Před velkými letními prázdninami jsem toho měla v práci hodně – bylo potřeba zařídit a zorganizovat obrovské množství věcí, rozeslat mailem úkoly a doufat, že si kolegové nevzali přes celé léto volno. Z některých věcí (mimo jiné dokončování disertace) jsem byla dost na nervy, a tak jsem dovolenou potřebovala jako sůl.
Myslela jsem si, jak se dokážu se svým úžasným seznámkem všeho, co je potřeba na cesty sbalit, ale šeredně jsem se přepočítala. Vlivem kancelářského života, nedostatku pohybu a zdravého stravování jsem nejspíš trochu přibrala, a tak mi některé oblíbené turistické oblečení nepadlo tak, jak bych si představovala, že bude při túrách pohodlné.
Shánění lei (je to nesklonné), rumunské měny, jsem si také nechala na poslední chvíli a byť jsem obešla tři směnárny v Praze (!), nikde neměli. Poslední směnárník mi na otázku, kde by je mohli poradit, odpověděl, že neví, ale že bych se mohla zkusit pomodlit a pak jakoukoliv jinou vyzkoušet. Dodal, že se sem moc nedovážejí, takže oni je tu pak nemají, navíc je chce jenom málo lidí.
Na poslední chvíli jsem kupovala i jídlo, protože jsem na to stále neměla čas, a taky proto, že jsem ho chtěla mít co nejčerstvější. Můj oblíbený chleba – vždycky v pekárně ráda říkám: „Půlku Škvoreckýho, prosím,“ – mi vydržel v pořádku 7 dní při pokojové teplotě v igeliťáku (příště lépe zabalit do utěrky), pak se na něm začaly objevovat bílé tečky jako od mouky a já poslední zbyteček raději vyhodila. To sýr Grand Moravia zabalený v tom jejich navoskovaném papíru v pohodě přečkal všech 10 dní (a bez ledničky). Horší to bylo s klobásami – ne, že by nevydržely, spíš jsem na ně stále nějak neměla chuť. Ještě jsem s sebou měla tuňáka v konzervě a paštiku. Na ty nakonec ani nedošlo. Ráda bych věděla, jak podobné výlety řeší vegetariáni nebo vegani. Sušeným ovocem a oříšky?
Už v autobuse jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla dokoupit náplasti (stížnost na pohorky už jste na mém blogu mohli číst dříve a sbalit lžičku (na ty tuňáky). Obojí se mi podařilo sehnat na jedné z prvních benzínek, kde jsme zastavovali na toaletu – náplasti jsem koupila a o plastovou lžičku si řekla obsluze, která mi ji bez problémů dala zdarma. A pěknou, velkou, skoro polívkovou.
Na zájezd Přes hory a kláštery do Drákulovy Transylvánie jsme vyrazili s cestovní kanceláří Poznání (byli jsme s nimi před pár lety v Albánii, na blogu ještě stále není…), která je z Pardubic, takže celkem nečekaně jel autobus s cestujícími z Pardubic do Prahy, odtud přes Brno do Bratislavy, a dále přes Maďarsko do země zaslíbené.
Na Florenci jsem byla půl hodiny předem, našla jsem stání číslo šest, ale tam byla jakási průvodkyně s autobusem na tai-či kdovíkam. Hnala jsem se tedy s celou bagáží zase do haly, abych zjistila, že paní na informacích je nejen pomalá, ale taky neinformovaná. Naštěstí jsem nad její hlavou objevila světelnou ceduli a z ní následně zjistila vše, co jsem potřebovala. Starší manželský pár sedící na lavičce opodál stání číslo šest mi potvrdil, že také jedou s Poznáním do Rumunska. Uklidnila jsem se, nechala si od nich pohlídat batohy (nutně jsem si musela vzpomenout na dosud nedočtenou knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel… pro ty, kteří neznají, tak onen stoletý stařík čmajzl nějakýmu klukovi jeho kufr, poté, co byl požádán o jeho pohlídání, než si mlaďas odskočí na záchod!) a odskočila si na toaletu. Po návratu jsem se šťastně shledala s batohy i příjemnými důchodci. Pán byl hovornější a hned mi vyprávěl, že u nich s sebou více věcí vozí on a že mu žena musela domlouvat, aby si s sebou nebral ručník, když jedou do hotelu. Přitakávala jsem a mlčky přemýšlela, proč že to s sebou táhnu jak ručník, tak velkou, ale velice skladnou, osušku. Zato hřejivá deka byla jasná – s klimatizací už mám své zkušenosti.
V Praze byl autobus ještě dost prázdný, a tak jsem se uvelebila na dvojsedačce a pustila se do pletení Daybreaku#3. Svoje TDF (více v příslušném článku – odkaz) jsem začala o něco dříve, vlastně už docela dlouho pletu skoro každý den něco – taky mám rozdělané obrovské množství projektů (odhadem dvacet), ale teď jsem se tomu chtěla věnovat cíleně. Jak jsem tak pletla, stále mě napadaly nové a nové myšlenky, což mě příjemně překvapilo, protože jsem si v posledních dnech připadala strašně prázdná. Jednou z prvních věcí, kterou jsem si uvědomila, byla chuť na dobré pšeničné pivo. Až se vrátím, musím na něj zajít, nejlíp na Edelweiss, Černou horu, nebo ochutnat nějaký nový minipivovar. (Realita ovšem byla jiná, večer v den příjezdu mě začalo nepříjemně škrábat v krku a rýma na sebe nenechala dlouho čekat, takže o pivu si mohu zatím nechat zdát.) Napadlo mě, že jsem si s sebou mohla vzít papír s cviky na krční páteř nebo Suzukiho protahovací cvičení, v reálu ale na nic takového vůbec nebyl čas, snad jen polovinu pobytu se mi dařilo každý den pro aktivní ráno zacvičit několikrát Pozdrav slunci z jógy. Taktéž zdravé stravování a svačení každý den alespoň odpoledne se mi nevydařilo – snídaně byly denně kolem osmé a večeře právě tak. Kolikrát jsem pořádně neobědvala, protože jsem neměla hlad.
Náš průvodce Lukáš brzy předvedl svůj styl humoru, když nás upozornil, že právě vjíždíme do hlavního města (Brno mám ráda, ale že by bylo hlavní město?)… státu zvaného Moravistán (to znám z Necyklopedie taky). Později nám představil pány řidiče Martina s Jardou jako Karla a Karla, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli. Myslím, že autor Účastníků zájezdu nečekal, že budou mít takový ohlas. Když nad tím tak přemýšlím, skoro pokaždé jsou účastníci zájezdu tak zajímavou skupinkou, že by se o nich dal natočit samostatný filmík. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, ale k tomu se možná taky dostanu. Další pasažéry nabíráme někde za Bratislavou. Během dne ještě trošku pletu, ale míň než jsem čekala. Večer koukáme na film Doktor od jezera hrochů. Připadá mi jako pomlouvání ženských, takže se mi nelíbí. Ženy v pokušení si na zpáteční cestě užiju víc, i když to taky není čistě komedie a znám to už velice dobře.Málem jsem zapomněla napsat, že jsme si udělali vynucenou třičtvrtěhodinovou přestávku, protože jsme píchli. Na opravované dálnici u Jihlavy se nám do kola zarazil velikánský šroub ze svodidel. Došli jsme si tedy na záchod a vyrazili k motorestu Pavlov, který nám doporučil průvodce, že prý tam dobře vaří. Možná bychom si tam i něco dali, kdyby obsluha nebyla otrávená, všechno jí netrvalo věčnost, ačkoliv měla v hospodě jen čtyři lidi… Přístup k zákazníkům se dá nejlépe popsat jako naprostá ignorace spojená s odporem (být šéfem – okamžitý vyhazov jediné řešení).
Seznámila jsem s Leem a Ivanou, sympatickými zajímavými lidmi z Jablonce nad Nisou. Jak jsme si tak povídali, Leo se odchýlil od zamýšleného směru, sebral jakémusi Japonci lahváče a kráčel s ním pryč. Trochu šokovaně jsem sledovala jeho sebevědomé počínání. Suverénně si ho otevřel o žebrování na poblíž stojícím náklaďáku a pak se s ním naštěstí vrátil a předal ho původnímu majiteli. Aniž bych se musela ptát, hned mi vysvětloval, že se nemohl dívat na to, jak se ho ti chudáci marně snaží otevřít. Po zbytek pobytu jsme si dělali legraci, že cizincům někdo nakukal, že pro Čechy je celý svět jeden velký otvírák. Akorát by nás asi nikdy nenapadlo zkusit otvírat pivo o kouli vzadu na autě.
