Test na cukrovku (oGTT)

Gynekoložka mě poslala nechat si udělat test na těhotenskou cukrovku (oGTT). Odborné detaily najdete třeba na Wikiskriptech. Věděla jsem, že to přijde a trochu jsem se toho bála. No, co si budeme povídat, určitě to není věc, kterou chcete, aby vám našli.

Měla ji jedna moje bývalá kolegyně a ačkoliv už je to dávno a tou dobou jsem o dítěti ještě vůbec neuvažovala, děsilo mě, že smí sníst jen tři knedlíky (nebo to snad dokonce byly dva, a nemyslím šišky ale kousky) a trošku omáčky. A celkově si všechno hlídat a kontrolovat a počítat, aby toho nesnědla moc.

Současná kolegyně mě naopak uklidňovala, že to není žádný problém, jen taková menší dieta, de facto zdravá strava. A jedna kámoška ze sousední vesnice mě ujišťovala, že ji určitě nemám, když neomdlívám a nemotá se mi hlava kvůli výkyvům cukru. To by mi ji pak ale nemuseli měřit, kdyby se to poznalo tak snadno, ne? Ale znělo to dobře, než jsem se dostala k výsledkům.

Tolik zkušenosti ostatních, teď k zážitkům.

On už ten začátek nebyl nic moc: nemohla jsem se dovolat na objednání a doktorka chtěla, abych tam šla brzy, aby měla na příští naší schůzce (těhotenské prohlídce) informace s výsledky v ruce. A bůhví jaké tam mají objednací doby a za jak dlouho budou mít výsledky. To furt slyším od starší generace telefon telefon... no a jak jsem napsala mail, byť po pracovní době, hned ten den jsem dostala odpověď. Maily jsou zkrátka mnohem lepší, protože je jednoduše vyřídíte, kdy chcete, a nezdržují vás od vaší práce. A takovou banalitu jako „kdy bych si mohla nechat vzít krev“ nemusíte řešit telefonicky, protože ji druhá strana snadno pochopí.

Trochu oříšek byl hledání sídla v mapě. Kdybych se pořádně koukla, dala mi gynekoložka správnou adresu. Ale jak jsem se tam nedovolala, hledala jsem mail a upnula se na starou adresu i název polikliniky: Diabetologie na Jarově. Adresa Koněvova 2427/205. Nejprve selhal Google. No, to se dalo čekat, seznamácký mapy jsou lepší, takže přepínám na ně. Jenže ty selhaly taky. I tu jsem si vzpomněla, že už jsem v téhle ulici něco hledala. Oni ji přejmenovali! 

Teď se jmenuje Hartigova. Tak to už je jednoduchý. Stačí nastoupit na tramvaj devítku na Můstku, kam se snadno dostanu metrem Áčkem a pak už si v klidu budu plést, dokud nevystoupím na Chmelnici. Jednoduchý. 

Pak se jen rozhlídnu a někde vlevo by měla být ta poliklinika. Sice tam je, ale na budově to napsané nemá! Ještě že jsem se pořádně koukla do mapy. To může být celá Praha plná vizuálního smogu (= zaneřádění prostoro nevzhlednými a velkými reklamami, banery, plakáty a popisky), ale pak polikliniku aby člověk hledal lupou na zvonku!

No nic. Trefila jsem, dorazila včas a pěkně na lačno. První braní krve mě bolelo. Že by ještě tolik působily ty hormony – stalo se mi to už když zjišťovali, jestli jsem těhotná, ale to bolelo úplně nehorázně a sestřička mi tehdy řekla, že to je progesteronem. Já tím chtěla spíš naznačit, že asi byla trochu surová. Tohle bolelo jen trošku, ale stejně mě to dost znechutilo při představě, že to ještě dnes musím absolvovat dvakrát. Ach jo.

Následovalo pití sladké břečky. Jen dvě stě padesesát mililitrů, takže jsem neměla obavu, že to nezvládnu. Sladká voda nemůže být tak hnusná. Ale byla. Snad kvůli nějaké příchuti z ní brněl jazyk. Samotných 75 gramů glukózy by mě asi nerozházelo. 

Zvědavě jsem se ptala, proč po tom někdo zvrací (rozuměj, určitě to nechci absolvovat znovu, když už mi jednu krev vzali). Sestřička mi řekla, že to je asi hormony, citlivým žaludkem nebo prostě něčím spojeným s těhotenskou nevolností, takže jsem se uklidnila a řekla si, že to dám. Ještě mi zakázala dělat jakoukoliv aktivitu, abych jí nespalovala cukr rychleji a líp, než bych měla. Tak nějak jsem s tím počítala, takže jsem si s sebou vzala čtení (o tom zase někdy příště) a pletení. Jenže, není pletení taky pohyb?

Prý nemám moc máchat rukama a bude to dobrý. Stejně jsem se k tomu dostala jen na chvilku, protože sezení v čekárně se ukázalo jako náročnější, než jsem si myslela. Asi tam byl trochu vydýchaný vzduch. Nebo jsem jen byla unavená. Ale každopádně jsem tam chvíli v sedě podřimovala a taky přemýšlela, jestli bych si na tu lavici nemohla lehnout. Jenže mi to jednak přišlo trochu nechutné (bezdomovecké), a jednak bych tím možná překážela některým starším lidem, kteří přišli na kontrolu po mně. Psala jsem manželovi, že mi z toho jejich pitíčka brněl jazyk a že možná pojedu rovnou domů, protože v práci bych byla marná. Tedy pokud se mi po jídle (snídani cca v 11 hodin) udělá lépe. Nakonec jsem to zvládla přečkat v sedě, ale když si mě sestra konečně zavolala po hodině dovnitř a zeptala se, jak se cítím, řekla jsem jí, že nic moc, že jsem hrozně unavená a ospalá a mám hlad. On to nebyl takový ten hlad, že se potřebujete najíst, ale spíš prázdno v bříšku. Znovu mi vzala krev, tentokrát z druhé ruky a poslala mě opět do čekárny.

Kupodivu to najednou bylo mnohem lepší. Asi se mi dobily baterky. Chvíli jsem četla, pak pletla Stephenovy trojúhelníčkové ponožky (uvidíte 16. 5. 2025 na mém blogu o tvorbě) a pak si povídala s pánem, který tam přišel. Podle velikosti mého břicha odhadl, že je mimču o dva měsíce víc. To potěší. Ale beru to tak, že chlapi to obvykle nepoznaj a navíc to u běžně štíhlých jedinců vypadá výrazně děsivěji (blížící se porod je rozhodně děsivou záležitostí pro kolemjdoucí či sedící). A hlavně jsem se rozhodla soustředit na to, že se mu líbily ponožky, které pletu, a taky že mi pochválil, jak umím kombinovat barvy. To mi opravdu udělalo radost. Pak šel dovnitř a odešel jako všichni ostatní, ale předtím mi ještě stihl říct, že se jim druhé dítě „nepovedlo“, i když se ho snažili vychovat jak nejlépe uměli a že je to sice hrozný, ale že by bylo bývalo lepší, kdyby si ho nepořídili. Nepracuje, kouří, pije a má doma znepříjemňující řeči. Snažím se to vytěsnit, znám podobných pár smutných případů a říkám si, že náš to nebude. A určitě nad tím nechci dumat jakožto těhotná. Koneckonců holčičky jsou přece vždycky lepší... (ha ha ha) vzornější... (ha ha ha) a tak.

Nakonec došlo i na mě, potřetí mi vzali krev a rovnou si ji vzali do laborky na rozbory. Takže jsem se po dvou hodinách strávených v čekárně mohla najíst. Ještě že jsem si za odměnu s sebou vzala výborný sladký celozrnný koláček s tvarohem.

Ale aby to nevypadalo, že si jenom stěžuju, tak na výsledky mě pozvali už za dva dny. Tam mi dali zprávu pro paní doktorku (gynekoložku), která mě má na starosti. A řekli mi, že u toho testu po hodině jsem těsně pod hranicí určující cukrovku, takže dobrý. ... Jako jak dobrý? Když jsem těsně pod hranicí, tak je to vlastně špatný, ne? Ne. Nemám dodržovat žádný výživový omezení a vůbec nic nemusím řešit. Ještě jsem s paní doktorkou rychle hodila řeč o výběru porodnice a spokojeně vyběhla do studeného počasí a deště. Já říkala už ráno, že je dneska krásně, myslela jsem si šťastně.