sobota 1. července 2017

Církevní památky prvního dne


Pokračujeme autobusem k ženskému klášteru Barşana z roku 1720. Věž kostela, který je celý ze dřeva – ani žádné hřebíky tam nejsou – má 62 metrů. Areál byl opravdu velký, pohybovat jsme se tam mohli volně.







Poblíž tohoto kostela parkujeme.
Další zastávkou je vesnice Ieud, kde si prohlížíme dva dřevěné kostelíky. A u dalšího parkujeme.  V zahrádce jednoho z domků vidíme trávu (marihuanu) . Nejprve jdeme k tomu údajně nejstaršímu kostelíku. Nachází se na hřbitově, kde jsou opět vyřezávané (ale tentokrát nemalované) dřevěné kříže. Fotím si paní s motykou, protože na tom trvá. Překvapivě nežádá ani bakšiš. Schyluje se k dešti, a tak s fotkami pospícháme. Průvodce nám vysvětluje, že kostely jsou tu malé, a tak když nedostačují, postaví se nový (opět malý) a tak stále dokola. Proto v jedné vesnici můžeme najít i tři kostely najednou. V tomto případě to navíc (už nevím proč, jinde to snad není) funguje tak, že uvnitř jsou muži a venku na takových sedátkách jsou ženy, které malými okýnky nakukují dovnitř. Vnitřek kostela si můžete stejně jako já prohlédnout díky vypůjčenému fotoaparátu, který sice neumí fotit moc do dálky, zato šero nebo makro je pro něj denním chlebem. Nahoře nad hřbitovem se nachází přízemní dřevěná zvonice. 
Zahradničení hned u ulice.

Paní, která se chtěla mermomocí nechat vyfotit.

Vnitřek kostela

Kostelík zvenku
Zde se, hádám, hodí vysvětlit, že rumunské umění stavby krásný dřevěných kostelů nevychází z jejich touhy chlubit se zručností či nadbytku dřeva. Rumuni ve 13. století, jakožto národ utlačovaný Maďary, měli zakázáno stavět své kostely z cihel či kamení, takové směly být jen katolické kostely. A tak se uchýlili ke dřevu. 
Lávka přes řeku
Odskočíme si na nedaleké nově zbudované záchody a přes lávku přejdeme přes říčku. Cestou k druhému kostelíku si fotím zajímavá dřevěná vrata a hlavně bábušku, která když nás vidí, vezme židli a jde si sednout před vrata a PŘÍST NA VŘETÁNKU. Nádhera! Přesně tohle bych v Rumunsku chtěla vidět častěji. Ale už se mi to víckrát nepoštěstí. Aspoň že takhle jednou… když to bylo na těch malovaných náhrobcích všude. Předení tu nejspíš není nebo nebylo tak zvláštní jako u nás. Sem tam vidíme na loukách stáda oveček. A na horách si na ně člověk musí dokonce dávat pozor. Ne, že by vás to malé chundelaté stvoření chtělo napadnout, ale ovčáčtí psi vás mohou vnímat jako hrozbu a zaútočit raz dva. 
Předení na ulici
Cestou ještě vidíme další kostelík. Druhý kostelík Biserica de lemn din „şes“ 4982 byl postaven v roce 1718 po poslední tatarské invazi a opraven v roce 1962. Je jedním z největších dřevěných kostelů v Rumunsku. Na naučné ceduli (v angličtině) jej pro jeho monumentalitu a harmonické proporce označují za dřevěnou katedrálu a jeden z nejkrásnějších dřevěných kostelů na Maramuréši. Dovnitř se sice jít nedá, ale i tak vím, že byl vnitřek vymalován v roce 1841 a vy se na něj můžete podívat na poslední fotografii. 
Novější kostelík
Kostelík Biserica de lemn din „şes“
Interiér údajně největšího dřevěného kostela v Rumunsku

Veselý hřbitov v Sapintě

V Maďarsku se platí forinty (HUF) a kurz je přibližně deset korun, takže si odmyslete nulu a víte, kolik věci stojí. V Rumunsku jsou ty jejich leie (označované zkratkou RON) za 6 Kč. Ve čtyři ráno si za hranicemi vyměníme, do začátku bychom měli na osobu vyměnit asi 50 € už kvůli vstupným.

Přejezd přes hranice z Maďarska do Rumunska byl příjemný a klidný. Na rozdíl od Srbska (a teď nevím, jestli i vloni v Bulharsku) po nás nikdo nechtěl basu piv. Na druhou stranu, jak říkal náš průvodce Lukáš, Rumuni nám způsobili první nepříjemnost – ukradli nám hodinu (najednou bylo pět). Naštěstí nám ji vrátí, až pojedeme zpátky.

Stan Ioan Pătraş 
Jsme na Maramureşi. Projíždíme kolem řeky Dněstr, která tvoří hranici s Ukrajinou. Hned ráno zastavujeme v Sapintě (Sapânţa) u Veselého hřbitova, který je památkou UNESCO. A protože vyřezávané a malované kříže se u nás hned tak nevidí, fotila jsem jako vzteklá (93 fotek jenom na hřbitově). Předem se omlouvám za případnou nižší kvalitu některých fotek, ale nebyli jsme na fotografickém zájezdě, takže jsme stále někam pospíchali, když se vyhrnul celý autobus, těžko se dalo fotit bez lidí a Rumunsko je plné kabelů namotaných na sloupech a roztahaných snad úplně všude. 

Ale vraťme se k náhrobkům. S jejich vyřezáváním začal Stan Ioan Pătraş (1908–1977) a pokračovali jeho žáci. Na obrázku i textu pod ním by měly být básně týkající se života dotyčného zesnulého. Některé jsou celkem morbidní, jak nám Lukáš ukazuje na následující: „Bůh odpustí ti, milý synku, byť podřízl jsi svou maminku.“ Na prohlídku dostáváme půl hodiny, vstupné je 5 lei – pokud někdo bude na kase. Minule se prý někdo přihnal, když viděl, že takto časně ráno přijíždí autobus. 

Kromě samotných náhrobků je fascinující též kostel tyčící se uprostřed malovaného hřbitova. Dovolím si doplnit něco chytrého z české Wikipedie: „Od roku 1936 vytvářel náhrobky ve stylu, který je pro něj charakteristický: dřevěné náhrobky jsou úzké, tvořené křížem pod stříškou a dubovou deskou s figurální a textovou výzdobu. Na deskách jsou vyobrazena zejména povolání zemřelých a dominuje na nich modrá barva, která získala přívlastek săpânţská modrá. Modrá barva symbolizovala naději a svobodu, zelená byla symbolem života, žlutá symbolem plodnosti a mládí, červená barva symbolizovala vášeň. Jako zdobný motiv Pătraş používal i bílého holuba – symbol duše, nebo černého ptáka – symbol smrti.“ (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stan_Ioan_P%C4%83tra%C5%9F)








pátek 30. června 2017

Před dovolenou

Před velkými letními prázdninami jsem toho měla v práci hodně – bylo potřeba zařídit a zorganizovat obrovské množství věcí, rozeslat mailem úkoly a doufat, že si kolegové nevzali přes celé léto volno. Z některých věcí (mimo jiné dokončování disertace) jsem byla dost na nervy, a tak jsem dovolenou potřebovala jako sůl.

Myslela jsem si, jak se dokážu se svým úžasným seznámkem všeho, co je potřeba na cesty sbalit, ale šeredně jsem se přepočítala. Vlivem kancelářského života, nedostatku pohybu a zdravého stravování jsem nejspíš trochu přibrala, a tak mi některé oblíbené turistické oblečení nepadlo tak, jak bych si představovala, že bude při túrách pohodlné. 

Shánění lei (je to nesklonné), rumunské měny, jsem si také nechala na poslední chvíli a byť jsem obešla tři směnárny v Praze (!), nikde neměli. Poslední směnárník mi na otázku, kde by je mohli poradit, odpověděl, že neví, ale že bych se mohla zkusit pomodlit a pak jakoukoliv jinou vyzkoušet. Dodal, že se sem moc nedovážejí, takže oni je tu pak nemají, navíc je chce jenom málo lidí.

Na poslední chvíli jsem kupovala i jídlo, protože jsem na to stále neměla čas, a taky proto, že jsem ho chtěla mít co nejčerstvější. Můj oblíbený chleba – vždycky v pekárně ráda říkám: „Půlku Škvoreckýho, prosím,“ – mi vydržel v pořádku 7 dní při pokojové teplotě v igeliťáku (příště lépe zabalit do utěrky), pak se na něm začaly objevovat bílé tečky jako od mouky a já poslední zbyteček raději vyhodila. To sýr Grand Moravia zabalený v tom jejich navoskovaném papíru v pohodě přečkal všech 10 dní (a bez ledničky). Horší to bylo s klobásami – ne, že by nevydržely, spíš jsem na ně stále nějak neměla chuť. Ještě jsem s sebou měla tuňáka v konzervě a paštiku. Na ty nakonec ani nedošlo. Ráda bych věděla, jak podobné výlety řeší vegetariáni nebo vegani. Sušeným ovocem a oříšky?

Už v autobuse jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla dokoupit náplasti (stížnost na pohorky už jste na mém blogu mohli číst dříve a sbalit lžičku (na ty tuňáky). Obojí se mi podařilo sehnat na jedné z prvních benzínek, kde jsme zastavovali na toaletu – náplasti jsem koupila a o plastovou lžičku si řekla obsluze, která mi ji bez problémů dala zdarma. A pěknou, velkou, skoro polívkovou. 

Na zájezd Přes hory a kláštery do Drákulovy Transylvánie jsme vyrazili s cestovní kanceláří Poznání (byli jsme s nimi před pár lety v Albánii, na blogu ještě stále není…), která je z Pardubic, takže celkem nečekaně jel autobus s cestujícími z Pardubic do Prahy, odtud přes Brno do Bratislavy, a dále přes Maďarsko do země zaslíbené. 

Na Florenci jsem byla půl hodiny předem, našla jsem stání číslo šest, ale tam byla jakási průvodkyně s autobusem na tai-či kdovíkam. Hnala jsem se tedy s celou bagáží zase do haly, abych zjistila, že paní na informacích je nejen pomalá, ale taky neinformovaná. Naštěstí jsem nad její hlavou objevila světelnou ceduli a z ní následně zjistila vše, co jsem potřebovala. Starší manželský pár sedící na lavičce opodál stání číslo šest mi potvrdil, že také jedou s Poznáním do Rumunska. Uklidnila jsem se, nechala si od nich pohlídat batohy (nutně jsem si musela vzpomenout na dosud nedočtenou knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel… pro ty, kteří neznají, tak onen stoletý stařík čmajzl nějakýmu klukovi jeho kufr, poté, co byl požádán o jeho pohlídání, než si mlaďas odskočí na záchod!) a odskočila si na toaletu. Po návratu jsem se šťastně shledala s batohy i příjemnými důchodci. Pán byl hovornější a hned mi vyprávěl, že u nich s sebou více věcí vozí on a že mu žena musela domlouvat, aby si s sebou nebral ručník, když jedou do hotelu. Přitakávala jsem a mlčky přemýšlela, proč že to s sebou táhnu jak ručník, tak velkou, ale velice skladnou, osušku. Zato hřejivá deka byla jasná – s klimatizací už mám své zkušenosti.

V Praze byl autobus ještě dost prázdný, a tak jsem se uvelebila na dvojsedačce a pustila se do pletení Daybreaku#3. Svoje TDF (více v příslušném článku – odkazjsem začala o něco dříve, vlastně už docela dlouho pletu skoro každý den něco – taky mám rozdělané obrovské množství projektů (odhadem dvacet), ale teď jsem se tomu chtěla věnovat cíleně. Jak jsem tak pletla, stále mě napadaly nové a nové myšlenky, což mě příjemně překvapilo, protože jsem si v posledních dnech připadala strašně prázdná. Jednou z prvních věcí, kterou jsem si uvědomila, byla chuť na dobré pšeničné pivo. Až se vrátím, musím na něj zajít, nejlíp na Edelweiss, Černou horu, nebo ochutnat nějaký nový minipivovar. (Realita ovšem byla jiná, večer v den příjezdu mě začalo nepříjemně škrábat v krku a rýma na sebe nenechala dlouho čekat, takže o pivu si mohu zatím nechat zdát.) Napadlo mě, že jsem si s sebou mohla vzít papír s cviky na krční páteř nebo Suzukiho protahovací cvičení, v reálu ale na nic takového vůbec nebyl čas, snad jen polovinu pobytu se mi dařilo každý den pro aktivní ráno zacvičit několikrát Pozdrav slunci z jógy. Taktéž zdravé stravování a svačení každý den alespoň odpoledne se mi nevydařilo – snídaně byly denně kolem osmé a večeře právě tak. Kolikrát jsem pořádně neobědvala, protože jsem neměla hlad.

Náš průvodce Lukáš brzy předvedl svůj styl humoru, když nás upozornil, že právě vjíždíme do hlavního města (Brno mám ráda, ale že by bylo hlavní město?)… státu zvaného Moravistán (to znám z Necyklopedie taky). Později nám představil pány řidiče Martina s Jardou jako Karla a Karla, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli. Myslím, že autor Účastníků zájezdu nečekal, že budou mít takový ohlas. Když nad tím tak přemýšlím, skoro pokaždé jsou účastníci zájezdu tak zajímavou skupinkou, že by se o nich dal natočit samostatný filmík. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, ale k tomu se možná taky dostanu. Další pasažéry nabíráme někde za Bratislavou. Během dne ještě trošku pletu, ale míň než jsem čekala. Večer koukáme na film Doktor od jezera hrochů. Připadá mi jako pomlouvání ženských, takže se mi nelíbí. Ženy v pokušení si na zpáteční cestě užiju víc, i když to taky není čistě komedie a znám to už velice dobře.Málem jsem zapomněla napsat, že jsme si udělali vynucenou třičtvrtěhodinovou přestávku, protože jsme píchli. Na opravované dálnici u Jihlavy se nám do kola zarazil velikánský šroub ze svodidel. Došli jsme si tedy na záchod a vyrazili k motorestu Pavlov, který nám doporučil průvodce, že prý tam dobře vaří. Možná bychom si tam i něco dali, kdyby obsluha nebyla otrávená, všechno jí netrvalo věčnost, ačkoliv měla v hospodě jen čtyři lidi… Přístup k zákazníkům se dá nejlépe popsat jako naprostá ignorace spojená s odporem (být šéfem – okamžitý vyhazov jediné řešení).

Seznámila jsem s Leem a Ivanou, sympatickými zajímavými lidmi z Jablonce nad Nisou. Jak jsme si tak povídali, Leo se odchýlil od zamýšleného směru, sebral jakémusi Japonci lahváče a kráčel s ním pryč. Trochu šokovaně jsem sledovala jeho sebevědomé počínání. Suverénně si ho otevřel o žebrování na poblíž stojícím náklaďáku a pak se s ním naštěstí vrátil a předal ho původnímu majiteli. Aniž bych se musela ptát, hned mi vysvětloval, že se nemohl dívat na to, jak se ho ti chudáci marně snaží otevřít. Po zbytek pobytu jsme si dělali legraci, že cizincům někdo nakukal, že pro Čechy je celý svět jeden velký otvírák. Akorát by nás asi nikdy nenapadlo zkusit otvírat pivo o kouli vzadu na autě. 

Knihy plánované k přečtení

Seznamů knih, které bych si někdy ráda přečetla, mám spousty. Některé zaručeně obsahují knihy, které už mě nezajímají, nebo nevím, proč jsem si je poznamenala k přečtení, jiné už jsem si stihla přečíst, byť při četbě z těchto seznamů nikdy nevycházím. 

Důvodem, proč si napsat článek na blog s knihami, které si chci přečíst, je prostý: nemá se kam ztratit. :-)
  • Při čtení Holmesovy učednice jsem narazila na Příběh dvou měst od Charlese Dickense, který mě zaujal tím, že hlavní hrdinka plete. Celkově by mi připadalo zajímavé vytvořit drobnou sbírku děl, v nichž se setkáte s pletením...
  • Cyklická žena – knihu nám doporučila lektorka kurzu dubnového Stres management v praxi. Sama bych si ráda ještě jednou přečetla Rudý měsíc, který je trochu ezotericko-psychologicky psaný o menstruaci a vývoji psychiky ženy v tomto období.
  • Chris Kyle: Americký sniper – životopisná kniha.
  • Pulley D. M.: Mrtvý klíč – na jednom blogu
  • Hubert Wolf: Případ Sant'Ambrogio: Utajený skandál římských řeholnic. Z přebalu knihy: „Skutečný, více než století utajovaný církevní skandál, odehrávající se poblíž sídla samotného papeže, se prostřednictvím knihy Případ Sant’Ambrogio dostává mimo zdi uzamčeného církevního světa. Tajný inkviziční archiv zpřístupnil až v roce 1998 papež Jan Pavel II. a záhy na povrch vyplul případ řeholnic z kláštera Sant’Ambrogio z poloviny 19. století. Hlavní hybatelkou celého procesu, probíhajícího dva roky a před veřejností dokonale utajeného, byla kněžna Kateřina von Hohenzollern-Sigmaringen. Tato urozená a zbožná šlechtična se do kláštera uchýlila s cílem uklidnit svou duši a ukrýt se před nelehkým osudem, ale záhy zjistila, že je ohrožena nejen její mravnost, ale také život. Přes prvotní nadšení a odhodlání vstoupit do kláštera natrvalo brzy s úděsem zjišťuje, že za uzavřenými zdmi se odehrávají zločiny kriminální, náboženské i mravní povahy. Hlavní iniciátorkou je madre vicaria kláštera Maria Luisa.“ „Několikaletá badatelská práce vyústila v obsáhlou a poutavou studii s prvky detektivního románu podloženou četnými archivními materiály a výpověďmi očitých svědků i obviněných.“ Asi to ale nebude právě lehké čtení, soudě podle úryvku, který je zdarma k nahlédnutí.
  • Bram Stoker: Dracula. Důvod prostý – návštěva Transylvánie a hradu Bran.
  • komplet Sherlocka,
  • komplet Angeliku,
  • znovu Jon Krakauer: Útěk do divočiny (pro líné doporučuji senzační stejnojmenný film),
  • Přečíst si něco od Agatha Mary Clarissa lady Mallowanová, protože by to mohlo být dobré, byla nejoblíbenější autorkou kamarádky. A taky proto, že se podle Wikipedie jedná se o světově nejznámější spisovatelku všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare.
  • něco od Leeny Lehtolainen (protože Zasněžená žena byla dobrá): Spirála smrti, Krev v jezeře, Ostrov s majákem, Bodyguardka, Bodyguardka II. Lev práva (2. díl trilogie),
  • Manfred Spitzer: Digitální demence Vypadá provokativně a už jsem na to slyšela nějakou chválu.
  • Joe Vitale: Síla přitažlivosti,
  • Václav Klaus: Kde začíná zítřek – zvědavost,
  • Guy Kawasaki: Okouzlení (kniha o marketingu),
  • A. Peas, B. Peas: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách – klasika,
  • Ch. Duhigg: Síla zvyku – vypadalo dobře,
  • José Silva: Silvova metoda kontroly mysli – zvědavost,
  • P. Buffett: Život je takový, jaký si ho uděláme,
  • Mike Rohde: Příručka skečnoutingu,
  • Gotman: Sedm principů spokojeného manželství – mohlo by se hodit,
  • A. Robert Rohm: Pozitivní povahové profily – kousek už jsem četla a připadalo mi to velice dobré, poučné a příjemné čtení.
  • Lone Theilsová: Dívky z trajektu ,
  • Viktor Dyk: Krysař,
  • Ulrich Schnabel: Umění zahálky,
  • Griet Op de Beecková: Pojď sem, ať ti můžu dát pusu,
  • Karel Nešpor: Jak být milejší,
  • Karel Nešpor: Duševní pružnost v každodenním životě,
  • Karel Nešpor: Léčivá moc smíchu,
  • Karel Nešpor: Kudy do pohody

čtvrtek 8. června 2017

Pojďte plést na veřejnosti

Kdy: tuto sobotu 10. června 2017 od 14 do 17
Kde: v Riegrových sadech v Praze
S kým: Upletusi.cz nebo Angelikou ;-)

Miničláneček najdete zde.

neděle 28. května 2017

Liška v kleci

Možná jste v médiích postřehli kampaň proti zvířatům chovaným v klecích pro jejich krásnou kožešinu. Do výzvy OBRAZu - Ochránců zvířat jsem se také zapojila a alespoň napsala e-mail několika poslancům, aby zvážili, jak budou hlasovat. Zakážeme konečně chování zvířat v otřesných podmínkách jen pro naše potěšení?

Chtěla jsem se i nechat zavřít do klece, ale nakonec jsem si nenašla čas (nebo dost odvahy?). Ale dokázal to někdo jiný. Pavel Liška. Z rozhovoru s ním jsem byla totálně nadšená a to si dovolím upozornit, že dosud jsem ho ráda neměla na základě všech rolí, v nichž jsem ho viděla. Připadal mi takový divný. 

Teď je u mě Borec!

sobota 27. května 2017

Máte na víc

Můj nezájem o politiku je asi všeobecně známý. Titulky nerozklikávám, Babišem, Zemanem, Sobotkou se nezneklidňuju... protože mi to stejně nepomůže a k volbám půjdu a pokusím se udělat maximum.

Když jsem ale dnes na FB zahlédla usměvavou tvář a pod ní text: „Penze jednou skončí, důchodci by měli pracovat, říká nastupující ministr financí“, napadlo mě, že toho chlapa od někud znám. Nebyl to ten morous, který napsal knihu, jež jsem četla asi před třemi měsíci? Ten nechutný negativista, který měl sice v lecčems pravdu, ale ve spoustě věcí se podle mě mýlil? To by byl ministr financí jako vyšitej, když celej svět viděl jako sobecké hrabivce, kde každý myslí jen na sebe.

Tak jsem se podívala na knihy, které napsal a oddechla si (snad ne předčasně).  Tři knihy (podle Wikipedie) sice napsal, ale Máte na víc! Trénujte svůj mozek vypadá rozhodně líp, než ta, která mě napadla. A proč ho znám? Právě tuhle knihu jsem si v jedné slabé chvilce hamounění znalostí koupila, když jsme byly s kamarádkou v knihkupectví. Ještě jsem ji sice nečetla, ale teď bude mít ještě nový význam. – Uvidíme, co má náš nový politik v hlavě.

pondělí 1. května 2017

Proč Bůh nemá titul Ph.D.

1. Má jenom jednu známou publikaci.
2. Ta je v hebrejštině.
3. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě – ale co dělal potom?
7. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektu.
11. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12. Nechodil do přednášek – jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13. Nechal za sebe učit svého syna.
14. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.

Zdroj: Zora Šimůnková, http://zorasimunkova.cz/?p=1504


neděle 23. dubna 2017

Dojmy z quiltu Shadow people

Včera jste si v mém článku Prague Patchwork Meeting (11. ročník), pokračování mohli kromě jiného prohlédnout quilt s postavou muže před níž ležely čtyři stíny, ačkoliv on tam stál sám. Autorem je Soshi Rimer a název zní Shadow people.

Ptala jsem se vás, jaké dojmy ve vás obraz vyvolává? Co myslíte, že jím chtěl autor říci? Proč něco takového vytvořil?

A abych vás nesváděla ke svým, slíbila jsem vám je až na dnešek (taky abyste se měli na co těšit, nebo mohli být zvědaví.

Já jsem před tímto obrazem, který se mi pro svou šedivost v podstatě ani nelíbí, strávila hodnou chvíli. Musela jsem se před ním zastavit a zamyslet. Nešlo to jinak. Přitahoval mě jako magnet.

Nejdřív jsem si řekla, že to je divné. Jeden muž přece nemůže vrhat čtyři stíny. Nejdřív jsem si myslela, že by to mohla být jeho rodina. Děti, které už odešly z domova a manželka, která již zemřela.

Pak jsem se podívala líp a právě stín starého muže s holí byl stín malého kluka. Takže to možná byla jiná jeho rodina – vzpomínal na své rodiče a sourozence. Trochu jako když se Harry Potter díval do kouzelného zrcadla.

Nebo mě napadá ještě třetí možnost, třeba je rodičem jednoho z těch dospělých stínů a všichni za ním o víkendech jezdí, a tak díky těmto stínovým lidem“ není vlastně ani ve stáří sám.

A co napadlo vás?

sobota 22. dubna 2017

Prague Patchwork Meeting (11. ročník), pokračování

Článek o PPM jsem se nakonec rozhodla rozdělit na dva. Jednak, abych vás trošku napínala, jednak aby toho na vás nebylo moc a mohli jste si nádheru vystavených quiltů pořádně vychutnat, a jednak aby články měly nějakou rozumnou délku. Předcházející článek najdete zde: Prague Patchwork Meeting (11. ročník).

Následující quilt mě neokouzlil svou propracovaností, technickou zručností, barevností (na kterou si potrpím ;-)), ne, zaujal mě myšlenkou. Říkala jsem si, co tím asi tak chtěl autor říct? Proč něco takového vytvořil? Co myslíte? Jaké dojmy ve vás obraz vyvolává? (Moje najdete v zítřejším článku, abych vám je nepodsouvala. A jestli máte chuť, můžete napsat ty vaše.)
Soshi Rimer: Shadow people
Z quiltů věnovaných Praze se měly vybrat tři nejkrásnější. Ještě že tak, nádherné byly všechny. Já z těch, které jsem si vyfotila, vybrala následující tři. První dva jsou shodou náhod od stejné autorky, a to jsem schválně její další obrázek do téhle své galerie nezařadila, protože je velice podobný tomu modrému s Karlovým mostem.
Marcela Listíková: Červánky na nábřeží
Marcela Listíková: V podvečer
Jak krásná může být strojová výšivka... oči vznikly plstěním (podle mě).
Irena Fondati: Letní odpoledne na Petříně
Sylvia Ignatowka
Šité koule skupiny Ten to Twelve
Marie Flodrmanová: Poutníci
Miroslava Cimbůrková: Za hebké noci, když měsíc zpívá
Bára Bartošová: Zebra
Nejedna stížnost padla na hlavu našeho známého politika. Nikoliv od prodejců, ale od zákaznic, které musely déle čekat na účtenky, o které stejně nemají zájem. Málokterý manžel chce vidět, kolik jste na takovéhle akci nechaly, aby vám to mohl zaplatit.


A na závěr miloučký quilt pro všechny švadlenky.
Venda Kamená (Véká)

Naděžda Harbichová: Samet a krajka
Nejvíc se mi líbí – nepočítám-li ty, které připomínají obrazy –, když jsou na quilty přišívané nejrůznější vylomeniny: knoflíky, paličkované krajky, zipy, koženky, ale i třeba řetízky, řemínky, igelity... praktičnost nepraktičnost, je to prostě zajímavé a zdá se mi to také nejvíc tvůrčí. Vzít vzor (nebo navrhnout), udělat šablonku, nebo šít od ruky – to zvládne každá švadlenka. Ale mít tu bláznivou touhu udělat něco jinak – naprosto šíleně – a pak to opravdu udělat! Kdybych měla něco hodně šíleného udělat já, přišila bych na prostírání želatinové medvídky!

středa 19. dubna 2017

Prague Patchwork Meeting (11. ročník)

Tuhle akci pořádanou ve Sportcentru Wellness Hotel Step možná znáte z mých předcházejících článků:
Tentokrát jsem se před ní naladila společným večerem s Vlněnými sestrami v Cafe Decada, o němž jsem psala zde

S Reill, o níž jsem psala v článku Radka, jsem si domluvila setkání v devět třicet před hotelem. Z domova jsem vyrážela raději dříve, neboť jsem si chtěla nechat časovou rezervu pro případné zpoždění spojů, nebo kdybych se náhodou ztratila. Nakonec mi to všechno vyšlo krásně, i když jsem nějakou dobu hledala tu správnou zastávku na Flóře, takže jsem byla před budovou s půlhodinovým předstihem. Vlivem včerejšího nedostatečného osvětlení na pletení jsem asi příliš natahovala krk, a tak jsem ho dnes měla ztuhlý a trochu mě bolel. Pro jistotu jsem ho zachumlala do teplého vlněného šátku.

Sedla jsem si u vstupu na lavičku a čekala s háčkováním v ruce, až Radka přijde. Když vtom jsem si všimla povědomé postavy. Trochu se mračila, takže jsem znejistěla, ale když přišla blíž, nebylo již pochyb, že se jedná o Janu, se kterou jsem několikrát byla na společném pletení v Cafe Pointa. Koupila jsem si vstupenku a šla jsem s ní k jejich stánku Českého panenkového klubu. Moc se mi líbilo, co měly vystaveného, tak krásné panenky snad ani nejsou na hraní. Bylo by myslím super někdy udělat rozhovor ohledně toho, kolik dá jejich výroba práce, kolik to stojí a tak... Když občas někdo vidí moje šátky, taky si říká, že by je koupil. Náklady na práci nepočítá, a když slyší že jedno klubíčko stojí tři stovky, málem omdlévá. Snadno se tedy může stát, že vlněný šátek za pět stovek je jenom za cenu materiálu, nebo ještě lehce dotovaný. A tak mě nepřekvapilo, že se cena panenek pohybuje okolo několika tisíc. Však taky mají neobyčejné vlásky, krásné oči a celkově vypadají jako živé.
Klubíčka u Vlněných sester

S Reill jsme se zpočátku míjely, ale pak jsme si zavolaly, domluvily se a vyrazily spolu ještě s jednou paní. Bylo to fajn, i když první polovinu dne jsem je spíš brzdila, protože už něco měly projité a já příšerně dlouho okouněla u Vlněných sester, až jsem u nich nakonec utratila všechny peníze, které jsem měla s sebou. Byla jsem z toho lehce frustrovaná, protože to je patchworková výstava a já si myslela, že si pořídím nějakou krásnou látku, nebo že bych alespoň mohla a ne že vše nechám hned v prvním stánku. Navíc je blbý, že sleva, kterou mám při registraci na nákup v e-shopu takto neplatí. Jenže si zase můžu krásně prohlédnout barvy, které na monitoru vypadají úplně jinak a koupit si to, co se mi barevně opravdu líbí. To, že si mohu jednotlivé příze osahat, je v tomto případě jen malou přidanou hodnotou, protože jsem s jejich sortimentem velice dobře obeznámena. I když teď nově si dělám zálusk na luxusní přízi od firmy Martin's Lab, což je manžel návrhářky Justyny Lorkowské, o níž se vbrzku dočtete na mém blogu o tvorbě. Pletu podle ní již několikátý šátek.


Mou finanční situaci nakonec zachránila Jana, protože žádný bankomat nebyl na blízku. Musela bych až k metru Palmovka. Připadá mi to takové divné, že u hotelu není bankomat. To by mě jako zákazníka moc nepotěšili. 


A teď vám v rychlosti představím quilty, které mě nejvíc zaujaly (z těch, co se směly fotit). A ještě doplním pro mě překvapivou informaci: první quilt by si každá švadlenka měla celý komplet ušít ručně (myšleno nikoliv na stroji!).

Veian Merete: Walk: Latitude Longitude
Marcela Kočířová: Červenobílé štěstí
Andrea Landovská: 1866… a bůh si zakryl tvář
Autorku následujícího quiltu bohužel nevím, protože z mojí fotky se nedá její jméno přečíst. Nicméně se jedná o Češku, takže kdyby se náhodou dostala k mému článku, prosím o doplnění, ráda její jméno zveřejním. Jinak Quil Dear Jane celkem frčí, protože byl i vyhlášen pro rok 2017 jako Quilt Along zde. Pokud si ho pořádně prohlédnete, zjistíte, že se jedná o pěknou šílenost, neboť žádné dva čtverečky (ani trojúhelníčky) nejsou stejné. Možná si někdy v budoucnu zkusím něco podobného ušít, i když je to skutečně bláznivé. Ale v těchto hnědých barvách i fascinující. Nejkrásnější by bylo šít společně s velkou partou kamarádek a každá by ušila třeba pět nebo deset stejných čtverečků a pak bychom si je povyměňovaly.
autorku nevím: Dear Jane
Následující quilt jsem do své sbírky zařadila jednak proto, že má zajímavé pastelové barvy, a jednak má zajímavé vzory na kouscích textilu. Nepodařilo se mi odhalit, jestli se jedná o takto koupenou látku, nebo si ji autorka sama pomalovala. Skoro to vypadá na první variantu. Každopádně jsou to zentanglové vzory, jejichž kreslením jsem se přibližně před dvěma roky zabývala. Rozcestník mých článků o tom najdete zde: Zentangle, případně rovnou moje obrázky: Zentanglové variace 1Zentanglové variace 2. Kreslení obrázků zentagle slouží k relaxaci a ujišťuje i zaryté odpůrce kreslení přesvědčené o tom, že to nikdy nemohou dokázat, že na tom není vůbec nic těžké. Pomocí jednoduchých návodů – několika kroků získáte ohromující vzory a tím, že se obvykle kreslí na čtvereček o straně 10 centimetrů, budete ho mít i rychl hotový. Prvními autory jsou Rick Roberts a Maria Thomas, jejich blog najdete zde. Nejvíce zentanglových vzorů, které si mimochodem můžete také vymýšlet, jsem jich viděla na http://tanglepatterns.com/. Doporučuji alespoň jeden čtvereček vyzkoušet.
Helena Přeučilová: Bláznivě zamilován
Nakonec došlo i na ty látky. Byly tu opravdu nejrůznější a ačkoliv jsem si některé jenom vyfotila, nakonec jsem neodolala a také si nějakou pořídila. Díky Jani!
Nádherné látky, na které si brousím nůžky


pokračování článku najdete v sobotu 22. dubna 2017

úterý 18. dubna 2017

Velikonoce v ostatních zemích

Anglie
V Anglii a Holandsku chodí děti od domu k domu a koledují velikonoční vajíčka.

Francie
Stejně jako u nás, i ve Francii utichnou na Velikonoce (od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty) kostelní zvony s tím, že odletěly do Říma, aby tam byly požehnány a zpátky se vrátily s vajíčky a sladkostmi pro hodné děti. Ty je pak hledají v zahradách.

Irsko
Ráno v den Velikonoc se pojídají vajíčka, aby se tak uzavřel půst. Během dne ten, kdo chce získat velikonoční koláč, musí zatančit.

Itálie

Kněz požehná velikonoční vajíčka, která pak hospodyně umístí doprostřed stolu a okolo nich rozmístí nádoby s jídlem.

Mexiko
V předvečer Velikonoc po setmění tisíce lidí zaplaví ulice. Mají s sebou obrázky nebo pinata  papírové krabice s bonbony a pamlsky, které symbolizují Jidáše.

Německo
V předvečer Velikonoc děti vyrábějí slaměná hnízda, která pak jejich rodiče naplní barevnými vajíčky a schovají doma nebo na zahradě. Ráno na velikonoční pondělí je děti vyrážejí hledat.

Řecko
V den pravoslavných Velikonoc se v rodinách koná vajíčková bitva. Účastníci se snaží házením svého vajíčka rozbít vajíčko protivníka. Při úspěšném zásahu se pronáší věta: Christos anesti.

Zdroj:
http://www.obecmokre.cz/knihovna/index.php?nid=3396&lid=cs&oid=883575