Ode dneška mám tak napůl home office. Nechce se mi chodit do práce, když tam stejně nikdo moc není. A hlavně, když dojíždím autobusem, tramvají a metrem. Případně v opačném pořadí zpátky. Už jsem si pohrávala s myšlenkou, jak by to bylo super, kdyby bylo léto a já tady měla motorku. Vzhledem ke karanténě bych si mohla jezdit po silnicích skoro sama. Snadno by se mi tak trénovalo ježdění do práce. Nejdřív bych se to naučila bez provozu a pak už by to snad nějak šlo i v něm.
Myslela jsem si, jak bude super pracovat z domova – v minulém týdnu jsem si vyzkoušela, že to s mou pracovní morálkou není tak špatné, jak jsem si myslela. Dělala jsem kamarádce korektury habilitační práce (aby byla docentkou) a přes občasnou prokrastinaci se musím pochválit, že jsem na tom dřela jako by to byla moje vlastní práce. Možná spíš víc. A tak jsem si říkala, že se v klidu vyspím, k obědu si udělám dobré jídlo (ne zaměstnanecké blafy – občas je to fakt strašně přesolené a říkají to i ostatní, ne jen já, co se snažím sůl omezovat) a celkově to bude taková pohodička.
No, tak jsem se vzbudila už o půl šesté. Fakt, v 5:30. Nechápu! Usnout už nešlo, tak jsem se pustila do malování růžové krajinky, jak říkám jednomu obrázku od Mowbray. Připravuji se na výstavu, stejně jako vloni, akorát letos možná nebude.
Teď jen takové stručné shrnutí, co je jinak, než jindy. V mém životě toho (zatím, naštěstí) není tolik. V práci jsem záskok za mateřskou, takže i když jsem státní zaměstnanec, nic jistého nemám, resp. mám, že budu muset jednou skončit. Jsem kancelářská krysy (preferuji výraz myš), takže teoreticky mohu dělat z domova. Aspoň část práce, na kterou nepotřebuji podpisy a písemné vyjádření vedoucího, ačkoliv i to jde leckdy zvládnout elektronicky. A u mě zrovna dost v pohodě, protože můj šéf je maximálně flexibilní.
Teďka čtrnáct dní nebyl v práci, protože se předtím vrátil z Itálie. – Z klidné oblasti a ještě v době, kdy to tam (tady kvůli nim) tak nevřelo. Po něm se vrátili snad ještě tisíce lidí. Na ty už byli ostatní leckdy hnusní, protože tam neměli jezdit. To se vždycky nejlíp mluví těm, kteří v tom nemají peníze. Ale nejde jen o ně. Máte naplánovanou dovolenou, těšíte se na ni, předtím makáte jako šroub, abyste mohli v klidu odjet, aby vás třeba vedoucí pustil, a oni vám pak řeknou, že smůla? I když to nedává smysl? To je příklad kamarádčiny cesty do Vietnamu. Měla normálně vízum a všechno, i podle oficiálních informací ji měli 14. 3. 2020 normálně vpustit do země, možná s kontrolou horečky. Jenže nepustili. Bylo to jako zlý sen – letecký výlet do Dubaje a Vietnamu na letiště, hádání s místními zmatenci (pletli si UK a EU, Irsko a Island) a pak let zase zpět do Dubaje, jedenáct hodin čekání a hurá do Prahy. Přitom ve Vietnamu měli tou dobou jen čtyřicet nakažených, zatímco my sto padesát lidí. ... Jo, a mimochodem, na letišti v ČR jí nekontrolovali ani teplotu, ani nic dalšího. Otázkou tedy je, zda má být v karanténě, když byla takhle daleko a zrovna na letištích.
Pár kolegů mám v karanténě, protože se potkali s někým, kdo měl koronavirus. Ohledně informací je to dost chaos všude! Třeba kolegova dcerka onemocněla a doktorka řekla, že ačkoliv je on v karanténě, jeho žena dítě nejsou a mohou normálně přijít do ordinace. Dává to pak teda vůbec smysl?
Protože byla karanténa vyhlášená na celou republiku, necourám se po Praze, ale jdu hned po práci poslušně domů, a tak jsem viděla jenom jednu restauraci, kde nabízí, že vám po zazvonění přinesou misku ramen ven a můžete si ji vzít s sebou. Češi jsou holt přizpůsobiví.
V autobuse se nesmí k řidiči, takže jsem si včera zabojovala s koupí lístku z automatu a hlavně s jeho štípnutím. Trochu ho podezřívám, že byl větší a prostě do toho cvakacího automatu nejde vecpat. Tak jsem ho růžek natrhla, ohnula a už se tam vešel. Ale nevím, jestli by to bylo uznatelné.
Všechny obchody, kromě těch základních, jsou zavřené. Zatím jsem ještě nikde nebyla, takže netuším, jak to tam vypadá. Páteční nákup v Kauflandu v Dejvicích byl celkem v pohodě. Měli málo těstovin – jen bezvaječné, ale těch zase bylo dost. Prý teď nikde není cibule, což nemůžu potvrdit ani vyvrátit, protože tu jsme nekupovali. Pro zájemce – ne, nezásobili jsme se – vzali jsme si normální množství jídla: nějakou zeleninu (lilek, ráda bych udělala tu pomazánku z něj, celer apod.), jogurty (dva velký kyblíky smetanových, protože byli ve slevě – sto gramů za pět korun – a jsou naprosto dokonalý s višňovou domácí marmeládou), nějaké saláty (miluju matesy s cibulí bez koření a už je dlouho neměli), troje balení těstovin a ještě nějaké další běžné věci. Nějaké potraviny doma máme – kdyby byla karanténa a Košík/Rohlík/či kdovíkdo se sem bál jet, protože nemají respirátory – ale nijak zvlášť to neřešíme. Nechceme panikařit. A hlavně, když budu mít doma moc těstovin a rýže, nebudu to mít do čeho dát a sežerou mi to moli. Zrovna včera jsem dva chytila a to máme všude pasti a většinu jídla uzavřenou ve sklenicích. Navíc by mě zajímalo, co plánují „křečci“ jíst? To si jako někdo bude týden nebo čtrnáct dní vařit jenom rýži? Jen tak, bez ničeho? Já vím, že to teoreticky jde jíst. Jednu dobu jsem se pokoušela živit rýžovou kaší zvanou congee (hodně, hodně, ale opravdu hodně rozvařená rýže – asi hrnek rýže na litr vody, dost úsporné, kdybyste chtěli šetřit), ale myslím, že to většina Čechů nedá. Že to radši budou mít hlad, nebo držet půst. Když tak nad tím přemýšlím, dala by se congee jíst s kompotem nebo marmeládou.
Docela dost je všude cítit strach (až panika) z toho, co přijde. Ať už co se týče zdraví, tak ekonomické situace. Odborníci se shodují v tom, že snad ani není problém koronavirus jako takový, spíš jeho rychlá nakažlivost a těžký průběh u více lidí najednou, kdy by to nemocnice nestíhaly. S tím se objevuje otázka, že by nebylo zrovna vhodné, kdyby vám teď bylo něco jiného. Trochu bych řekla, že koronavirus je teď v centru pozornosti a dění a rakovina nebo zlomená noha je banalita. S tímhle prý měli problém v Číně. Jasně, člověk si říká, že jsme „lepší“ – víc vyspělá země, dbáme víc na lidská práva. Ale jste si tím tak jistí?
Hodně se nabádá ke klidu a solidaritě. Skoro bych řekla, že i média přestala používat zbytečně provokativní titulky upozorňující na to, kolik je zase nakažených. Kamarádka mi říkala, že jim to Facebooku lidi dost vyčítali, že vyvolávají paniku. Ale ono se to snadno řekne. Ale buďte novinář? Potřebujete udělat článek, který si otevře co nejvíc lidí. Zvlášť, když jim chcete předat důležité informace. A víte, co mě nadchlo? Právě tyhle projevy solidarity, toho lidství, kdy děti (jako nejméně ohrožená kategorie) roznáší jídlo důchodcům, kdy autoři pletařských návodů je dávají pro uklidnění veřejnosti zdarma. Více viz můj článek Pletením proti koronaviru.
