Turistika po kopcích

Horníčkova chalupa v Kytlicích

V 8:30, což se mi zdá jako příjemně pozdě, vyrážíme na túru směr neznámé kopce. Jdeme kolem Horníčkovy chalupy (něco si od něj přečtěte, je to fakt sranda) dál po žluté a do lesa. Stejně jako včera z toho nemám moc dobrý pocit, protože teprve před týdnem řádil orkán Hervart (blbý jméno, zapamatovala jsem si ho díky podobnosti s Medardem, který taky přináší ošklivé počasí) a v lese není úplně bezpečno.

Stříbrný vrch

Prvním kopcem, který zdoláme, dá-li se to tak říkat (letos je to nějak lépe zvládnutelné… ale to možná bude jenom tím tréninkem v Norsku), je čedičový Stříbrný vrch (599 m).

Psí kostel

Druhým v pořadí je Psí kostel. Netuším, z čeho tento název vznikl, ale musím říct, že kamenné slunce, které se nachází na levém boku skály, když přicházíte z vrchu, se mi opravdu líbilo. Všimněte si především malého kulatého výstupku uprostřed mezi paprsky.

Ukázalo se, že vygooglit skálu Psí kostel není taková legrace, jak by si jeden myslel, protože se stejně jmenuje i jakási mnohem zajímavější jeskyně, která se také nachází v Lužických horách. Takže výšku skály bohužel nevím.

Kamenné slunce na Psím kostele

Lipník

Zanedlouho poté lezeme na Lipník (525 m n. m.)., o němž nám někdo s chytrým telefonem chvíli tvrdí, že je to bezejmenný kopec. Následně si z toho děláme legraci, že je to bezejmenný Lipník.

Dýně před hospodou

Když v Mlýnech zmerčíme hospodu, vrháme se k ní, jako bychom už nejmíň týden nejedli. Původně měla mít zavříno, ale majitel si dobře spočítal, že se mu naše velká grupa vyplatí. A taky že jo. Jen výjimečně si někdo k pivu nedal i drobný obídek. Já třeba měla desítku Březňáka a gulášovku. A ta byla! Stejně dobrá jako místní Halloweenská výzdoba. Jenom ty fotky nejsou zas tak dobrý, protože se mi zamlžil foťák. 

Hospodská výzdoba jak má být

A pak že jenom já slavím Halloween

Eschlerova pila

Cestou k dalším kopcům si fotím (ještě v Mlýnech) Eschlerovu pilu a o kus dál domeček, který se mi zdá pro tento kraj typickým. 

Komín u Eschlerovy pily

Krásný domeček ve Mlýnech

Jak řádil Hervart

K následujícímu obrázku jen jednoslovný popisek vysvětlující vše: Hervart.

Cestou pak vidíme strom se zajímavou kúrou. I přes drobné dohady, zda jdeme správně, nás Ivana neomylně zavede k vodopádu. A Jarda objeví stavidlo, takže si můžeme nafotit i pořádný proud, i když je to trochu švindl.

Strom se zajímavou kúrou

Přirozený vodopád

Když se mu trochu pomůže

Na Křížovém buku se rozdělíme, protože na Chřibskou (621 m n. m.) nás z původních cca 15 (přesný počet jsem si nepoznamenala) vyráží šest. Cestou si fotím dobře vypadající řopík (malý bunkr) a estetický skorovrchol. 

Řopík na Křížovém buku směr Chřibská po turistické značce

Skrorovrchol Chřibské

Předcházející články z Kytlic 2017:

Světlá pod Ještědem

Kočičí den

A všechno o Kytlicích najdete zde. 

Kočičí den

Míše jsme fuk, ale nechat ji doma samotnou nesmíme

Dnešku jsme z legrace začali říkat Kočičí den, protože jsem si dnes pohladila (a viděla) tolik koček, jako snad nikdy v životě. Začalo to doma, naší Míšou, která už večer předem usoudila, že bude lépe přibalit se na cestu.

Velký šedý pořádně huňatý kocour

První kočka, nebo možná kocour, čtvrtka je velikánský šedivák-stříbrňák se zvláštně světle zelenýma očima, z nichž jde trochu strach. Hladím ho proto jen opatrně a obezřetně. Potom se mazlím s menší černou kočičkou, která se hned otírá o nohy, a když si k ní dřepnu, nastrkuje hlavu na mazlení. Pak si na mě položí přední packy a slastně zatíná drápky. A najednou hup, a už ji mám na klíně. Vyfotit ji v podstatě nejde, protože se hned běží mazlit, takže mám jen jeden záběr z kočičí hygieny.

Černá odvážná kočka, která neváhá vyskočit cizímu člověku na klín

Malej mazlíček ve Světlé v Podještědí

Třetí v pořadí je maličké neposedné mourovaté kotě. Mazlit se nechá, s focením je opět potíž. A nebýt malého raťafáka, který se ho snažil ulovit, bývalo by snad šlo s námi až domů.

Trochu jako Miki, náš dřívější kocourek

Další kočka sedí na okně u muškátů a pozoruje nás. Když se podíváte pozorně na můj článek Světlá pod Ještědem, objevíte u zelené chaloupky keramickou kočku způsobně sedící s ocáskem ovinutým kolem těla. Další dvě malá koťátka vidíme na zahradě jednoho domku pouze zpovzdálí.

Kočičí špunti v zahradě

Nejen hrnečky tu mají na plotě

Světlá pod Ještědem

Domek se sluncem ve Světlé pod Ještědem

Tak jako každým rokem, akorát o týden později, jsme i letos vyrazili do Kytlic. 

Udělali jsme si mezizastávku v Liberci, kde jsme vyzvedávali jednu členku našeho týmu. Docela vtipně jsme se tam na nádraží ztratili, ale to až poté, co jsme si dali kafe, někdo bavorský vdoleček, a já makového platýze (s tím názvem jsem to musela vyzkoušet! O rybičky ale nemusíte mít strach, bylo to jenom pečivo s obrovským množstvím maku.) a škvarkový rohlík – všechno výborné z pekárny Šumava a. s. Po příjezdu jsme vyzvedli kámošku a zamířili podchodem k autu za nádražím, kde jsme zaparkovali zdarma. Ovšem k našemu překvapení podchod končil výstupem na poslední nástupiště. Chvíli jsme se zmateně rozhlíželi kolem a hledali, kudy bychom se asi tak dostali přes poslední koleje. Já si nejprve vůbec nevzpomínala, že jsme přes koleje nešli, ale pak jsme se při návratu nějak shodli, že musí být ještě jiný podchod, i když je to divné. 

Rozkošná chaloupka ve Světlé pod Ještědem

A já si jako první vybavila, že jsme do budovy nádraží vešli zvenku. A fakt, za chvíli jsme objevili druhý podchod. Tak jsme se zasmáli a vyrazili do Světlé pod Ještědem, kde nás čekalo další překvápko –  z džípíesky zmizely kešky a ke všemu jsme zjistili, že pracně sepsané poznámky s hinty jsme zapomněli doma u počítače. No to bylo nadávání a klení. 

Ještěd z dálky, i když vlastně celkem blízko

Ale nedalo se nic dělat, a tak jsme šli dál. Sotva si však Jarda sáhl do vnitřní kapsy u bundy, poznámky byly nalezeny. Záznamy o keších se v GPS bohužel objevily až večer nebo druhý den. Docela by mě zajímalo, čím to je, že to takhle zlobí. Nebo jestli je potřeba po nahrátí přístroj nějak restartovat? I přesto se nám podařilo dvě kešky ulovit  (jednu z nich jsem našla já).

Stejně jako Karolíně Světlé, jejíž naučnou stezkou jdeme, se mi místní kraj líbí. Obdivuji hlavně roztomilé, různě nazdobené chaloupky. Na mnoha z nich je cedulka s názvem díla, které se v ní podle Světlé jakoby odehrálo. V dálce vidíme Ještěd. Později jdeme kolem golfového hřiště a v Lesoparku Horka zahlédneme obra. Jen tak si v klidu spí. A chrápe.

Další chaloupka ve Světlé pod Ještědem

Ještěd golf

Místečko na golf

POZOR OBR!!!

Nádherná podzimní krajina, jako je v Kytlicích vždy

Miluju žluté stromy uprostřed zeleně

Hřbitov a kaplička

Dřevěný Kostel svatého Kryštofa

Úplně poslední zastávku si děláme v Kryštofově Údolí, kde si prohlížíme dřevěný kostel. Kryštofovo Údolí bylo v roce 2005 vyhlášeno „vesnickou památkovou zónou“. Dřevěný kostel zasvěcený svatému Kryštofovi postavený tesařem Michlem Schöbelem roku 1686 nahradil lutheránský kostelík ze 16. století, který stával na levém břehu říčky Rokytky. Chvíli posedíme v hospodě a jen tak tak stihneme právě hrající orloj, jenž je dílem Martina Chaloupky (1947–2015). Orloj je v pohybu každý den v každou celou hodinu od 8 do 22.

„Věž“ s orlojem

Postavičky v orloji 

A protože je krátce po Halloweenu, musím si vyfotit pár dýní. První vidíme dnes večer právě v již zmiňované hospůdce.

   

Halloweenská dýně

Čarodějnice před hospodou

Jak oslavím Halloween 2017?

Halloween letos připadne na úterý. Zatím marně přemýšlím, jak bych ho chtěla oslavit. Když hledám inspiraci, jako první zdroj použiji vlastní blog. Kde jinde bych našla tolik nápadů, které by se mi měly líbit? A nejspíš i něco, co jsem ještě nevyzkoušela.

První letošní dýňovou polévku už mám za sebou. Udělala jsem tu s vanilkou podle Apetitu (recept najdete normálně na webu) a je fakt skvělá. Teda aspoň já byla vůní vanilky v polévce přes počáteční nedůvěru (a obavy) opravdu nadšená. S vanilkou a smetanou se z krémové polévky stal málem zákusek. Ještě jí mám trochu v mrazáku, tak to by mohla být dobrá halloweenská večeře.

O mém halloweenském KALu (= společném pletení) jste si mohli přečíst na mém blogu o tvorbě. Prvotní záměr byl uplést si ponožky či podkolenky s pavouky, ale nakonec se mi pavoučci tak líbili, že jsem vytvořila návleky na ruce. Kdoví, možná je jednou udělám i na ponožky či podkolenky – k nějaké gothic nebo drsňácké sukni (černé nebo džínové), v chladnějším počasí by se daly natáhnout na černé silonky pro zvýšení dramatičnosti (a pohodlí). Do češtiny jsem je na základě svolení autorky přeložila já, ale zatím nevím o nikom, kdo by je se mnou pletl.

Jako další projekt jsem se pustila do svého prvního CALu, což je vlastně totéž jako KAL, který znamená knit along tedy společné pletení, akorát že je to crocheg along, tedy společné háčkování. Projekt na fantastickou „deku“ vypsala Tatsiana Kupryianchyk a neumím si představit, že by se do něj někdo na první pohled nezamiloval. Já podlehla kouzlu zelené a fialové na velkém šátku prakticky ihned. Můj první článek je: CAL Tatsiana Kupryianchyk: Spirits of Life.

Bylo by hezké zapálit si svíčky za zemřelé a trochu na ně zavzpomínat. V nedávné minulosti mám tři až pět, po nichž se mi trochu stýská. Za každého by se měla zapálit jiná svíčka.

Možná bych mohla vydlabat dýni, kterou mám v komoře, ale jelikož ve středu odjíždím, neměl by ji tak docela kdo sníst, takže oslavu s vydlabanou dýní si možná nechám až po Halloweenu.

Někdy mě překvapí, jak chytré jsou moje bývalé články. Proč jenom člověk zapomíná, co už jednou napsal? Právě mě v mém vlastním článku Jak oslavit Samhain dnes? zaujal odstaveček o tom, že se vlastně jednalo o konec roku a začátek nového, loučení se starým a zbytečným (teď nemyslím úklid fyzický, ale spíš duševní). Hned následující odstavec se pak týkal i fyzického. V tomto směru jsem právě začala s inventurou klubíček a úvahou, že bych si možná nějakou dobu žádná další nekoupila.

Něco „nového“ k Halloweenu

Protože mám ráda všechny oslavy a konečně jsem dokončila všechna svoje studia (už pomýšlím, do čeho se pustím nyní), začala jsem s něčím jednoduchým – pustila jsem se do četby o Halloweenu. Ani nevím, jestli mi do cesty vběhla sama, nebo jsem si ji vygooglila, zkrátka na mě v pražské městské knihovně vykoukla kniha Valburgy Vavřinové (z nakladatelství Krásná paní) s názvem Abeceda Dušiček a Halloweenu. 

Jen lehké shrnutí, v nejbližších dnech nás čekají vlastně tři svátky:

• 31. 10. můžete slavit buď „americký“ Halloween (celým názvem All Hallow Even, tj. vigilie Všech svatých, další označení: All Saints' Eve, Hallowed End, španělsky Noche de las Brujas = noc čarodějnic, Día de los Muertos = den zemřelých v Mexiku), nebo keltský svátek Samhain
• 1. 11. Svátek Všech svatých
• 2. 11. Památka zesnulých (jiná označení: lidové označení Dušičky, Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých)

Když mluvíme o Halloweenu, mohlo by vás zajímat, co je pro něj typické. To abyste měli inspiraci pro vlastní tvorbu či výzdobu, i když kreativitě se meze nekladou. Klasickými barvami prý jsou černá, fialová a oranžová, případně doplněné bílou a červenou. Podle Vavřinové je oranžová „barvou zapadajícího slunce, podzimní úrody, okamžiku oddělujícího život od hnilobného tlení, uvadání a smrti. O Halloweenu je oranžová připomínkou smrtelnosti, křehkosti a zranitelnosti. Fialovou barvou křesťanské církve vyjadřují půst, rozjímání a sebezpytování. Červená barva je barvou života, horké pulzující krve, ale také mučednické smrti.“ (str. 6)

K Halloweenu patří sladkosti, akorát na rozdíl od Samhainu, kdy se lidé obdarovávali sladkým ovocem, zejména jablky, si potrpí na méně zdravé věci, jako na bonbóny, čokoládu. Cukrovinky v jižní Americe bývají z rozvařeného a obarveného cukru nebo marcipánu v různých odpudivých tvarech kostlivců, lebek apod. Na památku zemřelých se peče speciální sladký chléb mrtvých, jehož těsto připomíná vánočku, jí se v rodinném kruhu na naše Dušičky. Vavřinová uvádí, že „v 19. století se listopadová návštěva hřbitova a následná vzpomínka na zesnulé neobešly bez černé kávy, likéru a zákusků, které se kupovaly při cestě domů v cukrárnách. Za Rakouska-Uherska i v dobách první republiky patřily k dušičkovým svátkům šlehačkové rakvičky a žloutkové věnečky. Rakvičky, plněné šlehanou smetanou a ozdobené šlehačkovou vlnovkou, spolu s věnečky s jemným krémem a bílou rumovou polevo, lesknoucí se jako první zimní námraza, byly městskou pochoutkou.“ (str. 8) No vida! A my mysleli, na co jsme nepřišli nového!!! Na venkově se peklo speciální pečivo z kynutého těsta, tzv. dušičky či boží kosti. „Pocukrované dušičky dostávaly děti za správně odříkanou modlitbu za zemřelé.“ (str. 9)

V Mexiku mají v domácnostech vyzdobené oltáře svatými obrázky, soškami světců a světic, přičemž ústředním motivem je fotografie nebožtíka, kterého si pozůstalí chtějí připomenout a uctít jeho památku. Vaří se oblíbená jídla nebožtíků a na hroby se dávají věci, které měli rádi. Věří se, že se za vás mohou zemřelí na onom světě přimluvit a pomoci vám tak zajistit štěstí na tomto světě. 

Keltové věřili, že o Samhainu se otevírá podzemní říše mrtvých a mezi živé přichází vládce podsvětí Anwinn v doprovodu duší zemřelých a démonů. Jelikož Anwinn potřebuje k jídlu krev živých, schovávali se tito pod různé masky a převleky, aby ho zmátli.

Zde najdete moje dřívější články:
31. října: Halloween
31. října: Samhain – začíná vláda tmy
Jak oslavit Samhain dnes?
Halloween v zoo (rok 2015)
2. listopadu: Památka zesnulých (Dušičky)

Ne 29. října (2. volný víkend)

O víkendu si počasí uvědomilo, že se blíží listopad a spustilo program „Ošklivý podzim“. Pršelo, vítr foukal, až ohýbal nebo dokonce lámal stromy a v poledne v neděli padali kroupy jak z pohádky Sněhová královna. Praha byla chvílemi schovaná mlhou a chvílemi na ni na chvíli zasvítilo slunce, aby se hned za půl hodiny spustil takový liják, že jsem se málem tiskla zimou k topení. Hrozné, jak jsme my městský lidi zchoulostivělí. A to chci příští víkend trávit venku na turistice. Už mě i přítel – při pohledu z okna – nabádal, jestli nechci jít raději na Podzimní krajkářské trhy. „Vidíš, posílám tě utrácet za zbytečnosti,“ chlubil se vzápětí.

Ale já ho trošku podezřívám, že ví, jaký vliv na mě má dělání „inventury“ klubíků. Onehdy jsem se zmínila před kamarádkou, že jich mám trochu moc. Tipovala asi tři stovky. Lehce jsem přehnala a doporučila jí, aby to vynásobila deseti. Skutečné číslo zatím nevím, protože mám zaevidovanou polovinu jedné menší skříně… a jsem na dvě stě padesáti. Ale stejně je to spíš orientační seznam pro plánování projektů a kombinování přízí podobné tloušťky a tak, protože není klubík jako klubák. Nejlehčí má 25 gramů a nejtěžší 200 gramů, přitom váha není ani tak rozhodující, protože některé nejlehčí (pětadvacetigramové) mají až 210 metrů, zatímco padesátigramové třeba jen 85 metrů a počítejte na svetr tak 1000 metrů. Tohle množství má celkem 12,650 kilo a 47,267 kilometrů. Průměrné klubíčko tedy váží 51 gramů a měří 190 metrů, což by asi tak i odpovídalo. Jsem zvědavá, co s mými statistikami udělá zaevidování krajkových přízí, které zákeřně váží málo, ale zato leckdy mají 400 i více metrů v jednom klubku. Miláčkem je například Laceball od Schoppelu, který má na sto gramů 800 metrů.

Ale chtěla jsem psát hlavně o Halloweenu.

So 28. října, 2. volný víkend

Napadlo mě, že bych mohla každý den testovat jednu línou radost podle Knihy líných radostí, kterou uspořádali Tom Hodgkinson a Dan Kieran. Je jich tam přesně stovka, takže mi to vydrží na sto dní. Pokud je využiju všechny a žádné nové nevymyslím.

Chtěla jsem si pořádně vychutnat volnou sobotu, a tak jsem si už dopoledne pustila filmík, o kterém jsme před časem mluvily na angličtině: Thelma & Louise. Ani nevím, kde jsem k němu přišla. Už hodně dlouho ho mám v počítači, ale protože je s titulkama, neměla jsem žádný velký zájem si ho pouštět. Navíc, když jsem se na kousíček podívala, Thelma tam zrovna řvala jak pominutá hysterka, tak mě to odradilo. Dneska jsem mu dala šanci a stálo to za to.

V Brně mají metro

Možná vás to překvapí, ale v Brně mají metro. Dneska už se Pražáci nemůžou posmívat, že je to díra po granátu. A pro nevěřící Tomáše přikládám foto.

Metro v Brně... podle žluté barvy evidentně B

Jediná zastávka je v ulici Pekařská.

Co dělám, když prokrastinuju?

Zkusila jsem si znovu, jen tak pro srandu udělat test ohledně prokrastinace. Oproti minulému nadšení testem, mě tentokrát otázky trochu znechutily. Jedná se o Layovu škála prokrastinace, ale připadá problematické na otázky popravdě a správně odpovědět. Nechodím na koncerty, tudíž nepromeškávám nákup lístků. Ano, vstávám hned po zazvonění budíku, protože jinak usnu a protože si ho dávám na dobu, kdy chci (a musím) opravdu vstávat. Každý se přece rozhoduje nejrychleji, jak je to možné, ne? I když to může trvat několik let... nebo tu jde o odkládání rozhodnutí?

Tentokrát mi pro změnu vyšlo, že jsem těžký prokrastinátor, i když já si to zrovna nemyslím. Ostatně se můžete sami podívat, pokud jste to ještě nečetli, co prokrastinuji. Psala jsem o tom v minulém článku 2. října 2017. 

Když jsem se pouštěla do téhle série článků, měla jsem samozřejmě v úmyslu se zlepšit i v tom málu věcí, které prokrastinuji. A také jsem chtěla zjistit, co dělám, když prokrastinuji. Pro jistotu jsem se ani nedívala na svůj dřívější článek, na který jsem mezitím úplně zapomněla, který se jmenuje 20 osvědčených způsobů prokrastinace. Nyní jsem (v průběhu měsíce) objevila následující způsoby:

1. Pinterest. Největší a nejstrašnější způsob prokrastinace, který dokáže bez problémů sežrat celý víkend. A já pak ani nechápu, jak to že je už tma.

2. Překvapivě z těch minule uváděných dvaceti způsobů (tedy čtrnácti, abych byla přesná), které jsem praktikovala před dvěma roky, nyní dělám pouze jediný a to je pletení. Navíc si nejsem tak docela jistá, že je to prokrastinační náhrada, protože obvykle pletu ve chvílích, kdy se stejně nemohu věnovat žádné z předcházejících činností.