(Můj) první majáles

Na Majáles jsme vyráželi až téměř na pátou hodinu, kdy tam měl vystupovat Visací zámek. Na Velodrom jsme se dovezli kombinací tramvaje a autobusu, který byl celkem plný, ale pořád to bylo ještě dobré. Na stránkách jsem se dočetla, že dnes bude posílena doprava. Konečně jednou dopravní podnik dělá něco, za co ho lze pochválit. Neměli jsme s sebou žádná zavazadla, ačkoliv byl povolen neprofesionální fotoaparát a litr nealkoholického pití na osobu. Poplácání po bokách jsem od ochranky snesla v pohodě, protože mě neosahávali tolik jako toho kluka přede mnou. Asi nevypadám podezřele. Přitom by se mi do kapsy v pohodě vešel zavírací nůž. Ale měla jsem z toho dobrý pocit, že se dbá na bezpečnost.

Obešli jsme si kolečko a podívali se, co je kde za stánky. Někde vzadu byl jakýsi s obrovskými klobouky a sombréry. Žertovala jsem, že si ho koupím a budu v něm celý zbytek dne chodit. Naštěstí nejpozději v poledne přestalo pršet a po zbytek dne a večera bylo hezky, i když se sem tam honily mraky. Koupili jsme si pití a už šli na scénu „Visáči“. Kapelu moc neznám, ale sem tam šlo textu rozumět. Ne, že by mě nějak nadchl, ale aspoň to mělo dobrý rytmus. A sledovat chlapy v pogu byl taky prima zážitek. Zpočátku jsem si říkala, jestli si třeba něco neudělaj, když se tam tak pošťuchujou, ale naštěstí ne. Jen vypadali ohromně spokojeně. Zkrátka mužská zábava. Chci si brzy přečíst Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, třeba mi to ještě lépe vysvětlí. Nijak jsem to neřešila, jak já si užiju nakupování, jsou chlapi nadšení z toho, že do nich někdo žďuchá a maj celý boty a nohy od bahna.

Jenom mi hrozně vadili všudypřítomní kuřáci, kterým jsem se snažila vyhýbat, ale když jsem udělala dva kroky vpřed, aby na mě nešel kouř vedle stojící holčiny, zapálil si někdo přímo přede mnou. Poté, co jsem couvla, nacpal se přede mě chlapík se žvárem v hubě. Troufám si říct „v hubě“, protože některé existence byly vskutku pozoruhodné. Když mě třeba moc nebavilo poslouchat, rozhlížela jsem se po lidech kolem sebe a snažila se odhadnout, co jsou asi zač. Některé dívky, jinak docela pěkně oblečené, tam byly v gumákách, v klasických, i když třeba trochu lépe barevně provedených holinkách. Jiné nejspíš patřily k emo stylu nebo něčemu rádoby drsňáckému odhadem podle pěti nebo více piercingů v puse… jenže když člověk váží čtyřicet kilo a má úplně hubeňoučký nožičky a vypadá tak na třináct, těžko se může tvářit drsňácky. U někoho nešlo s jistotou určit, zda je to muž či žena a potácejícímu se chlápkovi s prázdným kočárkem jsem se raději obloukem vyhnula.

A pak tu byly Mandrage. Včera jsem si od nich schválně něco poslechla, abych byla víc v obraze. Ne, že bych toho nějak moc našla, ale na Bandzone přece jen nějaké ukázky jsou. A nechtěla jsem tam přijít s tím, že od nich znám jenom svou oblíbenou „Hledá se žena“. Zahráli ji spolu se Šrouby a matice a taky Františkovy lázně, která se mi sice moc nelíbí textově, ale hudebně je fajn a je málem nechutně chytlavá.

Potom jsme zjistili, že se tam někde vzadu dělají účesy od Zetka (alkohol). A byli jsme samozřejmě zvědaví. Chlapi si mohli nechat nastříkat do vlasů oranžové nebo černé písmenko Z a holky se mohly nechat nalíčit nebo si udělat účes. Možná i obojí, když přišly včas. My jsme si stoupli do fronty na poslední chvíli a slečna nám řekla, že už v sedm končí. Zkusila jsem tak trošku vyjednávat nebo přemlouvat, jak se to vezme, protože jsem si opravdu chtěla nechat na hlavě vytvořit nějakou divočinu. Kdy jindy budu mít takovou super příležitost. Nakonec nám slečna řekla, že můžeme zkusit ve frontě počkat, ale je to bez záruky. Nevadí, hudbu jsme stejně slyšeli, tak co. Máme stát o kousek vedle, nebo tady. A čekání se vyplatilo. Kadeřnice až z Prahy nám vytvořily krásné účesy a my se pak pyšně zhlíželi v zrcadle. Ten můj vůbec nevypadal ujetě, spíš možná skoro trochu plesově. A taky jsem v něm měla oranžové peří. Trochu vyžehlit, natupírovat, strčit pár vlásenek a bylo.

Šli jsme se podívat na motokáry a menší pěkná autíčka. Hmm, no milion bych za něj nedala, ani kdybych ho měla. A o půl deváté hurá na No Name. Určitě hráli Čím to je, Večnosť (tu mám ráda), Žily, Prvá, Ty a tvoje sestra, Lekná, Starosta, Keby, Stromy (tu mám taky ráda), Nie alebo áno a ještě určitě nějaké další. Škoda, že nehráli Slobodu, Život človeka, Mango, Ponúkam ti seba a Syna človeka, ty mám taky moc ráda. Zajímavé bylo, že když se ptali, kolik je tam Čechů, bylo jich asi tolik, co Slováků. Moraváků bylo samozřejmě s přehledem nejvíc.

Pak jsme si chvilku sedli na lavičky a poslouchali. Odcházeli jsme brzy a cestou se ještě pěkně prošli. V noci se nám pak krásně spalo.

P. S.: Název tohoto článku není náhodný, dneska se totiž v Brně koná, ten „opravdový“ majáles. Bude tam například Michal Hrůza, Sto zvířat, Chinaski, Tomáš Klus, Inékafe, Xindl X, Kryštof a Vypsaná fixa. Od 20. dubna jsou vstupenky o stovku dražší… rovnou za pětistovku bez koruny. Takže to je ten „druhý“ majáles, který se mě ovšem netýká.