Otevřené ateliéry

Různé druhy dřeva

V minulém článku jsem psala o tom, že jsme byli u uměleckého kováře Josefa Tulise v Dlouhé, ten nám doporučil grafika Miloše Slámu z Křoví, kam jsem se chtěla podívat už pro tu srandu, že bych mohla říkat, že jsem byla v Křoví. Pán dělá linoryty a mohlo to být zajímavé, ale my měli v plánu opačný směr a ještě pár zastávek, tak jsme ho vypustili. Nedá se stihnout všechno... i když to přiznávám jen velmi zřídka a nerada. ;-)

Dřevěné misky

Můžete hádat, z jakého dřeva je tenhle andílek

Co bylo asi z 50 misek

Nádherná miska

Pokračujeme za dalším umělcem, tentokrát řezbářem přes Křídla, Zvole, Horní Rožínku, Bystřici nad Pernštejnem do Velkých Janovic. Přímo v budově obecního úřadu vystavuje Jaroslav Jan Mareček z Ateliéru mezi kopci. Motorovou pilou či ručně – ke Kamilově velké radosti nejraději kobercákem – vyřezává malé i velké věci. Na výstavě to trochu vypadá, že právě tvoří sbírku dřevěných lžiček. Nějakou bych si taky v budoucnu ráda vyrobila. A dlabané misky… taky nádhera. Jenže to není jen tak. A teď nemyslím kvůli práci, to by se ještě nějak zvládlo – lžičku můžete dlabat z prkýnka nebo z větve, ale taky musíte myslet na to, abyste si třeba nevybrali jedovatou dřevinu. Zastavil se tam chlapík a chvíli si vyprávěl a autorem výstavy. My, co jsme jenom poslouchali, jsme se mimo jiné dozvěděli, že není dobré dělat topůrka seker z akátu, protože to po nějaké době práce začne pálit v rukou. Mimo jiné byli tito lidé i proti podlahám, nábytku apod. z dovezených dřevin, jednak tu máme dobré a kvalitní dřevo a rozhodně je ekologičtější používat místní než vozit z kdovíjaké dálky, a jednak nevíme, jak se takové dřevo chová, jestli nevypouští do vzduchu nějaké pro lidi nevhodné látky, takže by bylo záhodno zjistit, jestli ho takto používají i v domovské zemi. Jak vidíte, bylo to velmi poučné a to mnohem více pro lidi, kteří jsou třeba stejně zaměřenými ale teprve začínajícími řemeslníky. Málo co je tak báječné jako sdílet zkušenosti či získávat zkušenosti od starších.

Dřevěné kamínky

Pro návštěvníky tu mají atrakci v podobě různých kusů dřev, která můžete zkusit poznávat a pak je otočit a podívat se, co to bylo zač. Vzdávám hned na začátku, nepoznám snad vůbec nic, jenom švestka někdy bývá krásně dočervena. Ale je prima moci si různá dřeva osahat a očuchat. V druhé části můžete opět hádat, co je to za dřevo, ale na výsledek už se musíte zeptat autora výstavy.

Pobaví mě velká lžíce „obra Hromburáce“, lžičky na první papání, na koření, javorové lžičky pro manžele – prý spojí ty dva a hezky kořenově voní. Zajímavé také je, že každé dílo má svůj životopis. To mě natolik nadchlo, že hned uvažuji, jak ho můžu udělat i pro svoje výrobky. Je totiž moc hezké přečíst si, odkud se vzalo dřevo, ze kterého je vydlabaná třeba ta červená zajímavá miska. Samozřejmě u koupených klubek, jejichž původ je někde v Turecku to asi bude trochu problém.
Dřevo má buď z vlastní zahrady nebo od sousedů, kteří už vědí, že když se něco kácí, mají mu nabídnout, ale také si ho kupuje. Misky napouští olejem vhodným pro styk s potravinami, který pochází ze Slovinska, u nás žádný takový nenašel. Údajně by mělo stačit potřít dřevo roslitnným olejem. Vtírání se provádí po kousíčkách a zabere asi 2 dny, někdy dává dokonce 7 vrstev. Jo a v oleji nesmí být voda nebo příměsy.

Tvorbu právě navštíveného řezbáře můžete najít na Fleru jako Ateliér mezi kopci. 

Ještě si prohlédneme tromlované kamínky a šperky z fima, které vyrábí jeho manželka a pak už frčíme zpátky do Bystřice nad Pernštejnem a odtud do Nového Města na Moravě. Děsně totiž toužím vidět Libuši Zítkovou, textilní výtvarnici, která vystavuje jak svou textilní tvorbu, tak malby na sklo.

Eliška Matoušová

Eliška Matoušová: Pohled z okna

Nicméně Horáckou galerii velice brzy hodnotíme jako totální propadák. Vystavuje zde několik výtvarníků, není přesně jasné, kdo je kdo a čí co je, ačkoliv u děl jsou popisky, ale já jednotlivé malíře neznám osobně a ani obrazy nás nijak zvlášť nezaujmou. Textilní výtvarnice je sice šikovná, jenomže abstraktní malby nejsou zas tak můj šálek kávy, když jsem teď viděla a koupila si senzační kočku na tričku (leží mi na prsou, tak ji obdivují hlavně chlapi).

A tak se rychle otáčíme a frčíme dál na Žďár nad Sázavou, kde chceme navštívit sochařku Moniku Vosykovou. Její díla se mi líbí, i když jsou značně netradiční. Nebo možná právě proto. ;-)  

Paní nás mile přivítala přímo u sebe doma. Dole v přízemí, před vstupem do zahrady náležející k řadovému domku, má ateliér, doslova mě nadchlo, že se může dívat do zeleně a má to „do přírody“ tak blízko.

Bronzové vajíčko odlité v Brně

Autorka nejčastěji používá metodu tvorby z plátů skla, takto je zhotoven třeba andělíček. Jde o to, že z nějaké hmoty vymodeluje určitý tvar a na něj pak položí plát skla, ten jej vlivem tepla dokonale zkopíruje. Myslím, že by mě to také bavilo.

Sama autorka se skleněným platem od vajíček

Skleněné láhve, nyní spousta mističek

P. S.1: Andílek na obrázku nahoře je z břízy. Jenom se musela nechat chvilku uležet.

P. S.2: Rozložení fotek je čistě náhodné a nechala jsem ho na libovůli Googlu-bloggeru, neboť mi byl ochoten psát, že obrázek je vpravo a v náhledu ho zobrazil vlevo... ani několikeré domlouvání nepomohlo. Čtenářům se omlouvám, snad příště bude komunikativnější.