Konečně jsem tu s článkem o výletě do Moravského krasu. Na víkend 4. a 5. května jsem plánovala nějaký výlet. Rozhodovala jsem se víceméně mezi dvěma variantami: brněnská zoo a Moravský kras. Pak jsme vymysleli, že jeden den uděláme jedno a druhý den druhý. I když s tou zoo jsem trochu váhala, protože plánuji konečně navštívit tu pražskou. Prý je sedmou nejkrásnější na světě a druhým nejnavštěvovanějším místem v České republice. A dvě zoo během jednoho měsíce mi přijdou trochu přehnané. A tak jsme pro sobotu zvolili Moravský kras.
Chtěli jsme nakouknout do Macochy a navštívit nějakou jeskyni. Celkem jedno jakou. S trochou nadsázky lze říci, že jsou všechny stejné. Pořád jsou v nich krápníky! :-)
V pátek, po návratu z majálesu, jsem během chvilky našla pár spojů do Jedovnice. Jezdí každou hodinu. A ještě rychle okoukla trasu, kterou bychom mohli jít. Pro jistotu jsem ji i přeměřila, protože hrubý odhad někdy dopadne dost špatně.
Ráno jsme se vzbudili nečekaně brzy a dokonce jsme stihli autobus v 10:15, který jsem si vymyslela jako poslední vhodný. Paráda, jedeme na výlet! Téměř hned na zastávce autobusu jsme narazili na turistické značky. Ještě jsme zaběhli do cukrárny pro točenou zmrzlinu, zjistili, že místní informační centrum má zavřeno a vyrazili na cestu.
Po žluté jsme šli do Vilémovic a pak po červené k Macoše. Uprostřed mezi zelenými poli jsme nechtíc vyplašili zajíce a sledovali, jak hopká pryč. Podívali jsme se do Macochy a v informacích zjistili, že Punkevní jeskyni je třeba si zamluvit předem. Nevadí, podíváme se do jiné. Jen jsem si koupila vizitku a pohled.
Drahé a ne zrovna chutné občerstvení nám připomnělo, že se máme sbalit předem a taky si řádně nachystat svačinu. Hned jsem si to doplnila do tipů na cesty na stránce Vyzkoušeno pro vás.
Protože jsem chtěla ulovit další hrad, vyrazili jsme po žluté ke Kateřinské jeskyni, do níž jsme si koupili lístek. Málem jsme nešli na prohlídku, protože nám nikdo neřekl ani neukázal, že nemáme čekat před informacemi, kde si nás vyzvedne průvodce, ale musíme jít kamsi dál po silnici, k vratům a vstupu, který ani nebyl pořádně označený. Zajímalo by mě, jestli se jim to občas stává.
Když jsem si všimla, že skupinka Japonců, kteří měli jít s námi, záhadně zmizela a už byl čas prohlídky, začala jsem plašit, jestli nemáme být někde jinde. Došli jsme se zeptat do suvenýrů a pelášili ke vchodu, před nímž se fotila skupina Rusek. Chvilku jsem trpělivě čekala, ale pak jsem se prohnala kolem nich z obavy, že nám průvodkyně prchne do jeskyně a my tu budeme ještě hodinu čekat a kdoví, jestli nás pak vezme, když máme lístky přesně na určitý čas. Bylo to jen tak tak. Odemkla nám mříž a vpustila nás k ostatním návštěvníkům, kterým již něco vykládala.
Naše nesourodá skupinka sestávala z Japonců, Němců a dalších dvou Čechů včetně nás. Výklad byl v češtině, protože Japonci anglicky neuměli nebo nerozuměli a Němci se tvářili, že to taky nepůjde. Zajímavé bylo, že ani jedna z těch národností neměla potřebu držet se průvodkyně. U nás je zvykem chodit za ní, když už ne úplně blízko, alespoň kousek. Ovšem tito turisté se volně pohybovali a leckdy na ně bylo třeba počkat. Nevadí, aspoň bude prohlídka delší. Od průvodkyně jsme si vyslechli poznámku, že vloni se dokonce stalo, že nějací lidé zůstali v jeskyni zamčeni, protože se průvodci zatoulali. A že když po hodině přišel nový, slavili ho jako svého zachránce. Asi to nebyla žádná slast, protože v jeskyni je skutečně chladno, snad jen 7°C.
Zopakovali jsme si názvy krápníků: stalagmit roste zespoda, stalaktit seshora a stalagnát vznikne jejich spojením. Dozvěděli jsme se pár nových informací a pokochali se tou nádherou. Stejně jako před patnácti lety mě i dnes uchvátila Čarodějnice. Fantastický krápníkový útvar!
Po naší trase, která měla mít 18 km a 717 metrů stoupání (skoro to samé dolů), jsme po žluté vyrazili do Skalního mlýna, kde jezdil motorový vláček, jenž má taky turistickou vizitku, a pak kolem řeky po naučné stezce, modré a zelené značce na zříceninu Blansek. Z jeho vzezření jsem byla poněkud zklamaná. Hromada šutrů, jak se dalo očekávat, ale… na pohledu vypadal tak krásně a romanticky. I na turistické vizitce vypadá moc pěkně! Možná bychom mohli jít do Blanska? Mě se ještě nechce domů.
Chtěli jsme nakouknout do Macochy a navštívit nějakou jeskyni. Celkem jedno jakou. S trochou nadsázky lze říci, že jsou všechny stejné. Pořád jsou v nich krápníky! :-)
V pátek, po návratu z majálesu, jsem během chvilky našla pár spojů do Jedovnice. Jezdí každou hodinu. A ještě rychle okoukla trasu, kterou bychom mohli jít. Pro jistotu jsem ji i přeměřila, protože hrubý odhad někdy dopadne dost špatně.
Ráno jsme se vzbudili nečekaně brzy a dokonce jsme stihli autobus v 10:15, který jsem si vymyslela jako poslední vhodný. Paráda, jedeme na výlet! Téměř hned na zastávce autobusu jsme narazili na turistické značky. Ještě jsme zaběhli do cukrárny pro točenou zmrzlinu, zjistili, že místní informační centrum má zavřeno a vyrazili na cestu.
Po žluté jsme šli do Vilémovic a pak po červené k Macoše. Uprostřed mezi zelenými poli jsme nechtíc vyplašili zajíce a sledovali, jak hopká pryč. Podívali jsme se do Macochy a v informacích zjistili, že Punkevní jeskyni je třeba si zamluvit předem. Nevadí, podíváme se do jiné. Jen jsem si koupila vizitku a pohled.
Drahé a ne zrovna chutné občerstvení nám připomnělo, že se máme sbalit předem a taky si řádně nachystat svačinu. Hned jsem si to doplnila do tipů na cesty na stránce Vyzkoušeno pro vás.
Protože jsem chtěla ulovit další hrad, vyrazili jsme po žluté ke Kateřinské jeskyni, do níž jsme si koupili lístek. Málem jsme nešli na prohlídku, protože nám nikdo neřekl ani neukázal, že nemáme čekat před informacemi, kde si nás vyzvedne průvodce, ale musíme jít kamsi dál po silnici, k vratům a vstupu, který ani nebyl pořádně označený. Zajímalo by mě, jestli se jim to občas stává.
Když jsem si všimla, že skupinka Japonců, kteří měli jít s námi, záhadně zmizela a už byl čas prohlídky, začala jsem plašit, jestli nemáme být někde jinde. Došli jsme se zeptat do suvenýrů a pelášili ke vchodu, před nímž se fotila skupina Rusek. Chvilku jsem trpělivě čekala, ale pak jsem se prohnala kolem nich z obavy, že nám průvodkyně prchne do jeskyně a my tu budeme ještě hodinu čekat a kdoví, jestli nás pak vezme, když máme lístky přesně na určitý čas. Bylo to jen tak tak. Odemkla nám mříž a vpustila nás k ostatním návštěvníkům, kterým již něco vykládala.
Naše nesourodá skupinka sestávala z Japonců, Němců a dalších dvou Čechů včetně nás. Výklad byl v češtině, protože Japonci anglicky neuměli nebo nerozuměli a Němci se tvářili, že to taky nepůjde. Zajímavé bylo, že ani jedna z těch národností neměla potřebu držet se průvodkyně. U nás je zvykem chodit za ní, když už ne úplně blízko, alespoň kousek. Ovšem tito turisté se volně pohybovali a leckdy na ně bylo třeba počkat. Nevadí, aspoň bude prohlídka delší. Od průvodkyně jsme si vyslechli poznámku, že vloni se dokonce stalo, že nějací lidé zůstali v jeskyni zamčeni, protože se průvodci zatoulali. A že když po hodině přišel nový, slavili ho jako svého zachránce. Asi to nebyla žádná slast, protože v jeskyni je skutečně chladno, snad jen 7°C.
Zopakovali jsme si názvy krápníků: stalagmit roste zespoda, stalaktit seshora a stalagnát vznikne jejich spojením. Dozvěděli jsme se pár nových informací a pokochali se tou nádherou. Stejně jako před patnácti lety mě i dnes uchvátila Čarodějnice. Fantastický krápníkový útvar!
Po naší trase, která měla mít 18 km a 717 metrů stoupání (skoro to samé dolů), jsme po žluté vyrazili do Skalního mlýna, kde jezdil motorový vláček, jenž má taky turistickou vizitku, a pak kolem řeky po naučné stezce, modré a zelené značce na zříceninu Blansek. Z jeho vzezření jsem byla poněkud zklamaná. Hromada šutrů, jak se dalo očekávat, ale… na pohledu vypadal tak krásně a romanticky. I na turistické vizitce vypadá moc pěkně! Možná bychom mohli jít do Blanska? Mě se ještě nechce domů.
A tak zase pěkně zpátky po zelené a po červené dál a dál nekonečným údolím. Kolem projíždějící cyklisté jako by snad jezdili do kolečka nebo se tam někde množili. Už nám celkem začínají vadit, asi i proto, že jim trochu závidíme tu rychlost pohybu. Po prolezení kdejaké jeskyňky se cítíme unavení a začínají nás bolet plosky nohou. Nakonec jsme přece jen úspěšně asi v osm hodin ve vesnici Sloup. Sloupsko-Šošůvské jeskyně jsou touto dobou již pochopitelně zavřené. Nevadí, vyrazíme sem příště.
1 komentář:
Ha, tak koukám, že jsme před cca 2 lety měli opravdu velké štěstí. Přestože jsme rezervaci neměli, povedlo se nám dostat se do Punkevní jeskyně, protože byla akorát 2 místečka volná. A bylo to v sezoně (létě).
Okomentovat