Nejkrásnější dárek

Když se mě kámoš ptal, co krásného jsem dostala k narozeninám, nemohla jsem se rozhodnout, co se mi líbilo nejvíc. Letos to bylo naprosto úžasné, všechny dárky mi udělaly ohromnou radost. I když tvrdím, že mám radost ze všeho, z něčeho bývá přece jen větší. Tentokrát bylo „to nejlepší“ všechno. Hodinky od maminky, které mi zpočátku připadaly až příliš zvláštní a extravagantní. Možná dokonce divné.

Ketlovací kleště na dělání náušniček. A jako bonus mají v sobě zabudované ještě štípačky, u téhle kamarádky je zvykem, že vždy daruje víc, než si člověk přál a mohl očekávat. Paráda. Vystačím si s jedněma kleštičkama. Už se těším, až si trochu zatvořím. Nádherné modré klubíčko na mou háčkovanou patchworkovou deku, časopis s návody a krásné dopisní papíry… a kaligrafická souprava, kterou jsem doopravdy neočekávala a překvapila mě tak, že jsem si nebyla jistá, jestli dobře vidím. Jak to mohla vědět, že po něčem takovém toužím? Pravda, mám doma čtyři fixy na chabé pokusy o kaligrafii, ale tohle je opravdický inkoust a různé násadky…

Knížka Čtyři dohody, která mi byla nesčetněkrát doporučována a já se pořád ještě nedostala k jejímu vypůjčení a přečtení. I tenhle dárek pro mě byl překvapením, zvlášť proto, že jsem ho nedostala od toho, kdo mi ji neustále doporučoval, to by asi působilo poněkud zvláštně. Vybírat nejkrásnější dárek mi tentokrát připadalo dětinské. A stejně se nemůžu rozhodnout.

Teď už vím, proč se mě ten kamarád ptal. Chtěl být nejlepší. Chtěl mě dostat. Vyrazit mi dech. (Dobře, tak proto to nebylo, ale možná že ve skrytu duše doufal, že to tak dopadne.) A tak, když měl konečně příležitost, obdaroval mě malým balíčkem. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. V neprůhledném tmavém papíru zabalené cosi. Něco trochu měkkého, protože to šlo stisknout. Nedočkavě jsem to rozbalila a dívala se na lahvičku jako od barev na sklo. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích: Co to je?…

Přečetla jsem si text na obalu. Olej do jízdních kol? Moje zklamání šlo jistě i nahmatat, i když jsem se ho snažila zakrýt. Dobře, vím, měla bych víc sportovat a mám doma přilbu a kolo a už jsem na něm nebyla ani nepamatuju. Ale já ani doma nebyla ani nepamatuju. A navíc mě kolo moc nebaví. To je dárek – nutit mě víc sportovat? Hryzla mě výčitka kvůli té přilbě. Proč jsem si ji kupovala, když jsem už tehdy věděla, že se mi moc jezdit nechce?

Potom nevím, všechno to bylo moc rychlé. Teda, tak mi to připadá při zpětném pohledu. Ještě tam byla jedna malá váhavá myšlenka či tušení, která nevěděla, jestli chce být přáním nebo ne. Je to totiž olej taky do něčeho jiného. Že by? Ale ne, žádné marné naděje, to je moc velký dárek a… dál už jsem to asi nedomyslela. Nechtěla jsem se pouštět do fantazírování a zbytečně doufat a zároveň mě ta myšlenka dost děsila. Už mě to napadlo dřív, ale byla to jen fantastická představa, u které jsem si byla jistá, že se nerealizuje. Prostě taková ta věc, že si představíte „co by kdyby…“

A pak zpod stolu vytáhl kufřík. Prý ať si ho jdu otevřít. To už jsem věděla, o co jde a byla v šoku. Musel by vám to vyprávět on, protože já mám svou reakci poněkud zamlženou. Stála jsem tam, koukala na to a něžně hladila po rameni krásný šicí stroj ukrytý v méně hezkém hnědém kufříku. Byla jsem z něj tak paf, že to snad ani nejde popsat slovy. Ještě o tři dny později jsem tomu nemohla uvěřit. Vlastně i dnes na něj koukám podezíravě, jestli se mi třeba náhodou nezdá. A tak už vím, co byl ten nejkrásnější dárek. Dárek, který mě sice napadl, ale rozhodně jsem ho neočekávala. Dárek, který mě dojal, nadchl i trochu vyděsil. Proč? Budu se s ním muset naučit dělat a pustit se do šití. Už je konec výmluvám, že nemám na čem. Zároveň mě tato možnost neuvěřitelně vzrušuje. Zkusit něco nového. Mít vlastní šicí stroj!