Vila Löw-Beer v Brně

Pohled z ulice

Když už jsem byla v Brně, chtěla jsem toho využít a něco podniknout. Keškolovení nás zavedlo do zahrady Vily Löw-Beer, kde si můžete sednout, užívat si sluníčka a pít třeba burčák (vezměte v potaz, že jsme tam byli 2. října ;-)). Také jsme nakoukli do zahradního domečku Celnice s fotografiemi z různých zemí světa.  

Secesní vilu si nechal postavit v roce 1903 továrník Moritz Fuhrmann (1850–1910), z někdejší celnice se stal domek pro správce. „Podle obecního věstníku pro zemské hlavní město Brno byly v jednopatrové vile čtyři byty celkem se 14 pokoji a 7 kabinety, 3 kuchyněmi, 2 koupelnami a 6 záchody. Secesní rostlinné motivy byly na keramické dlažbě a litinovém zábradlí schodiště. Autorem projektu byl pravděpodobně vídeňský architekt Alexander Neumann (1861–1947).“

Po Fuhrmannově smrti prodali v srpnu 1913 jeho dědicové vilu za 290 tisíc korun textilnímu podnikateli Alfredu Löw-Beerovi*) (1872–1939). Pro vilu i horní část zahrady bylo významné, že ji majitel v roce 1929 věnoval své dceři Grétě k sňatku s Fritzem Tugendhatem. Dodnes obě vily dělí jen plot a velký kus zahrady. 

V roce 1940 zabavili vilu Němci pro potřeby tajné státní policie (gestapa). V roce 1946 byla nad objektem ustanovena národní správa a v roce 1954 se stal majetkem československého státu. V letech 1962–2012 sídlil ve vile Löw-Beer domov mládeže, tehdy byla přestavěna vodní nádrž s vodotryskem a do středu bývalého květinového záhonu byla umístena socha „Cvičenky“. Brutálním zásahem byla výstavba hřiště pro míčové hry. Na parteru můžete nalézt mohutné stromy starší sta let, které i dnes vytvářejí příznivé a příjemné mikroklima tohoto prostoru.

Zahrada je součástí ochranného pásma národní kulturní památky vily Tugendhat. Autorkou obnovy zahrady je ing. Eva Damcová z brněnské společnosti Zahradní a krajinářská architektura. K principům obnovy zahrady patří vrátit prostoru původní kompozici, odstranit později vnesené cizorodé a nevhodné prvky, zachovat logické propojení obou vil a zahrad, i když každá pochází z jiného historického období. Socha Cvičenky byla místěna do horní části zahrady, vodní prvek upraven do původní podoby a jednotlivé terasy by měly sloužit pořádání akcí pod širým nebem.

Návštěvní doba zahrady je od dubna do října 10–20 a od listopadu do března 10–18 hodin. Vstup je bezplatný.

V areálu najdete kavárnu Lev a medvěd. Muzeum Brněnska připravuje expozici Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat. Bude umístěna v deseti místnostech prvního a druhého podlaží vily.

Zdroje: poznámky z naučných cedulí a stránek geocachingu

*) V roce 1939 uprchla rodina – manželka Mariana, děti Max, Greta a Hans – před nacisty do Velké Británie. V okupovaném Československu zůstal Alfred, aby zachránil co nejvíce z rodinného majetku. O Velikonocích 1939 zemřel za nejasných okolností na útěku a jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na železniční trati u Stříbra (okr. Tachov). V současnosti žijí potomci významné židovské podnikatelské rodiny na mnoha místech v Evropě a USA.

Duševní sprcha (z deníku)

Pá 2. října 2015

Už měsíc jsem pořádně nesáhla na blog. Děsivá statistika! Taky jsem měsíc nesáhla na disertaci… přesto mám pořád spoustu zařizování, organizování apod. Teď jsem se přihlásila na pár pohovorů a školení, takže z psaní životopisů a motivačních dopisů nevím, kde mi hlava stojí, což hezky dokazují moje výtahy z dnešních telefonátů: „když mi teď někdo volá, vezmu e-mail a představím se jménem, ne jen klasickým prosím“, „teď jsem vyjela, je 9:45, takže za dvě hodiny je jedenáct“.

Vyrazila jsem „na výlet“ pro papíry na pracák do Brna. Už se mi ani moc nechtělo. Sice si trošku zatvořím a ulovím snad i nějaké keše, ale… to balení a vůbec! Přijedu v neděli a musím se rychle sbalit na tři dny do Prahy. No, aspoň bude o čem psát. Otázkou je kdy. Témat ke zpracování na blog mám plnou A4!

Každopádně z toho plyne poučení, že už bych si konečně měla sbalit nějakou taštičku, kterou budu vždy brát s sebou. V podstatě pořád u sebe mám nůž nebo nožík, lžičku, kapesníky, náplasti v peněžence, balzám na rty, minilékárničku a kus toaleťáku. Hodil by se i bavlněný šátek. A větrové bonbony do auta. – Taková moje Krabička poslední záchrany (KPZ).

Ale na vícedenní cesty by bylo dobré zavazadlo s ručníkem, kartáčkem na zuby a menší pastou (částečně vypotřebovanou), malý kartáč na vlasy, minišampon, sprcháč nebo 2 v 1 či jen šampon, tím se dá taky umýt, malý krém na ruce… všechno to mám, jenom si to hezky úhledně sbalit!

To jsem odbočila k úvahám o cestách budoucích, ale zpět k té dnešní. Už jsem psala, že se mi moc nechtělo nikam jet, i když bylo na co se těšit. Všechna nechuť z honění a stíhání toho a onoho vyprchala cestou na nádraží. Opět jsem šla pozdě – kočka si ještě vymýšlela, kde chce spát, bylo třeba něco dojíst nebo si vzít s sebou nějaké jídlo, zalévání kytek jsem nechala na neděli, nebo to udělá někdo za mě… - prostě jsem nutně potřebovala, aby měl vlak zpoždění. Ani jsem se moc nehnala, bylo mi jasné, že bez zpoždění vlaku to stejně nestihnu.

Pár metrů před nádražím jsem si uvědomila dramatickou změnu nálady. Já se těším! A raduji. Všechny špatné pocity a starosti z toho, zda to stihnu, něco jsem nezapomněla (s sebou nebo vyřídit) se rozplynuly. Teď už s tím stejně nic nenadělám. A pak jsem si uvědomila, že to takhle mám pokaždý!

Cesta na vlak je taková moje duševní sprcha – očista od všeho špatného. Možná to souvisí s tím, že chodím rychle, i když bych někdy nemusela, a tak se uvolňují hormony štěstí (nikdy nevím, jestli dopamin, serotonin nebo endorfiny). Možná je to jenom ten správný přechod. To, co se doporučuje, když jdete domů z práce – přepnout na jiný režim a netahat si starosti s sebou. Cesta na nádraží funguje dokonale. MHD v Praze spíš opačně – i z dobré nálady dělá spíš špatnou nebo aspoň rozmrzelou.

17. října: Světový den za vymýcení (odstranění) chudoby

Ať už jde o mezinárodní den proti chudobě nebo Světový den za vymýcení chudoby (International Day for the Eradication Poverty) je jisté, že jej vyhlásilo OSN na konci roku 1992. Nebudu tu psát, jak je chudoba strašná, někdo si umí představit, že žije od výplaty k výplatě, kupuje věci a jídlo jenom ve slevě a o nějakém chytrém telefonu nebo tabletu se mu ani nezdá. Bohužel jsou mezi námi stále lidé, kteří si něco takového představit neumí. Celkem dost mě překvapilo, když jedna dámička na školení od úřadu práce relativně tvrdě obhajovala názor, že dětem se musí koupit chytrý telefon, protože ho jeho spolužáci mají, jinak bude outsider. Vůbec nedokázala připustit, že by někdo na takovou věc neměl. Znám pár tak chudých lidí, ale někdy je to i o tom, že splácíte hypotéku, nebo potřebujete koupit auto, rozbije se vám topení, nebo jste mateřské a se sedmi tisíci máte co dělat, abyste vyšla, né, že budete kupovat takovéhle „nesmysly“. A to ani nemluvím o tom, že mi to jako rodiči může připadat nevhodné.

Ale to jsem jen mírně úvahově odbočila. Psát jsem chtěla hlavně o tom, jak se určuje hranice chudoby. Nedávno jsem se připravovala na písemný konkurz do práce na pozici ekonoma (o tom někdy příště), tak jsem si zjišťovala aktuální data. Mimo jiné i hranici chudoby, která je v České republice 14,8 %. Zaskočilo mě, jak hodně to je (1,559 milionu Čechů). Jestliže znáte sto lidí, může být 15 z nich pod hranicí chudoby.

Hranice chudoby je na 60 % mediánu čisté mzdy. Tzn. příjem domácností se přepočte na počet členů, přidělí se váhy (dětem jiná než dospělým) a 50 % příjmů musí být nad touto hranicí a 50 % pod ní, z výsledku se vypočte 60 % a získáme hranici chudoby. Aktuálně 9901 Kč měsíčně pro jednotlivce, 14 852 Kč pro dva a pro čtyřčlennou rodinu 20 793 Kč. (Tzn. polovina lidí v ČR má čistý příjem vyšší než 16 501 Kč.)

Někde se uvádí, že u nás míra ohrožení chudobou je 9 až 10 %, což je docela málo proti jiným zemím EU. Ale jak říkají statistici, je to i díky poměrně vyrovnaným příjmům. Tzn. mají-li všichni prd, tak 60 % z prdu má taky dost lidí. Velké množství lidí je nad hranicí chudoby jen o pár stokorun měsíčně. Čtvrtina pracujících žen trpí „pracující chudobou“, což znamená, že ačkoliv pracují, trpí chudobou. Zhruba půl milionu lidí nemá ani životní minimum. Podle odhadů z roku 2012 hrozilo 13 % lidí, že se propadnou pod hranici chudoby. Česko chce snížit počet lidí na hranici chudoby o sto tisíc do roku 2020. Evropská unie chce snížit počet lidí na hranici chudoby a vyloučení o dvacet milionů. Aktuálně je na této hranici 123 milionů lidí (nyní se zamyslete nad imigranty). Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula by chtěl, aby minimální mzda tvořila 40 % průměrné mzdy. Sice tvrdí, že to nezmění nezaměstnanost, ale tomu moc nevěřím. Na Slovensku prý se zvýšením minimální mzdy klesla zaměstnanost... což ale mohlo být ovlivněno i něčím jiným.

Na druhou stranu je smutné, že minimální mzda je pod hranicí chudoby. Plus i podivnost výpočtu její výše. Osobně bych hranici chudoby odvíjela od spotřebního koše a toho, co si daný člověk může pořídit. Statistici však používají k měření chudoby také materiální deprivaci, tu pociťuje ten, kdo nemá z následujících věcí alespoň čtyři: barevná televize, telefon, pračka, auto, dostatečné vytápění bytu, možnost jíst maso každý druhý den, zaplacení neočekávaného výdaje 9600 Kč, uhrazení týdenní dovolené všem členům rodiny a jistota, že včas zaplatí nájemné či splatí úvěr. Míra materiální deprivace je u nás 6,7 %, v EU 9 %. Neočekávaný výdaj by nebyly schopny zaplatit dvě pětiny domácností, což mi přijde docela děsivé, protože to není zase tak moc peněz pomyslíme-li na pračku, opravu auta apod.

Jednou ze skupin ohrožených chudobou jsou ženy, které odejdou od násilnického partnera (domnívám se, že v mnoha případech prostě jen od partnera) a jejich děti. Chudoba hrozí také seniorům, rodičům s vyšším počtem dětí, dlouhodobě nezaměstnaným. Na chudé se bohužel často pohlíží dvěma negativními způsoby: buď že si za to mohou sami, což může a nemusí být pravda, nebo že jsou to příživníci na státu a ostatních (nás pracujících).

A návrhy řešení? Zaujal mě ten o úpravě exekucí tak, aby z lidí nedělaly bezdomovce. Osobně bych byla i pro přísnou kontrolu toho, kdo smí komu půjčovat a za kolik... Bez váhání bych uzákonila 25 % úrok za lichvu a nad tuto hranici by se jít nesmělo. Možná to trochu omezuje volný trh, ale tím bych se netrápila.

Mohlo by vás zajímat, že inspirací pro volbu tohoto data byla demonstrace proti ponižující chudobě, která se konala 17. října 1987 na pařížském náměstí Trocadéro. A také to, že v roce 2013 byl v Rumunsku chudý ten, jehož příjem nedosáhl 1270 € za měsíc(tedy 2900 Kč), zato v Lucembursku s příjmem pod 19 523 € (tj. necelých 44 tisíc Kč měsíčně). „Mezinárodní práh chudoby byl v minulosti přibližně 1 USD na den. V roce 2008 zvýšila Světová banka práh chudoby na 1,25 USD na den…Práh chudoby se obvykle určuje vypočítáním celkové ceny všech nezbytných prostředků, které průměrná dospělá osoba spotřebuje za jeden rok.“ V Evropské unii se práh chudoby podle Eurostatu stanovuje na úroveň 60 % mediánu příjmů v dané společnosti, podle OECD je to 50 % mediánu.

P. S.: Na mém blogu najdete spoustu článků o šetření, stačí si kliknout na příslušný štítek. Jsou v nich především konkrétní tipy, jak můžete ušetřit i vy sami doma. Zkuste a uvidíte. Proč utrácet zbytečně?

Zdroje:
http://ispigl.eu/denik/?q=node/4714
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/bezdomovecka-polevka-v-olomouci-aneb-mezinarodni-den-za-vymyceni-chudoby--1126062
http://zpravy.idnes.cz/sobotka-cr-snizi-pocet-lidi-na-hranici-chudoby-foh-/domaci.aspx?c=A150904_120327_domaci_zt
http://zpravy.idnes.cz/vyrocni-zprava-social-watch-o-cesku-dbc-/domaci.aspx?c=A150819_131153_praha-zpravy_cen
http://byznys.ihned.cz/c1-64207560-sef-odboru-pracujici-nemuze-mit-min-nez-je-hranice-chudoby
http://tn.nova.cz/clanek/statistici-urcili-novou-hranici-chudoby-jak-jste-na-tom-vy.html
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kde-v-Cesku-lezi-hranice-chudoby-Podle-vseho-ji-dobre-zna-rada-pracujicich-299651
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1h_chudoby

Výstava hub

Náhodou jsem se podívala na výstavu hub! Viděla jsem už výstavy všeho možného: obrazů, soch, patchworku, panenek, kočárků, dokonce i sexu, ale že někdo bude vystavovat houby, mě opravdu nenapadlo. 

Překvapilo mě, kolik se v našich krajích nalézá hub, dokonce i za toho hrozného sucha, na které si všichni houbaři stěžují. My byli na houbách jen jednou, pojali jsme to spíš jako zdravotní vycházku do lesa a vrátili jsme se s plnými košíky václavek. Lepší než nic, falešná dršťková je z nich skvělá.

Na výstavě bylo asi 80 druhů hub, bohužel trvala kratší dobu, než jsem se stihla vrátit s foťákem. Super byl i pán, který dětem (zrovna se tam nahrnula škola) ukazoval jednotlivé houby a vykládal k nim zajímavosti. Optala jsem se ho, jestli je všechny našel sám. Prý mu pomáhali přátelé, ale i tak to byl úctyhodný výkon. Některé houbičky sice nejsou jedlé, ale pohled je na ně hezký. Srandovní byly všemožné názvy, které mají. Třeba šupinatý, škaredý, (další jsem vygooglila, protože jsem s sebou neměla notýsek, takže jsem možná některé neviděla)... hadovka smrdutá, hvězdák vlhkoměrný, hvězdovka dlouhokrká, kořenovec, květnatec, mnohokrčka, palečka, pestřec, pýchavka dlabaná, rozpuklec hruškovitý, žaludice tuhá, hřib koloděj, hřib kovář (má červenou nohu), hřib medotrpký, hřib uťatovýtrusý, hřib žlučník, klouzek sličný, slizák lepkavý, slizák mazlavý, šiškovec černý, čirůvka sírožlutá, celerová, osmahlá nebo mýdlová, helmovka zoubkatá či šiškomilná, hlíva čepičkatá, hnojník inkoustový, holubinka doupňáková, slanečková, hustolistá, jahodová, mandlová nebo smrdutá, muchomůrka drsná, krátkonohá, ježohlavá, jízlivá nebo císařka, pavučinec náramkovitý, krvavý nebo modroslizký, penízovka věštecká, splývavá nebo sametonohá, ryzec libovonný nebo kafrový či ďubkovaný, strmělka přehrnutá, štěničná, opýřená nebo mlženka, šťavnatka pomrazka nebo drvopleňová, štítovka černolemá, chudobná nebo jelení, šupinovka kostrbatá nebo ohnivá, vláknice jablečná nebo zlatovlasá, voskovka panenská nebo papouščí, závojenka lesklá nebo hedvábná. 

Dále mezi houbami najdeme kržatku, zrnivku žraločí, límcovku, kalichovku, křehutku, slizečku chlupatou nebo porcelánovou, pařezník, mecháček, slizobedlu, slzečník žloutkový, špičku páchnoucí, třepenitku, kukmák příživný, polničku, lakovku ametystovou, houževnatec šupinatý, líhu srostlou, lištičku pomerančovou, tmavobělku žlutavou, lysohlávku, čepičatku, slzivku oprahlou, anýzovník vonný, bělochoroš hořký nebo pýskavkovitý, bělozub, bránovitec, dřevokaz, ďubkatec pohárkovitý, hlinák, houžovec hlemýžďovitý, korálovec, kotrč, kořenovec, krásnopórku kozí nohu, kuřátka bledoslizká, lišáka ryšavého a jistě další a další zajímavé houbičky.

O choroši jsem se například dozvěděla, že časem ztvrdne, ale když je měkký, chová se jako kůže a v jižních Čechách se vyklepával do tvaru klobouků. Když jsem se ho ptala, říkal, že naživo to neviděl, ale fotky ano. Ještě jsem si dohledala, že správně se choroš jmenuje troudnatec kopytovitý a v dávných dobách byla prvotním záměrem využití „jeho schopnost stále doutnat, proto se z něj vyráběly zápalné hubky k rozdělání ohně a zapalování dýmek. Včelaři jej využívali pro vykuřování úlů. Posléze se jeho využitelnost rozšířila. Plsťová dužina byla využívána také k výrobě oděvních součástek pro práci pod širým nebem jako byly právě čepice, klobouky, rukavice, lehká obuv a vesty. Oblíbené byly také ochranné váčky na kapesní hodinky a drobné květinové ozdoby. Významnou úlohu sehrála hubáň také v lékařství a lidovém léčitelství. Plátky troudnatce zastavují krvácení, mají totiž výbornou nasákavost a stahující účinky. Výborně působil i proti bolestem hlavy. Místo obkladu používali na Valašsku přímo čepici z hubáně namočenou do vody. V lidových obřadech byl užíván pro zapalování „živého ohně“ na Velký pátek a Bílou sobotu.“ Navíc je prý čepice z choroše nezničitelná a v létě chladí a v zimě hřeje. Opravdu zajímavé, co všechno lidi vymysleli, škoda, že do dnešních dob se z našeho umění zachovalo tak málo.

Zdroj: http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/z-archivu-muzea-neznicitelna-cepice-z-chorose-20130709.html

Blížící se akce říjen

• V Národním zemědělském muzeu v Praze můžete do konce prosince navštívit poznávací a zážitkovou výstavu Les – příběhy stromů a lidí. Venku na muzejním dvoře najdete expozici O stromech a o lese společně s malou muzejní farmou Otevřeno je denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin. Základní vstupné stojí 110 Kč, děti od 6 do 15 let, studenti a senioři zaplatí 70 Kč, rodinné vstupné vás vyjde na 220 Kč.

 Říjen

• St 21. 10.  Den stromů můžete oslavit na Toulcově dvoře u Prahy: Toulcův dvůr v Praze je centrum ekologické výchovy s farmou a rozlehlým areálem. Dopoledne bude patřit školákům, odpoledne všem. Můžete vidět umění řezbářů, a s pomocí různých nástrojů si vyzkoušet jejich práci a pod dohledem zkušenějších. K vidění bude též výroba dřevěných loutek a skutečných houslí, děti si mohou vytvořit drobnost z ořechové skořápky, dřevěné strašidlo, ozdobu z lýka, skřítka pro štěstí nebo strom z drátku a korálků či z kartonu. Otevřeno je až do 18 hodin, vstupenka stojí 80 Kč, nevyrábějící dospělý doprovod zaplatí 20 Kč.
• Čt 22. 10. Toulcův dvůr: Konference Sociální podnikání - současná praxe a vyhlídky, je konference o zaměstnávání OZP je zdarma, je třeba se registrovat předem na weberova@toulcuvdvur.cz (Markéta Weberová , Koordinátor Infocentra, ENVIRA o. p. s.)
• So 24. 10. Zámek Nižbor – oslava keltského svátku Samhain: zakončení návštěvnické sezóny. Od 14 hodin budou hrát čtyři kapely ukázkou a výukou tance je doprovodí skupina GALL-tír a na bojové stezce se potkají válečníci z Vousova kmene. Můžete též shlédnout komentovanou ukázku dravců. K vidění budou vybraná keltská řemesla: ražba mincí, kováři, tkaní, výroba šperků a nástrojů denní potřeby. Pro děti jsou připraveny hry a archeodílna s vedením zkušených archeologů. Na závěr vystoupí Orbis de Ignis se svou ohňovou show. Navštívit můžete Informační centrum keltské kultury a přilehlou výstavu o archeologii.

Znáte Elišku?

Elis, vlastním jménem Eliška Mrázová, vyhrála v roce 2014 v kategorii Objev roku Českého slavíka. Roztomilá jednadvacetiletá blondýnka zazpívala letos na Sázavafestu a v hitu Nad Sázavou (psala jsem o něm v článku Sázavafest dostal „občanku“ ve Světlé nad Sázavou) zazněla její slova: 

„Šub šuby duby da pa padá

na zádech ukulelééé

tak vyrážím, neboj tata,

dom sa Ti vrátím celééáé.“

Říkala jsem si, že asi bude nějaká hravá, když dostala právě takový text, ale nijak blíž jsem po tom nepátrala... až jsem pak jednou zahlédla, nebo náhodou našla, že zpívá písničku Shubidu, která je vážně skvělá a chytlavá. A ačkoliv nejsem příznivec videoklipů k písním, tak tenhle se mi opravdu líbí. Bonusem pro mě je, že je to točené v Brně, které je mi blízké a mám ho ráda.

Elis mě zaujala svým krásným čistým hlasem už na festivalu a hit Shubidu mě dost nadchl. Z dalších písní jsem si zatím žádnou neoblíbila, ale videa k nim byla leckdy zajímavá.

A teď něco málo o Elise: V mezinárodní pěvecké soutěži GOLDEN LUTE 2011 získala druhé místo a jako skladatelka upoutala singlem Depressing Valentine's. K jejím oceněním patří i třetí místo v americko-britské hitparádě BEAT100 za rok 2013, kde zaujala písní Letter to Mom (český název Poslední psaní). Ta je inspirovaná skutečným dopisem z koncentračního tábora. V roce 2014 získala druhé místo s již zmiňovanou písničkou Shubidu a následně i s aktivní Unfaithful Man. Mě zaujala její energie i v písni Bye, bye! Za zmínku též stojí, že se Elis stala letní tváří kampaně Coca-Cola „Řekni to písní“.

Zdroj: http://zivotopis.osobnosti.cz/eliska-mrazova-zpevacka.php

20 motivačních citátů bez autora

1. Co z toho, že něco nemáte, neumíte nebo neděláte. Tak to sežeňte, naučte se a začněte.
2. Nenechte se odradit tím, že vám někdo nevěří. Sebedůvěra ve vlastní síly je začátkem potřebné změny.
3. Nadchněte se pro to, co děláte. Ať už je to cokoliv.
4. Mluvte jasně, je to jednak nejrychlejší cesta k řešení a taky známka toho, že jste si jisti sami sebou.
5. Je lepší se pokusit o něco velkého a neuspět, než úspěšně nedělat nic.
6. Každodenním jednáním dokazujte odhodlání být co nejlepší.
7. Rozhodujete-li se pro změnu, začněte něčím, co přinese třeba malé, ale viditelné výsledky.
8. Smiřte se s tím, že vás čeká jen úspěch.
9. Nikdy se nevzdávejte – pokoušejte se znovu a znovu.
10. Čím víc nápadů máte, tím víc dobrých myšlenek mezi nimi bude.
11. Velikost vašeho úspěchu je určena velikostí víry v sebe sama.
12. Jste úspěšní kdykoliv usoudíte, že můžete být úspěšní.
13. Každý den zkoušejte něco nového. Vypěstujete si tak toleranci k novým a odlišným věcem.
14. Pravidelně si připomínejte, že jste lepší a lepší.
15. Myslete na úspěch, nikoliv na nezdary. Úspěch je váš cíl.
16. Nejdůležitější okamžik je ten, který právě probíhá. Otevírá dveře do budoucna.
17. Máte ten dar, že umíte v každém problému objevit příležitost pro sebe.
18. Nikdy nebudeš mít druhou šanci udělat první dojem.
19. Vaše sny jsou síla, která mění svět. Mějte je stále na mysli.
20. Neexistuje nic, co by vás mohlo zastavit. Pokud se nerozhodnete sami jinak.

Sto zvířát a Nástěnka

O kapele Sto zvířat už jsem vám psala v článku Pátek na Sázavafestu a v článku Sto zvířat v pražské zoo si můžete pustit moje video se záznamem písničky Poprvé, kterou mám od nich velice ráda.

Sto zvířat je česká kapela založená v roce 1990 v Praze. Hraje hudební žánr zvaný SKA, který se vyvinul koncem padesátých let na Jamajce a původ má v jamajském mentu a calpso. Považuje se za předchůdce rocksteady a reggae hudby. Má typicky kolísavý rytmus, ale je rychlejší než reggae a často se mísí s punkem či jazzem. Osobně mi chvíli trvalo, než jsem si na něj zvykla a nebýt zajímavých textů, asi bych ho neposlouchala, i když ta rychlost a dynamika se mi líbí. Na SKA se dá tancovat pogo, které nemá žádná pravidla, prostě se řídíte intuicí a rytmem, skáčete co nejblíž u pódia, mácháte kolem sebe rukama a nohama a různě do sebe narážíte s okolo bláznícími tanečníky.

Název kapely pochází z písničky o dívce, která se během dne mění v různá zvířata podle toho, jak se zrovna cítí a vymysleli ho před začátkem kapely Jan Kalina a Tomáš Belka.

 
V kapele vystupují:  baskytarista Willem Versteeg, zakladatel Jan Kalina, který zpívá a hraje na perkuse (bicí) stejně jako Mikoláš Nop, Jan Šobr hraje na kytaru, Petr Hostinský na klávesy a zpívá, Jiří Hanzlík hraje na saxofon a zpívá barytonem, Martin Líska hraje na trombon, Pavel Herzog na trubku a jediná ženská Jana Jelínková zpívá, protože má suprovej hlas. Ta je spolu se zakladatelem Janem Kalinou v kapele od samého začátku. V rozhovoru pro Headliner, který se zakladatelem kapely udělala Lucie Drugdová jsem se dozvěděla, že Jana Jelínková byla v kapele s dalšíma dvěma zpěvačkama, ale ty nevydržely ani do prvního koncertu, a že jak se tvrdí, že žena kapelu rozhádá, tak u nich je to spíš naopak, že ji stmeluje. Akorát že jí „zkazili život“, protože je svobodnou matkou, ale její dcera má osm strýčků. Sám by neměnil, ačkoliv už je kvůli kapele potřetí ženatý.

„Velká část úspěchu se určitě ukrývá v cynických a tragikomických textech Tomáše Belka. Jak moc jsou příběhy založené na realitě? Tomáš si nosí pořád zápisníček a zaznamenává si každou hlášku. Vím třeba, že na Silvestra Jana viděla sněhuláka, který neměl hlavu, a zakřičela: „Jé, někdo zabil snahuláka.“ Tomáš pak napsal písničku A někdo zabil sněhuláka.“

Podle skutečnosti je sepsána i písnička Poprvé, kterou na vlastní kůži zažil právě zakladatel kapely, tedy v tom, že kdysi chodil s matkou slečny, s níž chodí nyní. Já si ji zase oblíbila proto, že v době, kdy jsem ji slyšela, si kamarádka začala s chlapem tak ve věku svého táty a byl to tak trochu tajný (a naštěstí i krátký) vztah.

Diskografie je následující:

• Sto zvířat (1993),
• Druhá brada (1996): obsahuje píseň Sněhulák.
• Bambule (1998): obsahuje píseň Podpaží a Dvojčata, kterou ale od roku 2011 nehrajou, protože by to vyznívalo divně.
• Krok stranou (1999),
• Ty vole, na základní škole... (2002): Z tohoto CD znám třeba písničku Novgorod.
• Nikdy nic nebylo (2004): Zde se pochopitelně poprvé objevila písnička Nikdy nic nebylo.
• Jste normální? (2006): Můžete slyšet např. Nikdy nic nebylo, Novgorod, hit Podpaží, kterému fanoušci dodali protinacistický nádech, ačkoliv to tak původně nebylo myšleno. DvojDVD bylo natočeno při koncertech v listopadu v roce 2005.
• Rozptýlení pro pozůstalé (2007): Obsahuje například písničky Nejkratší cesta, Alice se dala na pití, Poprvé, Slečna s kosou, Magnetický chlapec a Metrosexuál.
• Postelový scény (2009) obsahují písničku, kterou si musíte pustit, je totiž opravdu vtipná. Jmenuje se NÁSTĚNKA.
  
• Sto dvacet (2011) obsahuje písničky Nejkratší cesta, Novgorod, Podpaží, Dáma s čápem, Nikdy nic nebylo.
• Hraju na klavír v bordelu (2012): Z tohoto CD znám jenom písničku Baťůžek, zato ji mám ale opravdu ráda. Vždycky mi zlepší náladu.
• Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách (2013): Zde si musím doplnit mezery a něco si pustit.
• Ministerstvo mýho nitra (2015): Sám Jan Kalina přiznává, že si s touto deskou asi nejvíc vyhráli, třeba s doprovodnými zvuky, takže v ní můžete slyšet zvuk indické ulice nebo sirénu z Alcatrazu v písničce Vězení. Deska je návratem ke kořenům a potěší ortodoxní fanoušky.

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ska
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sto_zv%C3%AD%C5%99at
http://casopis.headliner.cz/2015-9/sto-zvirat

Dýňový svět

Nejrůznější dýně (všechna fota v tomto článku JV)

Na Statku u Pipků najdete Svět dýní. Na rodinné farmě v Nové Vsi u Leštiny se pěstuje a prodává obilí (pšenice, ječmen), topinambury a dýně. Spousty a spousty dýní. Krásných velkých „halloweenských“ oranžových, velkých zelených připomínajících vodní melouny, bílých, ale také malých žlutých nebo zelených, které jsou jen na okrasu. Můžete si zde také koupit med.

Letos byl Dýňový svět otevřen v sobotu 26. září a navštívit jej můžete do neděle 1. listopadu 2015, a to každý den od 14 do 18 hodin, o víkendu a státních svátcích od 9 do 18. Vstupné je padesát korun pro dospělého, třicet pro dítě a pět pro psa.

A co uvidíte? Samozřejmě spoustu dýní, z nichž si můžete mnohé koupit, malé kozy kamerunské, koníka, ovečky a malá prasátka. V občerstvení si můžete dát dýňovou polévku za třicet korun, kterou jsme museli vyzkoušet. Byla dobrá a rozhodli jsme se, že si takovou zkusíme udělat i doma, jenom pro mě bylo zklamáním podávání v plastových talířcích. Od takhle domácky a příjemně působící farmičky bych čekala osobnější přístup než plastový talíř, který dostanu v rychlém bistru u Číňanů v Brně u Hlaváku.

Jako obvykle jsem si psala poznámky, a tak pro vás mám pár dalších informací o dýních. ;-) Pro začátek, abychom si ujasnili pojmy: Řád tykvotvaré zahrnuje sedm čeledí, z nichž je nejrozsáhlejší tykvovité, v ní se nachází asi 850 druhů, z nichž mnohé jsou pěstovány pro jídlo, např. okurka, melouny, tykve, dýně, a další využívány na výrobu nádob, hudebních nástrojů, jako mycí houby nebo v medicíně. V české květeně není žádný druh původní. Rod tykev má různé druhy a variety, jako dýni, cuketu a patizon. A nyní se dostáváme k tomu, že „dýně“ je lidový název pro tykev obecnou (jinak také tykev turek, dýně obecná) nebo tykev velkoplodou (jinak dýně obrovská, tykev největší, tykev obrovská).

Tykev obecná (lat. cucurbita pepo) má variety:

• giromontina: kabačky a cukety,
• patissonina: patizony,
• oleifera: tykev olejná,
• špagetová dýně.

Tykev velkoplodá pochází z Peru a její varietou je dýně hokkaidó.

90 % tykve tvoří voda a důležité minerální látky (železo, hořčík, draslík, sodík) a také alfa- a beta-karoten, i proto jsou dýně považovány za zdravé a dietní. Dýně jsou tradičně spojovány s americkým svátkem zvaným Halloween, ale někde jsem se doslechla, že u nás se dlabaly už dávno, možná i před tím, než byla objevena Amerika, takže jestli vás to baví, s chutí do toho. A jestli vás zajímá Halloween, jukněte na můj článek 31. října: Halloween.

U jednotlivých dýní, které si můžete zakoupit, bylo uvedeno, zda se hodí na polévku, marmeládu, koláč, pyré, kompoty, na zapékání, zavařování, do rizota, jako příloha, nebo se z nich dá dělat dýňové zelí. Zaujaly mě i jednotlivé druhy:

• Německá centýřová dýně (jinak též Gelber Zenter, Quintal jaune),
• Muscade de Provence,
• Du Perou: tmavě zelená připomíná mi vodní meloun,
• Sweet Potatoes (sladké brambory): jsou nasládlé, hodí se např. k tvorbě zmrzliny,
• Sweet Dumpling (sladký tlouštík): hodí se k plnění, zapékání, i za syrova, jsou sladké s chutí jedlých kašatnů,
• Pink Jumbo Banana,
• Maximální Halloween, mají i bílou variantu (Valenciano Lumina), což by mohla být docela sranda, protože by opravdu vypadala jako duch,
• Dýně olejná (štýrská olejná): semínka nemají dřevnatou slupku a jakou vhodná k okamžité konzumaci, 
• Špagetová dýně: je zajímavá tím, že se po tepelné úpravě rozpadá na vlákna podobná špagetám,
• Stripetta: americká odrůda špagetové dýně, má válcovitý tvar a je zelená jako vodní meloun, akorát měří jenom 15–20 cm,
• Baby Boo: bílá žebrovaná miniodrůda tykve obecné, připomínala mi žampionky, dají se jíst syrové, to pak mají stejně jako Acorny oříškovou příchuť, nebo smažit, grilovat, dusit, péct či plnit,
• Festival,
• Acorn - Chameleon: je velice dekorativní a má výraznou oříškovou chuť, pěstují zde více druhů Acornů, ty patří mezi tzv. žaludové dýně,
• kalabasa,
• Hubbard: ať už Golden, Blue nebo Green, všechny jsou velké dekorativní dýně vhodné na vaření,



Lagenarie

• Lagenarie - Cobra (labuť): mají bílé květy, letos se jim je Pipkům podařilo vypěstovat poprvé, i když se o to víckrát snažili, a bylo vidět, že z toho mají radost, dýně jsou tmavě zelené se světle zelenými fleky,
• Yellow crockneck: je oranžová a připomíná ptáka s ohnutou hlavou. Takhle jsme se to dočetli a při opětovném pohledu jsme museli souhlasit. Spolu s těmi nejedlými okrasnými se mi líbily tyhle dýničky nejvíc.

Pěstují i hokkaido, ale tu jsme neviděli, nebo jsem si to zapomněla poznamenat. Taktéž si nepamatuji Bleu de Hongrie, Lakotu, Crown Prince a další, které jsem našla na jejich webu (http://www.dynovysvet.cz/). Koupili jsme relativně malou oranžovou na polévku, jednu ozdobnou, dvě bílé na dezert a dvě větší (lagenárii a kalabasu) na usušení a vydlabání. Mmmm, mít vlastnoručně udělanou mističku z dýně, to zní parádně. Tak mi teď držte pěsti, ať mi do konce února krásně vyschne a ať se mi z ní následně podaří hezky vydlabat vnitřek. Pak se pochlubím. Kdybyste to chtěli taky vyzkoušet, tak mi paní Pipková poradila, ať mám dýně při pokojové teplotě a obracím je, aby nezačaly plesnivět a ať se neděsím různých fleků, které by se na nich mohly objevit.

zdroje:

vlastní poznámky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tykev

http://www.dynovysvet.cz/

Bratříček a sestřička (***)

Docela dobrá pohádka od bratří Grimmů opět zpracovaná Němci, tentokrát režíroval Wolfgang Eissler. Na ČSFD získala pouhých 33 %, ale mně se vyprávění o sourozencích, kteří musí čelit macešině nenávisti líbilo.

Pravda je to trochu rozvláčné a pár detailů pokulhává, třeba proč je macecha tak nenávidí? Má dům, bohatství a přitom se snaží proměnit bezvýznamného kluka v tygra, medvěda nebo srnce. Jaký to má význam? Proč se radši nestará o vlastní bohatství, provdání dcery, sebe...? Nebo proč nevlastní děti nezabije, když s nimi má takový problém? Seznámení a okouzlení prince holkou z chaloupky je dost rychlokvaškové. A ona? Nejdřív si ho nechce vzít (Odmítá krále, když bydlí v lese, který ji údajně uživí i v zimě?), pak jí jednou natrhá kytku květů a ona už je zamilovaná? Aspoň by to chtělo ten dobře známý text „o dva měsíce později“. A její těhotenství je taky slabota. To nikoho nenapadlo vycpat jí také trochu prsa, když už jí udělali tak obrovské břicho?

Nejvíc se bavím komentářem Jezinky.Jezinky (dovolím si ocitovat): „Systematicky se prokoukávám pohádkami bratří Grimmů. Pohádku od pohádky zvyšuji hlasitost, protože ruchy z toho, co ti dva předvádějí v rakvích, už notně připomínají zvuk rotačního kulometu. Začátek byl ještě poměrně slibný. S tím, že krásná sestřička nebude krásná, jsem se vcelku smířila, je to německá pohádka, že bude bratříček nesnesitelný olezlý spratek, jsem zjistila záhy. Záporačky byly vybrány dobře, rozkydlá zrzka i její matka (brunetka obdařená chladnou nepřístupnou krásou, ať tedy máte představu o všech) sedly do svých rolí jako vosy na meloun. Nepříjemný bratříček se změnil ve velmi příjemného srnečka, opravdu krásné zvíře, navíc se vzápětí v ději objevil sympatický mladý král. A tady to, co zatím jen drhlo, začíná vytvářet už rovnou gordické uzly. Král se třeba vůbec nedoví, že ten srnec je jeho švagr. Mladá královna je zlikvidována a původce dané taškařice nevyvíjí snahu odstranit tělo (nebo tušil, co se stalo, pak je záhadou ignorace té hrdličky). Mladá královna se smí vrátit třikrát a neuváženě tam courá, aniž by se co zlého dělo, nebo aniž by to mohlo mít dopad na její vysvobození, nemluvě už vůbec na vysvobození jejího bratra. Že se kolem kolébky motá strašidlo, nikdo nepostřehne, protože kolébka bez stráže, bez chůvy, bez kohokoliv, je někde na chodbě v průvanu, záclony tam vlají jak plachty výletní jachty a mimino, pravděpodobně notně podchlazené, se neodváží ani vydat zvuk. Jak to v pohádkách bývá, všechno dobře dopadne, pravda, nejsem si jista, zda to je dobře. Třeba si konečně řekli, jak se jmenují. Představa, jak si říkají Bratříčku, Sestřičko, Králi a Moje milovaná a, úplně nejlepší, Mé dítě, je skutečně pekelná. Za krásu toho srnce, za diadém mladé královny a vcelku dobrou první polovinu jsem ochotná přimhouřit oko. Přiznávám, že v závěru už oči mhouřím tak, že jsou zaťaté jak pěsti Mohameda Ali. Mám obavu, že bude hůř. V pohádkách, co mi z téhle série ještě zbývají, žádné zvíře není. Růženku a statečného krejčíka může zachránit leda to, že bych si uvařila zvěřinový guláš.“ A pozor,je z 1. června 2015!

A málem jsem se zadusila smíchy nad komentářem LadyVader: „Tak nevím jestli Grymmové nerotujou v hrobě, ze všech těch špatných adaptací. (17.9.2010)“ Sice se Grimmové píší s měkkým I, ale to jí odpouštím. Oni mají další důvod k rotaci.

Úlovky z knižního veletrhu

V minulém článku Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě jsem vám psala o tom, že jsem se chystala na knižní veletrh. Nyní si můžete přečíst, jak jsem si to tam užila a co jsem si přinesla domů. 

Na knižní veletrh jsem se těšila a už dlouho jsem si plánovala, že si zakoupím knihu Pletená krajka, která původně byla avizovaná, že vyjde jako Kouzlo shetlandské krajky. Takže už přes rok jsem na ni čekala a těšila se. Samozřejmě jsem si ji mezitím stihla vypůjčit v knihovně a o něco se pokusit (o pletení samozřejmě), ale to není ono. Kniha je velká, plná nápadů a poznámek a je potřeba si ji pořádně prostudovat. Škoda jen, že je na lesklém papíře, takže se do ní nedá psát a podtrhnout si to nejdůležitější. A jak říkala naše učitelka na střední – červeně si k tomu dopsat: „čum na to“. Knihu prodávali hned ve vestibulu, takže jsem ji nadšeně pořídila ještě spolu s další věnovanou pletení, která se mi zdála jako velice zajímavá. Vynechala jsem Bohémské háčkování a ještě jednu podobnou, pro změnu plnou vzorů, protože těch mám i ve stávajících knihách dost a dost a na internetu se jich také dá najít nepřeberné množství.

Vstupenku jsem měla z loňska, takže jsem věděla, že ušetřím. V knihovně jsem si ještě vypůjčila nějaké dvě hry, které neznám,… abych měla co zkoušet a o čem novém vám psát. Napadlo mě, že bych každý den mohla vyzkoušet něco nového… už jsem to zkoušela vloni i letos o prázdninách, ale potíž je v tom, že vždy zapomenu, že to dělám.

Do muzea ani galerie jsem nešla, protože jsem měla nakoupenou fúru věcí a málo času. Večer mi totiž měla přijet návštěva.

Nejprve jsem si prošla vrchní patro, protože mi bylo jasné, že se mi tam s případným nákupem už nebude chtít. Zejména po nepříjemném prodírání dole. Ale jelikož jsem přišla v době oběda, bylo to celkem v pohodě a lidí nebylo tolik, nebo se míň tlačili. Jako první mě zaujal mladík prodávající knížečku s tipy na stůl.

 

Koupila jsem si pár Makovic – nevěřili byste, jak těžké je luštění pro děti! Vtip je v tom, že vás napadá spousta výrazů, kterými byste popsali to, co mohl autor myslet, a na ten pravý ne a ne přijít. Navíc je úžasná ta různorodost. V Makovici je od každého typu křížovky jen pár kousků. Nemusíte luštit pouze osmisměrky, sudoku nebo malované obrázky, můžete trénovat všechno. A navíc je vždy věnovaná nějakému tématu, o kterém se toho dozvíte relativně mnoho, takže obsáhne i prvek vzdělávání. A tady „ve výprodeji“ stojí stará čísla pouhých deset korun. Kupuju je tu každoročně, jenom mám vždy problém s tím, že si nepamatuji, která už mám!

Cestou zpátky jsem potkala zajímavého chlapíka, který mi odrecitoval vlastní báseň a nabízel miniknížečku s vlastními citáty a básničkami. Dost mi připomínaly Jiřího Žáčka s jeho Otevřeným dopisem holubům (viz konec tohoto článku). Básně i aforismy se mi víceméně opravdu líbily, což jsem mu také řekla, ale knížečku jsem si koupit (byť za pouhých šedesát korun) nechtěla proto, že jich mám doma relativně dost a pokud si už nějakou pořizuji, ráda bych, aby to byla taková, ke které se budu často vracet, nebo se v ní dokonce pořád hrabat, jako si někteří listují v Bibli. Později mě trochu mrzelo, že se mi tohle moje pravidlo nepodařilo tak docela udržet a koupila jsem si toho víc, než bylo nutné. I když asi ničeho nelituji, alespoň zatím.

Abych byla konkrétnější, řekněme, že mě trochu víc zaujaly omalovánky pro dospělé, se kterými se na Facebooku pochlubila jedna moje kamarádka. Od té doby jsem byla tak nějak rozhodnutá, že je taky musím vyzkoušet. Ačkoliv bych jakožto chudý student neměla tolik hamoutit a raději počkat, jestli mi nějakou stránečku okopíruje, až se konečně sejdeme, pořídila jsem si vlastní.

Také jsem měla zálusk na Duchovou v koupelně… hra, o které jsem vám již psala v článku Deskové hry: Kaleidoskop, Duch! a Duchová v koupelně!, ale poněkud mě zklamalo, že za ni chtěli 299 Kč, když jsem ji na internetu našla za 249 Kč. Chlapík mi trošku zamotal hlavu, protože mě ujišťoval, že když si pořídím Hodinu duchů, bude to trochu jiné, než při zakoupení Ducha! a Duchové v koupelně! a jejich spojení. Kaleidoskop nebo Mnoho monster s sebou neměli a hra Ty krávo! je od jiné společnosti než od Mindoku.

Ještě je třeba zmínit, že se mi líbily obrázky Ivana Svatoše. Co jsem tak letmo zahlédla, maloval například Prahu. Pozoruhodný se mi zdál nápad s rozdáváním knih zdarma na ukázku s tím, že v Americe se to takto dělá běžně. Protože náklady na knihu tvoří čtvrtinu ceny jedná se dle autora o nejlevnější způsob propagace.

Samozřejmě jsem spatřila moře knih, které jsem si poznamenala do seznamu vhodného k přečtení, šlo například o Pohádky na křídlech, Ducha místa, O kocourovi, který přišel na Vánoce, Psychologii sériových vrahů, Čekání na kocoura a další.

A nyní slibovaná báseň:

Otevřený dopis holubům
Jiří Žáček
Našli jste si zábavu,
kálet lidem na hlavu.
Najděte si jinačí,
v tom si lidi vystačí.

Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě

Jednou z akcí, na kterou chodím pravidelně každý rok, je Knižní veletrh. V roce 2015 se jedná o jubilejní 25. ročník a přijít na něj můžete 9. a 10. října, tedy dnes a zítra. Vstupné je 50 Kč a pokud máte lístek z loňska, stačí vám desetikoruna. ;-). Jestliže zrovna v těchto dvou dnech slavíte narozeniny, jdete zdarma. Na vstupenkovou knížku můžete přijít opakovaně (třeba i více členů jedné rodiny), nebo zavítat do Galerie výtvarného umění a Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod. Takže to je parádní bod do mého seznamu Jak ušetřit... (viz samostatný štítek Šetření... obsahuje už více než 5 článků, každý pro jinou oblast).

Na akci je super, že si můžete zakoupit spoustu zlevněných knih, na které si už třeba nějakou dobu děláte zálusk... v mém případě jasně vítězí Pletená krajka (autorka Elizabeth Lovicková), kterou na internetu najdete od 197 Kč (+ 39 doprava) až po 284 (+ 99 doprava).

Jenom musíte počítat s tím, že tam bude trochu více lidí... každoročně přes 16 tisíc návštěvníků, ale na druhou stranu, kde jinde můžete vidět více než 100 spisovatelů a 160 nakladatelů za dva dny?

Každoročně mě láká doprovodný program:

• autorská čtení: letos např. Alžběty Stančákové, Sylva Fischerová, Jitka Nováková, Petr Bílek, Michal Viewegh a další,
• I básníci mohou být knihkupci (prodávají vlastní poezii): např. Eva Černá, Inka Delevová, Michal Čagánek, Luboš Koláček, Ladislav Koliáš atd.,
• semináře: Matematika metodou profesora Hejného aneb děti matematika baví (Mgr. Jaroslava Kloboučková), Zábavná překladatelská dílna pro žáky druhého stupně se zájmem o angličtinu, Kamarýtova kronika v proudu času. Kronika z 19. století v projektu studentů 21. století.
• možnost sledovat slunce dalekohledem (zajišťuje Pobočka Vysočina České astronomické společnosti), 
• setkání s tajemným Jazem, autorem fenomenálních Oprásků sčeskí historje, a přednáška nejen na téma Zmikund vz Huz.

Začarovaná láska (**)

Pohádka z režie Ondřeje Kepka, jejíž scénář napsala Anna Jurásková na námět pochází od Věry Plívové-Šimkové, trvá hodinu. Na ČSFD je snímek z roku 2007 hodnocen 52 %.

Černoočko (Filip Tomsa), vnuk čarodějky Křivonožky (Ivana Chýlková), se zakoukal do princezny Mařinky (Marika Šoposká), jenže ta si má brát prince Huberta botanika (Roman Štabrňák).

Nejlépe se svých rolí zhostila čarodějka a princ Hubert. Je trochu divné, že když princezna ztratí paměť, stane se z veselé a příjemné holky takový podivín.

Dále účinkovali: Anna-Marie Valentová jako malá princezna Fialka, Jana Paulová jako královna, Svatopluk Skopal jako král, Miroslav Babuský jako sluha prince Huberta, Otto Rošetzký jako šašek, Jiří Kepka, Jindřich Nováček, Petr Halíček.

Sto zvířat v pražské zoo

O kapele Sto zvířat jsem vám už psala v článku Pátek na Sázavafestu. Najdete v něm i odkazy na moje oblíbené písničky od téhle kapely, takže zde jenom napíšu, že to jsou Nikdy nic nebylo, Poprvé, Novgorod a Baťůžek. 

Metrosexuál je vcelku vtipná písnička, doslova jsem se rozesmála, když jsem slyšela: „Tak nevím, proč mi říkáš – seš metrosexuál – dyť mávám na taxíka a v metru bych se bál.“

Už párkrát jsem slyšela písničku Nejkratší cesta (do srdce chlapa) a vždycky znovu a znovu vzpomínám, jak že to s tou cestou dělaj? Kudy vede nejkratší cesta, nebo vůbec cesta do srdce chlapa? Copak tohle už někdo vymyslel? No, můžete si to zkusit poslechnout a uvidíte, že vám nezbyde než souhlasit. ;-))

Ještě mám ráda Slečnu s kosou.

Když jsem byla v Praze na zahájení sezóny 28. března 2015 hrálo tam zrovna náhodou Sto zvířat a bylo to super! Jednu z písniček si můžete pustit na přiloženém videu... Ještě hráli písničky: Alice se dala na pití, Magnetický chlapecZajímavé na tom bylo, že tehdy hráli (snad poprvé) Struny podzimu. Písnička se mi taky velice zalíbila, hlavně část:

Zpěvačka

„Dvě holky s houslema na konečné
zalejzaj právě do metra
v létě mám pocit, že budu žít věčně, 

na podzim, že nejvejš do zejtra

...
já dítě Pražskýho jara mám kolem krku struny podzimu
...
do práce za tmy z práce právě tak...“ 

Najdete ji na CD Ministerstvo mýho nitra, které pokřtí ve čtvrtek 22. října v Praze v Lucerně, kde oslaví 25 let svého zpívání. Předtím je ještě můžete slyšet v Ostravě, Boskovicích, Děčíně nebo Hradci Králové. O koncertech se více dočtete na jejich stránkách http://www.stozvirat.cz/koncerty/.

P. S.: Mezinárodní hudební festival Struny podzimu je od roku 1996 plný nejrůznějších žánrů. Koná se v měsících září až listopad v Praze. Více si o minulých ročnících můžete přečíst na Wikipedii (zde) a o letošním přímo na stránkách Struny podzimu. Zajímavostí je také to, že je snad kvůli písničce Struny podzimu chce žalovat Pražské jaro.

Domečky na letní dovolené na Slovensku

První várka domečků je z obce Likavka pod hradem Likava, o němž jsem vám už psala.

Vlkolínec je kapitolou sám pro sebe... taky mi jeho popsání dalo pořádně zabrat a to jsem se vykašlala na vlkolínské zvyky a další zajímavosti! Jeho stavení jsou okouzlující. Však posuďte sami. Na další zajímavé domky a jiné stavby se podívejte do mých článků Kočka z Vlkolínce a Vlkolínská stavení.

Nový domek trochu vyčnívající mezi ostatními

Chaloupka jako z pohádky

Na obrázku nad tímto textem můžete vidět domeček, jenž jsem zmínila v článku Zvířátka na dovolené, protože na jeho schodech seděla pěkná kočička. Domeček se zahrádkou i kočkou se nachází ve Valaské Dubové a my ho objevily náhodou, když jsme šly dolů z kopce ke kostelu a dál k Jánošíkově krmě.

Blogerka roku 2015

Napadlo mě, že by bylo hezké přihlásit se do soutěže Blogerka roku 2015. Trošičku potíž byla zjistit, do jaké kategorie můj blog patří. Na výběr bylo: Beauty, Fashion, Life, Food, Video a Cosmo objev. Abych řekla pravdu, je trochu smutné, že blogy českých a slovenských blogerek se musí vecpat mezi anglicky nazvané kategorie. Jasně, jsou to základní slova a asi každý, kdo se pohybuje ve světě blogů, jim rozumí, ale stejně... proč nenazvat kategorie hezky česky?! Krása, Móda, Životní styl, Jídlo, Video a Objev roku?

Výhodou podle mě je, že hlasovat mohou čtenáři různých blogů. Ne jako u Miss, kterou vybírá porota a pak od každého slyšíte, že se mu jiná líbila víc, ale normální lidi. Skuteční čtenáři blogů. To mi připadá fajn.

Ještě pár čísel před výsledky loňského roku. Nominovat svůj oblíbený blog můžete do 11. 10. Musíte uvést své jméno, e-mail, url nominovaného blogu a kategorii, do které je tento blog nominován. Využít k nominaci můžete odkaz zde. V období od 11. 10. 2015 do 30. 10. bude probíhat hlasování. V semifinále můžete hlasovat pouze pro jednu blogerku v kategorii. A 1. listopadu bude oznámeno 10 finálových blogů pro každou kategorii. Závěrečné hlasování TOP 10 o Blogerku roku potrvá do 15. 11. 2015.

A víte koho jsem objevila ve výsledcích loňského roku?

Kitchenette! Markéta Pavleje (Šimrová) má krásné stránky plné zajímavých receptů s nádhernými fotkami. Nejméně jednou jsem se u ní inspirovala a hned jsem si její blog uložila, že se na něj zase brzy podívám. Leč člověk míní a s přibývajícími odkazy zapomíná. Ale kdo se chcete podívat http://kitchenette.cz/ je úžasná. Možná už jste se v knihkupectvích setkali s knihou Kuchařka pro dceru. Mě rozhodně zaujala svým názvem. Něco takového by se mi hodilo. Blog Jany Florentýny Zatloukalové https://www.kucharkaprodceru.cz/ se usadil na 6. místě. Žádného dalšího blogera neznám... ale kouknu se na finalisty (až bude čas ;-)).