Jakej byl invex

Kdo mě zná, asi mu bude připadat dost divné, co jsem právě já dělala na invexu. No jo, občas dělám věci, které nikdo nepochopí. Kdybyste mi ještě před pár dny řekli, že tam půjdu, vysměju se vám se slovy: „Já? A co bych tam asi tak hledala?“

Teď odpoledne, když si tu otázku kladu sama, neumím na ni uspokojivě odpovědět. Možná jsem jen chtěla vědět, jak to na tom slavném invexu vypadá, nebo mě zajímalo, co je nového a nebo… nebo prostě nevím, jen jsem měla chuť se tam podívat. A abych řekla pravdu, nelituju toho.

Zpočátku jsem se tam trochu nudila. No jasně, nešla jsem tam sama, pozval mě kamarád a ten si prohlížel různé hry a časopisy, což šlo tak trošku mimo mě. Na štěstí tím nebyl tak zaujat, aby si nevšiml, že nejsem právě dvakrát nadšená tím, co si prohlížíme.

Když se ptal, co jsem čekala, přiznala jsem, že nějaký hardware, něco vymakanýho… slíbil, že se tam podíváme za chvíli, ale teď si doprohlížíme hry. Proč ne?

První, co ve mně nechalo fakt nesmazatelnej dojem, byl chlápek ze stánku Casio, který mi nabízel kalkulačku. Byl celkem zajímavej sám o sobě, ale na mě spíš zapůsobil jeho přístup. Opravdu netuším, jestli byl v práci novej, měl dobrej den, anebo uměl tak skvěle zacházet se zákazník, ale přiznám se, že mi tu kalkulačku málem vnutil. A přitom jsem svou měla s sebou v batohu. Jednal se mnou, jako bych byla něčím výjimečná (možná jsem trošku byla tím, že tam moc holek nebylo, ale proto se tak určitě nechoval), nabízel, že mi udělá slevu, že mi pomůže vybrat přesně tu, kterou potřebuju… Jo, takovýhle prodavače mám ráda! Strašně moc ho obdivuje, že dokázal být tak milý v tom všem hukotu.

Ale zpět k invexu. Prohlíželi jsme si mobily, nejsem moc technickej typ, ale některé byly fakt pěkné. Taky se nám moc líbily digitály, některé byly malé a placaté, tak elegantní, že jsem se musela kamarád zeptat, jestli je to fakt foťák, jiné zase velké, ale také působily dojmem, že NĚCO umí. Dost se nám líbily LCD a velkoplošné obrazovky. Jeden monitor jsem okomentovala, že vypadá opravdu krutě… a nejen on, celý počítač se zdál být velmi výkoný. Ale tak to by i člověk mohl usuzovat podle ceny sto devatenáct tisíc, ne? Téměř jsme slintali, když jsme viděli, tiskárny právě dělající takové fotky, že přecházel zrak. Moc často se mi to nestává, ale když píšu tenhle článek, skutečně nemám slov. A co teprve, když vám chci popsat takovou trošku drsnější tiskárnu. Chvilku jsme totiž stáli a okouněli u stánku a pak jsme si všimli, že tam z jedné „trošku větší“ tiskárny leze plakát. Jaký měl rozměr, netuším, možná A1 nebo A0, ale každopádně byl úžasně kvalitní. Samozřejmě jsme neodolali a zeptali se, jestli by se dal koupit. Bohužel ne, protože slouží jako reklama. Vcelku dost mě to mrzelo, protože takhle nádhernej, velkej a nezohýbanej plakát asi hned tak zase neuvidím. Ale celkový dojem je, že to bylo fajn.

Prokletý pátek třináctého

Asi každý ví, že podle pověry nosí pátek třináctého smůlu, proto se mu také přezdívá černý pátek. Ale víte, jak tahle pověra vznikla? Já to až do včerejška nevěděla, pak jsem to slyšela ve zprávách a už jsem o něco chytřejší.

Nejstarší rytířský řád - templáři - byl shromážděn roku 1119 k ochraně poutníků do Palestiny. Hlavním úkolem tohoto řádu byl boj proti „nevěřícím“. Tento řád si vedl dobře pouze do té doby, než se dostal do konfliktu s francouzským králem Filipem IV. Sličným. V pátek 13. října 1307 byli na základě vykonstruovaných obvinění z kacířství uvězněni všichni templáři na území Francie.

Tak to by byla troška historie. A co vy? Máte rádi pátek třináctého, nebo se bojíte? Já teda mám tento den obvykle štěstí. Letos se sice nic moc překvapivého nestalo, ale to je někdy lepší, ne?

Krásný naposled

Tak dneska jsem měla svou plně poslední směnu. Jaký krásný pocit – naposled počítáte peníze, naposled každému děkujete, i když přesně nevíte za co, naposled na sobě máte svítivě žluté tričko a… naposled vidíte ty super hlavní pokladní, naposledy si prohlížíte zákazníky z místa za kasou… najednou začnete hledat důvod, proč přijít zas. Já si ho našla v tom, že když už jsem měla to školení, měla bych si taky zkusit makat, až to pojede nově. Připadá vám to jako špatnej důvod? To nic, mně taky. :-) A z toho usuzuji, že mě ta práce asi vážně baví. Prostě ten pocit, že to můžu kdykoliv přestat dělat, že se tím učím komunikovat s problematickými lidmi, že se můžu zlepšovat v rychlosti markování oběma rukama (asi je to dětinský, ale fakt mě to baví), že někde pomáhám a jsem užitečná… prostě pro ten pocit. A taky je to dobrá motivace k učení – celej život bych tohle totiž dělat nechtěla!

Jak jste pozorní?:)

Na téhle stránce jsem změnila dvě věci... kdo si všimne aspoň jedné, ať to napíše sem do komentáře. :)) Schválně, jak jste všímaví:). Jedna z nich je vidět na první pohled, druhá se projeví až při kliknutí.

Jo a jen tak mimochodem nejde o nové články, ani anketu!:)) To byste měli moc jednoduchý. No doufám, že si aspoň někdo všimne. Tak prosím hledejte:).

Jen tak 9 - Nové odkazy

Tak mě napadlo, že sem konečně dám dva odkazy na bločky, které si už pár dní prohlížím, a jejich autory si nemůžu vynachválit. Jen mám obavy, že jestli to takhle půjde dál, bude vám trvat pořádně dlouho, než najdete konec odkazů.

Takže - vřele doporučuju mrknout se na Ondyho blog a Tentatovy stránky. Nemám sice svolení autorů, že si sem můžu dát odkaz na jejich stránečky, ale myslím, že kdyby ještě byli vzhůru, povolili by mi to.

Píší sice nesrovnatelně, protože každý má velmi odlišný styl od toho druhého, ale jedno mají společné - pokaždé se nemůžu dočkat, až něco nového napíšou.

P. S.: Pro ty, kteří by náhodou přehlédli, že tu vůbec mám nějaké odkazy. Jestli se vám líbí můj blog, můžu vám zaručit, že z pokysblogu budete na větvi. A kdybyste "náhodou" zavítali na bloček Mr. Dowa budete už z toho opravdu celí pryč. Doporučuji nejlepší možnost - navštívit všechny.

Stačí to vyslovit

Někdo, kdo je pro mě dost důležitý, slavil včera narozeniny. Chci mu tu ještě jednou, pěkně přede všemi, popřát Všechno nejlepší, hodně štěstí a zdraví, ale to není všechno:). Přeju ti hodně úspěchů ve škole, ať máš tak fajn přátele, jakým jsi pro mě ty, ať máš po ruce vždycky někoho, kdo tě dokáže rozesmát, když se necítíš dobře, a ať... prostě ať se ti splní to, co si přeješ.

Jednou jsem byla vážně zoufalá, přišla jsem na icq a potkala tam tebe. Ještě jsme se moc neznali a já nemívám ve zvyku odhalovat své slabé místo před ostatními, ale v tu chvíli jsem byla tak nešťastná… potřebovala jsem znát odpovědi na své otázky a tobě jsem mohla věřit. Našel sis na mě čas a povídal si se mnou. Nechci tu přímo říkat, čeho se to týkalo, ale to, cos mi řekl, jsem si zapamatovala a ještě několikrát mi to pomohlo překonat obavy z toho, jaký udělám první dojem.

Dílem náhody nebo tvé intuice bylo naše letní setkání. Snažila jsem se sehnat si práci, ale moc se mi to nedařilo. Po mnoha neúspěších jsem začala propadat špatné náladě a smutku. Přesně v tu dobu jsi mě vytáhl do kina. Bylo to moc super, na chvíli jsem zapomněla na starosti a oddala se odpočinku. Uvědomila jsem si, že jsou prázdniny a že nejde o nic tak strašně důležitého. Umožnil jsi mi podívat se na celou věc s nadhledem a já chci, abys věděl, žes mi tím moc pomohl. Z těch tří týdnů, které jsem tu strávila to byl asi nejlepší den.

Nedávno mi jeden přítel řekl, že je rád, že mám kolem sebe lidi, kteří se mě zastanou. Znovu si musím vzpomenout na menší incident u oběda. Ano, zase jsi to byl ty, kdo udělal něco nezapomenutelného.

A konečně, proč mě napadlo napsat tenhle článek? Četla jsem knížku a než jsem se pustila do dalšího příběhu, našla jsem citát:

Kdybyste měli co nevidět umřít
a mohli si ještě naposled
zatelefonovat, komu byste
zavolali a co byste mu řekli?
A na co čekáte?

Stephen Levine

První, kdo mě napadl, jsi byl ty. Řekla bych ti, že jsem ráda, že jsme přátelé.

Čokoláda

Nedávno jsem tu měla anketu, jestli máte rádi čokoládu. Je to trošku mimo to, co tu píšu, tak to chci vysvětlit. S kámoškou jsem jednoho krásného prázdninového dne, kdy se zrovna nic moc důležitého nedělo, rozpoutaly debatu o tom, že není člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem, že i každá věc má někoho, kdo ji nemá rád. A tak jsme zkoušely hledat různé věci a pokaždé jsme našly někoho, kdo je třeba nemá rád, ač se nám to zdálo sebe nepochopitelnější. Já osobně si teda celkem v pohodě dokážu představit, jak někdo nemusí mít rád hořčici, cibuli, papriku, česnek, ale třeba med? To už je horší, to nechápu. A takhle nás napadla čokoláda.

Kdyby se vám náhodou chtělo, můžete mi napsat do komentářů něco, co podle vás musí mít rád každej?

Jinak zpět k té čokoládě, já osobně mám nejradši Schogetten, protože je hrozně moc dobrá a při jedné úžasné příležitosti mi ji dali moji dobří přátelé a od té doby je pro mě víc, než čokoláda:)). Někdy možná napíšu o svém osobním vztahu k věcem, no uvidíme, jak to vyjde.

Moje velký prázdniny

Tatry

Kvůli tomu abych mohla jet do Tater, jsem si dala onu obávanou zkoušku na 28. června. Byla jsem odhodlaná tam jet bez ohledu na to, jestli to udělám nebo ne. Byla tu totiž ještě jedna možnost – smazat se z termínu a přepsat se na třetího července, ale říkala jsem si, že buď to zvládnu rovnou nebo třeba ani potom, a taky jsem si už nechtěla kazit prázdniny.

V Tatrách se mi líbilo hned z několika důvodů: příroda byla krásná, i když dole „trochu“ zpustošená listopadovou vichřicí před dvěma roky, pořádně jsem se prošla, protože jinak jsem skoro celou dobu jen seděla a učila se a taky jsem tam poznala pár super lidí.

Zpočátku to byla docela makačka, přece jen pohory nejsou normální botičky, ve kterých člověk lítá v létě ve městě. Ale když jsem si trošku zvykla, bylo to super.

Nejvíc jsem si asi užila výlet na chatu Plesnivec. Skoro celou dobu se totiž šlo lesem, kde byl příjemný stínek a čerstvý vzduch. Sice to byla dlouhá túra, ale byla poslední, a tak vlastně ani nezáleželo na tom, že budeme unavení.

Tatry tedy představovaly aktivní část mých prázdnin.

Šílený den a bláznivý kamarád (18. 7.)

Věnováno mému suprovému kamarádovi Lukášovi

Ráno jsem se probudila celkem brzy, asi kolem šestý, s dobrým pocitem. Sice by se mi ještě hodila chvilka spánku, ale nebylo to nutný. Chvilku jsem se ještě jen tak válela v posteli a pak jsem šáhla po knížce. Příběh, kterej jsem si přečetla, mi dokázal, že její autoři nelhali, když říkali, že čtenáře dojmou k slzám.

S úsměvem jsem si vyslechla, jak venku začali jako každý všední den v sedm sekat trávu. Chichi, tentokrát mě nevzbudili. Mrkla jsem na budík, kterej jsem si nastavila na sedmou. Aha, nastavila jsem ho sice dobře, ale možná by to chtělo i na jiný den než jen na čtvrtek, když je úterý.

V osm jsem se vybatolila z postele, udělala nejnutnější věci a jela na nádraží čekat kámošku, se kterou jsme chtěly jít na promoci jednomu známému. Cestu jsme pořádně neznaly ani jedna, ale kámoška měla vypsané ulice a mělo to být skoro rovně. Už od včerejška jsme byly domluvené, že zajdeme do květinky. Jenom by ji to chtělo najít. Právě ve chvíli, kdy nás tohle napadlo, jsme na rohu objevily jedno malé květinářství. Okamžitě jsme tam vyrazily. Neodolala jsem žluté gerbeře, ale kámoščina červená růže byla také fantastická.

Protože jsme ještě měly čas, zašly jsme si do potravin koupit něco dobrýho. Zahlédla jsem tam přáníčko: V tento významný den, kdy Ti předají tolik vytoužený diplom, Ti chci dát jednu radu…
rychle zmiz, aby si to ještě nerozmysleli! Každopádně blahopřeji!“ Chvilku jsme váhaly, ale pak jsme neodolaly a koupily ho.

Menší problém byl v tom, že jsme sice měly přáníčko, ale neměly jsme se do něj čím podepsat. Kámoška si chtěla někde koupit tužku, ale mně vzhledem k tomu, že jsem neviděla žádné papírnictví, přišlo lepší od někoho si ji půjčit. Zaujal mě obchod hned naproti. Měli tam všechno možné, ale hlavně repráčky a nábytek. Odhodlaně, i když trošku nervózně jsem vstoupila do obchodu, prodavač nám téměř okamžitě vyšel vstříc, což mě ještě víc znervóznilo. Tvářil se trochu překvapeně, když zjistil, jaké je naše přání, ale po chvilce nám tužku vyměnil se slovy: „Ta je stará, radši zkuste tuhle.“ Posadil nás do jednoho fantastického křesla ke stolu, no prostě pohoda, líp jsem si snad ani vybrat nemohla.

Promoce byla slavnostní a probíhala normálně až na to, že kámošku napadlo, že mě vyfotí. Tak jsem jí to oplatila, a když jsme viděly výraz toho kluka za ní, dostaly jsme výtlem. Asi ho to příliš nebavilo.

S kámoškou jsme se hned po promoci rozloučily, protože jsem slíbila kamarádovi, že přijdu co nejdřív a spolu půjdem do agentury a vybrat batoh. Ale cestou jsem se ještě na chvíli zapovídala a než jsem se nadála, byly dvě hodiny. Samozřejmě jsem za pozdní příchod dostala sprďana, ale dál se to nějak neřešilo a vyrazili jsme do agentury. Sotva jsme vylezli před kolej, uviděli jsme přijíždět 26ku. No co, tak se proběhnem. A taky že jo. V agentuře kamarád zjistil, že si zapomněl vzít výkazy. Chvilku se rozhodoval, jestli pro ně ještě nesběhnem, ale nakonec jsme se rozhodli, že tam zítra zajdu já a dnes se půjdem podívat po batohu. Prolezli jsme kdejaký obchod a kámoš klasicky dělal blbosti. Pořád jsem se něčemu smála. Například mě vždycky spolehlivě rozesměje kvákáním. A když jsme pak v jednom obchodě našli zelený batoh, řekla jsem mu, že se mu jakožto žábě hodí. V jiném obdivoval docela pěkné boty. „Jen kdyby nebyly zelené.“ Připomněla jsem mu, že by si mohl koupit zelený batoh, tyhle boty a bude parádní žába.

Při toulání po obchodech a hledání batohů jsme navštívili krámek, kde jsem se jen tak „z nudy“ prohrábla ramínky s tričky a v ruce mi zůstala jakási zelená košile. Vytáhla jsem ji a celá uchvácená se dívala na její cenu. Jen 80 Kč! Byla heboučká jak nejjemnější šátek a i barevně mě uchvátila. Zavolala jsem na kamaráda, ať si jde šáhnout. Dost mě zaskočil hláškou: „Já si šáhu až na tobě.“ Když jsem se na něj popuzeně podívala, začal vysvětlovat, že to byl jen vtip. No proto!

Při zkoušení jsem zjistila nemilou věc – rukávy jsou mi úzké. Odcházela jsem s těžkým srdcem. Ta košile mě uchvátila víc, než jsem si dovedla představit. Chvilku trvalo, než jsem se znovu dokázala vrátit myšlenkami zpět k batohům. Nakonec jsme vybrali jeden fakt moc pěknej, kterej bych si koupila taky, kdybych nějaký potřebovala.

Nemohla jsem jinak a musela jsem se pro tu košili vrátit. Na štěstí jsem s sebou měla chlapa, kterej uvažuje mozkem, já si naopak spíš koupím něco, co mě přitahuje, takže „zavelel“, že si ještě něco prohlídnu. Jak jsme tak chodili po obchodě, něco mi sem tam ukázal a něco jsem si vybrala sama. Než jsem se nadála, stála jsem s pěti věcma před zkušební kabinkou. Obě zelené košile )každá v jiné velikosti) mi byly malé, dokonce jsem se bála, že z té druhé už ruku nevyndám. Hnědá košile, která už sama o sobě byla dost zvláštní, se ke mně opravdu nehodila. Takže nakonec zůstala bílá košile s kytičkama a zelený tričko. Nakonec jsem se z finančních (a taky citových) důvodů rozhodla jenom pro košili. Ale byla jsem z ní uchvácená takovým způsobem, že jsem měla chuť si poskakovat a zpívat.

Nadšeně jsem kamarádovi líčila, jak je super, že mu nevadí chodit po obchodech, protože z toho jsou obvykle kluci otrávení. Řekl, že mi takového kluka předvede a začal brblat. Museli byste ho slyšet, abyste pochopili, proč mi málem tekly slzy smíchem. Teď si budu trošku vymýšlet, ale pokusím se ho co nejvíc napodobit (jen si k tomu ještě zkuste domyslet nějaká mírnější sprostá slova). „Vy ženský ste strašný! Furt jen lítat po nákupech! Už sme tu byli v každém obchodě! Kolik peněz jsem za tebe utratil! Batoh jsem ti koupil! Tričko! A pořád nedá pokoj!…“ Z legrace do mě trochu šťouchnul a já už tak dost vysmátá, se přimotala nějakému pánovi pod nohy. Na štěstí mě nezašláp. Ale co o něm pak kamarád vyprávěl, to u mě vyvolávalo další salvu smíchu.

Smála jsem se totiž tak, že jsem měla rukou zakryté oči, jako bych se ke kamarádovi nehlásila, proto to mohlo vypadat jako že pláču. Dotyčný pán se na mě prý podíval soucitným pohledem říkajícím: „Chuděra, s kým to proboha chodí?“ A na něho pak vrhnul pohled: „Ty jeden neřáde!“

Cestou na kolej jsem se téměř nepřetržitě smála. Když mi kamarád předvedl jak želvu tak žábu, zeptala jsem se ho jak dlouho vydrží nedělat blbosti. Hádala jsem, že kváká i v noci ze spaní. Po chvilce se ozval: „Pět minut, počítal jsem to.“

Na vrátnici mě rozesmál tím, že na otázku, jestli umí všechna zvířata ze zoo, odpověděl: „Ne, hada ne.“ Pak vyplázl jazyk a zkusil zasyčet. Takže umí i hada.

A jak skončil dnešní fakt báječný den? Druhej kamarád mi půjčil kalkulačku, kterou potřebuju na brigádu. O mojí nové košili řekl, že je pěkná a kdyby byla delší, mohla by z ní být noční košile. No nevím… mně se asi víc líbí takhle.

Tygří tlamička (30. 8.)

Smutně si prohlížím klávesnici počítače a přemýšlím, co napíšu. Nechci psát smutný články, protože vím, že můžou zkazit náladu tomu, kdo si to čte. Ale z dneška se prostě potřebuju vypsat a taky si nemyslím, že bych tu měla mít jen všechno krásné a plné optimismu.

V očích se mi lesknou slzy, které se snažím potlačit. Je to jen kytka, říkám si a přitom vím, že tomu stejně neuvěřím. Pro mě byla něco víc! Jo, tohle je můj problém. K věcem si často vytvářím osobní vztah, a když se s nima pak něco stane…

Před pár lety jsem byla na jakési akci, kde se prodávaly různé kytičky. Koupila jsem si dvě. Úplně jiné, než jaké jsem původně chtěla, ale moc se mi líbily. Vypadaly jako kaktusy, ale ve skutečnosti to byly sukulenty. Nechci dělat chytrou, a ani si tím nejsem jistá, ale myslím, že kaktusy jsou částí sukulentů.

Ty dvě malé potvůrky, které jsem tehdy přinesla nadšeně domů, neměly ostny jako pravé kaktusy. O echeverii tu mluvit nebudu, ale o té druhé ano. Má vlastně dva názvy. Faucaria tigrina a také český, který se dobře pamatuje. Zní Tygří tlamička. Kdo někdy viděl tento sukulent, určitě je mu jasné, proč se tak jmenuje. Pro ty ostatní snad seženu obrázek. Tygří tlamička se dá poznat podle toho, že je celá hladká, jen na okrajích listů má kolem dokola „zoubky“. Jsou to trny (bodlinky, nebo jak to mám nazvat), které působí dojmem tlamičky.

Jak už jsem říkala, tuhle kytičku jsem měla asi dva roky… Už její pořízení pro mě bylo zvláštní, ale o tom tu mluvit nechci, a když jsem sledovala jak roste… Poté, co přežila pár prvních měsíců, bylo jasné, že je v pořádku a nějakou dobu mi vydrží. Sice mi nikdy během té doby nekvetla, ale přinutit kaktus, aby kvetl, je trochu problematické, a tak jsem si z toho nic nedělala.

Teď jsem byla pryč a nemohla jsem si ji vzít s sebou. Zřejmě to bude tím, že strávila delší čas ve vlhkém prostředí… vlastně teď už je jedno, čím to bylo. Prostě je po ní. Nevím, proč tu brečím kvůli kytce. Možná jsem fakt cíťa. Ale prostě si nemůžu pomoct. Je mi to moc líto. A je to jedna z věcí, se kterou nemůžu nic udělat. I kdybych si jich koupila tisíc, stejně ta jedna moje umřela. Možná jsem ji měla dát někomu zodpovědnějšímu, možná jsem neměla nikam jezdit, vzít ji s sebou… mohla jsem toho udělat dost. Teď můžu jen projevit lítost, tak dělám to jediný, co můžu.

Moje království (2. 9.)

S velmi příjemnými pocity jsem ulehla na rozprostřenou deku na zahradě a pustila se do čtení. Teď se jdu na chvíli flákat, dokud je venku krásně. Aspoň načerpám nové síly do dalšího uklízení, ale kromě slunka mě ještě hřeje pocit, že to nejhorší už máme za sebou.

Do malování jsme se pustily až 30. srpna. To byste nevěřili, kolik se toho musí udělat, než člověk konečně začne natírat zeď barvou.

Prvně se musíte dohodnout, zda vůbec chcete pokoj vymalovat barevně a pokud ano, jestli natřete i strop. Rozhodly jsme se pro zelenou a natření i stropu. Kdo by se tam dělal s tou linií? Nakoupení barev byla poměrně hračka – jakýsi středně velký Primalex a dvě zelené… Aby to nebyla chladná zelená, vzaly jsme ještě radši i jednu žlutozelenou Až doma jsme zjistily, že máme místo žlutozelené citrónověžlutou. Ale to snad nebude vadit, řekly jsme si a pustily se do stěhování skříní, což bylo sice více náročné na strategii, než jsem čekala, ale zato méně po fyzické stránce, takže se to aspoň vykompenzovalo.

Po zemi se rozprostřely noviny, vše se zakrylo igelitem a mohly jsme penetrovat. Bylo mi řečeno, že pod tímto slovem si mám představit rozmatlání původního vzorku válečkem nebo štětkou namočeným ve zředěné barvě. Tohle byla asi nejhnusnější práce, na většině míst to totiž moc dobře nešlo a stěna se nesmí podmáčet, aby z ní neopadávala omítka. Když to bylo za námi, zabrala jsem si váleček a zkusila malovat.

K velkému překvapení mě to začalo brzy bavit. To, že by se válečkem nemělo šmrdlat nahoru a dolů, protože to cáká, jsem ignorovala, ona se tak aspoň zamalují všechna bílá místa. Netrvalo to dlouho a byla jsem zelená jako vodník. Protože jsem s tím počítala a měla na to patřičné oblečení, vůbec mi to nevadilo. A když mi při malování stropu spadl váleček plný zelené barvy do vlasů, jen jsem se smála, že teď už jsem fakt vodnice. Malování štětkou byla menší legrace, s tou se musíte dostat kolem garnýže, postele, obrazu, topení a dalších podobných věcí, které vám neustále překážejí. Například takové dvě trubky od topení, které jsou u sebe tak blízko, že se za ně nedá pořádně dostat, mě chvilku deptaly. Pak jsem oznámila, že je namaluju nazeleno taky a byl pokoj.

Vlastně jsem zapomněla zmínit, že barvu jsme na zdi zkoušely jen jednou. To jsme ji musely vysušit fénem, abychom se ještě týž den mohly podívat, jak to bude vypadat.

Ve středu jsme makaly asi ze všeho nejvíc, a tak jsme kromě penetrace skoro všude udělaly první vrstvu. Tady jsou nějaké obrázky.

Haluzák (7. 9.)

Už vám někdy zlepšila náladu návštěva u zubaře? Já z ní dneska odcházím nejen s úsměvem, ale přímo vysmátá.

Občas o sobě říkám, že jsem haluzák, což je vlastně člověk s hrozným štěstím na náhody. Někdy vám zas o nějaké napíšu. Věřit mi nemusíte, ale pro mne je dnešek dostatečným důkazem.

Jsem týden doma a dnes mám akorát tři hodinky než pojedu hrát tenis a mně nenapadne nic lepšího než si zajít k zubaři objednat se na preventivku. Chvilku si čtu knížku o počasí, pak otevřou, a když sdělím své přání jsem pozvána do křesla a bleskově prohlédnuta. Sestřička se směje, že to snad mám v kalendáři. Nechápu!

Vysvětlí mi, že jsem tu byla přesně před rokem. Na den přesně! V kalendáři to rozhodně nemám, možná tak v deníčku a šla jsem tam fakt proto, že doma už nebudu ani týden, tak abych se měla na kdy objednat:-). No nejsem haluzák? :-) takže příští rok v pátek a pak to budu muset změnit, poněvadž v sobotu to asi neprojde:-). Mimochodem – zoubky mám v pořádku.

Zajdu se mrknout do jakéhosi výprodeje. Stejně u sebe nemám peníze a momentálně šetřím na dárek. Cedule u pokladny: „Skoušené zboží hlaste u pokladny“ mě rozesměje. Ačkoliv hodně váhám, na chybu nakonec prodavače neupozorním, i když menší chuť rýpnout si by byla. Kdoví jak by se zachoval?:-)

Venku je úžasné teplo, asi se na tom kole upeču, ale to neva. Jo, když jsem u toho haluzáctví, celej den si zpívám Let´s talk about a man od Preziosa a oblíbenou písničku Animal instinkt. Doma si ji chci pustit a zjistím, že je od Cranberries, o kterých mi nedávno jeden kamarád říkal, že je má moc rád. V tu chvíli jsem si vzpomněla jen na jednu písničku od nich a to si ještě nebyla jistá, jestli je fakt od nich, a tak jsem na to nijak nereagovala.

Právě teď

Je čtvrt na pět, sedím v cizím pokoji s lidma, které znám jen pár dní, ale je mi bohovsky. Vážně! Dnešek, no vlastně včerejší večer jsem si opravdu užila. Co na tom, že zítra jdu do práce a mám rovnou desetihodinovku. Ono je to vlastně už dneska! Teď se prostě cítím báječně... mám nové přátele, oslavili jsme kamarádův svátek a teďka papám meloun a píšu si na blog... co víc bych si mohla přát? Možná jen se trochu vyspat a přežít zítřejší šichtu.

Ten s hezkýma očima

Do háje s láskou, řekla jsem si v duchu a podepsala smlouvu o brigádě. Usmála jsem se na paní z agentury, která ji rovněž podepsala. Na tyhle prázdniny jsem si sehnala brigádu, dokonce jsem si dala desetihodinové směny, z čehož vyplývá… no jasně, ani náhodou nebudu mít čas na kluky, a tak mi nehrozí, že bych se zase zamilovala do někoho nesprávného.

Dneska už jdu na pokladnu po několikáté, a tak vstávám s dobrou náladou, jen málo věcí mě tam ještě může překvapit. A když se tak náhodou stane, mám pusu a taky telefon na lidi, kteří vědí, co s tím. Čeká mě sice krásná desetihodinovka, ale kupodivu necítím nic jiného než radost. Z čeho? Ani sama nevím, asi z toho, že pracuji, že se zlepšuji, že mi to jde lépe než předtím (a to o dost)… zkrátka proto, že nesedím doma a neužírám se tím, co bylo a co by mohlo být.

Jedním z prvních zákazníků je stařičký pán. Na tom není nic zvláštního, ale tenhle je tak trochu speciální. Chodí k nám (jak rychle tohle člověk začne říkat:-)) nakupovat každý den a byla jsem upozorněna, že každý den se mu nelíbí cena a stěžuje si na to. Takže se musí zavolat hlavní vedoucí, aby mu potvrdila, jaká ta cena opravdu je. A když si ubohá pokladní myslí, že je po všem, usadí se milý pán na lavičku před ni a celou dobu ji pozoruje. Sedí tam několik hodin, než sní svou skromnou svačinu a pak odejde.

Podívám se na něj s obavami v očích. Tak co mě čeká? pomyslím si a v duchu přemítám, jestli se mu nebude líbit cena u všech tří věcí, které má. Snažím se nedat na sobě znát ani nejmenší obavy a s úsměvem mu přeji dobrý den. Vlastně o nic nejde, napadne mě, tak zavolám vedoucí, ona mu řekne správnou cenu a pohoda. Uklidním se a už se soustředím na to, že mi říká, kolik co má stát. Projedu jeho věci před snímačem kódu. Píp a cena je stejná s tou, kterou řekl, potichu si oddechnu. Tak ani tu vedoucí nebudu muset volat, to je super. S radostí mu ještě popřeji krásný den a sleduji, jak si sedá na lavičku. Pro mě za mě ať si mě klidně pozoruje, stejně mám tolik zákazníků, že si ani nevšimnu, že tam je.

Zanedlouho po onom pánovi se u mě jako zákazníci objeví tři týpci. Žertují spolu a dělají blbosti. Jen mám trošku problémy poznat, který nákup je koho, když to všechno hodili k sobě. Proč myslíte, že tu mám ten hranolek s nápisem Tesco? říkám si v duchu, ale nedokážu se zlobit, dneska mám zkrátka dobrou náladu. Protože mají peníze celkem přesně, odpouštím jim ten malý prohřešek naprosto spokojená. Drobné jsou někdy opravdu důležité. Jejich srandičkám se musím smát taky. Popřeju jim pěkný den a nashledanou.

Jedním z dalších nezapomenutelných zákazníků je pán staršího věku, který kupuje dárkový koš. To mě trochu vyděsí. S dárkovým košem jsem pracovala jen jednou a nedá se říct, že by mi to někdo nějak dobře vysvětlil a navíc to bylo poměrně složité, ale tehdy pro mě bylo všechno nové. Vím, že na něm kód není a že se musím podívat, jaké číslo je naspod té ošatky. Super. Zvednu koš, který je lehčí, než jsem očekávala. Aha, šestka. Chci koš zase položit zpět na pás a nějak ho namarkovat. Když mě od pásu dělí necelých deset centimetrů, ozve se: křup! Odtrhne se polovina igelitu a obsah koše se vysype na pás. Nemůžu říct, že bych se nelekla a taky se nezděsila toho, co s tím a co tomu řekne zákazník. Nic. V klidu si dojde pro jinej. Než se vrátí trochu se uklidním. Koneckonců, tohle nebyla moje chyba, protože jsem tu ošatku držela zespodu. Teda fakt nechápu, jak se to mohlo stát. Na štěstí se vysypaly jen konzervy a něco tvrdšího a jenom na pás, takže pohoda. Ale kdyby spadlo to šampaňské a třeba na zem… Zavolám hlavní vedoucí, že tu mám dárkový koš a nevím co s ním. Mezitím si vzadu najdu kódy. Bez problémů, díky popiskům najdu koš č. 6, což je oproti prvnímu setkání s takovýmto košem změna k lepšímu, ale nachází se u něho dva kódy a každý na jakousi ošatku. Vedoucí mi říká, že když použiji část obou těchto kódů, dostanu správnou cenu. Poděkuji, zkusím to a skutečně, jsem spokojená. Příště už to budu umět sama. Možnost vyzkoušet si to přijde hned o pět zákazníků později, ale opravdu to už umím a koše naštěstí zůstává v celém stavu.

Zajímavých zákazníků mám ještě mnoho, a tak se jenom usmívám, když si vzpomenu, jak mi mnoho lidí říká, že tohle by dělat nemohli, musí tam být nuda. Vážně? Zajímavý, já se nenudím ani chvilku. A když náhodou jo, brzy se to změní.

Na přestávku jdu s dobrým pocitem, že tohle je opravdu práce pro mě. I když to možná bude znít trochu legračně, svým způsobem je to práce s lidmi a jak mi mnozí tvrdí, to se pro mě hodí. Navíc si myslím, že to s lidma celkem umím. Jsem toho názoru, že s každým se dá rozumně domluvit a taky mám lidi ráda. Některý jsou opravdu fajn a dokáží vám zlepšit náladu, když ji máte špatnou. Ale také existují mrzouti a brblouni. Proti nim je nejlepší úsměv, milý pozdrav, rychlé namarkování nákupu, dostatečně hlasité sdělení ceny a popřání pěkného dne. Potom si nemají na co stěžovat. Přestože se to nezdá, právě takoví lidé dokáží být velmi milí, když se k nim chováte s patřičnou uctivostí. Opravdu blbých zákazníků jsem měla jen pár (zatím) a pár jsou dva. Musím se přiznat, že toho druhého si ani nepamatuju. Ale zpět k dnešku.

Po přestávce jsem se do práce vrátila s novým elánem. Už mi zbývá jen šest hodin, tak to už zvládnu. Až v osm skončím, zajdu si tu ještě něco koupit, protože budu mít už určitě hlad. Se zákazníky zažívám nové a nové příhody. Bojuji s nedostatkem kovových mincí, přijímáním eura a také s bankovními kartami, ale nakonec všechno dobře dopadne a připadám si jako v pohádce.

Svoje zákazníky si ve většině případů nepamatuji, ale když markuji nákup snědému klukovi s pronikavýma očima, říkám si, že toho znám. Ale bůhví odkud. Možná tu u mě dneska byl. Nebo taky včera. Nebo tu někde pracuje, nebo… možností je spousta, ale brzy se rozhoduji hned pro tu první. Přiznávám, že mi to rozhodnutí usnadnil sám, protože se na mě opravdu zvláštně díval. Jeho pohled mě znervózňoval. Měl jen malý nákup, a tak jsem byla ráda, že jsem mu to namarkovala dřív, než si mohl všimnout, jak se mi třesou ruce. Naposledy jsem se mu podívala do očí, když jsem mu říkala nashledanou, jako to dělám u všech zákazníků, a zaujalo mě, jak se na mě dívá. Měl hezké oči, ale kupodivu jsem si nevšimla jejich barvy. Zvláštní, obvykle je to jedna z prvních věcí, které si všimnu. A které mě na klukovy dokáží zaujmout, připustila jsem si v duchu trošku poplašeně. Přece se nezamiluji i tady?!

Zákazník, který přichází po něm, je mi také povědomí. Z toho, že se spolu baví, je mi okamžitě jasné, že tu byl, dokonce tu v poledne byli oba. Netrvá to dlouho a dávají se se mnou do řeči. Nejprve se ptají, jestli jsem tu na brigádě a pak se „ten s hezkýma očima“ zeptá, jestli tu budu zítra kolem oběda. Ano, zítra tu budu celý den. Slibuje mi, že se zítra staví.

To jsem tedy zvědavá. S povzdechnutím si musím přiznat, že se malé schůzce nevyhnu ani v práci. Ale co, aspoň se mám na co těšit.

Pokus o recenzi

Právě jsem dokoukala film, který jsem už opravdu dlouho chtěla vidět. Toužila jsem ho shlédnout už někdy v dětství, kdy jsem si všimla obrázku v jedněch super velkých omalovánkách. Stejnej obrázek jsem bohužel nenašla, takže vám ho nemůžu ukázat.

Jakej z toho mám pocit? Ani nevím, co jsem čekala, ale líbilo se mi to. Bylo to takový… prostě pohádkový. Možná jsem čekala, že to bude trochu delší než pouhých 45 minut. A všechno, že bude trvat dýl – seznamování, poznávání… ale nakonec se tam objevilo přesně to, co bych si u pohádky představovala. Pokud jste to ještě neviděli, vřele vám to doporučuju. Je to příběh plný emocí, při kterém si člověk uvědomí, že by nikdy neměl zapomínat na své zvířecí mazlíčky.

Navíc mi to připomnělo jednu výbornou knížku. Je to asi tak rok, co jsem ji četla. Jmenovala se Rollo a napsala ji Pandora Pollen. Šlo o pejska, který se nedopatřením dostal do laboratoře, kde se provádí pokusy na zvířatech. Tu knížku bych vám opravdu doporučovala. Je to jedna z knih, o kterých si myslím, že mají hlubší myšlenku.

Jak to tedy budu psát?

V anketě jste rozhodli, že by se vám nejvíc líbilo, kdybych psala svoje prázdninové zážitky po dnech podle toho, kdy se mi stalo něco zajímavého. Osobně bych se asi spíš přikláněla k jednotlivým tématům, ale nechala jsem vás hlasovat a vy jste jakžtakž projevili zájem, takže se budu řídit vaší vůlí. Koneckonců tvorba článku je pak stejně na mně, takže co se nebude vztahovat k jednomu dni si můžu zařadit kam chci.

Protože mám dost velký problémy s časem a nestíhám psát tak, jak bych chtěla, rozhodla jsem se, že sem článku budu dávat postupně a pokud to půjde, budu je zveřejňovat od začátku prázdnin do konce, tedy opačně, než je seřazen zbytek článků. Zkuste představit, že moje velký prázdniny představují jeden opravdu dlouhej článek.

Prázdninová četba

Protože jsem ve školním roce měla dost práce, neměla jsem čas a vlastně ani moc chuť pouštět se do čtení knížek. A tak jsem se (především v červnu) těšila, až navštívím knihovnu a něco pěkného si půjčím. Jak je mým „dobrým“ zvykem, stále si něco plánuji (a pak to obvykle nevychází). Na tyhle prázdniny jsem si naplánovala hromadu věcí a samozřejmě mi bylo jasné, že toho spousta nevyjde, ale to, že bych opravdu mohla ležet v knížkách, jsem považovala za reálné. Popravdě řečeno skutečnost je trochu jiná. Ale do čtení knížek jsem se pustila.

I když teď, skoro v půlce prázdnin, nemůžu říct, že bych měla přečtenou jedinou knížku celou. Začala jsem číst cosi historického… Jmenovalo se to tuším Právo první noci od Nižňanského. Nečetlo se mi to špatně, ale hlavní hrdina mi byl nesympatický, přišel mi podlý a to se mi vůbec nelíbilo. Protože se mi tu knížku nechtělo tahat s sebou do Brna, nechala jsem ji doma rozečtenou a v Brně si vesele došla do knihovny a půjčila si pár knížek o všelijakých blbostech a také Slepičí polévku pro duši zamilovaných.

Slepičí polévka je v podstatě jakýsi cyklus, existuje jich totiž víc druhů. Ani nevím, proč jsem si vybrala právě tuto. Možná proto, že jsem měla chuť přečíst si něco romantického a pozitivního. Paní ve skladu, ze kterého jsem si to půjčovala, mi řekla, že jsem si vybrala dobře. Teď jsem v půlce a musím uznat, že měla pravdu. Je to opravdu dobrá knížka. Skládá se z příběhů, jež byly zaslány lidmi, kteří je skutečně prožili (nebo to aspoň tvrdí). Některé sice působí dosti neskutečně, takže člověk až pochybuje, že se něco takového mohlo skutečně stát (například příběh Nové tenisky), ale i kdyby byly vymyšlené, určitě dokáží zaujmout.

Pohrdlivě jsem se ušklíbla, když jsem četla na zadní obálce: „Její příběhy zanechají nesmazatelné stopy ve vašich srdcích, naplní vás nadějí a povedou k životu plnému radosti, vděčnosti a ovšem! – lásky.“ Měla jsem dojem, že to trošku přeháněj. Nic proti reklamě, ale tohle už je moc. Teď musím uznat, že některé příběhy opravdu umí chytit za srdce (Kojamotemi) a byla bych ráda, kdybych nikdy nezapomněla na to, že jsem je četla, a z některých má člověk takový výtlem, že mu to zlepší celý den (Těsná situace).

Co budu číst dál, to se zatím neví. Ale doufám, že ještě něco jo. Moc toužím po tom, abych si mohla půjčit Hohlbeina a pokračovat v sérii Čaroděj ze Salemu, kterou mám rozečtenou už z minulých prázdnin, ale jak to dopadne, to je ve hvězdách.

Když jsem se v knihovně toulala mezi regály, zaujala mě knížka od Carly Bracaleové. Ta vlastně byla víc než skutečné prožitky důvodem vzniku článku „Ten s hezkýma očima“, jmenovala se totiž „Do háje s láskou“. Nevím jak vám, ale mně ten název připadal rozhodně velmi inspirativní. Knížka mě zaujala na první pohled. Stačilo si přečíst, že hlavní hrdinka Darlena se rozhodne, že si prázdniny nebude komplikovat žádnými kluky. V knížce se dozvídáme, jak je někdy fajn, že naše nesmyslná předsevzetí nevychází. Tuto knížku doporučuji všem, kteří se chtějí trochu pobavit, protože mě dokázala spolehlivě rozesmát i cestou do práce, a přečíst si něco tenkého a přitom pěkného.

Prázdninové články

Nevím, jak mám napsat články o prázdninách, tak se prosím mrkněte na anketu... až tam budou aspoň tři hlasy, rozhodnu se podle toho.

Semka do komentáře můžete napsat svůj vlastní návrh, jak bych to měla udělat, abyste byli spokojení.

Příhoda na rádiu

Na internetu jsem si pustila rádio a slyšela jsem něco fakt dost dobrýho, o ten pocit se s vámi musím podělit. Na Vysočině (ale dělaj to i na jiných rádiích) si z lidí dělaj srandu a volaj jim za různým účelem. Obvykle se představí jako Kachlička. Tak tedy, tentokrát zavolali někam na městský úřad a stěžovali si, že na koupališti je draho. Kachlička se tvářil jako že je důchodce, který nemá dvacku na vstupný, a chtěl po nějakém pánovi, budu mu tu říkat třeba Jakub, aby měl zvýhodněné vstupné.

Tak tedy Kachlička mermomocí chtěl, aby mu dali slevu alespoň polovinu. Jakub mu přesně jak to má úředník udělat – mile, ale důrazně – vysvětlil, že on cenu vstupného změnit nemůže, ale že si jeho návrh poznamená a navrhne to na radě.

Malý háček byl v tom, že rada se koná od pondělka za týden. A jak říkal Kachlička, do té doby už bude ošklivě a on se teď nemůže jít koupat. Bylo znát, že Jakub neví, jak celou situaci uspokojivě vyřešit. Opravdu přesvědčivé bylo Kachličkovo bědování, že on až bude starej a bude mít malej důchod, taky bude mít problémy, když bude chtít jít na koupaliště atp.

Jakub udělal něco, co jsem rozhodně nečekala. Řekl Kachličkovi, ať se klidně vrátí na koupaliště, že tam zavolá a… teď přesně nevím, jak to formuloval, ale jasně z toho vyplynulo, že to za milého dědu zaplatí.