Předchozí článek silvestrovského speciálu:
Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014
Na svoje dobrodružství, jak jsem to v duchu pojmenovala, jsem vyrazila vlakem. Dva přestupy, na které jsem měla tři nebo čtyři minuty slibovaly dostatek adrenalinu už cestou. Na nádraží jsem zjistila, že můžu jet rychlíkem směřujícím do Prahy, který se trochu opozdil, neváhala jsem a zkrátila si dobu cesty. Někde u Kolína se dopoledne stala nehoda dvou vlaků, a tak měly zpoždění všechny spoje a jak to tak narůstalo, začínal v tom být čím dál větší chaos. I když jsem původně měla mít čtyřicet minut k dobru, začínala jsem s přibývajícím časem víc a víc pochybovat, zda to vůbec stihnu. Ani průvodčí si nebyl jist, kdy dojedeme. Ač jsem na České dráhy brblala, s optimismem jsem mu řekla, že věřím, že ho stihnu, jsem totiž klikař a mám v životě štěstí. Popřál mi, ať to tak je i tentokrát. Tohle byl totiž poslední spoj, který mi do Kunčic nad Labem jel. Ještě bych to sice mohla vzít někudy přes Poděbrady a tam bláznivě přesedat na autobus, ale to se mi nezdálo jako dobrý nápad. Už proto, že spíš na sebe asi počkají vlaky, než autobus.
Díky tomu, že jsem jela rychlíkem (nebo tomu, že mám prostě štěstí), na nás spěšný vlak asi deset minut počkal, hodný pán, který tolik nespěchal, mi otevřel dveře, abych mohla se svým obrbatohem a běžkami rychle vyběhnout ven. Honem do podchodu a teď kam? Můj vlak ještě nehlásili, ale bylo jasné, že pokud tu ještě je, už tomu tak dlouho nebude. Doprava, nebo doleva? Vpravo bylo jedno jediné nástupiště a svítil tam nějaký vlak. Kam asi jede? Rozhodla jsem se raději nejdřív podívat doprava a pak vzít postupně všechna nástupiště vlevo, než projít všechna vlevo a zjistit, že to byl zrovna ten jediný ode mě nejdál. Opět mi štěstí přálo a byl to on. Naštěstí jsem si na mamčinu radu vypsala kromě zastávky, v níž přestupuji, a času, kdy bychom tam měli být, také konečnou zastávku a číslo vlaku, takže jsem se nemohla splést. Ještě jednou jsem si to ověřila na dveřích vlaku a pak dotazem u náhodného cestujícího uvnitř.
Následně jsem se pustila do housky k svačině a kreslení zentanglového čtverečku. V drncajícím vlaku to nešlo moc dobře, ale časté zastávky umožňovaly domalovávat drobnější detaily. Chvilku jsem si taky pletla (stále ještě růžový šátek, i když brzy z něj už bude růžovo-šedý, protože mi došlo růžové klubko) a pozorovala cestující. Pak mi zazvonil telefon. Mamka? Co mi může chtít? Dovídám se, že vlak z Kolína už nestihnu, protože odjel. Chvilku jsem z toho zmatená, když si uvědomím, že neví, že jsem stihla rychlík, rychle vysvětlím, ať zbytečně neprovolá majlant. Dneska už domů nepřijedu! :-)
Druhý přestup také proběhl v pohodě, protože motoráček na náš spoj poslušně čekal na malém nádražíčku. Bylo jasné, že všichni ostatní také jedou na silvestra do hor a možná i na běžky. Říkala jsem si, jestli to třeba není někdo z party, do které se chystám přidat. Ale nebyl.
Na nádraží si mě Petr vyzvedl s poznámkou, že jsem nějaká tlustá – ukazoval na můj batoh a smál se. To byla aspoň inovace, protože se běžně všichni shodnou spíš na tom, že je to batoh s nožičkama. Milým překvapením pro mě bylo, že se mi s běžkama cestovalo lépe, než jsem očekávala. Jela jsem takhle asi vůbec poprvé, a tak jsem z toho měla drobné obavy, a to že jsem využívala poslední spoje, mi na klidu taky zrovna nepřidalo.
Následující článek silvestrovského speciálu:
Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her
Silvestr na poslední chvíli – jak se to stalo, že jsem silvestra plánovala až 29. 12. 2014
Na svoje dobrodružství, jak jsem to v duchu pojmenovala, jsem vyrazila vlakem. Dva přestupy, na které jsem měla tři nebo čtyři minuty slibovaly dostatek adrenalinu už cestou. Na nádraží jsem zjistila, že můžu jet rychlíkem směřujícím do Prahy, který se trochu opozdil, neváhala jsem a zkrátila si dobu cesty. Někde u Kolína se dopoledne stala nehoda dvou vlaků, a tak měly zpoždění všechny spoje a jak to tak narůstalo, začínal v tom být čím dál větší chaos. I když jsem původně měla mít čtyřicet minut k dobru, začínala jsem s přibývajícím časem víc a víc pochybovat, zda to vůbec stihnu. Ani průvodčí si nebyl jist, kdy dojedeme. Ač jsem na České dráhy brblala, s optimismem jsem mu řekla, že věřím, že ho stihnu, jsem totiž klikař a mám v životě štěstí. Popřál mi, ať to tak je i tentokrát. Tohle byl totiž poslední spoj, který mi do Kunčic nad Labem jel. Ještě bych to sice mohla vzít někudy přes Poděbrady a tam bláznivě přesedat na autobus, ale to se mi nezdálo jako dobrý nápad. Už proto, že spíš na sebe asi počkají vlaky, než autobus.
Díky tomu, že jsem jela rychlíkem (nebo tomu, že mám prostě štěstí), na nás spěšný vlak asi deset minut počkal, hodný pán, který tolik nespěchal, mi otevřel dveře, abych mohla se svým obrbatohem a běžkami rychle vyběhnout ven. Honem do podchodu a teď kam? Můj vlak ještě nehlásili, ale bylo jasné, že pokud tu ještě je, už tomu tak dlouho nebude. Doprava, nebo doleva? Vpravo bylo jedno jediné nástupiště a svítil tam nějaký vlak. Kam asi jede? Rozhodla jsem se raději nejdřív podívat doprava a pak vzít postupně všechna nástupiště vlevo, než projít všechna vlevo a zjistit, že to byl zrovna ten jediný ode mě nejdál. Opět mi štěstí přálo a byl to on. Naštěstí jsem si na mamčinu radu vypsala kromě zastávky, v níž přestupuji, a času, kdy bychom tam měli být, také konečnou zastávku a číslo vlaku, takže jsem se nemohla splést. Ještě jednou jsem si to ověřila na dveřích vlaku a pak dotazem u náhodného cestujícího uvnitř.
Následně jsem se pustila do housky k svačině a kreslení zentanglového čtverečku. V drncajícím vlaku to nešlo moc dobře, ale časté zastávky umožňovaly domalovávat drobnější detaily. Chvilku jsem si taky pletla (stále ještě růžový šátek, i když brzy z něj už bude růžovo-šedý, protože mi došlo růžové klubko) a pozorovala cestující. Pak mi zazvonil telefon. Mamka? Co mi může chtít? Dovídám se, že vlak z Kolína už nestihnu, protože odjel. Chvilku jsem z toho zmatená, když si uvědomím, že neví, že jsem stihla rychlík, rychle vysvětlím, ať zbytečně neprovolá majlant. Dneska už domů nepřijedu! :-)
Druhý přestup také proběhl v pohodě, protože motoráček na náš spoj poslušně čekal na malém nádražíčku. Bylo jasné, že všichni ostatní také jedou na silvestra do hor a možná i na běžky. Říkala jsem si, jestli to třeba není někdo z party, do které se chystám přidat. Ale nebyl.
Na nádraží si mě Petr vyzvedl s poznámkou, že jsem nějaká tlustá – ukazoval na můj batoh a smál se. To byla aspoň inovace, protože se běžně všichni shodnou spíš na tom, že je to batoh s nožičkama. Milým překvapením pro mě bylo, že se mi s běžkama cestovalo lépe, než jsem očekávala. Jela jsem takhle asi vůbec poprvé, a tak jsem z toho měla drobné obavy, a to že jsem využívala poslední spoje, mi na klidu taky zrovna nepřidalo.
Následující článek silvestrovského speciálu:
Předsilvestrovský večer: Bang! a Párty karty – popis dvou společenských her
Žádné komentáře:
Okomentovat