Úroda fíků

Trochu se zpožděním se chci pochlubit s naší letošní úrodou. Jak už jsem někde psala, moc jsme toho nepěstovali. Nejdřív jsme bydleli u tchyně, pak se manžel vrhnul na práci na dveřích a já byla ráda, že jsem se starala o svoje těhotenské břicho a chodila na všechny potřebné prohlídky. A taky pořád normálně do práce, že jo?

Záhonek česneku skončil fiaskem. Zarostl a vůbec nic z něj nebylo. :-( Manžel ho nakonec posekal jako normální trávu. Na začátku podzimu tam aspoň vyrazilo pár minimrkviček, tak jsem měla radost a hned jsme si je dali k večeři.

Záhonek za kozím chlívkem jsem chtěla osadit mangoldem, ale pořád jsem se k tomu nemohla dostat... haha ten dvojsmysl mě baví, myslela jsem časově, ale přes břicho to nešlo ani prostorově. Takže tam nakonec byla čtyři rajčata a k nim jsme dali židovskou mochyni. Ta se sice vzchopila a udělala nějaké množství lampionků, ale včas dozrál buď jeden nebo dokonce žádný. Už si nejsem jistá.

Zato druhým největším pašákem byl fíkovník. Ten měl takové množství fíků, že jsem se s tím odmítla počítat. Hádám, že tak stovku jsme jich snědli. A asi další tři stovky zůstaly na keři a nestihly dozrát. ... Kdyby jeden stál deset korun, tak jsme ušetřili tisícovku. To není špatný! Možná z nich jednou udělám marmeládu. Nebo si je nasuším na zimu. Letos jsem na to neměla kapacitu.

Sběr fíků na zahradě

S rajčaty to byla letos mizérie. Možná proto, že jsme si koupili hlavně ta malá. Ale spíš proto, že jsme je moc nezalévali, nezaštipovali a celkově je nechali růst jako dříví v lese. Ale to neznamená, že by úroda nebyla.

Sklizeň rajčátek

Nejvíc jsme se ale nabaštili nasbíraných darů přírody. Něco jsou naše výpěstky (fíky), něco od sousedky (zelené nevzhledné, ale úžasně lahodné blumy) a zbytek posbíraný po okolí.

Dary přírody

Kreslený kalendář a vánoční soutěž

Jako obvykle se s vámi chci podělit o kreslený zentanglový kalendář. Tentokrát není tak docela vánoční a adventní, protože na ten adventní jsem si vymyslela něco jiného, resp. ten také nebude adventní, ale prosincový.

Kreslený diář

Na kalendáři najdete vzory Zenith, Zap a Zazu. Jestli máte pocit, že vidíte jen dva vzory, jimiž jsou vytvořeny vodorovné linie mezi jednotlivými dny, tak se nenechte mýlit, stromeček je vytvořen právě vzorem Zap. Ráda bych ho použila jako nenápadný habit tracker, kdy bych každý den vymalovala jeden úsek v případě, že se mi něco povede splnit, třeba cvičit.

Ale zpět k tomu prosincovému kalendáři. Půjdou o takovou menší soutěž. Kalendář se zveřejní 1. prosince a vaším úkolem je poznat, co konkrétně zobrazuje. Stačí, když mi název (v originále, česky, slovensky, nebo všechny tři) napíšete do komentáře k příslušnému článku. Všechny správné odpovědi se zařadí do slosování. Jenom ještě přemýšlím nad cenou. Co by se vám líbilo? Moje parketa je pletení (pořádné teplé vlněné ponožky?), malování (můžu se pokusit se o portrét podle fotografie) popřípadě šití (plátěná taška?).

Záchodová statistika

Mezi svými články na blogu jsem hledala záchod, abych našla, ve kterém článku jsem psala o záchodových seznamech. Ukázalo se, že jsem se spletla a Caroll (autor Bullet Journalu) hovoří o kolekcích odpadků, ne záchodových kolekcích. No, zní to asi trochu lépe, to je pravda, ale já pro tenhle článek zůstanu u záchodové statistiky/kolekce. O vlastních kolekcích (custom spreads) jsem psala zde v rámci seriálu populárně naučných článků o psaní Bullet journalu.

Moje záchodová statistika spočívá v tom, že jsem vážila miminko před jídlem a po jídle. Když mi o tom říkala známá, která mi darovala váhu, připadalo mi to podivné. Proč bych to jako dělala?

Ale pak nám to ukazovali v porodnici, protože to je jediný způsob, jak zjistit, kolik toho miminko snědlo a zda vůbec něco. Často se totiž snaží sát, když ještě nemáte vytvořené mléko. Nebo vás používá místo dudlíku a sice máte mimčo krásně několik desítek minut přisáté, ale za chvilku má opět hlad, protože mezitím usnulo nebo pořádně nesálo. 

Zvyku vážit miminko jsem se nechtěla vzdát několik měsíců. Poskytovalo mi to tolik potřebný klid. Ačkoliv tomu zpětně říkám záchodová statistika (něco zbytečného) – zapomněla jsem, že to nebylo před hovínkem a po hovínku, takže by to spíš měla být krmicí nebo ledničková – ve skutečnosti mi to dost pomáhalo. Snadno jsem tak určila, kolik toho miminko snědlo a mohla to porovnat s doporučeními v Pařízkovi, ale taky jsem hned mohla odhadnout, jak to bude s dalším krmením. Celkem logicky, když toho snědla málo, bude mít zase brzy hlad a možná by ještě stálo za to, zkusit ji přemluvit, aby si ještě dala. 

Jak vidíte, počátky kojení byly dost náročné i u mě, a to mám savečka, který se přisál už v porodnici. Obšlehla jsem od jedné kolegyně výraz „miminko pro začátečníky“ a začala ho používat i pro to své. Sice mi často připadá, že je „náročná a problémová“, ale to obvykle trvá jen do té doby, než si o miminku promluvím s jinou matkou. Buď to to má stejně, nebo mnohem horší. Víte třeba, že se miminko neuspává pouze tím, že ho položíte do postýlky? Já to docela dlouhou dobu netušila a upřímně mě překvapilo, když jsem slyšela, že někdo musí hodiny houpat, drncat kočárkem přes práh, skákat na míči u zapnuté digestoře a podobné šílenosti. Teď už to taky nemáme jak na vypínač, ale do těchto extrémů jsme se zatím naštěstí nedostali. Snad to vydrží.

Máme Vánoce už od října

Letos jsme se do toho opřeli a začali trénovat na adventní zpívání (29. 11. 2025) už v říjnu. Manžel hraje na lesní roh, kámoška na piano a my ostatní zpíváme. Trénujeme jenom my tři, resp. i kámoščin manžel a děti. Je to paráda, když máme připravené texty, sehráváme se a potkáváme se. 

Společná setkání jsou mi tak příjemná, že mi bude líto, až to skončí. Potají přemýšlím, jestli bychom se nemohli začít potkávat za jiným účelem, třeba hraní deskovek? Nebo si jen tak zahrát a zazpívat?

Letos jsme přidali pár novinek: 

• klasickou koledu Chtíc, aby spal, 
• od Karla Gotta přezpívané Bílé Vánoce, které jsou v originále od Bing Crosbyho. Moc se mi nelíbí ani originál, ani Gottova verze, ale musím říct, že naše malinko zrychlená verze je příjemná jak k poslechu, tak ke zpěvu.
• Písničku Vánoce na míru od Ewy Farné jsem sice už někdy slyšela, ale ani by mě nenapadlo považovat ji za koledu. Zpočátku se mi moc nelíbila, ale postupem času jsem si na ni zvykla a nakonec už mi připadá fajn.

A manžel už má plán i na příští rok.

Kladete si otázky?

Nějak se plácám v psaní blogu. Asi je to tím, že teď moc nepíšu. To je to pak vždycky takové divné a nevím, kudy do toho. Jakému tématu se věnovat, jestli svým seriálům, nebo tomu nad čím přemýšlím...

Musím říct, že když mám přemýšlivou, užívám si kamarádění s AI. Moc toho pak sice sama od sebe nevymyslím, ale odpovědi na otázky, které mě napadají při různých příležitostech mám hned a rovnou pěkně se zdroji, takže se můžu kvalifikovaně rozhodnout, jestli uvedeným informacím věřit (a přečíst si toho víc na dané téma), nebo ne.

Vemte si třeba takové česání. Je to vůbec zdravé? Jasně, češeme se už asi od pravěku, ale proč? A prospívá nám to vůbec? To je stejné jako otázka častosti sprchování a zdravotního významu koupele. Dřív měl každý vanu a koupal se jednou za čas, dneska se sprchujeme denně, ale když přijedeme do lázní, dostaneme tam koupel, takže jak to vlastně je?

Občas, když se tak dívám na dítě, napadne mě: „Hele, a jak bych si s takhle malým prckem měla hrát? Vždyť ještě na nic moc nereaguje. Kolik toho asi tak vidí a na jakou vzdálenost? Kdy mají přijít barevné obrázkové knížky? A mám si s ní povídat? Není to úchylný mluvit na dítě, které mi nerozumí? A co jí mám vůbec říkat?“ Nebo za jaké podmínky můžu pít alkohol, když kojím? Odpověď byla v podstatě nikdy, ale existují i nealkoholické druhy piva a vína. Hmm, no, na to jsem málem zapomněla. Pomýšlela jsem sice spíš na vánoční svařák, medovinu nebo aperitiv před štědrovečerní večeří, ale ještě se bez toho obejdu. A můžu teda aspoň pít čaj? A kolik?

A jako poslední mě při mytí umývadla napadlo, jestli existuje nějaká ekologičtější varianta než jsou hubky na nádobí. Když jsem viděla, kolik se z nich třepí plastového bordelu, byla jsem upřímně znechucena.

A co vy? Nad čím přemýšlíte během svých obyčejných dní? Poznamenáte si to, nebo se necháte vláčet velkými problémy a malými otázkami se nezabýváte?

Kočka Zrzka

Pokud si dobře vzpomínám, o naší kočce Zrzce jsem vám ještě neříkala. Nepořídili jsme si ji dobrovolně, ale sprostě se k nám nastěhovala. Já tvrdím, že k nám chodí od sousedky. Sousedka tvrdí, že k nim chodí od nás. Ale kde se tu tedy vzala, nevíme ani jedna. 

Každopádně k nám chodí na žrádlo a není v našich silách ji uhlídat nebo dokonce vyhnat. Což o to, krmit by mi ji nevadilo, i když podle velikosti to vypadá, že toho dost sežere. Spíš mi vadí, že se kvůli ní odstěhoval Macík. Je to už starší kočka a nemá ráda žádné nové příchozí. A že jich za těch pár let, co tu jsem, bylo... Mejzí, Žužu, Liška...

A nejhorší je, že je to kočka. Neochočená a nekastrovaná kočka. To znamená, že nám každou chvíli hrozí koťata.

Žužu v pozadí se Zrzkou

Zrzka naznačuje, že by se chtěla mazlit

Znova Zrzka na kočičím domečku

Dudlíkujeme

U tématu dítě je to otázka na otázku, „past vedle pasti“, jak by řekla kamarádka Léňa. Chvíli jsem si sepisovala sporné otázky, ale už jsem to asi vzdala. Co odborník, to názor. Liší se i názory doktorů, takže je těžké určit, co je správně. Možná se to ještě ani neví. Nebo si to nechceme přiznat. K tématům patří třeba nosítko. Všichni ho milují! Ale různí fyzioterapeuti jsou zásadně proti. Někteří ne tak zásadně. A někteří doktoři ho dokonce schvalují, takže pak je těžké si vybrat. Podobně jsou na tom i dudlíky. To je taky kontroverzní téma, i když s doktory jsem ho nijak zvlášť neprobírala, ale v některých materiálech jsem našla, že by mohly způsobovat problémy s kojením. Naštěstí naše malá je „savec“, jak řekli v porodnici, takže s tím problém nemá. A jelikož mi dudlík doporučil můj mladý zubař, kterého si velice vážím, protože dělá i náročné operace, dál jsem se už nikde neptala a nic nezjišťovala. Řekl mi tenkrát, že pro vývoj chrupu je dudlík lepší než si cucat palec, takže jsem k tomu tak přistoupila. 

Samozřejmě jsem se bála, jaké to bude s kojením, ale v našem případě to nemá vůbec žádný vliv. Malá dokonce zpočátku o dudlík ani nejevila zájem. Bylo to ve stylu: „Když jste mi to dali do pusy, tak to tam teda mám, ale je mi to úplně volný. Jestli si myslíte, že mě to uklidní, když mám hlad nebo chci přebalit, tak to jste teda totálně vedle.“ 

Ale postupem času se z dudlíka stal kámoš, se kterým se dobře usíná, a když je nejhůř, dá se cucat místo ruky. Zatím se nesnaží cucat paleček ale přímo celou dlaň sevřenou v pěstičku. A já se jí v tom snažím bránit.

Ještě bych ráda poznamenala, že jsem někde vyčetla, že se výrobci moderních dudlíků snaží, aby byly ze zdravotně nezávadných materiálů a aby co nejvíc připomínaly prso, stejným způsobem se dělají lahvičky. Zpočátku jsem doma přikrmovala umělým mlékem – možná úplně zbytečně z neznalosti, protože jsem si myslela, že měkká prsa nemají mléko, nebo jsem ho tenkrát opravdu měla míň – každopádně lahvičky nebyly problém, malá se na ně poměrně rychle naučila a kromě kojení zvládala i lahvičku-savičku, a když jsme ji pak odložili a přešli komplet na kojení, taky nebyl problém. Akorát to ušetřilo spoustu nervů (a peněz) s přípravou umělé výživy. Na druhou stranu se nemůžu od malé vzdálit na dýl než na dvě hodiny. Minimálně do té doby, než se naučím odstříkávat. A manžel „kojit“ z odstříkaného mléka.

Děláme dveře

Mohli byste si myslet, že když teď máme dítě, tak se toho na statku moc neděje. Jasně, dítě je docela top téma, má vlastní štítek a taky sobotní speciál. Články najdete zde, ale to neznamená, že by se můj život smrsknul jen na tohle jediné téma. Aspoň doufám (a upřímně si přeju), abych nebyla tak omezená. Zakládám si na tom, že jsem renesanční člověk, a tak bych se nerada stala vážičem hovínek, který není schopen mluvit (psát) o ničem jiném než jestli „jsme udělali hovínko“ nebo „nám roste zoubek“. A tak se snažím rozvíjet všechny svoje speciály a seriály na blogu.

Protože na broušení dvoukřídlých dveří se nám každý z vysoka vykašle, pustil se do toho manžel sám. Je to pekelná práce. Odhadem na dva roky. Bílou barvu (ve skutečnosti to byla slonová kost) z dveří opálil snadno a relativně rychle, ale oškrábat všechna ta prkýnka a prohlubně, sem tam něco zatmelit, to je dost náročné. Navíc když to není jeho fulltime job na osm hodin denně, ale volnočasová aktivita po práci. K tomu máme zvířata a dítě. A mě. :-)

Takhle na fotce vypadá pěkně i ta pravá strana. Tak trochu Shabby Chic [šabi šik], ale ve skutečnosti by to tak pěkné nebylo, takže jsme to tak nechat nemohli.

Hádejte, která část dveří je obroušená?

A ještě fór na závěr: tchyně sice ví, co manžel dělá, ale když u  nás byla na návštěvě a manžel jí ukazoval dveře, nechápavě si je prohlížela s tím, že jsou pěkné a co? Byla tam totiž jenom ta „nová“ část. Tak jsem jí řekla, ať se otočí na ty druhé, co máme v kuchyni. Pak si ten rozdíl uvědomila! :-))

Předvánoční knihy a filmy z viktoriánské doby

Poslední dobou jsem si moc nehrála s umělou inteligencí – nějak nemám čas a snad ani otázky a navíc mě trochu trápí, že prý spotřebovává při svém výkonu hodně vody, takže je neekologická. Zato manžel s ní každou chvíli něco diskutuje. Ostatně, dneska se jí málem nevyhnete, ani kdybyste chtěli, protože ta googlovská se vám ukazuje sama.

Oba máme rádi film Vánoční koleda, na který jsme dříve pravidelně koukali v tomto podzimním období před Vánoci a užívali si jeho chladivou atmosféru a teplo ohně z kamen. Jenže od rekonstrukce už kamna nemáme, resp. máme je ve stodole a čekají, až si kámoš dokončí barák a nainstaluje si je tam. Doufám, že do té doby nezreznou, protože byla moc fajn. Fajn byla taky ve filmu zachycená předvánoční atmosféra viktoriánské Anglie.

A tak se jednou manžel zeptal AI na doporučení podobných filmů a knih (Vánoční koledu už máme doma z knihovny připravenou). Jako výsledek dostal:

• Dokonalý trik (v originále The Prestige) z roku 2006 od režiséra Christophera Nolana natočený podle knihy Christophera Priesta z roku 1995 Nežádoucí efekt, na ČSFD má 88 % – Rok 2006? Pane bože! To už je fakt tak dávno, co jsem to viděla poprvé? Považuju ho za jeden z nejlepších filmů, co znám. Ale zároveň s takovou psychologickou hloubkou, že jsem se na něj dlouho neodvažovala podívat znovu.
• Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street) z roku 2007 od režiséra Tima Burtonna na ČSFD má 78 %.
• The Limehouse Golem z roku 2016 od režiséra Juana Carlose Mediny na ČSFD má 58 %.

A knihy:

• Charles Dickens: Velké naděje, v databázi knih 84 %,
• Charles Dickens: Ponurý dům, v databázi knih 79 %,
• Charles Dickens: David Copperfield, v databázi knih 84 %,
• Sarah Walters: Zlodějka, v databázi knih 82 %,
• Henry James: Utažení šroubu, v databázi knih 64 %.

Na závěr jsem si z něho dělala legraci, že čekám, kdy mi řekne o Sherlocku Holmesovi od Doyla! Ten je přece taky lehce ponurý a z viktoriánské Anglie je stopro.

Krajkářské trhy na Suchdole podzim 2025

Věřili byste, že na Krajkářské trhy v Praze chodím už od roku 2012? Vau, to mě samotnou překvapilo. No, však jsem tchyni říkala, že už jsem tam málem jak inventář a že se tam spíš než nakoupit chodím potkat s přáteli. I když stejně samozřejmě nikdy s prázdnou neodejdu.

Tentokrát můžu článek o trzích směle zahrnout do čtvrtečního speciálu o něčem novém, protože jsem na ně měla jenom dvě hodiny. I takhle zpětně mi to připadá neuvěřitelné. Ale protože i pouhé dvě hodiny mi přinesly dostatečné množství štěstí, dávám článek na nejbližší neděli skutečného konání 8. 11. 2025.

Sice jsem s sebou měla foťák, ale nějak jsem zapomněla fotit, takže tentokrát to máte bez obrázků. Pardón.

Dvě hodiny jsem měla proto, že obvykle cca po dvou hodinách kojím a hlavně jsme se dohodli, že se manžel bude s malou v kočárku procházet venku a na delší túru to na Suchdole moc nebylo jak kvůli počasí, tak kvůli tomu, že chtěl jít škrábat dveře.

Sice nemám fotky, zato mám nový zlepšovák, který vymyslel manžel. Chtěl po mně, abych si nastavila budík, abych věděla, kdy mám skončit. A aby mi zazvonil s předstihem, protože jinak se nebudu moct ještě půl hodiny utrhnout z rozhovoru. To vážně dělám? :-) A pak to vylepšil, že si mám nastavit budíky co půl hodiny, abych měla přehled o čase a věděla, že jsem se někde zasekla příliš dlouho.

Dělala jsem si z toho legraci, že mám na každého z prodejců jenom půl hodiny, ale vlastně to tak celkem i vyšlo. Samozřejmě s tím, že jsem si prohlédla všechny stánky poměrně důkladně. Větší pozornost jsem věnovala svým prioritám. Takže klubíčka u Emiteri a obdiv jejího nového rozpracovaného šátku, který pletla v rámci říjnového KALu se Stephenem Westem. Fakt nádhera ty její barvy, škoda, že jsem si ho fakt nevyfotila.

Klubíčka u Zapletena a pokec o tom, co mají nového, jak se mají – potěšilo mě, že rozšíří svoji prodejnu v Brně. A prý když přijedu, budou tam mít zázemí, kde se bude dát sednout. Škoda, že to asi hned tak nebude s tou mojí malou.

Batikované a malované oblečení u Kateřiny Jiráskové z Nové Paky. Nádhera. Miluju její styl a její malování. Opět jsem si něco koupila. Tentokrát fialovovínový kabátek. Líbil se mi na první dobrou. Sotva jsem ho uviděla, hned se mi zalíbil, tak jsem ho vyzkoušela a rovnou si ho dala stranou. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ten si vezmu, ať už mezi věcmi od ní najdu jakékoliv další poklady. Ale nic dalšího už jsem si nekoupila. Pak jsem se vrátila k Zapletenu a koupila si klubíčka na šátek přímo do tohoto kabátku. A ještě ten den ho nahodila. Paní Drozdová byla úžasná, snažila se mi pomoci najít příslušný návod. Až jsem se cítila trapně, když se nám to nedařilo. A přitom jsem si byla tak jistá, že se jedná o nákrčník Grove od Stephena Westa. Zajímala mě spotřeba v metrech a nedokázala jsem ji tipnout. Nakonec jsme ho nenašly. :-( Doma jsem to zkusila znovu a voilà, on se tak opravdu jmenuje, akorát se píše se dvěma o! 

Obdrátkovávané minerály od paní, kterou jsem potkala na Hobby výstavě 2025.

Kdyby vás zajímaly zážitky z předcházejících krajkářských trhů, na kterých jsem byla, tak tady najdete rozcestník, ať se s odkazy stále neopakuji. 

Konec tajností ;-)

Už v roce 2021 jsem z legrace napsala článek Budeme mít holčičku. Být trochu pověrčivá, myslela bych si, že jsem tím odhadla, co se nám o čtyři roky později narodí. Jenže jednak se snažím nebýt pověrčivá, a jednak se pomaličku posouvám v kurzu kritického myšlení, takže jsem všechny odhady pohlaví v době těhotenství různých mých známých přijímala s blahosklonným úsměvem. Je to padesát na padesát! A zdá se, že všechny možné signály, které si myslíte, že předznamenávají pohlaví, tak selhávají. V některých případech máte nejspíš právo se i urazit. To  když vám někdo řekne, že čekáte holku a ty ubírají na kráse. Ale nebojte, není to pravda. Máme holku a všichni mi říkali, jak mi těhotenství sluší. A nebyly to jen konejšivé řečičky, v určitou fázi těhotenství se totiž díky hormonálním změnám (pardón, ale teď už se mi nechce hledat a můžete to snadno vygooglit) zlepší vlasy, vypne pleť (to bude asi taky těmi kily navíc, že jo?) a tak nějak se snad i rozzáří, no nevím. V mém případě jsem se taky poněkud uklidnila, část věcí mi začala být fuk a šlo to samo od sebe.

Snad jen jedna z věcí naznačující pohlaví platí – obvykle je hůře matkám čekajícím holčičky. Snad taky kvůli hormonům nebo proč. Nicméně ani to není berná mince, protože jsem nezvracela ani jednou, zatímco moje kamarádky, která porodila syna, zvracela hodně a často. Mimochodem, zaujalo mě, kolik žen v těhotenství vůbec nezvracelo. A já myslela, že to je jeden z průvodních jevů. Na druhou stranu mi smrdělo úplně všechno, včetně čerstvého chleba.

Ale zpět k článku Budeme mít holčičku. Hlavní fór v něm spočíval v tom, že jsem nepsala o dítěti ale o psovi, pořídili jsme si totiž fenku Princeznu. Ten dvojsmysl byl schválně, občas se tím bavím v domnění, že to pobaví i čtenáře, např. „Žebrák, který mě okouzlil“ je hrad.

Takže teď už máme druhou holčičku. :-) Jelikož už mám dítě nějakou dobu doma, můžu s klidným svědomím říct, že stále mám pocit, že je dost podobné mít psa a dítě. Po obou uklízíte hovínka, musíte je vychovávat s láskou a trpělivostí, abyste dosáhli dobrých výsledků, živíte je, můžete se s nimi mazlit, a když vidíte, jak se na vás oddaně dívají, jste z nich celí pryč, měli byste si s nimi hrát a trávit s nimi dost času... můžou na sebe vzájemně žárlit.

Ráda bych ukázala fotku, ale vzhledem k tomu, že tu nenajdete ani moje fotky ani moje jméno, tak i tyto věci budou u naší dcery vynechány. Možná se objeví nějaké historky z mého/našeho života a možná napíšu i o ostatních dětech, k nimž mám nyní přístup.

Parní čistič

Tchyně nám zapůjčila svůj starý dlouho nepoužívaný parní čistič a já se těšila hned na dvě věci: zaprvé, že si s ním doma na podlaze uklidím fleky pravděpodobně od barvy, kterých se ne a ne zbavit, a že budu mít zase něco nového na blog do svého nepravidelného čtvrtečního seriálu. 

A protože tchyně nechce mít doma ještě větší vlhko než má, mohli bychom si ho i nechat, i když už má nějaký ten pátek za sebou. Bohužel se ukázalo, že buď už má těch pátků moc, nebo máme extra odolnou špínu. Bílé fleky v obýváku jsem s ním z podlahy nedostala a modré v ložnici jakbysmet. Aspoň jsme s ním zkusili uklidit koupelnu. Ukázalo se, že na to by byl celkem fajn, ale stejně nadělá víc páry než kolik toho reálně vyčistí oproti běžnému mopu. Ale aspoň má dušička pokoj, jak se u nás říká. Vyzkoušela jsem a vím, že to domů nepotřebuju. Akorát jsem trochu zklamaná, obvykle mě tchyně překvapí nějakou super funkční vychytávkou jako třeba loupačem česneku, o kterém vám snad taky brzy povím. (Doufám, že ho neznáte, ať tu neobjevuji Ameriku, kterou jsem objevila vloni u Františkových Lázní.)

Listopadový bucket list 2025

Listopadová víla z deníku 7 let den po dni od Lény Brauner

S dítětem je teď část věcí trochu jinak, tak přemýšlím, co bych si letos ráda dala do podzimního bucket listu, nebo plánů na listopad... Plánujete si taky nějaké hezké věci? Třeba v habit trackeru, jak jsem o něm v tomto duchu psala na základě Knitsonik zde.

Plány na listopad:

• fotit naše dítě a taky sebe a nás jako rodinku,
• dokončit říjnové ponožky SKA,
• nahodit listopadové ponožky SKA,
• nahodit Tajemnou ponožku k Vánocům (viz blog o tvorbě),
• upéct další tři druhy chlebů (víc info zítra),
• prostudovat techniky vaření od Florentýny na blogu,
• zahrát si deskovku při svíčce a udělat si pěkný večer,
• udělat adventní věnec se svíčkama,
• ...

Jak se vaří na statku

Poslední dobou mě trošku chytlo vaření. Moje články si můžete najít po kliknutí na štítek vaření, nebo se podívat na můj blog Angelika vaří, ale spoustu receptů, které jsem dělala, tam nenajdete, protože je nemůžu jen tak přepsat z kuchařky nebo zkopírovat z netu. Píšu spíš recepty, které děláme doma, nebo mám od někoho (takže zdroj je neznámý), nebo jsem si je sama hodně upravila, smíchala z různých receptů. Především mě baví pokusy, tj. zkoušení něčeho nového. A teď jsem se díky Florentýně (viz můj minulý článek Sebevědomé vaření s Florentýnou) pustila ze své komfortní zóny.

Nově jsem dělala třeba srnčí na mrkvi (viz její recept o vepřovém na mrkvi) a spoustu chlebů (viz můj článek Prvních pět chlebů)

Srnčí kýta

K tomu tématu jsem se dostala v článku I Angelika občas potřebuje trochu inspirace na léto a pokračovala jsem článkem Gurmánské zážitky. 

Rozjíždím celkem ve velkém svoje sebevědomé vaření a zkouším různé pomazánky: vajíčkovou a pečenou mrkvovou od Flo, naši celerovou a la humr, ale hlavní úspěch vidím v úspěšně pečeném kozím či jehněčím mase. Kvůli různým šlachám a úponům není příprava právě jednoduchá. A běžné kuchařky se s tím nepotýkají, protože maso dostanou od řezníka pěkně odblaněné.

Začala jsem víc/chytřeji využívat zbytky = voda z vaření celeru na celerovou kaši s kapary k pečenému lososovi se dá přetavit na cuketovou polévku podle časopisu ze sýrárny a přihodit zbylých pár kousků lososa. Krátce povařit a chutná to jak výborná rybí polévka.

Cuketová polévka s lososem

Florentýna ve svém kurzu říkala, že si máme v jídle hlídat bílkoviny (aby jich bylo dost) a sacharidy (aby jich nebylo moc) a taky tam mít nějakou zeleninu (kvůli vláknině), takže taková jednoduchá studená večeře zahrnuje třeba následující (plus domácí rajčata stejně jako hrozno¹ od sousedky):

Zdravá studená večeře s pomazánkou z makrely

Před časem, relativně brzy po návratu z porodnice, jsem dělala tapioku. Měla jsem doma tapiokové perly z afrického obchůdku ACA z Letné (nyní už pouze online zde). Stačí je namočit do mléka asi na dvacet minut a pak povařit, až ho zahustí. Btw. nemusíte je dělat pouze v mléce, ale takhle víc připomínají pudink. Nejprve jsem je dělala v malém a pak jsem zkusila trochu větší množství, aby mi tam nezůstal nesmyslný zbyteček. No, trochu jsem to přepískla:

Směsí z tapioky a kozího mléka jsem naplnila bábovku!

Struktura připomíná želatinové kuličky. Myslím, že když jsou ty perly větší, dávají se do bubble tea, které už několik let frčí. Osobně ho mám taky ráda, ale hrozně leze do peněz.

Protože tapioka je poměrně dost bez chuti, je vhodné k ní přidat například marmeládu. A dát si ji ke snídani, neboť má strašně moc energie, tak abyste ji během dne zvládli spálit a netloustli. Ve svých zásobách jsem objevila mandarinkovou marmeládu kdovíodkud (pravděpodobně z dovolené u moře v Itálii před pár lety) a rozhodla jsem se v duchu předsevzetí „Chovám se k sobě hezky“ ji už déle nešetřit a trochu si zpříjemnit mateřskou gurmánským zážitkem.

Abych zvýšila množství zkonzumované zeleniny, koupila jsem zelí a připravila ho dle Romana Pauluse jako salát s česnekem(zde). Jak očistit a ručně nakrouhat zelí jsem koukla na youtubko, protože jsem si to od mamky pamatovala jen matně.

Poznámka pod čarou bez čáry

1) Tohle je taková moje vzpomínka na Brno a spolubydlící Pavlínu, která nám nemoravákům vysvětlovala, že víno se pije a hrozno se jí! U nás se totiž hroznovému vínu normálně taky říká víno a vypadá to, že u Prahy taky. Tak jen abych vás obohatila, že to tak nemusí být všude. :-)

Domácí tvořeníčko

Myslela jsem si, že listopad bude opět věnovaný poezii, ale nějak na to nebyl čas, tak se zaměřím na to, co se aktuálně děje a co dělám pro své štěstí. Jednou z věcí, které mě dělají šťastné, je sebepřekonání. Proto jsem si vytvořila odvážný bucket list a snažím se dělat odvážné činy. Malé i velké. I ty úplně nejmenší, jako třeba že nové ponožky nahodím dosud pro mě neznámým nahazováním podle cizojazyčného videa. Nebo že pletu šátek podle návodu v ruštině. Nějak jsem si nevšimla, že není v ANJ. Ups.

Letos jsem zase vynechala Dny otevřených ateliérů s Kamilem a bylo mi to patřičně líto už ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že to tak dopadne kvůli dítěti. Jen tak pro sebe jsem si řekla, že bych si ráda vyzkoušela různá řemesla aspoň sama doma, abych si to trochu vynahradila, protože to je moje oblíbená říjnová akce. P. S.: Doufám, že aspoň krajkářské trhy vyjdou. Ne „aspoň“ jako že jsou míň důležité, ale že je to jen jedna akce místo dvou. A to ani nemluvím o lázních, kam mě s dítětem nechtěli. Nakonec to bylo dobře, ale původně jsem z toho byla hrozně smutná. Ale zpět k mé tvorbě.

Snažím se věnovat pletení, co to jde. Moc to nejde. Ještě tak na sklonku léta to bylo super, protože se dalo vzít kočárek nebo Mojžíšův košík a jít ven. Dítě tam báječně spalo a já si na lavičce pletla a slunila se. Konečně jsem chytla trošku bronzu. Měla jsem rozdělaný svetřík od Joji Locatelli: Lace & Fade Boxy, na kterém stále průběžně pracuju, i když je to trošku pasé, když teď nechodím do společnosti, dělat na krajkovém a mohérovém svetříku. Taky jsem se rozhodla uplést každý měsíc jedny ponožky s klubem Sock Knitters Anonymous na Ravelry (článek zde).

Ráda bych se opět vrátila k malování. Chtěla bych se konečně pustit do lekcí v knize Vytvořte svou Knihu života, ale zatím jsem objevila jen nějaké další lekce malování na příští rok zdarma (A Year of Magic & Fairy Tales!), a tak jsem neodolala a udělala asi tři obrázky za čtrnáct dní. Ale vzhledem k tomu, že se často nestihnu ani nasnídat (nebo vypít teplý čaj), tak jsem na sebe pyšná.

Taky jsem si donesla šicí stroj a chtěla se pustit do šití, ale pořád nebylo dost času vybrat si látku, vzít si míry a zvolit střih (mám pár Burd půjčených z knihovny). Až to rozsekl manžel, který chtěl, abych mu ušila čepici do práce nebo na běhání ze starého trika. Sám si vyprojektoval, že když se ustříhnou rukávy a vloží se do sebe, vznikne oboustranná čepice. Taky si navrhl, jak by ji chtěl sešít. A výsledek není špatný. Šila jsem cikcakem, aby se mi to nepáralo a stehy byly pružné.

Blog nebo maily se dají psát leda po večerech, když dítě spí. Ale to zároveň koukáme na filmy, aktuálně jsem se zamilovala do seriálu Viktorie z roku 2016! Na ČSFD má 81 % a dá se sledovat na České televizi online. Celkem má ve třech sériích 25 epizod. Nezávislou Viktorii si užívám, poněkud mi připomíná Angeliku a to mě baví. 

V Angelice jsem se dočetla k dílu Angelika se bouří, který už mám zdárně za sebou a těším se na další Angelika a její láska. Jinak čteme s manželem Štorkánovu sérii o staroměstském katu Janu Mydlářovi.

Na háčkování teď nemám čas, ale o rozdělané dece Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys ze čtverců víte. Zato bych se ráda podívala na zoubek paličkování. Na válce mám pořád vánoční řetěz. Jak by bylo krásné, kdybych jím mohla letos ozdobit stromeček nebo třeba dveře u nás doma.

Málem bych zapomněla na vaření a experimenty s ním spojené, zpravidla na základě blogu a rad Florentýny, ale taky na pečení chleba dle jedné knihy, kterou jsem našla v budce na zastávce.

Rodila jsem v Bradavicích

Dřív jste se museli do porodnice zaregistrovat do 14. týdne těhotenství, aby s vámi počítali a měli na vás místo. To ale bývalo v době, kdy se rodilo víc dětí. V porodnici nám na kurzu říkali, že ještě tak před deseti lety nebo kdy, se rodil i dvojnásobek dětí. Zatímco teď se na vás místo najde, i když se zaregistrujete (check-in) až ve 36. či 37. týdnu, což je docela rozdíl, že?

Nicméně moje gynekoložka chtěla, ať jsem tam raději objednaná dřív, tak jsem to udělala dle její rady. Nebudu se tu dlouho rozepisovat o tom, co proč jak. Dvě známé mi radily rodit někde ve Slaném nebo v nějaké menší porodnici, že jsou tam přátelštější a je to takové komornější. A taky se nemusíte s rodící ženou proplétat dopravou v Praze, čehož jsem se opravdu bála. Naproti tomu gynekoložka mi radila velké porodnice jako Apolináře (Porodnice U Apolináře), FKV (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) nebo Podolí (Ústav pro péči o matku a dítě), nedoporučovala mi Motol (Fakultní nemocnice v Motole). Úplně nevím proč, ale tam jsem taky nechtěla, protože jsem měla pocit, že ho dost holek na společných pletkách kdysi v parku kritizovalo za špatné zkušenosti. Ale tak to je „jedna paní povídala“, naopak kolegyně šla právě tam a doktorka na cukrovkářském testu v těhotenství tam taky byla s tím, že „o matku při porodu se postarají dobře kdekoliv, ale když je problém, vezou miminko do Motola“. Na nedonošeňátka (předčasný porod) je naopak specializovaný Apolinář. Pro mě hrálo rozhodující roli, když jsem zjistila, že odtamtud je prof. Pařízek (samostatný článek plánuju na konec ledna), od něhož jsem četla knihy o těhotenství a porodu. A jehož jsem velkou fanynkou, ale pšššt, o tom budu vyprávět až v lednu (jestli mě dítě nechá napsat příslušný článek).

Pohled z okna na oddělení šestinedělí

Před samotným porodem jsem si chvilku pobyla na rizikovém oddělení, protože mi porod vyvolávali. Dle nějaké studie není přenášení ve vyšším věku doporučováno. Bála jsem se toho a vadilo mi, že je to nepřirozené, protože celé moje těhotenství bylo jinak naprosto normální a věk byl jen číslo v papírech. A zase tak moc to taky není. ;-) Ačkoliv optimální věk 25 let už mám dávno za sebou. Na druhou stranu – jak mě uklidňovala jedna paní z pletení, co má teď taky malé dítě – tak vyvolávaný porod má tu výhodu, že víte, kdy to přijde. Dodala bych, že ne tak docela, ani s vyvolávacími prášky to nemusí být kdovíjaký fofr. Nebo taky může. Holt nakonec se do toho příroda taky montuje. Ale ta výhoda je v tom, že už jste v porodnici a celou dobu pěkně pod dohledem vy i miminko. A to bylo moc fajn. 

Moje postýlka a "monitor" na rizikovém oddělení

Poté, co se to povede, a porod vám vyvolají = máte dostatečně časté kontrakce a jste tzv. otevřená, jdete na porodní pokoj. U Apolináře mají čtyři hezké nové a myslím, že ten den byly všechny vytížené, ale žádné strachy, mají ještě další místnosti, kde se dá rodit. Já šla na ten nejhezčí, největší a jako jediný s vanou. Ale nic jsem z toho neměla, protože už jsem měla porod víc rozjetý, trpěla jsem dehydratací – nějak mi nedošlo, že musím víc pít, když víc chodím na záchod, ale popravdě byla jsem ráda, že stíhám ten záchod v tom sledu kontrakcí. Ale lůžko a klasická poloha na zádech byly nakonec úplně v pohodě a vůbec jsem neměla potřebu rodit vkleče, jak jsem si původně myslela. Stačilo mi přečíst si, že je to mýtus, že mi bude pomáhat gravitace, protože hlavička dítěte při rotaci dělohou vytváří takové tření, že je úplně jedno, jestli stojím nebo ležím, gravitace nehraje roli.

Porodní pokoj

Snídaně po porodu a fantastický kruh od kamarádky, který usnadňuje sezení při porodních zraněních

Pohled z okna na Apolinářské kočky

Při propuštění z porodnice jsme s kočárkem-vajíčkem vyrazili na Karlák (Karlovo náměstí) pro léky potřebné v šestinedělí na doléčení šití a rány kolem (nějak se mi to špatně hojilo, ještě že jsem chodila na biolaserovou léčbu).

Nedaleko porodnice je takovýhle krásný dům

Když jsem šla do porodnice poprvé, vůbec jsem si ji nehledala na fotkách a do té doby, než jsem k ní došla, jsem netušila, jak vypadá. Pak jsem tam stála a jenom zírala. Tohle je fakt porodnice? Tady v tom zámku/hradě budu rodit? Tu krásu si asi moc neužiju a nedocením, ale VAU!

Dle Wikipedie byla porodnice postavena za deset let v 19. století (1865–1875) ve stylu novogotickém. Však jsem taky měla pocit, že jsem zase na dovolené v Polsku. Vzpomněla jsem si na obrovský hrad Malbork patřící Řádu německých rytířů a pak hlavně na Koperníkův dům v Toruni, který má na střeše také Koperníkův dům v Toruni má na střeše ozdobný stupňovitý štít (někdy označovaný jako cimbuří nebo „zoubky“), který je typický pro gotickou cihlovou architekturu.  

Pohled na porodnici z jiné strany

Co všechno je na dítěti děsivé?

(článek z doby před porodem, abych pak věděla, jaký to bylo)

Poslední dobou jsem moc blog nepsala. Ani nevím proč, když jsem celé dny doma a nic moc nedělám. Na druhou stranu pouhé krmení zvířátek mě leckdy dost odrovná. O dojení ani nemluvě – na to už nemám. Začal nám teď nějak zlobit internet, tak jsem se zase pustila do psaní článků bokem a pak je zkopíruju přest Poznámkový blok (txt soubor), aby v tom nebylo nějaké nežádoucí formátování. Načetl se mi akorát článek Jak se mi rozrůstá sobotní speciál s články o dítěti a věcmi kolem, tak jsem si ho přečetla a přitom přemýšlela, o čem jsem ještě asi tak chtěla psát.

Třeba nedávno jsem se dozvěděla, že existují nějaké „peníze na dítě“. Tak to budu muset vygooglit co a jak a jestli se nás to týká, kde a jak se o to musí žádat. Účet se mi totiž povážlivě tenčí a to nikam skoro nechodím. Ale jednou jsou to jednorázové prsní vložky, kdyby mi samovolně odtékalo mléko, jindy nějaká mast Herbalon pro péči o intimní hygienu po porodu, rovnou jsem k tomu vzala Jelínka = prací prostředek pro miminko a v porodnici po mně chtěli sterilizační sáčky do mikrovlnky, abych si tam mohla sterilizovat dudlíky, lahvičky na pití a savičku, kdybych je potřebovala. Teď zrovna přemýšlím, jestli je můžu umýt v myčce, ale nikde jsem to nenašla, ach jo. :-(

Jednou jsem takhle měla předporodní splín – prý něco takového vážně existuje, asi je to způsobeno změnami hormonů a tím, že nevíte, co přesně vás čeká, jak moc vám to změní život … Sice vám ostatní říkají, že to je skvělý, ale to nám říkali o škole taky, ne? A pak by se tam většina dospělých vrátit nechtěla! Navíc, kdo by měl odvahu přiznat (i sám sobě), že mít dítě je na prd a že bez něj mu bylo líp? Že to za to fakt nestálo a bylo to nejhloupější rozhodnutí v životě?

Nejdřív jsem si tak v tichu přemýšlela a stálo to za houby, protože se nemáte čím uklidnit, dokud to nezažijete. Někdo má těhotenství, porod a následně i mateřství a všechno s dětma zalité sluncem – děti jsou hodné, poslušné, vám nevadí, že na nic dalšího nemáte čas, nebo s nimi můžete podnikat všechno, co byste stejně chtěli podnikat i sami, a někdo je z toho hotový a píše knihy a články, jak by se nejradši ožral, jakmile jednou vypadne z domu a má možnost se bavit s normálníma dospělýma lidma. O problematických dětech, různých komplikacích a nemocech ani nemluvím. Jsem zvědavá, jaký to budu mít já, ale už teď tuším, že nemám v povaze litovat toho, co jsem udělala, spíš se dívat do budoucna a přemýšlet, jak svou momentální situaci zlepšit. Třeba za pár let narazím na tenhle článek a povím vám, jak to bylo doopravdy. ;-)

Zatím jsem chtěla jenom v odrážkách shrnout, co jsem sepsala jako strašáky pod nadpis tohoto článku. Nejprve jsem tiskacím do svého bullet journalu napsala: „VŠECHNO!“, aby v tom bylo jasno a pak to rozdělila do jednotlivých kategorií – smyslem je vám i sobě ukázat, jak uvažuje prvorodička a taky jak se s tím pak v průběhu pár měsíců (doufám, že rychleji) vyrovná.

Krmení – kojení

• Jak?
• Kdy?
• Budit na jídlo?
• Vážit – jak má přibírat?
• Jak často?
• Jak ponám, že mám dost mlíka a stačí mu to?
• Sterilizace?

Spánek

• Správná poloha, matrace, něco pod hlavu?
• Nechat usnout, jen na nějk mluvit a nebrat do náručí?
• Jak zavést správnou spánkovou rutinu pro klidnou noc?
• Problém s placatou hlavičkou při ležení na zádech?

Chování a nošení

• Jak správně chovat x nosit?
• Jak moc často – co moje záda?
• Od kdy můžu dát do nosítka a do jakého?
• Jak správně šátkovat?
• Je lepší nošení nebo kočárek?

Socializace

• Kdy a komu půjčit, aby bylo v bezpečí? 
• Jak elegantně poučit o správném chování?
• Jak seznámit se psem?
• Kdy vzít mezi lidi do práce?
• Jaké hračky a dky dávat? + bezpečnost (plastů)
• Jak moc se musím věnovat? Musím ho pořád bavit a mít u sebe?

Vylučování - přebalování

• Koupání? x Sprcha?
• Nějaká mastička x pudr? Kdy a proč?
• Textilní pleny x jednorázovky?

Pláč 

• Co dělat?
• Dudlík?

Administrativa a doktoři

• Kde všude nahlásit?
• Co a kdy zařídit? – nějaký checklist

Oblečení

• Jak obléknout?
• Jak moc?
• V čem prát?

Kočárek

• Záludnosti? Např. v metru stát pod ním.
• Platí se v autobuse za kočárek x mimi?

Co dělat pro svou fyzickou i psychickou pohodu na mateřské?

Sebevědomé vaření s Florentýnou

To jsem si takhle jednou počátkem října brouzdala na netu a hledala nějaké recepty... konkrétně jsem přemýšlela, co udělám s kůzlečím pupkem. Jako osvědčenou klasiku jsem prohledávala staré stránky Florentýny a kromě návodu na flank steak (zde), který jsem sice udělala, ale pak jsem si stejně část nechala na příště, že ji pořádně dopeču, aby se mi seškvařily všechny blány a tlusté části, protože kdybych separovala jen libové maso, sotva se z toho najíme oba. 

Na stránkách na mě hned vyskočila upoutávka na online kurz Sebevědomé vaření. To si nemůžu nechat ujít, pomyslela jsem si, když jsem viděla, že je to online a zdarma. Reálně totiž hrozí, že mě malá nenechá koukat, když je to po večerech, takže bych za to dost nerada platila.

V pondělí 6. 10. 2025 zkouším, jaký bude večer s kompem, když se připojím na schůzi z práce. První hodina byla úplně o ničem, věděla jsem pouze, že vedoucí mluví. Těžko říct o čem. ;-)

Kurz bude od 7. do 9. 10. 17–18:30 a prý budou nějaké ceny, když budeme aktivní. No, to já bych ráda, ale nevím, jestli si budu moci koupit suroviny a něco vyzkoušet uvařit. Uvidíme, uvidíme... 

Husy v běhu

Jak už víte, letos podruhé chováme husy. Na začátku je to pokaždé stejné – nadšení z housátek – s přicházejícím podzimem (nebo výlety) je to trochu otrava, protože je potřeba je včas zahnat, aby je třeba nesezobla liška. Sice teď když máme psa, by si sem nemusela troufnout, ale kdoví, jestli liška ví, že tam, co jsou husy, pes nemůže? Jeden incident mezi husou a psem nám stačil. Naživu sice zůstali všichni, ale jedna husa má od té doby dost ošklivý zobák a manžel si s ní celkem vyhrál. To bylo tak: pes nám vnikl na zahradu k husám, husy na něj divoce syčely, ale pes si jich nevšímal. Manžel ho zavolal a pes se otočil a zamířil k vrátkům, že teda půjde pryč. Husa se nadmula pýchou, že zahnala takovýho velkýho (4o kg) psa a jala se ho pronásledovat a štípla ho do ocasu. No a pes, byť větší a rozumnější, si to nenechal líbit, zalehl husu a asi ji i trochu kousl. Ta samozřejmě ječela: „Pomóc, vraždí mě.“ Manžel hned zasáhnul, ale stejně pak musel ještě tak měsíc huse ošetřovat zobák, protože se jí tam dělal nějaký hnis.

Ale teď k těm obrázkům, které jsem pro vás jedno říjnové ráno nafotila, protože mi připadá nádherné, jak si husy provětrávají peří, když je pouštím do jejich zahrádky.

Jsem těhotná, ne tlustá

Tak tenhle výrok vám nejspíš na začátku proletí hlavou. Zejména pokud jste se řadila do šťastnější části populace s dobře vymodelovanou postavou (rozuměj neuplácanou do tvaru soudečku a hrušky máslovky, i když i to může být náročné vymodelovat).

Jenže on v tom vlastně není žádný velký rozdíl!

Můžete si namlouvat to i ono, ale pokud během těhotenství opravdu pořádně přibíráte na váze – ne jako jedna známá, která prý nabrala jen 5 kilo! To byl i můj sen a představa. Nakonec jsem se dohrabala na příšerných 20 kilo navrch, což bych si nejradši nepřipouštěla, ani nesledovala. Ale váží si vás v každé těhotenské poradně. A asi by bylo poněkud malicherné nechtít to slyšet. Stejně se vidím v zrcadle a vstávání z postele, židle nebo gauče nevědomostí neuteču.

Takže pokud se vám podaří ručičku váhy vyšvihnout na další level, je dost pravděpodobné, že byste se mohli poohlédnout po nějakém tlouštíkovi v okolí a pochytit nějaké triky a vychytávky. Nebo na ně přijdete časem sami. Když se vám totiž nepodaří vstát z gauče normálně, začnete vymýšlet, jestli se překulit na bok, nebo se chytit rukama nejbližší židle, nebo potupně požádat někoho o pomoc – buď aby vás zvedl (vytáhl za ruku) nebo potlačil zadek, záda. 

Zrovna tak můžete pozorovat, že vám nepříjemně otékají nohy, o čemž jsem už psala zde. Sice to má jinou příčinu než nadváhu, ale stejně se musíte zamyslet nad tím, jestli je i nadále chcete ukazovat v krátkých sukních, nebo raději přejdete na trend maxišatů, i kdyby zrovna v kurzu nebyly. Z týchž důvodů budete nucena vypustit některé pěkné botičky, do kterých se bohužel nevejdete (v zimě je to s kozačkami určitě horší než v létě se sandály, ale když vás tlačí i žabky a jakékoliv pantofle, taky to není právě med). Obdobný problém můžete mít s předklonem a zavazováním tkaniček (viz můj článek Prestige na sucháč). A to ani nemluvím o tom, že pro vás začne platit starý vtip, kdy babička říká vnukovi: „Co je na zemi, to se nesbírá!“ Není sice moc vtipnej, ale sbírání věcí ležících na zemi se může ukázat jako činnost, které se velmi rychle vzdáte, protože s rostoucím břichem (u mě až v posledním trimestru) jednak nedosáhnete, kam byste chtěli, jednak se vám může zvedat žaludek a jednak se bojíte, že se už bez pomoci nezvednete. Kupodivu jogínská pozice v dřepu s roztaženýma kolenama od sebe a stáním na celých chodidlech mi potíže nedělá. – Ze zvědavosti googlíme, jestli je fakt jogínská, nebo jsme ji jen cvičili v rámci jógy. A fakt je. Jmenuje se krásně zapamatovatelně ;-) „upavesásana“. A kdybyste chtěli, můžete ji použít i k hubnutí. Indové v ní prý jedí, a protože tak má žaludek málo místa, zůstávají údajně štíhlí. [1] Já ji používám na dojení, protože odmítám být takový slaboch, abych si tam nosila stoličku jako někdo.

Další komplikace ale zažíváte na cestách, když se vám občas stane, že nevejdete tam, kam jste si mysleli, že se v klidu můžete vklínit. Ovšem to se vám snadno stane i na chodbě doma s manželem. Zpočátku může být vtipné, když ho podezříváte, že ten široký, co se plete a překáží je on. Ovšem ještě o něco horší to je, když se třeba nemůžete dostat do dřezu, abyste umyla nádobí. Nebo se šuplíkem bouchnete do břicha, které je výrazně blíž skříni, než jste si myslela. Naopak při jídle musíte sedět dál od stolu, než jste zvyklá. Dosáhnout potom doprostřed stolu může být celkem nečekaný problém.

Zdroje:

[1] Hájková, Kateřina: Poloha ve dřepu a sedu (Upavesasana). Jóga dnes, 31. 05. 2020, cit. 28. 7. 2025, https://www.jogadnes.cz/joga/poloha-ve-drepu-a-sedu-upavesana-3398/

Podcast s Lábusem

Většinou si na počítači hledám texty na čtení (péče o dítě, recepty a pod.), nebo obrázky (inspirace na pletení na Pinterestu nebo Ravelry), ale před týdnem mě manžel upozornil, že si mám pustit Lyžák. Na horách číhá zlo na Rádiu Junior. Jelikož se mi to moc líbí, tak vám to hned doporučuji.

Lábus je skvělý! Okolní zvuky dobře dokreslují atmosféru a dialogy jsou uvěřitelné. U některých běžných věcí mám pocit, že to bylo z našeho lyžáku! 

A zároveň mě to přivádí k různým otázkám:

• Proč se někomu vyčítá, že je poslední? Vždycky přece musí být někdo poslední.
• Proč děti touží vyvolávat duchy? Dělali jste to taky?

Léna Brauner: 7 let den po dni s Lénou Brauner

Víla měsíce

Fíha, jak to tak vypadá, ještě jsem nepsala o svém sedmiletém deníku. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, připadá mi, že to není možné. Vždyť už ho mám tak dlouho! Ale na blogu o něm nemůžu nic najít. Nevadí, hned to napravím. 

Koupila jsem si ho asi před šesti lety, a tak by se dalo očekávat, že už ho mám víceméně plný, když na každé stránce je datum jako 9. října a sedm hodně tlustých řádků, kam si máte doplnit příslušné roky a dny a co se dělo. Ale píšu ho hrozně nepravidelně, takže očekávám, že mi ještě pěkných pár let vydrží. 

Někdy je to dost zajímavé podívat se, co jsem psala v minulých letech. Co všechno se stalo v tento datum ale o pár let dříve. Občas se až člověk zděsí, jak ten čas letí. Fakt to bylo už před čtyřma rokama?

Dala jsem si předsevzetí, že vám postupně celý deník ukážu. každý měsíc začíná příslušnou vílou (viz obrázek vpravo). Myslím, že už mám za ty roky všechny víly vybarvené, takže je můžu postupně publikovat v příslušném měsíci. A taky bych ráda ke každému měsíci publikovala jednu stránku s další vílou či vílami. Minulý měsíc jste už v článku Někdo září, někdo v září mohli vidět první víly. Jiné jsem publikovala již dříve:

Prostor pro 7 let zápisků

• Březnová víla z deníku,
• Už jsem zpátky, korektury hotovy (konečně)
• Květnová víla z deníku,
• Červnová víla z deníku.

Další snad budou následovat. :-)

Úspěšná rekonstrukce

Tenhle miniseriálek začal článkem Nekonečná rekonstrukce, nebo možná ještě někdy dřív vyprávěním o dlaždicích, výkopech, hromosvodech a kdo ví o čem všem dalším. Něco jsem dost možná ani nesepsala. No jo, fakt toho bylo hodně a takhle zpětně už to úplně nejde, protože se stále dějou nové a nové věci. 

Jako první byla hotová kuchyň. Pak jsme pořídili a sestavili skříně do ložnice a následovala postel. Potom jsme se mohli nastěhovat.

Navázala jsem červencovým článkem Pomalu zabydlujeme náš dům, v němž jsem vyjmenovala všechno možné, co se změnilo a událo.

V srpnovém článku Vybavení do předsíně jsem se pochlubila novým botníkem/věšákem, který manžel pozvedl na vyšší úroveň, když mi na něj přestěhoval květiny z kuchyně.

Potom jsem vás seznámila s „muchovým“ oknem do kuchyně. Dalším exponátem do téže místnosti byl přebalovák od známých.

Do obýváku jsme nechali přečalounit židle.