Vybírání skříní byl celkem horor. Asi by nemusel být, kdybychom měli víc místa. Já vím, zní to vtipně, žijeme na statku se spoustou hospodářských budov a máme málo místa. Jo, jenže ono se dřív na lidi zase tak moc nemyslelo a taky toho měli málo. Třeba náš barák nemá chodbu, ani patro, ani půdu, ani sklep (no, ten tak trochu jo, spíš místo na kotel) a ani špajz(ku).
Ono se to nezdá, ale chodba je celkem důležitá. I když ve starých domech je otravné, jak je zbytečně velká a studená. Nebo jak se musí zbytečně vytápět. Ale dá se na ni umístit botník, skříň na kabáty a bundy a případně nejrůznější další věci, jako vysavač, pračka, deštníky...
To samé platí o půdě a sklepě. Sice je ve většině domácností mají zanesené různým harampádím, ale jinak jsou to veskrze velice užitečné prostory. Kam se dají uložit brambory a jiná zelenina, kompoty, zavařeniny, lyže, jízdní kola, vánoční ozdoby a sezónní dekorace, krabice či tašky, cestovní kufry, brusle, boty na zimu...
A protože mi všechno tohle musíme víceméně nějak narvat do domu, protože v ostatních budovách jsou myši, je tam chladno, vlhko, větrno... nebo tam žijí kozy, potřebujeme do ložnice co největší skříně, kam půjde narvat spousta věcí.
I po snížení máme poměrně vysoké stropy – 2,4 metru nebo tak nějak, takže by se hodilo, abychom na skříň dali nějaký ten nástavec. No a tady se to právě trochu zvrtlo. Ukázalo se, že dnes není právě běžné, dělat na skříně nástavce, díky kterým by byly vyšší. Zároveň jsme chtěli něco s přijatelnou nebo spíš nízkou cenou.
Manžel si vyhlédl IDEU, která měla fakt krásně udělané a k tomu dřevěné skříně. Líbilo se nám hned několik designů a připadalo nám, že se bude na statek hodit. Ale když jsem to zmínila před sousedem, trochu mě vylekalo, jak na tuto firmu začal dštít síru a to je to takový klidný muž. Už to je trochu dávno, tak se třeba zlepšili... No, znáte nějakou firmu, která se v čase zlepšuje a zvyšuje kvalitu? Pokud ano, už na začátku se řadila spíš mezi ty kvalitnější, ne? A tak jsme sice na pochybách, ale zvědavě vyrazili do showroomu v Praze.
Nepříjemně nás překvapilo, v jak zapadlé části to je. Sama bych tam snad ani nešla. A určitě bych tam nechtěla být prodavačkou. To je jak někde na benzínce v prérii. Naopak nás ale potěšilo, jak málo tam bylo lidí. Sobotní přecpaná IKEA je něco vskutku odporného. Nechápu, že tam ty lidi chodí dobrovolně trávit volný čas! Tady to byla pohodička. Místa bylo sice celkem málo a otylí lidé by se na některé skříně nejspíš podívat nemohli, ale jinak to bylo super. I vzhled nábytku byl takový rustikální a opravdu se nám líbil. Ale když jsme si ho ohmatali a blíže prohlédli, nebyli jsme ze zpracování nijak nadšeni. Ano, jistě, odpovídá to ceně, ale zase tak moc jsme škudlit nechtěli. Snad nám ty dražší skříně vydrží o to dýl.
Druhá varianta byla IKEA. Trochu jsme to diskutovali v tom smyslu, že jsme si nechtěli pořídit „levný studentský nábytek do podnájmu na dva roky“. Mně je sice jedno, co si kdo myslí o tom, co nosím, nebo mám doma, nepotřebuju souhlas a schválení ostatních (kéž bych to tak měla se vším), navíc do ložnice člověk moc lidí nebere, ale zároveň se taky nechci za chvíli koukat na omšelý nábytek a říkat si, že to, co jsem si myslela, že ušetřím, budu muset za pár let utratit znovu. Nebo se budu otravovat s nepojízdnými šuplaty a podobně. Když jsme se o tom bavili s pár dalšíma lidma, ukázalo se, že si většina z nich IKEU chválí a jsou s jejím nábytkem poměrně spokojení. Ano, není vhodný na opětovné rozmontovávání a smontovávání, ale to s vysokánskými skříněmi v ložnici opravdu nezamýšlíme. Cena za jednu skříň je krásná a fakt na pohodu. Ani se vám nijak nepodepíše na rodinném rozpočtu. Ale když si i do malé ložnice pořídíte celou stěnu, najednou vám lezou oči z důlků a potí se vám ruce. Uklidnění vám přinese snad jen vědomí, že kdybyste chtěli skříň od truhláře, budete mít s bídou jednu místo těchto pěti.
A to byl taky důvod, proč jsme se rozhodli právě takhle. Osobně bych mnohem radši krásnou dřevěnou skříň, ideálně s nějakýma parádičkama. Třeba si i zrenovovat starou, jenže všechny tyhlety srandy potřebují stát spíš samostatně a mají hodně málo místa. Nějaké takové přece jen máme a plánujeme je „jako dekorace“ umístit do obýváku.
 |
| Princezna má ráda měkkou podložku, v pozadí tři sestavené skříně ještě bez dvířek |
Ještě bych k tomu chtěla zmínit, že rozložení si udělal v IKEA plánovači manžel sám. Pak jsme si domluvili schůzku s příjemnou paní na konzultaci. Tam jsme si to víceméně jenom potvrdili. A ujistili jsme se, že když budeme šetřiví a budeme chtít zvládnout montáž svépomocí, tak pokud nám to nepůjde, můžeme si řemeslníky doobjednat.
Fantastický byli chlapi, kteří nám skříně přivezli. Vypadali jako normální dva borci tak kolem třiceti let. Ale manžel říkal, že měli sílu jak hrom. Když se nabízel, že jim s jednou tou velkou deskou pomůže, protože samotnému to nešlo unést (a to nemám žádného slabocha), týpek jen mávl rukou, nandal si ji na záda, předklonil se a šel s tím obrovským břemenem jak nosič na chatu ve Vysokých Tatrách.
