Apríl v prosinci?

Kdo mě znáte, možná víte, že jsem proti EET (elektronické evidenci tržeb, kdyby někdo nevěděl ;-), nebo až se to za pár let zase s velkou slávou či tichem zruší). Proč? Hlavních důvodů mě napadá hned několik - zvyšování elektrické spotřeby (o málo, ale plošně), zvýšení byrokracie a nákladů pro malé a střední podniky - i tak je v ČR podnikání dost na hovno. Chtěla jsem to zkusit, ale než bych se prokousala všemi zákony - daňovými, obchodním, který se pro jistotu relativně nedávno změnil, občanským, reklamacemi (na e-shopu je to výrazně déle), účetnictvím a odvody, pojištěním zdravotním a sociálním a vším dalším, co mě ještě nenapadlo k provozovně, smlouvám o dílo a dalším. Navíc další otázka zní proč? Proč EET ano? Jaké má výhody? Údajné snížení podvodů. Ale neříkejte! Český vynalézavý člověk, že by si nenašel cestičku? Za komunismu jsme si vyráběli kdesi cosi, pašovalo se, teď se dělají tunely (finanční), daňové podvody atd., takže můj názor je, že kdo chce podvádět, ten vždycky vymyslí jak. Cílem tedy je co nejvíce mu to znepříjemnit, ale naopak nestěžovat život těm, kteří budou podvádět až ve chvíli, kdy se bude rozhodovat - podvod nebo smrt hlady. Kdy třeba lidi nejmíň podváděj? Když není důvod, když získaj strašně málo... takže jeden z bodů je zjistit, proč někoho podvádění láká. Nemáme třeba trochu moc velké daně? 

A druhá varianta, kdy si každý zváží, zda podvádět nebo ne je taky známá už snad z antiky - když jsou tresty takové, že z nich mrazí. Když zloději uříznete ruku, může krást a být při tom chycen pouze dvakrát. Jasný, ne? ;-) Teda zrovna proti řezání ruky jsem, ale jako exemplární příklad to stačí. Trest může být jakýkoliv - od mnohonásobně vyšší pokuty než jaký byl zisk (včetně nucených veřejných prací při nesplacení) po veřejné zostuzení (reality show hoď si blátem po svém zloději...). No, to by u nás asi moc neprošlo.

Takže za mě EET rozhodně ne. Ještě jsem zapomněla říct, že když vypadne proud (nebo se bude v budoucnu výrazně zdražovat), budou z toho další náklady a potíže. Zajímal by mě finanční přínos. No, páni ministři, teď byste se měli pochlapit. Kolik takový systém bude stát daňové poplatníky? O kolik více se vybere na daních v každém jednotlivém roce? Kdo se o systém bude starat, nebude to nová díra na peníze jako OPEN card, které taky začínaly s velkou slávou a kde je jim dneska konec? Kolik stojí všechny brožurky, zavádění, školení? Budou potřeba noví úředníci, aby to kontrolovali?

Samotné EET mě ale nedráždilo dost na to, abych o něm psala článek, ale dneska jsem náhodou našla kusé informace o účtenkové soutěži. Nevím, jestli tomu správně rozumím. Lidi budou sbírat účtenky v obchodech a posílat je na ministerstvo? Tam se v té kupě bordelu bude někdo brodit (o poštovném, papírech, ekologické zátěži nemluvím) a bude z toho losovat někoho, kdo dostane auto nebo pár milionů ze státních peněz? WTF! Dívám se do kalendáře. Píše prosinec. Zkusím papírovej, elektronické systémy někdy kecaj - další důvod, proč mít radši vše na papíře - a fakt jo. Je prosinec. Takže, jestli to správně chápu, peníze, které se možná, teoreticky, snad ušetří tím, že se poctivě vyberou daně od všech malých a středních, kteří toho moc nenakradou, i kdyby kradli všichni, na rozdíl od těch velkých tunelů, úplatných politiků a našvidlovaných veřejných zakázek, které nám žíly netrhají...? - tak tyhle peníze, kvůli kterým je tolik dohadů se nacpou do pochybné nesmyslné soutěže, kterou už si vyzkoušeli na Slovensku a po počátečním úspěchu to byl propadák? Asi jsem něco přehlídla. Když jsem si všimla, že ministerstvo financí - státní instituce - odmítá sdělit, kolik plánuje do soutěže dát, beru to jako automatickou povinnost zveřejňovat všechny informace o tom, kam jdou peníze z daní občanů! Možná jsem na konci článku přehlédla slovo „vtip“, haha, to jsem vás dostal nebo tak něco. Doufám, protože jinak tu máme opravdu Kocourkov.

Peter Gregor: Finiš

většina zemí neprocestovaných
většina žen nepomilovaných
většina knih nepřečtených
většina láhví nevypitých
většina básní nenapsaných
většina… ach bože
co jsem vlastně dělal
celý ten čas

Jiří Žáček: Napsat báseň

Dnes ráno jsem se probudil
s divokou chutí
napsat báseň

Báseň náhodnou jako život
báseň definitivní jako smrt
báseň trýznivou jako coitus interruptus
báseň svobodnou a nenávratnou
jako jitro v němž se probouzíme
s divokou chutí napsat báseň

Ale musel jsem vstát a spěchat do práce
musel jsem být k dispozici
musel jsem být ve střehu
musel jsem být na výši
musel jsem se přít s telefonními skřítky
musel jsem poslouchat slova malomocná
musel jsem se usmívat když se mi chtělo
zařvat jako zvíře
a pak jsem musel spěchat domů
musel jsem zařídit nezbytné zbytečnosti
musel jsem zařídit zbytečné nezbytnosti
musel jsem uspat děti
na které nemám čas
musel jsem pomilovat ženu
na kterou nemám čas
musel jsem při tom myslet na život
na který nemám čas

musel jsem přitom myslet
na tu nenapsanou báseň

Po kopcích, 3. den

So 29. října 2016
Předešlé vyprávění najdete v článcích: 

• Mladá Boleslav, 1. den 1. část 
• Mladá Boleslav, 1. den 2. část
• Jedlová, 2. den

V sobotu vyrážíme po kopcích. To pro mě znamená malý horor – moc dobře si pamatuju z loňska, jak se často chodilo vším možným jenom ne cestou a jak se z několika málo vrcholků stalo bláznovství, protože někteří jedinci prostě chtěli vylézt na všechny kopce v okolí Kytlic. A že jich tam je!

Naše velká skupina – mysleli jsme si, že půjdeme všichni (jako celá grupa) – nakonec čítá zase jenom zlaté jádro: naši miniskupinka, Ivana, Pepa, Prokop a to je asi vše. Nejprve jdeme kus po silnici a pak na vrch Bouřný (702 m). Je to hlavně kvůli Prokopovi, který chodívá na kopec tam u nich a ten se jmenuje Bouřňák. Výstup je kupodivu naprosto v pohodě, takže jsem lehce uklidněná. Třeba už se od minule poučili a žádné cestou–necestou nebude. Výhled si fotíme všichni.

Drobnou odbočku si uděláme k Sirnému prameni. Kromě toho, že jeho průzračná voda je opravdu krásná, je na něm zajímavé to, že v něm není síra.

Pramen byl znám již v devatenáctém století. Název je lidového původu a vznikl z mylného předpokladu, že žlutavé zabarvení pramene způsobuje síra. Na počátku 20. století byl odhalen skutečný původce charakteristické žluté barvy usazenin pramene. Žlutavé chuchvalce pokrývající dno pramene jsou vytvářeny koloniemi bakterií druhu Leptothrix echracea, což je druh vláknité bakterie vyskytující se ve vodách s nízkým obsahem kyslíku a vysokým obsahem železa.

Vyvěrající vody pramene obsahují železo ve dvoumocné podobě. Jeho následnou oxidací dochází k tvorbě oxihydroxidu železitého, který se vysráží na gelovém obalu bakterií a zabarví jej do charakteristické žluto-okrové barvy.

Když byl v roce 2010 pramen znečištěn přívalovým deštěm, trvalo po vyčištění bakteriím pouhé tři týdny, než svou kolonii obnovily.

Jako další lezeme na Luž (793 m). Vrchol si tedy moc nepamatuji, zato chata byla nezapomenutelná, ale v tom špatném slova smyslu. Samotná obsluha mě moc nenadchla, pražské ceny (česnečka za 40 Kč, Elixír Luž = něco jako boršč nebo gulášovka za 45 Kč) a k tomu jsme polévky dostali studené. A to pozor, nemusím ji mít horkou jako Ivana a stěžuju si jen málokdy. Chuťově to byla obyčejná bufetová polívka, nad kterou bych se za pětadvacet korun nepohoršovala, ale takto jsem tedy spokojená nebyla. Ani turistickou vizitku už neměli.

Při prohlížení fotek se musím smát – mohla bych je tu klidně zveřejnit a přitom by mi nebylo vidět do tváře. Fotograf si totiž nezkontroloval, že nemám vlasy přes obličej a na Luži šíleně foukalo, takže jsme tam udělali jen pár snímečků a rychle zase mazali dolů.

Ještě pro upřesnění snad musím zmínit, že přímo na vrcholku kopce stávala chata, ale ta, v níž jsme byli nyní, je dost pod kopcem a v závětří.

Na Pěnkavčí vrch (792 m) nás Ivana hnala cestou-necestou přes mladé buky. Byl to hroznej opruz a někteří jsme remcali. Zvlášť, když jsme zjistili, že Petr zná lepší cestu, která není ani o moc delší a vede z druhé strany kopce. Pokud se nepletu, je to opět kopec bez značky. Úplně jsem se tam viděla s vyvrknutým kotníkem. Přece jen v botaskách není tak stabilní. Na druhou stranu pohory se mi vláčet nechtělo, protože to měla být krátká vycházka. Což myslím i celkem byla.

Na Pětikostelní kámen (689 m) se už šlo spíš z kopce, takže jsme byli ukolíbání tím, že nás už nečeká žádný dramatický výstup. Výhled byl krásný, jenom pěti kostelů jsme se dopočítat nemohli. Někdo tvrdil, že některý už nestojí, jiní zase, že není počasí, abychom je mohli vidět, a vlastně nikdo pořádně nevěděl, kde je hledat. A tak jsme šli dál. Na to, že v podstatě nepršelo, bylo pořádný bahýnko. V jednu chvíli to Pepovi uklouzlo, šup a už ležel i s hůlkama v kaluži v rigolu. Překvapilo mě, že místo jakýchkoliv nadávek řekl jen: „Tak už nejsem čistej.“ Zvedl se a šel dál. Já byla ještě trochu otřesená, protože ten pád vypadal vážně hrozivě a navíc mě málem napíchl na hůlky.
Když jsme došli k autu – usoudili jsme, že bude pohodlnější se 5 kilometrů svézt, než šlapat po silnici – Pepík zjistil, že nemá brýle. Všimla jsem si, že je měl na hlavě tak, jak se nosit nemají, totiž na čele, protože tím se jim prý roztahují nožičky a potom pořádně nedrží. Říkala mi to tak kamarádka, že to má jako radu od optika, a tak to už taky raději nedělám. V autě nebyly, ani nikde poblíž, a tak se pro ně musel vrátit. Místo, kde upadl, se dalo hezky poznat podle trsu muchomůrek, které jsem těsně před tím obdivovala. On možná taky. Naštěstí je našel, vrátil se do půl hodiny a mohli jsme jet. Ale z toho všeho čekání jsem byla pořádně zmrzlá, takže jsem si musela udělat pseudosvařáček (bez koření).

Protože dnešek byl posledním večerem, kdy jsme mohli vyrazit do hospody, neváhali jsme a vydali se k Helene. Jedná se o pension s minipivovarem, jehož pivo mi opravdu chutná. Vloni nám ho ukázal Pepa a nám se to hned zalíbilo. Jistě, obsluha má své mouchy – trochu to vypadá, že o návštěvníky nestojí, jako třeba dnes, kdy nám řekli, že mají místo jen pro tři a já přitom objevila volnou židličku a měli jsme asi dvě hodiny čas, než by přišli ti, kdo měli rezervovanou tu další, kterou jsme potřebovali. Jenže když mám volit mezi dobrou obsluhou a dobrým pivem, primární potřeby z Maslowovy pyramidy mají navrch. Jak se kdo šklebí, mi může být fuk a navíc my s nimi žádné zvláštní problémy neměli. A to koleno… Letos jsme si ho dali zase s tím, že já sním jenom to libové. Nakonec jsem se o něj musela rozdělit, protože bylo libové úplně celé. Jasně, nebylo právě nejlevnější (150 Kč, jestli se dobře pamatuju), ale byla to lahůdka. A pan vrchní mi hezky vysvětlil, proč mají na pivních táccích vytištěno datum 18. 12. 2016. Logicky jsem usuzovala, že to se bude konat nějaká zajímavá akce. Taky vám to dává smysl?

Ale ono to bylo pro znehodnocení kvůli sběratelům, kteří jim je brali. Tácek si u nich můžete koupit za deset korun. Nebudu tu dumat nad tím, zda je to hodně nebo málo, jenom mi připadá hloupé, že jsem to neviděla nikde veřejně napsané. Asi se člověk musí zeptat.

Zdroje:
vlastní poznámky a fotografie,
naučné cedule

František Hrubín: Na bruslích

Holky lezou za kamna,
že je zima nármná,

ale správný chlapec
nepoleze za pec.

Já jsem chlapec z Nuslí,
kde to všechno bruslí,

než bude čas k obědu,
stokrát kolo objedu.

(Říkejte si se mnou)

Jakub P. Malý: Počasíčko

Miláčku, nechci plašit sýčka,
ale bez ranního podívání
na tvé pomalé oblékání,
bez mého soukromého Počasíčka,
nestojí dnešek
za vstávání.

Jiří Žáček: Dívka ve studovně

Založila si knihustínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?

Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.

Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.

Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S.O.S.,
o zámotku tajemného probouzejícího se těla
a jeho něžném chtíči,
divoké touze bez jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama.

Odejdi odtud, nežli bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?

Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…

Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –

a času je tak málo.

Jedlová, 2. den

Pá 28. října 2016

Předešlé vyprávění najdete v článcích: 

• Mladá Boleslav, 1. den 1. část 
• Mladá Boleslav, 1. den 2. část 

Celá tlupa jdeme ráno na zastávku k vlaku, kde se nás Ivana marně snaží ukáznit a rozdělit na ty, kteří si koupí společný lístek do Chřibské, a na ty, kteří jedou jinam či si z nějakého důvodu lístek koupit nechtějí. Ač je značná část účastníků v důchodovém věku, baví je provokovat přebíháním, dotazy: „Kam patřím já?“ „To je ta hromadná skupina?“ a dalšími. Já mám padesátiprocentní slevu, a tak se do žádné skupiny nehrnu i proto, že na mě působí dojmem, že to stejně nevyjde a buď bude málo lístků, nebo peněz. Nakonec to ale nějakým zázrakem klaplo.

U průvodčí zjišťujeme, jestli je skupina skutečně tak výhodná jako IN50. Cena se dá počítat tak, že první platí celý lístek, druhý má 25% slevu, třetí a další už mají 50% slevu, takže se to nevyplatí. Samozřejmě čím větší skupina, tím méně každý doplácí za prvního a druhého, ale nastejno to vyjde až při velkých číslech (nebo malých částkách) díky zaokrouhlování.

První osobáček jede opačným směrem, vypadá jako žralok a s překvapením zjistím, že se tak dokonce jmenuje. To mi připomíná, že jsem v novinách viděla článek o Kyklopovi, to je mašinka s jedním světlem uprostřed. No, když ji vidíte, taky je vám hned jasné, proč se jí tak říká. Jeden Standa si dělá z druhého srandu, když postává s batohem v uličce: „Alfi, ty myslíš, že na stojáka je to levnější?“

Z Chřibské jdeme asi tři kilometry po červené turistické značce. Povídám si s jednou paní, které vysvětluji, že nedaleko pasoucím se kravám je úplně jedno, jestli máme červené nebo zelené bundy. O agresivitě býků jako reakci na červenou barvu je to totiž mýtus, tur vidí jen černobíle, to, co ve skutečnosti dráždí býčky, jsou pohyby toreadora. Červená látka je lepší pro diváky. Úplně stejné je to s hady, kteří se vlní „do rytmu“ flétny. Had neslyší, neboť nemá uši. Opakuje pohyby po člověku, který se při hraní vlní.

Sejdeme kousek po silničce ke štole sv. Jana Evangelisty. Obdivujeme, fotíme a taky trochu krmíme kotě sedící na hnoji. Potom už nás čeká prohlídka. Trochu zvláštní chlapík se nakonec ukáže jako celkem sympaťák, i když mě ve výkladu irituje, že nevím, co je legrace a co myslí vážně. Opravdu ve štole žijí netopýři? „Když vás náhodou podělá netopýr, nic vám nedám.“ A fakt vždycky lidi bláznivě zdrhaj, když je uvnitř štoly chytne bouřka? Je pravdou, že 360 metrů dlouhá štola pro klaustrofobiky asi není nic moc. (Celková délka je přibližně dvojnásobkem zpřístupněné části.) A to, že má jenom jediný východ a přitom je 80 metrů hluboko pod zemí, jednoho taky neuklidní.

Nejstarší přímá zpráva o dolování na tolštejnském panství pochází z roku 1474. Pro horníky přivolané ze Saska bylo v roce 1539 započato s výstavbou nového města – dnešního Jiřetína pod Jedlovou (nyní má jenom 535 obyvatel), jemuž jeho zakladatel Jiří ze Šlejniců udělil výsady jako měla jiná svobodná horní města. Slibně započatou těžbu nepříznivě ovlivnil mor v roce 1599, kterému podlehlo přes 300 lidí, a také třicetiletá válka. Dolování v kraji nebylo nikdy příliš výnosné a bylo ukončeno v roce 1910.

Za celodenní šichtu zde horník dostal jeden stříbrňák. Za ten se dala koupit celá koza. Také dostali domeček na bydlení a neplatili nájem, ale měli to jen do doby, do kdy pracovali ve štole. Práce ve štole byla náročná, horníci se dožívali asi třiceti let. Nikdy po nich nikdo nechtěl daně, až církev. Pracovali zde práceschopní muži už od 14 let. Kutalo se po kolena ve vodě, která měla 2°C, teplota byla 4°C, dneska je 10°C. Právě kvůli vodě se to celé dělalo ručně, protože se báli odstřelovat. Ve štole lze vidět dvě stě let starý žebřík, který se díky stálé teplotě a vlhkosti nerozpadá. Zajímavé je, že před výstupem ze štoly bylo odpočívadlo, aby hned horníci nevyšli na prudké slunce. Kámen je zde sopečného původu, protože hora Jedlová byla sopka.

Horníci dostávali lůj na svícení. I masa byla v tomto kraji hojnost, protože dřevo se natíralo býčí krví… takové je vidět dole ve štole a nikdy neplesniví, to natřené moderními prostředky je o kousek vedle celé hnusné, plesnivé.

Štola je opravdu úzká a také z toho nemám dobrý pocit. Na jednom místě je kámen Glück, z něhož je prý cítit nějaká energie. Ač si myslím, že jsem citlivá, je pro mě studený jako jakýkoliv jiný kámen. Z dřívější „kaple“, kde je křížek, toho také moc vidět není, protože v ní byla postavena opěrná zeď a plánuje se další. Zato se mi líbí různé druhy mechů rostoucí na stěnách. A jak se na nich krásně drží kapky vody…

V Jiřetíně pod Jedlovou si v místní cukrárně dáváme mlsku. Zákusky jsou fantastické a dokonce i ty, které vypadají, že by mohly být s hutným máslovým krémem, který by nám při výstupu ležel v žaludku, jsou lahodné a lehké. Ještě že tak, čeká nás totiž křížová cesta na Jedlovou.

Úžasná je cikánská svatba v pěkném kostelíku, škoda že si nestihnu vyfotit muzikanty hrající pořádnou divočinu na strunné nástroje připomínající kytary.

Ve střešním okně jednoho domečku vidíme úžasné vyřezávané houbičky s ksichtíky.

Je mi chvíli zima, chvíli horko, škrábeme se křížovou cestou na Křížovou horu. Na tohle počasí… nebo spíš na pobyt venku teď nejsem moc zvyklá. Po červené značce jdeme na Jedlovou. 

Venku je zima, že by ani psa nevyhnal, a tak zalezeme do restaurace a já si dám knedlík s borůvkami sypaný tvarohem a politý rozpuštěným máslem. Stojí 125 Kč, ale má půl kila. Klokana zajímá, jestli ho sním. Říkám, že s přehledem a že bych si pak ještě mohla dát něco jako zákusek. Pravdou je, že po dvou zákuscích v Jiřetíně mám celkem co dělat, zvlášť když si dám ještě Černou kočku, pivo z varnsdorfského Kocoura. Píšou tu, že je to 13°, což mě mimo jiné nalákalo, protože vícestupňová piva bývají sladší a černá kór.

Když odcházíme, začíná zrovna pršet. Za drobného mrholení nakonec místo pěšky do Kytlic vyrážíme na Tolštejn. Jupí! Budu mít další hrad. Už jsme tu prý kdysi byli, pochopitelně si to nepamatuju, protože jsem nejspíš byla docela malá, nebo spíš už je to dávno. Ale právě kvůli nepřízni počasí – a jisté zmrzlosti – si ho ani neprohlížíme, ale rovnou zalezeme do hospůdky. Tady píšou, že Černá kočka je dvanáctka, tak to nevydržím a ptám se, jak to tedy je. Číšnice ani není moc překvapená, zřejmě nejsme první (ani poslední) a vysvětluje nám, že nahoře to mají blbě napsané (snad kvůli odlišení jednotlivých piv). Za mě je to klamání zákazníka. Ale vracet se tam nebudu. Do deníku si píšu, že jsem dnes viděla tři černý kočky – jedna byla živá a další dvě byly pivo.

Před příjezdem vlaku do Jedlové (zastávka) si ještě něco malého sezobneme v hospůdce. V mém případě pro změnu matesy. A pak už hurá domů – do Kytlic.

Zdroje:
vlastní poznámky,
vlastní fotografie,
výklad pána u štoly sv. Jana Evangelisty
naučná cedule u štoly sv. Jana Evangelisty

Macuo Bašó 1

Mraky a mlhy.
Co krajin za tu chvíli
už vykouzlily.


Zde něco, o autorovi haiku: http://citarny.cz/index.php/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/2542-macuo-bao-legendarni-zakladatel-haiku

Trocha smutné poezie

Mám ráda veselé knihy (super jsou třeba fejetony), dobře končící filmy, příjemné vtipy a vůbec všechno, co je hezké, krásné (a měkké... aktuální posedlost klubíčky a jiným smyslem, než je jen vidění). Ale je fakt, že možná někoho z vás baví zase jiné věci. A někdy se člověk nejvíc naučí tím, že zkusí něco, co nemá rád.

Když jsem při hledání vánočních haiku zabloudila na blog Kosatec sebekritické autorky, která sama o sobě napsala: 

Jsem tak nudná, že jsem si založila blog, 

protože jinak by mě nikdo neposlouchal.

Řekla jsem si, že to bude ono. Kdyby vás náhodou zajímalo, co znamená nápis „be like a cloud“, je to v překladu jako oblak“. A teď už si dovolím ocitovat pár haiku:

Mám ráda život
však lepší by byl s tebou
šeptám potichu

Matně si říkám,

co všechno bylo jinak

dva roky zpátky

Ach, nová zpráva

dneska je řada na mně

neodpovídat

Pro zájemce zde je odkaz na článeček, ze kterého jsem čerpala. Jedná se o první autorčina haiku. http://kosatec.blogspot.cz/2015/12/vanocni-haiku.html#more

Jiří Žáček: Tulákovy Vánoce

Běžel pes po městě a potkal člověka. 
Člověk je jako pes, jenomže neštěká.

A pes mu povídá: „Pojď se mnou, brachu, k nám, 
o Štědrém večeru nemá být nikdo sám.
Toulavý člověče, vezmu tě do smečky, 
psí máma usmaží voňavé řízečky.
Dáme si horký punč, budeme veselí, 
však i psí Ježíšek ti něco nadělí.“

Člověk je jako pes, když ho má někdo rád, 
chce se mu skotačit a je mu akorát.
Tulák šel s hafanem a za čtvrt hodiny 
usedl ke stolu v kruhu psí rodiny,

Jjedlička svítila a došlo na dárky, 
našli mu zánovní papuče z almárky.

A byli veselí, zpívali koledy, 
s cukrovím na míse obešli sousedy.

A tulák skotačil s malými štěňátky, 
byly to Vánoce skoro jak z pohádky.

Člověk je jako pes, to nikdo nezmění, 
až na to, že nemá ocásek k vrtění.

Jaroslav Seifert: Vlastní životopis

Když hovořila někdy o sobě,

matka vyprávěla:

Můj život byl smutný a tichý,

chodila jsem po špičkách.

Když jsem se však rozzlobila

a trochu zadupala,

zazvonily lehce na polici

šálky po mamince

a já se musela usmát.

Ve chvíli, kdy jsem se narodil,

vlétl prý oknem motýl

a usedl matce na pelest,

ale v téže chvíli zavyl na dvoře pes.

Matka v tom spatřovala

neblahé znamení.

Můj život nebyl sice pokojný

tak jako její.

Ale i když se do dnešních dnů

tesklivě dívám

jako do prázdných rámů

a vidím leda zaprášenou zeď,

byl divukrásný.

Nemohu zapomenout

na mnoho okamžiků,

které byly jako zářící květy

všech možných barev a odstínů,

zatímco večery plné vůní

podobaly se modrým hroznům

schovaným v listech tmy.

Vášnivě četl jsem verše

a miloval hudbu

a bloudil, stále překvapen,

od krásy ke kráse.

Sotva však spatřil jsem poprvé

obraz nahé ženy,

začal jsem věřit v zázraky.

Život mi přeběhl rychle.

Byl příliš krátký

pro má dlouhá toužení,

která byla bez konce.

Než jsem se nadál,

přiblížil se konec života.

Smrt brzy kopne do mých dveří

a vejde.

Hrůzou a leknutím v té chvíli

zatajím dech

a nadechnout už zapomenu.

Kéž mi však není odepřeno

ještě včas zlíbat ruce

té, která trpělivě s mými kroky

šla a šla a šla

a milovala nejvíce.

Zdroj: http://www.ivysehrad.cz/userfiles/file/ukazky/91d8c7e8.pdf

Mladá Boleslav, 1. den 2. část

V článku Mladá Boleslav, 1. den 1. část jste se mohli dočíst o návštěvě Templu, prohlídce náměstí a parkovacího domu v Mladé Boleslavi, teď se podíváme dál. 

Protože jsme měli hlad, dalším bodem poznávání města byla čínská restaurace. Nacházela se v podchodu nedaleko parku a kostela svatého Havla a okouzlila nás svou výzdobou. Sice mě lákalo kuře s mandlemi, kuře v česnekové omáčce nebo v citronové omáčce, ale nakonec jsem si jako obvykle dala krevety ve sladkokyselé omáčce a polévku. Byla výborná, hezky pálila, ale přiměřeně. Jídlo jsme si pochvalovali všichni. 

Dalším bodem programu byl hrad… jupí, konečně něco do Hradníka. Za letošek to byla bída. Jen Blatná a nějaký chudáček tam poblíž. Hrad v Mladé Boleslavi je zvenku taky bída. Vůbec nevypadá jako hrad, spíš je to zámek. Podobně je tomu uvnitř, ale táta mě na to upozorňoval. Jdeme se podívat na výstavu Listopady, která mě nijak zvlášť nebere, protože si všechno nemám číst a na jen tak pokoukání to moc není. I když některé věci jsou zajímavě udělané.

Hned na vstupu se mi líbí kalendář o poznávání města. Můžete si do něj malovat, číst si různé zajímavosti… na chvilku mě napadne, že bych ho koupila jednomu kolegovi, který v Mladé Boleslavi pracuje… určitě by se divil, kolik věcí ještě nezná.

V jedné z místností jsou barokní díla rodu Jelínků. Sochy svatých jsou sice zajímavé, ale nijak zvlášť mne neuchvacují.Chvíli diskutujeme o tom, proč je ten který svatý zobrazen právě s dotyčným předmětem. Moje hypotéza je, že to byl nástroj, jímž ho zabili. Jenže proč jsou někteří zobrazeni třeba s knihou?

Nejzajímavější je pro mě výstava v posledním patře věnovaná tomu, jak lidé dříve žili. Kdybych to věděla dříve, snad bych ty předešlé místnosti úplně přeskočila, protože tohle mě doopravdy zajímá. Fascinují mě otázky – jak dříve lidé šili? Jak a kde prali? Čím? Měli mýdlo? Co jedli a pekli? Kdy to všechno stíhali? Jak se starali o děti a řešili hygienické návyky? Třeba taková menstruace? Co dělala Sisi? Nosila v kalhotkách krajkový kapesníček? A co ty nejchudší děvečky ve statcích? No, to jsme trošku odbočili, ale věřili byste, že praní je (bylo) tak namáhavá činnost, že si každý kdo mohl, najímal pradlenu? Práci samozřejmě vykonávaly ty největší chudinky.

Snad poprvé jsem někde viděla papuče (nebo cokoliv jiného) pletené z orobince. Na Bakovsku lze sledovat počátky orobincového a rákosového pletařství již od roku 1700. Zavedli ho zde kapucíni z Mnichova Hradiště, aby tak pomohli místním lidem k obživě. Výroba se rychle rozšířila a zboží se začalo brzy vyvážet i do ciziny. Zpočátku byly zhotovovány rohože, torny pro tesaře, zedníky a řezníky, bačkory, později i brašny pro školáky a žebráky. Jaká škoda, že to nepoužíváme částečně dodnes – o kolik bychom byli ekologičtější, i když...

V 18. století stačily k zajištění potřebné suroviny rybníky v okolí, ale s rozšiřováním výroby se musely začít dovážet. Po roce 1830 vynalezly bakovské letařky pletivo ze sedmi proužků a tyto copánky se staly základem veškeré výroby. Po roce 1848 se objevily tašky zvané trhovky, jejichž vzory byly přivezeny z Itálie. Na konci 19. století se na zvláštních stavech pletly (řekla bych spíše tkaly!) hrubé rohože používané jako izolace vlhkých stěn. Později se vyráběly čepice, klobouky, cestovní kufry a na kopytech jemné střevíčky a trepky. Zboží se vyváželo do Německa, Holandska, Belgie, Anglie, Francie, Itálie i Spojených států.

Orobinec a rákos se sklízely během zimy na zamrzlých rybnících. Orobinec širokolistý (neboli rákos bednářský) se používal k utěsňování sudů v pivovarech, zatímco z orobince úzkolistého se pletlo.

Samozřejmě bych si moc ráda někdy vyzkoušela perník umíchaný z vlastního koření (pepř, anýz, zázvor, skořice či různé bylinky) a mouka. Těsto se nechalo uležet až několik týdnů. Nepohrdla bych ovšem ani chlebem svatého Marka, což je dřívější výraz pro marcipán.

Zastavíme se v prodejně čaje a kávy, kde pořídím srandovní žvýkačky v obalu, který prý vytváří čeští nebo slovenští umělci. Jsou od Charity arts products, s. r. o. (www.charity gums.cz, artwork Matěj Doležel). Vybrala jsem ty se slonem, po vytažení obsahu krabičky se objeví hasič v zákleku a drží ho za chobot a stříká z něj jako ze stříkací hadice. Ještě se mi líbil chameleon s vypláznutým jazykem a po vytažení krabičky ho měl ještě delší a nad koncem poletovala moucha. Měli tam hodiny, které šly obráceně (měly i obrácený ciferník), prodávali čokoládu, čaje a kávu jste si mohli dát i na místě. Když jsem viděla značku Basilur, připomnělo mi to, že jsem tam chtěla vyrazit s kolegyní – ne na Srí Lanku, odkud mají čaje, ale do podnikové prodejny, která je snad jen dvě vlakové zastávky od Prahy.

V Novém Boru jsem si všimla divného panáka uprostřed kruháku, předpokládám, že byl vytvořen ze skleněných baněk, protože se tu nachází sklárna. To už jsme jeli do Kytlic.

Přidělen nám byl pokoj jako obvykle a navíc Pepa, což by bylo fajn, kdyby to neznamenalo, že budu zase spát na té posteli, na které už jsem nikdy spát nechtěla. Nějaký génius totiž rozestavěl nábytek tak, že pod šikmý strop umístil postel a to tím způsobem, že na pravé straně postele je mezi ní a stropem jen pár centimetrů. Takže buď jsem nucena spát na boku, nebo se nosem skoro dotýkat stropu a snažit se netrpět klaustrofobií a pocitem, že jsem v rakvi a nade mnou je víko.

Zdroje:

vlastní poznámky,

cedule v muzeu,

vlastní fotografie

Prší prší, jen se leje

So 19. listopadu 2016

Ach jo. Venku zase prší. Už od rána. Pořád jen déšť a déšť. Myslela jsem, že když máme ty čtyři dny volna (v pátek byl zaměstnavatel chápavý), vyrazíme někam na pořádný výlet. Jasně, už je sice chladno, neřku-li zima, ale stejně… turistika se dá dělat i za sněhu. … Jenže to musí někdo vymyslet a připravit… a pak nesmí mít ohromnou rýmu, bolesti hlavy a být tak unavenej, že není schopnej si ani číst.

Takže nakonec dřepím doma, jsem rozmrzelá a snažím se aspoň něco málo udělat. V pátek jsem možná měla i horečku, a tak si dělám čajíky, zázvor, kurkumové latte… vyprala jsem a trochu pletla. Ani to už mě ale nebaví.

Vlastně mě napadá jenom jediné pozitivum – včera jsem dokončila Meadow Grass, takže se zase spokojeně můžu pustit do něčeho nového. V plánu je Swalowtail. Už jsem i nahodila. 

Mladá Boleslav, 1. den 1. část

V článku Pár dní volna jsem Vám slibovala vyprávění o podzimních prázdninách strávených opět v Kytlici. První den jsme jako obvykle pocourali někde cestou. Ono je to stejně nejvýhodnější... jednak člověk vidí něco, kde ještě třeba nebyl, a jednak, než bychom se tam dobatolili, už by byli stejně všichni z chaty pryč. 

Nejprve jsme vyrazili do Templu, což je středověký pozdně gotický palác postavený na konci 15. století, který pomáhal opevňovat město. Nyní slouží jako muzeum. Setkaly jsme se tam se dvěma milými dámami, z nichž jedna nás po celé budově provedla se zajímavým výkladem.

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí, například tu mají kopii (nebo originál?) první tištěné mapy Čech, její zvláštností je, že má sever dole a jih nahoře. Lidé umírali už ve dvaceti letech, ale měli zdravé zuby, možná to bylo zdravější stravou – více zeleniny – a pohybem. Udělalo mi radost, že jsem poznala hřebíky do vlasů, které se spojovaly kůžemi a pak sloužily jako naše dnešní hřebínky. Zaujalo mě, že u pečetí platilo, že čím větší a zdobnější (případně červená), tím významnější majitel. Tedy je to logické, ale že to měli tak dobře udělané, že si třeba nějaký podržtaška nenechal zhotovit velikánskou pečeť.

Úžasné bylo krásné kovové víko od rakve Marty z Veselice. Myslím, že jsme snad nikdo neuhodli, co to je, když tam tak stálo opřené o stěnu. Její příběh ovšem už není tak hezký. Po manželovi se jí podařilo zdědit velký majetek podvodem tak, že na všechny ostatní dědice (díky svému ženskému kouzlu u jistého Lobkowicze) nechala uvalit dluhy a oni jí své podíly přenechali. Poněkud mě překvapilo, že ji následně požádal o ruku. Takovou potvoru, kdo by to chtěl doma. Zřejmě ani milý Lobkowicze ne, protože krátce po svatbě zemřela na otravu. A všechny její statky zdědil nový choť. Jenže ani on se z nich moc dlouho neradoval, protože Boleslav byla evangelická a tou dobou už bylo v módě spíš křesťanství, takže ji vyměnil za Chomutov. Paní Marta měla tak trochu kliku v tom, že před smrtí konvertovala ke křesťanství (zdálo se jí, že to bude výhodnější), takže její hrob pak jako jeden z mála nebyl na hřbitově po „nájezdu“ křesťanů poškozen a měla krásný pohřeb. Hned jsem si vzpomněla na text na jedné knize, kterou jsem někde zahlédla: 

„Miluj svého muže,

ale všechno, co jde,

si nech napsat na sebe.“

Po Templu jsme vyrazili do Staroměstského vinného sklepa, kde mě učaroval dvorek, do něhož bylo vidět už z ulice. Vypadal jako zenová zahrada. Krásné. A taky tam stálo kolo. Cedule hlásala, že zde mají živá vína bez oxidu siřičitého, a tak jsme vyzkoušeli Cabernet sauvignone, litr za šedesát korun. Bylo celkem dobré, ale já mám raději sladší.

 



Nejprve jsme udělali pár fotek na trojúhelníkovém náměstí, pod nímž se nalézají zajímavé vykopávky, jak jsme viděli v Templu. Nad zemí je krásná, sgrafity vyzdobená radnice a umělá řeka simulující, kudy ve skutečnosti teče Jizera.

Pro ty, kteří jsou podobně zvědaví jako my (já), doporučím parkovací dům spíše dětem. Pokud nevíte, co tím myslím, tak ve zdejším parkovacím domě na náměstí mají různé zajímavosti pro děti. Říkají tomu labyrint, ale ve výsledku nemáte kde zabloudit a dá se jít pouze jednou cestou. Pokud jste dostatečně trhlá parta lidí, můžete se vyblbnout, i když jste dospělí. Můžete si zkusit prolézt mezi červenými linkami jako tajný agent… v kouřové cloně je to celkem sranda, ale i tak je třeba pořádně se dívat, protože jinak hlasité túút vytroubí všem vaši ostudu. Šplhat můžete po laně i lezecké stěně. K dispozici jsou kuželky. Největším trhákem byly hrající dlaždice. Skákaly jsme po nich dvě naráz a vytvářely tak příjemnou a přitažlivou melodii. Bavily nás ovšem i dlaždice se zvuky zvířat.


Zaujal mě úryvek z básně 
Noc byla, usnout nemoh jsem 
od Františka Gellnera:

Z města jsem vyšel, šel jsem podle řeky
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
příteli, bratře, pojď se oběsit!

Kterou vás chci nalákat na probásněný advent. To abyste se mohli těšit na netradiční adventní kalendář na mém blogu.

U kadeřnice

Odpoledne jsem vyrazila domů už ve tři, protože jsem si chtěla nechat udělat u kadeřnice trvalou. Raději jenom vodovou, abych nebyla jak ovce, ale vlasy se mi jen lehce vlnily. Ukázalo se, že různé kadeřnice rozumí pod vodovou trvalou různou věc. Jak mi později vysvětlila mistrová – opět jsem šla k učňům, protože se mi to minule celkem líbilo – vodová znamená bez chemie, tedy v podstatě pouhé natočení vlasů na natáčky a jejich vysušení… půl hodiny jsem měla hlavu strčenou v tom fučáku. Myslela jsem si, že se mi uvaří. A ve výsledku nesmím zmoknout, učesat se a pochopitelně si ani umýt vlasy. Drobný detail – venku pršelo a já, frajerka, samozřejmě neměla deštník.

Celá procedura začala rozčesáním, následovalo mytí, které bylo úžasné. Slečna Diana (řecká bohyně lovu?) měla jemné ruce a připomínalo to masáž. Málem bych předla blahem. Následovalo natáčení na kovové natáčky, které už mi bylo méně příjemné. Jednak to někdy tahalo, a jednak byl někdo asi velice pomstychtivý, když všude v kadeřnictví zavedl zrcadla. Kterou ženu může potěšit pohled na vlastní vizáž poté, co má umyté a hladce sčesané vlasy kolem hlavy. Jako zmoklá slepice by snad vypadal i lev se svou ohromnou hřívou. 

Navíc jak tak na sebe koukám, napadá mě, jestli nemám nějak moc vrásek, moc velký nos, kruhy pod očima… jestli jsem přece jenom nezestárla… a vůbec, zda nejsem příliš vážná… Nakonec bylo nejpříjemnější zavřít oči a snažit se o krátkou meditaci. Nedařilo se mi to. Ani když jsem pak seděla třicet minut pod tím fučákem, jaký můžete vidět ve filmech. Taková rádoby přilba těsně nad hlavou. Z nezdařené meditace – myšlenky mi lítaly sem tam a přitom odnikud nikam – a úvah nad zbytečností mého počínání (jestli venku zmoknu a kdovíjaké to bude zítra?) mě vytrhlo pípání. Třicet minut uplynulo. Konečně. Chtěla jsem domů také přijít v nějakou rozumnou dobu, když mám zase jednou „krátký den“. Malé zpestření mi poskytla blondýnka povykující na Dianu i paní mistrovou: „Pípá ti zákaznice.“ Představovala jsem si, že bych opravdu pípala, jako že už hotovo, že už mám vlasy určitě suché. Nebo že bych slečnu poopravila, že já tedy rozhodně nepípám, že to možná ten stroj, ale nakonec jsem si nechala svoje vtipné hlášky pro sebe.

Když přišla mistrová i se studentkou, rozmotala mi natáčku a ještě 7 minut mi přidala. Nový prostor pro meditaci. Tentokrát jsem se snažila spíše o vizualizaci, tedy představovat si něco hezkého, krásná místa… třeba v Bulharsku společnou večeři, roztomilé kotě, nebo posezení v parku u práce. To už mi šlo lépe, i když oproti minule žádná sláva. Pořád se necítím dobře, když mám kabelku a batoh odložený někde stranou, kde na ně nevidím a nedosáhnu.

A pak už přišlo na řadu rozmotávání natáček, opatrné rozčesání – na můj vkus až docela dost… chtěla jsem lokýnky jako mívají princezny v pohádkách, ale zase ne účes tvořený jednotlivým nespojitými lokýnkami. Něco mezi, hlavně, aby to bylo krásné, když už to má vydržet jenom jeden večer. Vyfoukaná ofina mě doslova dostala. Prvně se mi to nelíbilo a zdálo jsem se sama sobě opravdu divná, na druhý pohled už to bylo lepší – také díky zásahu mistrové, která ji vyfoukala ještě více. Že bych si to dělala i doma sama? 

Pro jistotu ještě trochu laku, zaplatit 125 Kč (za dvě hodiny?), nechala jsem jim aspoň 25 Kč navíc, opatrně přetáhnout kapucku a utíkat se před deštěm schovat do metra. Příště budu vědět, že mám říct, jaký chci výsledek, a volbu techniky nechat na těch, kteří tomu rozumí.

Myslím na vás

Omlouvám se za prodlevu, brzy pár článečků přibude. Nezapomeňte se mezitím podívat na Angeliky tvorbu: http://angelikytvorba.blogspot.cz/. Není to jen o pletení, najdete tam i fotky, zážitky z akcí a tak dále. 

👀

Zákusky na začátek listopadu

V článku Jak je to s těmi svátky jsem vám na fotce ukazovala, co jsem měla dobrého v cukrárně na Halloweena. Známá mi teď vyprávěla, jak vypadá pohřební meny:

• černá káva,
• věneček
• rakvička.

#21 Manažerská knihovna

Zaveďte si složku, kam si budete dávat tipy na odborné knížky a videa a své komentáře k nim. Naplňte ji aspoň 10 tipy a 1 komentářem. Co máte za tipy? Jak jste je získávali? Co zajímavého máte v komentářích?

Po 17. 10. Knihy jsem si začala vypisovat už minule, i když je rozhodně nevybírám jenom do managementu. Dneska jsem si připravila témata, kterých by se mohly týkat:

• Six Sigma,
• Koučování,
• Projektový management,
• Eckman: komunikace,
• Manipulace,
• Strategie,
• Plánování a time management.

Další den jsem prošla seznamy, které jsem si udělala již dříve a po rozdělení do kategorií vzniklo přibližně toto:

• zaměstnanci
• Leigh Branham: 7 skrytých důvodů, proč zaměstnanci odcházejí z firem 
• Bruce L. Katcher, Adam Snyder: 30 důvodů, proč zaměstnanci nenávidí své vedoucí: co si vaši lidé možná myslí a co s tím můžete dělat 
• rozhodování
• Rolf Dobelli: Umění správného rozhodování: 52 chyb, kterých se zkuste vyvarovat (velice zajímavá kniha, už jsem prolistovala)
• tvořivost
• Bohumír Chalupa: Tvořivé myšlení: tvořivost jako dobrodružství poznání
• Lucia Capacchione: Tvořivý deník pro děti: společník pro rodiče, učitele a vychovatele
• Milan Mikuláštík: Tvořivost a inovace v práci manažera
• Alexandra Petrová: Tvořivost v teorii a praxi (ilustroval Jan Saudek)
• Shhakti Gawain: Tvůrčí představivost
• Shakti Gawain: Rozvíjení intuice: praktický průvodce pro každý den
• paměť a mozek
• Snowdon Parlette: Tipy, triky a techniky pro trénink mozku (senzační kniha plná inspirujících cvičení)
• Martin Cohen: Hrátky s myslí: jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku 
• Wilfried Possin: Paměť jako slon: speciálními technikami k dokonalé paměti
• Allen D. Bragdon, Leonard Fellows: Trénink obou polovin mozku 
• Jitka Suchá: Trénujte si paměť
• Walter Vogel: Jak se učí učitelé? : tipy a triky pro každodenní život učitelů 
• Alexandr Svijaš: Zdraví je v hlavě, ne v lékárně 
• Buzan a Harrison: Používejte hlavu: jak uvolnit energii své mysli
• Buzan a Harrison:  Trénink paměti: jak si zapamatovat vše, co chcete
• peníze
• Marsha Sinetar: Dělej, co máš rád, a peníze přijdou samy 
• stres
• Felix Irmiš: Nauč se zvládat stres
• time management
• David Allen: Mít vše hotovo: jak zvládnout práci i život a cítit se při tom dobře (přečteno, dobrá kniha)
• Francois Delivré: Buďte pány svého času 
• David Gruber: Rychločtení, aneb, Šetřme časem! 
• Stephen R. Covey, A. Roger Merrill, Rebecca R. Merrill: To nejdůležitější na první místo
• The MindGym: Jak získat čas
• sebepoznání a vlastní rozvoj
• L. Ron Hubbard: Sebeanalýza: jednoduchý svazek testů a technik o pomoci sobě samému založených na objevech Dianetiky (viděla jsem ji na knižním veletrhu)
• Verena Kastová: Krize a tvořivý přístup k ní: typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence 
• Arnold A. Lazarus, Clifford N. Lazarus: 101 strategií jak se nezbláznit v šíleném světě 
• Osho: Důvěrnost – jak důvěřovat sobě a druhým lidem 
• Psychologie sériových vrahů
• Bla bla bla
• Nápady na ubrousku
• Coyle: Prodejte svůj talent
• koučování a leadership
• Sabine Dembkowski, Fiona Eldridge, Ian Hunter: 7 kroků efektivního koučování 
• David Rock: Leadership s klidnou myslí. Šest kroků ke změně výkonnosti: pomozte lidem lépe myslet - neříkejte jim, co mají dělat! 
• strategie
• Ellen Feinová a Sherrie Schneiderová: Tajná pravidla: jak najít báječného manžela