Pořád si stěžuji, jak strašně nestíhám, kolik toho mám a tak podobně, ale pravdou je, že se taky občas pořádně nudím. Myslela jsem si, že se mě nuda netýká. Mám přece tolik plánů, nápadů a rozdělaných věcí, že snad ani není možné to všechno stihnout v jednom životě.
Na nudu jsem si pamatovala z dětství. Myslela jsem si, že to je třeba ten stav, kdy se vám chce jít ven, ale prší a doma není co dělat. Domnívala jsem se, že nuda je stav, kdy nemůžete nic dělat, třeba jste pod stanem na dovolené, a jak se říká, koušete se nudou, dokud si nevymyslíte nějakou zajímavou hru, nedáváte si hádanky, nebo vám třeba rodiče něco nevypráví.
Ale jak mi ukázal Eric Maisel, nuda je mnohem víc. Je zákeřnější. Adaptovala se. Kdyby měla být jako dřív – nemáte co dělat, a tak se nudíte – dávno by chudinka umřela, protože kdo dnes nemá co dělat? I děti pod stanem mají nejspíš iPod nebo něco jiného, čemu se mohou bez problémů celý den věnovat, něco co jim „sežere“ víc času než by možná sami chtěly. Ale kdepak, na nudu si jen tak nepřijdete… je to potvůrka mazaná. Připlíží se k vám, ani o ní nevíte. Jako to udělala mně.
Je to už nějaký ten pátek, co jsem si četla v Tréninku kreativity, co bych měla udělat za další cvičení pro rozvoj tvořivosti. Bylo tam něco o nudě a boji proti ní. Jak jsem se nad tím zamýšlela, došlo mi, že se doopravdy nudím.
Ne, že bych neměla co dělat a jen tak seděla, bloumala od ničeho k ničemu a civěla z okna. Nudím se ve své práci, ve volném čase i ve svém životě vůbec. Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem to mohla dopustit. Proč svou práci dělám tak, že mi připadá nudná? Musím tam přidat trochu kreativity… vyzdobit si kancelář živými květinami, nakreslit si na chystanou přednášku mentální mapu, dělat si výpisky s barvičkama, vymyslet novou aktivitu do cvičení…
Už jenom pouhé uvědomění si faktu, že se nudím, tedy že můj život sice plyne pěkně a třeba i podle plánu, ale tak trochu bez toho správného vzrušení, mi dodal energii. Přiznání (alespoň sama sobě), že se nudím, podle Erica znamená, že s tím musím něco udělat. A popravdě ono se celkem udělalo i samo. Chvilku jsem používala takzvaný nudoměr, který Maisel navrhuje. Poznamenáte si na stupnici od 1 do 10 jak moc se právě v tuto chvíli nudíte. S hodnotou nad 5 musíte okamžitě něco udělat.
Teď už ho snad ani není potřeba, neboť jsem si kreativitu naordinovala skoro všude. Pochopitelně bych si měla i nadále dávat pozor na to, abych zase nesklouzla do stereotypů, které mě nebaví.
Na nudu jsem si pamatovala z dětství. Myslela jsem si, že to je třeba ten stav, kdy se vám chce jít ven, ale prší a doma není co dělat. Domnívala jsem se, že nuda je stav, kdy nemůžete nic dělat, třeba jste pod stanem na dovolené, a jak se říká, koušete se nudou, dokud si nevymyslíte nějakou zajímavou hru, nedáváte si hádanky, nebo vám třeba rodiče něco nevypráví.
Ale jak mi ukázal Eric Maisel, nuda je mnohem víc. Je zákeřnější. Adaptovala se. Kdyby měla být jako dřív – nemáte co dělat, a tak se nudíte – dávno by chudinka umřela, protože kdo dnes nemá co dělat? I děti pod stanem mají nejspíš iPod nebo něco jiného, čemu se mohou bez problémů celý den věnovat, něco co jim „sežere“ víc času než by možná sami chtěly. Ale kdepak, na nudu si jen tak nepřijdete… je to potvůrka mazaná. Připlíží se k vám, ani o ní nevíte. Jako to udělala mně.
Je to už nějaký ten pátek, co jsem si četla v Tréninku kreativity, co bych měla udělat za další cvičení pro rozvoj tvořivosti. Bylo tam něco o nudě a boji proti ní. Jak jsem se nad tím zamýšlela, došlo mi, že se doopravdy nudím.
Ne, že bych neměla co dělat a jen tak seděla, bloumala od ničeho k ničemu a civěla z okna. Nudím se ve své práci, ve volném čase i ve svém životě vůbec. Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem to mohla dopustit. Proč svou práci dělám tak, že mi připadá nudná? Musím tam přidat trochu kreativity… vyzdobit si kancelář živými květinami, nakreslit si na chystanou přednášku mentální mapu, dělat si výpisky s barvičkama, vymyslet novou aktivitu do cvičení…
Už jenom pouhé uvědomění si faktu, že se nudím, tedy že můj život sice plyne pěkně a třeba i podle plánu, ale tak trochu bez toho správného vzrušení, mi dodal energii. Přiznání (alespoň sama sobě), že se nudím, podle Erica znamená, že s tím musím něco udělat. A popravdě ono se celkem udělalo i samo. Chvilku jsem používala takzvaný nudoměr, který Maisel navrhuje. Poznamenáte si na stupnici od 1 do 10 jak moc se právě v tuto chvíli nudíte. S hodnotou nad 5 musíte okamžitě něco udělat.
Teď už ho snad ani není potřeba, neboť jsem si kreativitu naordinovala skoro všude. Pochopitelně bych si měla i nadále dávat pozor na to, abych zase nesklouzla do stereotypů, které mě nebaví.
3 komentáře:
Myslím, že občas není nuda na škodu. A vnášet do všeho kreativitu za každou cenu? Tak to by pak mohla být nuda, ne?:-D
Nevím... zatím testuji na sobě... u všeho to teda taky moc nejde, ale asi by to chtělo, aby člověka co nejvíc bavily věci, které dělá.
Zajímavé zamyšlení. Naštěstí se snad moc nenudím, snad jen včera na přednášce :-). Ve volném čase asi vůbec a při práci málokdy, poslední dobou se do toho dokážu celkem dobře ponořit a pracovat s nadšením (že už to brzy bude za mnou, chichi).
Okomentovat