Student? Zaměstnanec? Učitel? A záleží na tom vůbec?

Sedím v práci v kanceláři. Vlastně ve škole. Prožívám menší krizi identity. Kdo vlastně jsem? Ze zenu vím, že by se člověk neměl upírat k nějaké funkci, protože ho to zbytečně stresuje a vystavuje napětí, které není nutné.

Třeba tohle - stačilo by říct, že sedím v kanceláři ve škole. Všechno je tím jasné a není nutné hloubat nad tím, jestli jsem učitel, kterému skončil úvazek, což mě přirozeně mrzí i štve zároveň, i když o svých učitelských schopnostech dost pochybuji, zvláště po některých kritických evaluacích... pravda, vždycky je spousta kritických a navíc je dost divné, když dvacet devět lidí napsalo, že předmět neudělalo, ačkoliv se známkou F jich skončilo míň než deset. Ale i tak se mi to nelíbí a špatné evaluace si beru dost osobně. Mrzí mě to, člověk se tak snaží... Možná i proto jsem se trochu snažit přestala. Už se na hodinu nepřipravuju čtyři hodiny. Nemá to smysl. Je to děsně vyčerpávající a hodinová nebo dvouhodinová příprava bohatě stačí. Na hodnocení od studentů to žádný vliv nemělo. Ale teď už zase odbočuju.

Ta krize spočívá v tom, že nejsem zaměstnanec a teď vlastně ani student. Mám přerušeno, takže v tuto chvíli, myslím, nepožívám status studenta. Ono je to stejně tak trochu o ničem, když je vám víc než šestadvacet, protože pak vám na dráze ani v MHD a dokonce i na mnoha státních památkách slevu nedají. A přitom v tom není žádný rozdíl.

Prohlížela jsem si právě různé štítky, pod kterými mám články, a zjistila jsem, že v deníku doktorandky mám 33 článků. To je docela velké číslo. Možná jsem čekala, že sem budu psát víc, ale myslím, že i tohle je dobré. 

Je mi tak trochu líto, že nesedím jako tajemnice u státnic, což už je asi nejhorší druh smutku, protože mě to přece vždycky štvalo. A když se nad tím víc zamyslím, ani není o co stát. Když máte kliku, za osm hodin práce dostanete lahev vína (nebo kytku) a taky trochu nezdravého jídla. Ale mezitím uklidňujete nervózní studenty a pokud možno i komisi. Píšete zápisy, čtete posudky a někdy řešíte i takové hovadiny, jako že se za kávu z automatu na patřičné katedře vybírá deset korun a sekretářka vám ji jinak odmítá dát, i když je to pro předsedu komise. To tehdy bylo vcelku vtipné - teda spíš nad tím zůstával rozum stát, ale přesto to byl hezký zážitek, protože za mnou pak přišel vedoucí a ptal se, jestli jsem mu to jeho kafe neplatila z vlastního. Připadalo mi to od něho moc hezké a ohleduplné.