Cesta tam

Prší. Ba přímo leje. Jak jsem byla natěšená, tak se mi najednou ani nikam nechce. Z knihy mi chybí dočíst asi padesát stránek, ale potřebuju dělat jiné věci.

U moře bych ráda trošku poznávací zájezd. Abych viděla i nějaké to město. Přijde mi, že z Francie toho moc neuvidíme.

Dneska je svátek Husa – pěkně nechutný, když si vzpomenu na to, jak zavraždili ženu v knize Bosorka. Kdoví od koho je ta básnička „šestého dne v červenci někdy pozdě k ránu, zdály se mi čtyři sny přesně podle plánu. A ten pátej to byl hnus, trval jenom chvíli, zdálo se mi, že jsem Hus, co ho upálili.“ Díky tomu si přesně pamatuju, kdy je svátek Husa a v ten druhý jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj, nebo jak řekl kdosi na střední „zvěrozvěsti“. Ke zlosti češtinářky se to docela ujalo. 

Mám si s sebou vzít jen jednu knihu? A co Soubrette?

Umyla jsem nádobí, jakž takž se naobědvala a četla. Zbytek knihy jsem ale musela nafotit :-)), abych ho mohla dočíst později. Na Zličíně v Globusu jsem si koupila chleba a bagetu a vody. Na parkovišti jsem potkala nějaké dvě dámy (Slovenku Elen se Sylvou) s velkými batohy. Pak se objevila mamka a bylo po stresu. :-) Teď už cítím jenom sladké vzrušení před cestou. Růžový zápisník mi navíc ladí s tričkem. Dříve nenáviděná barva. Ještě se trochu protáhnu před cestou a můžeme jet.

Naši šoféři jsou Kateřina a Michal. Ano, čtete správně, náš autobus bude řídit žena. A co je na tom nejzajímavější, ti dva jsou manželé a mají s sebou roztomilou sedmiletou dceru, která všechno to cestování bravurně zvládá. Překvapí mě, kolik se dozvíme informací, to se hned pozná pečlivá ženská „ruka“. Stejně jako v jiných autobusech i zde mají toaletu, kterou můžeme za jízdy používat, i když je lépe chodit si na záchod o přestávkách, které budou dělat každé 2,5-3 hodiny. Cože, tak často? Tak to je pohoda, aspoň si člověk nemusí dělat starosti s tím, kolik toho vypije. Na záchod nemáme chodit na velkou, to je lepší si dojít říct a oni nám zastaví. U schodů uprostřed autobusu je nabíječka, kde si můžeme nabíjet mobily. Pivo stojí 25 Kč a mají hned několik druhů, např. nějaké radlery, Litovel. Jediné, co se nám moc nelíbí, je, že svačit máme mimo autobus, abychom nenadrobili. Na druhou stranu musím uznat, že to dává smysl, taky bych nechtěla mít zaprasený celý autobus od drobilů.


Pak už se nám představují průvodci. Eva a Martin patří k nám „pěšákům“, Honza a ještě jeden patří k „přechodářům“. Píšu si telefony pro jistotu na všechny tři, člověk nikdy neví, kdy se to může hodit. Honza vypadá na Moraváka a srandistu: „Stihli jste si to všichni opsat? Kdo to nemá, opíše si to od kámoše.“

Děláme zastávku v Plzni, kde nabíráme poslední dva turisty. Koukáme na film Dobrý ročník. Docela to ujde. Druhý film byl o Nikim Laudovi a závodech Formule 1, jmenoval se Rivalové. Když kliknete na název filmu, dostanete se na mou recenzi.

Dobrý ročník (**)

Britsko-americkou romantická komedie z roku 2006 režíroval slavný Ridley Scott. (Říkala jsem si, že je mi nějak povědomý, ale nevěděla jsem odkud. A heleme se, režíroval i Marťana, o němž jsem psala zde.) Hlavní roli šéfa týmu obchodníků s akciemi na londýnské burze Maxe Skinnera, který zdědí po svém strýci Henrym vinici ve francouzské Provence, si zahrál australský herec Russell Crowe.

Film je pohodová oddychovka bez větší myšlenky se snadno odhadnutelným koncem. Sem tam se dozvíme nějaké moudro, či se zasmějeme nějaké scénce. Ale za co má na ČSFD 78 %, to mi vážně uniká. Jak píše Niktorius, je to vlastně klasický romanťák Rosamundy Pilcher. Skoro bych až řekla, že lidé, kteří to tu hodnotili, ještě moc romanťáků neznají a nejspíš by jim připadaly stejně dobré... znám i lepší.

„Úplně jako to víno z Henryho vinic - zápletka důvěrně známá z výtvorů Rosamundy Pilcherové, figurkovité postavy a nevyvedené pokusy o humor by mohly dávat tušit, že z tohoto filmu nic dobrého vzejít nemůže. A heleme se - Ridley párkrát zamává kouzelným proutkem a vyčaruje náladotvorný vizuál, podmázne ho adekvátním hudebním doprovodem a s tisíckrát viděným si pohraje tak, že místo očekávaného odplivnutí se ještě několikrát oblíznete. I ta avizovaná klišé jsou podávána velice decentně a uvědoměle – vlastně tak, že vůbec neruší, ale přetavují se do diváckých jistot, čímž podporují pohodovou, bezstarostnou atmosféru.“

Film vznikl podle stejnojmenného románu Petera Maylea, který vymyslel společně se Scottem. Hezky zní poslední věta z oficiálního textu distributora: „Každá z postav tohoto příběhu se ocitne v situaci, která učiní její život lepším.“ Snímek má být především a o skutečném užívání si života a to bych řekla, že opravdu je.

Zaujala mě hláška: „Z výhry se nic nenaučíš. Prohra je čas od času nevyhnutelná, klíčem je, aby sis na ni nezvykl.“

P. S.: Film dostal jenom dvě hvězdičky, protože Marťan byl rozhodně lepší a ten zase má tři jenom proto, že byste si předtím měli přečíst knihu, protože to je fakt pecka. Je to jako s Harry Potterem.

Balicí krize

Měla bych balit, nebo se jít opalovat ven, je totiž překrásný slunečný den, ale nemůžu se odtrhnout od knihy Bosorka.

Balicí krize – jak můžu vždycky zapomenout, že je to takovej opruz?!

Červnový deník 2018

V červnu bylo teplé počasí, ale už ne takové dusno jako v květnu. Sem tam i pořádně sprchlo, a to tak, že hasiči museli odčerpávat vodu ze sklepů a bohužel déšť překvapil partičku kačerů a vypláchl je z tunelu Motolského potoka. Myslím, že dva z nich to nepřežili.

Hned na začátku června jsem vyrazila na turistický pochod do Ždírce nad Doubravou. Šli jsme asi jen desítku, ale při lovení kešek se to na dvacítku protáhlo určitě.

V polovině června jsem si koupila dvoje nové boty a rozhodla se, že je stihnu rozchodit před Francozskýma Alpama. Uvažovala jsem i o tom, že začnu do práce (nebo z ní) chodit pěšky. Mám to asi deset kilometrů, ale k tomu jsem se nakonec nedostala.

S mototuristikou to ale byla bída. Nenajezdila jsem v podstatě nic.

V pletení jsem se soustředila na dokončování a kromě ponožek Montgolfiere, které jsem si vybrala pro tento měsíc, jsem se zaměřila hlavně na svetřík Soubrette. Ačkoliv je z krajkové příze, přibývá docela rychle. Stačí trocha trpělivosti. Také jsem vytáhla již dlouho rozpletený šedý zavinovací svetřík (ještě na rovných jehlicích, katastrofa!) a pokusila se jej dokončit. V sobotu 9. června jsem se zúčastnila Světového dne pletení na veřejnosti, který se konal v Riegrových sadech a pořádala ho Radka z Upletusi.cz. Psala jsem o něm zde.

Za pět dní jsem přečetla fantastickou knihu Marťan od Andyho Weira. Nemám slov, byla úžasná... a už jsem toho o ní napsala dost zde. A pak jsem začala číst druhou skvělou knihu, tentokrát detektivku Bosorka.

Konečně jsem si vyřídila již půl roku plánovaného (a objednaného) zubaře. Byla jsem z toho dost zdrblá – jednak šlo o zákrok, který jsem nikdy dřív nepodstoupila, a jednak to bylo finančně výrazně náročnější, než bych čekala nebo si dovedla představit. Navíc se ukázalo, že můj chrup je na tom hůř, než jsem si myslela, a moje přesvědčení, že mám všechny zoubky v pořádku a bez kazů vzalo dost za své. Další dvě návštěvy mám naplánované na podzim, kdy snad vyřešíme zbytek. Musím ale panu doktorovi přiznat, že s umrtvovacími injekcemi to bylo naprosto bezbolestné, a dokonce i když to přišlo k sobě, bylo to v pohodě. Až na to, že jsem se bála, že se kousnu a bylo nepříjemné mít tři hodiny polovinu pusy ztuhlou a nemoci mluvit. Hlavně jsem to moc nedomyslela s příchodem do práce, protože když nemůžu mluvit, je to tak nějak na nic. Mile mě potěšilo, že se mnou všichni měli účast a chovali se, jako by k zubaři šli sami. 

Co se týče jazyků, tak jsem se nikam dál neposunula, pokud nepočítám pokus o napsání odborného článku v angličtině, který mě dost deprimoval tím, že jsem nevěděla, jak které termíny správně říct. Přitom při čtení odborných článků jsem problémy neměla. Dalo se rozumět docela snadno. Chtělo by to najít kvalitní články, nastudovat si je a naučit se správně používat nejčastější termíny.

Zato myslím mohu být spokojená se svým rozvojem v oblasti kreslení. Jakž takž se mi dařilo nakreslit každý den jeden obrázek. A aby byl pokrok jistější, půjčila jsem si z knihovny dvě učebnice. První věnovanou kreslení jako takovému a druhou zaměřenou na portréty. V červnu jsem se na základě té první učebnice (Barrington Barber: Naučte se kreslit za 6 týdnů, Profesionální kurz pro výtvarníky) zaměřila na kresbu zátiší. Nikdy bych nevěřila, že zrovna zátiší mě bude bavit.

Neděle

Po zralé úvaze jsem se rozhodla tento víkend strávit v posteli. Kecám, prostě jsem byla pořád nějaká unavená – snad z rýmy, nebo počasí a změn tlaků – nebo z toho, kolik jsem si toho naplánovala, že jsem se na žádnou velkou aktivitu nezmohla. Kdybych aspoň dopletla kousek toho svetříku Soubrette (můžete vidět zde), abych mohla nahodit více oka a zase klidněji plést v metru. 

Jak vymyslet něco skvělého

Onehdy jsem chtěla vymyslet něco opravdu brilantního. Něco inteligentního, filozofického, nějakou hlubokou pravdu. Zkrátka něco, z čeho si sednete na zadek. 

Jenom jsem nevěděla, jak na to. Nejde jenom si vzít papír a tužku a rovnou to napsat. Ne, zrovna ve chvíli, kdy chcete něco takového říct, nebo napsat, nic vás nenapadne. A tak jsem přemýšlela, jak na to jít. Klíčem k úspěchu je nevyděsit své kreativní já tím, že před něj předložíte úkol, který musí bravurně splnit, i když se s něčím takovým potýká poprvé a ještě mu hrozíte kritikou. Kdepak, stejně jako v brainstormingu nejlepších výsledků dosáhnete tak, že se oprostíte od kritiky a potřeby skvělých výsledků. Ale jak to udělat, když jste sami a trochu vás tlačí čas?

Zkusila jsem to přesně opačně – nadepsala jsem si čistý list papíru ve stylu „dvacet blbých nápadů, proč udělat...“. Ale bez té číslovky, abych nebyla stresovaná tím, že jich musí být dvacet, když se mi jich podaří s bídou splácat pět, a nebo abych neskončila právě při dvaceti, když jich budu schopná napsat sedmdesát. Zkrátka ideální nadpis je „bláznivé nápady na...“

S trochou štěstí se po chvilce blbnutí objeví něco výjimečného a hezkého. Až si mozek odpočine, vyhraje a vydovádí se. 

Film Marťan (***)

Film byl docela dobrej. Viděla jsem ho ráda, ale... No kniha je milionkrát lepší. Psala jsem o ní zde. Je mnohem vtipnější, hrdina v ní působí jako geniální, ale přitom uvěřitelný a skutečný. Se smyslem pro humor i pro detail. Ve filmu tak nějak nevyzní ta spousta výpočtů a čísel a kalkulací a přemýšlení, které musel udělat, aby přežil. Ve filmu se to všechno (549 solů) musí natlačit do 144 minut. Pět dní čtení 342 stránek dává přece jen větší prostor k vyjádření, a taky času zvyknout si na autorův styl vyjadřování, deníkovou formu... na představení si toho, jak vypadá hlavní hrdina (v mojí mysli byl ještě o něco hezčí), hub i jeho okolí. Je to jako se Stmíváním nebo Harry Potterem, film těžko může dosáhnout kvalit knihy. 

Jen pro úplnost, na ČSFD má film 82 % a je 297. nejoblíbenějším filmem. Režíroval ho Ridley Scott a Marka hrál Matt Damon.

Camilla Läckberg: Bosorka (****)

To, že se na obálce píše „kráľovná severskej krimi“ a „top krimi“ ještě nic neznamená, ale po přečtení 527 stránek téměř jedním dechem nezbývá než souhlasit. Knihu jsem dostala ve slovenštině, a tak pro mě bylo zpočátku čtení náročnější. Za chvíli jsem si tak zvykla i přemýšlet a sem tam mě napadaly slovenské výrazy dříve než české, škoda, že mi to takhle nejde i s angličtinou. 

Camilla Läckberg se narodila v roce 1974 ve Fjällbacke (Švédsko). V Göteborgu vystudovala ekonomii a ačkoliv chvíli pracovala v ekonomicko-právní sféře, vždy chtěla být spisovatelkou. Debutovala románem Ľadová princezná v roce 2003 (ve slovenštině 2009). Je autorkou deseti kriminálních románů, čtyř knih pro děti a jedné kuchařky. Získala několik literárních cen a v současnosti je považována za jednu z nejúspěšnějších švédských komerčních autorek. (Zajímalo by mě, co se myslí tím „komerční“. Jací jsou jiní autoři?) Ve Vydavatelství SLOVART dosud vyšlo: Ľadová princezná, Kazateľ, Kamenár, Smoliar, Pankhart, Morská panna, Strážca majáka, Anjeličkárka, Krotiteľ.

Ze švédského originálu Camilla Läckberg: Häxan, který vyšel ve vydavatesltví Forum ve Stockholmu roku 2017 přeložila Mária Bratová. Vydalo Vydavateľstvo SLOVART, spol. s r. o., v Bratislavě roku 2018. Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Vydání první. 528 stran. ISBN 978-80-556-2886-8.

Text na obálce stojí za to opsat (krásně udělaný marketing):

„Smrť jedného človeka sa dotkne mnohých.

Smútok sa šíri ako kruhy na vode.

A najäčšmi zasiahne tých uprostred.

Všimněte si, že autorka zasadila děj detektivky do svého rodného města. Zajímalo by mě, jestli tam opravdu jsou domy, které popisovala. Hlavním hrdinou je Patrik Hedström, policista z tanumshedské policejní stanice. Nebo snad jeho žena Erika Falcková? Ta se mi moc líbí. Je to spisovatelka, která vytváří romány na základě rozhovorů a podle skutečných událostí. 

A děj? Ze statku zmizela čtyřletá holčička Linnea (milovnice pohádky Ledové království, což dělá příběh aktuálním stejně jako problematika utečenců, kterým se někteří snaží pomoci, jiní se jich štítí a někteří se jich bojí. Autorka se dobře dovedla vcítit do jejich myšlení, do toho, jak si mají oblíbit cizí zemi a lidi, kteří jim třeba připadají divní a nepřátelští.). Obyvatelé městečka si hned vzpomněli na starou tragédii, když před třiceti lety ze stejného statku zmizelo jiné děvčátko jménem Stella, které se později našlo mrtvé v lese. Tehdy byly ze zločinu obviněny dvě třináctileté dívky, které sice nemohly být souzeny kvůli malému věku, ale poznamenalo je to na celý život. Helen si vzala Jamese a nadále žije ve Fjällbacke, akorát o ní nikdo ani neví, Marie Wallová byla předána do pěstounské rodiny, protože ta její byla dost problémová. Nyní se vrátila na natáčení do městečka a zrovna teď se Linnea ztratila. Není to trochu zvláštní?

Příběh je zajímavý a napínavý, postavy dobře vykreslené, vztahy komplikované a o tajemství a překvapení není nouze. Zkrátka skvělá kniha, kde je do současného případu vložena i historická povídka z Bohuslänu z roku 1671… přiznám se, že jsem nevydržela a asi od poloviny knihy jsem ji dočetla přednostně. A připadalo mi to stejně fajn, jenom jsem ukojila svou zvědavost a přestala být rozmrzelá ze skákání mezi minulostí a současností.

Hned první den (dnes) jsem přečetla 138 stránek. A pro ty, kteří ji nebudou číst (nebo to ještě neví), tu mám pár krásných úryvků, které mě zaujaly:

Koľko rokov mi zostáva na dobrý sexuálny život? Kedy oň človek stráca záujem? Kedy chuť na sex nahrádza neodolateľná túžba lúštiť krížovky, sudoku a napchávanie sa pralinkami? (str. 12)

„Ocko, ocko, mali sme zmrzlinu!“ zvestovala šťastná Majka na zadnom sedadle. „A cukríky. A koláčiky.“

Zároveň však kontrolovala, či sú bračekovia poriadne pripásaní. Z jej pohľadu boli rodičia najmilší a najmúdrejší, ale nie takí zodpovední, aby sa postarali o jej malých súrodencov.

„No výborne, takže ochutnali všetko!“ Patrik zagúľal očami.

„Len pokoj,“ zasmiala sa Erika, „keď im budeme strážiť deti, pomstíme sa! Napcháme ich ratolesti čistým cukrom!“(str. 157)

Erika sa pri pohľade na ňu podvedome vystrela, hoci často sedela ako mech zemiakov, čo bol dôsledok dlhých hodín strávených pri počítači. (str. 183) Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak sedí mech bramborám? Jako že jsou plesnivé? Nebo se brambory válí na mechu? A jak má sedět jako mech bramborám? Až později mi došlo, že seděla jako „pytel“ brambor.

Anna má chvilku před porodem.

„Máš to naozaj premyslené?“ Anna sa chytila za brucho. „Ako sa zatvárime, keď to bude príšerné?“

„Duševne som sa naladila na niečo v lososovo ružovej,“ Erika odbočila na Grebbestad.

„Aj pre nás?“ Anna sa priam zdesila. „To vážne?“

„Nie, ty a naozaj nemusíš báť. Určite ti nájdu nejaký stan pre osem osôb a prešijú ho na teba. Len sa priprav, že na róbe bude logo športovej firmy.“

„Hahaha, to je fakt smiešne! Ani som netušila, že z mojej sestry sa stal standupkomik...“ (str. 226)

„I have a permission to look in your house,“ s nepreniknuteľnou tvárou jej ho ukázal. „Do you know this? A permission?“ 

Zvraštil čela a zamával papierom. Pozrela sa naň a zneistela.

Poodstúpila a prikývla. Mellberg si spokojne odložil do vrecka Ernstovo (= pes) potvrdenie od veterinára. Keď ide o dôležitú záležitosť, účel svätí prostriedky. (str. 242)

Poťažkal ho a vrátil na miesto. Možno by si poobede mohol so Samom cvične zastrieľať. Iróniou osudu Sam bol dobrý práve v tom, čo v živote nevyužije. A ešte v počítačoch. Schopnosti elitných strelcov sú kancelárskej kryse úplne nafigu. A pre Sama nevidel inú budúcnosť. Kancelárska krysa, nejaký ítečkar. Nudný, trápny, nepotrebný. (str. 302)

Zmocnila sa ho hrozná panika, priam mu kričala z očí, preto Rita rýchlo dodala: „Pretriedila som ti oblečenie. Aj svoje. Pre utečencov v spoločenskom dome. Pobaľ, čo je na posteli, potom im to spolu odnesieme. Dopočula som sa, že pre tých nešťastníkov, čo prišli o strechu nad hlavou, Bill robí, čo sa dá.“

„A čo si mi vytriedila?“ znepokojnel Mellberg, okamžite si však zahryzol do jazyka.

Dokonca aj jemu došlo, že na spochybňovanie Ritinho rozhodnutia nie je vhodný čas. A keby sa do výberu dostalo čosi z jeho obľúbených kúskov, ešte vždy mal možnosť nenápadne to vpašovať naspäť do skrine.

Rita akoby mu čítala myšlienky.

„A ak vopcháš naspäť čo len jedinú vec, rovno si niekde pohľadaj nocľah! A nielen na dnešnú noc...“

Dopekla. Rita je vždy o krok dopredu, hovoril si cestou do spálne. Kopa na posteli bola až znepokojujúco vysoká. A úplne navrchu trónil jeho najobľúbenejší pulóver. No dobre, najlepšie dni už mal za sebou, to je pravda, ale bol neskutočne krásny a z niekoľkých dierok ešte nikto neumrel. Nenápadne ho poskladal a poobzeral sa. Možno si to Rita nevšimne...

„Sem!“

Stála mu za chrbtom s vrecom na odpad. S hlbokým povzdychom doň vložil najprv pulóver, potom zvyšok kopy. Jej kopa bola o polovicu menšia, no ani to sa neopovážil komentovať.(str. 315)

Když máte rozvedené rodiče a mámě řeknete, že přespíte u otce a ona si to neověří.

No dnes ráno Vendela nebrala mobil, a keď zavolala Niklasovi, dozvedela sa, že Vendela uňho nespala. Vraj ho o také čosi ani nepožiadala. Mám sa znepokojovať? opýtal sa. Nie, teraz by si už mal zúriť odvrkla Sanna a položila slúchadlo. (str. 386–387)

Andy Weir: Marťan (****)

Ve středu 30. května nám angličtinářka doporučila tuto knihu, a tak jsem si ji ve čtvrtek vypůjčila v knihovně. Od té doby jsem především četla. Ani k pletení jsem se nedostala. A v pondělí 4. 6. jsem měla všech 342 stránek zdolaných. Fakt to stálo za to! Musím jí poděkovat za skvělý tip. Ona se k tomu dostala přes svého pubertálního syna.

Andy Weir je softwarový inženýr. „Celý svůj život zasvětil vědě a technice a oddal se předmětům, jako je relativistická fyzika, orbitální mechanika a dějiny vesmírných letů s lidskou posádkou. Andyho odjakživa fascinovalo cestování v kosmu a jako spousta dětí se i on chtěl stát astronautem. Místo toho napsal knihu, Marťana, a doufá, že je to jeho první z mnoha výletů do mezihvězdných prostor.“ (text na předsádce knihy)

Z anglického originálu The Martian vydaného nakladatelstvím Crown Publishers – Random House v New Yorku roku 2014 přeložil Michal Prokop. V Praze roku 2015 vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Knižní klub jako svou 7908. publikaci. Počet stran 344. ISBN je 978-80-242-5015-1.

Věnování: Mámě, která mi říká „Okurko“, a tátovi, který mi říká „Chlape“.

Kniha začíná mapkou Marsu, která pro vás začne být zajímavá asi až tak v polovině knihy. Že bude kniha zajímavá, jsem poznala už na stránce 9, kde začíná. 

»Deníkový záznam: sol 6 

Jsem v hajzlu. 

Tak zní můj kvalifikovaný názor. 

V hajzlu.

Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen.

Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let. 

Pro úplnost... šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teď praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“

A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí.« (str. 9)

DĚJ

Víte co? Nechce se mi to popisovat. Určitě ho najdete na Wikipedii, nebo jste viděli film, nebo můžete udělat to úplně nejlepší – knihu si sami přečíst. Je to o chlapovi, který uvíznul na Marsu a chce přežít. Je chytrej, vtipnej, má nadhled a zároveň mu věříte, že by takový skutečně mohl existovat.

Mimochodem, dneska je Díkůvzdání. Rodina se sešla na tradiční hostinu u našich v Chicagu. Řekl bych, že tam nebude moc veselo, když jsem před deseti dny umřel. Sakra, nejspíš se už taky konal můj pohřeb. 

Zajímalo by mě, jestli se někdy dozvědí, jak to bylo doopravdy. Měl jsem tolik práce s tím, abych zůstal naživu, že jsem vůbec nepřemýšlel, čím asi tak procházejí naši. Zrovna teď prožívají tu nejhorší bolest, jakou člověk může zakusit. Dal bych cokoli, aby se dozvěděli, že jsem živý. 

Jenom musím přežít, aby se mi to povedlo. (str. 23)

Kdybyste se zeptali inženýrů z NASA, co nejhoršího se v Habu může přihodit, všichni by vám řekli, že „požár“. Na otázku, k čemu by vedl, by odpověděli, že ke „smrti v plamenech“. (str. 35)

Trvalo to fakt dlouho. Vyhrál jsem si s hydrazinem celou noc. Ale podařilo se.

Ačkoliv jsem to mohl zvládnout rychleji, opakoval jsem si, že když člověk v uzavřeném prostoru zapaluje raketové palivo, opatrnost není na škodu. 

Můžu vám říct, že je to teď u mě jako v tropické džungli.

Mám tady skoro 30 °C a příšerné vlhko. Vyslal jsem do vzduchu spoustu tepla a padesát litrů vody.

Hab měl celou dobu asi tolik práce jako matka zvlášť neposedného batolete. Doplňoval kyslík, který jsem spotřeboval, a recyklátor se snažil srazit vlhkost na přijatelnou úroveň. S horkem se nedá dělat nic. Hab nemá klimatizaci. Na Marsu je zima. Nepředpokládali jsme, že se budeme zbavovat přebytečného tepla. 

Už jsem si zvykl na ustavičný vřískot všelijakých alarmů. Požární konečně utichl, protože momentálně nic nehoří. Varování před nízkou hladinou kyslíku by mělo přestat co nevidět. Upozornění na zvýšenou vlhkost uslyším o něco déle. Recyklátor vody si dneska ještě mákne. 

Chvíli povykoval ještě jeden alarm. Naplnila se hlavní nádrž recyklátoru. Přesně takové problémy chci mít! (str. 39)

Jsem hrozně utahaný. Byl jsem vzhůru celou noc a teď se musím vyspat. Do říše snů se vydám v nejlepší náladě od solu 6. 

Začíná se mi dařit. Vlastně všechno vychází skvěle! Je možné, že přece jenom přežiju!

Deníkový záznam: sol 37

Jsem v hajzlu a smrt se blíží!

Fajn, uklidni se. Určitě něco vymyslíš.

Drahý budoucí marsovský archeologu, tenhle záznam pro vás píšu v roveru 2. Asi se ptáte, proč nejsem v Habu. Protože jsem z něj v hrůze utekl! A teď nevím, co podniknu dál.

Zřejmě bych měl objasnit, co se přihodilo. Pokud je tento záznam poslední, aspoň se dozvíte důvod. 

Několik posledních dnů jsem spokojeně vyráběl vodu. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. (Chápete tu slovní hříčku? „Jako ryba ve vodě“?

Dokonce jsem zvýšil tlak v kompresoru palivového agregátu MAV. Byla to komplikovaná technická záležitost (přidal jsem napětí v čerpadle). Takže vody přibývalo ještě rychleji.

Po první várce padesáti litrů jsem se rozhodl zpomalit a pokračovat tempem, jakým získávám O2. nechtěl jsem, aby rezerva klesla pod 25 litrů. Takže jakmile jsem se dostal moc nízko, přestal jsem si hrát s hydrazinem, dokud se množství O2 nevrátilo výrazně nad 25 litrů. 

Důležitá poznámka. Když říkám, že jsem vyrobil padesát litrů vody, je to odhad. Recyklátor nezachytí padesát litrů vody. Půda, kterou jsem natahal do Habu, byla úplně suchá a žíznivě nasávala podstatnou část vlhkosti. Stejně bych do ní vodu nalil, a tak jsem nebyl nervózní ani překvapený z toho, že se recyklátor vůbec nepřiblížil hranici padesáti litrů.

Po zvýšení výkonu čerpadla jsem každých patnáct hodin připravil deset litrů CO2. Tento proces jsem zopakoval čtyřikrát. Z mých výpočtů vyplynulo, že včetně první dávky padesát litrů bych měl do systému přidat 130 litrů vody.

Jenomže matematika dokáže člověku pěkně zamotat hlavu!

Shromáždil jsem sedmdesát litrů vody v recyklátoru a v zásobníku vyrobeném ze skafandru. Dost vlhkosti se vysráželo na stěnách a klenuté střeše a podstatnou část určitě vsákla zemina. To ale nevysvětluje chybějících šedesát litrů vody. Někde se stala chyba. 

Pak jsem si všiml druhé láhve O2. 

V Habu jsou dvě rezervní láhve O2. Z bezpečnostních důvodů se nacházejí na opačných koncích stanice. Hab si může vybrat, kterou použije. Ukázalo se, že atmosféru doplňoval z láhve 1. Ale když jsem do systému dodával O2  (přes oxygenerátor), Hab tento přírůstek rozděloval rovnoměrně do obou. V láhvi 2 se zvolna hromadil kyslík.

To není problém. Hab prostě dělal svou práci. Znamenalo to však, že jsem získával stále víc O2. Proto jsem ho nespotřebovával tak rychle, jak jsem si myslel.

Nejdřív jsem se zaradoval: „Výborně! Víc kyslíku! Teď můžu vyrábět vodu rychleji!“ Potom jsem si ale uvědomil něco znepokojivého. 

Objasním vám to: Získávám O2. Jenže objem, který přivádím zvnějšku, je konstantní. Proto jediná možnost „zisku“ předpokládá, že ho spálím míň, než jsem se domníval. Ale hydrazinovou reakci jsem postavil na domněnce, že spotřebuju všechen. 

Vysvětlit se to dá jedině tak, že jsem nespaloval veškerý uvolněný vodík.

Teď, z odstupu, je to zřejmé. Nedošlo mi však, že vodík neshoří beze zbytku. Minul plamen a vesele pokračoval v letu. Sakra, Jime, jsem botanik, ne chemik!

Na chemii není spolehnutí, a tak jsem měl ve vzduchu nespálený vodík. Všude kolem. Smísil se s kyslíkem. Jen tak se vznášel. Čekal na jiskru, aby mohl vyhodit Hab do povětří!

Jakmile mi to došlo a sebral jsem se, vzal jsem sáček na vzorky, trochu jím zamával a uzavřel ho.

Hned jsem vyrazil ven do roveru, kde mám analyzátory atmosféry. Dusík: 22 procent. Kyslík: 9 procent. Vodík: 64 procent.

Od té doby se schovávám tady v roveru.

Hab se změnil v království vodíku.

Mám obrovské štěstí, že ještě nevybuchl. PO sebemenším výboji statické elektřiny bych měl svůj vlastní Hindenburg.

A tak sedím v roveru 2. Můžu tu zůstat celý den, maximálně dva, než se zanesou filtry CO2 ve vozidle i v mém skafandru. Do té doby musím vymyslet, jak to vyřeším. 

Z Habu je teď bomba. (str. 40–42)

Byl jsem štěstím bez sebe! Nic lepšího jsem nemohl vymyslet! Nejenže jsem se zbavoval vodíku, ale ještě jsem vyráběl vodu!

Všechno šlo hladce až do výbuchu.

V jednu chvíli jsem spokojeně spaloval vodík, a vzápětí jsem se octl na opačném konci Habu a všechno bylo rozházené. Vrávoravě jsem se postavil a přehlížel jsem chaos kolem. (str. 47)

Jsem zpátky v roveru. I když je vodík pryč, nehodlám se zdržovat v Habu, který sám od sebe vybuchuje. (str. 49)

Navigační maják Habu má dosah jenom čtyřicet kilometrů, takže tady je mi k ničemu. O tomhle problému jsem věděl už při plánování výletu, a tak jsem přišel s geniálním řešením, které nefunguje.

V počítači jsou podrobné mapy, takže jsem předpokládal, že bych se mohl orientovat podle význačných bodů v krajině. Spletl jsem se. Ukázalo se, že podle význačných bodů se orientovat nedá, jestliže člověk žádné takové body nenajde. (str. 96)

Když teď se mnou z NASA můžou mluvit, melou v jednom kuse. 

Věčně se mě ptají na všechny systémy Habu a mají tam plnou místnost lidí, kteří se mi snaží kecat do pěstování brambor. Je to fakt skvělý, když se parta troubů ze Země snaží vykládat mně, botanikovi, jak se starat o rostliny.

Většinou si jich nevšímám. Nechci vypadat arogantně, ale jsem nejlepší botanik na planetě. 

Jeden bezva bonus: e-mail! Stejně jako za starých dobrých časů na Hermesu mi chodí datové balíky. Pochopitelně jsou v nich e-maily od přátel a příbuzných, ale NASA mi posílá taky vybrané zprávy od veřejnosti. Už jsem dostal e-maily od rockových hvězd, sportovců, herců a hereček, a dokonce od prezidenta. 

Jeden z nich byl z mé alma mater, Chicagské univerzity. Napsali mi, že když člověk někde začne něco pěstovat, oficiálně to místo „kolonizuje“. Takže jsem oficiálně kolonizoval Mars. 

To koukáte, Neile Armstrongu! 

Největší radost mi ale udělal e-mail od mámy. Je v něm přesně to, co byste čekali. Díky Bohu, že jsi naživu, drž se, neumírej, pozdravuje tě táta atd. 

Přečetl jsem si ho piadesátkrát za sebou. Moment, nevykládejte si to špatně. Nejsem maminčin mazánek nebo tak něco. Jsem dospělý muž, který nosí plínky jen příležitostně (ve skafandru se to musí). Je naprosto mužné a pro mě normální, že se upínám k dopisu od mámy. Nejsem jako kluk, kterému se stýská na táboře, chápete? (str. 140–141)

Kromě toho se učím morseovku. Proč? Protože to je náš záložní komunikační systém. NASA usoudila, že desítky let stará sonda není jako jediná možnost spojení úplně ideální. 

Kdyby Pathfinder zdechnul, budu psát z kamenů zprávy, které si NASA přečte pomocí družice. Neodkážou mi odpovědět, ale aspoň nám zůstane jednosměrná komunikace. Proč morseovka? Protože tečky a čárky se z kamenů dělají daleko snadněji než písmena.

Jako způsob dorozumívání to ale stojí za prd. Doufám, že to takhle nedopadne. (str. 141)

Dneska jsem dostal první e-mail z Hermesu. Zatím nám NASA neumožňovala přímý kontakt. Předpokládám, že měli strach, že napíšu něco jako: „Zapomněli jste mě na Marsu, pitomci!“ Chápu, že posádku překvapilo, když se jim ozval duch minulosti marsovských misí, ale co se dá dělat. Občas bych si přál, aby se k nám NASA nechovala jako chůva. (str. 142)

Víc vtipných úryvků jsem si zakázala, ale v deníku budou!

Umělecký zápisníček

Tohle je ten nejkrásnější název notýsku, který si stále nosíte s sebou, s jakým jsem se setkala. Osobně jsem se vždy vyhýbala výrazům typu blbovníček a podobně. Nejsem blbá, ale být umělec je fajn. ;-)

Mít notýsek, do kterého si v podstatě pořád něco píšete radí kde kdo:

• René Nekuda, který učí tvůrčí psaní (zde)

Ale proč?

• Denně se setkáte se spoustou zajímavých dat (letopočtů, názvů atp.) a zapsání je nejlepší způsob, jak si je zachovat správně. 
• Totéž platí u citátů a výroků, jak slavných lidí, tak i vašich přátel.
• Někdy vás napadne způsob, jak vyšperkovat vaši novou povídku, podstatná vlastnost vašeho ústředního hrdiny, nebo ukončení dlouho rozepsaného příběhu, ale také se vám v hlavě může objevit např. hned po probuzení dlouho hledaná funkce, nebo něco jiného, co vám může pomoci v práci.
• Další výhodou je, že co je psáno nemusíte nosit v hlavě a tudíž se můžete soustředit na cokoliv, co právě děláte místo toho, abyste se zoufale snažili něco nezapomenout.

Kdo další si psal poznámky?

• Ernest Hemingway, 
• Henri Matisse, 
• Vincent van Gogh, 
• Louis Férdinand Céline, 
• André Breton, 
• Pablo Picasso, 
• Bruce Chatwin, 
• Luis Sepúlved.

Zdroje:

http://www.renenekuda.cz/umelecky-zapisnicek-je-vase-nejlepe-urocena-myslenkova-investice/

Inventura klubíků

Ráno jsem se pustila do pokračování inventury klubíků. Dostala jsem se na krásných 270 druhů (každá barva jiný druh), 534 kusů, něco přes 27 kilogramů a 103 kilometrů. A to myslím, že jsem tak ve čtvrtině. No, holt deset let střádání... a nakupovací léčba frustrace z psaní disertace. 

Jak jsem se pustila do inventury, přepadla mě chuť uklízet a začala jsem přerovnávat šatník. Však jsem v něm taky našla dost zimních věcí a nechutně málo letních sukní, triček nebo šatů. Pravděpodobně tady taky nepotřebuju deset svetrů, protože v Praze je skoro pořád teplo, nebo vedro. Zároveň jsem se dala do velkého praní – je teplo a sucho, takže můžu vyprat i polštáře a do večera budou suché.

Největší radost mi udělalo tyrkysové funkční triko, které jsem vylovila ze spodku skříně. Ach, jaká to krása. Je to merino triko a je příjemné na dotek. Samozřejmě mě při něm přepadnou i pocity nespokojenosti. Stálo strašný peníze – snad devět stovek – a přesto zchlupatělo. Při reklamaci bylo tvrzeno, že to je přirozená únava materiálu. Navíc jsem si ho na dovče v Bulharsku v autobuse polila červeným vínem a všimla si toho až ráno a už se mi to nepodařilo dostat dolu. Je tam takový malý tmavý flíček. Stejně ho nosím, protože je pohodlné a na letní vysokohorskou turistiku ideální, protože drží tělo v suchu. A nesmrdí, i když jsem ho nezkoušela nosit týden v kuse jako jedni moji známí. Píšou na něm, že je to smartwool, ale čím mě tenkrát zlobil Ivo, tak je na něm PhD, což já tou dobou nebyla. A samozřejmě mě dráždilo, že i triko je chytřejší (či vědečtější) než já! Už neni... Ještě k němu chci na léto dodělat Ph.D. ponožky. Mimochodem s těma tečkama je to učiněná věda, někdo je tam píše obě, někdo jen jednu a někdo vůbec. Pokud vím, my v ČR máme dvě tečky. 

Za pražským hradem jsme viděli pořádný kouř a taky se začalo smrákat, a tak jsme se rozhodli, že dnes asi na motorce nevyrazíme. Hořely jakési haly v Hostivaři. Odpoledne – když zmizí kouř – bych se mohla jít možná opalovat na sluníčko mezi šeříky. Překrásně všude kolem voní. Ráda bych stihla bezové období a nadělala trochu sirupu, případně kompot z kuliček, protože ten od Kamila, který jsem vloni dostala, mi chutnal.

Sotva jsem vylezla ven, pěkně se uvelebila a začala opravovat šátek MKAL od Cassie Rose – už bych ho ráda dodělala – dozvěděla jsem se, že je doporučeno neotvírat okna, aby si člověk domů nedotáhl nějaký borčus ze vzduchu z toho požáru, prý tam hořely pneumatiky apod. krásné věci. Hasí to prý i vrtulník. Tak jsem zase zalezla domů a pokračovala v praní a zapisování klubíků do tabulky v Excelu.

P. S.: Původní plán byl jet dnes do Pucheře na moto-burzu a výstavu historických vozidel. Ale ráno jsme byli jaksi unavení a navíc je to z Prahy dost daleko.

A ještě moje fotky z požáru. Na webu pozary.cz k tomu byl článek: V Praze hoří velká hala, zasahuje i vrtulník s bambi vakem. Vyhlášen byl zvláštní stupeň poplachu Velikost požářiště byla 60 x 150 metrů. Zákaz větrání a vycházení byl zrušen až v 8 hodin ráno ve středu 9. 5. 2018

MHD

Ráda bych upozornila pražské spoluobčany vlastnící roční jízdenku na městskou hromadnou dopravu, která stojí 3650 Kč, že si v roce 2020 budou muset připlatit nebo vyřídit výjimku.

Při náhodném zkoumání přepravních podmínek jsem totiž za lomítkem objevila text, že se jedná o jízdenku na 365 dní, tudíž v případě přestupného roku vyvstává problém, zda za nadpočetný den bude považován 29. únor, ačkoliv je teprve 60. dnem roku, nebo 31. prosinec. 

Schůdnou variantou by též moho být doplacení příslušné desetikoruny.

O počasí a plánech

Když kolegyně nadšeně hovořily o dlouho vytouženém slunečném počasí na víkend, nějak opomněly říci, že v sobotu bude chvílemi dost nepříjemně foukat, takže nějaké válení a čtení na slunci nebude připadat v úvahu. A na motorku se mi v tom taky nebude chtít. A neděli slunce do víkendu nezahrnuje. 

A tak jsem si v sobotu umyla motorku – vypadá ještě líp než předtím – a k večeru se s pletením se vydala na krátkou procházku po okolí. Stejně to v Praze ještě vůbec neznám. Přes den jsem se válela v posteli s knihou a pletením a úplně zapomněla, že jsem chtěla psát blog. Možná to napravím v neděli. A v dalších dnech. Napadlo mě, že bych se v dubnu (jako takové minipředsevzetí) mohla pokusit psát každý den hodinku na blog. Uvidíme, jak mi to půjde. Témat mám dost, ale ne vždy přijde múza a člověku jde psaní od ruky. Občas víte, o čem chcete psát, ale nevíte jak. Slova vám váznou v hrdle a myšlenky jsou divné, spletité a napsaný text vám připadá nudný a nezáživný. Jako popis školní třídy, který jsme kdysi psali jako slohovku. Byla nuda to i psát, natož potom číst. 

Relativní hodnota času aneb Co s volným odpolednem?

Nevím, jestli to máte taky tak, ale já když dostanu něco navíc, přemýšlím, jak nejlépe to využít. Třeba středeční volné odpoledne. Jako by to byl úplně jiný čas, než třeba sobotní nebo nedělní. Jako by bylo potřeba někomu dokázat, že si ho zasloužím a že mám příště dostat volno znovu. Podobně to mám s dovolenýma. Jsem schopná celou sobotu jen tak proválet a prolenošit ničím. Neužít si čtení, úklid papírů nebo klubíků (říkám tomu úklid, ale ve skutečnosti myslím přehrabování v mých pokladech), ale prostě jenom něco dělat. Zato když se objeví volný čas nečekaně, nebo i lehce předvídatelně (jako státní svátek v pátek či pondělí na Velikonoce), jsem celá posedlá tento čas maximálně využít. Začnu si psát plán, rozpočítávat čas, abych se opravdu věnovala tomu, čemu chci, co je pro mě nejdůležitější z pohledu vnitřních potřeb. 

A taky, když se mi naskytlo volné středeční odpoledne, honem jsem přemýšlela, co že to chci vlastně dělat. Ano, nejprve vyřídit nějaký ten restík, ke kterému jsem se už dlouho odhodlávala. Odejít od svého operátora, protože máme nabídnuty lepší podmínky od zaměstnavatele. Příjemně mě překvapilo, že s tím nebyl žádný problém. Kolegové mi vyprávěli o jiné zkušenosti, a tak jsem se toho trochu obávala. Konflikty nemám ráda a hlavně jsem na ně za toho slunečného dne neměla náladu. Rozhodla jsem se, že prostě oznámím, že odcházím a nazdar. Mladík s podivně modrýma očima (byla jsem v pokušení zeptat se ho, jestli má barevné čočky) byl ale naprostý profesionál. Neustále mi říkal, že tomu rozumím a nijak mě nepřesvědčoval, nebo se nesnažil na mě tlačit, ať u nich zůstanu a podobně. 

Chvíli jsem pobyla v kavárně s přáteli a pak jsem se doma vyložila na balkóně a hodinku si četla Ransoma Riggse. Podivné povídky jsem vám zmiňovala už zde. Nyní jsem četla sladce dojemnou Kobylku o změkčilém klukovi s příliš velkým srdcem, který potřeboval, aby ho lidi bezpodmínečně milovali. Myslím, že to bylo dost poučné pro všechny mladé rodiče (i ty starší), kteří mají na své děti přehnané nároky.

Udělala jsem si výborný zelený korejský čaj Daejak od Oxalisu. Pochází ze třetí sklizně z čajové farmy Seogwang na ostrově Jeju. Dae znamená velký, což odráží velikost tmavě zelených, pravidelně svinutých lístků. Podle popisu je nálev průzračný, zelenožlutý, já bych ho spíš označila za zářivě žlutozelený až zlatý, opravdu má pěknou barvičku a krásnou vůni. Prý s dotekem květového medu. Každopádně na slunečné odpoledne byl jako dělaný.

A pak jsem vzala jehlice a pilně pokračovala v pletení svetříku, jehož jméno si stále nepamatuji. Hunger for Rampion Pullover. Možná je to tím, že i když jsem se už několikrát snažila o překlad, pořád mi to nedává smysl.

Ransom Riggs: Povídky podivných (*****)

Fascinující kniha. Pokud jste četli trilogii o podivných dětech (Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Podivné město a Knihovna duší) musíte si přečíst i tyto neviditelným chlapcem Millardem Nullingsem sebrané Povídky podivných!

Celkem pochopitelně jsou věnovány „Almě LeFay Peregrinové, která mě naučila milovat příběhy.“ Kdoví, jestli se za tím jménem skrývá někdo skutečný? Třeba autorova matka či babička. 

Kniha je naprosto nádherná. A teď nemyslím obsahovou stránku, ale technické provedení. Nevím, jestli je takhle vymakaný i originál, ale tento překlad je skvostný. Zrovna nedávno jsem se rozohňovala, jak knihy může psát a vydávat kdekterý ťulpas, co nemá ani minimální znalosti typografie. Pak se na to nedá ani dívat, natož číst. Zato tahle kniha, to je labůžo. Předsádka má grafický vzor, vpředu je obsah povídek, povídky začínají vždy na liché straně, navíc hezky vyvedenou iniciálou, vpravo v záhlaví každé stránky je název povídky atd. Snad jedinou výtku bych měla k tomu, že v záhlaví levých (sudých) stránek je název knihy. I podprůměrně inteligentní člověk si pamatuje, jak se jmenuje kniha, kterou právě čte, případně si tuto informaci snadno oživí, a tudíž je toto opakování zbytečné. 

A co se týče obsahu – nemám slov. Ransom Riggs je prostě frajer. Že napsal fantastický poutavý román plný různých zvratů, to se dá ještě chápat, ale že zrovna tak dokáže vykouzlit fascinující povídky, aniž by se opakoval, či přestal být kreativní, maličko nahánět hrůzu a přitom hluboce zaujmout obrazotvornost čtenáře, to se dá stěží pochopit. Těším se na jeho další dílka. 

Kniha zahrnuje deset povídek: Báječní kanibalové, Princezna s rozeklaným jazykem, První ymbryna, O ženě, která se přátelila s duchy, (ostrovy) Cocobolo, Holubi od Svatého Pavla, O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy, Kobylka, O chlapci, který dokázal poručit moři, Legenda o Cuthbertovi. A doporučuji každou povídku číst samostatně, protože ty obrázky ve vaší fantazii stojí za to si vychutnat. A kromě krásy v každé povídce najdete i drobné poučení.

Aprílový dárek

Když jsem ještě učila na vysoké škole, k mým oblíbeným tématům patřilo darování, především nevhodné dárky. Spíš než v byznyse tohle téma víc využijete v soukromí, o to důležitější mi připadalo.

Dnes to vidím trochu jinak. V byznysu jsou vhodné dárky důležitější snad víc než kdy dřív.  A zdaleka nejde jen o to, aby nebyly považovány za úplatky mezi obchodními partnery. Důležité jsou i dárky zákazníkům. Ačkoliv marketingové studie ukazují, že zákazníci si dárek raději vyberou sami, než když jim ho naservírujete bez možnosti výběru.

Ač mám ekonomické vzdělání a vím, že je to marketing a nic víc, přesto mi udělá radost, že si na mě v tom kterém podniku „vzpomněli“ a poslali mi poukázku na dárek k narozeninám. I když v dnešní době by mi to stačilo elektronicky a ne poštou. Globus dává 5 % slevu na celý nákup a Yves Rocher překvapení.

Jako správná zvědavá ženská jsem to pochopitelně musela mít, nebo alespoň vidět. 

Sedmi mililitrovou tubičkou si firma moc velkou reklamu neudělala, kór když jsem si zvykla na jejich hezké šperky (pravda, někomu se nemuseli trefit do vkusu) nebo taštičky na kosmetiku (i když za pár let bych jich měla už spousty). 

Přesto si myslím, že se trochu moc spoléhají na smysl pro humor u svých zákaznic, když jim K NAROZENINÁM darují omlazující krém na denní použití.

Rakovník – sokolovna

Hned z několika – ne moc dobrých důvodů – jsme na Velikonoce zůstali v Praze. Na internetu jsem si připravila pouze plán na první den. Naším cílem měl být Rakovník. Na stránkách města jsem si našla, co je zde zajímavého a stáhla si pár tipů na výlety v okolí pro případ, že bychom toho měli málo a bylo hezké počasí. Což nakonec bylo v podstatě celé Velikonoce, a přesto jsme toho moc nenachodili. Škoda. Chybí mi pořádná turistika.

Rakovník je překvapivě zajímavé město. Člověk by skoro neřekl, že tolik architektonických zajímavostí může být pohromadě. V prvé řadě je ale třeba promyslet, kde budete parkovat. Na Husovo náměstí o rozměrech 400 x 50 metrů (ve spěchu jsem si poznamenala centimetrů, to by bylo také jedinečné náměstí!) se totiž dostanete jedině přes závory a tím se ocitnete v placené zóně.

My parkovali u sokolovny, což bylo skvělé ze dvou důvodů. První je zřejmý – bylo to zdarma, a druhý byl ten, že mi udělalo ohromnou radost, když jsem budovu hned poznala a identifikovala na základě fotografií, které jsem zahlédla v ráno prostudovávaných letáčcích. Najdete ji i v tom, který jsme až později ulovili v místním informačním centru, nazvaném Deset zastavení moderní architektury. Sokolovna v Tyršově ulici je v něm označena jako výchozí bod vycházky. Základní kámen byl položen v roce 1913. Architektem byl Otakar Novotný (1880–1959), který patří k nejvýraznějším osobnostem tuzemské architektonické produkce první poloviny 20. století. Jeho pestrá tvorba se vyvíjela od kombinace moderny a secese, přes modernu inspirovanou holandskými domy s neomítanými fasádami (Lexova vila a tato sokolovna, Štencův obchodní a bytový dům v Praze), kubismus (majáková a vodárenská věž letiště Praha-Kbely) až k funkcionalismu (budova spolku Mánes u Štítkovské vodárenské věže v Praze).

Sokolovna v Rakovníku

Díky fasádě z neomítaných vápenopískových cihel dostala sokolovna přezdívku „Bílý dům“, i když teď už se zdá být trochu šedivou, byla v roce 2017 vyhlášena národní kulturní památkou. 

Sousední Jednotě, která je dílem Františka Alberta Libry (1891–1958) jsem bohužel pozornost nevěnovala. A tak se k němu dostanu až později.

Před kulturním zážitkem bylo třeba uspokojit nižší potřeby, proto jsme na místním infocentru hned po zakoupení turistických vizitek a otištění razítek zjišťovali, kde se tu dá dobře najíst. Předtím jsme ale smlsli indiánka na rohu v pekařství, kde byla skoro pořád fronta, což by mohlo ukazovat na jistou kvalitu vzhledem k tomu, že druhé bylo hned naproti přes náměstí. Paní z IC nás poslala do Palackého ulice do vinárny nebo do jídelny. Chvíli jsme venku okukovali jídelní lístky a pak si vybrali jídelnu, protože tam byl větší výběr. Svíčkovou za 81 Kč jsem už dost dlouho neviděla. A byla tak dobrá!

Veselé ovoce (*)

I když jsem hru oznámkovala jen jednou hvězdičkou, nechci tím říct, že by byla špatná, nebo mě nebavila, ale připadá mi taková pro děti. Trochu jako prší. Akorát děti učíte počítat banány, jahody pomeranče. Hra se dá hrát od dvou hráčů, doporučený věk je 6 let.

Začínáte myslím se čtyřmi kartičkami (jestli jich bylo pět, tak mi to odpusťte) a jednou vloženou vprostřed. Jeden z hráčů, asi ten nejmladší, nebo ten, co má nejraději ovoce začíná. Na kartičkách jsou různé druhy ovoce v různých počtech jednoduše graficky rozmístěné. Když jsou na prostřední kartičce dva banány a dva pomeranče a jedna jahoda, můžete ji přebít jakoukoliv kartou, která má kteréhokoliv ze zobrazených ovocí alespoň o jedno více, na ostatních nezáleží. Takže například já ji mohu přebít svými třemi banány, u kterých jsou ještě dvě borůvky. Další hráč už musí mít čtyři banány, nebo alespoň tři borůvky. Pokud nemá, líže si z balíčku a pokud se tam hodí, může tuto kartu odhodit. Hrajeme-li dva a já už taky nemám a taky si lížu, dává se nahoru nová karta z dobíracího balíčku (takže nebudeme lízat donekonečna, což je fajn zpráva). 

Je to docela dobré na pozornost, hodně to závisí na náhodě, možná malinkato na strategii, ale žádná velká sranda to není. Snad jen, když se budete snažit udělat základní matematiku zábavnou pro děti. Na webu ji pořídíte za 116 Kč. 

Brain Storm (***)

Dala jsem tři hvězdičky lehce ovlivněná ostatními hrami z dneška. Samozřejmě se nevyrovná Bangu!, na druhou stranu je to myslím příjemně vzdělávací hra vytvářející nová mozková spojení a povzbuzující kreativitu. 

Výhodou je, že se dá hrát ve dvou. Teoreticky by si člověk mohl hrát s kartičkami i sám a snažit se vytvořit dvojice (alespoň by trénoval na Krycí jména). Výrobce uvádí, že ji lze hrát již od 12 let.

O co jde? Máte paklík kartiček s různými věcmi a vy je máte jedním slovem či ustáleným spojením nebo tak něčím spojit. Pokud vám to protihráč uzná, je to v pořádku a můžete si tyto dvě kartičky nechat. Takže třeba palmu s ostrovem a vodou a druhou kartu s vlnami lze spojit snadno slovem moře. Je to o kreativitě, maličko i rychlosti a samozřejmě určité rozumnosti protihráčů (aby vám taky něco uznali). To je na téhle hře asi nejlepší – že ji vlastně mohou hrát naprosto všichni: jakéhokoliv věku, znalostí i rychlosti. Některé pojmy se vám zkrátka spojují lépe a některé hůře. Snad se ještě sluší dodat, že naráz je vyloženo devět kartiček. Když vyberete nějaké rozumné slovní spojení, obě kartičky si můžete nechat. Předpokládám, že vyhrává ten, kdo má nejvíce kartiček. 

Hra na webu stojí od 169 Kč.

Bubbles (**)

Obrázek z netu

Celkem dobrá hra na rychlost. Házíte čtyřmi barevnými kostkami najednou. Jsou na nich různá čísla, v hlavě si je musíte seřadit od největšího po nejmenší a pak z dvaceti čtyř vyložených kartiček vybíráte tu, která zobrazuje bubliny ve stejných barvách podle velikostí, jaká měla čísla. 

Výhodou je, že se dá hrát už od dvou hráčů. Výrobce uvádí, že od 6 let. Na netu jsem ji našla za 169 Kč.

Dám příklad: červená kostka obsahovala 25 (čísla si teď jen vymýšlím), modrá 16, zelená 5 a žlutá 1 (barvy jsou opravdu tyto, tedy ne úplně vhodné pro barvoslepé). Hledáte tedy kartičku s největší červenou bublinou, menší modrou, ještě menší zelenou a nejmenší žlutou. Kdo ji vidí, sáhne na ní. Pokud měl pravdu, je jeho a smí ji dát k sobě, pokud ne, má smůlu a v tomto tahu již nehraje (čili v případě dvou hráčů si druhý může dát na čas). V dalších kolech lze ukrást i kartičku protihráči z těch, které má vyložené před sebou. Vyhrává ten, kdo ukořistil čtyři kartičky. 

Takže shrnutí: jednoduchá hra na rychlost. Celkem pohoda, ale žádná velká zábava. Duch mi připadal lepší (je aspoň 3D).

Lze hrát lehčí nebo těžší verzi přetočením kartiček na druhou stranu, případně kombinací části kartiček na jedné či na druhé straně. 

Fazole (***)

Možná ta hra není takový šlágr, jak se mi teď zdá. Ale musím říct, že jsem si ji zatím zahrála jen dvakrát a nepodařilo se mi hned přijít na systém, jak vyhrát, ale přitom tam šlo trošku taktizovat, což bylo příjemná. Jenom vám to protihráč trochu kazí. A fakt mě bavila.

Tato hra původem z Afriky je pro dva hráče a dle výrobce je vhodná od šesti let. Můžete ji najít i pod názvy Kalaha či Mankala.

Spočívá v tom, že máte kuličky, důlky a základnu. Na začátku hry máte v každém důlku čtyři kuličky. Vaším úkolem je nasbírat co nejvíce kuliček do své základny. Ovšem tahy spočívají v tom, že proti směru hodinových ručiček (tedy směrem doprava, kde nejvíc vpravo je vaše základna) odkládáte vždy po jedné kuličce z vámi zvoleného důlku. Začnete-li tedy prvním důlkem u své základny, dáte první kuličku do své základny, což vás jistě potěší, ale další tři postupně po jedné rozmístíte do následujících tří důlků soupeře. 

Teď si nejsem jistá, ale myslím, že každý má na své straně šest důlků naproti soupeřovým. Vtip je i v tom, že v momentě, kdy vložíte poslední z rozmisťovaných kuliček do základny, máte ihned nárok na další tah. A další legrace spočívá v tom, že když vložíte poslední kuličku do prázdného důlku, můžete zajmout všechny kuličky soupeře z protějšího důlku a přesunout je do vlastní základny. Hra končí, když některý z hráčů již nemá žádnou kuličku. Vyhrává ten, kdo má ve své základně více kuliček. Na webu ji pořídíte za 500 Kč, ale můžete použít i několik misek, či důlků v písku na dovolené...

Jinou recenzi (ne mou), najdete zde: http://www.deskovehry.com/recenze-kalaha-mankala-zavan-africke-kultury/. Prý je oblíbená hlavně u žen. To tedy nevím proč, na mě působí spíš jako strategická hra, takže bych stejně jako u šachů čekala, že si ji oblíbí spíše muži. 

Můj dík patří Techmanii za možnost zahrát si to v Praze: http://edu.techmania.cz/cs/katalog/matohacek/570/fazole.

Virginia Woolfová: Paní Dallowayová (**)

Z anglického originálu Mrs Dalloway vydaného nakladatelstvím Vintage (Random House) v Londýně roku 2000 přeložila Kateřina Hilská. Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2658. publikaci, v Odeonu publikace 100. Stran 160. ISBN 80-207-1164-3. Sazba SF SOFT, Praha.

Moje první výtka směřuje právě k sazbě, proto jsem ji na konce předcházejícího odstavce zmínila. Písmo je naštěstí alespoň patkové, ale takové nějaké úzké a vysoké. Sice to ladí s tvarem knihy, ale blbě se to čte. Nevím, co mi na něm vadí. Jako by bylo tučné a natláskané na sebe… Takové nevhodně provokující. Jako by samo o sobě křičelo: nečti mě, nečti mě! A vskutku jsem měla zpočátku chuť knihu odložit jenom kvůli tomu písmu a bílému papíru. Jak je nepříjemný do očí oproti těm lehce žlutým. Copak to takové velké nakladatelství neví?

Druhá výtka je k příběhu jako takovému. Bylo to celé nějaké divné a moc mě to nebavilo. Všechno se odehrávalo v jediném dni a šlo spíš o pocity a „bláboly“ jednotlivých účastníků. Sem tam se objevilo něco chytrého a něco zajímavého, ale víceméně mi to připomínalo spíš Kerouackův styl: piš, co tě zrovna napadne, smysl si v tom čtenář najde sám.

Ale teď už k ději. Opět upozorňuji, že může být prozrazeno něco, co nechcete vědět, budete-li knihu číst. 

Hlavní hrdinkou je paní Dallowayová, jak název napovídá. Většinou o ní ovšem budete smýšlet jako o Clarisse, tak na ni totiž myslí druhý hrdina, její kamarád z dětství Peter Walsh. Oběma jim je asi kolem padesátky a mají se rádi, možná víc, než si jsou ochotni přiznat vzhledem k tomu, že on chce okouzlit jakousi dívku v Indii, do které je údajně zamilovaný, a ona je již dlouho vdaná za politika Richarda Dallowaye. Ale zdá se, že to je hroznej suchar.

Taky je tu dívka, Italka Rezie, která si vzala chlapce jménem Septimus, a žije s ním v Londýně, který se jí nelíbí. Asi by s ním jinak byla šťastná, ale zdá se, že on se zbláznil, vidí různé tváře, slyší hlasy, vykládá si sám pro sebe, k lidem, kteří již zemřeli, a ona je tu tak sama. 

Šedá chůva se znovu pustila do pletení, když Peter Walsh na rozpálené lavice vedle ní začal chrápat. V těch šedých šatech, jak pohybovala neúnavně, a přece klidně rukama, vypadala jako bojovnice za práva spáčů, jako jeden z těch přízraků, které se noří z příšeří lesů, jež vytváří obloha a větvičky. (str. 46)

A tak postarší chůva pletla nad spícím děckem v Regent´s Parku. A tak Peter Walsh chrápal. (str. 48)

Kontrola předsevzetí

Odpoledne jsem si přečetla svoje předsevzetí, nejsou tak strašná, jak jsem si myslela. :-) Napadlo mě přečíst si, co se dá dělat pro podporu svých předsevzetí. I když zatím se cítím celkem úspěšná, i když reálně dělám málo co. Zvládla jsem Měsíc ponožek. Čím se liší od ostatních předsevzetí? Je jasně daný, má konkrétní drobné úkoly, které se dají plnit postupně a nezávisle na sobě. A opravdu jsem to chtěla zkusit.

Takový nafoukaný nic

Na první pohled vypadal krásně. 

Snědej, s bílým přelivem. 

Tak akorát velkej, aby byl roztomilej, ale přitom ne malej. 

Ostře řezané rysy.

Usmála jsem se na něj a požádala obsluhu o zprostředkování kontaktu.

Řekla si o devět korun. Budiž, to by ještě šlo.

Jaké však bylo moje zklamání, když jsme se ocitli v soukromí.

Hned jsem poznala, že je to takový ubohý nafoukaný nic.

A přitom to měl být pořádný poctivý dalamánek.