Le Chazelet

Tento článek je pokračováním článku o výletě přes Les Terrasses, který najdete zde.

Pokračujeme po silnici směrem vlevo do vesnice Le Chazelet (1740 m n. m.). Cestou vidíme kovový můstek trčící nad propast. Turisté se na něm nadšeně fotí. Francouzi se nabízí, že nás vyfotí společně. Ne díky. Brr, je nepříjemné to i jenom sledovat. Potom chvíli zkoumáme – bez výsledku – odkud na silnici stříká voda. Vypadá to, že zespoda z rokle/údolí. To je ale tak trochu proti fyzikálním zákonům. Až cestou zpět zjistíme – po důkladnější prohlídce – že pod silnicí vytéká voda (těžko říct, jak silný pramen) a vítr z údolí bere kapičky, které fouká zpět nahoru na kopec na silnici.

Při pohledu zpátky vidíme parašutistu. Stále myslím na to, jak by se tu jezdilo na motorce.

Ve vesničce navštívíme obchůdek se suvenýry. Pořád přemýšlím, co bych asi tak měla přivézt domů. Lákají mě nejrůznější likéry, ale na druhou stranu bych nerada koupila něco hnusného. 

Vesničku projdeme křížem krážem. Nejvíc nás zaujmou malé dřevěné domky, nyní pravděpodobně sloužící jako ubytování pro turisty, kteří chtějí mít mimořádný zážitek. 

Ze zvířátek se pomazlíme s tříbarevnou kočkou, která nám chvíli dělá průvodce vesnicí, a díváme se na jehně skotačící s chlapcem. Na co mít psa, když vás na slovo může poslouchat jehně? A pokračujeme na hřbitov ke kostelu. 

I když jsme to původně neměly v plánu, jdeme prudce dolů k malému rozkošnému kostelíku.   

Najdi kostelík (hint: přibližně uprostřed fotky)

Cesta loukou sem tam není úplně příjemná vzhledem k tomu, že věřících je tu asi méně, než jaká je divokost místní vegetace a my máme kraťasy. 

Pokud to tak z fotek nevypadá, tak vězte, že po obou stranách pěšinky je docela nepříjemný sráz. 

Přejít se to dá, ale i když jenom trochu fouká vítr, není to právě příjemné. Jenže je tam keška!

Přes Le Chazelet – u posledního domu fotím Studii v modré – se vracíme zpátky do Les Terrasses. 

Les Terrasses

Plán na dnešek byl: snídaně v 7, odjezd v 8 (opravdu je ta hodina potřeba), 45 minut autobusem k lanovce La Grave. Dále je možno vybrat některou z nabízených variant:

• Lanovkou do sedla Col des Ruillans (3211 m), odkud jsou výhledy na legendární horu La Meije (3983 m), čte se [la meš]. Pěšky lze jít k jezeru Lac de Puy Vachier. Trasa je odhadem na pět hodin a našlapete sto metrů dolů a dalších sto nahoru. Pro zjednodušení lze tuto verzi brát jako „lanovkou nahoru“. Pak lze navštívit ledovou jeskyni, kam je vstup 5 €, a hospodu. 
• Lanovkou vyjet do prostřední stanice Gare de Peyrou d'Amont (2416 m), dál turistickým chodníkem kolem ledovce Glacier du Rateau, až do sedla Col des Ruillans. Sestup okolo chaty Refuge Evariste Chancel (2506 m) a jezera Lac de Puy Vachier zpět na stanici lanovky. Předpokládaná doba 8 hodin, a převýšení nahoru (dolů to samé) 1050 m).
• Další variantou by mohlo být vyjet lanovkou až nahoru, sejít dolů kolem jezera, kde se prý dá vykoupat (ha ha ha), akorát tam jsou šutry a suť. Závrať byste mít neměli. 

Lanovka až nahoru stojí 20 €, včetně zpáteční cesty 23 €. Pokud chcete jet jen do střední zastávky, pak zaplatíte 14 € (v případě zpáteční 16 €). Průvodkyně všem logicky poradila, ať si koupí zpáteční, ať už pojedou, kam chtějí. Poslední lanovka jede v 16:45, my budeme mít zezdola odjezd v 17. Takže celkem máme na túru 8 hodin.

Výlet je dnes víceméně podle plánu – 45 minut autobusem do La Grave. Cestou z autobusu dělám pár snímků. 

Kaplička u křižovatky

Umělecky ztvárněná lanovka uprostřed kruháku

Proč jsou ty nejhezčí výhledy z autobusu?

Ostatní pak jedou lanovkou, ještě dostanou nějakou skupinovou slevu, i na ledovou jeskyni. A my jim zamáváme a jdeme si vlastní cestou, kterou nám poradila průvodkyně. 

Auto na parkovišti autobusu

Kabinky lanovky jsou krásně barevné. Ale vlézt by se mi do nich nechtělo ani náhodou. Zvlášť když vidím, nad jakou jedou strží. A cesta zpátky pěšky (jako v Bulharsku) v podstatě nepřipadá v úvahu. Zamáváme ostatním a jdeme si vlastní cestou, kterou nám poradila průvodkyně. 

Líbí se mi zdejší kostelík.

Ze zvyku si fotím policejní auto. Abych to vysvětlila – kdysi jsem chodila s klukem, jehož táta i brácha byli policajti a jemu dělalo radost, když jsem někde v cizině vyfotila policejní auto. Možná bych ještě pár snímků někde vyštrachala. Ostatně je to celkem zajímavé, když u nás se snaží mít auta co nejnápadnější (myslím ta s popiskama).

Ledovcová jeskyně musela být super. Škoda, že jsem tam nebyla, ale náš výlet byl taky skvělý.

Pěšky vyrážíme skrz La Grave po GR do Les Terrasses, ale nejprve si projdeme městečko La Grave. Zajímavý je kostelík a také hřbitov. 

Líbí se mi prohlížet si náhrobky na hřbitovech. Vzpomínám si, jak jsme kdysi na vysoké škole měli přednášku o Vídni a holčina, která se odtamtud vrátila z Erasmu, strávila skoro celou hodinu výkladem a promítáním fotek z různých hřbitovů. Tehdy jsme si mysleli, že je nějaká divná/narušená, ale ono se ukazuje, že kultura hřbitova vám dost poví i o kultuře národa. Jak hezké/upravené mají hroby? Cestičky? Jak se starají o kostel? Zde to bylo opravdu krásné. 

Na hrobech se nacházely kamenné destičky s různými motivy. 

A na hřbitovní zdi navíc cedule se srdíčky, jejichž význam jenom hádáme. 

Podařilo se nám podívat se i dovnitř. Podivná je kůžemi přikrytá studna (?). 

Jdeme po cestě kolem ručně malovaných tabulí s rostlinkami. Moc se mi líbí.  

A pak nás čeká již zmiňované stoupání do vsi Les Terrasses. Celou dobu se díváme na La Meije. 

Fotíme vesničku a samozřejmě tradičně lehce propadneme focení květin. Vybírání fotek na blog se následně ukáže jako docela těžká věc. Tolik krásných věcí jsem vyfotila!

Refuge de ĺ Alpe de Villar-d' Arene

Plán na dnešek je jasný: snídaně v 7, odjezd v 8, cesta autobusem do sedla Col du Lautaret a odtud pěšky traverzem k chatám, kde se potkáme s přechodářema, kratší cesta vede zase zpět do sedla, kde je botanická zahrada (tu máme v plánu), delší varianta vede k ledovcovému jezírku, kde mohou být svišti a panoramatické výhledy. Kratší cesta by měla být na čtyři hodiny a mít převýšení 400 metrů nahoru i dolů (každé zvlášť), delší je na osm hodin a nahoru se našlape 900 metrů a dolů 1500 metrů. Autobus bude v sedle a pak vyzvedne ve městě Casset ty s tou dlouhou trasou.

U snídaně okukujeme podivnou zelenou rostlinku (salát) připomínající polníček. Blanka nám říká, že to je šrucha a že jí to roste na zahradě. Má to krásně osvěžující chuť. 

Přesně podle plánu jedeme autobusem do sedla Col du Lautaret (2057 m n. m.). Ti, co se sem budou vracet, mají odjezd v 16:30, ostatní v 17 odjinud. Závistivě si prohlížím silničku vlnící se mezi kopci. To by se drandilo na motorce. Jaký krásný hladký asfalt! A kolik motorkářů tady vídáme!

Jdeme krásnou pohodlnou cestou, povídáme si a kocháme se okolní přírodou. Fascinuje nás sníh na vrcholcích hor. A pak přijde překvápko v podobě srázu na pravé straně. Nejdřív to vypadá celkem slušně, prostě cestička ve svahu – sráz nahoru i dolů, takový normální, ani mi nevadí se tam koukat. Pak je to trošku horší a už není moc příjemné se tam dívat. OK, tak se nedívám. Když ale přestane být svah směrem dolů zelený a změní se v čistě štěrkový, tedy bez čehokoliv, čeho by se dalo v případě pádu zachytit, ztuhnou mi svaly, hůř se mi dýchá i jde. Soustředím se na cestu vpřed a uvažuji, jak dlouho takhle můžu jít. Snažím se povídat si s průvodcem, abych rozptýlila své myšlenky, které mi nabízí jeden katastrofický scénář za druhým (uklouzne mi to, zakopnu, strčí do mě někdo, kdo jde proti…). 

Po nějaké době, kdy už mám taky celkem dost a přemýšlím, jestli se neotočit (ale chtěla jsem dojít aspoň k té chatě), potkáváme Evu s Májou. O kousek dál před námi se nachází vodopád tekoucí přes cestu a to už holky nedávají. Nechtějí to celé absolvovat ještě jednou. Ano, táž představa mě taky pořádně děsí. Čím dál více uvažuji o teorii horší cesty, aneb když jsem tohle všechno přežila, půjdu už dál a dál, třeba na tu delší trasu, ale hlavně už to nebudu absolvovat ještě jednou. Potíž téhle teorie spočívá v tom, že to, že jste absolvovali něco dostatečně strašlivého, ještě nutně neznamená, že to, co leží před vámi, nebude ještě horší. 

Vodopád ani zdaleka není takový problém, jak to vypadalo. Vody je málo a přes cestu teče v podstatě jen takový čůrek. Když si člověk dá pozor a Martin mu podá ruku, není zase tak potřeba se bát. Nicméně se stejně modlím, aby to už skončilo a my šli zase po krásné louce. Tak jsem si přece výlet do Francouzských Alp představovala. 

Po tomhle odporném úseku už je to ale dobré. Cesta je celkem příjemná, někdy víc do kopce, ale už žádné strašidelné hrůzy. Dokonce vidíme krávy. Všichni se je snažíme nějak hezky vyfotit. Někomu se ale stále otáčejí zadkem. Slyším jednu paní promlouvat: „Otoč sa, nebuď sviňa.“ Směju se, že není sviňa, ale kráva! Nadšení jsme i z oslíka. K našemu velkému překvapení se objeví i dva svišti. Přitažené fotky nejsou nic moc, protože sviště baví pózovat především zadkem k fotoaparátu.

U chaty Refuge de ĺ Alpe de Villar-d' Arenelovíme kešku Spartakus a přidává se k nám i ta malá od řidičů. Pak se vracíme ještě pro jednu a místo, abychom si odpočinuly a snědly svačinu, musíme dohánět skupinu, která nám již utekla. Nejhorší na tom je, že jsme kešku nenašly a není tu signál, takže nemůžeme zavolat Martinovi, jestli by na nás chvilku nepočkal. Musíme je prostě doběhnout. Čeká nás stoupání po GR 54 (značka) s odbočkou k ledovcovému jezírku (Lac du Glacier d'Arsine, 2340 metrů), ale tam my pomalejší nejdeme.

Vidíme nad údolím létat vrtulník a snažíme se ho vyfotit. Chvíli fotíme květiny a za chvíli to vypadá, že jsme v měsíční krajině. 

Jdeme kolem nějakého vápenitého jezírka. Kluci (věk 60+) ho ochutnávali.Na ceduli je Les Chalets d'Arsine (2200 m). Dochází nás přechodáři.  

Fascinují mě květy netřesku, „pampeliška“ a kostra.

Čeká nás pořádné klesání k jezírku Lac de la Douche a přes le Grand Pré do osady le Casset (1512 m). A ještě jedna kytička na závěr. Tentokrát ne divoká, ale před minimuzeem. 

Přechodáři se v autobuse přebalí = vezmou si nové/čisté věci a zbaví se nepotřebných a zase se s nimi rozloučíme.

Večer hrajeme Double a Dixit. Baví mě to. Michal nám chtěl ukázat, jak pijí Slováci. Chytil panáka do zubů a vyklopil ho do sebe. Tedy spíš to zamýšlel. V reálu byla první polovina dobrá, přesně podle očekávání, ale s druhou se spíš zakuckal a zůstala v panáku. Martin se mu smál, že takhle teda Slováci rozhodně nepijí. Výsledek byl jasný, jediný možný, musel to sám předvést. Zhostil se toho úkolu s grácií a všichni jsme mu zatleskali.