Pá 2. října 2015
Už měsíc jsem pořádně nesáhla na blog. Děsivá statistika! Taky jsem měsíc nesáhla na disertaci… přesto mám pořád spoustu zařizování, organizování apod. Teď jsem se přihlásila na pár pohovorů a školení, takže z psaní životopisů a motivačních dopisů nevím, kde mi hlava stojí, což hezky dokazují moje výtahy z dnešních telefonátů: „když mi teď někdo volá, vezmu e-mail a představím se jménem, ne jen klasickým prosím“, „teď jsem vyjela, je 9:45, takže za dvě hodiny je jedenáct“.
Vyrazila jsem „na výlet“ pro papíry na pracák do Brna. Už se mi ani moc nechtělo. Sice si trošku zatvořím a ulovím snad i nějaké keše, ale… to balení a vůbec! Přijedu v neděli a musím se rychle sbalit na tři dny do Prahy. No, aspoň bude o čem psát. Otázkou je kdy. Témat ke zpracování na blog mám plnou A4!
Každopádně z toho plyne poučení, že už bych si konečně měla sbalit nějakou taštičku, kterou budu vždy brát s sebou. V podstatě pořád u sebe mám nůž nebo nožík, lžičku, kapesníky, náplasti v peněžence, balzám na rty, minilékárničku a kus toaleťáku. Hodil by se i bavlněný šátek. A větrové bonbony do auta. – Taková moje Krabička poslední záchrany (KPZ).
Ale na vícedenní cesty by bylo dobré zavazadlo s ručníkem, kartáčkem na zuby a menší pastou (částečně vypotřebovanou), malý kartáč na vlasy, minišampon, sprcháč nebo 2 v 1 či jen šampon, tím se dá taky umýt, malý krém na ruce… všechno to mám, jenom si to hezky úhledně sbalit!
To jsem odbočila k úvahám o cestách budoucích, ale zpět k té dnešní. Už jsem psala, že se mi moc nechtělo nikam jet, i když bylo na co se těšit. Všechna nechuť z honění a stíhání toho a onoho vyprchala cestou na nádraží. Opět jsem šla pozdě – kočka si ještě vymýšlela, kde chce spát, bylo třeba něco dojíst nebo si vzít s sebou nějaké jídlo, zalévání kytek jsem nechala na neděli, nebo to udělá někdo za mě… - prostě jsem nutně potřebovala, aby měl vlak zpoždění. Ani jsem se moc nehnala, bylo mi jasné, že bez zpoždění vlaku to stejně nestihnu.
Pár metrů před nádražím jsem si uvědomila dramatickou změnu nálady. Já se těším! A raduji. Všechny špatné pocity a starosti z toho, zda to stihnu, něco jsem nezapomněla (s sebou nebo vyřídit) se rozplynuly. Teď už s tím stejně nic nenadělám. A pak jsem si uvědomila, že to takhle mám pokaždý!
Cesta na vlak je taková moje duševní sprcha – očista od všeho špatného. Možná to souvisí s tím, že chodím rychle, i když bych někdy nemusela, a tak se uvolňují hormony štěstí (nikdy nevím, jestli dopamin, serotonin nebo endorfiny). Možná je to jenom ten správný přechod. To, co se doporučuje, když jdete domů z práce – přepnout na jiný režim a netahat si starosti s sebou. Cesta na nádraží funguje dokonale. MHD v Praze spíš opačně – i z dobré nálady dělá spíš špatnou nebo aspoň rozmrzelou.
Vyrazila jsem „na výlet“ pro papíry na pracák do Brna. Už se mi ani moc nechtělo. Sice si trošku zatvořím a ulovím snad i nějaké keše, ale… to balení a vůbec! Přijedu v neděli a musím se rychle sbalit na tři dny do Prahy. No, aspoň bude o čem psát. Otázkou je kdy. Témat ke zpracování na blog mám plnou A4!
Každopádně z toho plyne poučení, že už bych si konečně měla sbalit nějakou taštičku, kterou budu vždy brát s sebou. V podstatě pořád u sebe mám nůž nebo nožík, lžičku, kapesníky, náplasti v peněžence, balzám na rty, minilékárničku a kus toaleťáku. Hodil by se i bavlněný šátek. A větrové bonbony do auta. – Taková moje Krabička poslední záchrany (KPZ).
Ale na vícedenní cesty by bylo dobré zavazadlo s ručníkem, kartáčkem na zuby a menší pastou (částečně vypotřebovanou), malý kartáč na vlasy, minišampon, sprcháč nebo 2 v 1 či jen šampon, tím se dá taky umýt, malý krém na ruce… všechno to mám, jenom si to hezky úhledně sbalit!
To jsem odbočila k úvahám o cestách budoucích, ale zpět k té dnešní. Už jsem psala, že se mi moc nechtělo nikam jet, i když bylo na co se těšit. Všechna nechuť z honění a stíhání toho a onoho vyprchala cestou na nádraží. Opět jsem šla pozdě – kočka si ještě vymýšlela, kde chce spát, bylo třeba něco dojíst nebo si vzít s sebou nějaké jídlo, zalévání kytek jsem nechala na neděli, nebo to udělá někdo za mě… - prostě jsem nutně potřebovala, aby měl vlak zpoždění. Ani jsem se moc nehnala, bylo mi jasné, že bez zpoždění vlaku to stejně nestihnu.
Pár metrů před nádražím jsem si uvědomila dramatickou změnu nálady. Já se těším! A raduji. Všechny špatné pocity a starosti z toho, zda to stihnu, něco jsem nezapomněla (s sebou nebo vyřídit) se rozplynuly. Teď už s tím stejně nic nenadělám. A pak jsem si uvědomila, že to takhle mám pokaždý!
Cesta na vlak je taková moje duševní sprcha – očista od všeho špatného. Možná to souvisí s tím, že chodím rychle, i když bych někdy nemusela, a tak se uvolňují hormony štěstí (nikdy nevím, jestli dopamin, serotonin nebo endorfiny). Možná je to jenom ten správný přechod. To, co se doporučuje, když jdete domů z práce – přepnout na jiný režim a netahat si starosti s sebou. Cesta na nádraží funguje dokonale. MHD v Praze spíš opačně – i z dobré nálady dělá spíš špatnou nebo aspoň rozmrzelou.
Žádné komentáře:
Okomentovat