Zdeněk Svěrák: Nové povídky

Tuhle útlou sto dvaceti stránkovou knihu mi půjčil jeden známý. Několikrát mi o ní říkal, že je fakt dobrá a vtipná a pak mi ji jednoho dne přinesl a já mu musela dát za pravdu. Tedy, je v tom víc, než jenom zábava. Možná vás povídky přivedou i na myšlenky, kterým jste se věnovat nechtěli, ale tak už to holt někdy chodí a myslím, že to v tomhle případě určitě stojí za to.

V nakladatelství Fragment tato kniha vyšla v roce 2011. Skládá se z devíti povídek: Betlémské světlo, Sraz naší třídy, Nákup, O slušném taxikáři, Ve vlaku, Lázně Mokřady, Dubnová povídky, Ujetá láska, Dvojí vidění. Zatím mám přečtené pouze první dvě, protože je užívám velmi opatrně a s rozmyslem jako léky na depresi (kterou ovšem nemám a tudíž na ni léky neberu). 

To nejlepší bylo hned v prvním odstavci celé knihy. Mluví o počasí, jaké je teď, nebo o lidech a jejich životě/trablích? 

„Kouknu ven a ono sněží. Nechám práce a s kladívkem v ruce a hřebíkem v puse jdu k oknu naší chráněné dílny. Přitisknu čelo na studené sklo a dívám se na to jako blázen, protože jsem za rok úplně zapomněl, jaká je to podívaná, ten první sníh. Všechno je samá špína, dvůr s kůlnama je od nás vydupaný, jak tam o přestávkách blbneme s míčem nebo čáru tam taky hrajeme, a do toho ten sníh. Ale jak ho tak pozoruju, vidím, že vlastně nepadá. Těm velkým slepeným vločkám se do toho marastu nechce. Protože vidí, co se stalo s těma, co dopadly: bylo po nich. A tak to padání všelijak zdržujou, krouží jako ty bílé baletky, co dělaly v televizi labutě, něco je zvedá zase nahoru, sláva, ještě neumřeme, a teprve když už nemůžou, padnou na zem a už nejsou.“ (str. 7)

Charles Dickens a Roberto Innocenti: Vánoční koleda: čili Vánoční povídka s duchy

Vánoční koleda je osobním dramatem člověka, které oslovuje další a další generace čtenářů již přes 170 let. Rozsahem nedlouhá „moralita“ o pěti kapitolách se dočkala mnoha dramatizací, operního i filmového zpracování. Důvod není jen v silném příběhu či literárních kvalitách. Kromě nich je tu cosi, co se nás bytostně týká, co potřebujeme v životě takřka neustále: naděje.

Kniha vychází s ilustracemi Roberta Innocentiho (1940), italského mezinárodně uznávaného výtvarníka, který získal četná ocenění včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (2008).O značném přesahu jeho díla svědčí i to, že knihy s Innocentiho ilustracemi vydávají nakladatelé v Evropě, Asii, USA i v Japonsku a není tedy divu, že v deníku The New York Times byl představen jako „jeden z největších ilustrátorů dětských knih ve světě“.

Kvůli Vánoční koledě navštívil Innocenti Londýn. Ne snad proto, že by zde chtěl objevit Dickensův svět, ale aby zhlédl originály výtvarných děl spisovatelových současníků. Inspiroval se a vlastní realistickou malbu k fantasknímu příběhu doplnil četnými detaily prostředí, výraznou expresí i magickým realismem, jimž dotváří sugestivní atmosféru Dickensova vyprávění.

Hans Christian Andersen: Sněhová královna

Nakladatelství Svojtka & Co., s. r. o. vydalo v roce 2016 Rachel Elliotovou převyprávěnou pohádku Hanse Christiana Andersena ilustrovanou Charlotte Cooke (zvláštní, ale hezký styl). ISBN 978-80-256-1875-2. Trochu děsivé mi připadá, že to bylo vytištěno v Číně. To se opravdu vyplatí tisknout a vázat 26 stránek až tak daleko? Kolik asi taková sranda stojí na životním prostředí?

Pohádku jsem si chtěla přečíst už dávno. Ani nevím, proč jsem tak neučinila dřív. Jedním z impulzů byla zajisté písnička Lucie Vondráčková Zimní královna, kterou jsem měla na koncertech velmi ráda a přitom jsem nevěděla o čem je.

V jedné zemi žili nerozluční přátelé Gerda a Káj, jimž Gerdina babička vyprávěla napínavé příběhy, když venku znenadání zavířil sníh. Třeba o tom, že jim Sněhová královna přináší zimu. A pak si jednou odnesla Káje.

„Kdysi dávno stvořil jeden zlomyslný skřet kouzelné zrcadlo. Všechno se v něm zobrazovalo jako ošklivé, pokřivené a zlé. I ta nejpůvabnější princezna v něm měla strašlivou podobu. A nádherný slunečný den v něm vypadal jako nevlídný a deštivý.“ (str. 4)

Petr Feldstein: Dědek na kole (***)

Vypadalo to trochu jako blbost, ale potřebovala jsem veselou knížku, kterou bych mohla rozveselit partnera, protože měl zrovna nějaké extrapracovní období a byl pořád takový skleslý. A tak jsem popadla první knihu, která na mě vesele mrkala z regálu čerstvě vrácených. Doma se žádné velké nadšení nekonalo (naštěstí zabral již dříve zmiňovaný Neruda), ale já jsem si první sedm fejetonů užila. Naopak mě to dokonce bavilo víc než právě Neruda, který se mi ani náznakem nezdál vtipný. Jako popis staré Prahy budiž, to je možná nepřekonatelný, ale pan Feldstein má zajímavější postřehy, k aktuálním věcem, nebo k věcem, které byly aktuální v době jeho mládí. I když mi na rozdíl od něj neměli o žvýkačky nouzi, taky nám mamka vyprávěla, že dřív žvýkali pryskyřici ze stromů. Samozřejmě jsme to chtěli vyzkoušet.

Něco málo ke knize samotné. Obsahuje stovku fejetonů, 284 stránek, má ISBN 978-80-271-0021-7 a vydala ji Grada Publishing, a. s. pod značkou Cosmopolis v roce 2016 jako svou 6214. publikaci. Ilustroval ji Miroslav Barták.

PhDr. Petr Feldstein se narodil 8. 12. 1943 v Praze (dodatečně vše nejlepší k 74. narozeninám!) a má na svém kontě již několik knih.

Marie Kubátová: Studentské romaneto

Sto sedmdesáti stránkovou knihu vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM jako svou 1370. publikaci v roce 1958 (rok jsem zkontrolovala dvakrát a fakt je to tak staré). Náklad byl 10250 výtisků, přičemž jeden stál 11,70 Kčs. Dneska se dá jen těžko hádat, co se za to dalo koupit jiného. Nemá někdo poznámku v deníku? :-)

Román ze života studentů střední školy v malém okresním městě líčí vzájemný vztah žáků a učitelů, ve kterých hledají mladí svůj životní vzor (nebo taky ne). 

„Na konfliktu citlivého, vlivem rodinného prostředí rozvráceného studenta Zbyňka a jeho chápajícího, ale střízlivého profesora Svobody, který zklame Zbyňkovu představu hrdiny, dotýká se autorka věčného konfliktu nekompromisního mládí se složitou životní realitou.“

Mám zatím přečtenou jenom první povídku nazvanou První hodina a až na slova, kterým nerozumím, se mi to líbí. Může za to sympatická hrdinka. Nová učitelka Jiřina je plachá, hodná a snaží se studenty pochopit, ne jim vládnout. Přibližně k tomu jsme se dnes také dopracovali – se studenty se hovoří, diskutuje, lepší učitele zajímá jejich názor...

Líbí se mi, jak autorka vhodně kombinuje děj s myšlenkami. Najednou si připadáte jako hlavní postava, která v jednu chvíli vidí současného studenta a najednou je zase v minulosti a dívá se na svou třídu jako by v ní seděli její spolužáci a ona stála před tabulí třeba u zkoušky. Jako by stále byla jenom žáček.

Ve skutečnosti je díra

Skvělá antologie současných švédských spisovatelek střední a starší generace. Ze švédských originálů vybrala a přeložila Viola Lyčková. Knihu vydala v Marie Chřibková nakladatelství One Woman Press v roce 2003. Jedná se o první vydání.

Kniha se sedmi ne právě veselými povídkami mi učarovala. Vážná témata se zde řeší zajímavým způsobem. Každá povídka má čtenáři co říct a přivést ho k zamyšlení. Autorky upozorňují na nejrůznější problémy ve společnosti, od rovnoprávnosti muže a ženy, přes rasovou nenávist i nevyrovnaný vztah s matkou. 

A co vás čeká uvnitř?

Marie Hermanson: Ve skutečnosti je díra,

Anna-Karin Palm: Dětské hřiště,

Margareta Strömstedt: Vánoční úklid a smrt,

Ninni Holmqvist: Zrakový klam a druhá povídka Svedení,

Inger Edelfeldt: Přízraky,

Anita Goldman: Rita Rubinsteinová jede metrem v nejlepším ze všech světů, (Tahle mi připadala nejbrutálnější svým obsahem. Ne, že by byla nějak krvavá nebo tak, ale hezky ukazovala psychiku lidí a chování. A člověk se musel zamyslet sám nad sebou.)

Kerstin Thorvall: Když zemřela.

Přečtení každopádně doporučuji, protože to bylo opravdu zajímavé. Nenechte se odradit první, trochu mystickou povídkou, ostatní jsou čistě z reality.

Miloš Kratochvíl: Modrý Poťouch

Někde na webu na mě vyskočila zlevněná kniha Modrý Poťouch. Název mi přišel zajímavý a titulní stránka ještě víc, tak jsem si ji hned objednala v knihovně. Napsal ji Miloš Kratochvíl a ilustrovala Markéta Vydrová. Nutno dodat, že opravdu nádherně.

Kniha vyšla v roce 2010 v nakladatelství Stanislav Juhaňák – TRITON. ISBN 978-80-7387-411-7.

Sto deset stránek přečtete jako nic. Ale pozor – není to jen sranda pro děti. Když se nad tím zamyslíte, málem vás vyděsí, kolik je v takové knížce pravdy. A jak jsme my lidi hloupí... nebo spíš ovlivnitelní obyčejným neviditelným Poťouchem.

„Každý Poťouch má trumpetkové našeptávadlo, dva z pěti prstů na ruce výrazně delší, těm se říká popichovadla, a zbylé tři prsty jako přísavky. Štětiny na šišaté hlavě se odborně nazývají svědidla.“ (str. 7–8)

Charles Dickens: Vánoční koleda

Vánoční koleda je ten nejbáječnější vánoční příběh! Můžu ji vidět každý rok znovu. A dokonce si ji přečíst i dvakrát za sebou. Čistě pro to srovnání. Jak ji kdo přeložil? Která bude lepší?

Moje letošní první Vánoční koleda (A Christmas Carol) pochází z NAKLADATELSTVÍ XYZ ve společnosti Albatros Media a. s. Z originálu od Dickense ji přeložil Jan Váňa. Kniha byla vydaná v roce 2016. Kniha má 110 stránek a je rozdělena do pěti kapitol:

1. Marleyův duch
2. První ze tří duchů
3. Druhý ze tří duchů
4. Poslední ze tří duchů
5. Konec

Nepřipadá mi to úplně vhodné. :-)

Hlavním hrdinou je Skruž a tak to má být. (Nemám ráda ten český překlad na Vydřigroše).

iFenomen.cz vybral 10 vánočních knih pro tu správnou vánoční atmosféru. Kromě Vánoční koledy od Dickense tam je ještě jeho povídka Začarovaný. Kdybyste chtěly knihu pro opravdickou zimu (o Vánocích tam nic není), mohu doporučit Larry Millett: Sherlock Holmes a vraždy v ledovém paláci (1998), z té vám opravdu bude zima po těle.

Zároveň se nachází (celkem logicky) mezi dvaceti filmy, které ve vás vyvolají vánoční náladu. Je fakt, že Zatímco jsi spal a Harry Potter a Kámen mudrců mi k vánoční atmosféře taky seděj.

Na Vánoční koledu se můžete v kině podívat i ve 3D.

Severské pohádky

Po návratu z Norska byly Severské pohádky jasnou volbou. Padesáti šesti stránková kniha obsahuje tři pohádky (švédskou, norskou a islandskou) a spoustu ilustrací od Jindřicha Čapka, který se 30. září 1953 narodil v Českých Budějovicích a v roce 1969 emigroval do Švýcarska. Kromě jiných získal i dvakrát Cenu českých ilustrátorů. Nyní žije a tvoří v Českém Krumlově. 

Knihu vydalo BRIO, s. r. o. v roce 2004. Jedná se o první vydání v této úpravě. ISBN je 80-86113-62-0.

Silák nad siláky pojednává o Larsovi, který se vyklubal z velkého modře kropenatého vejce, jež našla chudá vdova v lese. Byl tak silný, že mohl železo i ocel holýma rukama hníst, jako by to byl kus těsta, a stromy trhat ze země i s kořeny. Možná by právě on mohl zkusit zachránit tři královské dcery, které mají být vydány mořským trollům.

Čarovný ostrov vypráví o chudém rybáři Roaldovi, který ztroskotal na přeúrodném ostrově Udröstu. Protože byl dobrého srdce dostal na rozloučenou kádě, které byly plné ryb. Dokud je prodával, ryb neubývalo. Mělo to ovšem jeden háček, slíbil, že žádnou rybu nedoveze domů, a tak ho trápilo, kdy se bude moci vydat za ženou a dětmi.

O hodné maceše, která se snažila pomoci nevlastní dceři Ingeborg, jež byla prokleta vlastní matkou k tomu, aby zabila člověka, zapálila královské sídlo a provdala se za hrozné lesní zvíře. Nakonec ji měli zaživa upálit. Pohádka celkem pěkně ukazuje, že ne všechno, co vypadá ošklivě, takové musí být. Kdyby byla trochu delší, připomínala by Krásku a zvíře.

Fejeton o Vánocích

Vánoce se blížej, ale jako by se neblížily. Venku svítí slunce a tráva je zelená. Nemám nakoupeno, napečeno, naklizeno... ba ani dárky. Ani inspiraci na ně. Začíná to být nuda – nikdo po ničem netouží, nic nechce (dostávat nebo dávat?) a pořád se mluví o penězích. Jako by peníze byly to, kolem čeho se Vánoce točí. Jako by Vánoce byly proto, aby se dalo mluvit o penězích.

Kolik co stálo? Kde jste to koupili? A bylo to ve slevě?

Český vynalézavý člověk navrhuje slavit Vánoce v lednu. To totiž můžete propadnout slevovému šílenství naplno a koupit si všechno levněji. Slevy jsou na elektroniku, ale taky na klubíčka.

Akorát adventní kalendáře jsou zlevněné už v půlce prosince.

Jan Neruda: Fejetony

Sto třiceti šesti stránková kniha vyšla v nakladatelství Fragment v roce 2011 a byla zařazena do edice Díla českých a světových klasiků a mně krásně zapadá do Literárního vzdělávání, v rámci něhož jsem si naplánovala přečíst nějaké klasiky.

V tuto chvíli mám přečtenou jenom první... povídku? ... Zlatá ulička na Hradčanech.

Schválně jsem si vygooglila, jak vypadá fejeton. Dle Wikipedie se mu také říkalo podčárník (krásný to název) a byl v tisku používaný jako protějšek k hlavním článkům. „Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.“ Má být „zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky).

V západních zemích se dnes názvu fejeton používá pro celou třeba mnohostránkovou přílohu periodika, nebo kulturní a společenskou část, která přináší mimo zpráv především krátké literární žánry, jako beletristické příspěvky, recenze, větší kritiky uměleckých děl aktuální úvahy, eseje či krátká vědecká pojednání, nebo cestopisné stati.“

K známým zahraničním fejetonistům patřili Victor Hugo, Heinrich Heine, Théophile Gautier, Charles Augustin Sainte-Beuve (Causeries de lundi).

Z českých jsou to pak především Jan Neruda (Žerty, hravé i dravé), Karel Poláček, Karel Čapek, Rudolf Křesťan. Ano, s panem Křesťanem mohu souhlasit, jeho fejetony se mi opravdu líbí. A také Ludvík Vaculík, Jindřiška Smetanová a Karel Kyncl. Já bych ještě doplnila Zdeňku Ortovou (Žena v kurzu a další fejetonové povídání) a Steva Fishera.

No nevím, ať na to koukám zprava zleva, jako fejeton mi Zlatá ulička na Hradčanech nepřipadá. Popisuje Prahu (dost jinou než dnes), vypráví pověst o čaroději, něco o jakémsi baronovi, ale pointa, nebo vtip?

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fejeton

Adventní kalendář

Drazí čtenáři,

kromě již zmiňovaných dvou adventních kalendářů:

a) každý den poznámky z mého čtenářského deníku o aktuálně přečtených nebo rozečtených knihách,

b) každodenně publikované rozpletené či rozháčkované projekty, ideálně s fotografiemi dokumentujícími vývojové stádium (blog o tvorbě),

jsem pro vás připravila ještě vlastnoručně nakreslený zentanglový adventní kalendář. Kresleno sice minulý týden, ale publikováno až nyní. Můžete si ho vytisknout, dát na nástěnku, psát si do něj, malovat... zkrátka co vás napadne. Najdete ho zde: https://drive.google.com/file/d/1AYPcWV-2SB2cbPIjvodBmA69gZ6G_LWD/view?usp=sharing.

Pokud se vám nechce nic vymýšlet, mám pro vás pár tipů, jak ho využít:

a) psát si, co vám dnes udělalo radost nebo co se vám povedlo = pochvala na každý den,

b) psát si, čím jste dnes někomu udělali radost,

c) najít si na každý den vtip a poznamenat si ho,

d) najít si na každý den citát, který se dotýká vaší duše,

e) napsat si předvánoční úkoly a odškrtávat si odeslání pohledů příbuzným, upečení cukroví... k tomu můžete využít můj předvánoční kalendář z dřívějších let. Listopadová příprava a části Vánočního speciálu (zobrazíte díky štítku Vánoce),

f) ... (vy přijdete určitě na jeho ideální využití sami).

Krásně si ho užijte, s láskou Angelika

Robert Browning: Krysař z Hamelnu

Krysaře už jsem si chtěla přečíst dávno. Štvalo mě totiž, že se o něm leckde mluví, odkazuje se na něj v písničkách a podobně, ale ve výsledku vlastně nevím, o co v tom příběhu šlo. Jistě, byly tam nějaké krysy a kluk s píšťalkou a ony ho poslouchaly, ale proč a co bylo dál, to už nevím. Poslední kapku tomu dala dovolená v Rumunsku, kde nám průvodce říkal, že poblíž jednoho z míst, kde jsme se nacházely, se údajně objevily děti z Krysaře. 

A tak jsem si v knihovně půjčila The Pied Piper of Hamelin od Roberta Browninga, která mi padla pod ruku buď v oddělení právě vrácených knih nebo dvojjazyčné literatury. Jenže to jsem ještě nevěděla, že kniha, kterou přeložil Jiří Josek a krásně ji ilustrovala Kate Greenawayová, je ve verších. V české i anglické verzi. S angličtinou to po prázdninách byla bída a překlady taky nebyly právě doslovné, i když obsah nejspíš zůstal zachován. Přesto jsem tím pro trénink nepohrdla. 

A jakou jsem pak měla radost na hodině angličtiny, když se nás lektorka ptala, zda jsme něco dělali a já mohla hrdě prohlásit, že čtu v angličtině beletrii a k tomu ve verších!

Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker Street: Poslední střet

Sherlock Holmes je inspirací pro mnoho spisovatelů, o tom není pochyb. Tracy Macková a Michael Citrin jeho známý Poslední případ převyprávěli v  knize Sherlock Holmes and the Baker Street Iregulars: Casebook N^o 4: The Final Meeting vydaného Orchard Books (Scholastic Group) v New yorku v roce 2010. Do češtiny knihu přeložila Lucie Matějková a vydaná byla v roce 2011 Euromedia Group, k. s. – Knižní klub. Má 256 stránek a velká písmena, takže se pěkně čte.

Kniha vypráví příhodu u Reichenbašských vodopádů a předcházející honičku z pohledu (jak už název napovídá) malých příležitostných detektivů, což by mohlo být dětem sympatické (mám ji půjčenou z dětské knihovny) a skalním příznivcům SH to může také rozšířit obzory. Autory obdivuji za kreativitu, s jakou příběh přepracovali z pohledu dětí. Skvělé jsou i poznámky v závěrečné části nazvané Informace a praktická cvičení pro začínající detektivy.

Gutenbergova čítanka současné norské prózy

Jak se dalo očekávat, dovolená v Norsku mě poznamenala. Hned jsem si v knihovně chtěla vypůjčit něco z norské literatury. Chci cizí země objevovat všemi smysly (jenom s čichem si nevím rady) a způsoby.

Norská čítanka je desátým svazkem a vyšla v roce 2016. Její editorkou je Barbora Grečnerová, která zároveň přeložila první úryvek. Jmenoval se Dělat dobro a je to část románu Trude Marsteinové, která za něj obdržela ocenění kritiků Kritikerprisen. Jeho zajímavostí je, že se odehraje během jednoho horkého červencového víkendu v obyčejném norském městečku. Slovo v něm postupně dostane sto osmnáct postav, přičemž každé je věnována kratičká kapitola a ke změně vyprávěcí perspektivy dojde nejčastěji ve chvíli, kdy osoby slyší či vidí totéž, mluví spolu nebo se náhodně potkají. Je to zajímavé a při čtení úryvku mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že už „jsem“ zase někdo jiný. Vskutku zajímavý způsob psaní. Myslím, že stojí za to přečíst si celý román. Doufám, že není jenom v norštině.

Ve spolupráci s Labyrint revue vydalo nakladatelství Gutenberg v Praze. Jedná se o první vydání. Malá (dvě stě padesáti stránková) kniha obsahuje jedenáct ukázek z děl různých autorů. ISBN 978-80-96349-49-7.

Kromě toho, co slýchám v poslední době často, nebo možná spíš čtu, o tom, že jsme (nebo spíš Norové jsou) přesyceni možnostmi života, blahobytem, konzumem… a stále nám něco chybí, jsem se tu setkala přímo s odkazem na knihu, kterou mám taky rozečtenou. Vlastně už od prázdnin. Od pobytu v Norsku. Syndrom velkého vlka od sociologa Thomase Hyllanda Eriksena se sice čte hezky a chvílemi je i velmi vtipný, ale zároveň drsný, protože má pravdu. Jako lidi jsme něco šeredně zvorali (a vořeme dál) a je otázkou času a našich kvalit, jestli se nám podaří stát se zase „normálními“, nebo se v té honbě za bohatstvím a pseudohodnotami jako celá americká a evropská společnost uštveme. Ostatně ani Japonci, kteří se upracovávají k smrti, na tom nejsou o moc líp, ale ti to aspoň dělají z přesvědčení a řekněme šťastní. Kdo z nás chodí do práce, ve které je šťastný? A umíme ještě vůbec být šťastní?

Norská literatura 21. století se zabývá „složitými rodinnými vztahy a proměňujícími se modely rodiny, komplikovaným postojem člověka k sobě samému, k vlastní duši i tělu, vykořeněným životem v bohatém sociálním státu. Autoři sahají buď po intimnějších příbězích hledajících odpověď na existenciální otázky jednotlivce, nebo se vydávají cestou obecněji koncipovaných pojednání o směřování naší planety.“ (str. 5–6) 

„Zdálo by se, že Norsko, jež se umisťuje na předních místech žebříčků měření kvality života, bude rájem pro každou generaci Norů. Známý norský sociolog Thomas Hylland Eriksen ve své knize Syndrom velkého vlka tvrdí, že bohatství není spjato se štěstím a že »společnost nadbytku bude překonána a my na ni budeme vzpomínat jako na velmi pohodlnou, nicméně slepou uličku vývoje«. Texty Norské čítanky ukazují v podstatě totéž, dnešní Norové řeší zdánlivě banální problémy – neschopnost komunikovat, navazovat a udržet partnerské vztahy, obětovat se, přijímat zodpovědnost a společenské role-, které však v důsledku ztělesňují základ lidství a podmínku života ve společenství ostatních.“ (str. 6)

Tom Hodgkinson, Dan Kieran: Kniha líných radostí

Kniha poprvé vyšla v roce 2008 ve Velké Británii, u nás ji v roce 2012 vydalo nakladatelství JOTA, s. r. o. Už úvod zní dobře: „My všichni, co žijeme na Západě, … podléháme iluzi, že za radost se musí platit. Tvrdě pracujeme a věnujeme se věcem, které nás nebaví, abychom vydělali dost peněz na to, co nám přináší skutečnou potěchu.“ (str. 5)

Přečtěte si ji, nebo rovnou navrhněte vlastní seznam věcí, které vám mohou udělat radost. Případně se můžete inspirovat mým seznamem v souboru Štěstí. 

A rýpavá myšlenka na závěr: „Lenošení a užívání si života je také projevem vstřícnosti k životnímu prostředí. Stěží byste je mohli šetřit víc, než když nic neděláte.“ (str. 7)

Šestý bod jsem zařadila do vlastního programu Líných radostí – Vaření čaje

„Chvíle nuceného nicnedělání jsou vzácné a nesmíme jimi mrhat. Jsou to okamžiky, kdy musíme z toho či onoho důvodu na chvíli zastavit a máme dost času zabývat se jen svými myšlenkami. … Patří k nim doba, kdy čekáme, než se vylouhuje čaj. Není dost dlouhá na to, abyste se mohli věnovat něčemu jinému, takže nezbývá než jen sedět, koukat a těšit se na zlatavou pochoutku. Pokud se mezi tím do něčeho pustíte, obvykle čaj louhujete příliš dlouho, nebo naopak krátce, takže je nepříjemně silný či nevýrazný a mdlý. Čaj si vaší nepozornosti všimne. Jediným řešením, jak získat dokonalý nápoj, je sedět, nic nedělat a dívat se, jak hnědne. Pokud si chcete čaj skutečně vychutnat, musíte mu věnovat veškerou péči a pozornost.“ (str. 20)

Laurie R. Kingová: Hrůzná vláda žen (***)

Před poměrně krátkou dobou jsem dočetla tuto tlustou knihu. Vlastně jsem ji zmařila za týden, resp. skoro za jediný den, kdy jsem se s ní uvelebila v posteli. Podle Amazonu se takhle mají psát anglické detektivky. Já jsem také myslím spokojená. No jo, není to Doyle, ale na druhou stranu ta ženská v hlavní roli je mi taky příjemná. Autorce se daří nedělat z hrdinky světoborného nadčlověka, ale nechává jí běžné lidské vlastnosti a sem tam nějaké neduhy. 

Na začátek upozorním, že se jedná o druhý díl, který sice spíš volně navazuje, tzn. bez předchozího se obejdete, ale ochudíte se o jiný příběh věnovaný Mary Russellové, žačce Sherlocka Holmese. Na 337 stránkách se přesuneme z neděle 26. prosince 1920 pouze do 6. února 1921. Další část vyzrazuje děj, tak pozor.

Mary studuje v Oxfordu a brzy se má stát bohatou dědičkou (bude jí 21 let, a tak se konečně zbaví nenáviděné tety a dostane dědictví po rodičích, kteří zemřeli při autonehodě před mnoha lety). Náhoda tomu chce, že jedno ráno narazí na bývalou spolužačku Veroniku, které říká Ronnie (chvíli mi trvalo, než jsem si na to v průběhu knihy zvykla). Ta ji vezme do Nového chrámu božího, což je tak trochu dámská sekta vedená Margery Childeovou, sufražetkou s mystickými sklony. Ačkoliv si autorka pohrává s feminismem, zdá se, že jej vnímá kladně. Ostatně se jednalo o dobu, kdy ženy ještě stále nemohly volit a nemohly se ani zbavit tyranizujících manželů. Mary je na chrám, který poskytuje útočiště týraným ženám a dětem, nejprve pouze zvědavá, ale pak se o něj začne zajímat i proto, že zde dochází podezřele často k nehodám, jejichž oběti ve své závěti zanechávají dědictví právě Chrámu. Může být Margery tak chamtivá, aby zabíjela své stoupenkyně? Nebo to dělá pro dobro Chrámu její služka Marie?

Ve skutečnosti ženy zabíjí manžel Margery, která je kupodivu naprosto slepá k tomu, co se děje. Jeho záměr je jasný – zabít několik lidí tak, abych Chrámu zanechali co nejvíce… díky falešným závětím, pak zabít samotnou Margery a všechno zdědit. Pro jistotu Claude Franklin/Calvin Franiche/Claude de Finetti (těžko říct, které jeho jméno bylo pravé, či alespoň jedno) unese Mary, deset dní ji drží ve sklepě a píchá heroin, snad jí chce přivodit závislost a pak předstírat, že neunesla velké dědictví, začala si užívat života a pak se předávkovala. Naštěstí ji zachrání Holmes (jak taky jinak, když policie je neschopná?).

„Představil jsem se vaší hospodyni jako osobní strážce, což její námitky spolehlivě umlčelo. Ženy se v mé přítomnosti cítí klidnější.“ Za běžných okolností byla Holmesova přítomnost uklidňující asi jako bazén plný žraloků, ale to jsem mu neřekla a radši se věnovala svým vajíčkům a toastu, které konečně chutnaly jako normální jídlo. (str. 295)

Šaty na mně – obzvláště kvůli mému nedávnému úbytku váhy – vypadaly směšně, ale podprsenka pozoruhodně nazdvedla a zdůraznila vše, o čem jsem byla přesvědčená, že nevlastním. (str. 296)

Po Sherlockově podivné žádosti o ruku, dá-li se to tak vůbec nazvat.

„Dobrá tedy, souhlasím. Avšak pouze s již zmíněnou podmínkou, že se mě už nikdy nepokusíš chránit před nebezpečím úderem do hlavy nebo lhaním. Neprovdám se za muže, k němuž bych se musela bát otočit zády.“

„Přísahám, Russellová, že se budu snažit krotit své rytířské pudy. Ale ty na oplátku musíš uznat, že mohou nastat situace, kdy – čistě proto, že mám za sebou více let zkušeností – budu nucen ti udělit jasný rozkaz.“

„Bude-li se jednat o příkaz pro partnerku, a nikoli pro ženu jako podřadný druh, pak poslechnu.“

Tím jsme završili jednání o manželské smlouvě, a jakožto čerstvě zasnoubený pár jsme pohlédli jeden druhému do očí… a potřásli si rukama. (str. 331)

Úvodník k adventnímu kalendáři

Protože miluju adventní kalendáře, vymyslela jsem si na vás pro letošek hned dva. Nebo tři? První bude tady na bločku – každý den vám povím něco o knize, kterou právě čtu, nebo mám před nedávnem přečtenou. Myslím, že 24 není problém. Taky se pokusím každý den nadhodit nový vtípek.

A na bločku s tvorbou vám představím jeden ze svých rozdělaných projektů, o kterých jsem pravděpodobně ještě nepsala. Nebo jsem pokročila dál a doplním konkrétní fotky – tvořím totiž rychleji než píšu (a hlavně fotím) a pak je mi líto, že o tom nevíte. Tak se těšte! Advent bude opravdu pestrý.

Otázky 3

• Proč se dělá mlha? Změna vlhkosti? Změna tepla?
• Je zívání nakažlivé? Proč pro psychopaty ne?
• Jak poznám (spolehlivě) psychopata?
• Do kdy je kopec kopec? A od kdy je to už hora?
• Z čeho vychází výraz socka? Nebo sockovat? Copak se chudý člověk ponožkuje?

Klapka: Kytlice podeváté

Pokud vás zajímá, co se letos dělo v Kytlicích, prosím o chvilku strpení, už se to píše. ;-)) Zatím se můžete podívat na minulé ročníky v článku plném odkazů s názvem Kytlice.