I Angelika občas potřebuje trochu inspirace na léto

Jak jste si už mohli všimnout, dost přemýšlím nad tím, jak si užít léto a celkově, jak plnohodnotně trávit svůj čas. Nevím, jestli to tak taky máte, ale tady v Praze (i u Prahy) jsme všichni hrozně rozlítaní, snažíme se toho příšerně moc stihnout. Jede se na výkon, efektivitu a výsledky. Jen pro pořádek – nesnažím se chlubit, nebo tvrdit, že jsou tu lidi lepší nebo tak něco. Svým způsobem je to fascinující a úžasné a na druhou stranu příšerně smutné. Jako bychom byli jenom stroje. A bacha, je to vysoce nakažlivé.

Sice jste na sebe pyšní, když zvládnete uklidit, udělat výbornou večeři a k tomu ještě bábovku na zítřejší snídani, ale jdete spát úplně vyfluslí a místo uvolněného pocitu, máte ve svém Bullet journalu (diáři, kalendáři nebo jakém programu používáte) ještě spoustu nevyřízených úkolů. Vždycky jich bude spousta. Vždycky jich bude víc, než můžete stihnout. A tak se ti lepší, kteří si uvědomují, že jsou jak křeček běhající v kolečku, snaží najít nějakou protiváhu: hodně teď frčí meditace, jóga a všemožné „zpomalovací“ aktivity. Ale dřív něco takového vůbec nebylo potřeba. Prostě jsem si vzala knížku a šla si lehnout před dům na sluníčko a vyhřívala se tam třeba i několik hodin. Jasně, teď se trochu změnili okolnosti – bydlím na statku, starám se o chod rodiny a navíc čekáme dítě. Ale stejně... určitě si svůj život nepředstavuju tak, že na pletení budu mít čas jenom v autobuse cestou do práce. A na čtení nebo angličtinu jen v případě, že se takhle rozhodneme s manželem strávit zbytek večera. I proto si tvořím různé bucket listy (zde), které mi mají pomoci užívat si chvíle volna.

A když jsem u stánku objevila letní kreativ, řekla jsem si, že to by bylo to pravé, do čeho bych měla jít. Ne snad proto, že bych neměla vlastní nápady, ale hlavně proto, že cizí nápady obvykle posunou na novou úroveň vaše vlastní.

Speciální díl časopisu Kreativ, miluju ty jejich ilustrace

Navíc mě samozřejmě trochu ješitně zajímá, jestli dokážou přijít s něčím novým. S něčím, co mě nenapadlo, nebo co nedělám. – Pokorně a vlastně i radostně přiznávám, že dokážou. A jsem za to ráda. Jednak se můžu nechat inspirovat, a jednak jsem ráda, že za své peníze dostanu nějakou hodnotu zpátky. Bylo by smutné, kdybych to už všechno věděla, dělala a praktikovala, ne?

Časopis je rozdělen na osm témat:

1. Doma máte čas
2. Hosté u vodníků
3. Hurá na cesty
4. Prší, jen se leje (jak to mohli vědět?!)
5. V ráji pěstování
6. Pomalý odpočinek
7. V lese na jehličí
8. Zážitky gurmánské

A přesně na ty gurmánské zážitky se příští týden podíváme víc zblízka. Těšte se zase na středu plnou inspirace.

Vybavení do předsíně

Minulý týden jsem vám v článku Pomalu zabydlujeme náš dům slíbila, že vám povím o botníku/věšáku a jeho pořizování. 

Jestli mě pozorně už nějakou dobu sledujete, tak jste kousek předsíně mohli vidět v článku Jarní stromečky v roce 2020. (Ještě že píšu blog, aspoň mám dokumentaci takových míst jako je předsíň! To by mě jinak vážně nenapadlo fotit.) Jak si můžete všimnout, pod oknem byla lavice, na kterou se dalo sednout, a u zdi botník – možná dokonce dělaný na zakázku, nebo to tak pěkně vyšlo. Jenže obojí staré (ne historické a cenné), spíš opoužívané a ne moc hezké a na povrchu uříznutý kus lina. Když na to tak vzpomínám, připadá mi to nejen úsměvné, ale tak nějak i romanticky hezké, včetně toho slamáčku po manželově babičce a ozdobných talířů na zdi. Jenže pak se do mysli vkrádá otázka, jestli opravdu chceme žít jako u babičky a přitom mít moderní domácnost. A jestli je to hezké a romantické, nebo už trapné a přežité?

Každopádně tenkrát jsme měli v kuchyni divný výklenek se záclonou, do něhož jsme dávali pracovní bundy na ven ke kozám a „školní“ (vtipné, taky by mělo být pracovní, když jsou do práce, ne?) jsme věšeli do pseudoskříně v chodbičce, kde teď ale žádná skříň být nemůže. Nejen proto, že jako těhotná bych neprošla na záchod, ale hlavně proto, že v té zdi, o kterou se opírala jsou jističe (nebo jak se to správně jmenuje).

Takže jsme zjistili, že do předsíně potřebujeme jak věšák na kabáty a bundy (kde budeme mít pracovní, ještě uvidíme), tak botník na boty a nějakou lavici, na kterou se dá sednout. Některé z těchto věcí se dají pořídit dva v jednom, takže jsme hledali různé kombinace. Trochu nás omezovaly i rozměry. Našli jsme totiž krásný velký botník s věšáky, ale o pár centimetrů se nám nevejde. 

Nakonec jsme vybrali háčky na bundy v horní části s prostorem na boty v dolní části. Na prkno oddělující oba oddíly by mělo být možné si sednout, ale pro jistotu máme ještě maličký botníček sloužící jako lavice. Snad se nám do předsíně vejde ve stejném stylu provedený i sklápěcí botník.

Alexandr Solženicyn: Pruské noci (***)

Z ruského originálu Прусскuе ночu přeložili Václav Daněk a Kateřina Staševská, doslov napsala Radka Rubilina. Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, 152 00 Praha 5 roku 2024 jako svou 448. publikaci. 88 stran. První vydání. Cena vázaného výtisku 199 Kč. ISBN 978-80-7690-1160-2.

Knihu jsem pro legraci půjčila manželovi, protože právě při práci poslouchá Solženicynovo slavné dílo Souostroví Gulag. Což je sice zajímavé, ale docela dost depresivní. Ne, jen proto, jak dokáže být člověk vůči člověku hnusný, ale i proto, jak bezbřehá může být hloupost. Ty věci, co ty lidi dělali, byly naprosto absrudní. To fakt rozum zůstává stát. Kam se hrabe naše české proti-covidové užívání antiparazitik pro zvířata?

Knihu jsem rozečetla jednou v noci, když jsem nemohla spát. A ten básnický styl mě tak nadchl, že jsem se pak musela přemáhat, abych už přestala číst!

Hodně mi pomohl „úvod“ na strankách 65 až 83, kde autoři knihy popisují Solženicynův život a vysvětlují, že jedinečnost tohoto básnického díla spočívá mimo jiné v tom, že popisuje ruské osvoboditele (a tedy i sebe) nikoliv pouze jako hrdiny, ale také jako zvířata, která znásilňovala, rabovala, vypalovala kostely. Poéma Pruské noci je součástí většího díla s názvem Dorožeňka (Cestička). Zajímavostí je, že dílo je psané „trochejským tetrametrem. Jedná se o vznešené metrum typické spíše pro klasickou literaturu. Hojně bylo využíváno v antické poezii, v ruštině pak především pro klasicitsní ódy. Solženicyn výběrem tohoto metra dává najevo literární záměr – oslavnou formu popisu událostí postavil do ostrého protikladu k popisovanému drancování a násilí. Je také pravděpodobné, že svou poému vnímal jako kontrapunkt k oficiální ruské literatuře 40. let, jako bylo například triumfální dílo Alexandra Tvardovského s názvem Vasilij Ťorkin oslavující prosté sovětské vojáky, z nějž se děti na základních školách učily deklamovat dlouhé pasáže (poprvé vyšlo v roce 1942). Solženicyn použil stejné metrum jako Tvardovskij, ovšem jeho sovětští vojáci představují spíše morální selhání než jakoukoliv myslitelnu autoritu.“ (str. 67–68)

…
Zde jen podle duše v těle
vyčenicháš nepřítele.
Ach, jak těžko na duši!
Hrnem se tak neochvějně,
až se srdce rozbuší.
…
Všude otvírají vrata
neznámému vojínovi.
Dát si šnaps a ze šatníku
soupnout smoking do balíku,
to se daří vojákům. 
Někdo skáče na kobylku,
flintou hrozí oblakům.
Rozběhli se, pijou, paří,
oheň stoupá do všech tváří,
zřícená je na zemi
střšecha v jednom plameni.
Trámy hoří, požár sílí,
Černý dým vpad do domu.
Co jsme krví zaplatili,
Nedlužíme nikomu!
Někdo s důbeží v tom parnu
v kurníku se potýká.
A na luteránském chrámu
zrcadlí se gotika.
Snad až k oknům plamen dospěl.
Svým jazykem buší do skel.
Už i na loď proniká.
Jak však osvobodit kostel?
…
Celý dům je zpustošen.
Mrtvá dcera, v koutku sten –
matka žije, pozvedá se.
Přešla rota? Četa snad?
Ona do těch mužských zad
prostá slova ještě vmete:
K odpuštění nedojdete!
„Krev za krev je heslo zla!“
Hračka – plačka – mrtvola.
Připravena dokonat,
prosí: „Tóte mich, soldat!
…
Koh-i-nor je firma skvělá
a v Evropě košatá.
Co by bylo, kdbych se já
vystrčil co odplata, –
a ty její tužky, pera, 
desky, krabičky a sponky,
inkoustová doupata,
celé papírové bloky,
bílé svazky z pološera
posbíral si do auta?
Měl bych hanbou zčervenat?
Kdo tu kde byl, ten se trápil.
Čistý nebyl ani papír,
Na němž jsem se učil psát.
…
Jak bych poštou už ne opit,
pohaslý už horlivec,
bez obdivu mohl vstoupit
do onoho sálu dnes?
Jak zlatokop v lačné touze
Proklepává každou díru,
jsem tu stejný chudák, – pouze
v uniformě oficírů.
Do cizího strkám prsty. 
Kam se vrtnu, tam chci hned
to i tamto držet v hrsti!
Před kým se mám zastydět?
Chytráka bych v rozletu
poslal Svazu sovětů!
„Staršino! A celý poklad
Ať si kluci hodí do aut!“

Otoky nohou a co s nimi

Jedním z průvodních jevů těhotenství mohou být otoky nohou. Vzhledem k tomu, že prý trápí až 75 % těhotných [1], nepřekvapilo mě, že jsem si je taky vyzkoušela. Otoky se prý většinou přes den a k večeru zhoršují, během spánku by však měly vymizet. Moje zkušenost byla spíš taková, že jsem měla nohy nateklé už ráno, takže jsem je rozhodně nemohla nacpat do kompresních punčoch, které jsem si sama naordinovala. Ale ano, během dne to mělo sklony se zhoršovat.

Samotné otoky vypadají hnusně – máte takovou sloní nohu a nafouklé kotníky. Něco jako byste nohu přifoukli jako balónek. Ale zdaleka nejhorší není vzhled, spíš to, že to bolí při chůzi a kůže je velice citlivá na dotek. Může svědit – opravdu  jsem se snažila ji neškrábat, protože ji lze snadno poškodit –, nebo nějakým jiným způsobem bolet, jako by se vám chtěla roztrhnout. V některých chvílích a dnech se nedalo moc myslet na nic jiného, než jak si ulevit od bolesti a nepříjemného pocitu. Nepomáhalo mi ani dávat si nohy nahoru, natírat chladivými krémy, procvičování, masírování a vlastně ani nic moc dalšího.

Zejména je otravné, když se snažíte celé dny neotravovat ostatní lidi s tím, že vás bolí nateklé nohy, ale popravdě vás nic moc jiného nezajímá a jejich problémy jsou ve srovnání s tím malicherné (aspoň vám to tak připadá). A taky se snažíte nebýt protivní, protože to vám taky nepomůže.

„V začátku těhotenství může za oteklé nohy zvýšená produkce hormonu progesteronu, což vede k nadýmání a zpomalení trávení. Právě otoky nohou a rukou mohou být doprovodným projevem. V druhém trimestru pak dochází k zadržování vody v těle z důvodu rostoucího množství krve a tekutin. Objem krve se zvyšuje až o 50 %, neboť musí kromě nastávající maminky zásobovat i vyvíjecí se plod. Jak miminko roste, zvětšuje se i děloha, která začne tlačit na cévy procházející pánví a dolními končetinami a otoky nohou se na konci těhotenství zhoršují. Po porodu však samy do několik dnů či týdnů odezní.“ [1]

Kdy je třeba zbystřit?

„V některých případech mohou být otoky varovným signálem nějaké vážnější nemoci. Jednou z nich může být preeklampsie“ tedy vysoký krevní tlak, který ohrožuje dítě i nastávající maminku. „Proto je důležité kontaktovat lékaře, pokud se otoky zhoršují nebo jsou doprovázeny dalšími příznaky jako silná bolest hlavy, závrať, rozmazané vidění nebo potíže s dýcháním. Někdy může otok signalizovat i hlubokou žilní trombózu neboli krevní sraženinu. Ta se projevuje bolestivým či pálivým otokem jedné končetiny. Právě těhotné ženy na krevní sraženiny trpí daleko častěji než ostatní.“ [1]

Ok, a co mám tedy dělat s oteklýma nohama?

• vyvážená strava s dostatečným přísunem bílkovin, vitamínů a minerálů [1][2]
• vyhněte se průmyslově zpracovaným potravinám [1]
• omezit sůl, ta totiž podporuje zadržování vody v těle [1]
• potraviny bohaté na draslík, např. brambory, banány, avokádo, špenát nebo čočku [1]
• vitamin C, např. rajčata, zelí, jahody, brokolice [1][2]
• vitamin E, např. semínka, oříšky a rostlinné oleje [1]
• hořčík [2][3]
• vláknina [2]
• dostatečný příjem tekutin [1][gynekoložka] „Přestože se může zdát, že zadržování vody v těle je důvodem k omezení příjmu tekutin, opak je pravdou – pravidelný pitný režim pomáhá tělu efektivně odvádět přebytečnou vodu a podporuje správný krevní oběh.“ [2]
• omezit nápoje obsahující kofein (dala jsem definitivní sbohem čaji)  [1]
• vyvarujte se dlouho sezení či stání [1][gynekoložka]
• choďte na pravidelné procházky a věnujte se  cvičení, např. plavání nebo těhotenská jóga [1][2]
• časté protahování lýtek proti křečím + masáže [3]
• během dne se snažte odpočívat, nejlépe vleže s nohama nad úrovní pasu [1], podkládejte si nohy, ideálně ať je máte výš než srdce [gynekoložka], polohování nohou [2], častý odpočinek s nohama ve zvýšené poloze [3]
• v noci se snažte spát na levém boku, což usnadní návrat krve zpět k srdci [1]
• studené obklady nebo můžete postižené místo jemně masírovat speciálními gely a mastmi. „Při masážích jsou nejčastěji využívány krémy a gely s obsahem konopného oleje, kostivalu, rutinu, arniky, fenyklu, řepíku, máty, měsíčku nebo jedle sibiřské. Krouživá masáž v kombinaci s konopným olejem pomůže odplavit nahromaděné tekutiny z podkoží. Olej z jedle sibiřské, kostival a řepík pomáhají tlumit otoky. Rutin a arnika podporují cévní systém, posilují žilní stěnu a pomáhají při otocích dolních končetin. Fenykl dokáže odstranit nadbytečnou vodu z organismu, napomáhá trávení a podporuje schopnost ledvin zpracovat více vody a sodíku. Máta dokáže účinně ulevovat od všech typů bolesti a měsíček zlepšuje krevní oběh, čímž předchází otokům dolních končetin.“ – do tohohle jsem vůbec nešla, protože jsem se bylinek bála, jak se tak pořád nedoporučují. I z běžných komerčních chladivých gelů jsem měla obavy, ale aspoň trochu mi před spaním pomáhaly. Ale někde jsem četla, že není moc vhodné, když je v nich například alkohol, takže žádná Alpa. :-( [1] Zdroj [2] doporučuje chladivé gely a venotonika. Aplikovat můžete běžné masážní gely, Venitan krém, Venosan, koňskou mast, Priessnitz mazání na žíly a cévy aj. [3]
• střídavé koupele v teplé a studené vodě [1] – snažila jsem se o každodenní otužování studenou vodou, ale žádnou změnu jsem nezaznamenala, možná jsem měla opravdu střídat,
• nemějte nohu přes nohu (to už s větším břichem stejně nejde, navíc to prý není dobré ani normálně kvůli kyčlím) [1]
• vyhněte se podkolenkám a ponožkám s těsnou gumičkou a noste naopak kompresní punčocháče, které jsou nezbytným pomocníkem pro těhotné ženy. [1] Gynekoložka mi je naopak nedoporučila s tím, že nemám problémy s křečovýma žílama, takže je to zbytečné. Paní v prodejně kompresních punčoch naopak doporučovala, na těch mých se taky píše, že je to v těhotenství vhodné. Takže když je nejhůř a vím, že mě čeká náročný den, beru si podpůrné kompresní podkolenky, co připomínají punčocháče. Ty černé se silnou kompresí nedokážu natáhnout a navíc jsou moc teplé. Zdroj [2][3] doporučuje nošení podpůrných punčoch, které snižují tlak na žíly. 
• „Pokud nebyla stanovena jiná příčina obtíží a v oblasti lýtek přetrvává otok, je možné aplikovat octanovou mast.“ [3] Nedávat na otevřené rány. Pokud chcete zesílit účinek, obvažte. [4]

Zdroje:

[1] První pomoc pro oteklé nohy v těhotenství. Lemon lékárna. 13. 2. 2025, cit. 2. 5. 2025, https://www.lekarnalemon.cz/prvni-pomoc-pro-otekle-nohy-v-tehotenstvi?srsltid=AfmBOor4aw1mTzkBlDHOoUYthjQg1E9Ave9E5diPVqb8pFs2JWnA3tja

[2] Oteklé nohy a křečové žíly v těhotenství. Určeno pro: ženy v těhotenství, Obsahuje složku: hořčík (magnesium). Lékárna.cz, cit. 2. 5. 2025, https://www.lekarna.cz/otekle-nohy-a-krecove-zily-v-tehotenstvi/?obsahuje-slozku=horcik-magnesium&pro=tehotne

[3] Octanová mast v těhotenství, Porodnice. cz, 8. 5. 2018, cit. 2. 5. 2025, https://www.porodnice.cz/poradny/octanova-mast-v-tehotenstvi

[4] Vráblová, Nina. Octanová mast – poskytuje okamžitou pomoc při běžných úrazech či otocích, 123medik.cz Váš portál o zdraví, cit. 2. 5. 2025, https://www.123medik.cz/magazin/octanova-mast#pro-koho-je-a-neni-vhodna-octanova-mast

Seznam článků na blog na léto a podzim

Často píšu o tom, že buď se něco děje, nebo je čas na psaní článků. A tak se to snažím vyvážit a dopřávat vám články pravidelně díky tomu, že si je předepisuji. Někdy bych totiž mohla během jediného dne publikovat i deset článků, kdybych je stihla napsat.

Abych v tom ale měla pěkný přehled, připravila jsem si do svého bullet journalu tabulku, kam si můžu psát jednotlivé články, které jsou na konkrétní dny již naplánované. Kdo pracujete s Bloggerem, můžete si říct, že to přece vidím pěkně pod sebou, jak se mi budou zveřejňovat připravené články. No, to sice vidím, ale je třeba vzít v potaz, že pondělní kreslicí a páteční pletací speciály jsou na jiném blogu – o tvorbě.

Krok jedna: prázdná tabulka připravená na články

Tenhle článek zveřejňuji ve čtvrtek, protože je to nový experiment papírového přehledu publikovaných/připravovaných článků. Zatím ještě nemůžu říct, jestli se osvědčil nebo ne. Uvidíme až časem. 

Ale každopádně je to přehlednější a víc při ruce než podobná online verze např. v Asaně. Na durhou stranu to má nevýhodu, že se nepřipomíná, když je článek třeba jen rozepsaný a ještě není hotový. Nebo chybí vložit odkaz či fotku...

Nesouvislý deník z mateřské (2025), 1. část

Musím říct, že tohle psaní deníku na blog mě docela chytlo! Zvlášť když se k tomu dá něco nafotit. Fakt si neumím představit, že bych se na mateřské nudila! Možná to spíš bylo myšleno tak, že mi budou chybět lidi – jako dospělí, normální, na pokec... tomu už bych věřila spíš. Ale zatím na to tedy prostor nemám. Každý týden k doktorovi, tento nejméně dvakrát, možná třikrát... nějaké to administrativní vyřizování, aby člověk nevyšel ze cviku a pořád málo času na záliby. A to se ani moc nerozvášňujeme.

V neděli 21. 7. 2025 jsme jeli do Ředhoště na trhy. Mají tam zeleninu, ovoce, zvířata – původně jsme plánovali, že tam letos koupíme husy, ale pořád jsme se tam nebyli schopní dohrabat, až je nakonec manžel vybral jinde. Teď jsme koukaly na landeské husy a pekingská kachňátka. 

Rozkošná kachňátka

Jsou tak maličká...

Ale prohlédli jsme si samozřejmě i košíky, vietnamské krámky s oblečením, bleší trh na parkovišti a kde co dalšího. Jelikož nic nepotřebujeme – o nějakých hezkých malovaných talířích pomlčím, zatím po nich pátrám a není spěch, hlavně aby to bylo to pravé, pěkné hrnky snad máme ještě sbalené u tchyně – koupili jsme si jen pařený sýr. Dost drahý, ale chuťově úžasný! Ještě jsem dostala malý opečený jako dárek. Potěšilo mě to i proto, že jsem tam byla s manželem a obrovským těhotenským břichem, takže to je jasný důkaz, že to nebylo proto, že se mě někdo snaží balit. A taky voňavý špek k večeři. Jenom na chleba jsme zapomněli! Tak jsem se pak znovu pokusila upéct ten česnekový, ale bez česneku a nedošlo mi, že když tam nedám 100 g másla do náplně, mohlo by to být dost suché. Nebo to bylo tím, že půlku mouky jsem nahradila žitnou? Ale myslím, že to jsem udělala i minule. Chci uklidit ve špajzu (= skříň v kuchyni) a zpracovat starší zásoby.

Ještě jsme tam obdivovali emu, jestli si ho nepletu. Vypadá jako takový hříbeček. ;-)

Emu

Zase emu, ale teď se přišla blíž podívat i samička

Abychom měli co jíst, když nebyl ten chleba, zkusila jsem narychlo udělat mrkvovou omeletu z trouby dle kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 264)

Nejprve na másle opečete mrkev, pak tam šoupnete ve vajíčku rozmíchané ostatní věci a celou pánev dáte do trouby

Hotová omeleta – opravdu se z ní dva bez problémů najíte, možná i čtyři, jen ji osolte (nebo použijte nivu)!

V pondělí jsme vyrazili do Červeného Újezdu. Měl to být výlet s dvěma cíli: navštívit paní, která by nám přečalounila židle, z nichž se již sype výplň. (Ano, už přes rok vám k tomuto tématu dlužím článek či dva.) A podívat se na místní hrad. Nic moc z toho nebylo, protože paní zrovna nebyla v úplně povídavé náladě, ačkoliv jsme se dozvěděli pár velice zajímavých informací. A hrad byl zavřený. Tak jsme aspoň mrkli na náves do Svárova.

Odpoledne jsme se snažili posbírat meruňky dřív, než začne pršet, a ideálně ještě před tím na poslední zbytky vyhnat kozy. Musím říct, že byla radost sledovat, jak se cpou. Všechny začaly listím ze stromu a pak přešly na plody. Když se dost naládují, pokukují, jestli kolem není nějaká chutná tráva. Ani ne, jak teď sice občas prší, ale předtím byla vedra, připadá mi náš dvůr jako polopoušť.

Já se snažím o meruňkový kompot od Romana Pauluse (zde). Akorát vanilku vynechám. Na 17 různě velkých sklenic mi stačí dva litry vody a kilo cukru. Sklenice naplním rozpůlenými meruňkami a do každé dám jednu pecku. Zabere mi to snad dvě hodiny, těžko hádat, meruňky máme opravdu malinké, ale zato kvantum. Uvařím sirup, zaliju a otočím dnem vzhůru s tím, že to zítra zkusím sterilizovat. Pořád nevím, jestli v hrnci 25 minut při 85 °C jako se to dělávalo dřív, nebo v troubě: Na pečicí plech dáme sklenice, podlijeme trochu vodou (1,5–2 cm) a dáme do předehřáté trouby na 160 °C péct 20 minut. (viz zde)

Manžel veze tetě kozí mléko a její dcera mi mezitím pošle svého manžela s přebalovákem. Těšila jsem se na něj (přebalovák) a říkala si, jak se nám bude hezky hodit do kuchyně, když je celý bílý. Ale když ho pak manžel složí, trochu vyděšeně na něj koukáme, jak je to velké a nevhodně to cloní okno. No, je to jen na chvíli, ne? 

V úterý ráno jdu k doktorce na krev, aby mi pak mohla ve čtvrtek udělat zbytek předoperačního vyšetření. Pro jistotu, kdyby se to zvrtlo v císařský řez, nebo nějak jinak. Fuj, bere mi nejmíň tři ampulky a ještě mám hlad. Co na tom, že jí teď mám víc? Stejně se nerada dělím. Silnice je rozkopaná, takže se trochu projdu, aby mě mohl tchán vyzvednout. No, neva, prý je to zdravé. Ale kopec mi dává pořádně zabrat.

Ke snídani si dám koláček s kozím mlékem. Škoda, že jsem si koupila jen jeden. Měla bych si nějaký upéct. Třeba s kozím tvarohem. To by bylo!

Nakrmím zvířata – ano, opět vynadám kozám, protože svou neurvalostí trochu obilí rozsypou, jak se snažej mi to žrát přímo z hrnce místo, aby počkaly, až jim to nasypu do lavoru. Kůzlata pro změnu nechápou, že oves je k žrádlu. Jsou zvyklá jíst jenom pečivo a jádro okázale ignorují.

Chvíli si čtu o porodu a více či méně se u některých částí děsím, i když jsem to už slyšela na předporodním kurzu a četla v „manuálu“ z porodnice. Stále ale nepřestávám žasnout, jak hezky je knížka Hurá miminko napsaná. A to jsem si ji půjčila jen tak z recese, protože na mě je to moc úchylně nadšený název.

V deset jsem nějaká celá grogy (kdo ví, proč se to říká?), takže si jdu lehnout na gauč, který už mám v podobných případech osvědčený. Chvíli jen tak ležím a pak si v polospánku dám mezi kolena polštář, což mi dělá dobře na kyčle a spím až do dvanácti. Probudím se mírně odpočinutá a trochu jako po ráně palicí. Z kapličky na návsi se ozývá hlučné cinkání zvonu. Ohřeju si zbytky grilovaného masa, brambor a omelety s mrkví k obědu a jdu si zase na chvíli číst. Tentokrát o čtvrtém trimestru (šestinedělí, tj. období po porodu). Konečně dělám to, co jsem si na mateřskou naplánovala! Půlka věcí je mi známa z předporodního kurzu a jiné literatury a půlka je pro mě nová. Ale i tak jsem spokojená. Rozhodnu se, že by to chtělo sepsat bucket list na šestinedělí. Takové ty doporučované jednoduché malé radosti, které pomůžou člověku aspoň jakž takž překonávat případné poporodní deprese, hormonové cloumání a všechny další úzkostné stavy. Ideálně nějaké snadno dostupné maličkosti a radosti, které si člověk může dopřát, i když zrovna tvrdne po většinu času na vesnici na konci světa bez dospělých lidí a snaží se učit kojit, přebalovat, spát jen pár hodin denně a tak. Napadlo by vás něco?

Když se jdu pustit do práce, mám pocit, že poporodní deprese už je tady. Z převrácených sklenic s kompoty mi vytekl sirup! Nechápu, jak to? Meruňky jsem zalévala horkým sirupem a sklenice pečlivě zavírala. Sladká břečka nacucaná do utěrek mi skopne náladu o dva stupínky níž. A to ani nemyslím na to, že jsem chtěla dělat úplně jiné věci, než znovu doplňovat kompoty sirupem.

Odpoledne jsem trochu prokrastinovala na internetu. V souvislosti s uhynulou opičkou v zoo, kterou nějaký hlupák krmil Merci tyčinkou (pardon, ale není to moc chutná čokoláda ani pro lidi! A vzhledem k problémům s obezitou bych radila nedávat to ani dětem.), jsem objevila video s Karlem Rodenem vyzývající moc hezky a mile, aby lidi nekrmili zvířata v zoo. Jak si tak myslím, že se mnou hormony necloumají, tak jak jde o něco, co mě naštve, myslím, že jsem těhotná víc než dost. Až mě to samotnou překvapuje. ;-) Pěkně jsem si u toho pobrečela (a to tam žádné extra brutální záběry nebyly) a pak přemýšlela o tom, že by mi třeba přišlo adekvátní dopřát pánovi taky nějakou drobnou otravu, aby si vyzkoušel, jaké to je.

Ale nebabrala jsem se jenom v neštěstích, taky jsem pokukovala, jestli bych si měla upéct crinkles nebo bábovku.

Zkusila jsem v troubě sterilizovat sklenice s meruňkami a sirupem podle následujícího postupu (AI):

1. Sklenice uzavři víčky, ale jen lehce – ne úplně dotáhnout.
2. Na plech dej utěrku nebo noviny, aby sklenice nestály přímo na kovu.
3. Postav sklenice na plech a zalij je studenou vodou do cca 1/3 až 1/2 výšky.
4. Vlož plech do studené trouby.
5. Zapni troubu na 150 °C (horní + dolní ohřev, bez ventilátoru).
6. Sleduj sklenice – jakmile se v nich začnou tvořit malé bublinky (ne vařit!), začni odpočítávat čas:
• Menší sklenice: 20 minut
• Větší sklenice: 25–30 minut
7. Po uplynutí času troubu vypni, sklenice opatrně vyndej, dotáhni víčka a můžeš je na pár minut otočit dnem vzhůru.
8. Nech je vychladnout pod dekou nebo utěrkou, aby chladly pomalu.

Ale nemám z toho dobrý pocit! Po dotažení sklenice bublaly. Měly nafouklá víčka směrem ven a vůbec se tvářily prapodivně. :-( Mohly se mi už za noc s tím sirupem zkazit/zkvasit?

Odpoledne slyším takové divné lupání. Mám strach, že se ta víčka zase vyboulují ven místo dovnitř. Ale nemám odvahu se podívat. Teď už s tím stejně nic dalšího nenadělám.

Pomalu zabydlujeme náš dům

V březnu jsem psala, že se mi ta rekonstrukce zdá nekonečná (zde). Máme tu červenec a já mám ten pocit skoro pořád. Samozřejmě to bude určitě i tím, jak se říká, že kolem baráku je pořád co dělat. A taky jsme teď strávili spoustu času jinými aktivitami – přípravy na příchod miminka a výletění před tím, než přijde a trošku nám to zkomplikuje.

Zatímco renovace dveří se pohybuje slimáčím tempem, protože jsou velké, pracné a není na to moc času (dělali jsme několikrát seno, manžel je teď hodně v práci a věci viz výše), jiné věci se hejbou rychleji a to mi vždycky udělá radost. 

Ale jedna významná věc se rozhodně změnila: už nějakou dobu – sakra, asi jsem o tom zapomněla napsat – bydlíme doma. V oknech na náves a v ložnici máme závěsy, které jsem „šila“, abychom mohli mít buď tmu (v ložnici), nebo soukromí, když si v noci rozsvítíme.

Začali jsme tím, že jsme měli hotovou kuchyň, pak jsme pořídili skříně do ložnice, k nim jsme přidali postel a později tam manžel šoupnul ještě malou starou skříněčku jako odkladiště na knihu, mobil a budík. 

Do obýváku jsme nastěhovali velký stůl, malý stolek, zelený příborník, jednu skříň a darovaný gauč.

Do dětského tzv. žlutého pokoje jsme umístili pracovní stolek z kuchyně (vyřazený bílý obdélníkový IKEA stůl z práce) a postupně stěhujeme skříně na dětské věci.

Do prádelny jsme nastěhovali mé neoblíbené skříně, ale když je manžel vypodložil, ukázalo se, že půjdou zavírat a já je nakonec vzala na milost. Sice se mi pořád nelíbí, ale jsou praktické, a když jdou zavírat, tak mě nerozčilují.

Teď koukám, jak jsme se rozjela a co všechno už jsme udělali za těch pár měsíců, co tu bydlíme. A já myslela, že budu psát o tom, jak jsme se pokoušeli vybrat botník, nebo nějaký věšák do předsíně. Tak o tom zase příště.

Hans Sachs: Blázni v lázni (****)

Obálka knihy Blázni v lázni

Z německého originálu Sämtliche Fabeln und Schwänke, herausgegeben von Edumund Goetze vydaného nakladatelstvím Max Niemeyer, halle/Saale 1953 vybral a přeložil Ivan Wernisch, doslov napsal Jiří Veselý. Vazbu s použitím dobové dřevořezby a grafickou úpravu navrhl Vladimír Nárožník. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2001 jako svou 366. publikaci. Vydání v tomto uspořádání první, stran 88. Doporučená cena 138 Kč. ISBN 978-80-7021-426-0.

Tahle knížka poezie mě nadchla nejvíc ze všech zatím přečtených. Líbí se mi hravé verše i témata. A až po nějaké době mi došlo, že se jedá o fakt staré dílo a ne našeho současníka!

Zajímavostí tohoto autora jsou švanky. „Kdokoliv má německé slovo „Der Schwank“ přeložit do českého jazyka, upadá do rozpaků. Slovníky nám tu mnoho neposlouží, leckdy používaný výraz „šprým“ zdaleka nevystihuje obsah německého výrazu. Uchylujeme se tudíž k tomu, že podobu tohoto německého slova jen graficky zčešťujeme, přičemž jsme si vědomi, že jde o pouhou náhražku z nouze; adekvátní výraz v českém jazyce však chybí. Důvod pro to je historický. V Čechách se švanky v onom nejpravějším smyslu slova sotva vyskytovaly, rozpor mezi panskou a lidovou kulturou byl v Čechách – v souvislosti s kompliovanou situací nejen sociální, ale i národnostní – daleko vyhraněnější, takže české skladby té doby byly spíše „verši bolesti, posměchu i vzdoru“. Německý švank naproti tomu chce především bavit, nanejvýš pak poučit; společenské kritiky, jak ji známe ze skladeb českých, je zde jako šafránu. Švank je skladba docela odlišná od jiných žánrů této doby, ač je s nimi se všemi úzce spřízněna.  … Problémy se zpravidla nejvýše nadhazují, ale neřeší, a když už, pak bez zesměšnění.  … Švanky se často pokoušely v humanistickém slova smyslu i poučovat, ne však kázat. Sachsovy švanky rychle pronikaly mezi lid, do všech koutů, kde se hovořilo německy, lidé se jim učili zpaměti, vyprávěli si jejich děj, leckdy je i obměňovali. Dodnes lze najít jejich stopy v německém folklóru. Také mnohé velikonoční, pašijové či jiné hry, které se dnes hrají v Dolním Rakousku, ve Štýrsku, v Bavorsku nebo v Elsasku a snad i jinde, mají svůj prapůvod v dílně ševcovského mistra z Norimberku. … Hans Sachs ve svých skladbách zaznamenal leccos z toho, co vyčetl z učených či kratochvilných knih, takže vlastně zprostředkoval svému čtenáři kontakt s antickými látkami, s náměty z Boccaccia, ze středověkých facetií, z knížek lidového čtení (Volksbücher), z bible a dokonce i z děl přírodovědných, když zábavnou formou popsal skoro tři stovky živočichů a více než stovku německých řek.“ (str. 78–80)

Podivné zvíře

Zvíře ŽIRAF nazvané
žije tam kde pohané,
krk má delší – to se říká –,
než je lancknechtova píka.

Švec

Račte ke mně, prosím, vstupte,
pěkné střevíce si kupte
nebo měšce, velké saky,
potahy na truhly, vaky,
boty ke kyrysu, pane,
trepky měkce futrované,
botky, jaké se teď nosí,
kupte si, nechoďte bosi.

Další den na mateřské ještě bez dítěte

Dneska to bylo se spánkem lepší. Vzbudila jsem se v 5:36 a měla radost, že jsem spala až do rána. Pak jsem na hodinkách uviděla, kolik je hodin, ale ještě jsem znovu usnula, takže paráda.

Dopoledne jsem opět uklízela nepořádek po včerejším večerním vaření (zavařování dvou meruňkových marmelád!). Pak mám nějaké časové okno – co jsem tak mohla dělat?

Aha, už vím, řekla jsem si, že je nezodpovědné trávit čas jenom doma, když mám málo vitaminu D, a tak jsem vyrazila na tři čtvrtě hodiny ven na sluníčko kolem desáté dopoledne. Vzala jsem si pletení trička Cascata a usadila se na lavičce. Ale musím říct, že v letních šatech to není moc pohodlné, a tak jsem to asi po dvaceti minutách vzdala a šla kozám nastříhat trochu maliníku a pár listů z meruňky. Měly radost.

Pak jsem z nového klubka nahodila šátek Growe od Stephena Westa, abych ho hned vzápětí vypárala, protože ačkoliv používá přízi síly fingering, nahozených 72 ok rozhodně nemělo požadovaných 40 centimetrů, ale asi tak patnáct nebo dvacet. Takže bych musela celý návod upravit a přepočítat. A dost možná by mi nevyšla příze, abych ho mohla hezky dokončit. Šátek Sternennetz, který měl být druhou volbou, nakonec taky vypadl, protože se plete v jiném směru, než jsem se domnívala a z příze, která postupně mění barvy by to nebylo ono. Pokud jste koukli na můj včerejší článek, tak už víte, že mi nezbylo než nahodit Heavy Metal od The Blue Brick s texturou. Hned jsem se musela naučit dvě nové věci a to PFB, což je stejné jako kfb ale obrace, tj. dvě oka upletená obrace do jediného a to tak, že se nejprve uplete přední smyčka obrace, oko se nechá na levé jehlici a pak se z téhož oka uplete obrace zadní smyčka a teprve pak se sundá (návod od Purl Soho zde). A druhá věc byla DYO (dropped yarn over), kterou mi musela vysvětlit až umělá inteligence, přitom je to směšně jednoduché, jak by řekl náš učitel ekonomie ze střední (Zadina, přezdívaný Záďa). V jedné řadě nahodíte (YO = yarn over) a v následující řadě jen prostě tohle nahozené oko sundáte z jehlice, nijak ho nepletete ani nesnímáte, jen ho necháte volně sklouznout, jako by vám uteklo.

Samozřejmě jsem u toho pociťovala příjemné vzrušení a touhu plést právě tento projekt. Tak jak to mám vždycky, když nahodím něco nového! Však o něm zase budu psát na Angeliky tvorbě, až se k tomu dostanu. ;-)

Oběd byl dneska hodně pohodový: uvařit brambory a na pánvi opéct lančmít (luncheon meat), který nám koupila tchyně. Přiznám se, že jsem se do pečení pouštěla s obavou. Já totiž lančmít nemám ráda, dokonce bych si troufla říct, že jak jím všechno (i hodně aromatická a mastná jehněčí žebra), tak lančmít jsem v dětství nejedla a radši jsem si na dovolené dala suché brambory s cibulkou a zeleninový salát. Nedaří se mi manželovi vysvětlit/připodobnit, čím tak odporně páchl, ale mělo to hnusnou vůni i chuť. A teď, když si googlím, jak se to správně píše po anglicku, narazím na tohle: 

• „Vzpomínáte na lančmít? Jeho specifickou chuť někteří nemohli vystát a jiní jej naopak milovali. V minulosti byl oblíbeným parťákem na dovolených na chatách či chalupách, ale i rychlou večeří na doma. Stačilo jej jen opéct na pánvi a přidat brambory a trochu zeleniny.“ [1] 
• „Luncheon meat je mleté kořeněné maso v konzervě, připomínající tužší paštiku nebo prejt s velmi specifickým pachem. Původně byl vyráběn pro anglickou armádu. Luncheon meat se vyrábí nejčastěji z vepřového, hovězího nebo drůbežího masa.“ [2] 

Takže jsem to neměla jen já? Fakt to vadilo i jiným lidem? To se hned cítím líp! Škoda, že nepíšou, co za konkrétní koření v tom bylo. Každopádně tenhle lančmít byl jako krásně nudná šunka bez smradu a divné chuti (prý to mohla být některá éčka nebo konzervanty používané v devadesátých letech).

Peču lančmít, co vypadá jako obláčky

Jako bonus jsme si k němu dali můj domácí česnek naložený v syrovátce a citronovou majonézu, kterou jsem dělala k hamburgerům předevčírem podle návodu v Apetitu. Náramně se k tomu hodila a byla by skvělá i k řízkům.

Odpoledne jsme si půl hodinky četli historickou knihu o Sisi. A já pak šla sbírat maliny a manžel brousit dveře. Možná udělám další marmošku... tentokrát jen malinovou!

Potom mi asi kolem třetí zavolal kamarád, kterému jsem se už tak týden chtěla ozvat, ale pořád jsem to odkládala, protože nemám ráda telefonování. Bylo to prima a jsem ráda, že to udělal. Kdo ví, kdy bych se k tomu zase dostala! Už mám ve schránce zase tři dny nezodpovězené maily.

Za chvíli pojedeme k tchyni grilovat a já ještě ani nedala sklenice do myčky. Aspoň že lux jsme vyčistili. Požádala jsem manžela o pomoc s vyndáním kartáčů, které se mi nedařilo dostat ven.

Zdroje:

[1] Malénková, Hana: Domácí lančmít podle Milady je lepší než ten z konzervy. Stačí jen bůček a správné koření, příprava je pak snadná, Top recepty.cz, 23. 10. 2024, cit. 19. 7. 2025, https://www.toprecepty.cz/clanky/7601-domaci-lancmit-podle-milady-je-lepsi-nez-ten-z-konzervy-staci-jen-bucek-a-spravne-koreni-priprava-je-pak-snadna/

[2]  Luncheon meat, Wikipedie, 2. 7. 2025, cit. 19. 7. 2025, https://cs.wikipedia.org/wiki/Luncheon_meat

Jeden den na mateřské ještě bez dítěte

Už nějakou dobu přemýšlím, co se děje každý den, že vůbec nemám čas na sebe. Nějaké to pleteníčko, šitíčko, malováníčko a psaní blogu. Tak jsem si řekla, že si dnešek trochu zmapuju. Měl to být běžný den v životě Angeliky na mateřské. 

Ještě v noci ukázalo, že o běžný den tedy rozhodně nepůjde. Vzbudila jsem se v 3:25, došla si na záchod, uklidila čerstvě udělaný tvaroh do lednice (zase jsme na něj zapomněli), napila se a nemohla usnout. Paráda! I když vím, že nemá cenu se dál snažit, hodinku jsem to zkoušela. Pak jsem vstala a hledala notebook s nabíjecím kabelem, že bych si aspoň psala blog nebo tak něco. Ukázalo se, že to nepůjde, protože mi manžel někam sbalil kabel a kvůli včerejšímu vaření mám noťas vybitý. Nechápu, jak si může poplést dvě naprosto odlišné nabíječky. ;-)) Stejně je prý špatné dělat na počítači, když se snažíte uspat. 

Tak jsem vytáhla knihu poezie, abych vám měla o čem v neděli napsat. Byla jsem zvědavá na Alexandra Solženicyna a jeho Pruské noci, které jsem půjčila manželovi, protože právě při práci poslouchá jeho slavné dílo Souostroví Gulag. Přečetla jsem celý 47 stránek a zkusila se natáhnout na gauči v obýváku, jestli třeba neusnu. Docela to fungovalo a s jedním otočením jsem spala asi hodinu. 

Pak jsem se přesunula do postele. Kde mi to sice chvíli trvalo, ale nakonec jsem zase tak na hodinku či dvě usnula. Takže dobrý.

Ke snídani jsme si dali cukrfree tvarohový koláč s meruňkami od Janiny, který jsem pekla včera. Nebylo to špatné, ale kdyby byly ty meruňky sladší, necítil by se člověk na tom cukru ošizený. A taky mě naštvalo, že se mi listové těsto pod vahou tvarohu srazilo. Přitom jsem to pekla na 200°C. Mám ráda, když je rozdělené na jednotlivé lístečky.

Tvarohový koláč s meruňkami

Pak jsme se pustili do administrativy k vyřízení pitné vody. Zřejmě by to bylo na samostatný článek, ale nevím, jestli na to budu mít chuť a náladu, protože momentálně to vypadá (jak jsem z legrace řekla sousedům), že by bylo administrativně snazší udělat si na zahradě jadernou elektrárnu! Přípojku máme ve sklepě, jde jen o to ji odplombovat, dát na ni vodoměr a připojit. What's the problem?

V druhém kole administrativy jsem se vrhla na papíry z porodnice, které jsem si včera přinesla. Asi jsem jim jich tam nechala málo ;-), tak mi dali ještě nějaký bonus k porodu. Aspoň je to poměrně přehledné. Je to deset oboustranně potištěných papírů! Bomba! Jak to asi dělají nevidomí?

Ach jo, a to jsem chtěla věnovat dopoledne nějaké bohulibé činnosti, rozuměj blog nebo kreslení, případně dělání meruňkové marmelády kvůli včerejší katastrofě – ulomená větev. :-(

Naposledy v deset popíjím syrovátku, abych si nalačno před obědem mohla vzít železo. Přitom je dobré myslet na to, že nalačno neznamená těsně před obědem, ale aspoň půl hodiny před jídlem. Viz zdroj Žabková: Nalačno neznamená těsně před jídlem. Syrovátka vzniká vysířením tvarohu, takže ji máme jen někdy = když zrovna děláme tvaroh, což střídáme s přípravou jogurtů. Ještě teď se „pečou“ v troubě na 40°C. Kdybyste se chtěli podívat, jak je děláme, psala jsem o tom zde. A když si koupíte čerstvé mléko, můžete si sami zkusit udělat domácí jogurt.

Asi v jedenáct už jsem měla dost, tak jsem si poslední dva papíry s texty Příjem k porodu nechala na později, beztak půjde o to zkontrolovat, že mám v taškách do porodnice to, co tam mám mít (říkali nám to na předporodním kurzu ve stejné porodnici, tak snad se to nebude moc lišit ;-)). A šla jsem vyndávat myčku a dát do ní nepořádek po včerejším večerním vaření (dokonalé hamburgery, trochu ubohý tvarohový koláč, tvorba domácího tvarohu a jogurtu, zatím neuklizená doma dělaná barbecue omáčka). Po dlouhé době mě včera zase pekelně bolely nohy, takže jsem už v devět večer neměla sílu strašit v kuchyni, navíc manžel dělal ten tvaroh a jogurt s mou malou asistenci, a ráno je pak poněkud depresivní, když to tady vypadá jak po výbuchu. Pustila jsem si k tomu nějaké písničky z youtubka, které jsem hned zařadila do playlistu 2025, třeba bych si ho mohla pustit v porodnici (doporučovali nám to) a hned jsem měla lepší náladu... a tolik tu nedělal kravál vysavač jezdící ve žlutém pokoji. Ještě mě čeká úklid prádla ze sušičky, ale nevím, jestli to stihnu před obědem, jsme pozvaní k tchyni.

Objednat se k obvoďákovi na předoperační není tak jednoduché, jak jsem si myslela. Nejdřív musím poslat žádost a pak čekat, až se mi k ní vyjádří. Jenže odpoledne v pátek už tam nejsou. Měla jsem to udělat už včera večer!

Ke svačině si dám meloun. Je trochu přezrálý, ale z ledničky bude dobrý. Než se naděju. Jsou čtyři hodiny. No, trochu jsem prokrastinovala přemítáním nad šátkem, který lze uplést z pěti set metrů příze, a který by se hodil pro chlapa (manžela). Horkými kandidáty jsou:

• Groove od Stephen West s copánky, musela bych střídat oba konce příze, abych ho měla dvoubarevný,
• Heavy Metal od The Blue Brick s texturou, snadno bych mohla skončit kdykoliv mi dojde příze. Textura se jeví jako vhodná pro muže, trochu připomíná tkaní.
• Sternennetz od Tammina Müller s texturou, stačí jednobarevný postupně se měnící klubko. Návod pouze v němčině, takže dobrodružství zaručeno.

Večer se pouštím do výroby meruňkovo-malinové marmelády, měla by to být celkem rychlovka. Slibuju si, že podle knížky Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně to půjde šup šup. Ale nečetla jsem si to pořádně, takže jsem najednou překvapená, že místo opravdického receptu je tam jen takový plk:

„Půlené meruňky dám do hrnce, podliju deci vody a prohřívám, lehce prošťouchnu prostým šťouchadlem na brambory, přidám kilo supermalin, 500 g cukru, do kterého rozmíchám 20 g pektinu. Vše pořádně promíchám, přivedu k varu, občas opět promíchám a povařím 3–5 minut. Nalévám do weckovek a zavařím ve vodní lázni.“ (Milfaitová, str. 175–176)

No nic, s tím se moc pracovat nedá, tak rychle googlím nějaké opravdické recepty. A nakonec udělám takovou nějakou hrubou splácaninu a ještě těžce s odhadem (hlavně, že tchyni v duchu vyčítám, že všechno dělá od oka a pak je to občas přesolené nebo moc mastné). Jenže já mám výmluvu, že nemám ani mačkadlo na brambory ani kuchyňskou váhu. Tu mám sice slíbenou k svátku, ale zatím jsme se pro ni nedostali a přece jen máme jiné priority, jako třeba „muchové okno“ (o tom někdy brzy v úterním seriálu Na statku).

Na Apetitu dělají meruňkový džem jen z meruněk, cukru a kyseliny listové. Ne, že by psali, jak dlouho se to má vařit, aby to adekvátně zhoustlo. Ale tak to nějak splácnu odhadem:

• 2 kila meruněk
• 1 kilo malin
• 500 g cukru
• 2 čajové lžičky kyseliny citronové

Nejdřív umyju a rozpůlím meruňky, přidám hrnek vody, vařím je tak pět deset minut. Rozmixuju tyčovým mixérem a přisypu cukr. Přidám maliny. Míchám a vařím pět minut i s kyselinou citronovou. Plním do sklenic a váhám, jestli je potřeba sterilizovat, aby se mi marmoška nezkazila.

Meruňkovo-malinová marmeláda

Zavařená marmeláda

Mezitím udělám odhadem další dvě kila meruněk, přidám po dně trochu vody, pak přisypu půl kila cukru. Pektogel, který jsem našla ve skříni smíchám s trochou cukru, a odhadem deset minut vařím meruňkovou marmeládu. Blanka to vždy vaří jen chvíli, ale já mám pocit, že babička to vařila celou věčnost. Tak nevím, co je správně. Každopádně tentokrát moc meruňky nerozmixuju, protože jak spěchám, nasadím nástavec na mixér špatně a žbluňkne mi do džemu. Z obavy, že by mi mohl zatéct do motorku (který v téhle části nejspíš vůbec není!) se zbytek rozhodnu jenom tak podlachnit vařečkou. Jak se dalo očekávat, v podstatě vůbec to nejde. A tak úplně zapomenu na to, že jsem chtěla marmeládu nejdřív ochutnat a pak podle potřeby přidat to další půlkilo cukru, a rovnou tam šoupnu tu trošku s pektogelem a za chvíli už spokojeně plním sklenice a přemýšlím, jak to pojmenuju. Směs totiž vypadá jako kompot v marmeládě. Takže buď kom(el)áda nebo mar(me)pot, z toho druhého mi vznikne marmot, a tak oznamuji manželovi, že budeme mít marmot. Ale nakonec je to úplně v pohodě, protože meruňky se dobrovolně rozvařily samy na břečku a je z toho obyčejná marmeláda/džem/rosol/zavařenina... záleží, jak moc lpíte na správném pojmenovávání podle Evropské unie.

Meruňkový džem

Večer si pustíme jeden díl seriálu Most!, u kterého pletu tričko Cascata a pak si vezmeme do postele mobil, abychom chvíli překládali z angličtiny a knihu Wednesday podle stejnojmenného komediálního seriálu.

Zdroje:

Milfaitová, Blanka: Příběh opravdové vášně, Recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny, Praha, 2014, Mladá fronta a. s., tisk EUROPRINT a. s., první vydání, 328 stran, ISBN 978-80-204-3234-6.

Žabková, Zuzana: Nalačno neznamená těsně před jídlem. cit. 18. 7. 2025, https://www.lekarnickekapky.cz/leky/nalacno-neznamena-tesne-pred-jidlem.html

Česnek v syrovátce

Na Lukášově svatbě v červnu jsme se nějak s jedněmi známými dali do řeči ohledně pěstování česneku. To tedy nevím, jak na to přišla řeč, ale zkrátka přišla. A najednou koukám, že ten málomluvný chlapík sype z rukávu recept na nakládání česneku do syrovátky. 

Jo, aha, už vím – mluvili jsme o chovu koz, zpracování kozího mléka na tvaroh a jogurty (viz článek Můj manžel mlékař) a on začal s tou syrovátkou. To mě hned zaujalo a poznamenala jsem si do smsky recept a pak ji pro jistotu poslala manželovi. Teď ho ještě musím od něj stáhnout zpět, protože se mi některé odeslané neukládají, když mám dost plný mobil. Nebo je občas ze zvyku mažu.

A pak mi ještě ukázal odkaz, ze kterého vychází: https://www.zkvaseno.cz/cesnek. Jenže k tomu mám dvě výhrady, zaprvé klidně radí naložit česnek do oleje, což se v domácích podmínkách nedoporučuje kvůli riziku botulismu (psala jsem o tom při minulém nakládání česneku do octa v článku Jsem dobře naložený (česnek)) a zadruhé jejich recept spočívá v tom, že se česnek naloží do slané syrovátky. Ale kolik je „slané“? Jak dlouho to nechat naložené? Kdy je ideální konzumace? Do kdy to vydrží? A při jaké teplotě to nechat zrát? Jak skladovat? Jak používat?

... Tak beru zpět, když čtete pořádně, nakonec to v textu najdete. Ale není to škoda? Recept by mohl být samostatně pěkně v rámečku, jako to dělá Florentýna, a když máte čas, můžete si přečíst tu „omáčku“ okolo.

„Tak tedy — podrcený česnek přidávejte do nálevů na kvašení jakékoliv jiné zeleniny — pomůže ochránit nálev před osídlením nežádoucími kulturami, zesílí chuť a pokud nezoxiduje, přidá alicin coby léčivou látku.

Pokud chcete nakládat česnek samostatně, naložte celé, nepoškozené stroužky do slaného roztoku, s případným startérem nechte 5 – 6 dní kysat při pokojové teplotě a pak uchovávejte v chladu. Kvůli snadné oxidaci zabraňte tomu, aby ke stroužkům mohl vzduch. Kvaste tedy tak, aby všechny česneky byly dostatečně pod hladinou vody.“ [Ouhrabková, 2012]

Dále doporučuje:

• nakládat celé, nepoškozené stroužky
• nenechat ho kysat moc dlouho a skladovat v chladu
• užívat zasyrova — tedy přidat do pomazánky nebo do už uvařeného jídla
• Obzvláště lahodný ovšem je nálev od česneků. Nechutná po libovolné sirnaté sloučenině, není ani štiplavý — chuť se blbě popisuje. Ale tak to holt vyzkoušejte a poznáte to sami.

Ale pro jistotu přidávám i recept od Michala S.:

• sklenice od majolky

• syrovátka

• sůl

• vyloupané stroužky česneku

První experimentální česnek naložený v syrovátce

Po naložení a třech dnech v pokojové teplotě byl přesunut do ledničky, protože ve sklepě je příliš teplo na to, abych ho tam mohla nechat.

Z deníku 15. 7. 2025

Skladuji v ledničce, každý den protřepu, když si vzpomenu. Takže někdy několikrát, někdy vůbec. Občas pevněji utáhnu a zavřu vzhůru nohama.

Některé česneky zezelenaly a chutnají mírně kysele a naloženě. Jiné chutnají jako normální pálivý česnek. Takže po první zkušenosti bych řekla, že to není nic extra a nestojí to za tu námahu a snědenou sůl. Ale možná mi to jen dostatečně nekvasí, když to mám při tak nízké teplotě. A možná bych mohla použít kyselejší syrovátku. Pokaždé se totiž povede jinak, stejně jako tvaroh.

Zdroje:

deníkový záznam do smsky pro manžela
Ouhrabková, Zuzka: Česnek. Zkvaseno.cz, 11. prosince 2012, cit. 23. 6. 2025, https://www.zkvaseno.cz/cesnek

Květinová koupelna

Vana v koupelně

Máme maličkatou koupelnu s vanou a záchodem v jednom. Psala jsem o ní zde. Původně měla nudné různorodé dlaždice, kdy se ty staré nahradily novými tak, aby rozdíl nebyl moc znát, když se tam cosi dělalo. To bylo už kdysi dávno, ještě před mým příchodem. Nijak zvlášť mi to nevadilo, ani jsem si toho moc nevšimla.

Jenže jak se dělala podlaha a vůbec všechno, tak nám zedníci museli vybourat tu původní vanu a bohužel ji při tom poškodili. Byla smaltovaná nebo keramická, to už přesně nevím, ale každopádně byla ještě v dobrém stavu a bylo mi jí líto. A taky byla modrá stejně jako umývadlo, což se mi líbilo, protože to bylo něco, co nikdo jiný nemá. A další super věcí na ní bylo, že se v ní dal vykoupat pes, aniž by ji poškrábal.

Místo ní jsme museli koupit novou. Rozhodně jsem byla proti sprchovému koutu. Ve vaně se můžete vysprchovat, máte-li tu potřebu, ale ve sprcháči se už nikdy nevykoupete!

Sice jsem se od té doby ještě ani jednou nekoupala, ale jak se projevují různé komplikace spojené s těhotenstvím (otékání nohou, problém ohnout se atp.) dost oceňuji, že si ve vaně můžu sednout a sprchovat se v sedě. Je to paráda.

Připraveno obklady do koupelny

Obložená koupelna

Detail obkladů

Musím říct, že jsme si vybrali skvěle. Na květinové obklady koukám každý den několikrát a pořád se mi líbí. V tuto chvíli je považuji za nadčasové. Uvidíme, za nějakých deset dvacet let.

Jiří Žáček: Vy mně taky! Aforismy, parodie, epigramy, humoresky (***)

Obálka knihy

Vydalo nakladatelství Šulc, Praha, roku 1999. Vydání první, stran 117. Rozměry 17 cm. Doporučená cena 98 Kč. ISBN 80-7244-007-1.

To Žáček je jiný kafe než Biebl – vtipný, břitký, místy až sprostý či vulgární, nebo takový nějaký divný. Zkrátka líbila se mi tak třetina, třetina byla divná a třetina mi nic neříkala, ale rozhodně uměl popíchnout. No, něco už je asi trochu mimo moji dobu, takže to tak úplně nechytám.

Nejvíc mě dostala hned druhá báseň – Z deníčku Pepíka důchodce: 

Kampak se ty auta ženou
když přecházím na červenou?
Než mě tamten trabant skolí
já se budu bránit holí!

Když jdu večer na pivo
babka volá: Protivo!
Hlídá mě jak satanáš
odepře mi apanáž

Kampak dědku? Proklatě – 
pivo škodí prostatě!
…

Pokud nejste fanoušky kapely Hárlej, možná vám to nic neříká, ale já si hned začala text básničky notovat dle jejich stejnojmenné písničky. Vůbec by mě nenapadlo, že takhle prdlý text není od nich. Tak pěkně se to hodí k jejich stylu! Tak jsem si ji pak hned doma pustila. Ještě tam mají další sloku, ale poslední tři už ne.

Spíš než bázně plné skepse, černohlídství a takové nějaké vyčerpanosti ze života, třeba:

Ta naše povaha česká
Kritici české povahy
přijeli řečnit do Prahy:

– Jaká je česká povaha, 
svlékneme-li ji donaha?

Vždycky se špatně zachová,
je totiž zgruntu vepřová.

Tuzemský kukuč kyselý
zajisté zkysl od zelí.

A v našich žilách pivo je,
to dělá z Čížků bivoje.

Rozeznej Čecha od vepře,
vede-li stálé rozepře!

Na všechno jdeme od lesa,
schází nám vzlet a noblesa.

A hlavní z našich priorit?
Dřepět a chrochtat u koryt.

Nu prostě na nás, český brav,
platí jen bič a paragraf! –

Tak pravil mnohý doktor věd
a odebral se na oběd,

kde zdravovědy pamětliv
vepřovou zapil metrem piv,

řka: Slávy hodna jedině
ta božská česká kuchyně!

se mi líbily aforismy, které jsou krátké a úderné:

• Knížka je nejlepší přítel člověka. Zvlášť šeková.
• Ředitel blázince musí umět přesvědčit pacienty, že blázinec je tam venku.
• Chceš být vůl jen protdo, aby na tě sedalo štěstí?
• Neztrácejte hlavu! Kdo to má po vás uklízet? (to už jsem znala)
• Bezzubé svědomí nehryže, jen žužlá.
• Kdo má v hlavě průvan, tomu nezplesniví myšlenky.
• Chceš se líbit všem? Buď kýčem!
• Človíčkové, myslíte, že budete větší, když srazíte velikány na kolena?
• Myšlení není nakažlivé.
• Když máš ruce plné žrádla, těžko vzít rozum do hrsti.
• Kdyby tak moudří tušili, co všechno dokážou vymyslet pitomci!
• Je to pokrok, stanou-li se z patolízalů vlezdoprdelisté?
• Každý tyran věří, že špinavé ruce lze umýt. Krví.
• Každý, do znásilní svobodu, si namlouvá, že se zasloužil o její syny.
• V potěmkinových vesnicích bývá pravá jen šatlava.
• Mizantrop se rozhořčuje, že člověk se dá nejsnáze umlčet kusem žvance, zatímco filantrop se raduje, že to je ten nejhumánnější způsob.
• Před soudem dějin se inkvizice hájí tím, že když zapaluje hranice pod kacíři, šíří světlo v temných dobách.
• Ti, co kráčejí v čele, obvykle překážejí ostatním v rychlejším pochodu.
• Žít se ženou je horor. Větší horor je už jen žít s mužem.
• Když se dva milují, nepotřebují nic a nikoho. Když se přestanou milovat, pořád ještě mohou společně milovat svého psa.
• Zatímco stokrát opakovaná lež se stává pravdou, stokrát opakovaná pravda upadne v podezření.
• Nejzáludnějším nepřítelem všech teorií je praxe.
• Všichni víme, jak vychovávat cizí děti.
• Otevři oči! říkáme těm, kterým chceme zavřít ústa.
• Čím menší trpaslík, tím větší by chtěl vrhat stín.
• Dokud považujeme své rodiče za staromódní pitomce, znamená to, že jsme mladí. Když zjistíme, že se jim v mnohém podobáme, jsme konečně dospělí. A jakmile si na té podobnosti začneme zakládat, začínáme být staří pitomci.
• Bohatí si pořizují děti, aby měli komu odkázat své majetky. Chudí si pořizují děti jen tak, pro radost.
• Když máš srdce otroka, k čemu ti bude svobodná mysl?
• Lidé dobré vůle, ať jste kdekoliv, spojte se! Lidé zlé vůle se proti vám spolčili už dávno.
• Aby si uchoval zranitelnou duši, musí mít umělec hroší kůži.
• Spisovatel-sadista píše proto, aby týral čtenáře; masochista proto, aby ho týrali kritikové.
• V mnoha detektivkách vítězství spravedlnosti končí dopadením raha, zatímco autor, který otrávil tisíce čtenářů, zůstává nepotrestán.
• Metro je vlak zkřížený s potrubní poštou.
• Chrliče gotických katedrál se výsměšně šklebí našemu přesvědčení, že středověk je už dávno za námi.
• Když holič dokončí svou práci a odloží břitvu, platíme mu nikoli za oholení, nýbrž za to, že nás nechal naživu.
• Láska hory přenáší, ale s blbostí ani nehne.
• Pokrok: Doba kráčí vpřed a svět se předhání: už i blbci mají vyšší vzdělání.

Ale je pravda, že na rýmy, na ty je teda borec, na ty jsem se moc těšila. Třeba taková:

Půlnoční dumka

Vodovod kape, kapy, kapy –
není to námě pro Kafku?
Počítám kapky na kanapi:
vodovod kape, kapy, kapy –
kde asi chytil kapavku?

Některý holky

Můj děda říkával: Chlapče dej na radu –
některý holky jsou nejhezčí zezadu
Některý zezadu některý zepředu –
krása je závislá na úhlu pohledu
Můj děda říkával: Život tě naučí –
některý holky jsou nejhezčí v náručí
Některý zpění krev a jiný jenom žluč
některý holky jsou nejhezčí
když jsou fuč

Nespravedlnost

Tvář, ta musí snášet
mráz,
déšť,
jinovatku.
Zato ty si hovíš pěkjně v teple,
Zadku!