Červencová víla a předsevzetí

Nedávno jsem psala o tom, že mám chuť klofat, jak říká táta, články podle svých štítků v deníku. Tak teď jsem se rozhodla vrátit se ke kořenům a psát podle fotek. Mám totiž tak trochu pocit, že to jsou nejnavštěvovanější články. I když máte málo času, aspoň na fotky si ho snadno najdete. Číst článek je už pro fajnšmekry, kteří to v dnešní uspěchané době ještě nezapomněli. ;-)

Jako první vám chci ukázat červencovou vílu ze sedmiletého deníku a přidat pár předsevzetí na červenec.

Červenec bych ráda víc zasvětila textilní tvorbě a každý den bych chtěla něco plést nebo šít. Ideálně nezačínat nové projekty a strávit léto ve společnosti Joji Locatelli. Ušít si něco na sebe. 

S tím souvisí i to, že bych každý den chtěla zažít něco nového, zajímavého. Zkrátka udělat si prázdniny víc jako v dětství. Čas plyne pomalu, pokud zažíváte nové věci, nebo se víc soustředíte na to, co dělat. A taky bych to chtěla fotografovat. Zkrátka udělat si prázdninový deník na blogu podobně jako dělám ten vánoční. S tím si dám možná letos pohov, protože kolem Vánoc je toho s mimi míň co dělat. Uvidíme.

Ráda bych přestala stagnovat svou hru na ukulele a každý den se mu aspoň chvíli věnovala. Chtěla bych se naučit hrát podle not. I když mi to zatím připadá nehorázně těžké, ne-li nemožné.

Přečíst Červenáka Krev prvorozených a tu další (Ohnivé znamení). Samostatně přečíst další knihu Angeliky – Angelika a její láska.

Zhlédnout jeden dobrý film. Třeba Obsluhoval jsem anglického krále.

Dokončit kurz Bullet journal od Knitsonik a Stashbusting od Stephena Westa. Když to vyjde, pak i Stranded colorwork od Knitsonik. Mám ho už hříšně dlouho. Ale s tím věčně padajícím internetem to nebude jednoduché.

Dosud prázdné stránky, ačkoliv mám knihu tak dlouho...

Co tak nějak dělám a nedělám?

Juj, nějaký ten pátek už jsem nepsala na blog a teď zase nevím, kde začít. Poznámek mám fůru, materiálů v bullet journalu taktéž. Témat, o kterých se mi nechce psát (ani na ně myslet) by se pár taky našlo.

Koukám, že se poslední dobou hlavně zamýšlím. No, ono co taky chcete dělat na rodičovské dovolené? Sociálního kontaktu moc nemáte... cestování v zimě taky není žádná sláva. A s miminkem si to zatím ani moc neumím představit, i když v autě spí naštěstí dobře a není jí špatně.

Tak letmo koukám na své poslední články, rozuměj letošní. A přemýšlím, kudy do toho. Času na psaní je málo (dá-li se tak vůbec nějaký nazvat), takže jak toho udělat hodně v krátkém čase? To je poslední dobou moje oblíbená otázka na umělou inteligenci. Začíná to „mám takový problém...“ :-) a pak následuje téma, kterému se chci věnovat a nemám na něj čas. Kupodivu jeho návrhy nejsou tak úplně špatné. Spíš si nakonec pomůžu sama, protože vymyslím nějaké řešení out of the box, ale jako inspirace mi pomůže skoro vždycky.

Zaujal mě článek Co tak nějak dělám napsaný víc než před měsícem. Už bych ho mohla napsat znovu. Ve zkratce:

• starám se o miminko, aktuálně je to nějaké náročnější – Že by už přestalo být pro začátečníky? Znamená to snad, že se dostávám na level „pokročilá“? Nebo když tu mám mamku na výpomoc, tak se úroveň ztěžuje, aby se jedním miminkem zaměstnaly dvě ženy? Nebo to je prostě jen pár horších dní? ... Ha, už jsem asi opravdu pokročilá, jak to tak píšu a dumám o tom, napadlo mě, že možná prochází tzv. růstovým spurtem.
• na filmy nekoukáme, knihy víceméně nečteme, manžel je na „léčebném pobytu“ u tchyně, před pár dny jsme trochu víc hráli deskovky – k tomu se vrátím na začátku května (už mám jeden článek předepsaný, tak o to snad nepřijdete, i když člověk míní a mimi mění),
• řekla bych, že hodně pletu, ale oproti tomu, kolik jsem toho udělala jenom cestou v autobuse, když jsem chodila do práce, je to nic. Na druhou stranu všechno, k čemu se dostanete téměř každý den na rodičovské, děláte enormně intenzivně. ;-)
• Sem tam vařím nebo peču. Dneska jsem si přečetla jednu kapitolku z knihy Merendy v zástěře od Florentýny, kterou jsem dostala k Vánocům, a rovnou uvařila dvě polévky, abych ušetřila čas na následující poměrně náročné dny. Kdyby vás to zajímalo, šlo o bramboračku s hráškem (použila jsem mražený, který mám moc ráda) a minestronku z celeru, řapíkatého celeru, zelí a rajčat + protlak. Taky jsem před pár dny naložila citrony do cukru, aby se mi nezkazily. A je to překvapivě dobré.
• Sem tam si brnkám na ukulele a zkouším zpívat. Více bych chtěla napsat v samostatných článcích, teď snad stačí, že jsem prozradila tohle. :-))

Co tak nějak dělám?

Pořád si stěžuju, že mám málo času, tak jsem si řekla, že zkusím sepsat činnosti, které v průběhu týdne dělám. O nějaký typický den na mateřské se nesnažím, protože mi každý připadá hodně jiný a přitom jeden jako druhý. Abyste tomu lépe rozuměli, stejné je to, že nikdy nestíhám aktivity, které si naplánuju, protože to malá více či méně nabourává. Ke stále stejným věcem patří zejména péče o dítě (kojení, krmení příkrmy, přebalování, snadné uspávání + několikeré příchody kvůli přebalení, podání dudlíka či usínáčka, utěšení, dokojení...), s tím souvisí pravidelné praní plenkových kalhotek, cca každý druhý nebo třetí den. Už jsem to přestala sledovat, svého času jsem si to psala, ale teď to řeším tak, že když toho mám hodně a naplním pračku, jednoduše ji zapnu. Vím, že mám plen dost i na další dny, takže to nemusím hrotit, když to někdy déle trvá. Peru na program hygiena, který dlouhodobě udržuje teplotu kolem 60°C a využívá páru. V manuálu se chvástají, že by to mělo zbavit oblečení většiny bakterií a virů, ale snad i pylů a roztočů (i když tím si nejsem jistá, jestli to tam opravdu je a nechce se mi jít se dívat do prádelny). Klidně k tomu přihodím i naše ručníky, když toho mám málo a už to potřebuju vyprat.

Dokoukali jsme seriál Viktorie (****) dostupný online na České televizi (zde). Bylo to samozřejmě o anglické královně z počátku 20. století, což je shodou okolností doba, do níž se narodil Sherlock Holmes, takže nejspíš i proto mě baví. Seriál jsem ohodnotila čtyřmi hvězdičkami, protože mi připadal nejen zábavný, ale i poučný. U leckterého dílu jsme se s manželem pustili do debaty, jak to asi tak bylo, třeba jak asi vypadal Křišťálový palác, který princ Albert navrhl a zda stojí ještě dnes. Zda jeho bratr měl opravdu syfilis a jestli mu na něj pomáhala léčba rtuťovými výpary, což jistě taky není právě nejvhodnější. A kolika se asi tak mohl dožít. Paradoxně se mu podařilo chytit nějakou lepší formu (nebo se to nějak zastavilo v určitém stádiu) a tento prostopášník se dožil vyššího věku než princ Albert, který ovšem nezemřel bezprostředně po výstavě, jak by mohl seriál s trochu otevřeným koncem naznačovat. Také jsme si googlili určité postavy, zda jsou skutečné, např. to vypadalo spíš jako momentální filmový trend, dát do každého filmu černocha a alespoň dva gaye. A ona královna Viktorie opravdu adoptovala černošskou holčičku, princeznu kdovíodkud! Stejně tak se v seriálu mihla slavná zdravotní sestra Florence Nightingalová, Charles Babbage známý tím, že jako první prolomil Charles Babbage, průkopník výpočetní techniky, je známý tím, že jako první prolomil Vigenèrovu šifru, do té doby (po více než 300 let) považovanou za prakticky nerozluštitelnoux, lékař John Snow přišel na to, že cholera se přenáší špatnou vodou a nikoliv vzduchem...

Viděli jsme několik zfilmovaných povídek z cyklu Škoda lásky. Nejvíc mě asi nadchl díl s Gottem, který byl opravdu legrační. A teď jsme viděli první dva díly Pýchy a předsudek z roku 1995. Je to teda šílený (zejména ty šaty, co se v té době nosily, nebo jestli měli tak málo na kostýmy?), ale dobře to odpovídá tomu, o čem román je.

Máme rozečtenou knihu od Vlastimila Vondrušky: Sběratelé ostatků, což je pokračování románu o nižším šlechtici Martinovi ze Stvolna, který je výborným hráčem na loutnu. V prvním díle Prodavači ostatků putoval po Francii a určitou část knihy se živil ne zrovna čestným způsobem – sháněl nejrůznější věci, které by mohl vydávat za ostatky svatých a nechal si k nim v jednom klášteře vystavovat dokumenty a pak se s místními mnichy dělil o zisk. Měli bychom se nacházet v době krále Karla IV., s nímž by se Martin mohl brzy setkat. Ještě existuje třetí díl Vládcové ostatků.

Během minulého týdne jsme byli dvakrát sáňkovat a bylo to báječné! Objevili jsme kus za domem skvělý svah, který je vhodný pro bezpečné a přitom dlouhé sklouznutí na červených plastových sáňkách z manželova dětství. Když jsem původně našla ve dřevníku sáňky po babičce manžela, málem mě kleplo. Byly dřevěné s pobitými lyžinami, ale měly je hrozně úzké, takže bylo jasné, že se budou ve sněhu leda tak bořit. Nedařilo se mi s nimi popojet ani deset centimetrů. I když na našem dvoře to není nic divného, protože je v podstatě na rovině. Pak jsem přemýšlela o tom, že napíšu článek, že nechápu, jaké dětství měl manžel bez bobů! On tady u Prahy, já z kdovíjaký díry na Vysočině a boby jsme měli snad všichni! A bobovalo se celou zimu, protože na to bylo sněhu dost. A jezdit se dalo i z malých kopečků, takže to bylo v podstatě bezpečné. Zajímalo by mě, jak jsme věděli, kdy máme jít domů, když jsme zcela jistě ještě neměli hodinka. Asi když padla tma.

Vůbec nekreslím ani nešiju, zato se jakžtakž pokouším o pletení a háčkování. Obvykle v rámci večerů trávených i jinou aktivitou. Zdaleka se samozřejmě nedostávám k časům, které jsem mohla těmito kratochvílemi trávit v době, kdy jsem chodila do práce, protože cestování autobusem bylo téměř výlučně vyhrazeno právě pletení. A to jsou takové minimálně dvě hodinky denně jisté. Mám toho teď rozdělaného víc, hlavně se soustředím na svetřík pro malou z klubíček, která jsem dostala v práci při odchodu na mateřskou – chtěla bych kolegům holčičku přivést ukázat ve „svetříku od nich“. Pak lednové ponožky v rámci Klubu anonymních ponožkoholiků, jehož cílem je dokončovat začaté ponožky ideálně do dvou měsíců od nahození. A pak slavím takový malý návrat k rozháčkované dece Charlotte's Dream Blanket od Dedri Uys.

Máslové loupáčky a mrkvové rohlíčky (ty žlutější)

Celkem se mi daří najít si čas na vaření nebo pečení, protože to je tak trochu nezbytnost. Včera jsem si zkusila naložená kuřecí prsa na pánvi a dneska jsem na ně pozvala tchyni s tchánem, aby nemuseli vařit. My od nich na oplátku dostali polévku a minulý týden jsme tam byli na obědě. Včera jsem navíc upekla mrkvové rohlíčky podle Kristiny Nemčkové (zde), akorát jsem půlku másla nahradila Herou, kterou jsem si koupila na Vánoce a nevyužila ji. Důležité je poznamenat, že jsou zcela bez cukru (a taky vajec), pokud do nich nepřidáte kupovaná švestková povidla. Kristinu Nemčkovou znám díky Mixitu, protože ten její je fakt úplně nejlepší (a taky asi ze všech nejdražší, ale je to prostě neodolatelná kombinace chutí a žádný jiný mě zatím tolik nenadchl a to mám své oblíbence). Ostatní ji možná znají díky tomu, že je vítězkou 3. řady soutěže MasterChef Česko, kterou v roce 2019 vyhrála v 17 letech a stala se tak nejmladší vítězkou na světě. Osobně bych tyhle rohlíčky ani nepotřebovala plnit povidlama, protože díky citronové kůře (v bio kvalitě) voněly nádherně i samotné. Dnes jsem naložila citrony do soli (recept zde), protože už mi došly a já bez nich nemůžu být, i když to spousta lidí asi vůbec nezná. Dávám je do salátů, pomazánek, výborně by jimi šel ochutit i čistý vývar... do tataráku toho na italský způsob. Skoro kamkoliv, kam se dává sůl, se dá dát citron naložený v soli a koření. Příště bych měla vyzkoušet taky jinou verzi, třeba od Jamieho Olivera, kterou jsem si opsala v době, kdy jsem vůbec netušila, kdo to je. Sranda, ne?

Když už jsem si špinila robot pro hnětení těsta, udělala jsem ještě máslové loupáčky podle Florentýny. Recept najdete zde, snad je to ten samý, který já mám z knihy od Ježíška Snídaně u Florentýny. Akorát jsem tam dala asi 50 gramů celozrnné pohankové mouky, abych ji taky někdy spotřebovala. Jsou docela hodně hutný, ale taky mi moc chutnají. A manželovi i tchyni chutnalo oboje. Sousedovi především ty mrkvové, k druhým se nevyjádřil.

Momenty ze života na mateřské (1)

Vyndám holčičku z postýlky, řeknu jí, že je krásná jako princezna a dám jí pusu na tvář (líbat na pusu se prý nemá). A ona si krkne jako starý pivař. :-)

Léna Brauner: 7 let den po dni s Lénou Brauner

Víla měsíce

Fíha, jak to tak vypadá, ještě jsem nepsala o svém sedmiletém deníku. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, připadá mi, že to není možné. Vždyť už ho mám tak dlouho! Ale na blogu o něm nemůžu nic najít. Nevadí, hned to napravím. 

Koupila jsem si ho asi před šesti lety, a tak by se dalo očekávat, že už ho mám víceméně plný, když na každé stránce je datum jako 9. října a sedm hodně tlustých řádků, kam si máte doplnit příslušné roky a dny a co se dělo. Ale píšu ho hrozně nepravidelně, takže očekávám, že mi ještě pěkných pár let vydrží. 

Někdy je to dost zajímavé podívat se, co jsem psala v minulých letech. Co všechno se stalo v tento datum ale o pár let dříve. Občas se až člověk zděsí, jak ten čas letí. Fakt to bylo už před čtyřma rokama?

Dala jsem si předsevzetí, že vám postupně celý deník ukážu. každý měsíc začíná příslušnou vílou (viz obrázek vpravo). Myslím, že už mám za ty roky všechny víly vybarvené, takže je můžu postupně publikovat v příslušném měsíci. A taky bych ráda ke každému měsíci publikovala jednu stránku s další vílou či vílami. Minulý měsíc jste už v článku Někdo září, někdo v září mohli vidět první víly. Jiné jsem publikovala již dříve:

Prostor pro 7 let zápisků

• Březnová víla z deníku,
• Už jsem zpátky, korektury hotovy (konečně)
• Květnová víla z deníku,
• Červnová víla z deníku.

Další snad budou následovat. :-)