ale bylo největší překvapení? Že jsem od úplně cizích lidí dostala mikulášskou nadílku. Šlo jen o perník s Mikulášem a mrňavou žabičku, ale byl to snad nejhezčí dárek, jaký jsem kdy od Mikuláše dostala. Já vím, zase přeháním, ale vlastně mě to dost dojalo, protože… během posledních čtrnácti dní toho je na mě trošku moc. Já nevím, co jsem udělala tak úžasnýho, ale mám pocit, že se všichni moji přátelé rozhodli, že mi dají najevo, jak moc mě mají rádi a je to úžasný. Dozvěděla jsem se spoustu krásnejch věcí a uvědomila si, jak fantastický lidi mám kolem sebe. Až jsem z toho normálně zmatená.:-)
Tak to by bylo asi všechno k mým zážitkům z Mikuláše. Jen chci ještě jednou větou poděkovat kámošovi, protože nebýt něho, tenhle Mikuláš bych si určitě tak pěkně neužila! Takže díky, žes mě pustil:-)!
Už jsem byla smířená s tím, že čerty stejně jako vloni neuvidím. Jo, to se stává, když má člověk pořád moc práce, spoustu plánů a stále něco kutí. Zvlášť když stále něco kutí za někoho jiného. To občas dělám, ale tak co už se mnou… mám přátele, kteří za „trochu“ dřiny stojej a navíc nejen já dělám něco za ně, ale i oni mi často pomůžou, když to potřebuju.
Dnešní (vlastně včerejší, nějak si na to nemůžu zvyknout) večer byl jasný – pročíst si a připravit práci na zítřek. Vysvětlit kámošovi o co vlastně jde, abychom to zítra v klidu společně odprezentovali.
Když jsem se mrkla na mobil, vlastně čirou náhodou, objevila jsem na něm lákavou pozvánku na čerty. Váhala jsem, znělo to vážně slibně… ale ne, řekla jsem si a šla za kamarádem. Pak mě napadlo, že bychom se mohli domluvit – buď se budeme učit celý večer, nebo teď a já pak půjdu, pokud to ještě bude mít smysl a nebo, podle mě nejhorší varianta, teď půjdu, někdy (kdovíkdy) se vrátím a pak se do toho pustíme. Samozřejmě že jsme vybrali tu nejhorší variantu. Ale nakonec jsem za to byla ráda, jsem zvědavá, co budu říkat dneska. Ale co, i ta nejhorší hodina má přece jen šedesát minut.
Večer byl suprovej, potkala jsem spoustu milejch lidí, řekla andělovi básničku a dostala hrst plnou buráků, mandarinek, jakéhosi koláčku, bonbonů a něco, co bylo vážně výtečné, ale opravdu netuším, zda to byl domácí sušený banán, rozinka, fík, nebo co to vlastně mohlo být. Každopádně to chutnalo zajímavě a já se potom jen olizovala.
Ještě jsem se pak stavila za známými, nebo vlastně ještě ne moc známými a byla mile překvapená, jak se s nimi krásně povídá, vůbec se mi nechtělo odejít a bylo mi s nimi hrozně moc dobře. Měla jsem pocit, že mezi ně patřím a bylo to báječný. Povídali jsme si o všem možné, od nahřívacích polštářků až po čerty.
Co pro mě ale bylo největší překvapení? Že jsem od úplně cizích lidí dostala mikulášskou nadílku. Šlo jen o perník s Mikulášem a mrňavou žabičku, ale byl to snad nejhezčí dárek, jaký jsem kdy od Mikuláše dostala. Já vím, zase přeháním, ale vlastně mě to dost dojalo, protože… během posledních čtrnácti dní toho je na mě trošku moc. Já nevím, co jsem udělala tak úžasnýho, ale mám pocit, že se všichni moji přátelé rozhodli, že mi dají najevo, jak moc mě mají rádi a je to úžasný. Dozvěděla jsem se spoustu krásnejch věcí a uvědomila si, jak fantastický lidi mám kolem sebe. Až jsem z toho normálně zmatená.:-)
Tak to by bylo asi všechno k mým zážitkům z Mikuláše. Jen chci ještě jednou větou poděkovat kámošovi, protože nebýt něho, tenhle Mikuláš bych si určitě tak pěkně neužila! Takže díky, žes mě pustil:-)!
Žádné komentáře:
Okomentovat