Na zastávce autobusu nás ovšem čekalo drobné překvapení. Do Brna odsud nejezdí žádný autobus. Poněkud nečekané. Hups. V tuto dobu už odsud nejezdí žádný autobus. Nikam. Najednou jsme se cítili uprostřed nedalekého města jako na konci světa. Z civilizace zvyklí na nekonečné spoje, které se v nejhorším případě omezí na hodinové noční rozjezdy, jsme byli značně rozrušeni novou situací. Jak je možné, že odsud nic nejede? A nikam.
S touto možností jsem nepočítala. Jistě, v průběhu cesty, kdy se vyvíjel plán, kam vlastně půjdeme, nás napadlo, že by něco takového mohlo nastat, ale nepředpokládali jsme to o nic víc než dopad vražedného meteoritu v příštích dvou dnech.
Diskuse o tom, co dělat dál, nebyla ani zdaleka tak vášnivá, jak jsem očekávala. Vlastně pro mě bylo milým a velice příjemným překvapením přístup, že se tedy asi budeme muset vrátit pěšky. Nabízelo se následující:
S touto možností jsem nepočítala. Jistě, v průběhu cesty, kdy se vyvíjel plán, kam vlastně půjdeme, nás napadlo, že by něco takového mohlo nastat, ale nepředpokládali jsme to o nic víc než dopad vražedného meteoritu v příštích dvou dnech.
Diskuse o tom, co dělat dál, nebyla ani zdaleka tak vášnivá, jak jsem očekávala. Vlastně pro mě bylo milým a velice příjemným překvapením přístup, že se tedy asi budeme muset vrátit pěšky. Nabízelo se následující:
- pěší návrat (trochu daleko 30 km do Brna),
- někde přespat – hotel (drahé) x širák (zima a nedostatek vybavení a oblečení),
- kamarád z Brna s autem (buď pryč, nebo bez auta),
- stopovat.
Vzhledem k uvedeným možnostem a jejich nevýhodám jsme snadno zvolili tu poslední. Zpočátku to byl opravdu divný pocit a velice jsem se styděla. Připadala jsem si, jako bych prováděla něco nepatřičného. Vadilo mi, že se stydím, když nemám zač. Projela tři auta a nikdo nezastavil. Jít na večeři a pokračovat jsme zamítli z praktických důvodů. Předpokládala jsem, že světlo zvyšuje naši pravděpodobnost, že nám někdo zastaví. Vypadáme slušně a je jasné, že jsme se dostali do nesnází. Že jsme turisté.
Najednou na protější straně zastavilo auto. Prý předtím projel kolem nás. Vykoukl mladý fešák a ptá se, kam potřebujeme. Brnem je trochu zaskočen. Tam nás neodveze, ale hodí nás aspoň do Ostrova u Macochy. Sice odtamtud v tuto dobu taky nic nejede, ale aspoň je to blíž. Ještě nám dává telefon na taxík. Fajn, máme pátou možnost, jak se dostat domů.
Vzpomeneme si na infoslužbu, kterou jsme využili na Šumavě a ptáme se, kdy nám jede poslední spoj z Jedovnice. Za necelých čtyřicet minut. Je to šest kilometrů. Jsem turistka. Nedá se to stihnout. Za hodinu ano, ale ne po celém dnu skoro jen za půl hodiny. Navíc někde po značkách… raději jdeme po silnici. Začíná být tma a nechceme se ztratit v lese jako Kuky.
Po silnici je to deset kilometrů. Už není důvod spěchat. Snad kdyby nám někdo zastavil… Stopujeme marně. Naší zvednuté ruky si nikdo ani nevšimne. Chci to počítat, ale nemám na to sil. Dnes už jsme jednou měli štěstí. Škoda, že jsme tou dobou nevěděli o té Jedovnici. Byl by to kousek, třeba by nás hodil až tam.
Ve Vilémovicích je hasičská slavnost, protože dnes je svátek svatého Floriána, patrona hasičů. Dále také hutníků, kominíků, hrnčířů a pekařů. Dáváme si klobásu a posloucháme hudbu. V dědině je asi hned patrné, že nejsme místní, a tak se mladá servírka ptá, odkud jsme a jestli jsme přijeli autem. Říkáme, že z Brna a že jsme přišli pěšky. Zmateně a lehce nedůvěřivě si nás prohlíží. Co máme v plánu dál? No, asi půjdeme pěšky. Říká, že se zeptá, jestli někdo nejede do Brna a přijde nám říct. Nepřijde, a tak kráčíme opět po svých. Znovu stojíme před rozhodnutím, zda jít po značce a aspoň na chvíli ulevit nohám… čeká nás ještě 24 kilometrů a už jsme po ní šli cestou sem… nebo vsadit na jistotu – silnici – na které snad nezabloudíme. A třeba někoho stopneme, i když v to moc nedoufáme.
Po kousku cesty po značce a opatrného vyhýbání neviditelným kalužím se vracíme na silnici. Rozptýlená přítelovým vyprávěním, doufám, že to i nadále půjde takto celkem snadno. Dojdeme do Jedovnice. Ujistíme se, že nám opravdu nic nejede. Z chladu táhnoucího se od rybníka Olšovce se chvěji zimou. Než vyjdeme z vesnice, jedno auto nám zastaví. Mladý pár. Jedou do Brna a vezmou nás. Uvolní nám zadní sedadla a my se vděčně uvelebíme.
Konverzace zvolna plyne, a jak mi dochází, že jsem v bezpečí – i když mě rychlá jízda v kombinaci s mlhou trochu děsí – ukrutně se mi začíná chtít spát. Adrenalin, který se vyplavil, abych mohla za noc ujít ještě jednou tolik co za den a zvládla i ten nápor na psychiku a výčitky, se rozpouští a mizí. Všechno je v pořádku. Dnes budu spát v posteli. Neuvěřitelně se těším. Mám co dělat, abych neusnula ještě tady. Dozvídám se, že jsem učila kamaráda řidiče. Svět je malý! Tak dobrou noc.
Najednou na protější straně zastavilo auto. Prý předtím projel kolem nás. Vykoukl mladý fešák a ptá se, kam potřebujeme. Brnem je trochu zaskočen. Tam nás neodveze, ale hodí nás aspoň do Ostrova u Macochy. Sice odtamtud v tuto dobu taky nic nejede, ale aspoň je to blíž. Ještě nám dává telefon na taxík. Fajn, máme pátou možnost, jak se dostat domů.
Vzpomeneme si na infoslužbu, kterou jsme využili na Šumavě a ptáme se, kdy nám jede poslední spoj z Jedovnice. Za necelých čtyřicet minut. Je to šest kilometrů. Jsem turistka. Nedá se to stihnout. Za hodinu ano, ale ne po celém dnu skoro jen za půl hodiny. Navíc někde po značkách… raději jdeme po silnici. Začíná být tma a nechceme se ztratit v lese jako Kuky.
Po silnici je to deset kilometrů. Už není důvod spěchat. Snad kdyby nám někdo zastavil… Stopujeme marně. Naší zvednuté ruky si nikdo ani nevšimne. Chci to počítat, ale nemám na to sil. Dnes už jsme jednou měli štěstí. Škoda, že jsme tou dobou nevěděli o té Jedovnici. Byl by to kousek, třeba by nás hodil až tam.
Ve Vilémovicích je hasičská slavnost, protože dnes je svátek svatého Floriána, patrona hasičů. Dále také hutníků, kominíků, hrnčířů a pekařů. Dáváme si klobásu a posloucháme hudbu. V dědině je asi hned patrné, že nejsme místní, a tak se mladá servírka ptá, odkud jsme a jestli jsme přijeli autem. Říkáme, že z Brna a že jsme přišli pěšky. Zmateně a lehce nedůvěřivě si nás prohlíží. Co máme v plánu dál? No, asi půjdeme pěšky. Říká, že se zeptá, jestli někdo nejede do Brna a přijde nám říct. Nepřijde, a tak kráčíme opět po svých. Znovu stojíme před rozhodnutím, zda jít po značce a aspoň na chvíli ulevit nohám… čeká nás ještě 24 kilometrů a už jsme po ní šli cestou sem… nebo vsadit na jistotu – silnici – na které snad nezabloudíme. A třeba někoho stopneme, i když v to moc nedoufáme.
Po kousku cesty po značce a opatrného vyhýbání neviditelným kalužím se vracíme na silnici. Rozptýlená přítelovým vyprávěním, doufám, že to i nadále půjde takto celkem snadno. Dojdeme do Jedovnice. Ujistíme se, že nám opravdu nic nejede. Z chladu táhnoucího se od rybníka Olšovce se chvěji zimou. Než vyjdeme z vesnice, jedno auto nám zastaví. Mladý pár. Jedou do Brna a vezmou nás. Uvolní nám zadní sedadla a my se vděčně uvelebíme.
Konverzace zvolna plyne, a jak mi dochází, že jsem v bezpečí – i když mě rychlá jízda v kombinaci s mlhou trochu děsí – ukrutně se mi začíná chtít spát. Adrenalin, který se vyplavil, abych mohla za noc ujít ještě jednou tolik co za den a zvládla i ten nápor na psychiku a výčitky, se rozpouští a mizí. Všechno je v pořádku. Dnes budu spát v posteli. Neuvěřitelně se těším. Mám co dělat, abych neusnula ještě tady. Dozvídám se, že jsem učila kamaráda řidiče. Svět je malý! Tak dobrou noc.
1 komentář:
No uf, jak jsem ráda, že většinou plánuju:-)))
Okomentovat